Čestmír Strakatý: Toy Box: Nešířím zlo, děda mě zneužil a Mornštajnová můj příběh skandalizovala, ať se přizná

Tady je Čestmír Strakatý. Pítajte út dalšího dílu mého podkástu.

Moc děkuju za všechnu podporu na hero-hero.co.

Dnes je mým hostem, kreslířka, ilustrátorka, malířka a tak dále Toybox.

Vítám vás. Dobrý den.

Dobrý den.

Jak se někdo, kdo se skrývá za masku, jako vyteď, praktycky stále, na veřejnosti,

cítí ve středu veřejné diskuse, která je ještě velmi osobní,

která se okolo vás a kněhy Aline Morneštejnové v posledním době rozhostila.

No, tak úplně tento pozornost mi tolik příjemná není, nebo není to úplně jako něco,

co bych vyhledávala, ale na druhou stranu mi to přijde důležitý říkat,

takže to nějakým způsobem se snažím prostě o tom lovet.

A přece do toho, když říkáte, že je to důležitý,

proč se do toho teda šla, do toho, já bych skoro až řek boje,

protože to je do mě to trochu působí.

Tak já vlastně jsem začala nebo ta celá tady ta věc sníkla tak,

že mě nebo že ze se znamu zavolali věklíčový,

jestli by mohla napsvat recency na nový román Aline Morneštejnové.

Ona nejdřív moc, jako nechtěla, že řekala, že já to moc nečtu,

ale tak oni to tam chtěli, takže ona si to přečetla a našla tam

tu podobnost mezi tím příběhem a mým příběhem,

nebo příběhem, který jsem já napsala pro alarm.

V tom se znamu, im to přešlo příliš velký problém,

vlastně to bylo na jednou pro něj jako, že nevěděli co s tím,

takže řekli, že recenci tam, že budou mít rozvor s Paním Morštejnovou

a že to tam nezvaření a řekla, že to napíšu teda pro alarm.

A tady v ten okamžek mě zavolal Honza Bělíček,

který řekala, že Eva tady jako na něco přišla

a co mi bysme potřebovali, aby teď si nám řekla,

jestli prostě si to, co si o to myslíš.

Asi je třeba pobsat tě jednotlivé účestníky.

Eva Kličová je publice stka působicí hlavně na alarmu.

Bělíček je šef rejaktor alarmu.

Ten člováne, který vyste napsala Simone Leving Neverland

a vyšel v roce 2019, čili před čtyřmi lety,

kde vyste popisovala svojí skušenost

s seksuálným zneužitým ze strany para rodiče

a ten příběh, který věříkáte nebo objektivně je

poměrně podobný tomu, co napsala Alena Morneštejnová

v té své poslední knize.

A takže tohle to nějakým způsobem tematizovala Eva Kličová

v tom, co později vyhlo na alarmu a se znam to odmítl.

Ano, bylo to tak, že nejdřív ten seznámí to za dál

nebo to recenzijí požádal,

protože ona není nějak přirozeně faninka Alena Morneštejnové.

A ona jim řekla, no tak já, ale tak víte,

já moc jí jako nečtu nebo ani nejsem jí velký fanoušek,

takže no, takže ale přišel jim to vlastně ten článek

nějak kontroverzní, takže ho tam nechtěli dát

a ona to na kontot tady toho po toho uvěřeněla v tom alarmu.

Když jste tehne napsal ten článek v roce 2019,

ten který vlastně nějakým způsobem popisoval ten váš příběh mimo jiné,

protože vám tehdy šlo o tom mluvit, o tom, jak se cítí ty oběti

a k čemu to pak vede, že třeba promluví až za několik let,

protože byste vlastně k tomu došla až spětně při terapii,

myslím, jestli se neplet, to se to nějakéko probudilo,

k tomu se dostaneme oblíbené spojení tady.

Tak já vím, asi pímám, že jsem mám tehdy v roce 2019 okolo toho psála

a snažil jsem se vás už tehdy pozvat k rozhodu,

protože mě to přišlo fascinující ten příběh.

Ale byste o tom tehdy moc nechtěla mluvit,

protože vím, že jste mějte hdy nějaké kuby,

a to je vlastně jedno, ale vím, že jste o tom tehdy moc nechtěla mluvit.

No nechtěl, protože já jsem přesně se bála toho, co se děje teď,

a to je to, že ty lidi mě budou primárně vnímat jako obět nějakýho

a já fakt nestojem, nebo myslím, že žádná obět nebo přeživší,

a mám mnohem rád, že to slovo přeživší,

tak nestoji o nějakou lítost,

ale vlastně se snažim dlouhodobě působit jako profesionál filustraci,

jako malířka, a bála jsem se, že to příliš nějakým způsobem kontaminuje ten můj příběh,

a že všechny budou zajímat jenom jako přeživší tady těch událoskí.

No a nehrozí to teď, vlastně.

Nehrozí to teď, že vlastně jste se stále tím člověkem,

který jste se nechtěl stát, kdo jste býry,

a to je není jenom o tom, že my se tady o tom bavíme,

protože to je důležité o tom můviť, co já robím,

takže vlastně to má dvě strany.

No má, ale jako jasně,

že jednak tam je jedný z důvodu,

je ten, že já se teď přídomohem silnější.

Ještě hdy.

Já jsem ani ne, jako...

Já jsem napsala ten článek,

ale napsala ten článek pro ten alarm,

pro mě bylo jako úplně extrémně těžký,

protože to bylo vlastně jak po prví,

co já jsem s tím vyšla veřejně ven,

a vlastně udělala jsem to jenom, protože právě

jsem se chtěla zastát těch lidí,

který zažívá, který třeba to taky udělají,

ale zažívají tady tady jako by tu devalovat si,

že jim lidi říkají, a protože tím přešli takhle

až pozdě, až v dospilosti,

a to jako nemohli si spomenout dřív,

a takže jsem nějak cítila,

že já jako do tímí ry,

do který jsem schopná o to mluvit,

jsem nějak schopná se jich zastat,

takže vlastně ten příběh popzat.

No a zároveň jste říkala a říkáte teď,

že kdyby to, co se strhlo teď,

okolo toho vašeho příběhu,

se stalo předtím a pětilety,

takže byste dopadli daleko hůř.

No a si myslím, že kdyby,

jako, že bych dopadl mnohem

jako úplně nestrovnatelně hůř,

jako, že si myslím, že bych možná

skončila jako hospitalizována

někde na nějaké psychiatry,

a kdyby se to stalo ešte drív,

když jsem to jako by měla míň,

tak tam to vlastně funguje,

tak jest to jako ten mechanizmus

z toho znaužití, že

vy vlastně si nejvíce

nebezpeční samsobě,

a nejvíce jako těch

důvodů, špinavosti,

tak vlastně nějak tak cítíte sam k sobě

a jako na venek to vypadá,

že máte jako fajný život

vlastně nebo, že se vám dáří,

máte prostě třeba dobrý vztahy

i během toho uzdravování,

ale vlastně vy v tom svém životě

s ten nějakým způsobem neštěsný

a nespokojený, a samozřejmě,

že všechno tohle,

když se to jako by takhle

nějak neciltivé, jako zvéření,

tak vlastně se z toho

a já si myslím, že

vlastně by mě to úplně jako rozbilo,

kdyby se to stalo dřív.

