Studio N: Odkaz Jakuba Šepse. Úředníka, který ukončil svůj život

Trigger Warning, v této epizodě budeme tematizovat i sebevraždu vážné duševní problémy.

Pokud víte, že by vám tato témat a mohla ublížit, doporučujú dnešní epizodu vinechat.

Je čtvrtek desátého srpnám posloucháte studio N, tady je vítek svoboda.

Dnes o tom, že nás práce může dohnat na pokraj síl.

Ahoj, tady přes úzkovnu zasílám svůj smutný příběh může o extrémním vorkoholizmu,

který pracoval, pracoval, pracoval, pracoval až už nemohl dál a nebyl na světě pozenském.

Těmi to slovy se s životem rozloučil vedoucí oddelení cestovního ruchu

na krajském úřadě liberického kraje Jakub Šeps.

Ten spáchal začátkem v minulého týdne sebevraždu.

Důvodem, jak uvedil v dopise na rozloučenou, který zveřejnila jeho rodina,

byl vorkoholizmus a toksické pracovní prostředí.

Tomu zničilo zdravý a podle jeho dopisu ho dovedlo až ke skoku pod vlak.

V posledním rozloučení vyjádřil přání, aby se o jeho osudu dozvěděla veřejnost,

aby se jeho příběh už nikdy neopakoval.

Jakou správu nám po sobě zanechal.

A proč nás nezdravý pracovní život může dohnat až na pokraj síl,

o tom teď budu mluvit s odborářkou a právničkou, šárkou, homfry.

Ahoj, vítej.

Ahoj.

Dneska bych se tu rád bavil o odkazu Jakuba Šepse,

ale na začátek se tě musím zeptat.

Máš nějaký komentár k tomu, jeho konkrétnému případu,

protože přecienci místo předtkyně odbrového svozu státních organů

a organizací.

Takže i tenhle úředník mohl teoreticky využít vaši pomoc.

První řadě musím veslovit.

Uprímno jsou straz všem pozůstalým,

což už jsme konac konců i udělali.

Nemůžu podromněj komentovat.

Tady tuto konkrétní kaozu máme kní informace stejné,

jako všichni ostatní, to jest to zdělovacích prostředku.

Každopádně je to samozřejmě lidská tragédy.

Každý život, který skončit dříve, než by musel,

je smutný a pokud nic jiného, pokud vyvolá debatu

o nějakých systémových problémech,

které mohou konkrétního člověka dovést k tak smutnému

a nevratnému kroku,

tak je to asi jediné, co se v takové situaci dá dělat.

Šeps nepsal obsáhlí dopis na rozlovčenou,

který vložil do naplánovaného neverejného přípěvku na Facebooku.

Jeho rodina se dopis rozhodl a nakonec zvéřejnit.

Poupisuje v měm, jak moce přetežoval,

jak pracoval 1177 hodin přes času,

pracoval v postatě nonstop na jeho ordilení,

pracoval podle jeho slof, jen on a kolegině

a to vedl k tomu přetížení a takého to dohnalo k sebe vraždě.

Já z toho dopisu kousek přečtu, jo.

Bolel mi z toho celý člověk

a navíc jsem si uvědomil, že jsem si vlastně zhuntoval,

jestli necele, tak určitě půl zdravý.

Atopický egzém, ekstremně vysoký tlak,

který si každé ráno musíme měřit a zobat pilulky,

obezita, zuby neuplně ve skvělé kondici,

problém siátry a další v úlozovkách skvělé neduhy,

promenící z nervu a velkého množství alkoholu.

Postěhl mi unavový syndrom a také jsem přes jednu noc zešedivěl,

což je neskutečné.

Na jednou jsem byl ke všemu naprosto apatický,

jako bych stratil veškerou radozce se života

a s tím prakticky veškeré emoce.

Tady ten údivek ukončím.

Nejdřív si ujasníme pojmy.

Vorkoholizmus je podle národního zdravotnického informačního portálu

chorobná závislost na práci.

Vorkoholici neumějí odpočívat, objetují své pohodlí,

docházi u nich korospadu vztahu s rodinou,

které zvětely, strácí své zdraví a psychicky i fyzicky strádají.

Šarko, co všechno může člověku způsobit vorkoholizmus

dlouhodobé přepracování?

Tak v první řadě to mohou být problémy zdravotní.

Ty nám vyplinou jak z toho,

že nadměrné množství práce přináší stres

a stres má dobře pobsané negativní vlivy na lidský organizmus.

Tak zároveň nám kvantitativně to množství času,

které tou prací strávíme.

V zásadě znemožňuje jakékoliv jiné aktivity,

které dnes už asi nejsou spochybněvane

jako součas zdravého životního stilu.

Ať už je to spálné, ať už je to nějaká relaxace,

aktivní pohyb a podobně.

To je důležité vědět,

že nejde jen o ten stres,

ale o to, že my vlastně neděláme už nic jiného,

než jenom pracujeme a to tělo potřebuje

nějakéko různé spůsoby fungování.

Kromě fizického a psychického zdraví

nám to, jak konec konců zaznilo i v tom úryvku,

narušuje vztahy z rodinou s blízkými.

Ve chvíli, kdy se začneme izolovat,

kdy nemáme čas už nejdřívna nějaké třeba

ználenější známe přátle,

pak i na ty bližší,

pak i na ty nejbližší, na tu nejbližší rodinu,

tak skrátka dochází k tomu, že budeme izolovaní,

a že potom, když třeba,

kdybychom se dostali dostády,

kdybychom potřel nějakou pomoc

nebo intervenci, tak kola vlastně nebude už nikdo,

kdo by to jako viděl, kdo by to zaznamenal,

takže i ta izolace skrátka

neprospívá ani tím vorkohlikům samotným.

Kromě těchto velmi asi jasných

nebo viditelných negativních důsledků

se mohou obyvit i některé méně viditelné.

Například, neznamená nezbytně,

že vorkohlici mají třeba hodně peněz,

jako hodně výdělku, protože

to automaticky nemusí znamenat vyšší příjmy

a naopak řada z nich popisuje,

jak vlastně vydávají peníze na to,

aby mohli ještě více pracovat,

protože už nemají třeba kapacity na to si ani sami uvařit.

A takových negativní důsledků

by se dala popsa celá řada.

Zásadě, tak jako u jiných asi závislostí,

je možné říct, že potnou v nějakém extrémím stádiu

už vlastně ani žádná pozitiva

na tom extrémním pracovním výkonu,

třeba na tom nějakém pocitu uspokojení,

který nám mohl za začátku přinášet,

tak už vlastně jako nenajdeme.

