Vinohradská 12: Mikroplasty v lidském těle. Co můžou způsobit?

Tady je Matěj Skalický a tohle je Vinohradská 12. Dnes s editorkou žanetou Němcovou.

Dýcháme je, jíme i pijeme mikroplasty. Studie vědců nedávno ukázala, že je ve střevech mají i možtí ptáci

a negativně to ovlivnuje jejich mikrobiom.

Můžou se mikroplasty podepsat i na zdraví lidí, kolik ich vůbec konzumujeme a dá se s tím něco dělat.

Zamýšlí se envěromentální mikrobiološka Petra Inemanová z přírodobědecké fakulty Univerzity Karlovy.

Dnes je pondělí 14. srpna.

Dobrý den, díky, že jste přištá do studia Vinohradské 12.

Dobrý den.

Když se řekné mikroplast, tak je asi celkem jasné, že to je nějaká hodně malá částice plastu, jak moc ale malá je, jak si to máme představit.

No i jsou to takové plasty, jsou tak malé, že nevidíme většinou půjhým okému a musíme se na ně vzít mikroskop.

A do té doby, než nás napadlo se na ně zaměřit a tím mikroskopem je hledat, tak jsme o nich nevěděli nebo jsme nechtili vědět.

Mysleli jsme si, že v pořádku, že třeba plastová mlučovací folie se na poli rozpadne, pak se zaora a že je problém s plastovým odpadem vyřešený.

Ale pak se ukázalo, že teplasty se v prostředí hromadí nebo zlépe ty mikroplasty, že se neodbourávají a je potřeba se imvinovat.

A proto se v poslední době rojí tolik vědeckých studií, ale ta vědecká komunita se schodne na definici mikroplastu,

že se jedna o nějaký plastový fragment, které v tom nejdelším rozměru má velikost od jednoho mikrometru do 5 mm, takže to je docela.

Tak 5 mm už vidíme?

To už vidíme, je to asi vychází z toho, že ty mikroplasty mohou mít i tvar vlákna.

Takže vlastně, že má to vláknu 0,5 cm, ale je tenké, tak vidíme, ale některé samozřejmě vidíme krásně půjím okem a pořád spadají do té definice mikroplasty.

Aby jsme si pod tím představili něco, co je nám třeba bližší, tak třeba takové pilové zrno, záleží taky z jaké roztlyny,

ale ta velikost se pohybuje od nějakých jednotek dostovek mikrometru, nebo buňky v našem lidském těle,

jejich velikost je vlastně rozmezí od jednotek přes desítky mikrometru, po třeba stovky mikrometru u těch největších buňik,

jako je třeba lidské vajíčko. Takže pokud třeba se kolem nás uznáší pilová zrna, my je vdechujeme, polikáme, tak s těmi mikroplasty to nebude jiné.

A některé ty studie uvádějí, že mikroplasty jsou ještě ohrádnější částečky, které pak mají velikost nad 100 nm,

ale většinou se ty odborníci schodují na tom, že všechno, co je pod 1 nm, už patří do kategorie takzvaných nanoplastů,

co je vlastně skupina zase plastů, která je velice zajímavá z toho toksikologického hlediska,

protože je kůli tomu malému rozměru může už pro někad dál do organizmu a je vlastně nebezpečnější, může více škodiť.

Je tady pravda, že ty plasty jsou už opravdu úplně všude. Já jsem četla, že jsou třeba v materském léce, jsou hluboko v plicích, byly nalezene v krvy,

je vůbec na světě nějaké místo, kde by ty mikroplasty nebyli.

No, to je těžká otázka. Zatím tak vypadá, že se opravdu nalezají všude, na co se ti vědci zaměří.

Takže nejen materské mléko, ale i placentů prochází, našli se vesmolce novorozeniat,

údáně ty nejmenší mohou procházet i hematu encefalickou barieru, takže do mosků,

když se třeba zaměříme na to nežive, na ty nežive složky životního prostředí,

tak vlastně se dostali tak daleko, jako třeba do arktidy našli se v arktickém ledu.

Zjistilo se, že mohou fungovat jako kondenzační jádra sněhových vloček,

takže když sněží nebo prší, tak nám padají i mikroplasty, takže oni jsou opravdu velice rozšířené.