Já samozřejmě měla

nějaký vážný

problémé typu

nějakých až

jako myšlenek na sebe vraždu

a to vlastně

si

jako

a to, že se to takhle

bezvéření ten

příběh, nebo příběh, který je odvozený

příběhu, tak vlastně

jako vám připomenat celý to,

že vlastně to připomíná

to, jak s vámi bylo naklada

a bez vašeho sůhlasu, tak je to

zase nějaký další, co to

dál, jakoby někdo s vámi naklada

bez toho, aby ste vy se k tomu mohli

vyjadřit, takže

jako já to hrozní.

A když tohle teď takhle říkáte,

nelitujete toho, že jste s tím

šlaven před tím a 5 lety, nebo

vlastně protože to je ten moment,

kdy

nebo vlastně možná jsou to dva momenty,

ten před tím a 5 lety, a ten teď,

kdy vlastně

možná Eva Klíčová za to celou muž je

v uozovkách, že vlastně se to znovu

otevřilo, jakoby, že se to jako obživilo.

No, tak já si

já toho vůbec nelituji, protože

vždycky,

když já o to mluvím,

tak je to tak, že mi napíše

spousta lidí, fakt spousta

jako bydá sítky lidí, který mi píšou

díky, že o to mluvíš, protože

já jsem si na základě tvýho příběhu

a toho, že o to mluvíš uvědomil,

nebo uvědomila, že já mám vlastně

tady teď také zážitky, nebo mě se to

stalo, nikdy jsem o tom nemluvila,

je to možný, že se to

stalo v naší rodině, nebo

vlastně i pro té lidi je nějaká

jako, teď nechce, aby to

znělo nějak nadneseně, ale jako nadějná

jako správa, nebo nadějná věc,

že vlastně já

jsem tohle zažila a nějakým

co bym normálně fungujou, mám rodinu

všťastný vztah

děti, protože

některý z těch obětí, nebo

z těch lidí, který to zažijou,

tak třeba se boja byt práve

se z nich nešší hřilo to zlo

a nepoznamená, ale tím třeba svoje děti

což někdy může víz k tomu,

že se třeba rozhodnout a děti nemíte.

Když se zastajíme u té situace

s paní spisovatelkou

Ano Morne Stejnovou

jak to vnímáte vy v tuhle chvíle

co se vlastně stalo podle vás?

Tak stalo se to,

že

já vlastně, když se vrátím

k tomu příběhu

nebo k té geneze, jak to zniklo

tak se stalo to,

že já jsem si přečetla ten příběj

nebo posluchla jsem si ho jako audiobook

a vlastně jsem

jako si uvědomila

jako k svojí docela

o nepríjemnému podsitu

nějakým, že já s tím budu muset

nějaký dvén

a budu muset říct, co si o to myslím

a že do opravdy

když já se zeptám,

když já si myslím, že ten příběj

je nějakým způsobem od toho

mího článku odvozanej nebo inspirovaný

nebo z něj vychází

takže vlastně tak nížka do velké výmíry

z toho vychází

a že pokud se budu tvářit

jako, že to tak není

jako netvrdím pravdu

a že bohužel teda budu muset

říct, že si teda myslím, že opravdu

z toho vycházela

a že

jako to bude hrozný poprask

to mi bylo jako jasný od začátku

ale že se prostě nedáň zela, protože

já si myslím, že

jakože nejmůžete předtím schovávat

hlavou do písku a tvářit se

prostě, že jako tady evak líče

vás něco myslí a já si o to vlastně

s nemyslím a to je její věc

takže to bylo vlastně

to, co se stalo

a věříte tomu, když ona říká

že

o tom říká různé věci

ale prostě tvrdí, že ona ten vás

příběh nepoužila, že si dělala nějaké rešerše

a tak dále, že ta inspirace

přijímá není u vás

věřítejí?

