Studio N: 🎈Pět let na mediální scéně. Jak vznikal Deník N

Zastavujeme kiberů toky dříve, než ohrozí vaše firmí data, peníze i povězd.

Jsme Outu Cyber Security, eksperti na kibernetickou bezpečnost a také generální sponsor tohoto podkástu.

Intelligentní sít, Outu.

Je úterý 30.1. hořína. Posloucháte Studio N, tady je Filip Titlbach.

Dnes o tom, že máme narozedniny.

Mitá Vlada

Deník En slaví pětlet. Na českou medialní scénu vtrhl do doby plné globalních krizí a rozčirené domáci politiky.

Jakou roli si za tu dobu v české veřejné debatě vybudoval, na čem stoji hodnoty?

A jak se schání novináři a novinářky pro úplně novou redakci?

Buduzebtát šéf a vydovatelství hunzi Simkaniče, šéf redaktora Pavel Tomáška, a provozmí ředitelky Evie Romancovové.

Vítejte. Ahoj.

Ahoj Filipem.

Ahoj Filipem.

Ahoj Filipem.

Jak se to stalo, že člověk, který hlásal, že skončí papírové noviny, člověk,

který po vyhazovu z redakce aktuálně CZ přemýšlo o nové profesy,

vysoká státní úřednice, která se vinovala bezpečnostní politice státu,

já který si myslel, že dožiju vrozla se a teď dělám audio v novinách

a desítky a desítky kolegyň a kolegu, kteří opustili dobrá místa v redakcích,

jak se to stalo, že tady sedíme a slavíme pět let.

Vtěl to tak vesmír, já to furt říkám.

Máš tenu argumentace jako Andrej Babiž,

a kde bys to mělo víc nějak popsat jako prakticky.

Umej, na tom matku zemi a...

Zatnění slunce, měsí znovu a matka země a otec slunce.

Ještě ne, to byl vesmír celý a říkám to opravdu rád,

protože těch nepravdi podobných okolností našeho vzniku bylo tolik,

a zváž po těch pěti letech je skoro špatně věří,

ale opravdu si to stalo.

Sedíme tady a máme pět let a je to radost.

Vlastně těžko se to vysytleje,

ale byly jsme asi vržení do výru událostí,

které nás trhli, uvěřili jsme jim teda.

To je potřeba říct, že asi všichni, kteří do toho šli,

tak uvěřili, že to má smysl dělat.

A pak už to jelo a nešlo to zastavit.

Přesvěčili jsme pak i čtenáře.

A ti nám poslali tolik peněz,

že zase přesvěčili nás, že to má smysl zkoušet.

Ty říkáš ve smír někdo tomu říkal třeba X-factor duše, to je jedno, co to je.

A čemu ale uvěřili, co to je?

Před tím je pěti lety, kdyby se zeptal

velké části potenciální cíluvé skupiny,

jak se marketingově říká,

tak ti řekne, že nemá co číst.

A fakt se poslyšel často.

Zváž, když jsme po tom jako se začali bavit o tom,

že bysme něco měli vymyslet,

tak se ta věta opakovala, opakovala, opakovala.

Myslím si, že sen o dobré postěvé,

nezávislé novinářině byla tam myšlenka,

která přesvěčila.

Všechny, kteří do toho ošli,

někteří do toho nešli,

někteří zůstali tam, kde byli,

někteří podnikli něco jiného,

ale myslím si, že nakonec to,

že tady se polusedíme a pavíme si o tom,

že máme narozeniny páte,

je důkazem toho, že ta myšlenka

strhal správně a že to nebyl

jakoho jenom plásnutí,

a že ten hlad po něčem takovém

tady nebyl předstíraný,

ani je hraný

a zároveň, že tedy dá ten sen

tvrdě odpracovaný.

Vy jste všichni už ve studiu N byli,

každý k různým tématům,

ale takhle pohromadě jste tady

ještě nikdy nesedili.

Pamatojete si ten moment, kdyste

byli takhle vytři pohromadě a říkaliste si tak,

teď musíme spustit novou redakci,

ten moment vůbec nennastal.

Pokud si dobře vzpomínám

tak já s Pavlém jsem se vůbec

neznala a on asi

měsíc neodpovídil na moje zouf,

ale maili kdy jsem se na něco ptala,

že neudpále řešil něco jiného.

Já jsem potom zase bolala

Honzovi a jako řešila s ním to,

co jsem chtěla řešit s Pavlém.

Opravdu mě,

ale já jsem si měsím, že ten moment nemastal.

A nastol moment vás dvou?

Nastal, teď Filip je ukazuješ

a vy posluchači v to chvíli nevidomí, neviděli, teda neslyšeli a ne, no neviděli, to jsem tě ne.

Takhle my jsme se před začátkem v téhle trojici asi moc se neměli příli, že to zbavit,

protože každý měl úplně jinou práci na sobě a bylo to fakt stršně překotné,

a ještě do toho byli prázdniny, takže my jsme vlastně byli hodně nadálků.

A nysméně ten kontakt mezi Pavlem a mnou nastál vlastně záhyb.

Já jsem to nabídkoho stal v pondělí a Pavlovi jsem volal vpáte k tuším, pokud jsem právně pamatujem ty dny.

Takže pak jsme se viděli u nás doma a probrali jsme teda všechno možný odhráž dolu

v tom, že to nemá smysl, má to smysl, nemá smysl.

Tohle kolečko jsme absolvovali během těch prvních týdnů svícero lidmi s různými závěry

a každopádně nakonec jsme se navzajma si s Pavlem přesvědčili,

že to smysl má, i by to nemělo být.

No počkej nejhol mluvit, Pavle.

Ty než jsi začel schániť novináře pro tenhle projekt, co by šef redaktor.

Tak proč jim řekl jo?

Protože mi to asi přišlo, já nechci použít takovou frázi,

že to byla nabídka, která se neodmítá, ale byla to příležitost profesní,

která byla příli šláková a atraktivní na to, aby mi umožnila.

Ty si říkal, že jsem zvažoval, že bych si vyskoušel třeba jinou profesi.

Já si myslím, že jestli byla nějaká nabídka,

která mě mohla udržet v novináři, tak to byla tato nabídka.

To znamená, že zkusit tady postavit zcela nové médium,

nový deník po vzoru toho slovenského, je to tady třeba říct,

že tady byla inspirace ze slovenska a předběžná dohoda

vlastně ze slovenskou stranou.

Člověk má nějaké vnitřní ambice, nějaké vnitřní profesní půzení

a ta leta nabídka zahrála na tolik šikovně,

na to, co já jsem vnímal jako nějakou svojí vnitřní potřebu,

něco, co mám vyskoušet,

že ten první telefonát, který honza v ten pátek večer udělal

a který si pamatu opravdu velmi živě jako dneska,

tak nebyl rozhodující ve smnisu,

že od té chvíle bylo jasné, že já to půjdu dělat,

ale nastavil uvažování tímto pozitivním směrem

a pak bylo honzovo pozivání.

Čto je pozitivným směrem, že nebudeš mít žádný prázniny?

Pozitivným směrem, že budu mít tuto novou práci.

To se trošku teď nípež vráně,

která je, že jsem ten kráty prázniny nevěl,

já to měl úžasně vymyšlený,

jak se naučím španelsky během těch práznin

a pojdu s ženou do Španelska, což je její druhá domovina

a tam budu konečně schopen pro mlvičtěmi kamarády

ve Španelštině.

A boždí vadelní k nová profese?

No, těžko říct jako, ale tak všechno by bylo možné, zřejmě.

Tak tehedy to bylo nasměrováno už pozitivným směrem

ve prospěch Deníku N.

A pak schůzka, kterou si pamatů z onzou fizická

byla tak, kdy opravily mě pozval k sobě domů,

my jsme se skoro vůbec neznali,

ono mě pozval k sobě domů,

a tam jsme myslím, se bavili poprvé o tom,

jako co všechno, jaká rizika to nese,

jaká rizika jsme ochotně akceptovat,

co jsou věci, které by jsme nebyli ochotně akceptovat

a ze jakých podmínek do toho půjdeme.

A pak byly ještě jeden až dva měsíce,

kdy vlastně nebylo jasné,

zdasou pohromadě řekněme,

finanční prostředky na to, abych já moh začít redakci oslovovat.

