Studio N: „Mám trauma, chci safe space.” Proč mluvíme řečí terapeutů?

Deník N Deník N 9/29/23 - Episode Page - 31m - PDF Transcript

Ahoj, dobrý den, já jsem Janá Cyglerová a v deníku N pracují jako americká správodajka.

Ve spojených státech také žiju, abych vám o tom, co je zajímavé a důležité

ve spojených státech, mohla vyprávět přímo z místa.

A za to, že to můžu dělat, děkuju vám, kteří s nás předplácíte.

Je pátek 29. září, poslucháte studio N, tady je vítek svoboda.

Dnes o tom, proč mluvíme řečí terapeutu a terapeutek?

Letmý pohled na sociální sítě v nás může probudit pocit,

že se s naším jazykem děje něco zvláštního.

Známe své spouštětše, sami sobě diagnostikujeme OCD, PTSD i AD, HD.

A v toksických vstazích jsme obklopení narcisi.

Všechno tachle slova patří do ordinací terapeutu, psycholožek nebo odbornitstma na psychiatrii.

Jak se dostala do naší komunikace?

Je terapeutická mluva skutečně nová a proč bychom si na ní měli dát nejspíš i pozor?

O tom si teď budu povídat s redaktorou Daníku N. Karolínou Klinkovou.

Karolínou, ahoj vítej.

Ahoj vítku.

Karolínou, máš dneska emocionální a mentální kapacitu na naš rozhovor?

Ano, mám emocionálnu a mentálnu kapacitu.

Prípravila jsem se na to, dohodli jsme si to dostatočně skoro, takže jsem vedila, že má to čaká.

Som absolutně prípravena věst tento rozhovor.

Ty máš na mě dneska emocionálnu a mentálnu kapacitu?

Ano, já jsem se to celé zvědomil, prodíchal a teď jsem tady a teď.

My samozřejmě obatit narážíme na fenomen.

Terapispik, o kterém s nám vzal, vyníkající tekst Daník N.T.Z.

Koklíkejte čtěte.

Terapispik, co je začtenhle fenomen?

Terapispik je fenomen, který vidíme nájme v posledných rokoch.

Je to fenomen, przy kterom sa do jazyka lajkou dostávají slová,

jako si jich menoval na začátku slová,

které povodně možno vznikli v terapeutovniách,

možno do konca psychiatrických ordináciách,

slová jako OCD, trauma, PTSD, OCD, narcis, toksický vzťah.

A potom také tě je úplně popové věci typu redflex, greenflex,

existu aj beigeflex mimochodom.

To jsou všetko slová, které s nějak spájáme s jazykom terapeutom,

spájáme si ich možno naozaj z psichologmi, z psichiatrami

a používáme ich vlastně úplně běžně v našej reči.

Já jsem spomínala, že to vidíme nájme v posledných rokoch.

Je to veck, kterou často vidíme na internetě,

ale treba tu povedať už na začátek,

že ten internet není jediné miesto, kde to možeme vidět.

A spodně já to vidím teda už aj v realnom životě,

že naozaj v bežnej komunikaci, v bežnom rozhovoru,

je to už počíme těž.

A potom je těždouložit podotknutí,

že hoci sociálne světe ten fenomen pravdipodobně do Volkejmery posilnili,

pravdipodobně nestoja na jeho půčetku.

To mě zaujalo, já jsem to měl za opravdu novotu,

ale z tvýho tekstu úplně než je to úplně nová situace není.

Ako ta posledná debata se začala o tejto terapeutické mluve,

když se to začalo naozaj nějak v ovečej měre objavovať na internetě,

udělá se to začali všímaň, začali o tom znikat nějaké články,

v rozných magazinoch, a i naozaj v velkých novinách.

Ale, ako správně připomínajů,

není to úplně nový fenomen.

Není to, že teraz bysme to začali úplně od nůli robiť.

Jedna novinarka New Yorkru, s ktorej tekstem som pracovala,

a ona velmi správně podotklaže.

Mnohé z týchto slov, které používáme, majú svojoj nějaký původ,

možno v Freudianské mluve,

slová jako represia, projektovaně, popreně.

A Freud věme, že žil teda koncom 19. začetkom 20. ročia.

Vtedy už těto výraz naozaj presakovali do reči nějaké časti spoločnosti.