no já moc tomu nevěřím, protože

mě jednak těch podobností

mi tam přijde opravdu hodně

a jsou hodně specifické

na to, aby to podle mýho názoru byla náhoda

a další věc

je, že během toho

že vlastně ta komunikace

ze strany jaký tak hostu

mě vlastně spíš

přesvěčila o tom, to je na kralitlastí

kde tak něha vyšla

tak vlastně mě jak spíš

jako vedlak myšlence, že tam nějaký problém

bude

já jsem vlastně k tomu přistupu vlastně

jako otevřenou myslí, že

jsem vlastně ten můj kontakt

že jsem vlastně chtěla vědět

jak to je, jenom prostě, že jsem patrala

jako s nějakou zvědavostí potom

co vlastně se tam stalo

ale když

ona vlastně

jako zveřejnila ten disclaimer

nebo že ten příběh nebyl inspirovan

žádnou realnou událostí

a potom začela říkat

že to vlastně sišla ve vlaku

tak to byla nějaká

věc, která mi přišla

jako v mých očích

koudu, věry, hodnost

a vlastně přestala jsem

jako vlastně přišlo, že tam problém

Zároveň by jste říkala

že je důležité o tom mluvit

i proto jste s tím šlovem

o tom jsme už tady se spolu bavili

není pak

ale přirozené

že to někdo ten příběh

vlastně v tom umění

nebo v té literatůře použije

že ta literatura je jako taková

a během okolo toho

se vedla řada diskuzí

a část z nich, která obhajuje

nebo nějakým způsobem na straně

argumentačně na straně, ale nemonstánové je

že literatura prostě takhle funguje

že ten autor se něčím inspiruje

a vy když jste ješla

s tím svým příběhem do veřeného prostoru

a ještě jste chtěla, aby se o tom mluvilo

nebo aby se

aby ty příběhy těch obětí

aby ta příběh váš

třeba někom pomohl

takže jste to vlastně dělala vědomně

na toho příběhu, pak vlastně je

jako fair game, nebo

v rámci toho, co je literatura

a to byla taková ta vtipná

i váš komiksová reakci

na to, co tehdy řekl šev

na klatoství host, že vám vysvědný očem

je literatura, tak ale o tom možná

vlastně je literatura, že vlastně

nějak reaguje na ten sidekice

na to, co se dělá

já s myslím, že tam jsou

nebo z mího pohledu tam jsou

dvě rovené, které je důležitý

jako já samozřejmě

jsou hlasit s tím názorem,

že se literatura může

a musí inspirovat realnym životem

a že když to byl

nějaký příběh, který

byl zvěhreněnej, tak v nějakým

způsobem je

legitimního použít, ale tam vždycky záleží

na tom, jakým způsobem

se to udělá jako u všeho

a tam

vlastně já třeba mám

na mysli, příběh

Lejli Slimány, což je francouzká

spisovatelka, která udělala

knížku také na základě

jako by publicistického

spracování infanticide, to znamená

vražde dětí a ona to

ale vlastně udělala

jako by všechno

správně z mího pohledu, že

tu inspiraci přiznala, řekla já jsem

se inspirovala tady tím

příběhem a

spracovala to a přidelat mu nějakou

uměleckou hodnotu na rozdílu

Lejnový, která jednak tu inspiraci

nikdy nepriznala, což mě vlastně

strašně divný, protože kdyby to udělala

tak podle mě

to jako odstíní tu

debatu prostě, jako by 90%

debaty vůbec, jako by se neodehré

a

zároveň to z mího pohledu jako

nepovýšila, že mě vždycky

lidi říkají, že Shakespeare taky

kratnou, kdyby paní Morsteinová byla

Shakespeare, tak bych je jako poděkovala

a byla bych jako vděčná, že to

je možná ale o vkusu

to je možná právě o tom, že

třeba Eva Kličová, možná i Vy

nemá prostě ráda, ale kníhy

Aledy Morsteinovéj stil a tak

tak je to asi subjektivní. Já si mi neznala

já si mi neznala, tohle byla

vlastně, já si mi znala jenom podle jména

viděla jsem, že ta paní spisovatelka existuje

ale když jsem si to

přečetla, tak

mě ta knížka přišla

to je taky můj osobný názor, který nikomu

ale přišel mi vlastně, že to spracovala

pokleslým způsobem a dala

ta skandalizujícím

ten

věci, který která v nějakým způsobem mě

přijde, že by si půjčila

z toho článku, ale

že to

vlastně tomu nedala žádnou

uměleckou hodnotu, která by

vlastně ospravedl měla tady to inspiraci

tím realným příběhem.

Druhá rovina je

jestli když vlastně máte

někoho, kdo ten příběh

je nějakým způsobem schopnej vyprávět

sám, byť teda třibajnou formou

komiksovou, tak jestli

vlastně ten autor

má právo k tomu člověku

přijít a vlastně mu ten

příběh, jako ho vyprávět místo ne?

To je, to je... Ale byste sme říkala,

že to nechce to spracovat komiksovou formu?

No já už, no já už jako by

já jsem zatím

já jsem vlastně tam to bylo s

spracováním komiksovou formu, to bylo

takže já jsem z nakladatelstí Paseka, samozřejmě

o tom mluvila, jako by

se šef redaktorem už roky

ale

jako kdyby nebyla jsem

dostat ten příběh prostě pro mě byl tak bolavej

že to nebylo prostě pro mě možný

protože já vždycky, když jsem se ponohřila

do těch zdrojů, začala jsem jako

se o tom bavit s rodičem a začala jsem

mluvit o tom, tak

mě to tak jako rozsekala, že to nebylo

prostě to nebylo vůbec, ale jako byla to

nějaká moje pomalá cesta, kterou jsem

se k tomu jako by

dostával, jak to spracovat

a teď teda, což si myslím, že

může být asi nějaký pozitivní

vyustění tady té kauze

tak

jsem na tom začala pracovat a asi jako

přemýšlím, že to jako

spracujou celý, jako se kumprázk

i tady s tím vlastně nějakým

koncem, který je to má

jistou kontroversi řekneme, jistou kauzu

nevím, ještě nevím, ještě nevím

já už vidím ty reakce, které budu říkat, že to dálte

pro peníze a proto, abyste si na tom

na sebe natáhla publicitu

a vydala o tom komiks a já nevím

co všechno. To asi

víte mě do jej z tým míry jako

by jedno, co o tom lidi říkaj, protože

já jsem vlastně to ne

jako nezveřejnila s žádným

účelami, já jsem jičel nechtěla dosáhnout

a takhle vlastně k tomu přistupujou

celou dobu, já se nesnažím o to

něčeho dosáhnout.

Vlastně vlastně abyste o tomu bylo, to je

něco. Myslíte

o té, jakoby

v tom prvním článku to pšlo přece o to

aby se o tom tématu,

aby bylo nějak reflektováno

to jak se cítí ta objeď nebo

přeživší.

A v tom

nějaké reakci na to dění

o kterém se teď bavíme

jste popsala

podobnosti toho vašeho příběhu

jak z toho, jak z toho tehdy

se psal v tom článku

s tou knihou, kde

je tam to témá, nevím, hoří cíle

ten dvoj dom, jak respektive

to mene hořící les, tam je

hořící

ten dom schoji.

