Vinohradská 12: Jak vzniká stockholmský syndrom

Tady je Matěj Skalický a tohle je Vinohradská 12.

Přesně před 50 lety skončilo v jedné švécké bance ostřesledované drama na pínavý příběh,

který spojil únozce a oběti fascinujícím vztahem. Říkám jemu Stokholmský síndrom

a mluvit o něm budu s profesorem lékařské psychologie Radkem Táčkem

s Psychiatrické kliniky První lékařské fakulty Univerzity Karlovy a všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

Dnes je pondělí 28. srpna.

Dobrý den, vítejte tady u nás ve Vinohradské 12.

Dobrý den.

Stokholmský síndrom. To je slovní spojení, které spousta lidí učitě zná,

ale čistě pro formu od odborníka, kdybych vám dál dvě, tři, čtyři věty na toho vysvětlit, tak jak ho popíšete?

Je to poměrně jednoduché. Je to pozitivní emuční vazba hůnozci, eventuelně agresorový,

nějakého násilného trestného činu.

Málo kdo si, ale asi vybaví, proč se tomu vlastně říká?

Stokholmský síndrom a já se to teď pokusím na pár minutách od vyprávět.

Bylo teplé léto 1973, ráno 23. srpna.

Jan Erik Ulsson vstoupil do budovy švécké kreditní banky na náměstí Normáln story v centru Stokholmu.

Vytáhl samopal, vystřelel dávku do stropu a anglicky zvolal. Všichni na zem, párty právě začíná.

Janu Erikovi bylo 23. nechával si říkat jáne a nebyl to žádný malý zlodějíček ani amater.

Do banky nakráčel v hnedé paruce s obarveným obočím na černo a knírkem měl sluneční bríle

a svou angličtinou maskoval švécký původ.

Přivolání policisté byli ve složité situáci.

Zasáhnout nemohli. V pance držel jáne čtyři rukojmí.

Může a tři ženy. V četně tři a dvacetileté černovlase Kristin Enmarkové.

Její ménosy prosím zapamatujte. Sehraje v tomhle tříběhu velmi důležitou rol.

Kristin a další rukojmí samozřejmě posloužili jako pák, jak vyjednávání.

Požadavku neměl knírka týpadou chmálo.

Tři miliony švéckých korun, zbraně neprůstřelné vesty a přistavený Ford Mustang.

To nejdůležitější, ale bylo krajně nezvykle.

Jáne po švécké vládě chtěl, aby do banky dostala klárka Ulofsona.

Třelého bankovního lupiče, ke kterému maskovaný muž vzhlížil.

Vláda nase znam požada v kouký vla. A tohle bankovní drama začalo sledovat celé švécko.

Vždyť něco takového se v poklidné severské zemi každý den fakt neodehrává.

Klárk Ulofson dorazil odpole dne tohodne.

Přichod bousatého vězně do banky, tu vypětou atmosféru dost sklidnil.

Rukojmi byli v Sejfu, tak je klárk zbavil pout, donesil tam telefon a dovolil jim zavolat domů.

Když se to jedné ženě nedarilo, taky konejšil, ať to zkusí znovu.

Druhý den přišel zlomový moment.

Ne nutně pro příběh bankovního přepadení, ale pro naše dnešní povídání.

Točiš jedna z rukojmi jich ona Krystin Enmarková, už jsme o ním luvili.

Telefonem nevolala nikomu blízkému, ale přímo švéckému premiérovi Olofu Palmemu.

Mluvili spolu dlouhých 2 a 40 minut.

Krystin mu vysvětlovala, že oběma mužům, kteří je drželi v Sejfu,

Janemu a klárkovi plně důvěřuje, že rozhodně není vzoufalé situaci,

že jim nic neudělali a jsou na něm milí.

Žádala premiéra, aby rukojmým umožnil spolu z únozci odejít.

Bála se totiž, že jakmile policie zautočí, můžou zemřit.

Zvlášní telefonát.

Jak je možné, že Krystin drugý den uvězněná v kreditní bance vydaná na pospa s dvěma kriminálníkům,

věřila spíš jim, než polici.