A keď se potom pozrieme na to 20. roč je na nějakú masovejší objavovaně tých výrazov,

tak asi by som vypychlá 50. roky,

kedy se vlastně západné spoločnosti spametávali s té zkusenosti s vojnou.

Chcevala jsem povedať z traumatické zkusenosti s vojnou.

Zrazu mi to vybliklo v hlavem, premyšla jsem, či je to správne slovo.

Ale asi ano, v tomto kontekstě asi ano.

Kedy naozaj ľudia se necítili dobře,

rěšilo se mentalne zdravě, začalo se o tom nějak víac verejně hovoriť.

A potom významným milnikom byli určitě 70. roky,

koniec 60. začetok 70.

V 60. rokoch vějeme,

že spoločnosti prechádzali takým jako velkým,

jako to nazvať oslobodiním,

možno spoločnosti a jednotlivci v nich

vystupovali z nějakých zabehnutých škatuliek

a vlastně vzniklo nějaká,

pořádauka potom, aby každý preskumeval sám seba,

aby hládal to svoje vlastné a to svoje skutočné pnutě,

skutočné autentické já.

Takže naozaj už vtedy těto reči naozaj

jsme viděli v novinách, v filmoch, naozaj v masovej kultuře.

Jedna dobra taká pointa,

kterou ta novinárka New York Rus,

které tekstom jsem zapracovala do toho tekstu,

že no a potom v té masovej kultuře to vlastně

už bylo tak strašně dominantné,

že len si predstavíte všetky typu postaví vůdyho Elena,

které do někonečna na menhencině rozpráví

o svých neurozách a terapeutoch.

Vlastně se to stalo takým,

takým si vežným folklorom

v kontekstě nějaké části spoločnosti i v media.

Mluvíš o tom, že je to samozřejmě starší fenomen.

Zároveň mluvla z roku 2019.

Tam, tedy tu debatu,

jímž zatím konci jsme mi ostartoval tvít z roku 2019,

přibřížel bys nám ho?

Byl to jeden tvít, který zverejnila jedna koučka americká

a ona tam vlastně poskytovala návod na to,

ako se správně kamárta požijedať o pomoc.

Člověk by si možno povedal,

že stačí povedať, ahoj, cítím se zle,

máš na mě čas, mohl bychom za stíbo porozprávať.

No a ona vlastně v tom svém tvítrovém vlákně

zdorazňovala, že to nie je ten nejlepší spôsob,

že by jsme se mali spolu rozprávať jinak.

A celu to otázku vlastně naformulovala,

neviem presně, ako bylo to zněně, ale něče vzmysle,

ahoj, máš na mě emocionálnu mentalnu kapacitu

rěšiť somnou něčot,

čo jsou by si zváhou,

s mentalným zdravím, s mojím psychickým stavom.

Prostě velmi to, ako kde by zvrtla ten jazyk do

nějakého města, v ktorem předtím jako vůbec nebou.

A tento tvít vlastně vzbudil nějakou početočnu

vlnu debaty.

Jedný je i velmi klěskali natřeně,

byli velmi radí za to, že připomínám,

fakt, že něvdy musíme být připravený

rěšiť s inými ľuďmi ich problémy.

Zároveň, že nauzaj, jako keď tu,

keď tu volu a nějakou kapacitu nemáme,

tak je dobré odpovedať, takže už nemáme,

že se nemáme do tej situaci dostať,

keď to nechceme.

Takže to byla nějaká jedna strana.

A druha strana internetu si z něj robila prostě brutalny posmef.

Začali vznikať memi,

začali vznikať memi o tom,

že to zně jako nějaká poznámka,

která ti přijde do mailus HR,

dokonce vznikali memi o tom,

a ten jazyk, který ona používá,

se podobá, věž,

keď ještě,

kdy si dávno lidě používali Microsoft

a potrebovali se v něj lepši zorientovat,

tak ti tam vždycky výskočila taká ta spínka na papíere,

a ona ti tam dávala nějaké kroky,

že če možeš splnit.

Tak k tomu to oni prirovnávali ten jazyk,

který ta to koučka používala.

Ta hlavna výčitka byla,

že je prostě strašně formalny,

a že to,

že sa tvoj kamarád cítí zle

můsteš pomoct, by malo byť také,

jak je by lutskejšie,

že celá komunikacija mezi blístými ľuďmi

by mala asi pro ľudí výzerať trošku lutskejšie.