A jestli někde nejí jsou, tak neby napadalo jedině nějaké hlubší vrstvě litosféry pod povrchem zemským kam,

i když třeba infiltruje povrchová voda, tak vlastně je čím hloup, když se dostane, tak se zároveň filtruje,

takže i třeba nějaké hlubyné podzemní vody třeba budou pořád iště čisté.

Když zminujete, že jsou nalezány na arktidě, že jsou ve sněhových vločkách,

že prakticky i my, jak tady teď sedíme, tak pravděpodobně dýcháme mikroplasty,

tak je to tak, že se nejčastějšíří tím vzduchem, nebo jaké jsou ty cesty, jakými se šíří?

Ano, je to tak, šíří se nejčastější vzduchem a samozřejmě hodně rozšířena jsou v oceanech,

takže i v mořských vodách jsou vlastně rozptílené, taměř všude,

a vlastně i to, jak se tríští vlny, tak i tím přecházejí do toho vzduchu,

a ten dalkový přenos pomoci vzduchu je asi nejvícevý znamný v tom šíření, do těch odleglých oblastí,

a ukazuje se, že třeba ve vyspědých zemích je významným zdrojem těch mikroplastů

i třeba dopravo automobilová odíráni pneumatik, když tam by se měl zpěd říkat,

že se jen o mikropryžé, o mikroplasty, ale i to třeba se odírá to dopravní značení,

takže tam, kde se hodně jezdí, tak všechno to přechází do vzduchu,

takže ty vzduchné proudy to je asi to nejduležitější, proto šíření mikroplastů

a vlastně ty zdroje, z kterých ten vzduch může ty mikroplasty čerpat,

jsou rovnoměrně rozšířené po planetě, protože ty plasty se opravdu využívají

a stávají odpadem tanie všude.

A je vyčíslené, kolik těch mikroplastů se každoročně takhle do přírody dostane?

Asi to vyčíslené je, některý odbrnice se o to neustále pokouší,

asi přesnam, že ty čísla z hlavy nedostanu, ale ono je to hodně nepresné,

protože ono se to vlastně neví.

Dejme tomu polovina z té výroby putuje na produkci obalů,

z velké části jednorázových obalů, které se stanou do roku 99% odpadem a budou se tady

v tom lepším případě využívat, recyklovat, nebo nějak energetický využivot,

ale spíš povalovat někde na skládce a v těch méně rozvinutých zemích

poputují třeba řeka marovnou do oceánů.

Takže z toho se dá nějak vyvozovat, jak je vnos těch plastů do prostředí ročně,

to se neustále zvyšuje.

A pak z nějaké dynamiky rozpadů se dá odhadovat, kolik z toho znikne mikroplastů,

ale tam je potřeba si uvědomit, že třeba ty vnášející se mikroplasty na hladině

jsou vlastně vystaveny sloneční muzáření, utrafialové muzáření,

a to velmi přispíva k tomu, že se ty plasty rozpadnu.

Ale v momentě, kdy na ty mikroplasty nasednu nějaké bakterie,

které kolonizují za stíní to utrafialové záření zatížit,

takže oni klesnou ke dnu,

tak vlastně jako by zmizín, mě nejsme schopni odhadnout,

kolik je na dně těch oceánů uloženo, takový částěc a vůbec odpadu.

A jednak se markantně zpomalí ten jich rozklad,

protože tam není dostupný kyslík, to utrafialové záření, nic.

Takže tam jsou vlastně uloženy popravdu dlouhodobě.

Skupina vědců letos publikovala studii,

která skomala střevní mikrobium u morských ptáků,

konkrétně šlo o dva druhy burňáků.

A oni zjistili mimo jiné to,

že ty mikroplasty se nacházejí právě i v jejich střevech, jak se tam dostali.

Je to potravou nebo...

Ano, na tom není, z překvapivou oni jsou pravdu dostanou všude,

a ty burňáci přijmají potravou s rybami, která loví,

samozřejmě i s vodou, kterou pijou.

Takže není překvapivá, že se našli v tom střevním traktu.

A ty vědci se zaměřili na to,

že koralovali množství těch nalezených mikroplastů

se změnami s diversitou střevního mikrobiomu.