Tema toho dvoj generačního

domku

panenka, tě zlí

prarodíče respektive

to je to zlo, z čeho to vychází

nepřítumná matka, vaše matka

která byla hodně mladá

a pracovala a tak dále

máte pocit, že tyhle ty argumenty

já nevím, asi dostatečné

tato slovo, ale jsou dost

pádné, aby třeba lidi

přesvědčili, nevím. A jak se vlastně

cítíte, když pak někdo přijde a řekne

a to mi přijde

absurdný ten argument, i když ho chápu

ale zároveň mi jeho použití

přijde absurdný do jisté míry

když někdo přijde a řekne, no ale těch větí

se děje strašně moc

a z neuvětých je vlastně strašně moc

tak to, že tady jsou tyhle podobnosti

je podružné, protože

ty věci se prostě děje, tak to je

jako te

jako bývalý

nebo nechci říkat bývalý čtenáře

hostu, ale že vlastně mě

kontaktu je fakt hrozná spoustalidí

pro který to nějakým způsobem

prukazný je, já to ani jako nemusím

jako moc stvrdit, protože

te lidi to vidí, já ani nikogo nepresvědču

já jako ani nikomu neřikám

jako já si myslím, že je to

jako derivát toho článku

nebo že je to odvozeněná, protože

mě spíše spoustalidí, který

vlastně k tomu názoru dospěli

nějak úplně nezávysle

na tom

vystupování, a dokonce

je jedna holka, která

mi jakoby zavolela

a která si myslela, že

já jsem ten příběh

tý paní Morštajnový nějakým spoustovem poskytla

že vlastně mě znala z té době, kde

já jsem byla hospitalizovaná

a vzpoměla jsem si

tady na to celí znaužití

a vlastně já jsem to nějakým blízkým okruhu

z nám jich řekla

a tohle byla jedna z těch lidí, který

to věděle ode mě z rálního života

a vlastně jakoby si tohle

s tímhle přišlo

a takže teď

to chcete nějak využít, zpracovat

třeba pro komiks a nějak

možná i kreativně k tomu přistupit

a vypořádat se s tím fouzovkách

no, tak já vždycky

nebo snažím se

přemýšlet, jak by se to dalo

jako

jít, nebo

je to tak, že

tohle je nějaká situace, která

jako není úplně dobrá, myslím si

nějakou moc

pro nikoho, ale já se snažím

vymysleť

způsob, jakým by se to dalo

přece jenom

využít k tomu, aby

vlastně ten hlas těch

nebo ta problematika zazněla

v té společnosti nějakým relevantím způsobem

což se podle mě

tomu hostu a tomu hlasu

v do mě úplně nepodařil

tak on to asi nebyl úplně jich záměřil

nebo tak jako jeho táska

jestli jich cíl bylo toho

no, na začátku to říkali, že ti

otevírat problematiku

tady tu problematiku

ve společnosti

která je důležité

a když se vrátíme úplně spět

co se vlastně stalo

tehdy, když

vám byli šterej roky jsi se nepletu

no, něco mezi čtyřma

a třema rokama

a tam to bylo

mám popřes to znovužití

znovu

ale já nevím, jak se v tom cítíte

protože tu o tom mluvíme 20 minut

a

já nevím, si o tom musete mluvit

no, je to

je to vždycky takový, že

já po každý, když to jako hreknu

znova, tak to má nějak

jako má to samozřejmě pro mě

je to pořád takový

jednoduchý, ale vlastně došlo k tomu

že

že

vlastně

mě je mamiňka, která mě to opravdu

měla jako hodně

mladá

tak vlastně

chodila na medicínu

a nechala mě takovému zlímu

pár prarodičů

kde ten děda byl

strašně jako zlej

taková důležitá věc, která

nějak podle mě

jako světší o tom

jako o roli

patré arhátu, který v tom mě nebo

nějaký skoro, jako feudálního

spořádání, že když jsem to třeba řešila

s jednou psycholožkou, proč si myslí,

že jako dědát na coho může

přitahovat seksuálně na jako malý

tříletí, nebo štěří na týhol čičce

tak ona mi vlastně vesvetlela, že

je to tak, že ti můžit

řífnili v těch rodinách

kterých samozřejmě takový postavení,

že ty ženy, zvýhrata,

děti, všechno jim

podláhalo, a to byl přesně přípat

tady toho dědočka, že on měl

takovej stil, že jako tady poroučím

já říkal třeba mým tatově, který ho

vychoval, na který ho byl

jako nejvíc zlej, a i když ho

na nějaké komune uplížil seksuálně

a on

pravděpodobně prostě

mě v lese, kde

já jsem s ním chodila na procházky

tak mě tam

nějakým způsobem

jako seksuálně

měl jsem u nějakou seksuální aktivitu

já úplně nechci zabíhat do nějakých velkých detailů

a tam je na to

nejvíc zlí, že

on to jako zavřel

do takovýho tajemství,

o kterým já jsem vlastně nemohla mluvit

a ešte, že ten dědeček

byl takovej

dědeček, že já jsem tak zvyklá,

bych měl říkat děda, na což měl

který je diskutující

a tam vlastně ten mechanizmus je takovej,

že to dítě

když mu zpácha, nebo když mu uplíží

hodně nějaký dospilaj,

tak ono se necítí jako,

že ten dospilaj je zlej a uplížel mi

ale ono to vlastně tu špínu

a ten hnus a ten stut

tak vezme na sebe

ale jako všechno z nitřní

takže začne se sítit

ono špina výšpatně prostě

takže tohle tam probilo, takže ten dědeček pořád

ale by se stratila jako by svoji hodně

a já jsem stratila jako

část, vlastně část svoje celé tělo

jsem stratila, který jsem tam jako nechila

který úplně musíte odstřihnout od sebe

takže vlastně o přestanete cítit

nebo já jsem jako malá

neměla vůbec třich, nebo do týdu by než

vlastně jsem se na to spoměla, tak jsem neměla třich

protože to vlastně odstřihnete

jako ten třichovej viem vlastně,

že necítíte

a takže

takže tohle se jako stalo

a to je něco, co je

jako blestný a nějakým způsobem

to utváří váž život

ale není to prostě tak, jako to píše

nebo jak

jak v tý sekundární naradci

která provází tu knihu, říká

pani spisovatelka Alena Morsteinová

že z těch rodin seší

říjí zlo a tě děti

jakoby páchejí další zlo, to je prostě mnohé

mě jako složitější, protože tam je

nebo jako jednodušší a složitější, protože tam je nějaký predátor

je tam nějaký dítě, který má

traumá, ale to

jako bude zacházat

dítě s tím traumatem

to je výsledek jako mnoho další

věcí, u mě to byla

nějaká velká osobní vůle

nebo svobodná vůle, kterou já jsem tam

vlastně uplatněla a roky

který jsem chodila do terapie

kde jsem se vlastně po malých

krůčkách opravovala

až jsem

dospila do nějakého stavu, kde

mám štěstný život, ale

není to rozhodně tak, že

jako traumatizovaný

lidi, šíří zló

protože to jako

jako nemusíte mít, jako

tak já mám třeba tady to traumá, ale každý má

nějaký traumá nebo nějaký problém

a vlastně tady ta naráce, jako

že traumat, jako že co vám něco stalo

a tak to teda posíláte dal, to je hrozně

jako toksický, protože

vlastně to znamená,

že je to

takový nevyhnutelný a co teda

s těmi lidmi a rodinami máme dělat

taky odstěhojme někam, jakoby

zaměsto a tam je budeme nechatať

si to, že zlošíří mezi sebou,

aby nás tady jako

netromatizuvali dál.

Vy jste

nějakým způsobem to otevřila v terapii,

která

příšla někdy po měrně podlouhé doběd

dvíc dvacet let.

Čulo těch dvacet let, nebo

já nejdr. to bylo tak nějakým,

že

v nějakém pozniděnem

vztahu k sobě,

byste zmínila to, že jste neměla těch,

já vím, že jste nějakým způsobem

si to propisovali do vaší tvorby,

že jste kreselová postavy,

které byly, třeba neměli ten nos,

nebo byly nějaké...

Zašitý pusy, kteřebo to nemohli mluvit.

Když se na to podíváte spětně,

na to období předtím, nežte to otevřila,

tak jak se vlastně ten člověk

cítil, jak je to,

by je toybox verze

v 16 letech,

já nevím, ve 20 letech přemýšlel.

Já jsem vlastně

nikdy nechápala, proč

jako já jsem nějakým

způsobem pokažená, nebo

proč vlastně v té,

protože mám lačí segru, a to

si pamatují úplně jako by vodmalička,

že vlastně jsem se naní dívala

a říkal jsem si to,

ona jako takhle v pohodě,

proč já jsem se narodila zlá.

Já jsem vlastně

jako sám osobe, protože nevíte

odkuť, jako by proč

se takhle cítíte, a vlastně

jako nějakým způsobem

to zlo v sobě cítíte, ale

myslíte si, že vlastně

se s tím dopravený nemůžete

nic dělat, ale

já když jsem to potom začala

zpracovávat, tak jsem přišla na to,

že každému zlu se můžete postavit.

Ale na druhou senu to dítě

a jen do nějaké míry,

no, tak to dítě

do nějaké míry a tam

já třeba

jako za to,

jako za to verzí této i boxy,

jako s těch, jako 16-17 lety

jako mířímu, jako obrovský smutek,

protože já jsem byla třeba

strašně depresivní

a jako až sebe vrát žednej týnej,

že prostě které

měl ty fakt psychický problém

a mě bylo strašně špatně na světě,

než jsem začala

do nějaké terapie

a vlastně spost...

nebo mojíká muši, nebo lidi,

který mě znali z téhle době,

tak si to vlastně pamatuju,

že jsem byla jako drív

mnohem víc neštěstná

a naštěstí se mi to jako díky

všem tady těm terapím

podařilo nějakým způsobem

zvládnout a překonat.