Takže,

v náveznosti na to vlastně se začalo používať

ten termin terapyspy,

začali vznikat články

a ta debata vlastně začala nějak říct

i v mediach.

Mě zajímá, jak to vnímáš?

Ty, já jsem si to četl

a byl jsem za ten tvý trát,

nebo já rozumím to může někdy, když ti kamarád

co můžu dělat obým amtě.

Na druhou stranu

já to vnímám spíš jako šablonu,

proto jak nad vztahy a komunikací přemýšlet,

obecně a to je, myslím, velmi funkční šablonu.

Ano,

já by jsem byla velmi nierada keby

to, že pomenováváme nějakú kritiku

a hladám terapyspy,

si lůdě vystvetlili tak,

že terapyspy je celá

zlá a malé bys mojou úplně zrušit

a prinesla i ba same zle veci.

Není to pravda.

Terapyspy prinesla mnoho dobra,

destigmatizácia

nějakých mentálných ťažkostí,

demokratizácia

mentálných ťažkostí,

to, že lůdě, který prežívají

nějaké ťažkostí, vůbec se vedě lepší

orientovať v tom, co sa jim možno děje

a jich zkusinost se legitimizuje

tým, že už poznají to slovo,

které vystvetluje to, co možno prežívají.

Takže ano,

jako nechcem tým určitě

povedať, že terapyspy

je v osvoje

nějaké podstate

nějaké úplně zlo.

Určitě nije.

Myslím si, ale, že je

třeba jako keby

nárabacnou opatrně

asi sa o tom ešte budeme bavit prečo

a myslím si, že je

dôležité s ní nárabat vedome.

Myslím si, že je dôležité

bavit se o tom, kde jsou naše hranice

a co jsme v danej

situaci ochotný a schopný

pro jiných, ale myslím si,

že ajmi sami bysme nemali zloňivěť

a hádzať tě ty pojmi len

tak jako keby do všetkých strán,

protože

sa to těžně musí výplatiť.

Jenom krátci můj skušenost,

já se opravdu dokážu opokopit lidmi,

které mám moc rád a který mám tendenci pomáhat

a už se myslel, že jsem se přetížil.

Neohradlo jsem svojí kapacitu

a přestal jsem tě lidem

odepisovat, ghostoval jsem je,

protože to prostě nezvládám

a říkám si, že by v takou chvíli bylo

fajn, kdybych uměl těm lidem napsat

asi právě za pomocí nějaké te

therapy speak, že to teď nezvládnu.

A jak se o tom bavíme napadá mě,

že to, jak to celé nakopli

sociální sítě může

jako jeden z dalších pozitivních jevů

přinesť to, že se tohle jazyk

šíří i do různých sociálních

ekonomických skupin, ne?

Nebo dostáva se právě mimo ty vody

elenovské, intelektuálny z velkých měst.

Já myslím, že toto je jeden z hlavných

nějakých

nejakých hlavných odlišnosti,

kdyby se bavili o té minulosti a súčasnosti,

tak v minulosti to naozaj bolila

možnost kurvec, ktorou by si počuls úst

presně někoho

z velkou mesta alebo možnost predmestě.

Věž, také ty paničky na

predmestěch velkých měst.

Byla to prostě elitna záležitost

vybrana pre

určitu skupinu lidí.

To, že se therapy speak

naozaj už dnes

a i presně tým internetom, který jako věme je

nějaký demokratizačný nástroj

v mnohých ogladoch.

Naozaj při vpyva k tomu, že

lidi májí nějakú večšiu

vedomost o různých veciech,

o kterých do teraz nemaly,

májí prostě informacije o veciech,

ktorej do teraz nemaly. A to je to,

čo se mohla na myslitou demokratizáci

celé debaty

od užepnům zdraví.

Do teraz to byla naozaj, bo do teraz

do pár rokov dozadu to byla naozaj

skůr debata, kterou věrli lidí

z určitéj vrstvy. Dnes už je to

debata, která je prostě demokratická.

Já v svojom tekstě používám

Slovok S-Lighting, které

se stalo v roku 2022

slovom roka slovníku Meriam Webster.

Čo znamená, že to bylo slovo,

ktoré lidi za celý ten rok

v online slovníku hladali najčastějšie.

