Vinohradská 12: Proč nás sociální sítě stresují

Tady je Matěj Skalický a tohle je Vinohradská 12.

Sociální sítě jsou návykové a stresují nás.

To tvrdí můj dnešní host, neurobiolog a profesor psychiatrie Jiri Horáček.

Bavíme se o nejistotě, o dezinformacích, o společnosti nedůvědy.

A taky o tom, kdo z nás, s nás podlehá konspiračním teorím a proč?

Dnes je po nělí sedmého srepna.

Dobrý den, vítejte tady u nás na Vinohradské 12.

Děkuji za pozvání.

Tak co myslíte, že nás stresují sociální sítě?

Samozřejmě nás stresují sociální sítě, těch důvodů je celá řada

a stresují nás několika mechanizmy, za prvé stresující události,

které z nás bezprostředně netíkají přinášejí k nám blíž,

tzn. eksponiují nás něčemu, co nás stresuje, s čemchom se nesetkali bez nich

a současně uvnit vlastně dynamiky těch sociálních sítí.

Je celá řada mechanizmu, která zestiluje akcent na negativní a varovné správy

a podlečuje akcent na pozitivní a neutrální správy.

To jsou ty hlaví důvody.

Takže ty algoritmy, které, jestli jste to tak myslel, které fungují

v rámci těch sociálních sítí, možná to, jak lidé víc reagují na to špatné, co vidí,

tak to zestiluje to, že se to objevuje častě.

A tím pádem se krám dostává víc špatník správ

a to může mít na nás nějak jako sekudární vliv.

Přesně tak, přesně tak jak řekáte, ale to nejsou algoritmy, to je lidská psychologie,

pro člověka je snaší přeposlat negativní nebo snáze přepošle negativní správu,

než správu neutrální nebo pozitivní.

Algoritmy jsou ještě drožku měnco jiného.

A jaký efekt to pak tedy na toho člověka má,

když má kolem sebe tolik špatného a negativního?

No řekte to sám, stresuje násto.

Vytváří to vlastně milný dojem,

že svět je víc nebezpečný, víc negativní,

než je doopravdy to znamená.

Amplifikuje se jeden akcent, ten nebezpečný,

umělé vlastně, kim jak ta síti funguje.

Já si pak říkám, jak je dramožné,

že tě tě to dramoje do měnka,

že jsou sociální sítě návykové, respektive,

že se snažíme se opravdu každou chvíli

volnou dívat na to, co seděje,

když víme, že co tam najdeme bude to negativní.

Takže jsme rádi obklopování negativném?

Je to přesně tak.

Sociální síti jsou návykové

a jsou návykové stejně jako jakákoliv lidská činnost,

kterou máme tendenci vlastně kompluzině opakovat.

Ten důvod proč člověk může být závislý

na sociální síti těch důvodů je celá řada.

Je to běžný mechanizmus závislosti

pro člověka je velmi občížné

zůstat sám se sebou v klidu.

Mám řeknout, že to ho řeknete od čas

zůstat sám se sebou, tak ten,

kdo není to dobré.

Ten, kdo není trenovaní meditaci,

tak to byl mi rychle předruší.

Prostě pro nás negativní máme tendenci

tzv. externalizovat, to zmána utíkat od sebe

do vnějšího světa, půjď si rády

okoukat se na televizi

a nebo v dnešní době listovat

tou sociální síti.

Je to mechanizmus externalizace,

aby chom nemuseli být v kontaktu samý se sebou.

První důvod, který se týká hlavně

na nějakých složitejších, třeba covidu

nebo války a podobně

je potřeba jakého si zabezpečovací

ochování kontrola na tou situací,

takže trovala vlastně sledujeme

ty správě nebo sociální v síti,

aby na něco neuniklo, aby chom byly informování

o tom negativním procesu,

který zrovna probíhá. Takže těch mechanizmu

je víc a bezpochyby ten

adiktivní, nebo závislostní potenci,

ale je obrovský.

Padlnok té externalizaci ještě naráží to

tedy na takový ten mechanizmus

společně, který já znam

třeba z medialních studií z podkástu,

totiž posluchám podkásty, protože chci být

cice sám, ale chci tam být

z někým, vytvořit s nějakým, jako vstach nadálku.