To jsme skutečně začali dělat až ve chvíli,

kdy jsme věděli, že zruba té třicítce novinářů,

kterou jsme schálněli na začátku,

tak budeme skopně nabinuť pracovní smoudy.

Větě se taky byla uhonzi doma?

Já jsem bývala uhonzi doma občas,

jako na řusných roděných návštivách už předtím,

takže to by jako ani nebylo potřeba.

Já si spomínám, že jsme spolu seděli,

jak se menevala, pojň,

takovárna, kde Honza,

teprv dostal sám tu napítku,

a já naprosto netušíc,

že bych mohla v třeba měk,

s olyse ty natkneš podpora a faninka,

tak jsem hrozně jako říká,

jo jo jo, to jen není k slováci, to je super,

to tady musíme mít.

A pak právě došlo k tomu,

že jsem byla postavená do situace,

říkal si, že mi budeš pomáhat,

tak to podělat se mnou,

tak to už po toho bylo jako trošku horší situace pro mě,

ale protože jsem se na jednou musela rozhodnout,

jestli mě mají posluchať,

či možnost přečít si můj rozhovor,

který vešel v deninku N,

tak tam je nadebsáno,

ty se zbláznil, já neumím dělat noviny,

no a to je jako můj

po 5 letech stále trvalý pocit,

že prostě neumím dělat noviny,

tak co tady vlastně dělám,

tak to je asi v pořádku tím pádem,

ale tehdy právě to došlo

jako tak daleko,

že jsem kývla na něco, o čem jsem byla

přesvěčená, že to pokazim.

Vlastně co vůbec budeš jako dělat?

Vůbec.

Ale on to taky nevěděl,

to je jako nikdo z nás nepostavil redakci

deniku, který je nejenom online,

ale i se bude tisknout.

My jsme potom jeli na exkursy do tiskárny

a k distributorovy,

a tam se na nás chodili koukat,

jak na zvířata, protože tam prostě

přišlo třeba 15 lidí se podívat,

který blázni rozjíždějí těštěnej deník,

jak to to vůbec jako dneska dělá,

to je Simkanič, který roky prohlašuje,

protože vlastně vydáváme těštěné novyny.

Takhle, ale tam myšlenka byla

fakt trešně silná, jo.

Já si pamatuju, já jsem to našel,

když kolegům na Slánskou

slavili 9 let založení

nebo o samostatnění od

Slánského sme.

Já jsem ten krát,

jak jsem tedy zjistil, tak jsem napsal

text, který je vlastně obdívoval

a vlastně tady

šla i vlna, jako

protože to bylo už

pod té, co Mafra byla v ruku

Andrej Babiše, takže se to srovnávalo

a vlastně

slováci odešli ve velkém,

jako je jedno velké gest, to narozdíl

od různých českých

menších redakcích, které se

vlastně trhaly postupně

a ten krát to nikdo moc nechápal

tady v Česku, jak je možné,

že to dá jako potopí

ten velký projekt, který mu

už kodí, protože

dají přednost takzvaně nezávislé

nařině před tím, aby sloužili

nějaké oligarchické skupině

a že vlastně tím

jí nechají vyhrát a tak.

Já jsem to nechápal, takže jsem přinapsal

jeden text, kdy jsem naopak vyjádřil

bezmezný obdifu, či tomu rozhodnutí

učité výřef ideály

a to, co potom dálí další 4 roky

tak bylo jenom potvřením toho,

že udělali jednak strašně správně

a jednak, že to dělají správně do teď

a ten obdif u mě to

nezmizel ani trochu

a jsem strašně rád,

že nás můžou dál inspirovat

a my jim státne, ne děláme o studu,

takže tohle...

Pojďme od obdivu krajáleditě, Pavle.

Byl si ve stresu, že nikogo neseží,

než pro ten řeský projekt.

No, že bych byl do předů, ve stresu,

že nikogo neseženu...

Jelši, koukáš mi dolečí.

Věděl jsem, že to nebude jednoduché

a bylo to nakonec těšší,

než jsem si myslil, jaké to bude.

A já vlastně spětně tomu rozumím,

protože já jsem opravdu nabízel

vlastně karikovaně řečeno to,

co řekla Eva. Já jsem nabízel,

že tady uděláme úplnou bláznovinu,

že tady rozjedeme noviny

v čase, kdy noviny končej

a že tady rozjedeme,

a to mluvím je o té těštěné verzi,

ale uprímně, lid podobná bláznoviná

v Českém prostředí byla i myšlenka,

že by se tady platilo na internetu

za obsah.

To prostě v Česku nebylo nastaveno jako pravidlo,

že za kvalitní spravodajský,

spravodajsko-analitický,

spravodajsko-publicistický obsah

se platí.

A co teda si těm lidem naslivoval?

No, já jsem samozřejmě

měl v ruce příběh slovenského

deníku N,

a pak jsem měl svůj příběh

své dosavadní profesní dráhy

a pak jsem

mohl hovořit o Honzovi

jako o člověku, který mi tu práci nabídl

a který bude klíčovým člověkem

v té firmě, a to bylo více méně všechno.

Protože opravdu

nic dalšího nebylo.

A kolik lidi na to skočilo a kolik ne?

No, těch 35 lidí

se tady nakonec v září

nebo v řínu, oni nastupovali postupně sešlo.

Že během pár měsíco se tě podařilo

z renmovaných redakcí, prostě se zbílat

lidi, kteří vytvořili úplně novou redakci.

Ano, ale je to menší na těch oslovených.

Já si myslím, že bylo osloveno

80 až 100 lidí

a z nich se 35 do toho

rozhodlují. Takže já si myslím,

že těch oslovených se rozhodla

do toho projektu na konec jít.

A do vynážu? On tak chce něco říct

otvíral toho knihu. Myslím,

že nás bylo 40.

Já se to pamatuju.

To je číslo ze stopařová průvodce.

Ano, 42.

Tady koukám do naší nové knižky,

která je teplá z tiskády

z nuli na 5 seménuje a je to

souhr našich titulních stranav

zpomínek na to, jak jsme začínali.

A tady je 6 matice, 6 rád, 7 portrétu

deníku N v nultém čísle

což bylo 28.

Rínavenku a kstili jsme to

přesně před 5 lety.

Takže 42 tváří se tam najde

a 42

lidí nastoupilo a podle mě

tak spíš 120 bylo

ište v tom oslovení na konec.

Já tam nejsem, protože na míste zapomíli.

Jasně, jasně.

Kdo řekl nejrychlý? Ano.

Já se to zdravám,

vyslovi to meno, protože Lenka

vrtíšková nejsichlevová

si myslí, že spětně měla

dělat trochu drahoty.

Je to pravda,

že ona kývla

okamžitě.

Pamatuje si Kavárna

v Karlině, už nevím, jak se menovala

tam na hlavní, na zastávce tramvaje.

S Lenkou jsme se scházeli

spoločně s Lukášem Wernerem

a ona uní se to povedlo

i natchnout na to, jak to ano padlo

přímo na té stůze.

Skoro všichni ostatní

si brali nějaký čas na rozmyšlenou,

někdo volal z druhý den.

Já musím říct, že Honza Moláček

ten byl taky jako úplně úplně...

Honza Moláček máš pravdu Honza Moláček je druhá...

Sym se mluvili já, to těžište,

že honi máš tak aktivně v hlavě

a to bylo prostě vopravdu

vlastně skoro tak,

že zítra přijde montovat ty židle.

No a byl někdo u koho

kohoste na konec přemluvili

a bylo zle kví tak pohoď, ale ne.

Ale jo.

Ale ne.

Ale jo.

Ale ne.

Ale jo.

Já nebudu menova.

Já mám jednoho člověka,

kterým jsme teda říkali, no tak poď

a ho říkne, no tak ne,

pak tu poď.

No tak jo.

A pak stejně nenastoupil.

Ale jde naprázkám ho.

Ale ten krát jsem blhodně sklamaný.

Tak měli jsme po těch pěti letech

a tak myslím, že už můžete říct,

takhle ty se říkal, že s těm lidem

se snažou, jak si je nalákat

na svůj vlastní příběh, na příběh

slovenského enka,

na příběh honzi Simkaniče, inspirativní.