Já myslím, že to je vlastně strašně

závima vypríklad

toho, ako demokratická

debata už je, že naozaj každý

si to slovo může nájsť a

probyli tohle lidé tak často, že se

až stalo slovom roka.

Ještě než se přesunem k těm úskalím,

kterých jsou důležitý a zajímavý.

Tak další věc poslední,

co mě napadá těm pozitivním, je,

že když budeme používat teda PSP

budeme víc mluvit o našich

jako citlivosti. Což

z mojej zkušenosti je ohromně

důležité, pokud nejdůležitější

v aspoň v nějakých oblastech.

Citlivý jsme a že máme právě

nějaké hranice, že je pro nás něco redflag.

Jo, je tohle

taky jedno z pozitiv, které tohle přináší,

že prostě ta citlivost

už není jako ostudná.

Absolutně, já s těvou úplně

suhlasí, myslím si, že to je nějaký

další, jako byt bočný produkt

možno tej debaty, alebo

možno naopak, možno je to

jako keby, vlastně

v nějakom úplném prapačětku tej debaty,

že jsme chci být citlivejší, to se už

pletá, vlastně.

Také to jako keby, že čo je príčina, čo je dvosodok.

Ale ano, absolútně suhlasím s tím,

že keď budeme vědět, vy jaz rozprávať

o tom, aký jsme citlivý, bude se nam

všetkým žiť lepšie.

Suhlasím, absolútně.

A teď už jsme teda

v té fázi,

když se podíváme na ta úskali.

Jaká jsou?

Co s námi ten způsob, jakým

osvém vnitřním prožívání mluvíme

a píšeme dělá?

To je otázka, které pomerně

komplikována, protože

zavisí to od toho, koho

máš na myslí pod tým

dělá.

To je otázka, které pomerně

komplikována, protože

jste od toho, koho máš na myslí

pod tým s nami

dělá.

Úplně najšereší způsob

na otázku pozrie děje

s nami, jako zo spoločnostiom.

A i teraz jsme se do velkým

měři bavili o nějaké

spoločnosti, že v spoločnosti se

destigmatizuje nějaká debata,

že se demokratizuje. To je vlastně

všetko nějaký spoločnosti aspekt.

A nějaké polemiky môžeme práve

věstť o tej spoločnosti

u kritickéj šerovině.

Ta hlavna výhrada

od kritikou, který vlastně

se tomu nějak venuju.

Tymto smerom z nějak,

že akte to výrazi používáme

už naozaj na čokolvek,

co vlastně potom znamenají.

Protože naozaj jako

je jasné, že jazyk,

keď se používá, tak se nějak

mení jaho význam. To je prostě

proces, který funguje, je to úplně

vežná schopnosti jazyka

když svoj význam.

Kritici ale upozorní už,

že vlastně te slova

jsme už používali tak velmi

lachkovážně, že tak trochu

stratili svoj povodny zmysel.

Dám ti příklad

nejfunkčných vzťah.

Někaždý nejfunkčný vzťah musí

být v stěch toksický.

Někaždý sebec, musí být

nutně narcis.

Někaždá nepríjemna udelost,

kterou jsme zažili a ktora

tak kritike vlastně je smeroje k tomu,

že keď budeme tak

lachkovážně používat těto slova

vlastně nakonec stratí svoj zmysel

a nakonec nástroj, ktorý

původně naozaj vedel služit jako

nějaký legitimizačný prvok,

legitimizačný nástroj

může začať robiť úplně

presný opak. To znamené,

že tě slova už budeme tak nadužívať

a tak velmi výprazníme

od s tou zmyslu, že

se stánu vlastně nástrojem, který

v zkusenosti ľudí trámatické

bolesti ve zkusenosti ľudí

umenši.

Zajímavost. U toho mě napadé dvě věci.

