Studio N: Když promluvila. Jak psát o sexuálním násilí?

Jepátek 16. června poslucháte speciál studia N, tady je výtek svoboda.

Dnes o tom, jak psát a mluvit o seksuálním násilí.

V edici N vyšla nedávno kniha, když promluvila o odhalení nejznámnějšího případu seksuálního obtěžování, který odstartoval hnutí mí tú.

Tahle publikace ale není jen popisem kauzi Weinstein, ale taky mimořádným vhledem do novinářské práce.

Jak bychom měli psát a mluvit o seksuálným násilí? A jak hledat jeho systémové řešení?

Ve studiu N přinášíme debatu s festivalu knihex, ve které uslyšíte novinářky Sylvie Lodr z respektu nebo Dominiku Píhovou z deníku N,

a promluví taky Anna Schubertovás, iniciatyvy na hlas, Johana Nejedlovás z koncentu a Marcela Linkováze sociologického ústavu Akademie vět České republiky.

Slovu mají Dominika Píhová a Karolina Klinková.

Dobrý děň, všetkým vítam vás na debatě N s témou kauziseksuálného násilia a ako o nich pisať a hovoriť.

Debatu osporaduva deník N v spolupraci s festivalom knihex a vy ho možete slodovat i na Facebooku alebo YouTubevom kanáli knihexu.

Já se volám Karolina Klinková, som redaktorka deníka N a budem vás z tou debatou sprevácať.

Střetaváme se tu dnes při přiložitosti vydaní a nové knižky v edicí N, s nás vám když promluvila, to je ona možně si ukupiť u nás v stánku je tam vzadu.

Je to kniha, která popisuje odhaleně kauzí Weinstein a teda azda najznámejšieho prípadu seksualného obťažovania.

Novinárky New York Times za svou investigativu získali policerovu cenu a aj vďaka ich práci odštartovalo hnutě mítu a podaryl se zmenit celosvetovu diskusiu o seksuálnom násily.

Debatu dnes rozdělíme do dvoch častí. Prvá budeme 45 minut, druhá budeme 45 minut.

V prvej časti se budeme rozprávať o přepojení seksuálného obťažovanie seksuálného násily a novinárčiny.

V druhej debatě se budeme venovať nějakým systémovejším rěšeniam, systémovejšej debatě a posuneme se o novinárčiny o kusok dělajíku spoločnosti.

Já to vítam dve diskutujuce. Prvá z nich je moja koleginia Dominika Píhova, která v děníku n spracu v práve tému seksuálného násily a seksuálného obťažovania.

Děkujeme, Dominika, že si príjala pozvaně.

Dobrý den, děkuju.

A druhou diskutujucou je Sylvia Loder, která se teď to téme venuje dlhodobo v časopi se respekt. Děkujeme.

Taky děkuju za pozovaní do býden.

Já začním otázkou smerovanou na práve na kauzu Weinstein.

Co táto kauza pre vás jako novinárky, žení, znamená, ludzky, pracovně?

Tak pro mě tak kauza asi otevřila úplně nový směr v novinářině.

Protože jsem na jednou viděla, že se dá psát o téma, to, který mi přijde strašně důležitý,

a že se dá spracovávat citlivě a že je to oblast investigativní novinářiny pro mě,

kterou jsem do té doby tolik nevnímala nebo se mý neznala.

A potom samozřejmě tím, že to bylo něco, co vzniklo ve spojených státek,

tak se to pomalu prosakoval do toho českého prostředí.

Takže pro mě lidzky i pracovně to bylo takový, řeklabych velký milník v tom,

jak jsem začela přemýšlet i nad vlastní prací a nad tím,

co bych v ní chtěla dělat, co by chtěla popisovat a jakým způsobem.

Silvě?

Pro mě takou za vlastně časově vznikla ve velmi zajímavým kontextu,

při asi vlastně vybovuju, že třeba 14 dní předtím,

než ty texty, že o nejříte na New York Times,

a pak New Yorker byli zveřeněny, tak jsem v práci navrhovala,

abychom o tématu seksuálního oběžovaní napsali.

A inspirovalem mě k tomu tehdy dvě, dvě věci.

Jednak se tehdy objevila, můžná se to není kdo bude pamatovat,

tužím, že byla v Holandsku holka, která fotila a zveřiňovala fotky mužu,

který jí obtěžovali na ulici.

To byla jeden důvod.

A druhý důvod byl ten, že jsem tehdy měla aktuálně čerstvý zážitek

s centra Prahy, s takou situací, která příjemna byla,

a měl jsem poci, že by to téma stalo za spracování.

A tehdy teda musím přiznat, že jsem úplně,

jako moje návarhy nedopadli na úrodnou půdu,

ani kdo vždy tak máme strašimoci nejich témat,

který je potřeba urgentněj se jim věnovat.

A za velmi krátkou dobů,

jsem vzcela, že o jiné škále a jiným mersahu,

se asi ukázalo, že to téma je validní, je existuje,

a to, co potom následovalo,

že ho zajmena s tou vyrální podobou, toho hnutí,

a večnou říkám hnutí, protože mi přijde,

že když se o tomoví jako o kampanii,

kdy mají lidi poci, že to nějaká organizovaná věc,

které někdo šéfuje,

a která je nějak jakou, kdyby organizovaná,

což myslím, že není úplně přesný.

Tak zajmená v to vyrální hnutí se po tom,

jako vlastně ukázalo, o jak zásadní,

společenský problém dé,

jak moc je rozšířený,

a kolik žen a řada můžu ale zajmena ženy

s tím mají vlastně skušenost.

Takže v tomhle směru pro mě to,

když ta kousala se vypukla a znova se,

a pořádně se o tom témato začel muvit

a jsem byla vlastně ráda,

že konočně máme ještě třeba jiný důvod,

která se tomu vlastně věnovat.

A pak jsem třeba následně pokrývání

jako kdyby těch tekstů.

Tak pro mě bylo zároveň

jako, že bylo velvy podobný,

co změná Dominika,

ale zároveň to pro mě bylo

i dosnačná mery frustrující,

a myslím, že symptomatické,

proto jakým způsobem

se tady v Česku vede i veřejná debata,

protože jsme všimli,

když máte zahraniční teksty

velmi podstivě odvedené,

jak je vidět cej kníze,

kterou vlastně jako velmi doporučuju,

kde je to krasně ukázáno.

Tak ne, všechná česká média

ty teksty přibírala

podstivě a skutečně

v nějakém kontextu a pravdivě

a vytvářel se

postupně jsme sledovali,

k tomu jsem žádostaneme,

postupně jsme sledovali s udívem,

jakým způsobem te debata se posůvá

když jichá ahoukzu

a dezinformací té měř,

nebo ne té měře, ale velmi často to tak bylo.

Takže i v tom lesneru to byla vlastně

stršně zajímavá, v tom českém kontextu

taková vlet do toho,

jak se tady tvoříte veřejná debata

jak jací aktéři do ní stupují,

z jakimi umysly a jak vlastně probíhá

veřejná debata.

Dominika, ty si tu knišku čitela už dávno,

my jsme se o tom mnohokrat bavili,

že pre těba to byla taká,

včera jsme se o ně na posledy bavili

když se chceli venovať

tejto téme.

V čom byla pre těba taká

vynimočná?

Co bylo to hlavné poslustvo,

čo si samozno z tej novinárskej stránky

priučila v tej kniške?

Mně přijde, že ta práce,

kterou ty dvě autorky odvedli

ukazuje, jak

strašně důležitý ten pečlivý

přístup v takhle citlivých tématech je.

A i když se ten

americký systém nějakým susem

liší od toho českého,

je to naprosto pochopitelné.

Tak vlastně ty všechny krůčky,

ty všechny debaty nad tím,

jak jsou kauzou nakládat,

jaké budeme jí dopady,

nejenom na oběti,

ale také na ty, kterých se dotýká,

které to obvinuje z něčeho

práce

z právními dokumenty,

z výpovědmi, z ověřováním.

To dle všechno vlastně pro mě

bylo jak nějaký návod na to,

až budu tápat, až jedno

budu přát něco podobného,

tak jak postupovat.

A je pravda, že opravdu v momenty,

kdy jsme se venovali nějakým konkrétním kauzám,

tak já jsem tuhle knížku držela

v rukách ještě několikrát,

a vracela jsem se, a říkala jsem si, aha,

a jak vlastně nad tím přemýšleli,

jaký tam byl ten editační proces,

jak pracovali s anonimními zdroje,

protože to je taky velké téma

v tady těch kauzách.

Takže vlastně všechno,

že dotek kníhy se pro mě stalo

opravdu nějakým jako návodem,

který samozřejmě není vždy plátný,

a i v té knížce se objevuje několik momentů,

se kterými já nesouhlasím, a myslím si,

že ve své novenáskej praxi

se nebudu úplně řídit vším,

co ty autorky tam zminují,

ale je to ale spodně něco,

protože já jsem do té době vlastně znala

nějaké návody, příhručky,

rady od lidí,

kteří se věnují tématu,

ale třeba se mu věnují jste odborné stránky

lidí, kteří pracují s obětmi

seksuálního násilí.

Ale v té novinářině

se podle mě ta debata

do té doby takhle nevedla,

nebo mi minimálně unikla,

a v tomhle to bylo skvělí,

že to někdo dál černý na bílé,

a já jsem se na tím mohla sama

z toho novináského polodu zamyslet a říct,

chci to dělat takhle, a proč to chci dělat takhle,

nebo proč to chci dělat jinak,

a to mi přišlo v tomhle,

když je to zvuknolistika,

a nebo kdo kolev, kdo se tom témat chce věnovat,

by se vás jim měl přečíst

i lidi, kteří dělají

sezdroje, kteří jsou v nějaké

znevýhodněné pozici,

je to nějaká citliváka,

zamyslím se, že tam návody

najde kde kdo.