Vy jste mluvila o tom,

že když jste to nějakým způsobem

otevřila se svojí matkou,

když jste jí nejdřív vynila.

Vlastně jste není byla naštvaná

a tak dále.

Zatímco k tomu pravdětši,

který to nevlastnímu

nevlastnímu pravdětši,

který to vlastně způsobil

jste...

ten vztah je asi daleko komplikovanější,

byste o tom mluvila,

že vlastně tam je furt ta...

já nemě se říct láska,

protože vím, že jste použila slovo láska,

ale je to...

no, nevím, to je takový jako...

Potom se měla i období,

kdy jsem vlastně cejtila

hroznou zlost,

vůčet všem starým lidem,

jako že jsem třeba jako strašně

já nevím, co ničila

s prém starým věceho,

jako by tegovala po nich a tak.

A vlastně jsem si jako řekla,

proč to rozpomínání

není jako najednou,

že se na to spomenete,

ale vlastně máte takové henty,

tady v této situaci cítím takhle.

A tohle byla třeba jedna z nich,

že já jsem si říká, proč mi tak vaděj starý věc

jako proč mi vaděj v tramvaje

lidi, který mají, prostě,

tady vidíme, jakoby v rázke, na krků a chlupy,

prostě prostě, protože mi to dál špatně

od žalutku, jo, vlastně jsem.

A nedá vlastně vám, to nedá vás

myslně jak do hromady,

jako co teda se tam

a to samotný rozpomenutí

je,

jako kdyby,

ten mozek to vůbec nechce

vydat, to vzpomínku,

takže

já jsem se vlastně dostala

když já jsem si na to vzpomínku spomněla,

tak to bylo tak, že jsem

se vám zavlastně zastaví

úplně v hlavě takový ten,

co máte celou dobou, to znamená

jaký vnitří monolog,

tak to se vám úplně stopne,

a vlastně vy jste na jedno v úplně

mě jako biváku, práznu,

a já jsem jenom jako by úplně

a vlastně vůbec

je to úplně nějaká totální disociace

od sebe, a vlastně tady

za toho obranoho, jakoby tady toho

byla ta vzpomínka, tady na to,

co se tam stalo, a potom už

mi to bylo jasný, a potom naopak

vlastně jsem nemohla

zastavit ten prout

vzpomínek, a bylo mi z toho strašně

jako zlé, že mě byla hlava,

že vlastně jako fizický vás

to vám

vadí, protože ta hlava

to celé život jako nějak skrývá.

A teď on vlastně

popisuje tu dobu

té terapie, kdy se to otevřil, a kdy

jste se to spoměl. A kdy

se vrátíte k tomu, jak tehdy

to i box verze na té

terapie, kdy se to otevřil,

tak co ona si říkala, na čím

ona přemýšla, kromě toho,

že tedy probíhala to na ten celý

proces, který byl bolestivý a náročný

a tak dále, tak ona si řekla,

ok, teď mám nějaké vysvětlení

nebo...

Vlastně jsem si řekla,

že

já

jsem si to nějak

jako na jednou vám to začne

trochu dávat víc smysl.