To je další té třekí.

Abych řekl, že teď třekí mechanizmus,

takže externalizace pozornosky je jenom

to, abych odklonil pozornost na od sebe

a prostě na něco i nalepil, co přichází

změšel sět, a bude to jednodušší,

nemusím být v kontaktu sám se sebou

k zábavu i přináší to řešení

potřeby nějakého novelty seeking,

to znamná hledáň nových informací.

To, co říkáte, je afiliace

se skupinou, což je věc, kterou

poskytuji sociální sítě mimořádně,

mimořádně efektivně, a

vlastně zneužívají nebo využívají,

jak to vezmeme, obecně lidskou potřebu

být součást s nějaké skupiny.

Evolučně jsme se vyvinulit,

abychom řeli v nějakých skupinách

až 300 členech, a to nám dělá dobře.

A proto se rádi stíkáme,

a jsme rádi spolu, a právě sociální sítě

poskytuji prostor, proto to, aby

vznikli uzavřené skupiny, dneska si mi říká

komnaty ozvěn, jeho čembers, které

vzítí tuto potřebu, a to se vším

šady, znamná včetně třeba

hormonální odpovědi, oksytocínů

u oksytocíně, hormon, který

odpovědný mimo jiné, za to,

že nám je dobře, když jsme s nějakým,

a rádu. A vlastně

ty eho čembery, ta jejich rizikovost

těch komnat ozvěn právě spočívá

v tom, že poskytuji tuto,

sítí tuto potřebu, aniž vlastně

ti lidé se doopravdy znají,

a současně

u vnitř těch komnat ozvěn

potom se zostruje světonázor

v té oblasti, kterou ti uživatele

zdílejí té konkrétní

komnaty ozvěn výsledkem, je to,

že pohled na svět, nebo světonázor,

lidi, kteří jsou takto navázání

na ty sociální síti, a jsou součástí

nějakých těch informačních bublin

nezbytým důsledkem

toho je, že se názory polarizují

dochází následně

k fragmentaci společnosti, jako takové,

což je ten celo společenský

největší rizikový moment

který sociální síti přináší

nejen pro duševní zdraví,

ale také pro demokracie, jako takovou.

Český rozhlas

spolu s institutem

s Siri a sociologickým

ústavem Akademii vět České republiky

před létem představil projekt,

který jsme nazvali společnost

nedůvěry, a ono to trošku navazuje

na to, o čem jste vy

v tuhle chvíli mluvil, protože

v tom projektu se mimo jiné ukázalo,

že čím méně věříme

v systém

v nějakém ocenské instituce,

tak tím víc jsme potom

schopni podléhat konspiracím.

Proč říkám, že to navazuje

na to, o čem jste mluvil, protože

lidé, kteří nevěří

v systém, se raděj budou

zavírat do těch eco chambers

a budou ten svůj světonázor

s díle cíními a ubezpečovat se v něm,

a tím pádem se ještě víc

izolovat z té většinové společnosti.

Chápali to správně?

Je to přesně tak, mě ty výsledky

této studie nepřeklapili, potěšili mě

a toho vlastního šetřiní

že ho český rozlás udělal.

Mě to nepřeklapuje už proto, jednak to má logiku

a jednak proto, že to je naprosto v souladu

vlastně zdaty, které má moja výskumná skupina

kde jsme jeno značně potvrdili,

že je vysoký překry v mezelidmi,

kteří mají hluboků nedůjerů

v tento společenský systém,

kteří se ne nechali naočkovat

proti covidu a kteří aktuálně podporuji

rusko-ukrainské válce

a nevěří na to a Evropské unii.

Je to jedna skupina lidí tvořící

přibližně 10-15% naší společnosti

a otázka z nich, kdo to vlastně je

a proč tomu tak je

což je před mě ten velmi intensivní

výskumu, který si myslím,

že potřebuje nějaké vysetlení, potřeben vysetlení

proto. Dobře a možná.