A to bylo docela atraktivní téma

a ukázalo se, že opravdu čím více těch mikroplastů

našli je tím větší změny nastali v tom mikrobiomu

a dá se říct, že negativní změny,

protože s těmi mikroplasty přichází do toho těla

i další vnesené mikroorganizmy,

které ten mikroplast použijí jenom takovou plochu,

na kterou kolonizují, takže ty vědci popisují,

že se zvýšel podíl různých potenciálních patogenů

nebo obakterí odolných uči antibiotikům,

což je rizikové, že naopak lesá podíl

těch správných organizmů přítomných v tom mikrobiomu.

A je také zajímavé,

že se ukázalo, že na začátku toho trávěcího traktu,

když odebírali ty vzorky ze žláznatého žaludku,

tak ty změny byly markantnější ten dopad těch mikroplastů.

A když odebrali vzorky na konci sklovaky,

tak už bylo vidět, že ten organizm musí s tím nějak

jakž takže vypořádal, že ty změny nebyly,

nebo ten dopad na ten nastřevním mikrobiom

nebyl tak markantní.

Může to podobně fungovat i u člověka,

pokud i naše tělo je tedy plné mikroplastu?

No, ty dopady na to zdraví, to je velice složité rozklíčovat.

Člověka to může být podobné,

ale těžko hodnotit studie na realních organizmech,

třeba volně žijících zvířatech,

nebo i na člověku, protože my jsme vystoveni mnohavlivům,

to nejsou jen mikroplasty.

Ale samozřejmě provradí se studie laboratorní

na různých bunečných liních,

nebo na nějakých menších organizmech,

třeba zo planktonu, mikroplasty

nebo i nanoplasty se jim tam přimíchávají uměle.

Z těch studii vypríva,

že mikroplasty a zajména nanoplasty

opravdu to zdraví nějak negativně ovlivňovat budou.

A už i protože ty nanoplasty

jsou tak malé, že jsou schopné

procházet i bunečnými membránami,

takže oni škodí i na úrovně samotné buňky,

tam způsobuji oxidativný stres,

změny na membránách a podobně.

Takže opravdu to hromadění přítomnost mikroplastů

v tělem už je vás k nějakým poškozením.

Ale nevíme, jestli třeba

ty zrůstající množství různých autoimmunitních

nemoci, alergii, neurodegenerativních

nemocní, nádorových nemocní

jestli za to jsou vzodpověné

ty mikroplasty a nebo je to celý cocktail,

ale udíme, že mají potenciál škodit.

A kolik těch mikroplastů a nanoplastů

tu vůbec člověk konzumuje,

nebo kolik se jich dostává do těla?

Já jsem někde četla, že týdně to je třeba

i velikost jedné plastové karty.

Já jsem ten příměrt také už slyšela,

že skonzumujeme týdně takové množství mikroplastů,

že to odpovídá motnosti,

třeba kreditní karty, což je nějaký 4-5 g,

jestli se nepletu.

A je to samozřejmě možné,

ale jako většina toho zase projde

tím našem trávěcím ústrojím a vyloučí se,

protože to tělo samozřejmě má mechanizmy,

jak se zbavovat něčeho, co...

Tam nepatří.

Tam nepatří, co nejsme schopný využít,

strávit to nejsou jinom plasty, co polikáme.

Ale tím, že do toho těla přicházejí tý mikroplasty,

které ty vědci třeba vidí,

nějaké vyizolví, vidí je pod mikroskopem,

tak se ale můžeme být jistí,

že zároveň s tím konzumujeme řádově

vyššímnojství nanoplastů,

třeba úplně jsou pod naši rozlišovací schopnost.

A ty se potom v tom těle můžou hromadit,

opravdu je nalezáme v ledvinách, v játřech,

v krevním řečišti, ale možná i v tom mosků.

A to je ten problém.

Oni totiž škodí jednak mechanické,

že tam prostě jsou.

Ale škodí i tím,

že oni poskytuji hydrofobní povrch,

ládkám, které jsou podobné,

které se také vyskytují jako polutanti

v tom životním prostředí,

které jsou větké uhlovodíky,

nějaké zbytky pesticidů.

