Vinohradská 12: Proč milujeme true crime

Tady je Matěj Skalický a tohle je Vinohradzká 12.

Instantní zloch, fascinace, vraždami, obsese zločinem, true crime, obrovský fenomén, máte to taky rádi a zajímá vás proč vás tak true crime podkásty nebo serialy baví.

Vý, pový, vysvětlí, etopet a psychoterapeut Andrej Drbohlav z institutu behavijorálních studií Ipsaro.

Dnes je středa 9. srpna.

Dobrý den, vítejte u nás ve Vinohradzké 12.

Dobrý den, děkuju za pozvání.

Já jsem se díval před časem už je to pár týdnu na svůj oblíbený film.

Imenuje se Zodiak o seriovem brahovy, Zodiakovy ze spojených států, který buch věsly někdy vůbec egzistoval, jak se teď o tom tak trochu spekuluje, prostě se nikdy nezistilo, kdo to byl.

Kadykaturista San Francisco Chronicle, Novin, Robert Graysmith, po něm pátral hodně a je vyobrazen i v tom filmu.

A mluvíme nebo můžeme se bavit až o takové obsesy tím, co ten seriový vrach dělal. Je to běžné? Jak si to vysvětluje, takže mu přijdou ty vraždy návykové?

No vezmuly to ze široka, tak to, že se člověk dovede pro něco, jako zapálit a to takovým způsobem, že se mu začne třeba rozpadat i život kolem něj.

Začnou se měnit jeho postoje a hodnoty. To můžeme vidět u mnoha různých zápalů, když to tak řeknu, kterým dovede člověk podlehnout.

A tohle není výmka. Vemte si třeba i takový štěchovický poklatať, jsme třeba v našich krajinách a podobně je prostě různá, tajemná, provokující témata dovedou některé jedince uchvátit, uhranout a zapálit až natolik, že spřetrhají všechny vazby.

A to byl ostatně i případ toho letoho konkrétního karikaturisty, kterého popisujete, známého.

Já myslím, že se mům právě rozpadla rodina, respekt je ho žená od něj odešla tak dále, protože nedělal nic jiného, než roky pátral potom seriovem v Rahově.

Ano, ty příběhy bývají velmi podobné, v podstatě je to forma takové, jako velmi negativní až patologické dysociace takového odtržení.

Ten člověk je pohlcen, vlastně svým nějakými představami, fantaziemi, přesvědšením, že právě on bude tím, kdo třeba nechá náhlédnou do něčeho velmi tajemného odhalí něco.

Velmi zajímového, dobudé ten malý kouk se, který ještě nebyl hnikým třeba objeven, takže to je něco, co vzniká v mnoha různých oblastech a tahle tá část kriminalistiky nenivímkou.

No ale zrovna u této části kriminalistiky u Vrašť, je to, a já to slovo teda nemám rád, ale je to normální?

Ano, svého druhu to vlastně jako normální je, protože, jako ono, samo osobi hej je diskutabilní slovo, co je normální a co je normální.

No právě.

To je velmi jako pohyblivá línie v písku, s každým přílivem se prostě posunu vši někam nám a podobně, ale pokud to máme vnímat a vůbec použí to slovo, takhle tak to, že je to normální nám ukazuje čas.

Ukazuje nám to zejména na kauzách 50, 70, 100 let zpátky. Řekl bych, že je možná nejvíraznějí ve svém počátku, v kauze Jacka Rozparovače,

ve které se objevilo obrovské množství lidí různého věku intelektu, bonity, kteří opravdu jako zapáleně do slova opouštili své rodiny, své domové a své zaměstnání v přesvětění,

že oni odhalí toho pachateleterí ve vajčeplu za rozbřesku. Brutálným způsobem zavraždil řadu prostitutek.

Je to jako zlediska psychopatilogie něco svým dílem, co bychom mohli nazvat jako herostratů v kompleks.

Jeho taková jako náhlá touhá v splanutí, která v sobě nese i to silné nutkání.

Neskoli je tu obsesiteroste popisoval přesvětění, že člověk se může něčím proslaviť, něčím na chvíle být zajímavý.

Něčím, co nikdo jiný nemůže odhalit, něco, co on objeví právě.