Prémýšlem nad tím, ono je to naozaj

dosť knížka, která je zamerana

na tu novinársku prácu, na ten proces,

ako vzniká ten text,

ako vzniká to medialne zpracovaně.

Silvia, myslíte si, že to

může být nějaké podnětné číteně

i pre někakou, kdo v tej žurnalistikě

nefunguje, vůbec měně je aktivný,

čo by si z takéj knižky mohou zobrať?

Na prosto, protože

tohle je hled

do toho, jak dělat dobrou novinářinu.

To je bot jedná.

Přesně co, když ho zmíná Dominika

a což jsem také vlastně chtěla zdůrazniť,

že tam třeba

jak krásně popsaná ta práce

nejenom těch autorek, ale i

celého vedení toho listu. Tam

velmi pečlivě ukazují

opakované schusky, které o to mají.

Že ty texty vznikají v šerším týmu.

Mají zvláštně investigativní tým.

Mají editorku, kterou je

vynují třeba půl kapitolu, co jsem

vlastně velmi ocenělá, protože

ten editorský systém

je to jako důležitá součást

dobré novinářské práce,

že člověk samozřejmě nevimyslí

všechno sám a potřebuje

ten text jako konzultovat, potřebuje

vymýšlet, jakým směrem se dá

vydat konzultovat to s někým a ta

rolé, třeba té editorky,

které tam zmíněná, tak je i

vlastně záslužná v tom, že je to

jen člověk, který, jak tam

zmínují reporterky, který ani nejde

skoro vy Google-it, protože

není z námi, není tou tváří, ale

stojí v tom pozadě, ale má nesměr

nějakou důležitou roli. Což

si myslím, že jako i klíčové

protřeba dnešní naši debatu

o médiích v Česku, která

víme, že

mediální scena, jako v hluboké

krizy, která se dalé prohlubuje

a spůstali dí, vlastně

máte pocit úplně jako nerozumí

tomu, nebo nepríliš

jako má ochotu porozumětomu, jako v čem

jsou teda důležitá kvalitní media, jak to

kvalitní medium třeba může vypadat a

jsou části toho, že třeba jsou

i ty editori, a máme řeho z pravy

z různých medi, že se jako propouští

editori, a je takový pocit, že vlastně

ty editori jako nikdo úplně nepotřebuje, tak

že jsem zře tořku za rohem, jo, ale

tak i z toho dle pohledu

je to cení vidět, že

jsem zřejmě nejord tým jsou jako fantastičký

noviny z dlouhů tradicí, který mají miliony

předplatitelů, což je zcela nestrovnotelné

z pozicí českých medí, ale

v tomto opravdu v let

do té pracy, jako mimořádně

cení, a určitě bych ještě navázal

na to, tak je co říkala Dominika, a to

jsem dosimě jedna z věcí, která je taky

trošku nova v tom českém kontekstu,

že my tradičně vnímáme

investikativní novinářinu

jako druh novinářiny, která

se zaměřuje na politické kauzy

nebo na

korupci

kauzy z biznesu, a myslím, že

jsme neměli úplně, nebylo úplně

zvykem

používat tento typ

novinářské práce na tyto případy

a v tom si myslím, že to

bylo taky vlastně jako, je to velmi inspirativní

a už to vidíme, že to jako

býra i ta česká novinářská scena

a když řekl, že ho zmíním

těch případů blacářa, dala, když

se podíváte do toho, jakým způsobem

a Pala na Rychlíkova

a Jakub Zelenka rozkryli

případ Dominika Feryho, tak vlastně

postupovali velmi podobně

a ten, třeba to

jeden, ten, jednotak

líčová věc je

jak se ověří tvrzení

člověka, který popisuje situaci

u které nikdo jiné nebyl pouze ten, který

je obvinovan a to

v té veřejné debatě taky vidíme často

že hýsetší

situace prostě tvrzení, proti tvrzení

a vidíme často, že i lidi nemají

jako vůbec jako no dobře

tak jak budou teda soudy rozhodovat

v těch sporných případech toho násili

kdy tam nejsou žádní svědci

a jak ty soudy, by mochodem

tak ty investigativní novináři

postupují způsobem, že

se doptávají lidí v okolí

toho člověka, který to obvinení

z náší a ověřují

jestli to teda někomu řekl

a pokud to teda někomu tehdy řekl

tak co, ze jakých okolností

jak u toho vypadal

co se s ním dělo, byl smutný nebyl smutný

jakým slusem to měl dopady na jeho život

a z Krstovy vlastně můžeme

zrekonstruovat

tu událost, ačkoliv se zdá

že to je nemožné, protože tam prostě

ty svědci přímo u té události nebyly

takže v tomhle si myslím, že to je iště

za tu novinářinu a že to je velmi

to pro obecnou, jako veřejnost

protože v tomhle si může vlastně uvidit

jako odpověď na spustu otázek

které ekologicky si lidi kladou

protože ty případy někdy jsou složité

a nejednoznačné

a jsou takové kontraintitivní

jak z nějaké hezké české slovo

že se tam děou prostě věci neupleně jako

jak bychom si představili, že se dějí

ale tak jako zvláštně

v té knize a v těch tekstech

lidi můžou vlastně najít odpověď

Já ještě jenom mě napadla jedna vysra

je pro mě tam důležitá

a to je ta dynamika mezi novinářkou, novinářem

a zdrojem

a to jak se posouvá

od toho jiného pokryvání

událostí, když za někým dete

a chcete, aby vám dal nějakou informaci

a jako velký rozdíl je

mezi tím, když jete za někým, chcete po něm

aby vám řeklo to nejhorší, co se mu životě stalo

a ještě jako vaší

prací

být nějakým způsobem empatický, ale zároveň

nevěřit všemu, co slyšíte

na prvný dobrou, což teď cilvě zmínila

a v tom si myslím, že to taky

strašně důležitá výpověď, protože

ta dynamika

si myslím, že je jedna z těch nejzapekletějších

a nejsložitějších věcí

když se pracuje na citlivých kousách

a myslím si, že to

taky učitá jako

učité ponoření do toho, jak s ním

ty novinářky pracovali a

jakým způsobem se nad tím dá

přemýšlet, když to řešíte vysami

V tom západnom světě

vznikla v po

po vlastně pokauze Vynstein

povedzme nějaká celá odnož

žurnalistky, která se tomu to venuje

naozaj už myslím si, že můžeme o tom

přemýšlať jako nějakom typu

novinářčiny, který má svoje město

a který je prostě podporovaný

máte pocit, že se něčo také to stalo

v českém kontekstě?

jenom je si vznikla úplně

speciální odnož

a ještě možná k té odnož

jenom taková drobna poznámka

po začátku mítu

tak se objevlo takový jeden typ kritiky

který říkal, že vlastně

úkolem novinářů

není

se jenom tak jakoš z čistého

rozhodnout a jít jako najít ty kauzy

máme nějaké

oblastlické činnosti a teď se jako

novináři rozhodneme, jestli tam náhodou

taky není nějaká

nějaké červy tam nejsou

skrytli, nějaké červy pod kamenem

a proti tomu vlastně byli

mítky, že to je nějaké umělé vytváření

těch kaus a že právě vzniká

nějaká speciální odnož

jak novinářiny, která funguje

jakoby naopak, než ta běžná

novinářina, kde dostanete podnět

a jdete ho teda zišťovat

ale zajímavé na tom je, že tak to

tímle postupem

naopak se ukázalo,

že vznikl jako důležité

káuzy a důležité odhalení

a já bych třeba doporučila, že ho teď

taky nedávno vyšla kníha

které byl Degusta Vsone, dofom, že nekomo

lím její ménu, protože mám extrémně

špatnou paměť víc ménu na všechno

zajímena na ména, ale

ta vlastně odhalila, že ho ten skandále,

který následně vedl

jednodok dokonce neudělení, no bylo

vyceny za literaturu, byla to obrovská

věc, která zasáhla

šveckou kulturní scénu

a ta její práce začala

přesně takto, oni jsou

viděli, že se děje něco o hledně

Harviovanstina, ona pracovala

kulturní rubricem, šveckých novina, říkala si

na poradě se řekli, podíme se

podívat prostě do švecké kultury,

jestli si tam něco podobného, prostě

jako nedějí, že různé povězty prostě kokolují

šla se tam podívada, potom tím

investigativou vystavila, taky

jako ohromně silný a působivý

v příběh. Takže v tomhle směru

si myslím, že ta jako nějaká zvláštní

odnož, které kdyby zdánlivě

se neřídí těmi úplně zásadami

tak možná jako kdyby vzniklali

to nutně jako problém, si myslím.

Domí, v českém kontekstě

máš pocit, že si našla

ten typ novinárčiny nějaké svoje město

že se nějak etabloval

a že o něm možeme premíšlať

jako nějčom, čo tu prostě s nami je

hlbšie, ako bylo pred tím?

