Vinohradská 12: „Ty mrcho jedna!“ Skryté nahrávky z LDN

Vinohradská 12 letos opět bojuje v ankete Českého internetu Krzysťálová lupa.

A tak pokud nás rádi posloucháte, budeme moc vděčný za váž hlas na webu.

Krzysťálová.lupa.cz.

Díky, že jste s námi.

Tady je Matěj Skalický a tohle je Vinohradská 12.

Tý mrcho jedná, já tě tady holka zlatá přivážu.

Skrytý mikrofon odhalil jak se v jedné české LDN sechovaly k seniorce.

Proč si neumíme vážit starších i na to se zeptám naší reportéry Ani Košledové

a lucije Vidovičové socioložky z Masarykové univerzity.

Dnes je středa prvního listopadu.

Ahoj Ano, vítej ve Vinohradské 12 se po nějaké době.

Ahoj Mati, dobrý den posluchaču.

Začneme dneska příběhem, o který se zajímala Ani Košledová moje kolegině z webu i rozhlas.cz.

Ona se dostala k případu z Plesencka, kde se v jedné z tamních léčeben dlouhodobě nemocných

mnil personál nevybíra věchovatek seniorce.

Upozornila na to její vnučka podle které mnilo v té dane LDN-ce

docházet, cituje, k hrubému zacházení, vulgárnímu oslovování, vyhrožování

a zbytečnému přivazování k pusteli.

Jak se se k tomu případu dostala?

Ona se mi ozvala její vnučka s tím, že její babička byla hospitalizovaná

v Plesencké nemocnici privamet.

A nezdálo si její, jak tam s její babičkou zacházely.

Ona je takové veřejné témství, že se s lidmi v LDN-kách nezachází dobře

občas to vyplavé na povrch v nějaké medialní kouse, ale novinárské,

hrozní těžké tyhle případy popsat a doložit.

A to je kůle tomu, že těch, kterých se to týká

se s těch nemocnic často nedostanou a nebo třeba nejsou schokně vypovídat.

V tomhle případě mi, ale vnučka hrozně pomohla vlastně uděla

spoustu práci za mě.

Připadně výborně zdokumentovaný měla k dispozici i skrytné nehrávky,

které už předala polici a pak je předala mě.

A já jsem vlastně mohla už pracovat

s napůl začatou investigativní prací.

Ona je to asi LDN-ka od LDN-ky, ale bavíme se tady o konkrétním případu,

který ty si zmopovala za pomocí vnučky té babičky,

které se mělo dít nějaké příkoří, mluvila si o skrytých nehrávkách,

co přesně se mělo té paní dít a co na těch nehrávkách je.

Vnučka si stěžovala na několik věcí.

To, co je prokazatelné, je, že sní personálne moc nic,

zacházal hrubě.

Hruběj oslovoval, zeznívali tam věci,

jako ty mercho jedna a také výhrušky typu,

jestli nepristaneš hulákat, zalipím ty pusu.

Další, co bylo problematické, bylo kurtování té babičky.

Mám na myslí, když ji přivazovali rucek posteli.

V Česku existuje zákon o zdravitných službách,

který definuje, kdy a za jakých okolností

se využít omezovacích prostředků.

De to jedině v případě, že člověk ohrožuje sam sebe,

který je okolný a pouze na nezbytně dlouhou dobu.

Také v zákoně stojí, že vše musí být důkladně

zapzáno ve zdravotní dokumentaci pacienta.

A v případě této babičky vlastně chybyli zápisy

ve zdravotní dokumentaci, což potvrdila i policie,

podle které se nemocnicé dopustí a přestupku.

To znamená, pokud to vyhodnotili jako přestupek,

tak dá se tomu říkat týrání přímo?

Záleží, kohol se zeptáš, podle policie

bylo jednání s pacientou, teďka nemluvím o těch kortacích,

ale způsob, jaký vlastně personálne mocnicé oslovoval,

tak tady to bylo podle policie mezi zákona.

Podle zdravotní etičky, barbory rebíkové,

to bylo zcela nepřijatelné, podlení žádný kontekst,

neospravedelní, neudstivé a ponižující jednání

ze strany zdravotníků.

Také se mluvila s pravníčkou šárkou Duškovou,

která se specializuje na práva pacientů.

Přenutné si uvidomit, že seniorka v zahrízení

není jen odkázalá na péči personálu,

ale je také v jejich moci.