Říkal si, že to bude dobrý,

že to asi je tady nějak ryskantní podnik,

ale hrá si entozijázmus víc,

než se sam cítil entozijasticky.

Já si myslím, že jsem tomu věřil.

Když jsem jim říká,

a my jsme ten krát říkali,

že potřebujeme 18 tisíc předplatitelů,

tak byl ten krát spočítán business plan,

když to řeknu tímto žargonem,

že potřebujeme 18 tisíc předplatitelů,

aby to vycházelo dobře rozpočtově.

Tak já jsem tomu skutečně věřil,

že máme šanci je získat.

Takže v tomto smyslu to nebyl hrecký výkon

z mé strany.

Já jsem věřil, že to je realné,

že to je dosažitelné.

A my jsme na to měli tehdy 5 let,

kterou skupinou investorů,

která se rozhodla,

že rozjezd deníku n zafinanciuje,

že vloží ty své peněžní prostředky do toho.

Takže v tomto smyslu

jsem to nemusel předstírat.

Já bych do toho sám nešel,

kdybych tomu sám nevěřil.

Ale když to říkáš na

85. schůzce

a musíš být stejně natřený,

jako na první, tak to už je

třeba někde si nějak...

jak to říct,

musíš někde si přitopit,

aby si dokázal tímto způsobem hoři.

Nemluvíš o drogách.

Nemluvím o drogách, já jsem naštěstí

do ničeho takového v životě nespadl.

Ale v tomto smyslu,

že opravdu si musel stejně entuziastický výkon

podat i po 30.,

po 50. a po 60.

Tak v tomto smyslu to bylo

velmi vyčerpávající.

Já vím, co znamená postovit studio,

protože jsme tady spolu lepili

ty akustické pěny

a stávoli jsme tady montovala

spoležně se mnou ty stoly

a kupovali jsme ramen.

Já vlastně, když jsem přišel do NK,

tak je to bezpečná doba po těch

4 roky a pár měsíců.

Tak jsem taky nevěděl, co dělám,

když jsme spouštili podkást.

Jenom si pamatou, že my dvá obas

Evou jsme dělali, že víme, co děláme.

Evou dělala, že ví, jak se staví studio.

Já jsem dělal, že vím, jakou techniku potřebujem

a jak má vypadat správný podkást.

Tak se říká, ale to fakt asi funguje.

A co znamená postavit celou redakci?

Co to v praxi znamená?

Já už si to asi nepamatuju.

Já si pamatuju mlhů,

plnou strašně dlouhych seznamů

úkolů, kdy jsem neustálet

počítal, kolik mi vyjde

peněz na místo a za co mám koupit stoly

a do toho mi právě vysky

volal nějakej kamarád, že někde

viděl nějakej stul, který by se tam hodil

do tý redakci, jako že bych to koupila.

Když potřebujete nějakej barák?

To je pravda,

ale to bylo v dobie, kdy

jsem nic moc nedělala

a myslala jsem si, že mám volno

tak jsem hledala tu kancelář.

A to ještě nebylo hekticky.

Najít kancelář

není těžký, protože

dáš do vyhledávačů,

jaký chceš parametry,

spočítáš si, kolik budeš mít lidí,

to si by nás obíž počte metru

a pak hledáš tak, aby to bylo někde v centru.

Byli jsme se neustále nebyli schopný

dohodnout, co je centru meště,

takže já jsem vždycky jako říkala něco jako

hlešovice.

A on to říkal

No...

A...

Říkal

hlavně, aby to bylo na metru.

Takže je to.

A to byla zrovna ta snadná část,

takže to tu si vlastně spomíná hezky.

Obešli jsme jednu

lokaci, ta se nám ne líbila,

pak já jsem první přišla

tady do toho místa, kde teďka sedíme

a hon zapřišel asi v upul hodiny po mě

a když jsme došli na terasu,

tak jsme zjistili, že bezsohledu na to,

co ten zbytek, jako jsi tady budou

těsnit okna, že tu už tak nějak spravíme,

že to tady chcem, protože ta terasa.

A ono taky,

je to tady vlastně taková snesitelně,

je to na metru, je to v centru,

vlastně jako nic lepšího jsme nemohli získat,

jenom ten dům skutečně je takový,

ale musíme něco technicky dořešovat, protože

spadla omítka na hlavu nedá.

Vlastně jsou dějou se tady různé věce,

ale jsme tady rádi, je nám to dobré.

Bylo pondělí, z vniceho jen nedal,

třízkodverma.

A ostatně myslím, že už to opravili,

takže to bylo vlastně jednoduchý.

No ale pak spíš takový to

zařídit počítače,

telefoní tarify,

zjistit, kdo kde chce sedět,

donotit Pavla Tomáška, aby mi odpověděl,

kdo máš nějaký problém s tom komunikací.

Kolik lidí má sedět spolu,

jestli editoři mají sedět zvlášť od redaktorů.

Takže tím, že nemáme open space

jako třeba slovenští kolegové,

tak jako já jsem popravdu jako

představ si člověka, který nikdy

v životě nebyl v redakci víc než na exkurzi.

A teď ti řeknou,

a teď to postav.

Takhle to nějak vypadalo, já do dneška

nechápu, jak jsme to mohli rozjet.

Ale hezký to je tady?

Já se ho vedl, chci říct.

On zase hlásí.

Já chci říct jednu doležitou věc

k tomu, jak je to těžký postavit

na zelení louce něco podobnýho.

To nejtěžší na tom celém bylo to,

že všichni záviseli navzájem na sobě

a na tom, že se proto rozhodnou.

A to byla moja rola potom

dát tedy procesy do hromady,

aby se iterovali navzájem

do toho budu B,

nebo A, nebo startu.

Každopádně investoři čekali na nás Pavlen,

jídeme jako s redakcí.

Redakce zase potřela nějakou,

a spodně jako minimální istotu,

že teda, když dají výpovědč v práci,

takže jako nenastoupí

do prázdného, nebo na ulici někam

a mym tam budeme říkat,

že pro něj nemáme na konec ty peníze.

A to taky chvíli pedolné,

protože první texty byli sam na Facebooku

zvereněná, ještě jsme nemíli.

To bylo v pořádku, to je,

že nemáš vežstvím si počít.

A to je ještě jako by ok,

když bylo,

no ale tak,

tohle je nepotřebuji, protože jsme si ověřili,

že byhem covidu, protože jsme psali všichni doma.

Ale nejdřív je to,

že opravdu jako tady byl záměr

slovenského inka a českých investoru,

že teda poskytnou náhau a peníze.

Ovšem, že se potřebovali

jako to dát lidem,

kterým mohli asi mohli trochu věřit,

že za ty peníze jako se něco

opravdu uděje.

A my jsme si mohli jako pozvat

tak jako projist to a říct

tak, sorry, depovedlo se

i to se stává občas.

A samozřejmě my jsme

takhle dopadnou nechtěli,

ale zároveň jsme jako neměli

bez toho jako jasného příslibu

kredit těm lidem říkat, hele

končeté,

stejně vás to v tím práci nebaví

a my vám nic neslibujem.

Takže tohle bylo vlastně

třeba pro mě osobně asi jako nejnáročnější

prožít, zažít,

ale šlo to všechno tak strašně překotně

a rychle. My jsme původně měli

jako se všim startovat až od

2019, vlastně od

nových roku.

Pak se vidělo, že teda tam před náma

to výročí, z té výročí Československá

takže teda vzkusíme to k tomu

a pak vlastně když už ty lidi

začely byť tak rychle domlouzení

na prvního září, tak jsme řekli, no při co

jako se nebudu tedy jako na sebe koukat

v kanceláři, takže jsme začely

psát texty na Facebook

i připravené web, takže vlastně

i ten rychlý vývojná spotom

donutil, všechno udělá

rychle jít.

Já se jenom vrátím kevě.

Ty si redaktční právnička,

máš na starosti

mzdy, veškerou administrativu,

předplatitelský help desk

s desítkémi tisíc předplatitelů

a předplatitelek, jezdíš za redakci

na různí kněžní festivaly

a zároveň se o nás staráž

a to najednou v těch pracovních věcích,

ale i v různých osobních situacích hodně.