Začne to do sebe

vlastně vám to začne

zapadať, proč třeba

já jsem měla to,

že jsem chodil, když jsem

šla po ulici a videla jsem nějakou malou holčičku

v tom věku, kterém já jsem byla, když ten děda

tak jsem se rozbrečel a řekla

protože to už bylo ve věku, když se mohla mít

děti, tak jsem si řekla, se krá,

prostě mám tady

nějaký mětíkaj biologický hodiny

nebo co to je a vlastně tady mi došlo,

že já jako oplakávám

jako samu sebe a vlastně to nevěnos,

kterou já jsem stratěla tady v tom věku

a proto brečím, když vidím takhle malý dítě

a o té doby jsem to neměla,

že o té doby, když vlastně si to zvědomíte,

tak

mnohem líb s tím dokáže ten zacházat

a protože je právě potřeba

o těch podle mě příbězích mluvit

protože ty lidi často

když

z toho nevědomí, to vlastně má

mnohem větší sílu ovládá tvá život

protože

se vám jenom děju nějaký špatný věc

ale vy přesně nevíte, co s ním mámáte dělat

nebo jak se k nim, ale když to celý zvědomíte

a ten příběch se vám vlastně složí do hromady

tak začnete na jednou

mnohem líb

vědět, co s ním máte dělat

když samozřejmě ještě cesta

k tomu, že úplně víte

jak se k tomu postavě tak ještě dlouhá

no a cesta tak byla dlouhá

a vy jste prošla

se řadou té terapie

můj vlastě o tom, že vám to hodně pomohlo

zarovně vím, že jste odmítela leky

protože to je

brámci nějakého vašeho

přesvětění

a ty jste šasná

ty jsem šasná

takovou skladku, protože to je vlastně

tam myslíte, že

je prostě nějaká doba

kde to je vytěstněné

tak člověk musí

dělat hodně proto, aby se to ocevřelo

tak musí dělat hodně proto, aby se to nějakým způsobem

zpracovalo

zpracovalo za celou nevím

a pak je tu heppient

tak hodně to trvá třeba 40 let

tak to

to je jako buchvý

či na život má heppient

ale jenom

já si myslím, že je důležitý

říct, že to můžete to

já jsem tomu vůbec nevěřila, že to kdy

překonáme, že já jsem vůbec nevěřila,

že tady toho byčejný štěstí

kdy jste jako spokojenej

s tím, jak věci jsou

nějakým způsobem to příjímá

tak že mě to může podkat

já jsem vlastně sama si pro sebe říkala

ok, tak já se budu snažit

být užitečná

tak dostala jsem nějaký dar

prostě nějaký

jako by je nějaký talent

tak si osnažim jako nejlíp využít

ale

celý to bylo tak, že

vlastně jste jako žel

nějak navenek štěstný život

ale vůbec jste to jako necejtěl

a byly jako nějaký věci

který třeba doteká jako stávají

když jsou mnohé mít čas tý

a v mnohé menší intensitě

který vás úplně jako by rozběhu

že vlastně na jednou se začnete připadat

strašně špatně, že nic nemá smysl

jako zmár

a do toho vás pošle nějakej úplně

jako jednoduché podnět

ale zase na druhou stranu je tam druhá

jako výhoda

a to je to, že

když potom přijdu nějaký

třeba realní problémy

tak vlastně máte šanci

protože když to řeknu

plně zjednodušně

tak já už jsem tady těch problému

jako prošla tolik

a tolik rácem se zvedala ze země

tak hrabat jako z toho

že mě už to vůbec třeba tady ta

jako afféra

já to sejtím jako tlák

a sejtím to

jako že to není nic příjemnýho

ale já to úplně dávám všechno

s takovým stojickým klidem

že mě to vlastně nerozbíjí nějak

m

protože máte perspektiv

máte zkušenoste perspektiv

to ani nevím, ale myslím si, že už jsem prošla tolik

jako by

špatný má věc smážet

že si z toho můžu čerpatu

zkušenost

tak to myslím

a to co si z toho může

vzít někdo

proč je důležité o tom mluvit

s měrem k těm přeživším

je právě to, že vlastně tam je

na konci té cesty je

potenciálně pozitivní jako by

a druhá věc je

to jsou otázky

a druhá otázka je

to co je

vlastně z toho

zobecně celé, řekněme

je ten váž příběh ve kterém se prostě stané

že když člověk obětí

a asi je možná jedno

jestli je to ve 4 letech

nebo v 10 letech

tak byť asi nejauplně

každý ten příběh je trochu jiný

tak

to, že to prostě vytěstní

nebo nějakým způsobem

odstíní, nedůzumí tomu

otevře to za 20 let, 10 let

to je jedno

se vlastně děje

tak je třeba si dívat na

asi všechny

ty přežívší obětí

a tak jim jako by rozumět

no

jako by mám na to reagovat

já

myslím si, že

spíš, že si mám pravdu, jestli je to

parafráze, kterou tedy tady říkám

máte úplnou pravdu

je to,

že mě třeba já jsem

hodně velký zastánce psychoterapii

což byla úplná

v mým případě

to byla věc, která mi dala strašnou svobodu

a jsem všem svým terapeutom úplně neskonala

jako vděčná za to

protože když jsem jako nastoupila do terapii

tak jsem vlastně nevěděla

jak jsem byla odstřihnutá úplně jako od sýho těla

tak jsem nevěděla prostě

jako já neviem na co mám chůť

co jestli je mi zima

jestli prostě

jaké jdlo si mám prostě

koupit, nebo, že jsem byla úplně

a vlastně mě

roky té terapie, kde já jsem choděla

jako nejdřív na individual gestalt

potom jsem byla na skupině

kde se to vlastně otevřilo

společně s arte terapí

potom jsem dělala kbte

a vlastně pomohlá hodně psoboj den terapie

což je taková drama terapie

která je jako založená

na nějakým jednání

které mají nějaké zástupní symboly

a vlastně vám to přepisuje

vzpomínky v mosku

a teď vlastně jsem v takový více

jako koučovací terapii

tak vlastně

tady těm všem terapii

v tom jsem strašně většiná za to

že tu práci se mnou udělali

a že vlastně

některý z nich mi řekli

že jsem měla štěstí

že jsem začala na tom pracovat

takhle brzo a takhle intensivně

na tom pracovat ještě právě

jakoby je třeba v té první polovině život

tak kdy máte šance ještě

jako si najít z toho partnera

a založit s nějakou rodinu

a vlastně mít teď děti

jste změnila to přepisování

jak to funguje

takže

to je taková zvláštní terapie

která je založená na tom

jak funguje mozák

a že to vlastně funguje

jako nějaká neuronální síť

když mluvíte o tom traumatu

nějak i když se na něj

jakoby je rozpomenaté

tak vám to vlastně nepomůže

abyste ty způsoby

toho sví hochování

jakým způsobem změnil

a tady ta terapie

kdyby vytváří vám falešní vzpomínky

který třeba na

nějakýho dědečka

kterýho jste měl jako hodný

který vám nikdy neublížel

tak to vám vlastně vytvoří