A je to předpokládám škál a předpokládám,

že neexistuje jenom člověk, co zdravě pracuje

a člověk, co se dožene na úplný pokrysil.

Vlastně předpokládám, že vorkohlismus

může vypadat velmi různě.

Zamozřejmě, a to nejenom, co dotájí kvantity.

Psychiatra Tomáš Rektor například

popisuje různé druhy vorkohlizmu

a bych to tady asi zmínila,

protože máme taky takovou řekněme možná

jednoduchou představu o tom,

co ten vorkohlizmus vlastně je,

nebo kdo je vlastně vorkoholik.

On uvádí typy například typ dríč,

což jsou těch, kteří pracují od nevidím do nevidím.

Tam se to může vyznačovat

velkou časou náročností, takové práce.

Popisuje hyperaktivní vorkoholiky,

které baví začínat vše možné projekty,

čím více míčku,

jako žonglují tím jejím v tom lépe,

což samozřejmě, ale jako znamená,

že je tam potom zase malý prostor

pro nějaké jako

řeší nějakých problémů,

nebo aktuálních krizji,

když jako v úzovkách jeden ten míček spadne,

tak potom jako spadnou všechny.

A existují podle Tomášer,

ktoré například i pečlivý vorkoholici,

kteří dou do detailu,

což by nám třeba typově mohlo sedět

a tady pak není nutně

cílem

nebo symptomem takového vorkoholizmu

udělat co nejvíce práce,

ale zkrátka jako perfekcionisticky

všechno pilovat do posledního

jako detailu,

což je zase jako jiný druh,

jiný druh záteže a jiný druh

jako extrémního výkonu,

který bychom si po tím mohli představit.

No a zásadě,

tak jako zhledem k tomu,

že vorkoholizmus je závislost,

tak jako neznáme jenom abstidenty

a alkoholiky, ale i lidé,

kteří treba rekráčně píí,

protože im to přináši nějaké potěšení

a nebo, kteří občas píí,

protože im to pomáha například rozhádnit úzkost

a pak můžou být,

třeba i na nějaké hranice

mezi nějakým jenom zvládací mechanizmem

a nějakou potenciální závislostí,

tak tedy můžou být i lidé,

kteří se k práci,

intensivnější práci

uhilují třeba, když mají

životní období,

třeba v soukromém životě.

Konec koncu se u nás traduje

taková rčení, práci lek

a právě třeba ta

úleva, kdy

vlastně to pracovní

násazení, přehluší vaše

jako jiné myšlenky a starosti,

tak může být dočasně

nějakým zůsobem jako pomáhající,

ale vždycky bychom se jako měli

uvedomej tak jako u jakého kody jiného,

třeba zvládacího mechanizmu,

to může být nějaká

jako bedlička, že to může být něco,

čím třeba dočasně a vědomně

a v nějakých mantinelech

zkrátka řešíme jako něco jiného,

nebo co nás dočasně

baví a uspokujuje,

ale je dobré mít napamětí

nějakou kontrolu,

možná někou zpětnou vazbu,

protože když se pak do té práce

ponoříme moc, tak ne,

že by se z nás všechno museli

stát u forkohlici, ale zkrátka

některou je možná s naší

se dostat, než si myslíme.

Dělání, dělání není nekonečné

a nezahání asi všechny smutky.

Já jsem se snažil zjistit, kolik lidí

v Česku trpí vorkoholizmem,

zjistil jsem, že to nehvíme.

Podle kateriny Zábrodske z psychologického

Ustavu Akademii máme jen odhady

a ty odhady říkají 6 až 20% populace.

Což, to je skoro čtvrtina

teoreticky, to je to

to z někoho rozně moc

zledem k tomu, jak vážné problémy

toho lidem přinest.

Je to velmi vysoké číslo

i jako odhád, samozřejmě

i kdybychom byl někdo v prostřední

mezi toho odhadu

je to pořád pomělně vysoký

podíl lidí.

Pochopitelně to nemůžeme zistit

přesně už jenom proto, že

narozdíl od některých

třeba fyzických nemocí,

tedy nemáme jako jednoznačná kryteria

a i kdybychom je mělej

takhle vždycky

každý zkratka

ten vorkohlismus u hozovkách přizná

a bude ho řešit.

Je ale potřeba to asi brát tak,

že jako společnost můžeme mít tendenci

k nějaké nezdravé závislosti

na práci. To si myslím, že než

jakupě řešit konkrétní procenta

a jestli už je to tolik lidí

nebo tak málo lidí a jestli je to problém

není problém, tak si říče, pokud se tady

odhaduje takhle vysoký podíl lidí

z chorobnou závislostí na práci

tak je to vlastně jako společenský symptom.

Něco něco, čeho si máme všimnout.

To je na tom podle mě to zásadní,

protože podle odborníku odbornic

vlastně i zřité spušenosti

to můžu říct, že nadměrný výkon

jsou těživost, pracování

přes čas, to jsou

všechno společenské oceňované

situace, jo?

V mnoha vyspělých západních zemích je prostě

nejzaručenější cestou k pochvalé se předřít.

A píšel o tom právě

i samotný šeps, já budu zase citovat.

Proč je společnost pořád nastavená

na ekstremní výkon?

Proč tolik stresu a nervu kuli

v úzovkách jenom práci?

A jinde píše. A takhle to

šlo dál, věci se dařili,

politici byli natření. Nespočetně

krát jsem byl chválen, dostával jsem

nejvyšší odměny na celém odboru

a vždy mi bylo předkládáno jak

z kvělí a progresivní jsem zaměst na nec.

A tohle píše člověk, který byl

naprosto vyřízený a neměl

žadný volný čas. Kde se vzal

na tenhle plak na výkon? Kde se vzala

naše posedlost prácí?

Hashtag

Hasl Carlture. Je to

celosvětový fenomén. Učitě to

není jako být české specifikum,

dokonce by řekla, že to není ani

specifikum toho bývalého východního

ploku, byť se nějakým způsobem

zajímá na třeba do časového

zařazení odlišuje od toho,

jakým způsobem si práci

v úhozovkách zboštil západní svět.

A toto slovo jsem nepovžila úplně

ta etika práce

nebo to jsou část

usilovného pracovního na sezení.

Její počátek se

zařazuje

někam do vzniku takzvané protestanské etiky

a jsou vysíjí to s tím,

že práce byla ten grát skutečně

uznávaná cnost.

Usilovnou prací a skromným

životem protestaní

přispívali k většímu dílu

božímu, u stění díla božího.

Teď to jsem zřejmě říkám

zjednodušeně.

Ale ten princip je tam

celkem zjevný.