Tedy aspoň jedním z těch vodí

tak může být to, že to jsou lidé,

kteří i ve velké většině

využívají právě sociální sítě

a přes sociální sítě

výří některé názory

teď tak trochu poukazuje

na tu takzvanou dezinformační scenu

nebo scenu dezinformátoru.

Já myslím, že jsou to dvě věci.

Za prvé sociální sítě

nebo přítomnost v té komnatě ozvěn

jak jsem říkal, sama osobi

ovlivnuje světo názor člověka

a osostruje vlastně

ta přesvětšin, polarizuje nás.

Což je spontální, vlastně

nikým nezaviněný

záměrně mechanizmus, který tam běží.

A potom přes nějak říkáte

sociální sítě, internet jako takový

a sociální sítě zvláž

jsou nesmírně snadno a levně zneužitelné

pro propagandu, manipulaci

a to jednak domácími, dezinformátory,

ale předevžím zahraničními

agenturami, konkrétně našem

případě pochopitelně

uživateli internetu České republice

jsou mnohou-mnoholed

pod obrovským tlakem

propagandistických a manipulačních kampaní

z Petrohradu.

Ten výskumo, o kterém

mluvíme, na kterém se podíl

český rozlast, tak rozdělil

českou společnost na několik

skupin.

Což dávazuje zase na to, že je podle vás

a myslím si to same

hroznidůležité zistit, jako o koho

se jedna, o jaké

skupině lidí se přímo bavíme

a jednou z těch skupin

asi osmi, na které jsme

rozdělili společnost podle toho, kdo

dezinformacím věří víc, kdo míň

a jak se to projevuje, tak

jedna z těch skupin byla nazvána

skupinou apatických, jako lidí,

kteří, pokud se to vysvětluju

správně, lidí, kteří to hledání

jako pravdy.

Vůbec nezajímá, nebo jsou vůčně můl

hostejní.

To je dobrá otázka, já nejsím si jistí,

jestli já jsem úplně adresát na tu odpověk,

takže já můžu odhadovat, ale myslím si,

že v podstatě jsou asi dva mechanyzmy,

které by mohli vysětlit proč někdo

nobelty seeking, to znamená potřeba

nových informací, je osobnostní riz,

který je různě dystribuán ve

společnosti, který nezávisí na

vůbec na inteligenci a tak dále,

a někdo má vyšší, někdo má menší,

a někdo má hodně vysokou, a někdo má hodně

nyskou nobelty seeking,

někdo má hodně nyskou potřebu

nových informací ze světa.

Což mohou být ti to?

Je to absolutně přirozené asi.

Je to absolutně přirozené, to je vrskě statistickým rozložením

by to bylo vysětlitelné, a pak si dovedu

představit, že mezi těmi to apatickémy

v úhozovkách. Uživotely

jsou také lidé, kteří mají absolutně jiné starostky,

existenční starostky o svoje

přežidlí, o svoji rodinu a

že jsou důvodostky lidi, co mají starostky,

jako ty bližší řeší, takže

prostě nemaj čas věnovat svojí pozornost

ešti prostě děhní vesvětě a hledání

pravdy uživit svoje děti, si já myslím,

jak řeká by to spekulať.

Právdy nejsou tě lidé, kteří potom

v výsledku hledají na těch sociálních sítích

ne novinky a ne to, co by mohli

další hryt, ale to od rágování,

to uvolnění. Taky, určitě.

Mindfulness takový. Určitě, určitě.

To asi nefunguje, že bych si udělal

mindfulness ze sociální sítí.

Ne, určitě.

Nějakou, jako terapii.

Ne, mindfulness působ je vlastně míří

na prosto opačny smět.

Aby jsme si uvidomeli sama sebe

v tom dodaném okamžiku.

To vlastně všechny hodnotové soudy,

které jsou spojeny s informací.