Taková prostě objevitelská, ale opravdu jako patologická touhá.

Dobře, a teď je tedy tu patologickou touhu zkusme trochu transformovat do něčeho nevinějšího,

totiž do sledování, nebo poslouchání, nebo čtení si o těch zločinech.

Protože v tom nejenom češi našli velké zalíbení.

To je, a znovu to použív, normální, že nás to baví.

No je potřeba trochu specifikovat tu míru, tu hranice toho.

To, že to člověka baví dívat se i na temné, strašidilné a různé jiné příběhy,

ať už fiktivní a nebo realné, je součástí určité lidské přerozenosti a lidské hochování.

Je to součástí dojisté míry i jisté závislosti na vlastních vnitřních biochemických procesech,

protože v podstatě ve chvíli, kdy prožíváme takové to vnitřní rozvybrování,

v té neistotě, kdo je pachatelem, jak blízko to je, jak hodně to je realné,

jak blízka je ta realita, které se v ten příběh odehrálo dži skutečný nebo fiktivní tomu prostřidil,

kterém pocházíme tím vším rozíždíme v těle obrovské mnoství velmi výrazných procesů,

které začínají v různých částech těla a po nejvíce v trávícím traktu a boužlivě pak ukončují svou činnost mozku,

v podobě endorfenu, neurotransmitteru.

Některé neurotransmittery nás vybudí, aktivizují,

některé začnou boužlivě v nás odehrávat stresovou reakci,

některé naopak přinášijí podcity libé.

A to, že se člověk velmi z obecněně, když to vezmu teď z velké šíře,

abychom se dopátrali v té odpovědi k něčemu smyslu plnému a ušímu,

zajímá o tyhle temné věci je v podstatě takový vnitřní biochemický trénink,

takové připravenosti na možné vlastní ohrožení.

My už dnes postatě nežijeme paradoksně takové životy,

které by byly vystavené extrémnímu blízkému ohrožení.

Ono to zní jako zvláštně, pokud je teda třeba,

nevím, úprostřed džakarty, ale ta rizika nejsou tak veliká.

Člověk potřebuje prostě trénovat tu svou vnitřní šelmu,

tu svou predatorní vnitřní složku,

a trénuje její mnoha různými způsoby a mimo jiné i tím,

že si určité podoby takového jako instantního strachu nebo zla.

Myšlenu používám to slovo instantní,

jakože tu témnotu na chvíli zaliěte horkou vodou,

skonzumujete a zasejdete do svého klidu a do svého pohody.

To znamenám ne v tom blízkém doteku,

to je nějaké témnotě, to je reality.

Tak je to takové jako vnitřní,

opravdu jako rozbouření, následně uklidnění

a je to ponivíce biochimický proces.

Ale vaše otázka směřevala obávám se trošku někam jinám?

No ne, tak abyste hlavně začal,

že se musíme bavit o té míře.

Tak ohledání té míry, to je přeci hrozně složité, ne?

Tohle jání té míry je samozřejmě veľmi složité

a možná pro začátek se hodí hříci,

takové jako otřepané, ale veľmi důležité zdílení,

že vlastně všechno je o míře,

že všechno se dá přehánět až do úplného extrému.

A může to být sledování trů krajem seriálu,

o který budeme hovořit dnes,

až třeba zahradničení někdo na halupě.

Všechno lze přetánu do extrému,

který začíná ovlivňovat realitu toho člověka v nímání,

vztahy třeba s ostatním a podobně.

Takže ta norma respektive ty hranice jsou důležité.

Tak a teď ta pojinta.

Sou lidé, kteří se obklopují temnotou

skutečných zločinů, nebo i fiktivních zločinů,

různých kriminálek,

pro takové drobné rozrušení,

drobné vytržení ze své vlastní,

třeba příleč poklidné až stereotypní reality,

tím, že odsměrují, odsunou,

přesměrují svou dělou fantazí

prostě na chvíličku i jiným směrem.

V takovém případě je to,

pokud to dávkování je rozumné,

a když to tak řeknou,

tak je to v postatě zcela v normě a v pohrádku.

Dokonce myslím, že v mnoha ohledech

je to sebezáchovné,

že to určitují jako pořádek a očištění se.