Já myslím, že do učité míry

ano, ale zároveň to velmi

spojí s tou společenskou situací,

kdy mám pocit, že

to není, že si novinář

jde něco z váku a ono to tady s námi

bylo celou dobu a víme

o tom, že je to tady

řekněme klidně stovky let

a ono si to začel

jenom prodírat na povrch

začeli se někde obyvat

zmínky na sociálních sítích nebo

někdo

měl odvahu se ozvat a napsat

u nás ve firmě se něco děje a

není to v pořádku, máme podezření

a myslím si, že tím, že

opadalo to stigma

a opadalo ten strach začít o to

mluvit, ta společenská diskuze

se rozfroudila, tak si myslím,

že se to prodralo, jdete novinářiny

a v České republice mám

pocit, že nám to chvilku trvalo

vlastně přijmout

na nějaké celospolečenské

úrovně, že je to

ten systémový jev, kteý

tady řešíme taky, že se v České

republice seksuální náslí

a seksuální obděžování děje

taky, protože jsem několikrát

v tom, že není třeba

nastovat mechanizmy, protože přece každý

logický vý, že tohle se nedělá

a postupem času se ukázalo, že ne, každý

to logický vý, a že se to dělá,

že se to děje a tím pádem si myslím,

že si to svým způsobem našlo místo

i v České novinářiny

a pořád si to hledá, myslím, že jsme

někde na začátku toho definovat

jak se pracuje s těmi to cítlivými

témati, zvláště

se bavíme o tom, kdy nejde

třesně právní rovinu, ve smyslu

příde sout

a někdo, někdo bude

odsouzen, ale kdy se bavíme

o takové té šedézo, někdy

nemá být výsledkem trest

třeba, ale výsledkem může být

i to, že někdo kdo se cítí

být ublížen, by chtěl slyšet o mlovu

je to o nějaké jako

dynamice

v té debatě o tom, vlastně jak se

má, může mlovit o seksuální

násili a seksuální obtěžování

ale někde na začátku se to otvírá

a že je to skvělí, že se to téma obivuje

čím dal časti

a zároveň nemám pocit, že by se to téma

zneužívalo

což byla taky jedna z těch

obav, že teď na jednou všichni

budou moci být obvinení

a media to budou psát, budou

nástrojem nějakého jako

níčením pověstí

a já ten pocit nemám, mám pocit, že

česká media se k tomu staví velice

zodpovědně, že vždycky

můží odpovídat na otázku, kde

je tam ten veřejný zájem

a z toho mám vlastně tu největší rados

že se to nějak

přetvořilo do toho českého prostředí

si myslím, do toho novinářského

prostředí jako velice zdravě

a konstruktyvně a to mě těší

asi na tom nejvíc

že bym doplnit si měl, že to

napadá jedna věc a to ta,

že učinat na té pozitivní

stránce věci

je dobré změnit, že

to téma mám pocit

už se jako etablovalo v těch

seriozných redakcích jako

seriozný témak, které se prostě pokrývá

že pokrývá se seksuální obtěžování

na vysokých školách, v práci

nejrůznějších typech činnosti

vynoje se pozornost prostě těm organizacím

které vznikajíc na studentským nebo jiným

takže v tom letom je určitý posun

a ještě jeden posun jsem si všimla

když jsem byla

když zmíním znovu

Dominika Feryho, byla jsem první den

k tomu soudu s ním

tak možná jste věděli, že on nebo

že jste věděli ty záběry, on tam nakrátil

k tomu soudu tak jako velmi sebe vědomně

a

usmíval se na všichni strany

a velmi

jako nevybíravým způsobem

mluvil

nebo odhaloval

méná žen

jejich případy se vlastně k tomu soudu nedostali

a já jsem s ním třeba mluvil

jenom úplně jako pro ilustracie

a zmínil ménu jedné té dívky

třeba štyři krát

takhle jako toto byla zjevně

nějaká jeho strategie

a myslím si, že velmi zajímavým posunem

co se týče Českých medii je fakt, že

vlastně ta celá ménon

zmínil jménat dvou mladých žen

a ta ména se neobjevila v žádných novynách

s výmkou

tutočím, že to byla vsi jeden primanius

která to jeho vystoupení vysilala živě

a tam prostě to teda zaznělo

a myslím, že se to k dohledání

v předpádně třeba zajímavé, že

ani kdyby v bulváru, ani třeba

v parlamentích listech

kdybychom nečekali nějakou úplně

jako promišlenou etickou

nějaký kodex, jak zacházet

s těmi desucetami

tak se prostě neobjevilo celý ménu

celé, neoběvila se celá ména

těch žen a to myslím, že jako určitý posun

myslím, že před pár lety

by prostě

před veřma těch dívek

jako těch žen

v první fotografové a ptali se jich

co to pravedli

takže to je třeba

jako kdyby jedna věc, který změla

zase naopak, co zatíčitě negatív

tak nedávno

to měli hrozně zpracovaný

Newstream české televize

který se vlastně zaměřil na jazyk

jakým novináři pokrývají

tematiku seksuálního násilí

a přesto, že to sleduju

vlastně bomběrně jako dosť

tak i mě je překvapnout do jaké myrie

a rozšířený zvyk

jako informovat

i o veľmi vážných případech

kde o znáslnění dítěte

veľmi takovým bagatelizujícím

jazykem

jako že to byli nějaké hrátky

a ty děti

mají nějaké partnery seksuální

jako dítě nemůže mít seksuálního partnera

to fakticky jako nesmysl

a je to myslím, že důležitý

v tom, že víme, že ten jazyk

pokud byl, že netvoří to ráli

taky pomáha nějakým susom konstruvat

a to je třeba věc, která je určitě

na další debatů, která by se měla

zlepšit v Českých medích, protože

ten jazyk, jakým o těch věcech

mluvíme, jestli jako veľmi, veľmi jako důležitý

Vy jste to změnili už,

že vy se tej téme venujete

roky, dlhodávno

před tým, že začalo hnutě

před tým, že začalo hnutě

my tu

přímlyste si na sebe, že

jste začali k tej téme přistupovat

od tejto kázy, od toho,

jako se to všetko spolů

změnilo?

Jako určitě

já myslím, že ten

teď by

napada citat Miloše Zemaná, ale

nepožiju ho, ale jakože je

přirozené měnit názor,

jak člověk získáva nové informace

a teď vám asi neřeknu

jako, kdyby konkrétní

konkrétní

změnu, kterou jsem podstoupil, ale

myslím, že je loko-logický, že

nenom v tomhle témato ve spustě dalších témat,

tedy jako novináři pokrýváme, tak čím víc

o tom víte, čím s větším počtem lidím

lovíte, čím víci načtete

nějaké odborné literatory, tak

tím víc máte jako vhled do toho

tématu a je větší šance, že budete informovat

nějakého fundovaně, ale

neumím teď asi úplně

možná

jedna věc mě napada,

že vlastně

třeba a není to úplně jako změna,

ale to, myslím si, že

i v souladu s celost poločinským

nějakým posunem, že

jako si na sebe všímav, že jako hodně

rozstěmají citlivost vůči, to jako

trstně právní stránce věci, předsto,

že nejsem právníčka, ale právě

voto víc mě to mate a znervoznuje

a nerozumím tomu, jak vlastně

funguje ten český

systém, ve kterém

a teď musím dát pozoru, jak to na formulu,

že aby to bylo přesný, ale ve kterém

není úplně neobvyklé,

když tohoto typu nepadejí úplně

velké trsty, padají tam často podmínky

a

je to a často je to,

že cítíte ze strany

policistů, státní, zástupců, souců

jako značnou neinformovanost

o tom, co znamená

být obětí, seksuálního

zneužití nebo násilí, jaké to má

následky na obět.

A v tomhle směru si myslím, že

jako rozste určitě mají

citlivost k tomu a nějaký

mluvit, že je potřeba o tom pořádně

mluvit, ale zároveň to kopírujeme si

i tu společnskou debatu, že se

o tom stále více mluví.

Dominika, ty si u nás popísovala

několiko káus, takého to charakteru

spracevala si tému,

která se týkala

kouča hláska,

venovela si sa Janovicimickému,

venovela si sa prostředí

vysokých škôl, vedela by si nějak

popísať,

ako vlastně novinár

spracuje taky to tému,

ako postupuje, kde začne,

ako se něčo takéto vôbec narodí?

No, podle mě se to narodí tak,

že ten novinár poslouchá

ty lidi,

kteří za ním přijde o s tím,

že se někde možná něco děje.

Já to říkám docela často, mě se

někdy nestalo, že by za mnou přišel

člověk, který sám

seksualní náslí nebo obtěžování

zažil.

Na začátku všeho, co jsem kdy dělala,

stojí lidé, kteří se o tom

doslechlí nebo toho byly

přímými če nepřímými světky

a nebyly ochotný se smířit

s tím, že to je součást

přirozená toho nějakého systému,

ve kterém se pohybují a upozornili

mě na to. Takže na začátku

si myslím, že je vůbec ta ochota

nějak se na to podívat

a strávit dost času

tím jako oťukávání

měsli to vlastně je něco,

jak se má zpracovávat,

jestli je to něco, co dokáže

to zpracovat tak, aby

jste to nezpracovele na základě

jeden říká to a druhý říká

zase ono a nějak citlivě.

Takže to pro mě je asi úplně

v tom největším zárodku

a potom

to hodně záleží

případ od případu

myslím si,

že pro mě osobně

v tom vždycky hodně práce sama

jak to vnímám

jak pracuju se s mým vlastněm biasem

protože zcela objektivně

si myslím, že mám jako vysoké nastavenou empatii

vůčil lidem, kteří si prošli

nějakým utrpením

takže zároveň se musím hodně

jako v té práci korygovat, když s nimi mluvím

a opravdu se hlídat, abych nebyla

jako návodná

abych si dokázala udržet

nějaký objektivní spůsob

dotazování se

abych

většela během toho rozovoru

to už jsem taky jednou měla na mále

no a potom

potom to vlastně jakle postupuje

snažím se vždycky vypracovat

co nejlep ten text, aby to

aby to ustálo, aby to ustálo přede všema

a pak jako beruze v naší velkou

roli a odpovědnost vlastně se bavit

s tou pomyslnou druhou stranou

protože já fakt věřím, že

to není vždycky o tom

že ti lidé

jsou si vědomí na 100%

na toho, co dělají a že to někomu

ubližuje, takže jedna z věcí, kterou se

snažíme v deninko n dělat je mluvit

taky z lidmi, kteří jsou z něčoho

takového obvinení a nějakým

způsobem pochopit to, jak nad tím

přemýšlejí

jestli se o tom chtějí bavit

jestli je chtějí u vás nějaký kontext

a takhle to dojde většinou

až k tomu závědu, k té publikaci

to je vlastně celá ta cesta

si se spěle jenom na zárode k promeniu

takže jsem pokračovala doplňující mi otázkami

takže si to zvládla sama

ty si spomínala, že z tej knižky

600

alebo když promluvila

v preklade, si si vzala

aj nějaké moment toho, co nerobiť

že tam

byli nějaké momenty, který si si povedala

že tyto cestou nechce žíct

veděla by si to pomenovat, čo to

presně bolo?

