Kriminálka: Prstýnek. Případ oloupeného zlatníka středočeští kriminalisté vyřeší až díky drobnému šperku

Český rozhlas dvojka uvádí trůkrajm Mérka Vanjury Kriminálka.

Bylo 21. června roku 2012

a na krajském ředitelství policie si středočeský kriminalista Milana Dvořák

jako obvykle pročítal přehled takzvaného nápadu.

Tedy kriminálních událostí, které se právě odehrály a řešíje policie na okresech.

Mezi přestupky, výtržnostmi a napadeními ho zaujme hlášení z Rakovnicka.

V novém strašecí nahlásil přepadení zlatník, které ho lupiči zbyli

a svázaného nechali ve sklepě v jeho dílně.

Tvrdil, že se mu spout podařilo dostat, ale jeho zlato za stovky tisíc s lupiči odnesli.

To mě to začalo, když jsem vlastně čet ve svodce, co se stalo.

I když to bylo z začátku okresní přípat, tak my tak jako se díváme,

jestli to není náhodovu něco většího.

Takhle si to pamatuju, že mě příšlo divný, jak se to tam stalo celý.

Může to být tak, že pachatelé byli flinkové a špatně osvázaly,

ale může to být tak, že ten člověk v tom nějakým způsobem moh ject.

Takže už se přemejšlí v podstatě víc možnýma cestanu.

Jsme přijeli na obvodní odělení, který mi mohlo demontřeský tam.

A tam seděl, nevím, možná, že se ho dotknu, kouzelný dědeček,

pán, šedivý fousi, šedivý vlasy, hubenej, drobnej, bílem plášti.

A ten kouzelný dědeček, která byl samábou lenodřina a krev.

Když jsme ho vyslíchali, tak vlastně ze začátku,

těch mechanizmů, který on popisoval, co mu všecko udělali,

ty pachatelé, tak se mi to mů vlastně ani nechtělo věřit.

Vlouho jsem se za to stidila, že jsem mu to vlastně nechtěl ani věřit,

kolik toho jako by bylo.

Podezření, že Zlatník si přepadení vymyslel,

se z každou další informací od otřesaného muže zdá méně pravděpodobné.

Vyšetřovatelka Alice Rašková a operativec Milan Dvořák

se ale víc, než na pocity, soustředují na faktické informace od starého pána.

Fungoval je po Zlatník, ale nefungoval pro veřejnost.

Fungoval pro svůj okruch lidí, který už znál.

Focetě měl pár stálej zákazníků, možná i známejch,

který prostě k němu dávaly svý šperky, potřebuji byl celku rychlej, byl levnej,

protože už byl v důchodu, takže to měl jako potatě přivídělet.

Dílnu měl Zlatník v neobvyklém domku se zahradou ve Vilové čtvrti,

a svoje klienty si prověřoval.

Když 1.20. červ na ve 3 hodiny odpoledne, někdo zazvonil,

zamknul dílnu a šel se podívat ke vstupním vratům.

Poušel si dom zákazníky jenom popředchozim za volání nebo museli zazvonit

a v podstatě od všechny chtěl vědět, tak na něj přišli, protože ten provost měl takový hodně omezený.

A přišli za ním dva úplněci zýklucy, docela mladý,

s tím, že je posílá nějaká dáma.

Jejíš ménu bylo o tom zletníkovi povědomí, proto vlastně je pustil do vnitř

a vešli k němu pod legendou, že jsou bratři a že by mami chtěli koupit zlatou madonku.

On jim teda řekl, že žádnou hotovou práci nemá,

ale že jim může nabídnout katalog a že v Praze nějaký obchod a tak dále.

A byli jmu trošku podezřelí, nicméně to ménu tý zákazníce

prostě v něm vyvolalo trošku důvěry.

A domluvili se na tom, že se vrátí ešte za dvě hodiny,

protože se bou vezmou odce, aby jim pomohl teda něco z toho katalogu vybrat.