Mindfulness vlastně znamená,

že otevřu maximálně stavila svojí pozornosti

a deteku je informace tak, jak přicházejí

a se by mi otevřen a snažím se

aktivně vlastně nesoudit náhodnotit

a jenom je prožívat. Což je úlevné,

protože to, co nás úzkosně

jsou právě ty kolatoriální myšlenky,

kterýme soudíme a proto mindfulness

skvěle funguje u celé rady, diagnoz

a když bychom chtěli

vlastně toho mechanizmu proč

člověk, která podlejné desi informacijů

nebo jakého myšlení je

znáselně na toho sociální sítí,

tak ten proces má několik roku,

já vím, že není úplně tady prostor,

ale jde si můžu jedno ve stručnosti.

To znamená, máme nějakú bias

u vnitř toho digitalního ekosistému,

která nám přináší víc negatívních správ.

Nákej skreslení.

To u člověka potensuje pocit nejistoty

a pocit nejistoty je jeden z vůbec

jako nejhorších promozek

nejhorších stavů, protože mozek

potřebuje prediko, mozek je stroj,

uvozovkák stroj, na predikce,

na odhat o toho, co bude budoucnosti

a neustále vlastně to testujeme naše očekávání.

V okamžiku, kdy jsme ve znejštěné

situaci, tak ty predikce nefungují

a to je okamžik, kterému říkáme nejistota

nebo stav, kterému říkáme nejistota.

V těle se odehrávají stejné změny

jako přistresu, jení myslovy, nejistota

a stres jsou synonyma

a psychicky to nabozuje úzkost.

Takže máme z úzkostnělého nejistého člověka

a ten hledá rychle vysětlení, proto

a jak mlu přijí nějaká dezinformace

nebo nějaká konspirační teorie,

tak jejich podstatou je to, že poskytují

kompleksním složitým problémů

rychle vysětlení. To znamená u toho člověka

to bude jak úlevě.

To úleví se od neistoty

a jak mlu se úleví od neistoty

obnuvoje se v mozku procesu čejmí

a konspirace nebo dezinformace

a nesmírně rychle zapíše synapticky

mechanizmy do pamětě

a do struktury, přímo do struktury

mozku, což je důvodem toho, protože

dezinformace jsou, jak se říká, lepivé

se přilepí na člověka a je

nesmírně obtížné je vyvrátit.

V okamžu, kdy pochopíme

tenhle mechanizmus nebo kdeho identifikujeme

což je v podstatě model,

za který my teď pracujeme

tak nám to otvírá celou řadu mechanizmu

jak intervenovat, jak lidem pomoct.

A mindfulness, které zmínujete

právě míří na tu nejistotu

na ten okamží, které je nejistoty

protože mindfulness řeší nejistotu.

A pardon, a v tom vaše modelu

respektive v těch modelech, se kterými vy

pracujete se svým týmem, tak je

v centru právě toho všeho

nejistý, zůzkosněný

člověk?

Našem centru pozorností

vlastně sekvence dějů, které vedou

od příčin nejistoty

k pocitu nejistoty.

Nejistota v mosku mimo to,

co padlo na tendenci k tomu, aby

lidské myšlení bylo regydní, to znamená,

aby jako zregydnilo. Myšlení

bylo regydní, to znamená, preferuje

jedno vysvětlení a nebo

je fleksibilním, to znamená, pracuje

se škálu určných možných vysvětlení.

Složitá situace, třeba

covid, nebo válka,

vyžaduje fleksibilní myšlení, aby

jsme se rychlé, jako uhoření,

jakým způsobem, adaptivně toho situací,

když se žili a prosmíkli se s míst

co nejmenšími strátami a bohužel,

to nejistota vlastně klade akcent

na opak na toho regyditu.

A regydní myšlení je uspokenu, nejsnáze

tak, že dostane nějaké jednoduché

prostě proplánné, instantní

vysvětlení, buch za covid

může někdo, kdoho udělal, nějaký

prostě jaká temná skupina, elite a tak

bla, bla, bla, jo, to znamená,

ta regydita je na koniec pojená

většinu z nějakou, paranojtní

vysvětlení, a to je právě také to,

co mě jako primárně psychiatra

na tom problému, jako zadím a v Čepsi

myslím, že můžem pomoct.