tam byl jeden moment, kde ty novenářky

se rozhodli ty ženy propojit

což je pro mě vlastně v něčem

hodně na hraně

protože

když pracujete si zdrojí

a ty mají nějakou zkušenost

průběhu několika let

tak často takovéto místo, které je

lehce napadnutelné je, ty ženy se domlovili

na toho jednoho člověka

a prostě jsou nějak spojení

a zároveň to jsou náležitost

pokud jí takhle jako z vnějšku

vytvoříte mezi lidmi, kteří mají

takhle podobnou zkušenost, kteří něco

může být skrátka

jako něčím, co to

posouvá jinám

a pokud ten novenář je ten, kdo to

udělá, tak si myslím, že je

jako vždycky velká otázka, jestli to má udělat

jestli je to zodpovinné, jestli je to

jeho role

onej na tom pracovali strašně dlouho

a já mám poci, že věděli moc dobře,

že to dělají s nějakým záměrem

toho, aby

ty zdroje

ty respondentky ve většině

všli jako posílený právě tím pocitem

že ich je víc, že znajíte svoje

příběh s nějak propují

ale to byl pro mě teda moment opravdu, kdy jsem

se rozhodla, že

pokud nepříde nějaká naprosto

extrémní situace, že

po tomhle kroku

vlastně bych nechtěla

sáhnout, protože už když jsem to četla

tak jsem měla pocit, že tam

ty novenářky

vlastně se dostali do role, ve které

podle mě

to byl tolik toho, co on je

takže vůbec to nechci říkat peorativně

ale podle mě

se do ní dostat nemohli, protože ten

odstup od těch respondentů

je podle mě taky jako důležitý

a novenář si musí hrozně dávat

pozor na tu svojí manipulativnost v tom

a oni tam do konce v té knize

jednou mloví o lehké manipulaci

což se mi strašně líbilo, protože

myslím si, že my se toho slová

hrozně štítíme, ale ona prostě

v těch konverzacích opravdu

a je z nějakou jako

dynamikou, z nějakým přemlouváním

trošku jako vysvětlováním toho, co ten

novenář musí dělat, co je ten proces

a tak, takže tam jako

pro mě vtady ten moment, když jsem začetla

tak byla ta otázka, jestli vlastně

v té otázce té lehké manipulace

kterou nezminuju

v negativním slova smyslu, to chci

zdůrazniť, jestli už to nebylo

skrátka trošku, trošku zahranou

a teď myslíte

úplně ten závěrte

knihy, když se

potkávají

kvinet-palterou na takovém

jako, jak to nazvat

terapeutickém večírku

nebo šíny i jinou situaci.

Tohle taky, ale tohle už bylo po vydání

takže tam je to přišlo

už jako, tam by by mi to přišlo problematický

vzlenem k nějakýmu follow-upu, ale oni

se rozhodli z toho napce článek, z toho

svamutnýho setkání, ale tam byl

ještě jeden moment chvilku předtím, předtím

vydáním, kdy vlastně to dnes skali se všechny

k nějakýmu propojení.

No a tam to pro mě bylo

předtím vydáním, že teda to už

taky jako rysuju hodně tenký linky

a uvidumuju si to, ale tam je to

prostě nějakým zůsem zarazilo.

Silvě, vidíte nějaký

významný rozděl v tom,

ako se tieto kauzis pracují

v zahraničí a v České republiky?

Tak určitě

ve zdrojích,

že tam je jako obrovský

žel rozděl, což tady

všichni víme,

že neplatí to jenom

proti to kauzel, platí to obecně

pro investigativní novinářu

nebo cokoliv jako náročnějšího,

tak když prostě pracujete

na nějakým tekstu,

nějakou delší dobu,

tak to neznamená, že máte

omluvenku z jiných povinností,

takže znamené to všechny,

že člověk prostě pracuje

třeba na sedmi tekstech, jako zároveň,

jeden vzdáv futeri, jeden vzdáv

alek a ty další čtyři

jako pořád jedou

jako zároveň.

Což si myslím, že jak vyplíváste

kníhy, ale jako

specificky, som ře,

postavení New York Times

je jako velmi specifické

a ta situace těch médí amerických

nebo obecně žel západních

tak je není úplně slavná,

ale myslím si, že pořád

to je nestrovnatelný s podmínkami,

ve kterých pracují jako čeští novináři,

a pak je jedna věc, kterou jsem říkala

ale myslím, že se to taky už trošku mění

nějaká vážnost, která se tomu

přikládá tomu tématu,

že by, jak říkám, jici to teda posouvá

tak jsem si myslím, že pořád ještě

protože oni mají taky náskok,

že oni to tam taky jako zminují

tam prostě třeba konkrétně

v tom americkém kontextu

velká, velká, velká debata

o seksuálním obtěžování

v práci se odehrála

při slyšení Clarence Tomase,

při jeho medování do ústevního soudu

kdy o jeho chování vypovídala

Anita Hill, takže

a o té doby vlastně v jakých vlnách

ta debata se vede

u nás se vedla debata, že

u nás se žadna debata nevedla

a celé to bylo redukováno na jako

rádoby v těpné slovo harašení

a jako vysměch anterdiskrimenečnému zákonu

který se schvaloval asi 10 let

a všichni se tomu smáli Lomeno

ho odmítali jako nějak jako diktát Bruxelu

takže ta česká, vůbec celý ten kontext

jako v Česku

specivicky v oto americké jako velmi

se jako doby velmi liší, takže je dobrý

ten kontext ve kterým to píšeme

a možná i nějak jako reakce

reakce veřejnosti ochota lidí o tom

jako mluvit, jo

že já když jsem třeba taky mluvil

před nějakou dobou s jedním americkým sociologem

tak on právě dokonce říkal, že si myslí,

že to celé mítu, že vlastně vyrostlo

jako, že to roky kvasilo

právě díky slyšení

kterého jistou plá Anita Hill

tak dostalo jako do rodin, začal se o tom

nějak výc mluvit

a postupně vlastně jako

vyrostla taková nějaká chud o tom

ještě jako dál mluvit

a ty oběti prostě získali

nějakou odvahu a chud o tom

pro mluvit vlastně jako veřejně

a tohle všechno nás jako trochu

my jsme vlastně úplně vyné fázi

že o té debaty, jsme úplně

jako v ná začátku více méně

a takže podle toho to

taky vypadále řekla bych, že

tohle mě za těch pět let

které máme za sebou

debaty o tom tématu

bavili jsme se teraz o tých podměnkách

ktorej mají redakcie

mají dělako menej ľudí, který se to můžu

venovat, mají nějaké úplně

inenastavené tě mechanizmy

v rámci redakci na to, aby na takých

to témach mohli pracovat

myslíte si, že

by malo mať česká žurnolistika

ambiciu robiť to, čo spravili

například novinárky

takhle jim teraz ambiciu pracovat

na něčom rok, ale ambiciu

naozaj

plynuť do tej debaty takým spůsobom

možno fakt, že porovnatelným

s tím, ako se to stalo

v té americké spoločnosti.

Já myslím, že česká novináředna

by měla mít spoustu ambicí

a tohle může vyklidně na z nich,

ale já mám vlastně pocit, že ono se to už

částičně v Česku stalo.

Já mám opravdu pocit, že

v Česku spracovala Apolena

a Jakub

nějakým způsobem opravdu

jako tu debatu posunula a redefinovala

a

nějak se na té časové osé

udělala tak jako zářez, od kterého

je všechno trošku

jinak

o tom debatujeme, trošku jinak o tom píšeme,

takže

to beru jako ten vlastně

nějaký výrazny krok

v těch posledních letech

a umem si představit,

že česká novenařina tohle

může dělat, ale zároveň

mám potřebu, jako říkat,

že vlastně nemyslím si,

že role novenařiny je v tom,

aby odhalovala ty největší ekstrémy

nebo ty největší kausy,

ty nejslavnější, protože

za tou kněhou,

která pojednáva o chování

prostě Hollywoodského producenta

z námého, se potom schovává

dalšiekom miliony příběhu, které

nespravedlnost nedostali, ale vlastně

jsou úplně o těch stejných

skušenostech, o těch stejných

pocitech, o tom stejným

ublížení, o té stejné nezpravedlnosti

nebo zastiňování toho systému.

Takže nejen

ambici mít tyhle věci, ale vůbec

ambici se tomu tématu

věnovat, i když zrovna nejde

o známého

politika, nebo

Hollywoodského producenta, nebo

psichiatra.