takoby vaše

takhle to mělo být

ale samozřejmě

nemůže to dělat někdo kdo

není jako nějakú kotvenej v realitě

aby si vopravdu nezačel myslet

jako že by mu to neprpšelo

realně ten život

ale mě to hrozně pomohlo

protože mi to jako kdyby

vrátilo ten klid

který si myslím, že mají děti

který vyrůstají práve

v těch štěsných rodinách

tak mají takový ten pocit

toho hezkého dělství

nebo toho slučka

já to mám taky hodně vizuálně

takže tam moje

ty moje vzpomínky

tady na ten dům

jsou taky všechny témný

pohádky tam byli černý a tak

a tady to se na jednou změnilo

a vlastně když se vám zpětně

tak vlastně

já racionálně vím jak to bylo

ale zároveň jako

že bych to někomu kladla

zavenu nebo se na někoho zlobila

a porazit battery arhát je potřebo

myslím si, že

já bych to úplně taky jako jednodušen

nebo taky jednoduchý heslo

já vím, ale byste to mluvila

v několika rozhovorech

i v souvislosti s tím

jak vychováváme děti

a sledem k tomu

že to nějakým způsobem vycházíste

vaší zkušenosti respektive

za rámováním té zkušenosti

tak mě zajímá jestli vlastně

to je něco co

je vlastně součástí vašeho pohledu na svět

možná i proto nevím

no já si to myslím, já si myslím

že nějakej

třeba soucit, který mám

třeba se zvíratama nebo vlastně manelický

mabitosma, tak vychází přímo

tady stídle zkušenosti

z toho zneužití, protože ten děda

kromě toho, že teda jako

byl zlej na mě

jako že byl dal ve nějaký zvířená hraně

potom ho zabil, což je takové

ale myslím si, že

a tohle to, když o tom bavíme

máte poti, že to je

vlastně jako systemovější

věc tedy, že ten

patriarcha

nebo to, co to znamená je,

že tohle to nedělá jenom

ten leten děda, ale že to je

vlastně obecnější

řekně

no myslím si, že tady v tomhle

tak, že ten

můž vlastně měl

opravdu pocit, že vládná celý tý rodině

takovým tím jako skoro

až feudálně, že mům patřejte lidi

že máte, že má nad ním

nějakou moc a myslím si, že všechny

situace, kde někdo si myslí, že má nad měkým

druhým moc a těto dítě

nebo a těto žena

tak, že jsou potenciálně

nebezpečný a do kterých nikdo nevidí

jo, kde se to zkděje, kde prostě

kde to není vidět

kde jsou potenciálně nebezpečný

a můžou výst

i prostě takovým ležpatným věcem

Já se na to ptám i proto, že

vlastně to, jakou roli

hraje patriarchát a každý si

a tím možná přestaví trochu něco jiného

nicmeně, jakou roli hraje

v naší společnosti dnes

a jakou roli

hraje to, že prostě máme nějaké

zažité, veľmi

dlouhodobě vzorce

si které vychází to, že může moudrý

a ne, někdo to tak může mít

chápu, že jsme dneska trošku někde jinde

tak to je něco, co vy

a teď si přesuneme od toho vašeho příběhu

na obecnější úroveň

co vy vnímáte jako problém

co vy vnímáte jako něco, že se děje

a že to reálně oblivňuje náš

společnský život

Ano, jako to si myslím, protože

spoustá

lidí se to pořád myslí

nebo nějakým způsobem

jako to pořád

vlastně tváříme, že ty boje už jsou

jako vybojovaní

že vlastně tady máme rovnost, žen a mužů

a že vlastně si všichni myslí

tak po smínu

že ne jsou stejně chytrý, schopný

a můžou dělat

stejný věci jako muži

ale vlastně když si podíváte na ten rálnej život

třeba do těch rodin, nebo do toho, jak vypadá

třeba rozdělení péčeho děti

nebo rozdělení domácích prací

nebo platová rovnost a nerovnost

tak zistíte, že to tak vůbec

nevypadá

takže to je něco, co já si myslím

že i kdyby se

že by to mělo

se nějakým způsobem

jako o to můhovořit a nějakým způsobem

to měnit pomalu

a máte podcí, že se to měnit, že se to zlepšuje

že se jako by posunujeme někam, jinám

neposunujeme se do druhého

extrému rukněme

to je to zasta olava, kterou já občas

jako slyší, má je to taková

karykatura trochu, ale jako, že

a nevím no, prostě, že

je to nějaký druhá strana, která

vlastně povedek to může bude někdo zvíhodňová

na tak dále a podobně

no, ne myslím si, myslím si, že

je tam, tak samozřejmě jako všechno

je to v nějakým přiměřenosti

ale myslím si, že ešte k nějakýmu

jako druhýmu extrému

ať si ho můžeme tako záležit, jak bysme

si ho jako vykreslili nebo představili

tak je tam ešte velmi dlouhá cesta

protože ty problémy

jako pohrád

těch ženom trvají

a vy máte na té své

masce napsáno till the last cage zemtej

dokud nebude poslední

kled zprázná

a vy jste vegan, že je to nějaký se straight age

život, čili asi nepěje to ani alkohol

předpokládám, to je s účástí toho všeho

to je, jak dlouho tohle to

držíte řekně

to je něco, co já ani nedržím

nebo to není

no, já to ani nemusím nějak se

omezovat, abych byla vegan

jako vegetarián sem

úplně od maličká, což právě

nasedá tady na té zážetky, který

já jsem mělá tady s tím

vlastně

s nějakým

vražděním, dá říkat

vražděním hospodářských zvíhrad

který tam probíhalo

v mí přítomnosti

a já jsem asi asi taky cítli

vidíte, na to nějak reagovala

a proto práve, třeba ty zvíhradtá,

ty hospodářský zvíhradtá, tak to já s nima

cítim, protože to jsou takový

ty největší služebnice

toho človéka, který zároveň

nikdo je moc nezajímánej, jsou to

žádný zlaž exotický druhý,

který by potřebovali ochranu,

ale vlastně umírají

v milionové množství, nebo

každý den

a z mího pohleduje to špatně, protože

prostě

to není tak, že zvíratá byly

stvořené proto, aby služili

s človéku, stejně tak jako, že na není

na druhou stranu tohle je

názor, který asi

není úplně zdílený

když tohle řeknet, je

jinak se ptám

jaké vlastně byly reakci

na to všechno, co jste říkala

za poslední třeba měsíc

jak žijete s tím, že prostě

lidi kritizují, hejtují

ať už to, co si myslíte

o zvířatech a tak dále, protože

my jsme se bavili před rozhovorem, že byste

hlavnou můvela narozla se v intervíu plus

kde te reakci na to, že

vlastně jste řekla

co to bylo

takový celkem podle

z mýho pohledu nekonfliktní prohlášení,

že si myslím, že lidi mají dobrý srdce

a že kdyby to věděli, jak ty zvíratá

umírají, takže by

se jim to nelíbilo a třeba by to

z potřebu masa umezili

takže přišli velký hejti na to?