Což o konac konců bylo

jedno zhledisek

nebo jeden z faktoru, který stál

úzrodu kapitalizmu, tak jako z náme

v té pozdější podobě.

Jak jsem se hlavěnou s mnou starším tekstu

dnes již usilovnou prací neudstíváme

dílo boží a spoň tedy ne u nás

v jedné z nejsekularnějších zemí v Evropě.

Ale to neznamená, že to kladné hodnocení

pracovního na sezení a pracovního výkonu

nějak jako zmizel.

A má opravdu mnohou odstínu

ten

východ o Evropské, když bych ho takhle

jako velmi zjednodušeně

překřtila, tak může

stát i na jaké si snaze

odklonit se

od vztahu k práci, která

v minulém režimu byla

vyjadřovaná takovým tim lidovým

pořekatlem rozčelovacem a člověk

pouze do výše svého platu.

Přestože za minulého

režimu, za komunistického režimu

byl klut práce postaven velmi vysoko

oficiálně, o tom není žádných pochyb

tak

to zvnitřnění

toho ucstívání práce

nebylo tak intensivní

jako například v těch 90. letech

nebo tak jak to známe i do dnešní doby.

Takže pro nás to může být i jeden

z dalších symbolů, jak se

odstřihnout od té minulé doby

i tím, že budeme najdno vyjadřovat

cepití s jinými hodnotami

a že tu práci budeme odstívat

ne až tak jako by oficiálně

v nějakých státních

propagandistických materiálech

ale vlastně v našem vlastím životě

i v tom, jak jako hodnotíme

lidi kolem nás, jsi pracujou

nebo nepracujou. Máme tady

nepochybně kulturu dření a kulturu trpění

je to něco

vlast, čím se můžeme ve velmi bolestivé

ale karykované podobě setka

na sociálních sítích. A to boužel

musím říct, že

ta údojeně kterých komentářů

ohledně toho, když se

o té výroby odtržou

třeba tematasový sející s tím,

že bychom nemuseli tak dlouho pracovat

že bychom nemuseli tak extremně dlouho pracovní dobu

třeba i ve srovnání

typické z německého nebo z jinými státy

tak nebože by jeden

pracovní úvazek

a stačit na to, abychom se nějak důstojně uživili

a nemuseli si hledat druhou, třetí a podobně

tak

ta úroveň potom těch komentářů nasvečuje

že to naše spolčenské klima je

tady nastavilo to, že prostě

ideální by bylo opravdu jako

dřít a dřít.