Podletelze, podobné verbální útoky,

definovat jako formu psychologického násilí.

Podobné verbální ponižování a útoky,

zýme na pokodě zažívá dlouho robě,

mohou pro člověka v takto zranitavné situaci

mít opravdu devastující násled.

A samozřejmě nepřijatelné, to bylo také pro vnučku,

která mě s clím případem obeznámila

pak je otázka, jak se na celou věc dívala nemocnicé.

Já jsem vedla rozhovor s primářem, nemocnicé privamet

a ne nabylaj jsem dojmou,

že by si nemocnicé připuštila nějaké větší pochybení.

To znamená, ona se nějakým způsobem

ta LDN-ka hájí, věděla o tom, co se tam přesně dělo?

Tak ona to věděla, protože to řešela policie.

Primář mi řekl, že v těch nehrávkách

žádné hrbostí je neslyšel.

Oldřich Berka, primář centra návazné péče

v nemocnici privamet.

Já osobně jsem, co si mi bylo,

jako by přehráváme,

jsem tam nikdy urážlivý slovo neslyšel.

Ale zároveň přiznou, že te nehrávky neslyšel celé.

Já jsem to teda úplně neslyšel normalně celé,

protože to je několika hodinová,

jako nějaké audio záznalam.

Takže nemocnicé o případu ví,

ale ne přiznáva, že by tam k nějakým hrbostem došlo.

Já jsem tam samozřejmě slyšel nějaké úrivky,

když se mi nezpíš takové, jakoby familiální,

jakoby ale díme tomu,

asi si myslím, že spíš možná,

by návrupřejmě nějakou toho tykání,

ale byloženě ty hrbostí,

tohle to já jsem osobně to teda mít,

to nebo teda jako by tohle přehráv.

Zároveň mi primář řekl,

že jedna z těch sestor,

která tam drží by pracovala,

už tam nepracuje,

a naznačil, že tam mohl dojít k nějakému,

neupelně šťastnému jednání s rodinou.

Tak důsledek toho, která bylo,

že teda jsme jej nechali odejíti,

zpracovně pomil, už u nás nepracuje.

Ale dalo to nespecifikoval.

My samozřejmě, tedy identity dotičených lidí

z námi rozhodli jsme si je tedy nezvěřeněvat,

co s tím případem bude dál.

Já jsem byla v kontaktu s právničkou vnučky,

a tam je popisovala,

že případ hodlá řešit v rámci trstního řízení,

a že se také budou obracet na ombudsmana.

Zduraznila, že jejich cílem je upozornit na systémový problém

a to, čemu jsou ty nejzrenitelnější pacienti,

jako právě tato babička vystavová,

nebez toho, aby se mohli nějak bránit.

Tak já mu zděkuju,

že si tenhle případ zmapovala

a mohli jsme si o něm popovídat.

Děkuju, Mati, při hezký den všem posluchačů.

Tady holka zlatá přivážu.

Já se na tebe vykašlu.

Stojí do slova v policijním přepisu na hrávky

z 18. června 2022.

Autorkou těchto slov je jedna ze zdravotních sester

zdravotnického zařízení privamet.

Personál měl seniorce tykat vyhrožovat

a podle plzynské policie

minimálně vyhrožovat,

když se nám ještěl,

měl seniorce tykat vyhrožovat

a podle plzynské policie

minimálně ve dvou případech

překročit předpisy tím,

že ji bezpovinného zápisu

do zdravotní dokumentace

přikortoval k posteli, jak jsme slyšeli.

Primář centra návazné péče odmítá,

že by k hrubému jednání došlo.

Zajímalo mě jestli tenhle případ,

který zdokumentovala Anna Košlerová

a o kterém si víc můžete přečíst

na webu i rozhlasu.

Zdají jeden z desetí

zesta nebo s tisícem.

Na kdo jiný by o tom měl vědět víc,

než sociální Gerontološka

Lucie Vidovičová

z Masarykové univerzity.

Dobrý den, vítejte ve Vinohradské 12.

Děkuji za pozvání.

Co jste si říkal, když jste

četla tenhle příběh?

Co bylo to první, co vám proletilo hlavou?

Na jednu stranu naprostá panika

a na druhou stranu je to něco,

co se dá čekat, protože bohužel

tyhle ty věci se dějí

a je belém otázkou času,

kdy se to dostane na povrch

a na veřejnost.