Jo, a já bych to možně dodala

určitě poznámku, že je důležitá

i ta systémová rovinu, které tady

tady tady budeš o řeč, ale

jsem řejmě jako ukolem novinářu je

jako jednak analizovat ten

systém, snážit se mu

jako ještě jako kdyby porozumět, a teď

tím systémem nemyslím jenom

třeba tuto resně právní rovinu, nebo

legislativní rovinu, ale i jako

analízá jako nějaké dynamiky

ve spoločnosti, jak vlastně, jak

přemejšlíme o vstazích mezi může

kdo vlastně formoval, že

jsem si, že je ve věvním

zjimavý, kdo formoval názor

v Česku na problematiku sexualní

obtyžování, byli to emigranti, který

můžeme do respektu napsali veľmi

jako veľmi kontroversní texty

o tom, jak teda vypadá

ta debata v tej Americe, a

protože ono je to, ono

neexistuje ve vzduchu prázdnu,

jako sexualní obtyžování v práci

prostě jsou vysí

s postavením, že na trhu práce

je to nějaký způsob diskriminace

je to něco, co brání, že nám

aby se plně realizovali, aby prostě

se mohli, je to

věc, která je důležitá, jako v ekonomické

rovině, je to prostě ekonomický problém,

co vlastně, když potom někde řeknete, tak

lidi se nevás dívejí, že jste jako

přiletěla z nějaké jí nesféry,

ale je to tak, je to prostě

jako problém, jako trhu práce

a možnosti jako uplatnit se na trhu práce

a pak jako

jak se otevíraj, že o další

ty

spoločenské

jako vrstvy, nebo místa

v té spoločnosti, kde se to děje, tak

zase otevíráme další a další, jako témata

nebo další nějaké otázky, které jsou

spoločnosti, prostě jsou vysijí a

já jsem třeba nedávno můvela

s Tomášem Ferstkem,

zakladatelem z spolku Edwin,

který mi vlastně vypravil, že když

pracoval na seriálu ochránce,

tak všechny ty témata vlastně

si spracovával a ověřoval

a obvolával prostě nejrůznější školy

a když přišel na to témat,

že vztahu mezi učitely

a studentkami nebo

žáky němi, tak vlastně mi říkal,

že byl jako v šoku,

že

v terénu objevil příklady toho,

že nejenom, že existují vztahy

mezi vysokoškolskými učiteli

a existují vztahy mezi středoškolskými

učiteli jejich studentkymi, existují vztahy

mezi učiteli na základních školách

a jejich žáky němi

zároveň mi říká, že vlastně

všechno ta ostatní témata, která

do toho seriálu spracovával

tak jsou řešena v učitelské komunitě

nějakého systémově, šikana

jak zabroma čikaně, co mají dělá

školní psychologové, tohle všechno.

A tohle témat, jako na prostoticho poběšeně

a vlastně nikogo, to úplně příli,

že jako to je zajímá

a pak mi říkáš, že jako zajímou,

že jimel dokonce pocit, že

že jako v celkem velkou částí

v měsnecký benefit, že prostě máte vztah

jako se studentkou.

Takže já tě dokonce říct, že vlastně

ta systémová rovina, nebo ta

společnská, jaká širší společnská,

která přesně jako přesahuje nějaký jeden konkrétní příklad,

přecha mě zajímá jako velmi, protože

vlastně vlastně ty případy vypovídají

o spoustě jiných věcí, než o tom jednom

konkrétním člověku a o tom jeho konkrétním

prohřešku, mnohem

a je to další jako úkol pro nás

novináře, to ještě potom jako analizovat

a popisovat tady v tom jako extrém

jakoby širokým kontextu.

To už jsme

zabrhli náze do tej systémové roviny, o ktorej

za chvíločku začneme hovoriť

ještě rýchle posledná otázka.

Keď si vezmeme teda celu

tuto našu debatu a to všetkoho,

o čom jsme se bavili, je něče,

čo byste vyvypichli

jako nějakou, nech jsem povedat

je rado, ale nějakou

připoměnku k tomu, ako by mohli

a české redakcie, protože to je

spojena nádoba,

přístupovať k tím to témom, aby

ta debata byla cítlivéšia

aby byla

možno, aby naozaj bránila nějakým

nějakým dezinformáciama, nějakým mítom

a aby naozaj

prispěvala k tej debatě

Tak za mě

je to asi, aby k tomu novináře přístupovali

co nejvíc podstivě, protože

skrátka některé věci se nedaj uspěchat

a myslím si, že tady

to prostě platí 100 násobně

a zároveň

co si připomínám sama sobě

a co tady zmíním je,

že to

není binární otázka,

že to není černobíla otázka

a že je rolí novináře

právě umět

to popsat

v tom kontekstu

a nenapělňovat roli

saudu, nenapělňovat roli policie

nenapělňovat roli nikogo jiného

ale skrátka

umět pojmout to, co se děje

v té společnosti a věnete, co to děje

v nějakých všech odstínech, které toho existují

protože si myslím, že ta černobíloсть

zabranuje

vlastně je to jako produktivnější

a konstruktivnější celospolečnské debatě

která je jediná, která povede k tomu

že to třeba jednou

a bude jinak neby se to posunet

takže to je asi za mě ta černobíloz

Tak určitě

kdybych měl zmínit

nějakou konkrétnějnu věc

tak se třeba zase znova vrátím k tomu jazyku

že to je jedná

praktický nástroj, novinářů

velmi mocný nástroj

který zároveň

může užkodit, když není

dobrě používán

takže zaměst se na tím

jak o těch případech píšeme

jak píšeme o těch obětéch

třeba jedna věc a druhá věc

určitě to

je tu systémovou rovinu

netvářit se, že což je variace

na to, co říká Dominika v té černobílozti

ale jako vidět ten širší kontext

a neopomíjet širší kontext

věcí, který je prostě vlastně jako důležité

nic se neděje ve zduchopráznu

všechno se děje v nějakém kontextu

To je perfektny mostik

ku začetku druhéj časti debaty

já vám děkujem, že jste přišli

že jsme se spolu mohli bavit

děkujem Dominika, děkujem Silvě

a Dominika

děkujem, kdo jste tady zustele

ještě na druhou část debaty

zdravíme i všechny, samozřejmě

do se na nás pořád koukají online

moje ménu je Dominika Píhová

to tady už zaznělo jsem do doktora Kadyníku N

a ve druhé části té debaty

se zaměříme

na ženy

a lidi, kteří

se snaží

svojí prací vlastně s tím systémem

o kterém jsme mlovili

pracovat

příjřit o světu

proměňovat mechanizmy, které existují

a nebo neopak nastavovat mechanizmy

které ještě nikdy neexistovali

takže se od novinářiny

posuneme kousek

dál

a ráda bych tady převítala naše 3 hostky

a vedle mě sedí

a našu brtová z iniciativy na hlas

a no vítáme vás tady

nebyte něko za pozvání

jenom pro kontekst

iniciativa na hlas

vznikla v návazosti na řešení případu

a nevodné ochování jednoho

z pedagogů na Folofecké fakultě

University Karlovy a dnes upozornuje

právě na absenci

některých instituciálních opatření

a pomáha je nastavovat

nebo o nich minimálně debatovat

nejenom na University Karlově

ale i na jiných institucích

a potom tady vítám Marcelo Linkovou

dobrý den

Hezkod, poledne

Marcelo Linková je vedoucí

v rovním centrum džendr a věda

sociologického ústavu akademié věd

zaměřuje se na sociologii

džendrových organizací

kariéry pro měny systému

vyskumu a vývoje a hodnocení vědecké práce

z džendrové perspektivy

Já jsem faní Linkovou zvala

hlavně proto, že je také

spolou autorkou projektu Uniseave

o kterém jsme spolou mluvili

a psali a ten mapuje problematiku

džendrově podmíněného náslí

v akademickém prostředí nejenom v Česku

15. Evropských zemích

takto jenom pro kontext

a potom vítám Johanu Jedlovou

Dobrý den, děkuju za pozvání

Johanu, můžete znát

s organizacek

koncent, která zabija prevenci seksuálního

náslěje obtěžování a také seksuálním s děláváním

nabízí metodiky pro učitele

nabízí workshopy pro rodiče

pomáha také Českým univerci tam

se poprat s těmi to tématy

a dlhodobě se také zasazuje

o upravu definice z náslenení

tak jo, a začnou

rovnou u vás Johanu

jestli můžu

já totiž nechci úplně přemostit

příliš rychle o té novinářské praxe

a mě by zajímala vaše zkušenost

s tou novinářskou prací

v tom českém kontextu

v tématu seksuálního náslějí

jakou roli

hrají nebo hrála media

v tom, co vlastně koncent děla

jak vy to hodnotíte

ta moje zkušenost z novinářskou prací

a koncentu

k tomu, aby

byl nějakým způsobem relevantní

rozhodně pomáhal zájem

především novinářek

které když jsme vznikali

chtěli o tom tématu psát

asi i díky tomu, že naše iniciativa

zrovna byla jako mladá aktivní

tak měli

nějaký jiný typ obsahu

který mohli vyplnit ty svoje teksty

ale samozřejmě, že jsou tady

novináři a novinářky

když jsou dobře o tom tématu

nechtějí o něm psát a to téma

jim bytostně vadí

a mám třeba taký dlouhodobý problém

s panem Konečným s Expressu

který velmi rád píše

o čemkoliv co děláme

jako velmi negativně

ale

ještě když spomenu na úplně začátky

tak první větší rozhovor

který já jsem poskytoval

byl s Janou Cieglerovou, která je právě

v deníku N, ale bylo to ještě

vám si, že ona hrozně chtěla

pokrít to téma a já jsem moc nechtěla

by koncent byl spojovaný

s mým osobním příběhem seksuálního násilí

ale vymže v tu chvíli ona byla

v situaci, kdy je prostě jako nechtěli

dovolit udělat rozhovor, pokud nebude

postaven hlavně na tom mým zážitku

a pak jsme tam mohli nějakým způsobem

dodávat ten jako

širší kontekst a popisovat

tu problematiku, ale bez toho

býto nevidali a to se podle mě

už jako významě posunulo

ale se dáří mnohem víc o té práci

referovat a psát

i nějak jako kompleksně

a samozřejmě, že ale

vycházejí teksty, který jsou jenom

jako krvávají příběh, který já nepovažu

za úplně přínosný, myslím, že by bylo

dobrý, aby v ní vždycky byl

i nějaký ten kontekst a ideálně i nějaký

nás těm možnýho řešení, ale

ta situace je určitě lepší z ního pohledu

Marcela, můžu se vtat

vlastně na to i vás, protože

k tomu přistupujete z pohledu

vzpozicete akademičky, v čem ta

medializace podle vás

může být přínosná a možná

v čem z vašeho pohledu není

Já si myslím, že přínosná

vlastně vždycky, protože

nám pomáha budovat veřejné povědomí

vlastně i ten diskurs, to jak se

od tom bavíme, což naprosto

souhlasím s Johanou, že vidíme zásadní

posun v tom, jak

k tomu tématu přistupujeme,

jaké názvo sloví

býváme, akorát

se to neprvoje vnud tě vždycky

v napisech těch článků, který

prostě o velice vážných

káuzách náselí hovorí jako o seksuálních

aferách, jako kdyby to bolo, že

minister má milenku, ale my se bavíme

o tom, že vyučující znásilnil svojí

studentku, to není seksuální skandál.