Jedná je, že se vlastně zahráváme s vědou, protože

to jsou vědecké pojmy

do nějaké míry, jsou to vyskoumané

v některé i lékařské pojmy

takže v momentě, kdy

měníme, posouváme význam

něčeho takhle exaktního

tak rozumím to mu, že to nemusí

být bezpečné a druhá věc je taková

ta situace, kdy právě říkám

že jsem si včera prostě byl by nasadil po nožku

a naproti mě sedí někdo, kdo zažil

trauma a vzlyší mě to slovo

a tu jeho zkusenost vlastně takhle

jako rosekáva na kousíčky

a vlastně se to stalo i třeba mějo

já mám ADHD, jsem na

autistickém spektru

a je pravda, že když jedna blízka osoba nedávno řekla

že je taková jako autistka a popisoval

tím plně běžnou situace

tak jsem to pak myslel a

příjemné mi to nebylo, takže tam jsou

ty dvě situace, vlastně ta odborná debata

posová někam, kde nemá být, protože se posová

jí význam a ještě to může teoreticky být

jako zranující pro lidi, kteří

opravdu mají ty zkusenosti

nebo ty nemocy a tak dále

Ano, tam je asi doložitě povedať,

že ta terapeutická mluva

mě je úplně 100%

vyplývaná oze z nějaké psychiatrické

alebo terapeutické jako z nějakou fakt

jargonu, že některé ty věci jasné

OCD, PTSD, ADHD

to jsou věci, které naozaj jako

něčo znamenají v tej vědě

Potom tu mož preštně red flex, green flex

a beige flex, to jsou sport také

jako by trendové nějaké záložitosti

Ale Ano, akože kde se bavíme o

terminov, které naozaj

majú nějaký význam a i v tej vědě

tak súhlasím s tebou, že

vlastně zbavujeme tu vedu

nějakého

svojho významu

A Ano, a to ta zkusenost, kterou ty

si vlastně teraz popisał, to je

to, čo jem námyslit tým, keď ho verím,

že jak budeme tě slova používať

lahkovážně tak zkuseme z ľudí, který

ty věci naozaj zažívajú

uménšíme, protože keď

těbe jako člověku

na autistickém spektrie někdo pověje

že je tak trochu autista, tak ty se možu

vlastně cítit, že

nevím, nechcem ho verit, jako ty se máš

cítit, ale može se tě to prostě

dotknuť

Ty v ten textu píšeš, jako další

kretický pohled na to věc,

že by ta rozšířená terepeutická

mluva mohlevec k tomu, že můžeme

vzajmu následování nějakho

individuálního štěstí, stále

méně myslet na potřeby jiných,

druhých, v jakém smyslu

To je strašně těžká otázka, protože

presně jako jsme se bavili nějaké

hranic, pomenování toho,

co má bolí, a prečo má to bolí, a kde

má to bolí, je v ovstěch

strašně dôležité, jako keby

jsme to všetci dokázali robiť,

tak se nám asi žije v ovstěch

ho lepšie. Na druhu stranu

opěť, jak

ten jazyk používáš trochu

jako málo uváženě, može

sa stať, že

tím všetkým výmedzovaním

hranic úplně vlastně zrušíš

jako kolivet výskusiu. Nám ti príklad

a k ti někto povědí,

máš kamarádku, kamarádka, kterým

se poznaš x-rokou,

a on ti zrazu povědí, že

tento vztěch je pro mě toksický,

idem si nastavit svoje hranice,

nemám emocionálnu, alebo

mentalno kapacitu už s tebou dělej

vídať, rozpravať.

A vlastně vzávujeme zachovávania

tých svojich hranic,

udržiavania svojho safe space,

tě úplně výškrtně za svoho

života bez toho, aby ti vysvetlil,

co se stalo,

čímu tvoje konaně nějak ublížovalo

a čo si mohlo robiť inak.

Tak se može stať, že

vztěchy, které změvestovali

vlastně zmiznu,

poškodia se, nebudeme vědět

v ní vlastně rěšit konflikty,

které nutněku vztěchem patria,

veď vztěchy jsou komplikované,

lůdě jsou komplikované,

k tomu, aby vztěch

vlastně nějak fungoval,

je treba výjezť

i náročné debaty.

Nestačí povedať, že toto sumoje hranice

a keď ich nenapleníš,

prostě prestavám sa s tebou bavit.

V některých prípadoch asi áno,

ale v iných prípadoch zase nije.

Takže povedať plošně,

toto sumoje hranice a už se o tom nebudeme

dělej rozprávať, vlastně zámedzuje

nějakou prácu na vztěchu, prácu

na nějaké mediludské komunikací

a i možnost, že se ten vztěch

možno nějako napraví.

Z čím jsou vysvěští dalše

formatej kritiky a to je,

že soustředit se led na to

své individuálné štěstě

je hrozně slapé,

protože

žijeme v nějakých spoločnostiach

a máme nějaké povinnosti

ajvo, či iným ľuďom.