Kopuješ nám dárky nevánoce,

mají kočky miliu odvojiny u hňatou deku

a všichni ti tady mají rádi,

ty sež vlastně podle mě nejobíbenější osoba

v redakci při tom osobi tvrdí,

když si byl vysoká státní úřednice

na velmi vysoké pozici,

kde si měl nás starosti bezpečnostní politiku

státu, do přece to zni jako lukrativní

zaměstnání.

Já mám nejdřív dvě poznámky a potom ti odpovím.

Jednak všichni milují

provozní ředitelky,

pře provozní ředitelky,

nakupujíte, co potřebujete.

Dnes je to,

když si byl vysoká státní úřednice

na velmi vysoká pozici, kde si měl

nás starosti bezpečnostní politiku státu,

když si potřebujete.

Takže je vlastně jednoduché, by to blíbená.

Druhá věci, že to nedělám sama,

co si vyjmenoval. Máme na help desk

s kvělou báru Bukačovou

a s kvělou Madlugromovou

a obědvě se starejí naprosto

speciálně

a neobyčejně a nekonečně

laskavě a snaží se být

naše předplatitele.

Opravdu nejhodnější a dělat jim, co jim na očích vidí.

Kromě toho na ty knižní veletrhy

za jména Madlá. Já se tam vyspíš vyfotím.

Takže to není úplně

to, co si vyjmenoval všechno.

No protože Madla tě nechce pouštět ke knižkám,

jako přiznajíme si, že Madla neluje.

Takže je to trochu hrad.

Nicméně k té otázce.

Já jsem nebyla úplně tak jako vysoká

státní úřednicé, ale to není důvod,

protože jsem o tam tu chtěla odejít.

Tak bych byla vyšší, tak by to odešila.

Tak bych odešla asi ještě hrychlé.

Já jsem byla strašně frustrovaná.

I jaká byla politická reprezentace

v čele státu v roce 2018

premiér byl Babiš a prezident

byl Zeman. Tak já jsem po těch

bolbách, kdy

ta vláda byla se stavená tak, jak byla.

Oznámila tehdy v práci,

že pokud druhé funkční období

získá zase milož Zeman, se kterým

jsem vlastně, ne teď a přímo s ním,

ale si jeho kanceláří jsem měla pracovní

zkušenost, která byla opravdu velmi negativní.

Tak jsem prohlásila zem,

že prostě si začnul hledat novou práci.

Takže jsem si odledna začala hledat novou práci.

Očkej co ti dělali?

Já jsem pracovala na auditu národní bezpečnosti

a potom na těch různých akčních

plánech a věnovala jsem se vlastně hybridním

hrozbámate z informacím. Já jsem to těž...

Ano, dělala jsem

bezpečnostní politiku státu, to taky z ní strašně

vznešeně, já jsem ji samozřejmě nedělala sama. Já jsem dělala

docela takový méně zajímavý úsek

z hlediska toho, co veřejnost

považuje za důležité, a to byla

vlastně všechno zginality.

Ano, ty nemá žádné zásluhy, jak ráda tvrdžit.

Tam jsem, tam jsem...

S to přeložíme.

Tam jsem je vlastně povedlo v učitém úseku

dosáhnout nějakých poslunů a na jednou

jsem měl poci, že tam jako trochu gotovo

a v ten okamžík vlastně

vznikli konflikty s Ukrajinou,

Majdan, zabrání Donbasu a Krymu

prostě tyto záležitosti

a vlastně rozjela se ta dezinformační

kampaní úplně na veliko.

Já jsem, protože člověk odpovídá

tu dělá trochu sámono, ta náplň to

není, že přijde nějaký politika, řekne

problém je tohle, tohle budeme řešit.

Ekspertní státní úředník má

upozorněvat na to, co je problém a já jsem

viděla ty dezinformace, viděla jsem ty kampaně,

které tady jeli a hybrydní hrozby

úplně na veliko rozjete a začala jsem

se vlastně snažit, aby to stát řešil

a nejdřív, ešte, když byl

premier sobotka, tak to trošku šlo

maličko, se to jako povedlo posouvat

a pak se to zastavilo.

Na hradě a část toho bylo

prostě, že je strašně těžké

pohnout se státní zprávou nějakým

snirem, když tam ta politická podporanení.

A já jsem

už byla potom asi příliš unavená,

začala jsem mít vyšší cholesterol,

začala jsem vychazovat všechny ty známky,

které člověk vyhodnotí, když je vyhodnotí

v čas, tak zjistí, že musí

změnit práci nebo

změnit něco. A to změna práce

v tomhle okamžiku, prostě pro mě byla

měl a odledná, jak se mít a čla hledat,

tak jsem zjistila, že vlastně není úplně jednoduché

práci, která mě bude uspokojovat.

Právnitská profese je samozřejmě

široká, ale mě se úplně nechtělo

dělat nějak komerční právo, nebo

dělat ve firmě, smouvi a takovédle

věci. Tak jsem začínala

být ještě nešťastnější a proto

měl honca strašně jednoduchou pozici, když měl

slovil. A dokonce jsem šla tedy dělat

že to skazim, takže to se vracím

okruhem zpátky k tomu svojemu starému

prohlačení, že to vůbec neumím.

S nadnější pozici i kvůli tomu, že

Milok Zeman ti jak si spříjemnil vánoční

sváteční atmosféru tím, že ti zmínil

ve svém vánoční poselství, je to tak.

Je to tak, ale to bylo

to jako nebylo úplně čerstvá věc.

Já už se nepamotu úplně, který rok

to byl, ale... A co ti to poprál k vánoci?

Já jsem to nikdy neslíšela.

Já jsem neposluchala pana prezident.

Já jsem se je posluchala vánoční poselství

prezidenta Zemane a

vlastně jsem neslíšela ani jedno

a neslíšela jsem ani todle, kde

mě zmínil, ale já jsem byla...

Ale poznala jste, že ti zmínil, že o nějakým

druhodně. Na jednou se totiž

stalo, že mi začel zvonit telefon

a pořád nějaká neznámá čísla

a já jsem byla na Chalupě

a jak víte, tak na Chalupě nemám úplně dobrý signal

a takže na jednou prostě mohl

strašně moc nepřijatý hovoru a to a

vánoce, a teď já jsem s říkal, co to je

až jsem teda vylezla někam, kde signál je

a zavolala mi tisková, mluvčí

s ministerstva vnitra,

že teda nesmě mě zříkat, to byla

první informace a já jsem říká, ale já

vůbec nevím, bočem.

A pak jsem se to celé dozvědila

zpětně, takže moje,

to těž naše přímení, naše rodina

prostě má takové přímení, které

se dovře pamatuje a není nás moc

a tím pádem si myslím, že bylo

vlastně hrozně jednodne...

Romancovová, a můj manžel Romancov

vlastně taky, taky jako občas

té televizibi a takové vlastně

navzdory tomu, že neděláme...

V studiu N, takže lidi vědí.

Navzdory tomu, že neděláme nic, co by bylo nějak

úplně populární, tak

jako vlastně hodně lidi vědilo, o kom

se mluví, když se zmíní prostě

ve vánočním poselství Romancovová

a mělo to teda ten první efekt,

že mě volalo hodně novinářů,

se kterými jsem nesmělo mluvit

a tam to mělo ten druhý efekt, že mi potom

volalo hodně lidí, které jsem nikdy

nezlyšel a ty se mnou nechtěli mluvit

a mě chtěli jenom vynadat.

Nechtěli popřád k vánocu, ani k vánocu,

ani vědě, co si myslím, nechtěli.

Zbohem a šateček.

Když jste na takových negativních

věcí, Pavle, tak proště vlastně

vyhodili se aktuálně.

Já jsem se nikdy nedozvěděl důvod

od svého tehdejšího nadřízeného

v ekonomii, takže

v tomto smyslu

pro mě ten můj konec tam podivný.

Je pravda tá,

že my jsme se dlouhodobě

neschodovali zcela, v představě o tom

jak by aktuálně cézec,

za které já jsem tedy odpovíděl jako

šef redaktor, mělo vypadat,

jakou roli by mělo být v rámci ekonomie,

v rámci toho tehdejšího tam

systému zdíleného newsroomu.

Na tom jsme se dlouhodobě

neschodovali, v tomto smyslu

byl ten můj konec logický, nicméně,

ani ten důvod mi nebyl uveden

v chvíli, kdyby mě bylo oznamováno,

že tam budu končit.