Takže vlastně když ty

články jsou potom velice dobře

spracované a mají na paměti

i vlastně

well-being, blaho a ochranuté

věti nebo přiživší, tak se to

nud tě neprvoje v těch napisech

těch článků, v těch

headlinách a to si myslím, že tam

vidíme jako příkrej rozpor.

Co se týka

nějakých negativních aspektů, tam

si myslím, že je vždycky

a tady už se dostáváme k tomu,

jak tam vlastně vystupují ty instituce.

Protože tam medializace

jsme zkušenosti toho, co

vidíme v akademickém prostředí,

přichází v momentě, kdy ta

škola typicky strašně dlouho

neráguje.

A ty studující

nemají už žádnou jinou cestu,

než si mít ven přes média.

Což je potom prostě šílená

atomovka, která bouhne

a nikdo, nikdo ji nemá pod kontrol.

A tohle to je vlastně něco,

co si musí uvědomit

instituce, že tohle to nechtějí.

Oni musí mít mechanizmy takový, aby

k tomuhle nedocházelo, protože oni pak budou

řešit reputační pškodu

vlastně možná jako dost

nenapravitelně a další aspekty

a je potom otázka

co oni s tím chtějí dělat, protože

oni nemají mechanizmy pro

transparentní komunikaci

kolem tady toho

a nemají zlánotou ani krizovou

komunikaci.

Takže pak se to v té

instituce může jako by

otáčet proti těm studujícím

podívejte co způsobili, ale ne,

to nespůsobili ty studující.

A to byla sama ta instituce, protože

nezvládla adekvátně reagovat v čas.

Ano, by se tady

usmíváte vedle mě a další

otázka pojde vaším směrem,

protože byste

zažila nebo zažíváte velice

zblízka

jaké následky může

mít medializace jedné konkrétní kaúzy.

Tady musím říct

pro transparentnost, že tu kaúzu

jsme psali i mi v deniku

n, týkala se právě

otí.

Jaký teď

odstupem nějaké doby vnímáte,

že jsou stěné stránky

toho postupu a

čem naopak možná,

jak tady Marcela zmínila,

byl pro vás prostě tím

jediným možným řešením.

Já bych začáte těm pozitivnými

stránkami, kde vlastně vnímám

jako úplně to nejzásadnější

i vlastně motivaci

te naší iniciativy, protože

nějakou ochranu

jak těch nahlašovatel

nahlašovatelech tak těch obětí.

Protože vlastně to si myslím,

že něco, co si úplně

veřejnost často neuvidomuje,

ale ve chvíli, kdy

například nějaký případ

se nahlásí, přijde nějaký postih

a všechno se úplně ututlá na ta instituci,

tak vlastně ten pachatel

má naprosto otevřené pole

sem pstít.

Pstít se velmi účině, stečí napzat

ten e-mail o tom, že

dotičná

jen nekvalitvní studentka,

která někde obsala práci, protože

informace mají ve zvyku

v te akademické sfeře, kolovat nějakou

šeptandou v těch kuloárech.

A nebo

v případě, kdy se třeba jenom zverení,

ten člověk byl vyšetřeván,

tak zase potom je nebezpečí rozšiření

nějakého proti narrativu,

ve kterém nemusí to ani být úplně svedeno

na to, že je to chvíli obvinění, ale může

přijít, že je to zveličené,

že je to nějaká hysterická reakce

na odmítnutí.

Vlastně to je to nejsou

nějaké hypotetické příklady,

ale to jsou příklady, které my jsme vlastně

v tu dobu znali ze svého okolí,

a které vlastně známe doteď

u v těch kouzách, které se nemedializují.