A dokonca ajvo, či ľuďom, kterých nemáme radit

a dokonca ajvo, či ľuďom,

s ktorý mi se nám těžko vychádza.

A ak budeme sami vlastně stále

sledovat len v tom našom

individuálnom štěstí,

spoločnost, kterého jsme sučasťou

a některé dokonce várojuju,

že by nás to mohlo dověziť

k tomu, že my sami se začníme

cítiť věc osamelí, věc izolovaní

a vlastně se z nás stanu větší sepci.

Sopci, ne, narci sove.

To u těch jevů, které šíří sociální sítě

a spoměto tak připada,

vidíme opakovaně, ne?

O té přehnané individuálizaci

přehlížení okolí jeho potřeb,

nebo například i systémových problémů.

Je to u laki, girl syndrome

nebo u manifestací,

že tohle je vlastně ty internetové fenomény

zaměřené na nás

a na zvnitřnění a na koukání do vnitř a tak dalé

prostě přináší.

Často, rád jsme se o tom bavili

i v také jako větší debatě

o tom, ako

kultúra nějakého sebavedomia

dopada na ženitě,

že chceš být jako hlavně tý sama sebavedomá

a budovat v sebe svoje sebavedomí

a vlastně úplně zabudeš na to,

takhle o tebe je nějaký svět,

který buď tě može podporovať

alebo ti može v rozných věcích brániť.

Je to opakujíci se motiv,

který jsme už spolu preberali mnohokrát

a myslím, že ještě mnohokrát budeme.

Počítám s tím,

já to dělám rád,

takže to vůbec nevadí.

Dobře,

jaké řešení jistli nějaké je,

jak s tím terapeutickým jazykem

můžeme pracovat funkčně,

nezmizí jen tak,

když se v zchopnosti formulovat

přesnějí naše pocity.

Určitě není treba úplně naše slovníky

zbavit všetkého nastavování

a hranic a safe space.

Ještě raz to zpokujem.

Je mnoho dobrého v tom,

že dokážeme ho vrít o tom,

jak se cítíme, co jsou naše hranice,

co potrebujeme, co nepotrebujeme,

co nás bolí.

Není to o tom,

že máme toto prestať robiť.

To určitě není point tejto celej debaty.

Možeme zkusit robiť vedomejší.

Možeme, keď my sami použijeme

termín jako ptsdoucidi,

adhd, neviem,

možeme se sami seba

opytať, či je to naozaj termín,

ktorý jsme požli spravně.

Když ho vyrím, že mám

traumu z toho, že

zlesem si jako obliekla ponošku.

Či to je naozaj trauma?

Či neuménšujeme vlastně

zkusenosti ľudní, ktorí naozaj to trauma

prechádzajú? A či vlastně nie som

časťou toho problemu, o kterou

jsme se bavili, že vlastně nadužíváme

tě slované něče, če vůbec neznamenou.

Zároveň

sa sami seba spítať, či to naozaj

jako by nesě všetky nuanci toho,

čo já prežívám, protože

ještě jedna, jeden nějaký motiv

tej kritiky spočívá i v tom,

že

věž, jako ono sa to sítce nazýva,

že terapeutická mluva,

terapi speak, ale skutočnosti

ta terapia by mala byť o něčem

celkom minom, měž o tom, že sam sebe

nějakou nálepku na čelo, alebo

iným, přilopiš nějakou nálepku na čelo,

ta terapia by mala by spočívať v tom,

že používaš tolko sloho, koliko potrebujš

na

popisaně nějakej svojej situaci

svojho prežívaně. Takže

opět pítať sa na nuanci svojho prežívaně,

věsť zo sebou sam jim ten

rozhovor, že či to naozaj pre mňa stačí,

keď použijem toto jedno slovo,

které možno sice pohodlné,

ale vlastně možno by som

ho potreboval

v obecně použiť a preskumať

úplně inými slovami,

úplně iným množstvom

slou, které lepši zachyti a nuanci

toho, čo prežívám.

A k se bavíme o tom,

že se tě bestaně,

že něch to použit terapli speak

při těbe,

tak asi je fajn

pítať sa, asi je fajn

požijedať toho človeka o to,

či by ti mohl vysvetliť,

či si mu nějakou blížil, ke ti například

na hranice, už se s tebou nechcem bavit,

mítvať ho k tej debatě,

popisať mu to, ako ty se cítiš

a připomenuť može

prostě

ten vztěch nemože fungovat,

jak se obě strany budu zatvárať

a budu prostě,

nebudu mať hud s polu komunikovat.