Jak to říct, jsou šef redaktori,

který jsou vidět a jsou slyšet.

A pak jsou šef redaktori, jako třeba ty,

který jsem moc

veřejně nevyadrují kvěcem

a

pro mě asi zásadnější spíš ta práce

v té redakci, ale ty jsteš zároveň

člověk, který stál u, pokud se nepletu

počátku aktuálně cézec,

stál si dokonce u počátku dvTv,

teď si stál u počátku deníku N,

tak

ten poslední start

byl před pěti lety tak je trapné

říct, že jsem u nám jen ze startu,

když ten poslední

v historii...

O co to je za úchilku neustále s ničím novým

přicházet na tu českou mediální stranu?

Uprí mě nemám sformulovanou odpověď

na tu tvou otázku, samotného

by mě zajímala. Já si myslím,

že to nějak do mého životu přicházelo,

aniž bych si to tam přivolával,

ale zase, když se něco stane

i potézu považovat za

prokázanou, že jsem si to nějakým

způsobem do života nepřivét.

Takhle, říká se, že když máš dva přegni, ty seš zběratel.

Takže na stejném principu bych řekl,

že už je to... Prosím, neoznačovat

mě za zběratele médií.

To bych nechtěl.

Tomu, co si říkal ty v té otázce,

já skutečně za svoji primární

zodpovědnost a roli

považuju práci do vnitře redakce.

Aby prostě

byli vytvořeny podmínky pro kolegi

a pro jejich práci takové,

jaké potřebují, aby mohli

dělat co nejlépe svoji práci.

Takže, já si myslím,

že by možná neškodilo, teď kouknu

takhle třeba na svého šefa do prava,

kdybych se třeba prezentoval

verejně o něco více než dosud,

ale říkám z odpovědně,

že jsem na tolik vytížen

tou prací, kterou si žádá

ten tým v tuho chvíli 50

kolegu redakčních,

že se věnují

priorytně tomuto

a ty víš, že třeba když

ty mě pozveš, to podkáz tu, jak já ti nikdy

neodmítnu.

Ještě já by ho.

Honzo.

Já to musím říct po třetí, když tady už padlo,

ale jak se stalo,

že šefem vědelatelství se stal

tady člověj, který dlouho robě

hlásal, dlouho robě,

že ty noviny nemájí smysl,

že ten papír skončí?

Nětěk, že by jdej nebyl.

Já si myslím,

že jsem si ho zasloužil, protože

To je karma, ne?

Ne, to není karma.

Tady hle stránka.

Na naší kníze.

Já už si přestávám věci pamatovat.

Tomáš byla dvacátého,

já už vidím, dvacátého, sedného,

ledná, 2018.

Kto věkoliko lidí by bolo ochotný

chlasovat svojou peněřenkou za to, aby

deník N začal vycházat i v Česku.

Takže dvacátého, sedného, ledná,

a v závodce tam bylo Praha je počtom

čitatelou naše druhé, nejsilnějšie

mesto. A já,

já mám tady pod tím, jako reakci

na ten post facebookový

Česká mutácia FIHA

SS My Leakem.

Takže já jsem si to objednal

a za

3 měsící to přišlo.

Já si objednává něco toho.

Takže já si tak, no.

Jaká je mný studeník N za těch pět let?

Za ujmul v té veřejné debatě?

Ve veřejné debatě.

Já si myslím, že

my jsme dokázali za těch pět let

přinést tolik informací

do veřejného prostoru

a zjištění a odhalení,

která by jinak veřejně známá nebyla,

že to je za mně

asi, když tak to budu reákovat

rychlé na tvou jí otázku,

ten největší přínoz,

který deník N má

do České veřejné debaty,

že směřujeme debatu

k podstatným věcem,

protože to je to,

jak se snaží mě řídit dramaturgii

obsahu deníku N,

že si vždycky klademe otázku

po veřejném zájmu,

potom z data věc je důležitá

pro společenské rozhodování

diskusi

společenskou o podstatných věcech

a o těch věcech píšeme.

To si myslím, že ten náš primární přínoz,

který je pro společenskou diskusi

v Českou, protože vždycky

je to primární motivem

na všech nás všich redakčních setkáních,

tak vždycky poměřujeme to,

o čem píšeme tímto způsobem.

A na jaký konkrétní soluk a preseš píšnej?

Ty to asi budeš rámovat,

jinak preseš slušnej člověk, ale

kdyby se měl vyjmenovat nějaký zásadní kauzik,

který je hly s tím veřejným děním,

díky deníku N prostě byly odhalen,

tak co to je?

Myslím si, že...

Víkne pará spoust a zlavy.

Jsou ské byty.

Dominik Ferry.

Já hledám jednu věc, když se s mě takhle zeptal.

Všechny ty tři,

které si vyjmenoval, tak nepochybně

by patřili k tomu,

co

jsou zřejmě nejvýznamnější kauzy

deníku N,

které přinesl a které odhalil.

Ale snažil jsem se najít nějakou jednu,

která by

byla ta nejvýznamnější a...

Já budu dalmenovat mezetim.

Petro Koubský a vysvětlování covidu,

Petra Procházková a její reportáže

z Ukrainy,

z tůleckých hranic.

Já si myslím, že to, co rámuje

tůpě těletou existenci deníku N,

a ono je to vlastně banální konstatování

umédy a z pravodajského,

jsou věci, které

nám přihrálo dění.

To znamená, že my jsme

seksuální obtěžování Dominika Píhová.

Já ti do toho takhle budu, takhle ty tulkama.

Co mi napadá?

My jsme se museli popasovat

první asi velká krize

společenská, celospolečenská

i globální, která prostě přišla

byla covidová krize.

Honza, vím, že o tom hoří to bylo

po roce, existenci roce a půl

roce a půl existenci deníku N,

což byl obrovský zásach, protože

ta redakce, jak byla poskládána,

opravdu z lidí

asi z osmi různých redakcí,

tak se zžívala

a dávala dohromady

a nebylo to vlastně jednoduché

vytvořit ten jeden tým,

který by měl prostě

společné návyky a uměl na sebe reagovat

tak, jak když existuje redakce

5-10 let, tak tyto návyky

tam existují. A přišla

tato věc, která nás poslávala

vlastně na home ofisi.

A my jsme skoro dva roky

fungovali nadálku

a myslím si, že to, co si zmíněl

to, jakým způsobem Petr Koupský

byl schopen psát a informovat

o té covidové pandemi,

takže mělo zásadní velif

pro pochopení té věci,

pro tůmení vášní

a pro

rozumné uvažování lidí.

Jako já myslím, že rada z lidí

byla na pokraji

zroucení psychického

z toho, co se dělal.

A Petr si myslím,

že byl schopen

směřovat uvažování lidí

racionální směrem

k tomu, jaká je cesta

z té kritické

situace.

Válka nepochybně byla další

událost, která zasahla

způsobem, který jsme asi nikdo

neuměli představit do našich životů

a tady si myslím, že Petra

Procházková je nepochybně méno,

které musí zaznít.

Petra se svojí zkušeností

to, jakým způsobem ona je schopná

bez předsudečností

vysvětlovat

ze všech úhlů pohledu

to, co ta válka

znamená, jaké má důsledky,

jaké má příčeny,

tak že je

mimořádné a mimořádný prínos

pro veřejnou debatu

v České repubíce.

A americké prezidentské volby

a jenacyklerová přímo z místa?

A české volby, české snimovní volby

a české prezidentské volby

byla, myslím,

svrtá, když bych

menoval takhle v důležitosti

událost, která rámovala

rozhodovala o tom, jestli Deník N

bude relevantným hlasem

v té společenské debatě

v Česku.

Ekonomická redakce Michal Tomeš

společně s Lukášem Prchalem.

A všechny ty věci,

o ty věci, které průjti do Ruska?

Všechny ty věci, které ty menuješ,

tak bez nich by nepochybně nebyl

Deník N a nebylo by

konec konců, to tady možná

se nezaznělo, ale myslím,

ty peníze, které nám byli

svěřeny, tak jsme nepoůžili na

reklamní kampaně a po lepení

Billboardu po České republice

a opravdu v podstatě všechny

jsme investovali do toho, aby

vznikali články.