Za dvě hodiny, s 17 hodin odpoledne, přišli mladíci znovu.

Otec jim přídal důvěru, aby dárek vybrali sami

a tak by se rádi znovu podívali na jeho zboží.

Zlatník za nimi zamknul a vedl je do obchodu,

kde se jim chystal ukázat hotové šperky k prodeji.

Ale uvnitř, sotvastěhlo otevřít katalog,

jeden z mladíků mus blízka do očí nastříkal pepřový spray.

A kdy se nějak votočil, tak ty pachatele zvedli tu přepášku,

která vlastně odděluje tu hodbu, kam chodí zákazníci

s tím nickem, kde on vlastně dělá ty svý zletnický věci

a vrdři se na něj a zvázal jihu.

Tamteři mě ho zmlátili, dopusimu naspali ponožkou

a tu přelepili přes ústa a přeznos lepící páskou,

kterou si tam taky přinesli na to místo.

Začali mu tam rabovat tu prodejnu,

vzali plastovej kýblí, který tam měl na odpad,

kde ten tam vysipali a do něj vlastně schrnuli veškerí zboží.

A pán měl ještě smůlu v tom,

že měl otevřený trezor,

kde měl zakázky od zákazníku,

kde měl peníze naprovo z úspory,

měl tam prostě docela dost peněz,

to všechno schrnuli do toho kýblá.

Když už nebylo co ukrást,

mladíci vzali zbytému a svázanému mužiska

psiklíče od venkovních vrad,

aby se dostali na ulici,

a začali se domlouvat, co s ním udělají.

Nakonece dohodli, že ho zavřou do sklepa.

Starého pána, společně vzali za roce a nohy,

schodili ho z příkrých schodů a zamkli,

aniž by se starali o to, co s ním bude.

On nám pak vyprávěl,

že v tom sklepě se dál trošku dohromady,

vzpamatoval se, samozřejmě ho napadlo,

co by se mohlo stát,

že si moh zlomit vás,

když se kutálel po schodech dolů do sklepa,

i ho v tu chvíli napadlo,

že nesmí dostat infarkt, protože by ho nikdo nezachránil.

Ty lidi v tředle těch situacích takhle neuvažují.

Oni uvažují, teďka řešíme problém, co z dědou.

Takže uklidíme a zajistíme nějaká by nás,

to řekl, by nevotravoval při tom, co tam chceme dělat.

Jako, by moh umřít,

nebo, když se mohlo do něco státil,

nezpůsobne, bo ní absolutně neuvažujel.

Nejprve se pokoušel si o roh zdi

vlastně rozervat ten provas,

až měl ty ruce do krve,

nakonec se mu to podařil nějak rozvázat.

Sundal si i ten roubík

a tu lepící pásku.

A s klepním okénkem, který otevřel,

volal ven a mával rukama,

až upoutal pozornost

prostě sousedů naproti

přes ulici, který se ho všimli

a zavolali policji.

A pak se podařilo ho teda nějak vyprostit.

V péči záhranářů

se pak zraněný zlatník polici

snažil odvyprávět,

co se věhodilně odehrálo.

Něho bylo lidsky,

jako jsem ho opravdu strašně litovala.

Vnímala jsem to,

že to pro ním jsou vejt jako pšok

a i bolestivý, protože měl ty voči

poleptaný, vo toho peprzáku

zražený red, teklá mu krev

i když vlastně žádný těžký zraněný

jako by neutrpěl.

Ale ja se to představuju,

kdyby tohle někdo udělal třeba mojí mámně,

kdy jime tomu stejně stará,

jak by ona se s tím letím vypořádával.

Na víc pán byl sám,

jako neměl rodinu, byl to takový půjstevník trošku.

Na mě působil dojmem bezbranem.

Oná mi popsal dvá mladí muži,

nebyly si moc podobní,

přestože říkali jsou sourozenci,

které mu teda, jako sourozenci, ne přišli.

Nicméně obaměli kšiltovky, obaměli sloveniční bidíle.