Dá se tomu přijít na kloup.

Klárk i Jáné ten den i dny příští plnohodnotně kontrolovali životy rukojmých.

Dělili se s nimi o jídlo, určovali kdy budou spát.

Když se chtěli rukojmí projít, tak jim to dovolili,

tedy jen slanem obvázaným kolem krku a tak jim půjčili svetr, když jim byla zima.

Rukojmí žili v úplně jiné realitě, měli, jak vzpomínali,

vlastní svět, který mohla ohrozit jen policie.

Té nakonec došla trpělivost.

Šestý den z Tokhomského dramatu vyvrtala z místnosti na cejfem do podlahi několik děr

a pustila do vnitř slzný pli.

Já…

Dila noc, 28. srpna.

To je…

Níkomu se ten šílený srpnový týden roku 1973 nic nestalo.

Specifické pojmenování proto, co se v kreditní pance tehdy stalo,

vymyslel následně kriminulok Nils Beyeroth.

Normálm story syndrome.

Pro každého nešvécky mluvícího prostě stokhomský syndrome.

Pojďme od historie k tomu, co je vám bližší,

to těžké psychologii, ale propojme to,

propojme to s tou historii, nebo s tím případem, o kterém jsem teď mluvil,

jsem změňoval slova Kristin N. Markové, její telefonát

tehdejší mušveckému premiérovi.

Co se u ní muselo odehrávat za jaké si myšlenkové pochody

nebo za pocity, když byla v té pance z únozci?

Bratoprávě ta pozitivně muční vazba.

S očitého pohledu to můžeme nazvat za milovaností do toho únozce,

protože z psychologického hlediska, tady ten syndrome nebyl

a není nic nového, pojmenovala ho již psychoanalýza,

která ho nazvala jako identifikaci s agresorem,

kteři vlastně obraný mechanizmus, protože agresor nás ohrožuje

a může nám musilovat oživot, ozdraví a naše psychikama

prostě tendenci s těmi náročnými situacimi se nějakým způsobem vyrovnávat,

no a přestavte si situaci, když jste někým ohrožován

a měl byste žít s tím pocitem ohrožení.

Tak proto, aby jste ho snesl, tak vaše psychika

vlastně překlopí ten negativní vztach

a ten vztach toho strachu, k tom agresorový

vztach pozitivní, takže se do něj zamilujete

a na jednou situací unosu nebo nějaké agrese

zvládnete mnohem lépe.

A ta citová vás ba je skutečně tak silná,

že se dá mluvit o zamilovanosti?

Ano.

Protože mě napadá ještě jeden příklad z minulosti,

když skutečně myslám, že to je výmka,

ale jestli se to tak dá zobacnit

Petty Hurstová, studentka,

19 letáji unesli muži z takzvané

Symbionské osvobozenecké armády.

To byla krajně levitsová militantní skupina

v Americe někdy v 70. letech.

A hna se právě do toho svého unoste

přímo zamilvala, že si ho stac později i vzala.

Přidala se k té skupině,

a oni posleze někde zatkli,

protože spoustou skupinů páchala

i nějakou trestnou činnost.

Je to tak a probyžného člověka

je to nesrozumitelné,

protože řadatěch obětí unosu,

znásilnění, domácí ho násilí

se skutečně do toho svého pachatele

zamiluje, se trvává s ním

a často ho i obhajuje.

Takže je to třeba já,

jako soutný s nalecem pracoval

na desítkách, možná stovkách

je velmi vzdělaná,

na vysokoškloský vzdělaná,

že nátrpěla roky

vztahu s nějakým násilníkem,

kterého milovala

a když se ten případ dostal

z nějakého důvodu, k soudu,

k polici, tak vlastně ještě obhajovala

a každý říkal, to přece nemůže být

pravda, protože každý inteligentní člověk,

který by žil v takovémhle vztahu

nebo prožil to, co ona říká,

tak by přece odešel a nebo ho nebránil.

Takže mi tomu nerozumíme,

že to je taková záhada naší psychiky,

která, jak jsem říká,

se snaží s těmi služitými situacimi

nějakým zpřem vyrovná

a snaží si nám pomoci

tu těžkou situaci přežít.