Počkej, ale pár Billboardu jsme měli,

myslím, že Petra Procházková dokonce nějak spadla

z toho Billboardu, jako ne, ona konkrétně

na tom plakátu.

Doporučuju, ten příběg s Petrou

a to jenom rychle měl kinka, ale

ten sem si napsal, já zchutím,

co si zaspomínal na to, jaký

strahlavy chřice, ale

bylo od těch, Billboardu 8

a to není moc,

to není moc, a byli jenom v Praze

ale jste něj, jsme si to užili

a ta spomínka mě bavila

i se pisovat po těch

třech letech. A tak co se stalo teda?

Z tou Petrou? Z Petrou?

Ať si lidi koupí knížku, to já nebudu takhle...

A tak a spodně co naznačné?

Dlouho bylo, ne?

Dlouho, jo?

I díky Covidu, Covid nám jako umožnila by Petra

byla dlouho na průmyslou.

Ale ne, já takhle,

já ještě bych doplně Pavla

ten pohled je, myslím si,

že nebo jak si ho ramujá,

že samozřejmě nemáme šanci

v našich kapacitách udělat úplně všechno.

Ale to,

že to děláme

na...

na...

děláme

na špičkový úrovni to, co zvládáme kapacitně.

A

že ty věci

dokážu byť vymečné

a vlastně naprosto původní.

Tak

je podle mě základ, který nás odlišuje

od velké části medialního provozu

v téhle zemi.

Ať už právě Petr Koupský,

který v mě samotného dokázal,

uklidně ty tím, že nám řekl,

že to nedopadne moc dobře.

A nemajš připravit, tak s tím

začneš počítat.

Nebo spravolejství,

správě z poinvazy,

myslím si, že jsme byli absolutní špička

v tom celem badíku medialních informací

v Česku.

A potom, když jako objevíš

i jako lidi zvenší,

tak zvaně, kde o kterých si

neměl tušení, jako řeha

Katia Kanakova, která píše

naprosto úžasné komentáře právě

na téma východního konfliktu.

Tak to všechno dělá potom

jako nějaký balík informací, podle kterých

se fakt lidi naučí,

rozumět lepe světu, jak je náš slogan.

A jsem strašně rád, že ho máme,

protože myslím, že vystihuje to, o co nám děje.

A jenom to ukážu,

třeba na příkladu Honzi Wernicra,

podle mě jako neviměst, někdo líb

píše o armádním dění

a o těch

valečných událostech

z toho právě profesně armádního

hlediska.

Patří jako

k nejdoliždějších novinářů

v tom letématu.

A není to o tom, jestli píše

moc nebo málo, ale píše do hloupky

souvislstech tak, že ten obrazek

potom má úplně jinou hodnotu,

než povrchní dojmy, kterých je všude plnout.

A myslím, že na tomhle

jako chceme stavět

a chceme, aby v každé té vertikále

tematické jsme měli podobného

eksperta. Ať už je to Petr na

Covid, i když ten se za

na Covid nepovažuje, ale myslím, že byl

fakt číslo jedna, nebo Petra

nebo Honza

na armádu. A

pokud nám to čnáři umožní

a budou přibývali předplatětěle

tak počíjáme s tím, že se

jako ty vertikály budou zmnožovat

a že zkusíme zase jako zabrat a být

co nejlepší. Nebo iba bez děkova na zdravotní.

To je pravda, že novináři stary profilují.

Jak teď

vymyslet oslín můstek k tomu,

co chce s vámi řešit? Asi navážu

na Evu, a na to, jak nechtěla poslůchat

Miloše Zemana,

tak přes Miloše Zemana navážu na nového

prezidenta, kterého já jsem poslůchal

tedy 28. říne, co říkal ve

Vladislavském sále připředávání

státních veznamenání. Já ho budou

nebudu citovat, protože si nepamatujou

přesně ta slova, ale to, co jsem pochopil

z toho, co říkal, je, že

sebe refleksé, a to i ta

historická pro Českou republiku, je potřeba,

že nám pomáhá vyporádat se

bou a vidět, kdo jsme

a jakým způsobem dál kráčit.

To je to, co já jsem si odnesl od Petra Pavla,

a myslím, že je to něco, co můžeme

uplatnit i v nějakém mikroměřídku

na to, co vlastně děláme tady.

Pojďme možná i k tomu, co nám za tím nejde.

Kde děláme chyby? V čem máme

prostor se zlepšovat?

Kde ještě třeba hledáme nějakou pevnou

půdu pod nogama? Co to je?

Věc, která se v debatách,

když já vedu, vlastně permanentních z kolegy

z redakce objevuje neustále,

tak je vybalansování

toho, do jaké míry

si nechat dyktovat

agendu právě tím, co se děje,

do jaké míry se nechat

vejst aktuálním děním

a minovat se jemu,

a do jaké míry

se snažit tu agendu

stanovovat mysami za sebe.

Toto je vlastně téma, které nikdy nezmizí

s té redakční debaty,

protože my děláme spravodejské medium

a my nemůžeme abstravat

od toho, co se děje.

A najít rovnováhu v tom,

kolik energi a úsilí

věnuješ tomu,

že popisuješ, vysvětuješ,

analizuješ aktuální dění

a do jaké míry se snažíš

do toho aktuálního dění

nestémata, která

třeba zapadají, protože

se řeší váleční konflik,

když se děje covid

a přitom víš, že jsou tak důležitá,

že je potřeba, aby zněla dál

v té společenské diskusi.

Tak vlastně každodiní hledání

této rovnováhy

mezi věnováním se aktuali tam

a věnováním se

vlastní agendě, kterou považujíš

za důležitou, máš

za vlastní zodpovědnosti v náš

do té veřejné debaty.

Tak to je to, co je myslím

neustála otázka griešení

a obyklé to tak

život to tak

zařizuje, že někdy se příliš

soustředíš na jedno a zmizítí

pozornost toho druhého a pak

třeba si to uvědomíš a převrátí se to

ta rovnováhatí zase na tu druhou stranu,

že tento neustálý balans, aby si

udržel z pravodejskou relevanci

toho média a zároveň udržel

jeho agendu, tak to je to,

co myslím si, že se nam

stále může darit ešte lépe než do teď

a rozhodně je to, co

na co musíme každodině myslet,

aby jsme tuto rovnováhů drželi.

Myslím, že Pavel to říká spravně

to, co

já prožívám poslední době

čím dá tím víci je

přemýšlení na tím,

jak obstát

tím klidnějším hlasem, o který se

pokoušíme

v tom naprosto

staršílenějším veřejnem

prostoru, který o diskuzi

v konečném dusletku nestojí

přesto, že těch diskusijích přístěvku

je vlastně strašně moc

a ta vyhroce

na emoční atmosféramy absolutně nesedí

a opravdu se to

zhoršuje, já jsem závislák na tvítru

už, jako 15 letným

já nevím jak dlouho a

mám pocit, že to

začíná být nesnesitelné prostředí

a vlastně nevím, čím to úplně je

jestli je to tím, že se toho děje

fakt hodně dramatického kolem nás

ale

vlastně ve chvíli, kdy člověk

nastoupí s něčím klidnějším

tak je to

zahlušeno

nebo odmítnuto

jako něco, co je přiliš složité

komplikované, nepríjemné k řešení

a třeba to jako

i ničí nějakou jednoznačnou

pozici toho člověka

a je úplně jedno z jaké strany

to je a teď dostáváme na kládačku

za to, že píšeme pro palestinský

a pro izraelský zároveň

na to koukám, je to stejný výstup

ale jako schytáme to z obou strán

to, co chodí do mailu, to, co je na sítích

tak já boužel moje rohle

je sledovat to

a vlastně

člověk by to mohlo odmítnout

takovou folklóre, jako, že to patří k věci

že prostě na každé straně

jsou nějaké jako úplně

nedomyšlené pozice

a emoční hroty

ale opravdu si myslím, že v poslední době

to čím dál horší a že to vlastně

zne možně jakékoliv

porozumění

jakékoliv hledání cesty

ven z toho celého

a že to může spůsobit spoustu

spoustu, nepříjemných

zlých a ošklivých věcí

a popravdu tohle

je teď jako moje témá

ve vnitř v sobě samhém

že nevím co s tím

protože

mě přijde, že to prostě

rostočená spirála směrem do

něčeho

nechci být účas ten

a samozřejmě jako na konci si řeknu

že takových momentů

v historii bylo spoustá, že nic jiného nepomohlo

než dělat svojí práci

a takže uvidíme co nás čekám

Já to zažívám taky nevlastní kůži

v posledních dnech

je pravda, že za

rozhovor s

Jakubem Santos a s Irenou Kalhousovou

se byl považován za

moderátora, který je přílež pro Izraelský

po rozhovorech se šádím

a s Vojtou Boháčem

jsem byl zase přílež pro palestinský

a člověk, který podpůruje terrorizmus

což já neprosto odmítam

ale my jsme se

do toho vlastně trochu zasadili

vlastní chybou

do toho posledního helu

říká sešit stormu na sociálních sítích

možná poďme se vrátit k té posledních hyby

v rámci teď se bera flex, kterou tady taky provádíme

kterou jsme udělali kvůli, které se strhlata

velká debata na sociálních sítích

která se týkala studia N

respektive přepisu našeho podkáztu

co se stalo, Pavle?