Jo v nášení jiných obsahů,

než se kterými se potkáváte

takové podráždění se,

přemýšlení, kladení otáze,

kto činí člověka rozhodně nejvíce,

racionálně aktivním

a tenhle obsah sebo přináší tu emoční složkotražení.

To znamená jednou týdne takový trénink,

nebezpečí, které si tak jako naordinuje

doma večer v 8 na Netflixu

nebo na HBO Max, tak to je v pořádku.

Týdne čtyři krát za měsíc.

Řekl bych velmi zjednodušeně nechtěji

jakoby generalizovat, ale v takovéhle četnosti

je to jako úplně v pořádku.

Ale pak jsou jako mnozí další.

Řeknu to tak jako

spotřebytyle a konzumenti

toho instantního zla,

který už mohou mít

ať už to množství dávkování,

velikozdávek, nebo obecně tu četnost

výrazně někde jinde.

To jsou lidé, který jsou

třeba naprosto jako fascinování

zločinem.

Vnitřně třeba dovedou

přiznávat i kolikrát

v psychoterapii,

že si představují ve svojeb dělé fantazí,

jak sami jsou třeba zločincem,

jak sami páchají nějaké zlo.

Někteří dokonce i

přiznají v té terapii,

že se dopuští velmi

drobných malých přečinů.

Vůči zákonům třeba tím,

že někde něco odcízí v obchodě

jenom proto, aby měli dotek

tím rozrušením.

A očeté překračování

pravidel.

Pro jiné lidi může být

ta temnota a to vyprávin těch příběhu

jako vzrušující,

v postatě uspokojující

jejich vlastní, mnohdy třeba patologické

až sadistické fantazie.

Pro jinou skupinu lidí

zase může být sledování

podobného obsahu,

v postatě jedním z takových,

řekněme, trochu více

vlastní lenosti a prokrastinace.

Někteří prostě konzumují

kde co, co kde na ně bliká,

co k nim promlouvá.

No a ta temnota je pro ně

ještě zajímavější.

No a pak se můžeme setkat

třeba i s jedním z nejty

pičtějších vysvětlení, které ale

rozhodně minimálně já nechci

generalizovat a jednoduše

s ním odpověď na vaší otázku.

A to je velmi známý

výskum Lizzy Court

Lerové z roku 2011

se zaměřovala na

vysloveně takové ty trů

krajmu pohřady, ale nejenom

ty audiovisuální, ale i v podobě

tedy těštěné v podobě literatury.

A vzjistila to,

že se zvyšujícím se počtem

a potřebou

konzumovat, sledovat, pozorovat

a slyšet tyto příběhy.

Takže s tím velmi významě koreluje

také vnitřní strach těchto

vlastních posluchačů

a čtenářů o to,

co mohou zažít ve své realitě.

Tedy velmi zjednodušeně a jinak řečeno

přišla na to,

že častíšími uživately

a třeba i nadlimetními uživately

těch medí a informací,

které popisujou lidskou temnotu,

častějí zpíšejité realné příběhy

jsou lidé, kteří se prostě

a jednoduše bojí.

Bojí se ve svém prostředí, bojí se o to,

co by se jí mi mohlo stát,

jaká rizika má,

a co je zvláštní

na tohle to navázala celá řada

dalších výzkumu,

která poukázala na to,

že čím častíší a čím vyšší je

sledovanost, různých třeba trůkrém

po řadu a podobně,

tím vyšší je také

přesvětění těch posluchačů

a čtenářů,

že by měli výrazně přitvrzovat tresty.

Ale co je ještě také zajímavé

z tého behivrálního hlediska,

že čím více lidé sledují

třeba realné,

tak tím méně

důvěřují soudnímu

zajímena trestně soudnímu systému

a pakli, že v té dané oblasti

už je těch podkástů

velké množství a to obsahu hodně,

tak začínají lidé pochybovat

i osamotné kriminalistické práci.

Myše třeba telské policyjní práci.

A to už jsou,

a to už jsou zajímavé ještě

behivrální fenemény.

Ukazující naučité rizikové, ale faktory tedy.

Takové faktory obávám se,

že ale ne ty nejzásadnější stále ještě.

Počkejte, jaké jsou ty nejzásadnější?