U toho domácího násilí,

do jaké míry stok holmský syndrome

může souvize tedy se syndromeem

týrané ženy?

Tak všechny psychologické syndromy

jsou trošku

nepřirozené, umělé,

protože popisují nějaké

símptomů, které jsou podobné

u osob, které prožívají

něco podobného.

Takže já bych tady do jádra

toho stok holmského,

nebo síndromu týrané ženy

dál tu identifikaci s agresorem,

což je ten primární obraný mechanizmus.

Napak si můžeme říkat,

když tam přidámé unos

nebo domácí násilí

tak je to více to, či ono.

Každopáně ten stok holmský síndrom

je viloženě popisován

něco jako unos,

nějakou podobnou situaci

a síndrom týrané ženy

to už je v podstatě rozvinutý

síndrom, který

zahrnuje nejenom tu identifikaci

s tím agresorem, ale celou hradu

a další ochování, kterou pozorujeme

u osob, které prožili domácí násilí.

Mně právě napadlo zda ten

stok holmský síndrom u toho.

Syndromu týrané ženy v případě domácí

ho násilí nemůže hrát roli

v tom, že tu máme spoustu žen

zejmena žen, které nehlásí to domácí násilí.

Z to může být právě

navině toho všeho stok holmský síndrom.

Určitě, určitě, stok holmský síndrom

nebo ta identifikace s agresorem

a není to pouze domácí násilí

ale jsou to i případy třeba týraných dětí

a když si řekneme, že teď děti prožili

něco prostě úplně strašného

se se v mé praxisem zažil

a děti, které byly byty

všimužným přivazování

k topení, byly bez ídla

třád lůhem měsíce

nebo to týrání

případně i seksuální znužívání trvalo

roky a ty děti

stejně milovali své rodiče

a když jsou to zději

chtěl děti odebrat

tak ty děti emučně trpěli

přesto, že by si každý řekl, že vlastně

tomu děti se ulevilo

ale ono stránalo ještě více

než když bylo paradoxně v té nárušné situaci.

Já přidám ještě jeden příklad

mluvily jsme zejmena

unosech Totiš

Rakušanka Natoša

Kampušová

tějendlánk verlív mijn šůl vejk

a děláme, že mám

tředný během

kastným

i v desetě letech unesl muž 30.

nebo asi 6.30 letmu bylo

uvěznili na osum let

ve sklepní místnosti pod svojou garáži

sýst Natáša Kampuš

k tomu hodně utekla

a její unose ještě před příjezdem

policie do toho domu spáchal

sebe vraždu skočil pod vlak myslím

a Kampušová následně jeho

smrt oplakala

tak tím se vracím k tomu,

že spousta lidí tomu nerozumí

protože její spousta lidí za to kritizovala

a taky tím navazu na to vaši

odpověď, že

spousta těch dětí

milovala dál své třeba

rodiček, kteří je týrali tak ona

mě i po smrtitou svého

toho pachatele, toho vlastně unosce,

který spousoboval to, že byla

osumletní kde zavřena

tohle je učitě velmi zajímavý přípát

a tady se bez pochyby jedná

to, co bychom nazvali s toklomský syndrome

ale musíme si přestavit

ten svět, ten Natáši

takže v podstatě

té měř většinu svého života

neznala nic jiného, než tu vztahovou

realitu s tím pachatelem

a se kterou se plně identifikovala

ze které nebyla skupna odejít

přestože

často třeba nebo nečasto, ale v některých příparech

výšděla na výlet a víme,

že měla otevřené dveře, mohla odejít

a každý se ptal, kdybych chtěla, tak proč

vlastně jako neodešla

tady nutné říci je to, že

ten syndrome týrané osoby je charakterystický

nejenom tím pozitivním vztahem

k tomu pachateli, ale také tak zvanou

sníženou akce skupností

to znamená, ten mozek se dostanul do nějaké

situace, která je

náročná, velmi často

se to připodobňuje

a té žábě, kterou když

hodíte do vařící vody, tak okamžitě

vyskočí, nicméně když

pomalu zaříváte tu vodu, tak ta

a žába se uvaří

a tohle je úplně stejná situace, to znamená

ten pachatel, jakoby postupně

ubíral ty mentální síly

té oběti, takže obět

na jednou má otevřené dveře, nebo někam

věde, a prostě jí to třeba

ani nenapadne utec, protože

už je tak řekněme

adaptovaný na tu situaci,

že ona to prostě nemůže udělat.