To znamená, když se ty věci dějí,

tak jak si to vám představit?

Tohle není jeden případ zesta,

ale každý druhý, třetí,

čtvrtý senior

v institucích typu LDN

zažívá nějakou ščikanu

nebo nějakou nenávist.

Jako ještě nemáme úplně přesná data,

co se týká právě těch sociálních institucí

nebo zdravotní péče,

ale ze zahraničních výskumů,

které dělá třeba i

sjetová zdravotnícká organizace,

tak v nich se třeba přiznává

každý druhý péčující,

že se dopustil nějakého násilí.

A já když říkám násilí,

tak ti myslím jako velice široký pojem

od týrání, zneužívání,

podřívání důstojnosti

a mohou to být

relativně lehké věci,

jako to, že se někdo

ožené a řekne vám,

uhnit dětku starej, po velmi těžké

věci, jako je právě trás neužívání

léku, k tomu, aby vás ovládali

nebo k tomu fyzickému násilí

a my to všechno zahrnojme

pod ten názef násilí, protože

ten, jednak je to v složité,

to vymenovává celé,

ale na druhou stranu pro každého z nás

je citlivější něco jiného

a pardonatak to jenom

v fouzovkách prostě z dětku starej

může být neuvržetelně zraňující.

A pardonata terminologie,

je to tedy násilí,

není to šikana?

My tomu říkáme fenomen EAN

z anglického elder abuse a neglect

což původní nějaký význam

bylo tlučení babiček

a od toho se to rozvinilo

do poměrně široké definice

která právě zahrnuje nejruznější

formy toho týrání

důstojnosti a ta šikana

k tomu samozřejmě patří

a je to o nějaké definiční čistotě

ale myslím si, že podstatnější

jsou ty věci, které se vlastně dějí

než to jakým říkáme.

A jsme v tom nějak výmeční

třeba v rámci Evropské unie,

mě tak napadá?

Bohuželné, možná výmeční

jsme v tam, že jsme jedný z posledních

který vlastně na to připravují

ty emperické studie,

že jsme dlouhou dobou neměli

procenty, prevalence

těchto form násilí v populaci

seniorské starší 65 let

čekáme na ta čísla

v kontekstu sociálních služeb

ale tak jak se nám potvrdilo to,

že jsme na té úrovní zruba

jako ostatní státy, i v tom kontekstu

té domá cípeč nebo toho, co se děje doma

tak očekáváme, že to bude

velmi podobné i v těch institucích.

Ale chci říct vlastně takhle před závorku

že v žádném případě nechceme

demonizovat to, co se v těch institucích

nebo jaké instituce jsou

protože jsou velmi nápomocné k tomu, když

nezvládáme doma péči o naše senior

a seniorky, ale zároveň

musíme otevřít tu debat o to, jak

pečovat lépe. Co může

ves k tomu, abychom pečovali

lépe, jiný mysl, co může

za to, že v některých institucích

v případech některých seniorů

ta péče prostě není dostatečná

ve smyslu, že tam dochází k nějaké

budu používat to slovošikana

nebo to násilí tedy. Je to

kombinace několika zdrojů, začíná to

tím, jak velce malou

prestiž vůbec mají se nehoři v naší

společnosti, že péče o ně

není něco, co by vám zaručovalo

jako skvělou karieru, něco, co by vám

zaručovalo, že vás budou lidé

uznávat, že máte skvělé zaměstnání

potom to také

často mohou vykonávat lidé, jako s

vlastně z níjským vzděláním, nebo s

nějakou úplněnom základní vícvikem

a zároveň jsou

v níjsku ohodnocení. Takže

tahle kombinace nepríznivých

vlivů může potom vyprodukovat

to, že toho personalu je malo,

klientu je hodně jsou přetížení

velmi cerychlé vyhoří, je velce

slabá podpora, vlastně i

nějakého jejich psychického

zdraví a těch pečujících.

Takže je to takový výbušní

koktel, který je potřeba ošetřit

ze všech stran. A liší se to

od té péče doma právě

možná i tím ta péče

a podobně, že ti lidé nemají

k těm starším možná žádný vztak.