Já si to spojuju ještě z jednou

věcí, kterou zase znám tedy

z mediálního prostřidí, myslím,

se o tom loni v letě bavili

s profesorem Igorem Lukéšem

o pospravdivé, respektive, postfaktické

společnosti a já vím,

že vy jste už několikrát zmínil

krize, jako krize

z nějaké skušenosti, z nějakého

poznání, souvisí to spolu?

Samozřejmě to spolu souvisí to,

co dneska prožíváme, se označuje

různými termíny, ty termíny měří

de facto k témuž, termín post

faktická, souvisí

z takovou trošku modou, vlastně

různých post, něco, post

z strukturalizmu, postmoderna,

postdemokracie a tak dále

a odkazuje to k tomu, prostě,

že prožíváme jako krizy faktycity,

fakt se, kterými se v roce mnohem volněj

a snás nějaká lež zvítězí

v myslí a srdci člověka.

Termín epistemická krize

zase odkazuje, kzp. jako k mechanizmu

jak k tomu rošlo, epistemologii

je teori a poznání a epistemická

krize ten termín odkazuje,

jaké krizy poznávací o procesu

aby byl scela konkrétní,

dřív, když jsme poznávali z prostředkovaní

svět, tak jsme to oboznávali z medí,

které měli redaktční rady, redaktční rady

na nějakým způsobem růčili

zámíru pravdivostky toho,

co v těch medích bylo.

Víc naš polovin a celosvětovi

hlavní informace osvětí

a získává se sociální sítí

když náredná redaktční rada nejmí,

to znamená, člověk na pravdu považuje

kde co a k tomu odkazuje

ten termín epistemická krize

odpověk naši otázku, kdy termín se překrýva

ale každý akcentuje trošku jinou složku.

Takže ta cesta

když bych to úplně schenul je

opět nabourává na

existenci sociálních sítí.

Samozřejmě, samozřejmě, sociální sítí

hrají dramatickou, dramatickou,

dramatickou roli negativní právě

v této epistemické krizy, což je bez pochyby.

Já se ještě musím vrátit k jedné věci.

Vyste říkal, že je teď předmětem

dalších studií zišťovat jako kdo

je v centru, ten

člověk nejistý, zůzkostněný,

jasně, ale jakých konkrétních

částí společnosti se to týka.

K tomu, aby se stal nejistým

kvůli sociálním sítí?

Parádní otázka.

Víme o tom hodně. Víme,

že to až tak úplně nesouvisí

z IKV.

Nesouvisí to se vzděláním, znamet

celou řadu univerzitních profesorů,

který vesele prostě konspirovali a šířili

na prosté nesmysli.

Čím to tady souvisí?

No, podle našich výzkumu je nejdůležitým

rizikovým faktorem dolarancé nejistoty.

Kym se vracíme k té nejistoty,

dolarancé nejistoty je osobnostný riz,

který zase u každého je trošku jinak

vyvinuté a dolarancé nejistoty.

A ty, kdo má nížší dolarancé nejistoty,

tak pochopitelně

snás propadne na konec tím konspiraci,

brosně proto, že konspirace jako takové

řeší tu nejistotu právě kým

si celou živím, ale prvoplánujem

instantně vysjetlením.

Takže to je ten tom moment

a spojď podle mě.

Plus to, co jsme řekali, nějaká rigidita myšleň,

rigidita myšleň nebo fleksibilita

se něco, co je osobnostný riz,

který nezávisí na IGV,

je to prostě něco jiného, než inteligence.

A lidé, kteří mají tendenci

jako rigidních vysjetleň,

tak snás podlehnou konspiracími tehorin.

Jo třeba duchodci.

A pozor, rigidita myšleň

i ta dolarancé nejistoty

jsou trošku jako vy dynamické faktory,

to zmah mohou se v průběhu života vyvíjet.

Existuje nesmírně zajímá vás

studie metaanálíza,

která hodnotila celosvětově

dolarancé nejistoty

v souvislosti na penetranci mobilních telefonů

a zistili těch smartfónů.

A zistili,

že s kými, jak ve světě stoupalo

vlastně využikí mobilních telefonů

ve smysluhledání správ

tak lesala dolarancé nejistoty.