Anáze se zálozřeně divit potom zaměstnavatelům

a nadřízeným, že ten vysoký výkon

jako příjmejí, navíc

zase teď to nechci hodnotit

ve vztahu k tomto konkrétnému případu

protože to tam nevím

o respektivem, nemáme

tady tyhle jste informace

ale je potřeba si říct, že to vysoké

nasazení nebo respektive

třeba ty

to množství času, která tím človek

strají ve své soukromé životě

doma a podobně, tak oni ti nadřízení

vždycky nemusí tak jako vidět

že oni jako vidíte výkony

ale už nevidí, že ten človek trá nespí

a celou noc jako na něčím báda něco

přemýšlí, všimnou si e-mailu posílení

v divných hodinách, ale nej úplně všeho

takže je potřeba to říct, že

jako těžko se divit, jako nadřízeným

že

vysoké výkony příjmají a chválí

a povzbuzují

jená věci je samozřejmě, když se někde

ten tlak vyví jako cíleně

ale obecně prostě

když bych tady ten svoj nějaký další proslov

schrnula

tak mi jako společenský tu práci

skrátka i nadále máme jako jaký si kult

Ono to

sluviní spojení tlak na výkony

já sam ho polemně nadužívám

a dneska budu taky podle mě

vlastně oslyším tak moc

až si pod ním těžko představí něco konkrétního

tak se říkám poďme se ho nějakého zmotnit

co vlastně přesně znamená co obsahuje

tlak na výkon

konkrétní věci, skutečnosti

Můžeme si ho představit jako

tlak na to, aby čím dal menší týmy

zvládali čím dal větší objem práce

v kračích časech

a vyšší kvalitě

a teď samozřejmě všechny te aspekty

nemusí být přítom nejako

na jednou

ale tady to je ho princip

vychází to z celé řady

různých faktorů

co se týče těch čím dal menších týmů

obecně není tajemstvím, že Česká Republika

má takzvaný vyluxovaný pracovní trh

už je to velmi relativně dlouhé

období několika let

když skrátka v úzovkách to zvolidí nejsou

v sousvislosti s veřejnou správou

nebo státní správou

od i cílený tlak právě na snížování

třeba počtu pracovních místa

a služemních místa, a to není jako tlak

já nevím letušní olenského roku

to je

co si pamatuju od svého začátku

působani v této svéře v roce 2007

tak nebylo rok, kdy nebylo potřeba

jako redukovat, třeba počty

jako místy

tak to je jako něco co

tady vychází jako z různých faktorů

že potřeba jako mít na všichno

čím dal meni jako lidí

samozřejmě zvyšující se obymi práce

zvyšující se

počty nějakých ukolů

které můžou vycházet

z

nějakých vnějších příčen

typu

vyššího obymu zakázek nějakého výrobce

třeba

ale můžou samozřejmě vycházet

i jako

s vnitřní organizace práce

z toho, když se nějaká organizace

třeba ty svoje vnitřní procesy

nějaké

obslužné činnosti

organizuje

tak, aby ich bylo

jako skrátka více, aby se jich zvládalo více

aby bylo obtrávýši

četnější průběžná kontrola

nějakých vnitřních postupů a podobně

takže těch faktorů tam může byť zase celá řada

co se týče vyšší kvality

kratších hlút

pro plnění to opět

jako vychází zase z různých faktorů

ať už to budou faktory nějaké tržní

v tom, že musíte předéhnat konkurenci

že musíte šetři náklady

kratších dodácí hluty

protože prostě

soupeříte o každého zákazníka

a ten, pokud si něco objednává

tak se vidí, že se dostane za 3 dny

za 2 týdny za měsíc

a to jsou zase další faktory

snižujete tlak na cenu

zároveň zase opět

v té veřejné správě

tam to jako dost často vychází z toho, že

máte nějaké hluty, které musíte plnit

regulovat příjem, třeba

když vyřizovete žádosti, tak vy nemáte

jak regulovat toho, kolik tě žádostí

přijde žedatelů, tohle musíte

v nějaké hlutě vyřídit

a máte na to zásadě pořád stejný

jako počet lidí

je jako zajímavé, že

nedochází nějaké velké racionalizaci práce

že modernizace

ať už

možná těch výrobných technologí

ale nějakých, jako řekněm

postupů

postupů, na které stečí

jako v uvozovkách počítač

tak jako nevedek

snížení objemu té práce

rozhodněné, teda v té veřejné a

státní správě, už má zase nějak

jako další hlediska, ale

přesto, že

jsme, já nevím, třeba za posledních

stolet, jako nebo i

méně, dosáli velkého

technologického pokroku v mnoha

úrovních jako lidské činnosti

tak není možné říct, že

je to práce nějak jako výrazně ubylo

a

to zase jsou vysístí

jako do čo se vyplatí investovat

a ve chvíli, kdy

se vám nevyplatí investovat do toho, aby ste

lidskou sílu nahraděl něčím jiným

tak pak musíte na tú lidskou sílu

vyvíjet právě jako jiný tlak

takže si a teď, když si to

převedeme konkrétně na úroveň

konkrétního člověka a organizace

a její kultury

tak si můžeme předstvovat, že budeme dostávat

třebačích termínech, to je asi jako to úplně

jako nejednodušší. To, na co jim

na čem dělalo 3 lidi, je na jedno

jsou jako 2. Máme

tady nízkou zastupitelnost doby dovolených

nebo nemocenských.

Neexistuje, že bychom si třeba

mohli vzít 2-3 týdny dovolené

v celku.

Což ještě

jako relativně nadávno minimálně

ty 2 týdny dovolené v celku

byl poměrně jako standard

toho pracovního trhu. Kdo si to

vidí, co se stane až se po té dovolené vrátí.

Tohle se jsou vysi s tím, že

potřeba mít víc jako úkulu v méně lidech.

Budeme

zvyšovat kvalitu, budeme vracet

nějaké nedodělky, budeme

očekávat, ale například i vyšší

samostatnost. Dostaneme méně

podrobně zadaný, ten úkul očekáva

se od nás, že toho mnohem jako více

vymyslíme samy, aniž bychom měli

přesné zadání. A do toho

potom ještě existují

bohužel, nezřídka

a nějaké rektime manažerské praktiky,

které bychom můžu značit,

že jako šikanozní, že budu

schválně vyvolávat stres

v těch zeměstancích,

například tím, že na ně budu křičet.

Protože mě nenapadá nic lepšího,

jak je motivovat k většímu výkonu.

To, co se teď

popsala, tohle ten balík. Těžko

se někam podívat, abychom

ten klak neviděl.

De z toho vystoupit, de v současném

systému neodvíjet

svojí hodnotu od práce, když

bez práce nejsou peníze

a bez peněz

není život.

Jedna věc je,

že bez práce nejsou peníze,

že skrátká

aktualně opravdu nemáme

mnoho jiných způsobů,

jak se uživit.

Ale to ještě nutně neznamená,

že bychom si od práce měli

nezbytně odvíjet svou hodnotu.

Myslím si, že je

v individuálních možnostech

měce tomu, abychom

spojily svou vlastní osobní hodnotu

s typem zaměstnání,

jaké vykonáváme a zvykony,

jaké tam podáváme.

Ale není to jednoduché.

A není jednoduché s tomu ubránit

a nezvládnit to nepochybně každý.

Vyžaduje to nějaké míry

o tom, že tady vůbec

takový problém existuje,

nějakou míru seba refleksa

a ne, skrátká každému

mnohem je doduší si tu svůj identitus

prací spojit, zajíme na v dobie,

kdy se nám dáří.

Ale obecně

z této kultury jako celku

asi úplně individuálně jako vystopit nejde.

To je jako něco,

co

na co se nemůžeme dívanu tak úplně jako zvenku.

Protože je to skrátka

součástou prostředí, ve kterém fungujeme

a ve kteréme ekonomicky nezbytné, abychom

se jako zapojily.

Můžeme si jako na ta individuální úrovni

že, ano, já jsem právníčka

a že když usoudu nevyhrajo

nějakou kázu, když vyhraje

protistrana, tak to neznamená,

že jako člověk jsem úplně k ničemu

a znamená to jenom to,

že

buď jsem tuto kázu nějakým způsobem

neuchopil úplně správně

a nebo skrátka to ani není jako moje vina.

To je jako něco, co je třeba nějaký způsob,

jako dosažitelné, ale nemůžu

z toho úplně vystopit a říct

no, vlastně mi to úplně jedno,

jak to práce bude.

Jo, jako neovlímně to nějak moje

třeba osobní štěstí, nebo

pocit toho, jako je ta je na plměnosti

asi je to i jako

součást lidské povahy, že protože

práci vynujeme tolik času

a trávíme mňu velkou podstatnou část života

i kdybychom pracovali jenom těch 8 hodin deně

a přiznajíme si, kdo z nás to jako dělá

v poslední době, že

tak skrátka nemůžeme v tom bejt úplně

nějakým jako diskomfortu, jako úplně

se vodpojit od toho nemůžeme

si stoupnout někam na kraj.

Konec konců to by je jako zmíněla

je taková, a vlastně to

zmínuje i

i tento máš rektor, který jako

přidáva ještě typ vorkohoryka

spasitela, což jsou podle něčesto lidé

z pomáhajících profesí. To není jako

součást, třeba jenom tady korporátní kultury.

Minimálně jako na tomto případu i na řadě jiných

vidíme, že to nám má souvislost

nebo výskyn nejenostou sukromou, ale

s tou veřejnou sfrou, ale

já jako mezi

nám jich mám lidi, kteří

se nějakým způsobem přiblížil vyhoření

právě, třeba v nezyskovém sektoru

nebo jako v sociálních službách

což jsou věci,

které si, nebo jako oblastě,

které si běžně, které s toho

představou, toho tlaku na výkon jako

nespojíme, ale zkrátka to

spojování té své vlastního dnoty

s tou prací

je rošířenější, než bychom

si mysleli.

Ten slučasní tlak na výkon, vidíš už to

ty zmíněl 90

a

je to spojované s 90

leží tam kořeny Českého kultu práce?