Neznamená to tak, že by k tomu došlo

vždycky, ale opravdu je to

nějaké velké riziko, a

my jsme se chtěli vyhnout, a

další velká motivace pro nás byla

přinéstu problematiku nějak na světlo,

protože, což si myslím, že

jsem nějaký, co jsem povedlo, protože

opravdu, jako i když všichni jak

jsme věděli, že k tímhle tím kouzám

dochází, tak

v konkrétním případě

vidět, jaké dopady to má

na životy těch jednotlivých studujících,

jaké jsou tam ty mechanizmy,

jak dlouho může

taková lechování vlastně někomu

procháze. A co ti tětětěch negativu,

tak tam si myslím, že tak je

množeněváno, to, že vlastně potřeba tam

přinéstu krév, to vlastně

maso, které jako nějakým způsobem

ponese ten příběh,

což vlastně

i ve chvíli, kde je to uděláno, jako veľmi

cítlivě, což si myslím, že v tom našem

případě bylo, tak

vy potom nikdy jako nemáte kontrolu

nad tím, co se potom s těmi

příběhy v to mediálním

prostoru dále, takže prostě

můžete na jednou vidět nějakú vaší

traumatickou zkušenost, přejatou

citulku

nějakého úplnějného media, bez kontekstu

a vlastně

může to být jako veľmi retromatizující

a pak ještě vlastně jenu negativu

mce bych zmínila, tak je

to, že vlastně, aby tam příběh

byl zdělný, tak jednak tam je

ten nárok na to, aby tam byla

takhle ta osobný zkušenost

a jednak je to vlastně

to má tendenci často směřovat

k individuálizaci toho problému

a k tomu, že vlastně tady máme

nějakého bídáka a nějakého hrdiny

ale vlastně existuje

jakoby celá škála chování, které

do tohohle paradigma

to úplně nezapadají

tohle je strašně důležité

a my to těž tady máme

tendenci o tomu mluvit

jako o těch zhnilých japkách

my máme prostě jedno zhnilý japko

někde, který něco udělalo

a jako ta insiducenic

to se nás netíka

my si musíme uvědomit, že to je

nemovej problém

který je založený

v tom, že společnost je

nerovně organizována a v tom akademickém

prostředí se nám tam připojuje

další nerovnost a to je tam

mezi vyučujícími a studujícími

to je jedna a jestli se tady budeme tvářit,

že máme dva koncentující

dospělé na vysokých školách

tak to prosím jako fakt ne

a potom tady máme i v té akademické

dráze prostě lidi, na kterých

jsou doktorandi, doktorantky

do točky v těch ranných fázích akademické

dráhy závislí, cela jejich

kariera stojí na tom, jestli vám někdo napíše

dobrý dopis doporučící

nebo jestli vás napíšou nagrant, jestli vás

zaměstnájí, máte smouhu na jeden rok

a vy proti němu půjdete vystupovat

takže ten celý systém

vlastně je založený na

nerovnosti, na nerovnosti v postavení

a proto je tak obtížné

ty případy nahlašovat

chodit s nimi ven

a ty insiduce musí

při návrazích toho řešení

tady je to brát v potází, že

prostě nejde o jednoho člověka, který něco

spáchal, ale že celý ten systém

vlastně těmi podmínkami, na kterých

stojí už k tomu jako by

navádí, kte z neužitelností moci

protože vždycky jde o zneužití moci

nejde o seksualitu

děkuji

když se posuneme za tej novinové titulky

Johano, já mám teď otázku

na vás, protože byste

s koncentem začíne li

v roce vejci 16

takže to bylo ještě dávno předtím,

než kausa Weinstein se objevila

mě by zajímalo, jak

vlastně to globální hnutí

nebo ta kausa, která odstartovala

jdeme tomu, jak se to z veší

zkušenosti propsalo do té

české společnosti a jestli to vždycky

bylo pozitivně slova smistu

když se kausa mítu

nebo kampaň mítu

nebo hnutí mítu

dostalo do česka, respektive

se o něm začalo psát v Česku,

dřívneš se tady vůbec z těchla

nějaká samostatný hnutí

rozvinout

tak se o něm začlo psát

strašně negativně a byli vlastně

spíš jenom výjímky

novinářek a novináru,

který o tom hnutí

přele nějak kompleksně popesovali,

co se děje, že to je o tom,

že se

stovky tisíc žen

když jenom náslím

tak pak ve většině těch médiích

se o tom reportovalo

jako o hnutí

na čarodinice a o nějakých

zhrzenejch

hrečkách, který vlastně

chtějí skazit karieru

tady mocným můžům,

který by

jim mohli vysolit nějaké peníze

a mám pocit, že to za prvý

rozhodně neprispělo tomu, aby se

k tomu hnutí připojil nějaký větší počet žen

tyská hrečka, ale na Doláková,

která jako ze to hnutí

vystoupila nějak pozitivně

a mluvila i o nějaké své zkušenosti

a jinak bylo taký ticho popěšeně

pár ještě

jako nějakých

náznaku na sítích, že někdo něco

zmínil bylo, ale rozhodně to nebylo velkých hnutí

ale mám pocit, že to byl

jako důležité impuls pro tu českou společnost,

když se nějakým způsobem

jako ten spotlight na to tém

soustředil

že je značná část těch tekstů

k tomu byla negativních, tak tam byly

i jako vysvětlující

a dobrý komentár, že my jsme

skoncentem měli spoustu prostoru to komentovat

rozhodně jsme minimálně na našich sítích

tak jako komunikovali s tou veřejností

a mám pocit, že tuto debatu

nějakým způsem odšpuntovalo a posunulo

a že jsme potřebovali

tady ten moment, který možná nebyl

úplně ideální, ale k tomu

abychom se o tom tématu mohli začít bavit

na nějaký odborný

normální, kvalitní úrovni

a brát to témá vážně

a myslím, že i díky tomu jsme se posunuli

k tomu, že tady byla

popzána kausa Dominika Ferryho

Cimického a další

Marcello, byste už změňovala,

že nejde o jednostnýla japko

ale ve skutečnosti je to možná

celý schnílý sat

podle mě, někdy i v těch systémech

Vy se zaobíráte genderové podměny

na svým v akademickém prostřídě

bychom se na to koukalitou

kou, toho vašeho výskumu

nebo toho záměru

Jak bys

dá si nějak popřesat, jak si Česká Republika

oprotitěm jiným zemím, které jste

třeba skoumali

v tom projektu Uniseave

jak si vede

jak jsme na tom, kde bychom se koukali kolem

sebe

Co se týká statistik

tak my vlastně už

v Česká Republice strašně dlouho ne máme

provedený výskum

a vždyší slad, co máme, jsou někdy z roku 2009

teď obajeme na podzim

dělat teda novou prevalenční studi

a dofam, že rektori s tím budou

souhlesit a podpoří to

stejně tak akademie vět

nicméně tam ta prevalence

ten výskyt násidí byl

přes 60%

s nějakou formou násidy

a to se bavíme o celém tom spektru

od

blbých poznámek, navzlet

seksistických narážek

a to je vlastně velice podobné

co my jsme teď kozistili

v unisejfu, kde nějakou zkušenost

s jednou formem násidí

má 66%

lidí, kteří se toho výskumu

učastnili, což bylo přezvíce než

42 000 lidí v 15 zemích EU

v České Republike

jsou tam ale významné rozdíly

to znamená, že

už jen to procento jde na 66

ale nejvíce ohroženou

skupinou, genderový podmíněným

jsou nebinární osoby

LGBTQI+,

a tohle

to je vopravdu strašně závažný

plus, jsou to osoby

s tělesným nebo zdravotným

postěžením a tamto číslo jde

přes 70% v tom akademickém

prostředí. To znamená, že je

důležité v níma to, že to

násilí, ta zkušenost násilí

se neděje jenom podel osi

genderu nebo po hlaví, ale také

v intersekci nakřižovat

s jiným osamej znevýhodněným

a co se týká toho srovnání

přesto, že

vidíme, že ta čísla

toho výskitu

nejsou tak odlišná v jednotlivých zemích

nemůžeme říct, že jako někde

je to výrazně méně

tak je spíš nutné se bavit o tom,

co ty země dělají nebo co ty insiducie

dělají a tam už pak vidíme o zásadní

rozdíli. My jsme v unicejfu

dělali analízy jak národních

politik, tak insiducionálních politik

a my v těch národních politikách

vidíme, že ve východní Evropě

nových členských státek

není nic, kromě České republiky,

kde máme něco malinko.

Na západě jsou některých zemích

fakt sofistikovaný,

komplexní politiky, to je irzko

španělskou Francie.

Na tý insiducionální úrovni

už je to trošenku odlišnější

nebo variabilnější tam

některé insiducie k tom přistupujou

velice odpovědně, i když nemaj

národní rámec

a asi

důležité

co bych chtěla říct je, že

u těch insiducí, které

pychá řekla, že jsou nejvíc napřed

tak je

přístup založený na

ochraně a potřebách

oběti victim centered approach

přístup založený

na uznání

traumatu a jak trauma funguje

a že je s tím to nutné

přistupovat

přejtí ta intersekcionalita

a čtvrtí a to si myslím, že

asi nejzávažnější poslunco

vidíme

přístup, který vychází

pro aktivního

monitorování situace

spíšne, že by reaktivně reagoval

na to, když se něco stane

a my jsme tady

naprosto u zamčení

v té reaktivní

v tom reaktivním přístupu máme

když nastalo u situaci

vidíme na západě

na insiducé, které mají mechanizmy

proto, aby

byli schopní detekovat

už v ranných fázích to, že někde je nějaké riziko

a douzi s tím človikem

pobavit o tom, co se děje

jak je to vnímaný, že to není úplně dobrý

že tady je nějakej kodex

že by si měli dávat bacha

předtím, než to eskaloje

do toho, co řešíme my

i v těch mediálních kousách

s sedmější pohyb, co teď ho vidíme

v Evropě. Mně jenom přijde hrozně

zajímavý, když se bavíme

o té novinářství práci

si všimnou toho, že teď se mluví o těch kousách

seksuálního obtěžování

o těch konkrétných případech, ale třeba ty data

tady jsou už někde od roku 2012

kde to skoumala Irena Smetáčková,

Petr Pavlík a další výzkumníci

stejně tak jsou tady data o seksuálním obtěžování

na střední školách, který je strašný

spodobný doby

a deset let se vlastně čekalo

než se našla

od, než našli

asi prostor pro to novináře a novinářky

a než našli

silné studentky

kteří o tom byly ochotné promluvit, ale

dalo se to začít pokrývat

už před deseti lety

a dali se hledat ty příběhy

pravděpodobně. A když

se o tom bavíme, umíte si

světlet ten posun v nějak

Jako, že máte proto nějakou vlastní interpretaci

s teda? Já si myslím, že je to

částečně tím, že se proměnuju

je složení těch redakcí, že asi

víc, že už je na nějakých pozicích, kdy

může

prosadit tady ta témata, protože

s tými zkušenosti píšou o tom

i může ale mnohem víc o tom píšou

ženy, který prostě to témá zajímá

a vlastně ho

popisují dost cítlivě

tak podle mě teď se dostávají

k tomu, aby to mohli otvírat.

Pravděpodobně by to

třeba chtěli dělat i dřív, ale neměli

k tomu možnost, nebo to

pro štředí bylo tak výžet, že si vlastně

třeba nedovolili to tém, a v té sví redakci

vůbec předmíst, protože jak dobře víme

tak seksuální obtěžování z taky nevyhyba

jako redakcím

médii.

Ano, jestliťka odočím na vás

ještě spátky

k tomu nastavování tých mechanizmů

nebo k tomu, k té snaze

podle mě preemptivně zišťovať, že si něco

může dít v těch institucích

nebo redakcích, nebo k děkolivinde

já si myslím, že

vůbec třeba smyslu si to trošku podobá

ať už je člověk, k děkoliv.

Vy to děláte

v extrémě složitém prostředí, což je

univerzitní prostředí, univerzity Karlovy

myslím si, že je

předpokládatelné, že tam můžete

potíkat taky z nějakou

vlnou odporu třeba, že to může

dokonce v některých příparech možná

generační otázka, kdy prostě někdo je

zvyklí na něco jiného, nebo

se říká, tohle se před 30 lety

nedělo, tohle se nechtělo

a mě by

zajímala vaše osobní zkušenostím, jak

vlastně tůle tu skepsi, v rámci

toho zajetého systému překonávat

a jestli to třeba vymáte

něco, co si vám

v tom otevíráň té debaty

osvičilo.

No,

kdych jenom potvrděl, že opravdu ta skepsi

existuje, ale myslím, že už

opravdu jako jsme se hodně posunuli

v té společinské debatě, v tom

myslu, že

už není vlastně tak v pohodě

tu skepsi komunikovat otevřeně

a vlastně nějak jako

nás na nějakých otevřených

fórech spohybněvat

a spíš vlastně

se k nám vždycky dostane

někde jako šeptandou,

že někdo nás tvrdila, že budeme chodit

v pohodě a tak.

A

mě si myslím, že vlastně teď

ta skepsa

pramení z toho,

že opravdu ta změna je nepríjemná

a je nepríjemná pro

ty lidi, kteří nemusí být

nutně na té škále jako úplně černí

ale může tam být nějaký jako

menší problém nebo třeba nějaká

jako vědomí toho, že

v nějaké situace se člověk nezakvoval

úplně optimálně

vlastně je jako nepríjemné

o te

vystavit se tomu, že

na jednou mě tady někdo spohybní

ještě z nějaké jako

pozice nějakých tady studentů,

kteří si něco tady vymýšlí

a

zároveň je příjemné vlastně

aby ten systém fungoval tak, jak funguje

protože vlastně

to jako opravdu těm lidem,

kteří ten systém zneužívají

přináší nějaké výhody,

může to jejich seksuální potřeby

a

já vlastně jako nemám naději, že

bychom si to někdy všechno vysvětlili

a všichni bychom si tady schodli na tom,

že teda nebudeme to dělat, myslím si,

že to opravdu je nějaká otázka moci

a nějakého

přetlačování se

co mi těm lidem dovolíme

a nedovolíme dělat.

My už jsme stady několikrát bavili o tom,

jak je důležité nějaký susno o tevída

diskutovat, debatovat

si zajímala porudná věci se tomu

zdelávání vynujete v koncentu

s té jako vidítelní v tom veřeném prostoru.

Jak vy se potíkáte

s tou skepsí, abyste třeba

dokázali překonat

ty

jak bych to řekla, ty sdí

které se vytváří s tím lidmi,

kteří

jsou otevření možná nějaké debatě,

ale moc v ní nechtějí poslouchat.

To je zajímavá otázka.

Jsem trás rovna ten letý den

že my se snažíme tu změnu definice

z násilnění ministerstvo

z pravedlnosti předložilo nějaké návrhinovy,

které jsou naprosto nepřiatelné

a horší, než ta předchozí varianta,

než ta stávající varianta.

Tak člověk

jako pak cítí

velkou frustraci a skepsi

a říká, že má to vůbec smysl

a taky si jako často říká, myslím,

nemáme radši řešit klimatickou krizy.

Ale

my máme jako koncent

velkou podporu od těch lidí,

kteří nasledují

a kteří s nějak

podílejí na té naší práci

a vidím

od té veřejnosti a hlavně od mladých

žen a mužů,

že jsou za to, co děláme rádi,

že to považujou za důležitý,

že jim to dává nějaký argumenty

v tom, jako těch tématích mlovice s vým okolím

a

tady ta zpětná vazba

vlastně dává člověku

i dobrý pocit

a nějakou chuť v tom dál pokračovat.

A samozřejmě, že ty diskuzé

jsou s lidma, kteří s náma nesouhlasej.

Náročný a těžký,

ale jako prostě

proto je vedeme, protože

tady jsou ty lidi a my se vznažíme

udělat nějakou změnu.