A je známo, už se se studí vědeckých,

že tyto ládky se na těch mikroplastych

zakoncentrovávají.

A vlastně s nimi do toholického těla

přichází i takovédle škodliviny.

A pak jsou tam iště škodliviny,

protože zaleží i na materialu,

z jakého plastu ten mikroplast znikl,

těch plastů je nepřeberné mnóství

a některé jsou poměrně bezpečné,

barí se do nich potraviny.

Takže ty plastové sáčky, do kterých jsou

balené potraviny, jsou v pořádku,

ty jsou neškodné?

Stran chemického složení jsou prověřené

a měli by být neškodné.

Otázka je, kolik se dostává

z nich do těch potraviny právě

těch mikroanoplastů.

A pak samozřejmě škodí tím,

že jsou většinou jednorázové výrobky,

které právě i tím,

že jsou zaklevené, tak násto,

tak jako nútí k plítování,

takže pak se hned vyhodí do odpadu

a nákládá špatně a nezodpovědně,

tak oni pak v té přírodi se

rozpadají na ty mikroplasty

a zase se nám to vrátí.

Takže můžeme i mý nějakým způsobem

ovlivnit, kolik mikroplastu konzumujeme?

No, ovlivnit.

Asi si na nějaké

urovni v domácnosti

můžeme udělat takové

čistější prostředí,

že se vědomně budeme vyhybat

kobercům

z sintetických vlákem

i oblečení,

nebo budeme ho využívat minimálně

a také všetřit zpraním,

nemusí se zase tak strašně často prát,

kteréme můžeme třeba to oblečení

vyvězit, vyvětrát

a nepřehánit to.

Můžeme si třeba doma pustit

nějakou pračkou vzduchu

nebo filtrovat si vodu,

také už se zistilo,

že třeba balená voda

v plastových, láhvých obsahuje výce

těch mikroplastů, než treba voda

třeba vzduchu prefiltrovat.

Takže můžeme snížit u expozyci,

ale učitě se těm plastům nevěhneme 100%.

Jak vůbec ty mikroplasty vznikají?

Kdo nebo co se na tom nejvíc podíví?

My rozlišujeme takové dva způsoby

vzniku mikroplastů.

Ten první je, že vyrábíme cíleně.

Tím se říká primární mikroplasty

a vyrábíme si je proto,

že je třeba chceme přidávat do kosmetických

přípravku, říká se tomu

exfolianty,

pílingový, gely,

krémy

nebo i dopast na zuby

nebo prostě jinom, protože chceme,

aby ten výrbek se hezky vypadal,

leskli se tam nějaké peletky v tom gelu

a proto si sami

přidáváme do toho svého

prostředí.

A pak se tím dobrovojeně nežeme?

Tak se tím dokonce mě

překvapilo, že existují

kde mikroplasty

nebo nanoplasti slouží

vyplňování vrázek, nevím,

kdo by se dobrovojeně vyplňoval vrázky.

A ty sekundární mikroplasty

tě znikají

rozpadem těch makroplastů,

těch plastových výrobků,

které se stali odpadem

a nějakým nedopatřením

se dostali do přírody.

Ale i ty, co jsou třeba

uložené na skládkách,

jsou zdrojem těch mikroplastů výtry od náší

a vlastně mě pak nevíme,

jaký tam podíl těch mikroanoplastů.

Trvá to dlouho,

než se mikroplast v přírodě

rozloží, pokud se tedy někdy

rozloží a jsou třeba už

nějaké přírodní mechanizmy,

které dokážou s těmi mikroplasty

pracovat, rozkládat je?

Přírodní mechanizmy existují, protože

příroda si vždycky najde nějaké řešení,

kdy se objevi nějaký

cizorodí, prvek nějaká nová,

třeba organická sloučenina, tak drív nebo pozdějc

v té přírodě se vyselektuje

nějaký destruent,

nějaký mikroorganizmusny,

lepe bakterie, která

sloučeninu dokáže

využít ve svý prospěch.

Ale často to jde velmi pomalu,

zlož tady u těch nových látech,

které jsou vyprodukované člověkem.

Takže si můžeme být jistí,

že těch mikroplastů přibýva,

že ta příroda si s nimi neporadí,

tak rychlé mě do té přírody dostáváme.