Do jisté míry

si myslím, že ano, už jenom z toho důvodu

že když zase tak

jako v celé řadě jako jiných

ohledů srovnáme úroveň

současné české veříné debaty

z nějakými trendy třeba ze zahraničí

a když jsou to trendy aren't quite quitting

nebo jako většího důrazu

na význam sladování osobního

života, což je něco, co třeba

znamená jako v důbě pandemie

a po ní jako naznul nějakou vlnu

jako nárustu z píštry na západě, než u nás

tak vidíme, že tady máme nějakou

časovou prodlevu, že prostě

je to trend, který u nás nastoupil

někde jako pozdějíš

než

třeba v těch západních státech

takže jako ta generace, které

ten trend jako nesou

tak jsou u nás iště jako v mladším věku

než jak právě třeba na tom západě

jsou v lidé teď

tak bych to řekl

To, co popisuješ, vidím opravdu i já

proč se těma třeba zabývám v práci

a vidím ty reakce

a tím, že je to práve quiet quitting

to znamená plnění práce podle smlouviné

podle prání šefa

a tím, že je to debata o čtyředním

pracovním týdnu nebo

o základním nepodmíněném přímu

pojem, work-life balance

se taky hodně řeší

ale zároveň

a já přemýšlím

na tím, když jsme z tady tu 90.

ten nový ekonomický systém, nějakterý poskládaly

90. skončili

před 3 a 20 lety

jo

není čas na nějakou

revizi, výši, není čas

podívat se na to, jak jsme si tu svobodnou dobu

teda nastavili

no je, nepochybně

a li otázka si jsme toho jako

společnou schopní

a já tady vidím jako dost velký právě

protože prostě

myslím si, že

generace lidí, kteří jsou třeba o něco malinkostarší

než já, já jsem 82.

ročník, to znamená, když byla revoluce

tak já jsem šela do první 3D

když skončili 90.

tak já jsem v roce 21. maturovala

takže pak jsem se zhradila do nějakého

řekněme, toho ekonomického

života vlastně právě

po konci toho to období

a když se podívám na lidí, kteří jsou

třeba o 10. leko starší než já

jovali tu svojí karieru právě v těch 90.

jsou to lidé, kteří v sůčasné chvíli

zastávají významné pozice

na pracovním trhu

a ještě nějakou dobo jako zastávat budou

a ty prostě

logicky nemůžu mít nějaký odstup

od toho období

já nemůžu mít, neříkám, že nikdy jako nemají

jo, že nikdo z nich nemá, ale

jako celek

jsou skrátka, ještě řekněme příli, že blízko

té době než aby na ní byli schopní

v tomto ohledu nějaký zbu som jako kriticky

a konac konců oni takhle funguje

u těch 30 let, že ho v nějakým

v nějakém tom framingu, v nějakým tom

rámování

já bych se se koukal v tomto ohledu trošku

jako na západ

kromě těch trendů, o kterých jsme se mluvili

kterých jsme se bavili, které jsem zmínila

které si zmínil ty

ještě bych přidala odlišné vnímání

odboru a odborové organizovanosti

u nás a na západě tak jako u nás

ti celá řada pořád lidi a dokonce i v mém věku

nebo jenom on ma něco málo starších

a konec o mladších bude říkat

že odbory to je prostě

ROH a to platí do minulého režimu

a neskenej jsou v ní čemu

tak naposledy na stávce

v americkém filmovém

průmyslu, což je to asi nejaktuální

ší situace a nebo

na relativně nedávných

stávkách troba německých odborářů

v kovoprůmyslu vidíme, že na západě

se ta odbrova organizovanost

skrátka chápe jako jinak

jako součást demokratické společnosti

a to i té současné

jako toho

to je zase takový nadužívaný

a često ironicky nadužívaný pojem

toho pozdního kapitalizmu

a to je třeba jako něco na čem

taky vidíme rozdíl

v tom společenském narrativu

a do té doby než se začneme

na tyhlenství věci dívat

řekněme nějaký jsme kriticky

a fakt s nějakým odstupem

ať už je to kultura v rokocholizmu

nebo i to ten řekněme

který mimo jiné se projevoje

neduvěrovu či odbrovému združování

které u nás prostě jsou

nějaké uvozovkách po zůstatky těch 90.

tak se

asi těžko budeme moci posunout

ale jako rozhodně soulesem s tebou

já čas se na tyhlenství je vy

kriticky podívat protože

ani na úrovni

individuálních lidských životů

a ani na úrovni celost společenského

fungujíciho mechanizmu to prostě

není udržitelné a bychom

nespoň pokoušeli

My jsme se bavili a bavíme o

rokocholizmu protože

Zemřelí Šeps to jako

rokocholizmus nazvál

zrovna včera vyšel i v reakci

jeho smrt na i rozlasu rozhovor

který má titulek

Vorkoholik není ideální zaměstnanec

rozkládá kolektiv

a hrozí mu vyhoření

Upozorňuje psychiatr

To vyznění toho rozhovoru je a má být

hezky myslí tím, že by se zaměstnovatele

měli stala toto a by jejich lidé

měli prostor i na jiné věci než je práce

I tak mě to bouho do očí

To jsou sloví

není ideální zaměstnanec a taky

rozkládá kolektiv

a primárně výkon

ideálního zaměstnancého, který

nerozkládá kolektiv

To je taky příznák nějaké te debaty

Nepochybně

Na druhou stranu musíme si uvědomit,

že pracovní kolektivy jsou o toho by pracovali

a zaměstnovatel je organizace, která má

jako nějaké úkoly

Takže my, jako logicky

to musíme chápa tak, že

primárním zajímům zaměstnovatel je

aby zaměstnancí pracovali, by mu to tam fungovalo

aby ty svoje úkoly, ke kterým byl

znikl a podobně tak, aby jako je plnil

Vyčítat zaměstnovateli,

že chce po zaměstnancích výkon a že

jeho první starosti není péče o zaměstnance

jako vyčítat psove, že štěka

To si myslím, že asi je jako

dobrý mít na paměti

Ale v rámci tady toho to řečeného

je jako by potřeba říct,

že ty metody, jakými

se starat o to, aby

zaměstnancí skrátka podávali ty optimální výkony

tak jsou skrátka různodé a kompleksní

a tady v tomto ohledu už jako potom

jako dobré, ale připomínat,

že i ta péče o zaměstnance

jsem patří

Je celá řada zaměstnovatelů

známe to z nějakých různých

českých asociací

spoločenský odpovědných firm

se o své zaměstnance, jak nějakým způsobem stará

stará se o ich well-being

kladevější důraz na to sladování

pracovního a rodiného života

ale ono se jim to i nějakým způsobem vypláci

oni to nedělejí proto, že by to bylo

nějaký jako altruizmus, jako

která nejvedení, nebo prostě akcionářů

nebo něco podobného

no to jako dává smysel

zajíme na třeba v době

vědomostní, znalostní ekonomiky

nebo nějakých specifických služep

kdy nejde o to, že

jednoho člověka

vykonávajícího relativní jednoduché činnosti

můžu kdykoliv nahradit někým jinim

de o to, že ve chvíli, kdy mám kvalifikované

zaměstnance, kteří do

toho výkonu promítají ty své

specifické schopnosti a dovednosti

když měde více o to, abych si udržila

ty konkrétní lidi,

ty konkrétní fyzické osoby

aby ty měli podmínky k tomu, aby pracovali

dobré a aby odváděli ty své výkone

a ještě bych ale změnila jako jednu věc

nejenom, že tohle se to by měli

být zaměstnovatela nebo soumotivování

mít nějak na paměti, ale ono do určité míry

je to i jejich odpovědnost a povinnost

a to včetně povinnosti zákoné.