Možná trošku kontroversní dotaz,

ale dá se toho zneužít

s dobrým úmyslem, třeba

ve vojenství.

Tak já si myslím, že tohle se nedá

využít, nebo zneužít

s dobrým úmyslem. Nábor špionům.

To se dá, to se dá jednoznačně

a využít a bez pochyby

pojenské i nevojenské

informační služby

po celém světě to využívají, protože

tohle je skojičně taková

slabina, lidské psychiky,

takže si dovedu představit tam

bez pochyby sem četl řadu

studí a tekstů, které popisovali

jakým způsobem se to využívá

a při vymívání mozků,

při převíchově, máme v současné

neby i informace o tom, že

děti a mladiství, můži

z Ukrainy jsou převíchovávání

v Rusku a zase to, co sem četl

třeba ty výpovědi, tak tam

je evidentně to, že

se snaží ty převěchovatelé

a nějakým způsobem

bytvořit tyto pozitivní vazbu

k ním nebo k tomu systému.

Dá se vysledovat,

kdo jaká lidská povaha,

jaký člověk je náchilnější

k tomu, aby trpěl

stokholmským síndromem?

Tak o tom je celá řada

uvah a

některé dílčí studie, ale

tady bych řekl úplně na úvod,

že se to může úplně každému.

Z největší pravděpodobností se to stane

tomu, kdo si myslí, že se mu to nemůže

stát, protože

ten člověk prostě na to není připravený,

takže už to, že uvažujeme o tom,

že by se nám to eventuálně mohlo stát,

tak vlastně snížuje pravděpodnost toho,

že se nám to stane. Nysméně ten predisponující

faktory je bez pochyby

zvýšená sugestibilita,

to znamená nějaká náchilnost

nechat se oveliňovat druhými,

když buděj máme a víme,

že ta zvýšená sugestibilita

je typická třeba

pro osoby mlačího věku

a pro některé skupiny žen

může jsou na tom souvislosti

s zvýšenou sugestibilitou lépe,

takže i u nich můžeme uvažovat,

že rozvoji stoklomského synomu

je méně pravděpodobnější,

ale jak říkám, může se tak

stát naprosto bez problému.

Je to také, takže právě s mlačími lidmi

a více se žena mi se pak setkáváte,

když vyhledávají pomoc,

když hledají třeba psychologa,

když chtějí zahájit nějakou terapii,

aby měkdo pomohl s tím,

že trpí stoklomským syndromeem.

Učitě méně častějí se setkáváme

s dětmi, které tu pomoc nevyhledávají,

že s tím se setkáváme

v těch súděn z naleckých případech

a nicméně v te klinické

poradenické praxi

určitě dominuje ženské pohlaví,

nicméně zase to nemůžeme přičítat

skutože ženy tím to syndromeem

více trpí, muži o něm

a méně mluví

a méně vyhledávají odbornou pomoc,

takže kdybychom o tom uvažovali

trošku kompleksněj, tak asi se řeknu,

že studie a odborné články uvádí,

že stoklomský syndrome je častější

užen, nicméně

jsme v 21. století,

kdy musíme uvažovat o tom,

že nejsou diagnozy,

které by byly bez výhrady

univerzální pro obě pohlaví,

který byl odklomský syndrome,

respektive syndrome týrané osoby

vycházal z popisu symptomů

užen a on může

být, řekním, džendrovi podmíněný,

to znamená, umůžům se může

manifestovat úplně jinak,

takže tam nás možná až ti čeká

učité oběvováně, bychom zjistili,

jak se s tím mohou

vyrovnávat a práct muži.