jste si užila v komentářích

jako se děje

asi hodně pomáhá to, že to máte

spracovat na druhů stranů,

ty věci jsou často hodně osobní

a netíkají se jenom toho vašeho příběhu

týkají se s prostě spousty věcí

a každý, kdo to nikdy zažil, tak asi víš,

že to prostě je nepríjemná věc

to já to nějak

to je úplně takhle mimo mě

nebo já to nechávám vlastně projít

jako v tajči

prostě to necháte

já to na sebe úbec nechávám dopadat

mě se to

jako to vidím, že to ty lidi píšou

ale mě

já si to nechávám na sebe vůbec dopadat

a přijde mi to i předozený

já s váma souhlasím, že to, co říkám

je nějakým způsobem

jako radikální

nebo že to rozdělení

nejsou nějaké konvenční představy

nebo že to může být pro někou

hodně kontroversní

takže mi to přijde i předozený

že ty lidi se vůčitomu

nějakým způsobem vymezujou

a přijde mi, že to je zúčást

toho, že to

přece to, že vám na to máte

nějakou

nějaký špatný reakce

tak to přece

nemusí vypovídat o tom

nebo ne

ale jestli vlastně to budete dál říkat

nebo jestli to

já jsem jako autentická sama k sobě

já se dívám na to

co říkám, já si doopravdy myslím

a jestli to v souhladu se s výdomim

s mým vlastněm přesvědčením

o tom, co je správný a co ne

no a jako to má prostě reakci

tak nebo je přijatí

tak to já ani bych nemohla dělat

žádný úmění, protože tam vlastně

děláte pořád

no a úmění aktivizmus

nějakej je součástí vašeho úmění

od začátku skoro vlastně

já vím, že byste si kresleda malovala

myslím, že první komikste udělala už

dálvno, nejak 19 letech

no no no, to bylo takové taká ilustrovaná cesta

s rodičem a nikom

jasně, a různě se do toho

propisovala ty vaše zářitky a tak dále

ale taky se do toho propisoval ten aktivizmus

vím, že jsou úslosti

z hranic, myslím, se dělali tváře

klimatické změny, což je něco, co

to jsme dělali s člověkem v tisni

omluvám se, což je něco, co je taky

hodně kontroverzný, protože to jsou věci

na které lidi mají názor

ale pro vás je důležité, aby to úmění

bylo aktivistické, aby to úmění

o ke společenským otázkám

aby třeba pomáhalo něco měnit něči

pohled nebo se o to snažilo, nevím

Myslím si, že

to je taky pro každýho umělce

to jinak, že jsou umělci, který

mají nějaký jenom svůj většiní

svět, který nějak sděluji a komunikují

myslím si, že je to úplně pohodě

a zároveň si myslím, že

jakoby je

v pohodě nebo jsou potřeba i lidi, který

já to znamená, že když nějakej

názor maj, tak ho do toho umění

jakým způsobem dávaj

Až jak jste mluvil o tom, jak zvládání

hejtu a člověk v tisni, tak mě práve

tady to

hodně pomáha, že vlastně dělám

spolupracu, tady s těma lidmi, ako jsou

třeba lekaři bezhradnic, nebo člověk v tisni

protože tam vlastně ty dostávaj

úplně neuvěřitelnou

jakoby míru hejtu

tím prostě, já vždycky jim

jako zavolám a prostě se o to

můj jakoby bavíme a ty mi prostě

řeknout, jako sorry, tak prostě nam voláji

že máme prostě úprchlí keby

strílele a prostě jako by

házali do mohře, jako rozumíš

a já si vlastně ovedomím, že to

tak je, že

děláte něco

kontroversního, ale zároveň

to mu věříte, no tak prostě to

A není to depresivní dojistém míra

byť v chápu, že v sluvislosti s tím příběhem

jako není slovo depresivní

jako adekvátní, ale zároveň

není depresivní, když člověk

vynímá jak vlastně negativní reakci

no, je

není to něco, co vás o toho

odrazuje, nebo

asi vnímáte,

že názoru

těch lidí se moc nemění, nebo se neposouvají

nebo v něče možná, jo? Posouvají práve

je to přijde, že se to strašně posouvá

právě, třeba je to vidět i na těch právech

zvířát, ale myslím si, že na nějaký

ubec zvýšený citlivosti

tady k těm

káuzám, myslím si, že kdyby ta káuzál byla

prostě jen před

10-15 lety, takže by to vůbec

jako by ne... A teď myslíte

tu vyspaní, vyspaní monštára? No, no, no, že by to vůbec

jako třeba ne

jako nějak nerezonovalo, nebo

vůbec bych jako, ani

ani neměla příležitostu nějak

jako se brálnit, vlastně, protože

protože byli... A to by bylo dané

v postatě? No, bylo by to dané, že prostě ono je

tady dal nějaký román, který prostě

jako nakladatelstí, ale teď vlastně

se ta společnost trešně dynamicky

proměnuje, takže

je... Máte

mnohem většt

víc z hlasu, majte nějaký třeba

na jako by názorový menšin, nebo prostě

vlastně ta citlivost je jako by

mnohem větší. Já mám zároveň, ale pocit, já vaše

úmění sladujou, po mě niedlouho

a učitě ne, úplně odtečátku, ale

relativně dlouho a

zároveň mám pocit, že teď se měnil vaše

poslední výstavy, poslední výstavy

teď je z toho roku, že to je velmi nedávná.

Byť ty obrazi

jsou hodně pořád takový emotivní

a to jsou veseliši.

Vlastně to, co říkáte,

že se tam asi propisuje to,

že se prostě máte dobře.

Přiž to jako hodně zjedruším.

Přiž předské rozhodně, no.

Jste na tom asi lípo všich úhledech

a že prostě to úmění, tomu vlastně odpovídá.

Je to tak, a hodně

mě vlastně hodně

taky změnilo to, že jsem narodila ti děti,

to vlastně máte takový

mnohem nebo v měm

případě to bylo, takže já jsem měla

vlastně větký, takový víc

jako pozitivní pohled na ten svět,

protože vlastně těm dětem nechcete

prezentovat ten svět jako nějaký úplně

bezutěšný místo, kde

který je prostě tady ohrozejřený

a z jedný strany klimatickou změnou

a z druhý strany prostě

v jánovém čejmí válkou.

Zlejma lidma.

No, a zlejma lidma a vlastně

vy v tom nějak, takže

takže to mě nějak vede k tomu,

že asi jsem jako veseliší,

a že vlastně vícem se

v tom našla, že

jakoby mě to mnohem i víc zbaví

a jde mi to.

A když změnujete ty děti,

tak můj pocit byl,

že vlastně to nejhorší z toho,

co sa znělo, nebo

co kdo řekl, třeba Paní

Mornsteinová pro vás.

Bylo to

s tím předáváním toho zla

ta slova o tom, že zlo v těchto

rodinách chyří a pro ďadí další zlo,

kterým moc zlo budu myslím,

jestli se nepletu,

že vlastně vaše reakci na to byla

by se to uží tady řekla,

ale i ta původní reakci

byla poměrně ostra.

Tak mě vlastně zajímá,

jestli to je něco nad čím jste

třeba jako přimýšlo

a přivýchově, nebo já vlastně chápu,

že na to je něco, na co vlastně

nemysíte přistoupit, ale zároveň

asi každý rodíč chce

dětem předat to lepší se sebe,

pokud možno,

a protože všichni máme jako své problémy

a tak dále.

Tak jestli to je vlastně něco, na čím jste

přemýšlala i předtím, než to

zaznilo tady odpaní

spisovatelky nebo od jiných lidí.

No rozhodně, rozhodně jsem

o tom přemýšlala,

nebo já jsem o tom přemýšlala

jak vlastně to,

jakoby ty problémy, nebo to tam

traumá, vlastně tím dětem nepředat.

A já jsem jako extrémně,

jsem docela z odpovědný člověk,

takže já jsem, i si myslím,

že vlastně do poměrně

jako vysokýho věku,

ty děti vůbec neměla,

protože jsem nějak vnitřně sejtila,

že na to vůbec nejsem připravená,

jak vztahově, tak právě tady tím

zpracováním toho traumatu.

A věnovala jsem tomu

úplně extrémně,

extrémní množství, jako energie

a času,

peněz prostě tomu,

se úplně všísilou své osobnosti,

jako postavila tomu,

že to těm dětem jako předám.

Samozřejmě, že všichni předáme

všechno prostě různí věci,

který v kterých si úbec jako ani kdo

toho nejsme uchráněn,

ale já jsem prostě chtěla mít pocit,

že ze svý pozice

udělám maximu proto, aby se mi to prostě nestalo

a právě proto. A myslím si,

že to má spousta maminek,

že to má takhle spousta rodíčů,

který zažily něco hnusného

děti, tak je vedekt,

že to je úplně jiná motivace, protože

když se vám běž mě se ty děti narodili,

tak je mě bylo úplně jasný,

že bude to prostě se s tím a problémama

vyrovnám, a budu prostě dobrá,

a budu prostě, jako oni budou

měšťasnou maminku, a nebo,

že im budu kaziť život a prostě

jako to předám další generaci.

A to je strašně silná motivace,

protože věty, jako by mámá,

jako by te svoje děti milujete

a dělat chcete tohle úplně

základ podle mě

těm dětem jako jedno,

jestli maj prostě, nebo

já si to myslím, že jim jako docela jedno,

jestli maj prostě, jaký máte auto,

a kdyby dlíte, ale jako vlastně

jestli vyste jako vyrovnanej rodi,

čo jestli máte kolem sebe hezkých vztahy,

tak to je právě ten základ,

který jako to je pro dně strašně důležité.

A co máte teď před sebou?

Na čem pracujete?

No já teď ještě dál chci

rozpracovat séry o péči,

malují vlastně na obrazech,

kterou teď vystavují

i věhlavě,

kde vystavují street art

3 měsíce to tam bude

a já mám k tomu takovou sáry

obrazu, kde vlastně jsem věhlavě

zkusila teď udělat takový beta testing,

jak tej obrazy budou působit

a to tak

nepovažil za nějaký uzavřený

jako díla, ale jenom

jsem chtěla zkusit,

jestli se lidem budou líbit,

ale vlastně ta v séry

vždyčně funguje, tak přišlo mi,

že docela, že jsou fajn

a chci je rozpracovat dál

a je to taková séry, kde

když to takovou knižku hrozně zajímavou

od Viljama Dunninga,

která vlastně spracováva

to, jak se, jak funguje obraz

závěstný obraz v historii

a já se tam vlastně s každý dídy

kapitolé snažím vytáhnout

nějaký princip a vlastně

ho propojit s svém stílem.

Je to takovou, jakoby v tomí tvarném umění

a potom jsem samozřejmě začala

tady ten příběh

toho svího zneužitíňak

spracovávat, ale to já vlastně

vůbec neměl, jak jsem je to podaří

já boje to pořád těžký

chápu

také co vám dáří

děkuju moc

děkuju za rozhovor

děkuju

děkuju

děkuju

děkuju

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.