Ale tam by měli být profesionálové,

kteří jsou na to vystudovaní,

jsou odborníci na to, jak tu

peči poskytovat dobře. A to je

nějaký rozdílo proti těm neformálním

péčujícím, kteří v současné doby

také mají velice slabou

míru podpory. My ještě

navíc jako Česká Republika máme

takové specifikou, že máme poci,

že jako ty věci se dějí

doma, že je to špinavé prálo se

doma, že o tom se jako nemluví,

co se děje a nemluvím o tom,

že jako nezvládám třátu péči

a pak k těm situacím bohužel také

dochází. V tom výskumu,

který tedy realizovala Masarekova

Univerzita Veskrece Restabos

vyplívá, že vlastně 30%

těch původcu násidí jsou děti

a potom nějakých 20%

partneri a partnerky.

Děti ve smyslu děti těch seniorů?

Děti těch seniorů, ano, dospěli lidé,

ale jejich potomci, tež se to

blízké vstahy.

A ty děti jsou spíšté oblasti,

dospěle děti v oblasti

právě zanedbávání té péče

u těch partnerů, to násili

se spíš děv v oblasti tak zvaného

jako omezování osobných práv,

že vás někdo zamyká v pokoji,

že vám nedovolé ztíkat se

sprátely, že vám nedá přístuk

telefonu, čte vám poštu a podobně.

Mluvit o tom je základ, k tomu

aby se to změnilo?

Já se přiznam, že já jsem se toho projektu

nabála a strašně jsem se jako

stidila a panny kaželařkám, jak

od těch takvých levičech, jak mluvite,

jak je skoumat. A pak jsem si právě zreflektovala,

že to je ten můj vlastní strah,

že to je taková moje obava, že

vlastně od těch levičech se jako nemluví

a že musíme do toho jít prostě čelem.

A těm obětem a

přežívším prostě dát hlas

a říct, že tohle ty věci se dějí,

to je takový i koncenzus

v té akademické svéře, která se tím

zabývá, že prostě bohuže o tohle

zřejmě nevykořeníme. Ale musíme

najíct skutečně jako silné systémy

podpory P, če o ty oběti a

přežívší, ale i o typu voce násilí.

Mě třeba už se spolupracujeme

s institutem pro restaurativní justici,

která upozorně na to, že když

se tyto věci stanou, tak to není jenom

problém toho pachatala, které ho jenutné potrestat

a to platí i v těch sociálních

službách, nebo zdravotních službách.

Ale samozřejmě musíme se tate oběti,

co potřebujeme, jakí můžeme podpořit

a pak celou tu komunitu, která

je kolem toho. Protože práve

v tom případě, jak o něm

mluvíme dneska, tak vlastně to dopadá

na celou tu nemocnici na

všechny kolegy a kolegy někteří

u toho nějak mohli být přítomní na všechny

pacienty, který tam jsou na lidi, který si to

přečtou. My to mu říkáme vlastně

sekundární vyktimizace, že se začnete

bá, že se to stane i vám. A pak se

můžete toho svého seniora, seniorku

do nějaké instituce umístit, protože

přece ditito a tam se děou strašní

věci a to vás jako třeba neformálního

pečujícího stojí vaše vlastní zdraví

a podobně. Takže je to fakt strašně

zamotané a pokud

o tom začneme mluví, tak se z toho

nevyhrabem. A doma

když dochází k nějakém

mutomu násilí, tak to je zjmena

z důvodu. Tam samozřejmě se to liší

trošku podle toho typu násilí, co mě

překvapilo v tom našem dotazníku,

který byl poměrně obsáhlí a ptal

se teda na různé věci od toho,

jestli vás někdo jako omamuje

nějaký miléky, přes seksuání

násilí, finanční zneužívání,

takže tam ty zdroje těch nebo důvody

moužou byt jako velmi různé

a vlastně všechny ty položky

v tom dotazníku na ně někdo

odpovídal, že se mu to stalo.

Že vlastně nebyla jiná položka,

kde by prostě někdo jako nebyl

a to mě přišlo strašně

zarážící, že skutečně, když to

přezentativní studie na běžnou populaci

tak vlastně v těch nejhorších formách

násilí, které byly

relativně nejmeně často zastoupene

tak je to přes skoro 3,5 tisíce

lidí ročně a v těch

nejčastějších, což je právě to podrývání

té důstojnosti jako grube

nějaké oslovování, tak je to

325 tisíc lidí a to

jsou prostě obrovské počty.