Stalo se to, že

jsme

chtěli dostat

do

písemné podoby, co nejrychlí

přepistvého podkáztu

protože jsme to téma považovali za důležité

Bylo to téma aktuální

ty si reagoval tím rozhovodem na

aktuální událost, která se odhrála

v Izraeli, kde byly

promítnuty záběry

z terroristického útoku Hamásu

na Izrael

Pozval si s hosta do studia,

který té události byl přítomen

tudíž pro nás byl očitým světkem

takže důležitým

relevantním respondentem

protu věc

a my jsme se rozhodli,

že chceme mít vlastně ešte ten samý den

ve večerných hodinách

hotový přepis

na webu a publikovaní

když jsme volili

skrácenou verzi

skrácenou z jednodušenou verzi

toho přepisu

a

dělala se v něm chyba

v té kritické pasáži

která se potom stala předmětem

těch vášnivých diskusí

na sociálních sítích

editor neodhalil

tu věc

neměl naposlouchaný

přesně ten rozhovor

vlastáž nebyl schopen to odhalit

je to chyba, která mě mimořádně mrzí

protože

poškodila

radu lidí, poškodila

Vojtěch a boháče, poškodila tebe

jako moderátora

toho podcastu, poškodila a to pochopitelně

mě jako člověka

z odpovědného za deník n, poškodila

mrzí nejvíc, poškodila deník n

takže

stala se tam

stala se tam soubor chyb

kde

toto se nám prostě nesmí stávat

a já věřím

že to co jsme si byli schopni říct

druhý den na editorské poradě

a říci jako poúčení z té věci

takže povede k tomu

že

se nám tyto chyby nebudou

znovu stávat a nebudou se opakovat

protože

mluvíme tady o tom, že

deník n si 5 let buduje důvěru

což je

práce dlouhodobá

se trvala

usilovná

a tady uvěra se strácí

nezaslouženě rychle

a strácí se i na těchto

konkrétních jednotlivých prípadech

takže

ta zodpovědnost ve finále

je moje protože já jsem

zodpovědný za obsah deníku n

a věřím

že to poúčení z té věci

pro nás jsme si byli schopni formulovat

tak že se budeme schopni této chyby

nebo obrobné chyby

v budoucnosti vyvarovat

ta spolou zodpovědnost je i na mě

co by moderátorový studen

protože já jsem podepsaný pod tím textem

a taky jsem se ho měl přečíst

protože pod ním je moje ménu

takže já přibíromu či to zodpovědnost

a já jsem myslím poměrně otevřený

moderátor na místní poměry

a snažím se hrát

z posluchačí a posluchačí kamyféra hru

myslím, že otevřeně tvrdím

tohle je množské remeslo Vest

a mám určitou tendenci taky k tomu

něco říct protože mě ta chyba

nesmírně mrzí

mrzí mě ta chyba uči s chef redaktorový

redaktorový v Okspotu

Vojtěchu Boháčovi

mrzí mě z toho důvodu

že poškodila spoustu dohoštých lidí

mrzí mě z toho důvodu

že ta epizoda

toho podkásto zapadla

v té bouři rozlořčení

ta bouře byla do určité míre legitymní

se zestratil

a v té epizodě padla od Vojty Boháče

myslím rada důležitých věcí

stejně jako v ostatních epizodách

které jsem změňoval ať už jako Bensanto

nebo s Irenou Kalhousovou

s kterými jsem to témaj zravo skopala

z tenského konfliktu taky rozebíral

a že budu úplně úpríměj tak ačkoliv

necítím vynu co by člověk

který by udělal to chybu

tak

cítím to z polozoutpovědnou za celou redakci

a omlouvám se úprímě Vojtovy

se čtenářům a omlouvám se posluchačům

protože tohle se dít

v ideálním světě nemá

takové ale chyby nemáme dělat

záraveni musím dodat

že i mě osobně ta atmosféra

rozhořčení do určitý míry

se jimula

asi jste si všimli, že jsem pár dní

nemoderoval studio M

a je to kůli tomu, že

že to emoční vypětí

mě skrátka vyrodilo zpráce na nějakou chvíli

protože jsem skrátka titlivý člověk

o tom, že jsem antisemita

nebo manipulátor

nebo různé homofobní útoky

narášky

s mým vnitřním světem

prostě pohnuli

to co potřebuju říct náhlas je to,

že nejsem antisemita

že se snažím dělat

co nejpodstivý práci, kterou dělám

a že v tom chci i dal pokračovat

a co se týče nenávistí

ať už vůči Vojtovy Boháčovi

vůčím jim kolegům a koleginím

módnému

vůči izraloucům

i vůčit civilistům v palestině

si mi příčí na tolik, že

považu opravdu za důležitý tohle říct

a možná na to navazuje

ještě jedna otázka, která se týká chyb

a to je, jak se k mě vlastně

jako médium stavět

jak se k tomu stavět, když se tak strašně rychle

strácí důvěra Honzo

Já zase udám reklamní okenku

na tu knížku

v předmuvě píšu, že no vynářené

profes o co znák nedokonalosti

nevím, jestli jsou všichni úvědomí

při tom provozu, který tu máme

tím, že jsme celostátní

není k víceméně

a máme poklídat úplně všechny témat

a tak všichni chtějí dokonalost

v každém tom výstupu

kterému u nás dojde

což ale v těch kapacitách, které máme

samozřejmě není jako možné

a těch chyb, kterých je děláme

jako každý neněkolik

od překlépů až po špatnou formulaci

tohle byla jedna z nich

o jenom než časnou formulaci

kdyby to nebylo v tak citlivém tématu

jak si po toho možná níkno pořádně nevšimné

a my

ty chyby prostě

odhalujeme, jsme na něj upozorování

štenáři, opravujeme

a nikdy

se za ně nechováváme respektive neřikáme

že se nestali, ale přiznáváme se k ním čelem

někdo říkal právě

v té sovislosti, že to jako desinformátoru

to co se stalo

já jsem se na to zeptali, jestli už někdy

mluvit se za svojí chybu

a myslím si, že

ty vlastně nezajistíš, aby medium nedělalo chyby

důležité je

hrát čtenáři posluchači

ferovou otevřenou hru

a myslím si, že u nás

je to výmečně nastavené

tak, že čtenáři opravdu vědí

co děláme

a vědí, pokud uděláme

jaký majsteštyk, jako v tom nepřípadě

tak se dozvědí, co se stalo

a co se stalo s tím

potom

a jak se to opravilo

a to myslím si, že odděluje

důvěry hodná media

od těch nedůvěry hodných

a někdo čeká, že dokonalost

je překáždu kou dobrého

a když po nás někdo chce být dokonalý

tak já mu jako garantů už nemůžeme být

protože prostě vy potřebujete napisať

co nejrychlý

fundovanou analízu

ideálně jako do 5 minut

o teď věci, co se stala

nejste tam, na tom místě

a tak dál a tak dál

ale příjdom všichni chtějí, jako vědět, co se stalo

a zároveň

ty věci jdou proti sobě

i na roky čtynářudou

proti sobě dosť často

takže myslím si, že

pokud bylem hledat dokonalost

tak i nikdy nenajdem

byť oni máme usilovat

a naopák

pokud budeme jako vědět

že ten druhý s námi

hraje fair

tak se myslím, že to bude

ta správná přesta

a

jako na světě

já říkám dlouhodobě

nejsou dobrý a zlí lidé

ale jsou chybující

a zlí lidé

a já vzázem na ty chybující

a na ty, kteří to prostě

se k tomu pak umí postavit čolemno

děkuju za sebe

reflexy obyma

Evy

ty, jako jediná

tady z nás

vlastně nejsešno vinářka

jak z tvího pohledu

bude vypadat enko za 5 let dalších

no doufám, že krásně

zabereme několik dalších patr

tohoto domů

a rozšíříme