Takže bez toho, abychom se s ním bavili

a snažili se je přesvěčit

nebo a sponitím, že ten rozhovor poslouchá

někdo další,

přesvěčit ty další, tak se nikam nedostanem.

Vlastně je nějaká součást

to je naší práce.

Došlo mi, že jsem úplně vypustila

tu část otázky s tím smířením

a skončá jsem nějakým bojem,

aby to nebylo tak negativní.

Tak si myslím, že právě ve chvíli,

kdy zbavíme té černobílosti,

tak vlastně

může dojít k nějaké

třeba otevřené reflexy

ze strany těch lidí, kteří

třeba

v nějakých tak výhled problematických situacích byli,

protože o tom promluví třeba

je hnedka na něj nenelepí tu nálepku,

že je to seksuální predátor.

Vlastně vůbec jako naučit se

mluvit o těch

věadřit nějakou nejistotu

v tom, jak to má být, co se tady děje

a ne nastolit to tak,

že bude někdo predátor

a nebo má úplně všechno správně

a vlastně už se nemá kam posilvat.

Já budu reagovat na to,

mě tady to přijde, co říká Ana,

tak je strašně důležitý,

když je občas odejdou,

prostě ta zkušenost náslyje tak,

že bude odejdou z práce

nebo odejdou ze studia

jako mi všichni tím tratíme,

nejenom ta osoba, která to to zažívá.

Ale co tam zůstává

je ta poškozená instituce.

Tam zůstává instituce,

která je rozbyta,

kde lidi spolu nemluví,

kde máte dva tábory,

velice často dva tábory,

nesměřitelné jsou lidi,

a máte jiné lidi, kteří se

šikují za toho osobou, která promluvila

a my vlastně

z dlouhodobého lidiska potřebujeme

uvažovat o tom, jak nastavit

mechanizmy tak,

aby ta osoba,

která nahlašuje,

měla pocit za dosti

učinění spravedlnosti,

což nemusí být soudní před,

to nemusí být vyhazov pedagoga,

to občas stačí opravdu

omluva, uznání chyby

a vidí dál.

A potom ta insiduce

musí nastavit mechanizmy

dalšího hovoru o tom tématu,

aby se mohla začít

nějakým způsobem hojit,

že to insiducionální

řešení je taky strašně důležitý,

aby ta insiduce z toho mohla

jako nějakým způsobem výt

a pokračovat dál

a nizů stali tam resentimenty,

které s tím prostě vždycky zniknou,

lidi budou vždycky hrozně

ublížení, je to strašná věc

a když tam není silný leadership,

který by to zarámoval,

vytvořil bezpečný prostor

pro všechny si říct, tohle se nám stalo,

takhle jsem to zažíval

v tomhle mám hroznou nejstotu.

Co mám teda dělat, co je dobré,

co je špatně, kdy máme tě hranice,

co je přijatelných hvání,

tak ta insiduce prostě z toho nevybředne.

A tohle to my neumíme vůbec.

Já jsem se ještě spoměla na nedavný přítklad,

když běhne dělat workshop

na jedné vysoké škole, právy pro pedagogy

a vrátili se z toho,

že ten workshop byla příšerný,

protože na tom workshopu byly

dvá účastníci,

kteří pravděpodobně

jako se často dopouštěli

seksuálního obtěžování.

Jeden tam dokonce přiznal,

že za to byl dokonce i nějak soutíhaný,

ale osvobodili ho.

A během toho workshopu se

dvá vyučujících hovali vlastně hrozněny

lektorkám.

Jeden ten případ byl,

že začal ten vyučující komentovať,

že jedna ta lektorka má červenou pusu

a teď začel rozebírat,

že to je nějaký biologický seksuální znak,

který je makačí zadek

a že ona vlastně jako by chce

vystavovat svoje přirození.

Ale ona pak právě říkala,

že se vůčit mu vymuzila, říkala

a tohle je přesně to, o če my se tady bavíme.

Je to nevhodný chvání

a se teď cítím nepríjemně,

co tady přede všema říkat

a představte si, jak by se cítili

ty vaše studentky,

jak se cítí ty vaše studentky, když tohle říkate.

Samozřejmě, že to vůbec jako nezměnilo

chování toho člověka,

ale potom napsala jedna učestnice,

jiná vyučující,

že jí to vlastně hrozně pomohlo

vidět tu její reakci na to

a že se s tím setkává často,

že tohle ten člověk dělá i vůčiní

a že teď má pocit, že ví,

jak je na to zareágovat.

Výsledky, které vlastně nejsou

v tom, že jsme přesvětěli toho,

kdo se choval špatně,

ale pomohli jsme ostatním,

aby se vymezili, reagovali,

viděli nějaký pozitivní příklad.

Ráda bych to zakońčila na notě

takových přání,

protože vy všechny tři

působíte v nějaké oblasti,

která se tom tématu věnuje,

která se snaží,

aby se o něm vědilo,

aby se řešilo

k tomu, který se preventivně přistupovalo.

Tak mě by zajímalo,

co vy byste si osobně

pro tu vaší danou oblast

přáli,

aby se vám ní pracovalo

lépe, aby

třeba měla ty dopady,

jak je chcete.

A rovno jsem si v té otáce,

teda vymazala možnost v řáci,

aby k tomu v té společnosti

vůbec nedocházilo, protože tam si myslím,

že asi máme pochopení,

aby to potrvá.

Já jsem si ty cíleniak stanovali,

který jsou vysvějí s tím, jak dlouho chci působit

v koncentu. Já si myslím,

že naší rolí by mělo být,

aby ta naše práce nebyla potřeba,

což nezbytně nutně neznamená,

že se přestane dít seksuální obtěžování.

To se asi jen tak dít nepristane,

ale chtěli bychom,

aby to, co děláme,

bylo vlastně spíš rolí státu

tohlen to řešit.

Měl jsem se seksuálního násilí

byla zakotvená v rámcových zdelávacích programy,

aby vy učvící měli dostatečnou podporu

v tom, aby o těhle tématech

dokázali se svými studujícími

mluvit a uměli je tohlen

to učit, aby se to monitorovalo,

jakým způsobem se

tady ty věci učí.

A prostě

aby společnost brala jako samozřejmí,

že se snažíme předcházet

seksuálním obtěžování

na všech možných úrovních,

ale na vysoký škole

tak třeba v práci.

A

druhá část je právě ta

změna

trestního zákonníku,

kdy se snažíme

to, co je fakt, že seks bezsohlosuje

z násilnění, tak aby mělo oporu

i v té naší legislativě.

A to, když se povede,

tak budu velmi štěstná.

Já mám jednou takové,

mě ale velké, aby

se nám podařilo na podzim zrálizovat

to studii, prevalence a měli jsme

ta data, což vlastně vopravdu záleží

na tom, jestli, když to řeknu,

otevřeně univerzity a

představitele rektorzy

a ústavě akademié vět budou mít

kuráž do toho jít. To je jediný, na čem to záleží.

Což mě vede k tomu druhýmu

co bych chtěla, aby jsme tady

měli fakt ve vedení institucí lidi,

kteří nebudou sraby

a budou se tomu stavět

mít, ty lidi už teď ko vidíme

a je to jednoznačně navázané

na to, že máme rektorky ženy.

Protože když se do těch pozit

dostanou ženy a je to fakt

tady budu esencializovat,

tak je vyšší mírat citlivosti

než uvětšiny

rektorů. Já jsem byla teď

na zasedání konferenci rektorů.

Ta zkušenost byla zajímavá

mnoho jich je podpůrných,

ale řekla bych, že mnoho jich

je stále ještě extremně skeptický.

No a třetí

hrozně bych chtěla

vyzvednout úžasnou

školskou ombucmanskou platformu

a

což je platforma ombuc osob

na vysokých školách,

která dělá podle mě super práci,

jsou tam strašně motivovaný úžasný lidi.

Já jim tady chci poděkovat za to,

co dělají, protože tydou

skůží na trh, oni jsou

ten článek mezi těmi lidmi,

co mají probléme a tím vedením.

A je hrozně super,

že s náma spolupracujou.

Já budu ráda, když se to bude dál

rozvěd, protože je to je něco,

co je, myslím, za poslední dva roky

strašnej posunku předu.

Mě na to mojí odpověď

už trochu nahrál Marcella

v tom,

ona to řekla hezky, pro aktivním

přístupu vs. reaktivním přístupu.

Já bych vlastně si přála,

abychom, jako je hrozně důležitý

ten moment toho nahlašování

a by to nastavit dobře a bezpešně,

ale zároveň

když se nahlašuje,

tak už je pozdě.

Už nějaké to nás jí proběhlo

a

proces toho hlášení je tak náročný

a tak vlastně

bolestivý a komplikovaný,

že nikdy se nám nestane to,

že by každý komu se něco stane,

to chtěl hlásit.

Myslím si, že opravdu cesta

pracovataté prevenci

sledovat ty náznaky,

že se děje něco špatně

a bych hrozně ráda,

kdybychom v těch příštích letech

se k tomu taky mohli dostat i v Čechách.

Tak jo, tak tímhle dneska budeme končit.

Já vám moc děkuju za to,

že jste přišli a povídali o svých skušenostech.

Taky děkuju za tu práci, kterou děláte

a za mě, za tu novináskou

část přiju, abychom to uměli

do budoucna dobře probojovat,

protože si myslím, že když to

nějak klapé, takže to má

novináři mluvíte a dělíte se s nimi

o vaše skušenosti, když

třeba ty titulky někdy úplně nevydou.

A vám taky děkuju za to,

že jste na debatu Deníkou N.

Přišli, znovu připomínám,

jenom, že tady jsme kůli knize

kausa, která změnila svět

v angleský šíset.

V Čeště někdyž promluvila,

můžete ji najtaký na stánku

Deníkou N., který se skrývá

ve vnitř, přišli z toho sluníčka,

že vše všichni hostky,

takže mít hezký den a děkujemeště jednou.

Národní Galerie Praha

Veletržní palác

Víc na ngprá.cz

CZ

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.