Prevence vzniku

duševních problému

nebo psychických problémů

z prací a z nějakým nadbytečným stressem

je součástí péče

o bezpočnost a zdraví připráci

na to se málo kdy pamatuje

většinou si

problomatiku takzvaného BOZP

představíme jako

nějaké zabezpočení proti úrazům

nebo vystavení nějakých

škodlivých třahemikálí a podobně

ale už se málo jako myslí na to, že součástí

i vlastně prevence poškuzení

toho duševního zdraví a

tady si myslím, že ještě

taký prostor pro nějakou další osvětu

a připomínání toho, že

práce nemá poškozovat lidské zdraví

a že tím lidským zdravím se myslí i to psychické

Z toho co zříkala

mě vlastně pljene i to,

že pokud jsem kvalifikovaný

zaměstanec

tak mám asi větší šansy

že budu pracovat v prostředí

kde mi bude dobře

ale pokud a tady je to obrovská masa

nekvalifikovaných pracovníků

a pracovníci, o lidi, kteří

vzdělání a podobně

expertízu

a tě mají asi větší šansy

že budou pracovat v prostředí

které se úplně nebude staratojich

jak říkáš well-being

není jenom úplně tak

jenom řeknout dvě věci

a z některých výskumů vyplývá, že lidé

kteří si nemohou vzít práci domů

a to ani mentálně, kteří se opravdu vázalí

na to fizické pracovyště

tak pro něj opravdu mnohem jednoduší

s koncem té směny se o té práce odstřihnout

a druhá věc

z toho jednoho výskumu

kterými máme v souvislosti

s výsky tou šikany na pracovyště

nám vychází, že se nám právě

postupně přesová do těch více kvalifikovaných

a náročnějších profesí z těch

méně kvalifikovaných a méně náročných

takže kontraintuitivně

to skrátka může být jako naopak

protože tak jako všechno ostatní

v pracodní světě i tohle z takomplekstí problém

Zajímám, když máme řešit vorkoholizmus

nebo ten trak na výkon a to společnskej nastavení

protože

když si kledují otázku, jestli můžeme

vyřešit vorkoholizmus bez revyze

toho, jak je jako společnost fungujeme

protože se mi zdá, že když budeme mluvit jen o vorkoholizmu

jako třeba v různých článkcí

v medích midvá tady

nebo lidé mezi sebou

tak se pořád budeme točit v krů

pořád budeme řežit tento individuální odpovědnost

člověka, který je ovládnutí

svojí prací a neekonfrontovat ten system

kterém se to děje.

Já nejsem adiktolog,

ale řeknutě tak můj takový názor

vycházící z nějakých analogí

můžeme

řešit epidemii obezity

bez toho, abychom řešili kvalitu a

dostupnost a složení potravin

a můžeme

řešit otázku

člověk alkoholové závislosti

bez toho, abychom

se zabývali dostupností

alkoholických nápojů

no asi si odpojíme všichni

i bez toho, abychom byli adiktologové

že nemůžeme, že prostě to individuální

o toho spoločenského odděly nejde

a tady si myslím, že největší prostor

proto, abychom právě demityzovali

ten vorkohlismu, jako tu snostnou závislost

to si myslím, že by měl být

největší úkol té spoločenské debaty

říct si, že ne,

že prostě extrémní výkon

čím dál víc, není utržitelný,

není žádoucí, že to

může být nemot závislost, jako každá jiná

a že to není něco, za co bychom měli

ty lidi

obdivovat a v čem bychom je zajíme na měli

podporovat a k čemu bychom měli lidi motivovat

Bavíme se od ospělých

vorkohlických a vorkohličkách

mě zajímá, jestli už to začíná

naše děti orientovat

na výkon ve škole

v kolektivu, doma a podobně

Je to samozřejmě individuální

všichni známe asi

pokud máme přátel s dětmi

tak známe děti, které mají

5-6 kroušku a děti, které

nemají toli kroušku

z našich vlastních spolužáků

a spolužaček s vybavíme některé, které

skrátké, jako pokud nevěděli

samé jedničky, tak měl jako velký problém

a neříkám zase, že je to úplně

spoločenská nezbytnost

nebo, že by tady ten

tlak byl celospolečenský na to, abychom

všichni byli jedničkáři a tak dále

to si myslím, že ani ne, a hlavně tady

jhrajou roli trošku jiné demografické

faktory, než jak je to na tom

trhu práce

Ně, tehle jste jsou vyslosti, ale že si zmínil

tě děti, vlastně vy napadla

ště jako jedna věc

a to je takový, jako specifický

džendrový odstín toho vorkohlizmu

když chází i z nějaké tradice

řekněme liberálního, nebo

neoliberálního feminizmu

a to je takví ten tlak na to, že nejde

nejmenopracující matky můžou mít všechno

a to je něco, co já vnímám jako velmi rezykové

i třeba právě jako vzory, které

předáváme tím dalším generacím

když vydáme

i tedy mezi českými, nějakými

influencerkami, ty ženy, které

prostě zkrátka nám točí od istoryčka

jako je strašně jednoduchý mít

které kolik, nebo štěři, nebo více dětí

a zároveň založit úspěšnou firmu

a ještě mít doma super uklyzenou

a každý den svičit, vřestačí, když prostě

vstaneš ve čtyři a všechno to jako strašně chceš

a perfektně si to naplánuješ.

Tady nejde už jenom o to, že bychom se jako

realizovali jenom prací. Tady jde o to,

že přenášíme vlastně ten

internalizovaný tlak na výkon

i do těch oblastí, jako je

péče o domácnost, péče o rodinu

drávení volného času

a tady bych si řekla, že máme

potenciálně velký problém i ve vstavu

k tomu, co potom vidíte děti.

Ještě mě zajímá aspekt

toho života online. Já jsem

před kozí práci, před enkem

fakt vlastně trpihel tím, že se musel

být nou vstale online.

A píš o tom v dopise i Sheps

spočítel si do konce, že poslal

69 i mailu deně v Četně svátku

a výkendu, popisuje pracovní

výkendy a večery.