Ty nejzásadnější faktory

jsou v tom,

že čím více obklopujeme zlem.

Čím více máme potřebu

ho konzumovat a nahlížet

ho v co možná

nejpodobnějších odstínech

a valérech toho,

jak se odehrálo realně.

Tím se obecně stáváme lignavější

k tomu to zlo

své realitě odhalit,

postřehnout, věnovat mu pozornost

a zasáhnout.

Že nám ze všetní?

Dojisté míry, jako ze všetní

a upírá trošku paradoksně

od vahu.

Já nevím, jestli jste někdy zažil na ulici

nějaký útok na někoho

nebo nějaké bezpráví

na někem čínené

nebo nějakou agresie a podobně.

Kromě toho, že člověk nepochybně

v tu chvíli zápolí vnitřně s tím

jestli mám zasáhnout

jestli tím naryskuje

jestli tím neohrozí tu obět ještě víc

jestli by měl utédc, to je naprosto všechno

přerozné, to všechno jsou vysíjí

s nejtypičtějšími reakcemi,

které máme ve stresových situacích

které jsou mimo chodem z velké části

také biochemecky podmíjené.

Ale co je zajímavé z toho běhrálního hlediska

v tu chvíli také pozorovat,

jak podobné výjevy

přilákají velkou pozornost lidí

ale relativně malou aktivitu

těch lidí a potřebů zasáhnout

tedy jsou pozorovately

ale vstoupy do toho nechtějí

to je ta už určitej

ten jako zvyk když to tak řeknu

i když to není úplně správné slovo

na to požívat tu témnotu

vlastně jenom v té instantní podobě

a nepřipravanost na to

být s ní v kontaktu

jako reálně.

Je toto drama pro tu to chvíli, ale já bych rád potom

za těch patrátc minut až to skončí odešela

nic mi nestalo.