To znamená mobilní telefony,

které používáme, proto bychom se koukali na správy

a oni nám saturují

to, čemu řekáme zajíštěvací chování,

zajíštěváme jako tu istotu, to bezpečí,

tak paradoxně lontu,

úplně paradoxní

vedou postupně nějaké snižováň

dolarancé nejistoty, takže mobilní telefony

jako takové snižují dolarancé nejistoty

celosvětově. Idy myslávě, to co je důležité

z toho našeho povídá i neská,

co já jsem o tom hluboce přesvětěn,

je to, že většina vlastně těch lidí,

kteří podlejí dezinformaci

a dbou, kteří je i šídi řík,

když to nejsou těch výrobci,

že prostě jsou to oběti,

zoběti toho systému

v těch profesionálních dezinformátorů,

kteří tam někde jsou, taky.

Tak ta nejtěžší otázka na závěr,

jak s tím všim bojovat?

Jak bojovat z nejistotu?

Prosím nás, když rozumíme toho mechanizmu,

máme vlastně vytvořené nějaké kauzální řekěze,

což jako pracovně máme,

tak nám to otvěra možnost, jak s tím bojovat

a jich netka celá ředa.

Jedna věc, já jsem identifikoval asi 8

nebo 7 těch kroků.

Za prvé, samozřejmě teoretisk by šlo

dovolovat digitalný ekosystem,

což se nabízí, má to svoje pro a svoje proky

a je otázka, jak se by to fungovalo.

Druhá možnost je

nějakým způsobem vybavit

naše digitalní zařízení,

když se musí říká voditka epistemické kvality.

Což by už by šlo, to už je jako nadějnější věc.

A co to je?

To jsou informace nev metadata

o té správy, kterou si čtu,

které vlastně poukazují,

napravdě porodnout je ta správa,

je pravidivá, nebo naopak,

se celá vlastně v jední disciplíná

jak to udělat, aby jsme vybavili počítače

nebo vyhledávače.

Těme to voditky, kdyby to bylo,

kdyby jste včet nějakou správu

a rovnou jste viděl, jaká je praviděporobnost,

že to bylo někde fabrykováno z cíle manipulovat

a nebo že to odkazuje

něčemu, co se stalo skutečně,

tak jsme úplně někde indy.

Co by to pro vyjerování zaštětěval?

Ty mechanizmi jsou aji.

Další možnost je pochopitelně

pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopitelně pochopiteln

je právě ta potřeba být součástské nějaké skupiny, řekli jsme si to, že já jsem součástský nějaké té komnaty ozvěn, je pro mě jako býhodné, bře mi to zvyššuje oksytocím, že mám v oklo sebe tady partu lidí, kteří stejně smýšlejí, kdyby jsme se snažili nějakým zpusem posilovat afiliaci se státem, nebo z aliancí, nebo z Evropskou unii jako cíleně, tak tuto potřebu být součástské nějaké větší skupiny, která je pro mě to bezpečnější, kdy jsem součástský skupiny, s nás se ubrá

je to evoluční potřeba, tak pochopitelně taky nejeně snad nočvek podlehne nějaké takové desinformáční skupince

Takže vlastně Ilaická rada na závěr jsou vysající s tím, kteřím jste teď mluvil, vystupte někdy ze své bubliny

Samozřejmě, samozřejmě, třesně tak

Načerpejte i názory jiných

Moc krát děkuju za strašně zajímavé povídání a já hrozně důfám, že se k tomu zase někdy v budoucnu spolu dostaneme, že si sedneme a popovídáme si o tom, jak moc jsme nejistí a co s tím dělat

Jistě, děkuju za pozvání a tě všem se na přeskě

V Praze působí taky v národním ústavu duševního zdraví, bavily jsme se o sociálných sítích, o nejistotě, o desinformacích

Další rozhovory máme už s týmem Vinohradské 12 na chystané, najdete je na známých adresách i rozhlas cz můj rozhlas a i ve všech podkástových aplikacích

Na slešenou zítra

Závodící

Závodící

Závodící

Závodící

Závodící

Závodící

Závodící

Závodící

Závodící

Závodící

Závodící

Závodící

Závodící

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.