Píše, celé to vlastně bylo

až nelické, telefony neustále zvoněli,

emaily průběžně cinkali,

lidé chodili na schůzky, kolegině

a kolegové měli otázky, kalendar

se plnil řadou jednání, různě posvětě,

do toho milion úkolu

ke splnění, úředničina

v podobě zpousty tabulek, bodů, dorady,

obědnávek faktů, jednání

a porad, které často k ní čemu nevedli

ale které si vyžadovali plné

soustředění. No, nepřál bych to nikomu.

Tohle jiši šeps.

A když se zastavím

u té situaci, kdy máme všichni

v kapsetu krabičku, do placičku,

která nás nutí být neustále online

a nese se bou ty konsekvence,

že když chvilku nejsme,

tak se někdo může bát, nebo se naštovat.

Jaké to na nás mábli?

V talé ta dobá, kdy

se vlastně nemůžeme odpojit.

Téhle souvislosti bych asi trošku

oddělila tu potřebu být online

a v kontaktu

což je něco, co zajíme nám,

myslím si, jako

vlivem pandemie

je něco, co nám přináší

jako celou úplně nekonovou kvalitu

nebo podobu těch mezilických vztahů.

To je skrátka něco, co už se asi

jako nezmění.

V velká část našich interakcí

bude online.

Já nevím, kdo si spráteli telefonuje

a se ještě pomatuju

kdy jsme si z kamarádka

na hodinu volali

nebo s velkým okruhem lidí

to jako děláme.

Jak se máme po messengeru

a ani si nezajdeme na topivu

aby jsme storkovat o kafe.

Tak to je jako asi něco, co bych

tůhle dělila, nebo je pocit,

že musíme stále sledovat sociální sítě

a být pořád vědět, co se děje,

kde jsou nějaké novinky a tak.

A od otázku vlastně toho online

toho té práce.

V souvislosti s tou prací.

To je něco, co se tak jako řeší

dlouhodobě iště z doby

před pandemii.

To, že vliv těch

vývoj těch online výrobných prostředků

a o pracovních nástrojů, bych to takhle řekla

jako velmi rozmělně

o ty hranice mezi osobním

a pracovním životem

od chvíle, kdy máme zásadě všichni doma

ať už mobil

nebo laptop a hlavně internetové

při pojení.

Tak jako to skrátké úplně co jiného,

než když tomu tak jako nebylo

a prostě když ten člověk nebyl v kanceláři

tak se mu maximálně dalo zavolat

a to ještě jako jenom napevnou,

tak to taky vidím, že je úplně jiná kvalita.

Ale tady je potřeba, aby to hlanco

tak jako řešili zaměstnavatelé,

aby tady tu bariéru jako děli

zaměstnavatelé, tak jak se v zahraničí

někde už i uzákonně právo na

nedosažitelnost nebo na odpojení

tak jako by v souledu

když jasit ty situace

a neděje se to, ale v rozprůstím

nám potom zase stojí ta veřejná debata

reprezentovaná tví ty typu.

Když já jsem byl

a takovým bylo my tolik a tolik

tak to byla vždycky podstá, když my

večerc šev zavolal, že po mě něco chce.

To jsem byl ten důležitéj a potřebnej

a nebral jsem to někde jako,

že mě otravuje a chce po mě něco navíc.

Dokud to spolšenská debata pro vprataklé

tak samozřejmě i online

jako pracovní prostředí,

které trvá od půlnoci do půlnoci

skrátka nebude

jako nějakým způsobem

nebude mu vyhnoutí.

Říkáš, mají to dělat zaměstnavatelé,

tě zaměstnavatelé, to i možná důstotku

toho, že ta poptávka

často vypadá tak, jak zprávě popsal

tak tím pádem nijak

nedělají.

A může to vezt i právě k případům

jako je případ, jako vaše pse

samozřejmě tam je spouste dalších faktorů

v té práci, ale

tam usplním jedno přání,

šeps napsal, tento příběh je pravdivý,

čtěte, šířte dál v medích

i kde koli jinde, tejte se na otázky

jak to, že tohle cele bylo možné

proč, že nezafungovali

žádné kontrolní mechanizmy,

kdo za tohle může

a tak mů to splním

a zeptám se, jak to, že to cele bylo

možné, proč nezafungovali žádné

kontrolní mechanizmy, kdo za to může

Já nebudu poukazovat na jednoho

vyníká rozhodněné v tom do konkrétném

případě a

i když tento případ je extrémní,

tak s celou řadou

věcí, které se zde popisují

nebo které on popisuje, se setkáváme

poměr nějak často, takže si můžeme

udělat obrázek o tom, jaké kontrolní mechanizmy

by měli být a pák

ať se lidé příslušně ptají

ať už téhle kauze, nebo

u svého vlastního zaměstnovatele,

jestli fungujou nebo nefungujou.

První řadě, ten máme nějakou regulaci pracovní doby

a těch přes času a povinnost, která

vyplývá z Českého, i z uníního práva

zaměstnovatul všechnu práci

evidovat, všechně přes času.

První otázku si můžeme klásť

děje se to, neděje se to.

Kdo z nás se setkal na pracovyšti

zkrátka s něčím, co mělo

být posouzeno zaevidovanu a proplaceno

jako přes času a práce, ale nikogo

ze všechny účastní nýby ani nenapadlo,

že by se tak skutečně stalo.

Prostě, zase

i v souvislosti s těmi onlájná stroji

često se to bude, takže to,

když člověk udělá doma, tak se vlastně jako nestalo,

že to dělá jako to, že to dělá jako doma,

a nikdo mu výslovně neřekl, že to má doma

do dělat, tak to je jako,

že prostě to není práce, rozhodněné práce,

která by se měla evidovat jako přes času.

První věc, druhá věc je

množství práce a pracovních

úkolů, a takzvané pracovní tempo.

Zmálo se vý, existuje něco

v zákoníku práce, které nám říká,

že něco takové, nebo

které nám říká, že něco takové existuje,

že by to zaměstnovatel, měl nějakým zůsem

stanovit, a tam, kde fungují odborové organizace,

takže by to s nimi měl projednat.

Aby byla nějaká představa o tom,

kolik práce se pokom, jako by chce,

co má být nějaký jako standard.

Zase ptyjme se,

jestli to takhle u nás jako nastaveno je,

nebo jestli prostě

vůbec nemám představu, jestli ten nenavřit,

dva úkoly, deset úkolů, patnáct,

protože to zkrátka záleží

do slova spadne z nebe.

A zároveň, kdyby u nás odborová organizace

vypadlo tak, jako na západě, možná by

třeba výkon, tady toho to

opravinění byl

nějaký kvarefikovanější.