Bezprostřední pátrání popode zřele dvojici,

ale prozatím neprineslo žádná

použitelná svědectví

nebo konkrétní důkazy.

Operativet Smelandvořák

se ale tak, jak je obvyklé,

zaměřil i přímo na starého pána

a prověřel si,

jak moc je důvěryhodný a bezlúhoný.

Zjistilo se,

že je to bez problému

vej starší pán,

který si dělali jenom svoje,

mělo úzký okruch lidí

a zakázky zvenku,

tak přijímaly výmečně.

Měl v podstatě svoji stálu klientelů,

který k němu hozili rodiny šperky

a takové ty věci na hopravu.

Dokázal odhadnou tu hotovost, kterou tam měl.

Dokázal odhadnou část toho zboží,

který tam měl.

A protože mu vzali fotiák, který měl

tak vlastně jsme spolíhali

i na to, že pár fotek měl

a k nějakýmu tomu zboží

dokázal udělat nákrez.

Nebo že nám to vlastně nakresel

ty šperky, jak vypadali,

ale protože oni to schrnuli

takhle všechno, co tam bylo,

tak tam byli i paragony, který tam měl

na koupení časlomko výzlat to.

V podstatě my jsme mohli

vyloučit, že by mohlo

dojít nějakýmu fingování toho přepadení.

A tím páne jsme se mohli orientovat

k tomu, kdo to udělat.

Zlatník trávil čas v dílně

ve vybydleném domku pouze přes den,

když pracoval na svých zakázkách.

Takže přijímí jsou sedé,

o něm mnoho informací poskytnout

nemohli a v kritickou dobu

si ani ničeho nevšimli.

Tým kriminálky se proto začal

poohlížet i po širším okolí domku.

Šetřením, bezprostředním okolí

toho zlatnictví, se došel

k tomu, že se tam

v tu danou dobu pohybovalo

nějaký tmavý auto.

Nevěděl se úplně značka,

neschodovali se ty světci v barvě

jenom to, že byla tmavá.

Takže se šlo, jakoby, samozřejmě,

vytěžit kamery.

Bavíme se o roce 2012,

kde ty kameroví záznamy

nebyly tak používaní, nebyly obce

tak vybavení těma kamerama.

Ale to byl první lehčí záchy,

kde jsme měli štěstí,

kde projíždělo v tu dobu.

Bylo nějak kolem 17-35,

17-40.

Takže to byl takový první záchy

a

další, protože samozřejmě,

ta leta parta v tom prostředí,

kriminálním, rakovních strašecí

se začalo šeptat, že tam parta,

která udělala nějakou větší ránu,

že se vychloupají.

Nové strašecí pohužel,

nebylo monitorováno tolika kamerami,

aby si kriminálka mohla

prohlédnout i další záznami

a zjistit pohyb out a lidí

v brýzkosti vyloupené dílny.

Další šetření, ale probíhalo

intensivně.

Když dostanete nějakou takovou lekauzlu,

tak jedna věc

si přeštete se ve spise

a druhá věc si s tím, a lidma chcete pro mnou i osobně.

Jestli to, co je

v tom spise, jestli odpovídá i tomu,

covom řek, další věce

vojni si po nějaký doby spomínajné

nějaký detaily, který v té době,

když jsou v tom stresu, tak nevnímaj.

Pak si časem můžou nějaké věci do výbavy,

takže i s tohle druhů se s tím a lidmi mluví

znova a i opakovaně.

Sou určitý standardní věci,

který se dělají více méně po každý.

Podíváte se do zastavárené,

nejsi tam nejsou nějaké takové věci,

podíváte se na lidi,

v kterých víte, že v minulosti

něco podobně udělali, tak se zkusíte

tak jako kolemních vochomejtnout,

kde byli, co dělali a tak.

Prověřování pokračovalo,

ale ani obcházení pod světí

a spovídání známých firm

Milanu Dvořákovi a jeho kolegům

nepomohl.