A máte tedy pocit, že jsme teprve na cestě,

abychom si dokázali vážit

starších jako češi

a že ta křivka je

stoupající s tím, že se nám to začíná dařit

a nebo z někde stagnujem, a nebo

vám to přijde, že to je rok od roku horší a chápu,

že ty studie na to, jak jste sama říkala, nemáme

úplně, ale z nějaké

vlastní empíry.

To témá samozřejmě pro mě

nebo uc také starě něco, co

sledují 20 let, takže nějaké

srovnání bych mít mohla a mám

pocit, že to je jako ve vlnách, že

jí rá, a já už mám takové naději,

že vlastně se začneme, co dí, tam se

čnem uvědomovat, že potřebujeme

nějakou empaty a potřebujeme

odstranit ageismu ze svého středu

a pak narázíme nějaký prostor

sociání, kde prostě je to pole

úplně nepolíbené a neorané

a tak, jak vlastně jsme viděli jako

poměněni obrovský dopad toho,

že jsme začali mluvit o gendru

a o, třeba, seksizmu,

tak přesto, že ageismus nebo

věková diskriminace je mnohem

diskriminace na základě pohlaví

s vláštom výším věku, tak

vlastně pořádne vidím, že by ty kampaně

měli jako podobně silný dopad

a tím pádem ani ty efekty

toho, že bychom si uvědomovali,

že je to některé věci prostě

ať už jsou politicky nekorekní

nebo se to prostě nehodí

třeba lidi takhle oslovovat,

tak tam ještě nejsme.

Takže tahle debata nás očivědně ještě čeká,

říkám si, jestli by to možná

nemohla zaštítit nějaká

odpora, jestli by se neměli

udítni nějaké legislativní změny.

Rozhodně ano, protože v současné doby

nemáme nikogo, kdo by tuhla agendu

měl na starosti.

My bychom moc rádi viděli vlastně nový zákon

proti týrání seniorů,

který by pomohl nějak nastavit

ty procesy, nastavit

spolupráci, protože v současné chvíli,

když to třeba oznámíte na polici,

tak tam neexistuje žádný propojovací

kanál, třeba, aby to

začalo řešit sociální odborné obci

nebo, aby vlastně se rozděla

celá nějaká ta podpůrnásíť

a to by ten zákon

mohl pomoci, zatím se nam ale velmi

obtížně hledájí partnéři,

kteří by to v to téma

se vzali vlastně za své a já si to

zase vykládám tím, že seniory jsou

často až ta poslední kapitola zájemu.

To zemná zákon o náslí na seniorech,

který by usnadnil třeba na hlašování

toho náslí, toho příkoři, které

se jim děje.

Mě třeba kampaní to, abychom věděli,

co se stane, když to nahlásíte, protože

máme obrovský podíl

lidí, kteří o tom nikdy s ním nemluvili

a myslíme se, že část tohé

práve z toho důvodu, že vyubec nevíte,

co se bude dít, a nebo

máte tu neblahou zkušenost, třeba o někoho

jiného, že to třeba někde nahlásili

a ono to zapadlo, jako nějaký

přestupek a nic se nestalo.

A to mě přišlo zajímavé i v tom případě,

kterém zase teda neská můvíme,

že tam velmi často slíchám třeba

těch právníků, kteří se s tím zabívají,

že ty institucer reagují

tak jako vlastně vlažně

a že se nic nestalo a že to přece

nebylo tak strašně hrubí.

A ta úroveň toho, co oni považují

zahruzně hrubí je úplně někde jim de.

Takže ta legislativní oporá by

pomohla tohle to trošku jinak nastavy.

Tak já moc díky, že jsme to téma

tohlečně otevřít.

Děků za možnost ho otvírat.

Tohle už je všechno

z Vinohradské 12

z pravodajského podkástu Českého rozhlasu.

Dnes s Anou Košlerovou

reportérkou webu i rozhlas CZ

a se sociální gerontološkou

lucí Vidovičovou, která působí

ve výzkumném ústavu práce

a sociálních věcí,

dále taky na Masarykově univerzitě

a je i externí poradkiní

ministerstva práce a sociálních věcí.

Vinohradská 12

věnovaná násilí na seniorech

je za námi, před námi

jsou další důležitá témata

a další hosté

neprošvihněte je nejliv uděláte, když nás

začnete odevídat

v podkástových aplikacích

a nebo sledovat na sociálních sítích

na slyšenou zítra.

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.