To je jeden z těch zásedních faktorů

a dopovím s dovolením ještě

druhý a to je druhý faktor, který

já pozoruju a teď tady nechci mluvit

jako ústy

všeobecnými jako ústy vědy

jeho teď promulovám spíše jako pohledem

sebe třeba jako terepouta

že si všímám, že čím více

třeba i ta dnešní generace

těch mladých je

masírovaná obrovským množstvím

jako témnoty, zlá a vražt

Ostatně různé mediální

sáhle analízeje ze spojených států

ukazují na to, že ještě drívé

k příkladů v USA

než děti dosáhnou 12 let

tak už vidí deset tisíc jednotlivých

vražt v medích

Já tím chci říct, že čím více

jsou vlastně teda generace je

masírovaná vše mi možnými

podobami útočnosti

vidírání stolkingů, zneužívání

a tak dále

tím jmé nejsou schopni paradoksně

v té realitě Čelid

je relativně jako malým

turbulencím vlastních životů

To je vlastně hrozně zvláštní

že se dovedou opravdu úzkostně

a depresivně bortit

z relativně malých a blízkých

věcí ve svém okolí

ale dovedou sledovat bezbřehe

a velmi barevně znázorněné

zlo a konzumovat ho

doslova skoro jako bez emoci

Počkajte, jak si vysvědlete tenhle paradoks

Tohle to je zvláštní

a nevystačíme si z jednou odpovědí

protože to bychom otevřili téma úplně jiné

než je téma našeho dnešního setkání

a to je téma

řekl bych nějaké takové psychické odolnosti

současné generace

musel bychom se bavit také o tom, které a odkud

a bychom to specifikovali

ale dovedlo by nás to určitě

jako k mnoha zajímavým věcem

které jsou vysíjí

s menší porcí času trávenou

mezi blízkými,

mezi vrstevník a mezi lidmi

s výšší porcí času trávenou

v kiberprostoru

poslechkem odkástů

musel bychom se zaměřit na to, jak se

proměňuje lidská komunikace

jak se skracuje

jako vnitřní stavbu

a výstavbu smysl

toho, jaké okoly vzdělení

Mně zajímala ještě jedna věc

protože jsme se točili na začátku zajímená

hlavně kolem té míry

než bych z vás chtěl loudit

přesné nějaké číslo

byť jsem tu už jedno nadhodil

a vy jste tak jako řek, že by jste to nerad generalizoval

ale dobře souhlasíte

tak přeci jen je to návykové

můžu na něm být závislý

a jak tu závislost případně odhalit

Na trů krajmu nepochybně můžete být závislý

protože nepochybně závislý

můžete být vlastně jako na

na ledzčem

zvláště na ledzčem, co je

audiovisuálně opojné

co vás zaměstná

co vás vnitřně rozruší

to znamená závislost na tomu, že být

a já kdy jsem přetím meneval

ty určité skupené těch

konzumentů

tak jsme ještě nedoputovali k těm patologickým

které mají potřebu

opravdu být nepřetržitě tím oklopeně

až k těm, kteří mají potřebu

to prožívat

To byl můj záměr, ktomu se tak trošku

doposnout závěm

protože oni jsou jako velmi řekl bych

když mají potřebu nejento

pozerovat a sledovat ale být součástí

to znamená ne být pachately

ale prožívat to co

prožívala obyď nebo pachatel

Já teď nebudu úplně konkrétně

ale i v Čechách máme takové skupiny

lidí, kteří se takhle

potkávají o víkendech

a se hrávají se opravdu

ve velmi široké

barevnosti

skutečné kriminalní činy

z české kriminalistiky

to jako role

vyšetřovatelů, obětí pachatelů

přibuzných a podobně

a stráví spolu třeba dva-tři dny

tím, že si se hrávají tu realitu

a to je to, co minimálně

já vím, že probíhá jako v Čechách

ale ještě o trochu lépe

paradoxně vím, jak to probíhá v Americe

a tamto má ještě temnější podobu

kdy tě lidé opravdu takhle dovedou

se trváva dlouhé dny až týdny

aby se opravdu do těch osobností

jako vcítili plně

opravdu jako v oblasti

v oblasti patologie

takže závislí můžete být, ano, to

nesporně

Servisní psychotrapeutycká rada

na úplný závěr

jak si jí uvědomit?

Ono obecně jako problémem ve vškerých závislostí

je to, že ten člověk, který se stává

postupně závislím, tu hranice sám hrozezná

to je vlastně ta pohynta

kdy se dostané za tu mes, kdy už

se přestává jako držet, má poci,

že je všechno v pohodě

tohle rance vůčit, ládce

obsahu, myšlence

nebo čemu-koliv, jináčí mu

na čem je závislí

to znamená, tou záhranou brzdou

bývá z pravidla okolí

které může vysledovat, které může navést

které může s ním pohovořit

které může doporučit

třeba, jestli by si nechtěl

s tím popovídat a podobně

člověk sám o sobě to mnohdy chytí

až pozdě

pozdě, kdy ve chvíli, kdy už se

třeba hodně od reality

a jsme li od trů krajim

já už jsem kolikrátného rozhovory

s některými, třeba, ze čtenářů

mých knížek, kterými

otevřeně říkali, jakože

opravdu, jako nasávají úplně všechno

co se, kde ve světě objeví

ohledně vrahu a celé dny

jako čtou a sledují

a některé ty krvavé filmy

vidí jako 100 krát, 150 krát

a tady se mě, jakolikrát

jste to viděl, a já

jako letz, který ten film viděl

jako stěží jednou, protože

mě to prostě zjedno všechny fascinuje

já mám potřebu, teda závěrem dodat,

že Zodiaka mám si se rád, ale vidím ho taky jednou

za 3-4 roky, myslím, že to je jako

pohodě míra

a to máte pravdu, to je v pohodě míra

tak jo, tak já moc děkuju za tohle

velmi zajímavé povídání

děkuju vám za pozvání, jistí den

tohle už je všechno z Vinohradské 12

podkáztu českého rozhlasu

dnes s Andrém Drbohlavem

etopedem a psychotrapiutem

z institutu Bejavijorálních studii

Ipsaro, probrali jsme naši zálibu

v trů krajem seriálech, podkáztech,

kníhách, prostě v čemkoli

co se týká zločinu

pokud vás tenhle rozhovor

zaujál, tak budeme rádi, pokud

nám to dáte vědět, Vinohradská 12

má jednoduchý e-mail, Vinohradská 12

závináč rozhlas cz

ale jsme i na sociálních sítích

tak nám napište kvědně tam

na slišenou zítra

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.