Ale každý zločen má svůj příběh

a často to podstatné

pro vyšetřování spočívá

ve zdánlivě nevýznamné informaci,

která se k policii dostane.

Za jedním z rakovnických kriminalistů

se 3 týdny poloupeži

zastavela žena, kterou už

v minulosti vyšetřoval.

Tak ho oslovila

s tím, že

od svýho zetáka,

který ho nemá vůbec ráda,

ale s kterým je její cera těhotná

dostala jako býkupný

za to, že ceru s ním bude pouštět

ven a že na ně bude

hodná draho kam.

To zásadní informace byla ta,

že byla přesvědčená,

že ten kamínek pochází z nějaký

trestníčnost.

Uvedlá, že si i chlubil tím,

kterou peněženku, kde měl mraky bankovek

a věnovalí ten

jeho slovy draho kam.

A proto, že ho zná

výžení kde moc nepracoval

úplně se jí nezdálo, že by měl

plnou peněženku narvanou bankovkama

a nechtěla s tím jít

vlastně nic společního, bylo jasné,

že to nemůže mít žádný legalní původ

tak oslovila toho kolego z rakovníka

a ten kamému přinesla

a oficiálně ho předala teda

policie.

Začali jsme se zajímat o paní, co je zač?

Začali jsme se zajímat o její

ceru, co je zač?

Začali jsme se zajímat o to její

o přítele, co je zač? A začali jsme

zištěvat, který lidi se v jejich okolí

pohybuerů.

Další kriminalisté

zatím zašli za zlatníkem

aby se pokusili zjistit z dakámen

může pocházat

z jeho dílny.

Vom skutečně v něm poznal jeden

z kamenů, jednalo se okunzit

ke růžovej kamíny, který

byl součástí ho maturitní práce.

Měl přijet celkem ty kameny.

Bylo tém měř jisté,

že policie je na správné stopie,

ale kolem podesřelé

partičky musela operativá našlapovat

citlivě a nenápadně.

O coři jsme zjistili, že

chodí s jedním člověkem,

který

měl byť na rakovníku známej s tím,

který se pocháty.

A v souvislosti s tím tím člověkem

se tam začali objevovat i další lidi,

který se jakový pohybujou

na druhý straně, to znamená,

který páche nějakou trhesnou činnost

a podstatě cestujou.

Když jsme tyto informace

dali dohromady

z městským a kamravím a záznamama,

tak jsme zjistili, že

se na místě objevil auto,

který s svým popise odpovídá

autu, který používá

lidí. A v tu chvilku jsme začali

tušit, že jsme asi správně

a začali jsme se zajímat

o tu partičku lidí trošku vízda hloubky.

Dostali jsme,

že to jsou lidi, který většinovní

věnepracujou. Když pracujou,

tak pracujou krátkodoběň, formů

nějakej brigát a jsem tam udělají

nějakou takovou dle věc,

aby si přelekčili.

Měl poznatek na tohle tu partu,

která žila na chatě,

takový chatová oblast, chatová kolonie,

v nějaký dřevěný boudě,

zaměkali tak, že zatloukali hřebíkem.

A tam se prostě scházeli,

bo tam tu vyráželi zběr železa,

že byli jako jejich jediných

legální příjem, olegální záleží,

kde to železu taky brali, ale prostě tímletím

se jako byži byli. Bylo léto,

takže tam trávili prostě veškerý čás.

Ještě jsme do nich nešli,

ještě jsme se snažili zjistit co nejvíce informací

a hlavně

to, že tu si vy myslíte, že to je takhle,

ale je znamená, že jste schopný to dokázat,

takže bylo potřeba zjistit co nejvíce informací,

aby jsme jim mohli s tím konkrétním místem činu

a s tím konkrétním skutkem.

Vyšetřovatelka středočeské kriminálky,

Alice Rašková, vzpomíná,

že okruh podezřelých

se postupně zužoval,

a brzy bylo zřejmé, kdo z partičky

za loupežným přepadením zlatníka

skutečně stojí.