Třetí věc je, pokud zaměstnovatel

své povinnosti, neplní, nekontroluje,

pokud neeviduje,

přes časovou práci,

pak který máme nějaký úřád

v nějakou inspekci práce, které

opravně na toto kontrolovat.

Vzhledem k tomu, že

všichni zprávy plíva, že zvládají kontrolo

zase děnom to, na co jim přijde

nějaké podání, že málo, kdy mají

jako prosto na to, aby si naplanovali kontrolu

bez nějakého konkrétního podnětu,

tak se se bavme, jestli tohle

jste jako žádoucí stav, a bychom tady měli

inspekci práce, která zvládá jen

podněty, a pokud ano, tak kdo by ten

podnět měl dát, a proč ho nikdo jako nedal.

Nebo pročho případně někdo

dáva, nebo nedáva.

Tohle je věci a nebo asi čtvrtá

věci, je v této nejpostlednější řadě.

Ale ja schválně říkám

nejpostlednější řadě, protože tohle

to jsou věci, které,

ve kterých ten zaměstneneci, až úplně

ten poslední vlastně článek

celého toho řaděstva, co

jako by akceptujeme. Co my

osobně, pokud jsme v nějaké práci

a je na nás jako vyvíje nějaký tlak,

co akceptujeme, ať už

s pocitutstě žádosti, nebo

s pocitu, že nemáme jako jinou možnost

nebo z jakého kole jako jiného důvodu.

To je něco, co bychom

měli mít asi taky na paměti,

že i když jsme ten

asi teda poslední článek v tom řaděstci,

tak tu bezneznámaná, že bychom

neměli žádnou osobní nějakou agenci,

a že bychom nemohli mý se mi nic dělat

a prostě říct, ne, já tolik dělá nebudu,

já tohle dělá nebudu, nezlopte se

prostě pracuní dova názdar.

Primárně by ale

měl zaměstnavatel nastavit ponmínky

abychom, abychom mohli pracovat vyspešním,

protože já jsem seče do ten šepsu

v ropěznarazoučenou, a on vypadá

jako pracovní e-mail. On je rozdělený

body,

některé části ty důležité jsou

stučně, jo, je to

celé strukturované, ten čavík

byl pohlcený prací.

Má si tedy zaměstnavatel všimnout,

když se v práci topíme?

No, nepochybně, nepochybně

měla by to být součást práce

manažerů, všech vždy ucích

zaměstnanců, měla by to být

součáste organizační kultury.

Můžeme se bavit o tom, jestli je nebo není,

ale měla by být jo v první řadě za to,

jak vypadá práce a pracověště

a pracovní podmínky, skrátka vždycky

bude odpovídat zaměstnavatel.

U závruto kouském dopisu

Jakuba Šepsé,

on v závěru svého dopisu na rozločenou,

který vložil tedy do toho neverejného

vysvěvku na Facebooku píše

a díme, že cítím emoce

k člověku, který ho neznám.

Toť můj příběh.

Doputoval jsem,

další místa neoběvím,

další le neochutnám, nové lidi nepoznám.

Tychle poslední rádky píšu

v slzách, ale boužel takový

v můj osud. Poselství,

vojtečka, vorkoholizmus

není nikdy z právnou možností.

Vždycky je lepší se více věnovat svému zdraví,

rodině, rátelům a koníčkům.

Na osobním profilu

nelze příspěvky plánovat,

takže jsem zvolil tuhle variantu,

ale spojí se veřejnost dozví,

co vše je ve veřejné samozprávě možné

a tohle se už nikdy nestane.

Opakuju, a tohle se už nikdy nestane,

to bylo jeho prání.

Zplní se mu tohle prání nestane.

Je něco takového vůbec možné?

Hrobně je hrozně těžké na to odpovědět.

Nejsem si jistá,

jestli se podaří to jeho prání naplnit,

ale minimálně

pokud se

trochu více rozvina debata

o České pracovní kultuře

naší kultuře vorkoholizmu

a budeme se na ním

schopní podívat trochu kritičtěji.

Bude to krok

k udržitelníší pracovní budoucnosti.

Větší ambice

bych se realisticky asi dělat nemohla.

Říká právnička

odborářka Šarká,

šarko děkuju ti mi se hezky, ahoj.

A teď už jsou na řadě zprávy,

které by vás dneska neměli minou.

Počet obětí požáru

na havajském ostrovi Maui

vzrostl na 36.

Oheň poničel stovky budov

podle havajské guvernérky bude obnova ostrova

trvat roky.

Ve středu ostrov opustilo 11 tisíc lidí.

Polskou umístí u hranic s Bieloruskem

na 10 tisíc vojáků.

Varšová chce odradit agresora

od případného útoku.

Řekl Polskému rádiu tamní minister obrany.

Policijní prezident Martin Wondrášek

se omluvil za výroky o směšlených

znáselněních.

Řekl, že ho mrzí, jestli se jeho věty

dotkli obětí násilí.

Případ smrtí Roma v teplicích pěhem zásahu

v roce 2021

mířík Evropskému soudu pro lidská práva.

Žalovaná je Česká republika.

Ústavní soud České republiky

Ústavní stížnost Evropského centra

pro práva Romů a fóra

pro lidská práva v Dubnu zamítl.

A dobrovolní potápěči objevili

v roce 2019 v moři

u řeckého ostrova Andros

hromady odpadu. Nyní dokončili

mapování této podmořské skládky

a zistili, že její rozloháčiní

15,7 hektaru.

Je tedy velká zhruba jako

čtyřivá cvávská náměstí vedle sebe.

A na závěr je ještě něco,

co mě zaujalo a možná by mohlo

i vás.

Možná jí znáte, možná jí neznáte

je skvěla.

Nůvím o aplikaci, která semenuje

Nepanikař. Vymyslela

její studentka vysokého učení

technického v Brně Verónika Kamenská,

když hledela pomoc

se svými psychickými problémy

a taky vyvinula s dalším studentem

VUT Tomášem Chlubnou a přizvela

mě i psychologi a psychiatry.

Tá aplikace se rozšířila

do víc než stovky zemí po celém světě

a není divu, je fakt skvělá.

Nabízí pomoc lidem z různými

druhy problému od deprese,

přes úzkost a paniku, až po poruchy

přímů potravé nebo myšlenky na sebe vraždu.

Je přehledna, velmi rychle

se v ní doklikáte různých telefoních

linek, na kterých nonstop

sedí lidé, kteří by vám měli

umět pomoci, pokud už nechcete žít.

Nepanikař. To je můj dnešní tip.

Už se ní zítra.

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.