určitě, já sam jenom chtěl říct,

že i provoz dělá chyby

nam příklad jsme nedávno rozeslali

úplně špatně

většině našich předplatitelů

informaci o tom, že jim skončilo předplatné

a během asi sedmi minut

jsme se všem zase strašně umlouvali

není to úplně tak,

že bych dělali jenom novináři na tomto světě

ne, enko

enko má místo

v České republice, já jsem

krásně ráda, že enko píše tak,

jak píše na vzdory všem, chybám,

protože já jsem konečně našla noviny,

které, ešte je to trochu poznamenáno

tím, že vidím ze vnitře, jak vznikají,

ale, že

existuje spravodejství,

které nejde jenom po povrchu

a vždycky se aspoň snaží

dát čtenáři informaci,

která je trošku hlupší a analitická,

což je to, co mě

před existenciji enka vždycky chybělo

České republice, rozhodně

spravodejství. Takže

tohle, když enko udrží

nabere větší počet

předplatětelou, čím špádem nabere větší počet

lidí, tak bude zpracovávat

čím dál tím šerší témata a jak říkám,

bude mít čím dál tím víc patter,

stolu a já

budu mít víc akušroubováku

a složek v různých

zamykacích skríních a

doufám, že mnohem méně

neprůstřelných vest a

helem, kterým budu vybovovat

naše kolegibry, nebude tolik válek

tohle už vznit trošku jako promluva

kandidátky na Miss České republice,

ale ve skutečnosti prostě dělá

doufám, že to všechno vyjde

a že to bude, já vím, že to nebude

pokračovat rychle, takže pět let asi

není, takže Deníken bude dvojnásobný,

ale strašně bych si přála, aby

i dál uspěl a aby dělal

nebo dostal ještě větší šanci dělat

tu práci, kterou dělá

ve větším měřítku.

Co dá? 10 letý médium

kdy pořád ještě mladý médium?

Já budu trošku

možná znít ozvěnou

Evy. Já si myslím, že v tom podstatném

bysme se neměli změnit,

že

ta důležitost toho úkolu,

tak jak jsme si jejdefinovali před těmi pěti lety,

když enkov vznikalo,

takže bude stejně důležitá

a já se obávám, že možná ještě důležitější

i za těch pět let, protože to,

co vlastně zažíváme

vlastnosti je zahlcení informacemi

nebo něčím, co se za informace vydává

s fenoménem

umělej inteligence

tento problém bobtná

multiplikuje

problém nebo příležitost?

Nebo příležitost

pro někoho záleží na umyslech

dotičného

tak role toho,

kdo na sebe bere z odpovědnost

že ty informace bude trídit

že je bude rozlišovat

podle důležitosti

že je bude ověřovat

že bude upozorněvat na to

a na ty, kteří umyslně

do veřejného prostoru

vypouštějí dezinformace

manipulativní informace

manipulativní interpretaci událostí

a že se bude snažit

dál držet a svítit

tím reflektorem

tak velkým jak budeme mít a čím větší

tím větší naše role bude

svítit na to, co je důležité

a čemu je třeba věnovat pozornost

aby jsme si byli schopni

zařídit život

v tomto prostředí, ve kterém je nám dáno žít

ať už je to tato země, nebo je to

tento kontynent, nebo je to tento svět

tak myslím si, že

tahle ta role médí

a tak jak se jí enkos snaží chápat

těch pět let

takže bude za pět let stejně důležitá

nejledůležitější

a věřím, že my si dokážeme udržet

mít toho našeho mikrospolečenství

redakčního nastavené v stahy

a podmínky tak,

že budeme schopni tomu úkolu dostávat

minimálně tak dobře jako do teď

Vůbec nevím jak z těch velkých slov

jsem mám dostat o tásce, která

kterou jsem plánoval použit jako poslední

Já jsem zvyklej

že k nedozněnání dostávám dárky

začnout takhle

enkoslavý pět let

si víte kam míhrim

Honzo

Já nevím, mám se ptát na přímo

nebo už přemějšliš jak odpovíš

a co čtě náře

Má narodně enko, takže doufám

že nějaký dárek dostane

ale

ale ne, já bych

enku přál

přál co nejvíc lidí, kteří

chtějí

informace

chtějí dobré informace

kteří nad nimi chtějí

přemýšlet

že vlastně bych

si přál vlastně téhle zemi

aby bylo co nejvíc lidí, kteří

si tu hodnotu

dobrých informací uvědomují

a nemusí připláci zrovna enku, to nejde

ale

že

by byly tím pádem

připraveni o těch věcích přemýšlet

nedat na první dobrou

nepodlegat prvním signálním

na sítích

dáci občas nadlet odstup

když je ti něco, co si jim tak zvaně na první dobrou

nerejbí, my jsme ten během těch pěti let

naštvali fakt nad úplně každým

něčím jinim

a

že pokud tohle bude

tak pak i do enku bude si silné

protože si myslím, že část těch

lidí dá přednost i nám

ale o to nejde, o to, že

tahle země pak má šanci

se posluvat k lepšímu

zatím to v některých tématech

minimálně vypadá, že se fakt topíme

v ideologických poučkách, které po sobě

stříli jedna strana na druhou

a zpátky

a když vidím, jaka

vypadá učas úroveň

jako v jiných zemích

o tom, co ze sebou dokažu udělat

jak rychle a produktivně, konstruktivně

a když to porovnám s tím

když jsme za ciklení už třicet let tady

a není toho konec

tak tohle je to

přání a dárek, kteří bych

přal, nejen enku

narození nám, ale k jeho

10. a vlastně přemjedím tady

které za něco stojí

a nám všem

takže tohle mě napadlo, když se řeknou

narození nejenka

ty máš asi smůlu

takhle, ty si nevyužil dvě příleditosti

jedna z nich byla

zlepšit mi denle, to je v porádku

a ta druhá byla

znova zmínit a teď už normálně

formálně tu knížku, kterou si lidi můžou koupit

a taky, že můžou, pokud

můžou, která sposluchají opravdu dneska

to znamená v úterí

přijít za pařit dneska s náma večer

přijítte za pařit

počkej ale kám, že

právě teď probíhá konference

dyníku N, jsme připraveni

tak probíhá v kine světozor

a hned po ní

v 7 hodin večer

v technologickém centru umprům

což je tady za rohem

v zaredakcí

počkej, tady za rohem oni jsou u ní mají sluchátka

takže je to blízko metranárodní

tak v 7 hodin odsartuje

oslava pát tých

nározeněn dyníku N

pochřitíme tam 3 knížky hned na jednou

teda každou postupně, ale jako vlastně na jednou

a bude tam velký dor

který nám

připravedlá cukrát na mišák

a zároveň tam budeme dražit

spoušloch kterých

osobných i neosobných věcí

klobouk zdíše pokorne

seba klobouček zdíše pokorne se kterým hlítkovala

pražském hradě

a pak za to dostala českoslenickou

novinářskou cenu veřejnosti

takže ten rozhovor

sice nejdí sluší zdíše

ale vy ho můžete mít

klobouček

můžete mít

a pomoci tak nezávisle novinářině

zase nějakým vlastným příspivkem

ševej dva toho stílenca si mňka něč

provozní řiditelka Deníku N. Evarmancovova

a šef redaktor Deníku N. Pavel Tomášek

Všechno nejlepší

Tobě taky

Všechno nejlepší Felipe

Všechno nejlepší

Všechno nejlepší

Všechno nejlepší

Felipe

Všechno nejlepší

Felipe

Všechno nejlepší

Felipe

Všechno nejlepší

Felipe

Můj tým tážím

Josef

na film jirikovovidění.czc

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.