Už jsme věděli,

chtěř osobn, který tam na tom místě byly,

dva šledovníř, dva čekali venku,

tak jsme věděli už určitě 3.

Po měsíci od loupežného přepadení

už policie měla dostatek důkazu,

aby dva hlavní podezřelé

zatržela.

Moment překvapení fungoval dokonale

a prvotní, spontání výpověď

dovedla polici i k dalším

třem kompriců.

Většinově

to fungovalo

tady v té skupině tak,

že v podstatě nikdo nic nevěděl,

nikdo nic neudělal, nikdo ani babičku nečet.

Ještě to řekl. A pak postupně

v té partě začali

ty lidi mlověti, když si stili,

že podstatě ty důkazy jsou.

Z začátku házeli jeden a druhý pochopitelně.

Já jsem to tak nemyslel,

já se bym jenom poradil,

protože my jsme prvního měli toho Martina,

který ve vnitř nebyl,

a měli jsme jednoho z těch, co byl ve vnitř

a jednak to

hodně zlehčovali.

Zlehčovali i takovou tu přípravu toho,

že pro vás ke já sebou nosím,

protože je mam na železo,

v lepící pásku sebou nosím

taky na to železo.

Ponožku jsem měl v kapsa, abych si jí potom převlík

a pepřáknout ten nosím běžně na obrano.

Takže znažili se to jako by zlehčovat,

s tím, že

ho ještě navíc uklidňovali,

že se mu nic nestané,

že si dávali pozor, aby se mu nic nestalo,

což samozřejmě nám jako by popřel

i ten zletní kned ze začátku,

že na opak, že mu říkali, vopováš se pohnout,

nehní se, nech to bude ešte horší,

v okamžiku, kdy na něm prostě klečel

a vázal mu ruce, lepil mu leukoplast

kolem nosu, kolem pusy.

V odhalení celkem pěti pachatelů

středočeským kriminalistům

výrazně pomohla místní

znalost policistů z rakovníka.

Ti se ve zdejším pod světí

dokonale vyznali a věděli,

koho se zeptav.

To, že ve Zločinecké komunitě

někdo na jednou zbohatl,

nezůstalo bez povšimnutí.

Komplicům, ale více než půl milionů korun

dlouho nevidržalo.

Okamžitě začali utráce.

Vodom jsme měli další světky,

který jsme vyslíchali,

tak ty skutečně potvrdili,

když se vrátili na tu dřevěnou boudu,

kde jako přebývali,

měli novou felicí,

měli dva mobily, měli noví hadry

a ten Sergej, který vlastně nedostal

je celá dvozilie na ty lety akce.

Tak říkala mi, že opravdu jako

měli hromady pervitynu

a všecko prostě profetovali.

Prochlastali a nakoupili si hadry.

Policí pak prozradili i to,

jak se vzácní kámen z prstínku

dostal ke světkyni, která je nahlásal.

Jeden ze šperku,

který se z toho místa odnesle,

byl prstínek s tím kunzitem,

s tím růžovým kamínkem,

ale protože

ten Martin chtěl

ohromet tu svůj tchyni

samostatným draho kamem,

tak přece ten prstínek zničili,

šlápli na něj, tím zni ten kamínek vyloupli

a obdaroval tu tchyni samotným

těm kamínkem.

Ten zbyte k toho kovu, ten prodal prostě

v tom výkupu.

Obvinění muži, ale nebyli schopní

celou akci vymyslet a naplánovat

sami.

A kriminalisté zjistili,

že svůj podíl na loupěžném připadení má

i člověk, který Zlatníkovi

instaloval pezpečnostní trezor.

Manželka jeho šéf

a si totiž ve Zlatnictví

pravidelně objednávala šperky.

Když se tedy dva loupičil živě

zmínili, že tip na nákup

dárku mají odní,

Zlatník jim uvěřil a s důvěrou

je pustil do vnitř.