A samozřejmě některé ty plastise

záleží snadně i některé ne.

A záleží na druhu toho plastu,

záleží i na jeho tvaru

velikosti, a záleží

i na podmíkách, kde zrovna se povaluje,

když je to

nějaké vodní prostředí,

kde je třeba dostat tak živin

pro ty destruenty, tu jde třeba rychlé,

než když je to nějaké

suché prostředí, nebo je to

no, toho oceánu, kde už není

ani kyslík, ani sluneční záření.

Takže záleží na mnoho faktorech,

takže se udáhá rozpětí

od desítek do tisículét.

Takže si vyberte.

A snaží se s tím státí něco dělat,

ať už tedy

s tou produkcí, případně

s odbouráváním těch mikroplastů,

jestli to jde.

No nějaké první vlaštovky existují,

například Evropská komise už definitivně

zakázala takové ty plasti

se skrácenou životností.

Řeká si také oxodegradabilní plastik,

které se třeba hodně využívali v tom zemědělství,

plast posloužil jako mlučovací folie

a pak po ozáření

s luníčkem se velice rychle

rozpadl a zahoral.

Tak to už je dneska zakázáno.

Některé země dokonce přistupují k tomu,

že zakazují i ty kosmetické paletky,

co se přidávají do té kosmetiky.

Tam, kde to není zakázáno

a ty výrobci nejsou

dostatečně zodpovědní, tak by jsme

měli být zodpovědní mysli potřebytele

a prostě to nekupovat.

A jednak na té globální úrovni bude

potřeba nějakým způsobem

zamezit dalšímu vnikání

toho plastového odpadu do prostředí,

což trá v těch vyspědých zemích

zpočívá v tom,

že budeme zvyšovat podíle

recyklovatelnosti plastů

nebo jejich energetického využití

všechno lepší, než aby skončil

na skláce a v těch

učích zemích, ale ať

skončí na té skláce, ať nekončirovanou

v těch rekách, tam je potřeba asi pomoc

nějakou osvětou expertní čeností,

ale i finančně

a potom

samozřejmě by asi pomohlo nějak

vůbec globálně snížit

i produkci plastů a jejich zpotřebu

protože tím, jak jsou strašně levené

tyhle materiály, tak svádi

k tomu, že se s nimi plítva

nadužívají se, používáme

nadměrné a zbytečné obaly

vyhazujeme je po prvním použití

takže musí se nastavit

úplně jinak naše

mysl

k tomu přispíva,

že nějak změníme

to svoje ispotřeby

telské chování. My můžeme přispět

tím, že opravdu budeme

přemýšlet a budeme

svojí zpotřebu omezovat

nebudeme si kupovat zbytečné věci

nebudeme vyhazovat po prvním použití

nebudeme podlegat rychlej módě

budeme oblečení nosit

dokud bude sloužitane

že za pół roku už

není moderní

to bylo globální řešení

to bude vzáviset asi na politických rozhodnutích

my jako jedinci

můžeme změni to svoje spotřebytelské chování

a tím tlačit třeba výrobce

aby nedávali na trh nesmyslné produkty

nebo ty které

škodí životního prostředí

ale to politické rozhodnutí bude těžké

protože to znamená třeba uvalit nějakou

já nevím uhlíkovou nebo ekologickou

dáně na ty plasty

samozřejmě na tom se musí

schodnout všechny země

to bude běhna dlouhou tráť

a pukud

propadáme nějakému envenomentálnímu jalu

tak by jsme asi mohli začít od sebe

a pak se uvidí

tak díky moc, že jste byla hostem

našeho podkásto Vynohradská 12

a za vaše slova

a také děkuji na vchodanu

tohle je všest dnešní

Vynohradské 12 z pravodejského podkástu

českého rozhlasu

a vyjoložkou Petrou Inemanovou

jsme mluvili o tom, jak znikají mikroplasty

kde všude je můžeme najít

a jestli mohou ovlivňovat zdravý

nové díly si můžete poslechnout

každý denkrátce po půlnoci

ve všech podkástových aplikacích

tam najdete i starší epizody

ke kterým se můžete kdykolivracet

Na slyšenou zítra

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.