Čo z toho vlastně celohat

pre mňa plinie je,

že ako by rozprávať

o tom svam preživaně, nebude príjemné.

Nebude to príjemné. Terapi speak

nebude príjemné, protože je jednoduchá.

Ale možno,

ako by to orientovaně se v sebe samých

vo svojich vztěchoch a i komunikáci

a o tých vztěchoch s inimi,

možno nikdy ani nemala byť jednoduchá,

že možno to je nějaké očakovanie,

které bylo od začiatku úplně milné

a

nikdy jsme si nemali myslel,

že to může být takéto jednoduché,

protože skratka nikdy nemohlo ludské vztěchy

a lůdě jsou možné daleko

odkomplikovanější než

slovne nálepky.

Následuje krátká reklamní pauza.

Za chvíle jsme zpátky.

Od třetího října na jatkách

78. Holišovické tržnice.

Více informací na laputika.cz

A teď už jsou na řadě zprávy,

které by vás dneska neměli minout.

Prezident Karabážské republiky

Samvel Sharamanian

podepsal dekret o zrušení

všech státních institucí

od prvního ledna roku 2024.

Mezinárodně neuznaný státní útvár

tak přestane existovat.

V německo se s Českou republikou

a polském dohodlo na společných hlídkách

na české a polské straně hranice

oznámila to německá ministrině vnitra.

Strany koalice spolu

odložili na příští týden rozhodnutí

jestli půjdou do Evropských volep

společně nebo zvlášť.

Podle slov premiéra se mělo rozhodnout

dokonce září.

Výdaje na obranu příští rok

přesáhnout dvě procenta HDP

spolu s výdají

z kapitol rozpočtu mimo ministerstvo obrany

dosáhnout téměř

160 miliard korun.

A ve věku 2 a 80 let

zemřel legendární bridský

herec Sir Michael Gambon

který hrál mimo jiné

postavu profesora Brumbála

v sérii o Harry Potrovy.

Jeho rodina oznámila, že zesnul

vespánku v nemocnici.

Ta baru ich na framě

tyrics

spolít write

ale myslím si, že to za to stojí.

Den Architektury.

Tak semenuje festival, který od 29. září,

tedy od dneška do 5. řína,

dovoluje svým návštěvníkům

a návštěvnicím, komukoliv z vás,

kdo máte zájemu architekturu,

podívat se do normálně zavřených budov.

Co se mi na tom líbí a proč jsem se rozhodl to do toho typu dát,

děje se to opravdu, opravdu po celé republice,

malá města, větší města.

Všude se najde nějaký zajímavý program.

Exkurzí je více než 450

a opokuju do běžně nepřístupných budov,

což mě přijde zajímavý.

Jsou tam nějaké architektonické procházky, cyklovíštky

a to celé sedě je pod vedením architektů,

architektek, historiku, dalších odborníků, odbornic.

Fak zajímavá věc, takže

od dneška 29. září do 5. řína

festival Den Architektury.

Den Architektury to je můj dnešní typ.

Naslišenou v pondělí.

Dneska

Designu neunikneš.

25. ročník festivalu DesignBlog se bríží.

Největší přehlídka designu a mohdy

ve Střední a Východní Evropě

rozproudí od 4. do 8. řína

veletržní palác Národní Galerie Praha,

Míčovnu a Královskou zahradu Pražského hradu

a umělecko průmyslové muzeum v Praze.

Programa Vstupeníky nejdete na stránkách

DesignBlog.cz.

Generálný partner je skupina ppf.

Mediálně podporuje Denik N.

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.

Letmý pohled na sociální sítě v nás může probudit pocit, že se s naším jazykem děje něco zvláštního. Známe své „spouštěče“, sami sobě diagnostikujeme „OCD“, „PTSD“ i „ADHD“. A v „toxických vztazích“ jsme obklopeni „narcisy“. Všechna tato slova patří do ordinací terapeutů, psycholožek nebo odbornictva na psychiatrii. Jak se dostala do naší komunikace? Je „terapeutická mluva“ skutečná nová? A proč bychom si na ni měli dát pozor? Vítek Svoboda mluví v podcastu s redaktorkou Deníku N Karolínou Klinkovou.