Celkem tam byla škoda

jako lehce přes

500 tisíc

z toho půlka byla v hotovosti

a zbytek byly

ty šperky a to zlato,

ale s tím, že ta cena

se hodně ponížila právě proto,

že vlastně vycházala jenom z toho,

co on mohl dokázat.

Předpokládám, že i tí hotovosti tam bylo víc

a i těch šperků tam bylo víc,

jen musel to prostě nepodářil prokázat.

Ukázalo se,

že celkem pět mužů,

pohybujících se v romské komunitě

mělo podíl na přepadení Zlatnictví.

Podrobně ho naplánoval Martin B,

který si co by Rom

netrouflít do vnitř, protože by byl

Zlatníkový od pohledu podezřerí.

Ten Martin

se pak ujal toho,

že to jako by nějak víc naplánoval

a oslovil ty další členety

party. Měli sebo ošťa Sergeje,

který jediný z nich měl řidický průkaz

a proto řidil to auto,

který mi tam přivez na to místo

a který pak dostal to štízdko

tisíc nebo dva tisíceekonům od každého.

Takže se domluvili,

na to místo dojeli,

skutečně tam první dva vešli

pod tou zámenkou na kouputí madonky

pro mamenku

a oblídli se to tam

a domluvili se, že tam přídou za dvě hodiny

s Tatínkem. Původně měli

vplánu tam vzít jednoho z nich,

který byl trochu starší než všichni

ale nakonec rozhodli, že tam počká v autě.

Ty tři pak mluvili

a ten štvrtý

tam prostě tě se trval na tom, že pojď mě neví.

Celkem pět spolupachatelů

stanulo před krajským

soudem v Praze v září roku 2013

a z úst

soudkyně si vyslechli verdict

o své vyně. Dostali tresty

od pěti do sedmi let nepod méněně

a přesto, že šlo

od tresty přiměřené

o jejich vyně nebylo pochyp

s rozsudkem nebyli spokojeni.

To jsou lidi, který nepracovali,

penězům přicházeli, a opravdu nelegálně

někdy si nevážili těch výsledků

tý lidský práce a to, že tam prostě ukradli,

že si každý přišel z nich

asi ke 100 tisícům koron

mě vopravdu dokázali během 3 dnů

profetovat, koupici za to mobily.

Přesto, že všichni obžalovaní

upravovali své výpovědi,

aby svou vynu minimalyzovali

a odvolali se s tím,

že přepadený zlatník

hodnotu ukradených šperků

falečně navýšil.

Vyšísout naopak potvrdil,

že zlatník se při stanovení výčtu

uloupeného zboží choval

zdrženlivě a skromně

a neměl žádnou tendenci

přehánět a vymýšlet si.

Vonimo tam vzáli komplet četko

materiál z kterýho se dělají

šperky, přišel o peníze,

přišel o šperky, který tam lidi

dávali na vopravu,

takže on potatě uměl vybílenou dělu.

Den zlatník je člověk,

který na to pracuje celý život,

dělá nějakou odbornou práci,

dělájí jako zláskou

a pak příjdou tak výdle

všetskou se berou a profetujou to

prostě.

Najhorší ráno utrpil na psichice.

Toho dostalo hodně,

že v potatě sem o takový dlou něco stalo.

Podle mího jeden z důvodů

prož vlastně potom i skončili

z toho práci, že jako se o tohle vykašle.

Vážení posluchači,

zdraví vás Mirek Vanjura.

Spolu s Radio Servisem

vám představuje svojú novou knihu

Kryminálka.

Strhující detektivky ze skutečného

života můžete krok za krokem

rozplétat spolu z kriminalisty

z celé České republiky.

Čekají na vás 3 zločiny z divokých

90. let a 5

novodobích případů.

Knihu Kryminálka si můžete objednat

na čísle 724

819

319

v e-shopu radiotéka.cz

nebo zakoupit přímo

v prodejně Českého rozlasu

na Vinohradské 12.

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.