To předpokládám bude nějakým způsobem

ovlivňovat i to, jak psychologové

přistupují k těm obětem

kteří něčím takovým

trippí, ale teď, když tedy

za vámi někdo přijde

s podobnými problémy, tak

jaká ta terapie je, jaké jsou rady?

Tak, tady nutno říci,

že zklomský syndrome

ani syndrome týrané osoby

nejsou psychiatrickou diagnozou.

To znamená, že na něj neexistuje

i konkrétní lečba. A nicméně

ty lečby samozřejmě existují

ta lečba, která je úspěšná

nebo respektive psychoterapeutické

které jsou úspěšné, tak a

v této souvislosti jsou především psychodinamické.

To znamená, takové, které

vychází z nějaké psychonalitické teorie

vedou tu osobu k tomu, aby

si uvědomovala konteksty

svého prožívání, chování.

Ale tady nutné říci

také to, že

cočasné době někdy máme tendenci

uvažovat o tom,

máme problém, jdeme za psychologem, on ho vyřeší.

Ale jak jsem řekl, tak tam nestok

hlomský syndrome má vjádru

a ten obraný mechanizmus identifikace

s agresorem

a ten obraný mechanizmus

nás má nějakým způsobem chránit.

Takže je otázka,

jestli některé ty psychologické

síndromy máme vlastně léčit

a jestli

té osobi nepomůže

ten síndrom

přežít nějakou situaci

a ona se s ním přirozeně vyrovna

pourčité době.

Přestavme si to tak,

má přirozené

mechanizmy,

jak se vyrovna s nárošnými situacimi

a my teď do ní začneme rýpat,

když bychom věděli, co se v něm děje.

Možná to není dobře,

jsou dokonce některé studie,

které ukazují, že krizová intervence

u některých typů

obětí,

ať už to jsou katastrofy

nebo nějaké trstné činy

tak může pourčité době

další době ve psychické restabilizaci

kdybychom se do tomozku

tehdy nerýpali,

tak možná by měl nějaké homeostatické mechanizmy

jak se s tím vyrovnat.

My jsme ho rozhlípali, takže mu není dobře.

Takže vždycky musíme uvažovat,

jestli to je skutečně vrtu osobu funkciní,

což platí třeba zvláště u dětí,

které tak se musí nějakým způjsem vyrovna

z rodiči, takže jednoznačná ležba

neexistuje, aplikujeme

nějaké obecnější psychoterapeutické

postupy, ale i u nich

si jsou skutečně indikované.

Jenom, možná, skrátkovitě,

k těm obecným postupům

nebo přístupům, tak co je ta

první okamřitá reakce na to, když někdo

s takovými potížemi přijde?

Deo to mluvit. Deo to, aby nám ten člověk

popsal maximálně to,

co prožil, co vnímá,

co se v ním odhrává, protože

tohle základní princip psychoterapie

že tom klientový pomáháme

zvědoměci věci, které si do posud

možná neovidomoval.

Myslel, že si uvidomoval, ale dobrze

klientovými dotazy, to o člověka

vlastně vedeme v té cestě toho uvidomování

a nejenou něco říká, říká,

říká, no ale to jsem si jako

přemýšlel a říká už jako několikrát

a nejenou něco dojde. To je ten

a-ha-efect psychoterapie

a ve chyli, kdy mu něco dojde, tak

můžeme pomoci jít třeba k nějaké

vlastní interpretaci,

který tomu, aby on si to zasedilo

svého životního kontekstu a tomu pomůže.

Může takhle za vámi přijít i pachatel?

Určitě.

Není to si cne často,

že by pachatele chodili

psychoterapeutovy, ale

jestli ta vásba může funguvat

i obráceně prostě. Určitě.

Člověk je obecně tvór vztahový.

To znamená, my tváříme si

vztahy, nejen klidem, které máme rádi,

ale prostě klidem, kteří

s námi přichází do kontaktu, tak

že i v souvislosti s pachatelem

a jeho vztahem koběti existuje tak zvaný

pachatel, který je tedy

to, že si pachatel

vyviné pozitivní vztah ke své oběti

a tady zase můžeme

uvádit řadu případů právětřa

a domácích onásilí nebo únosu

a kdy ta obět se

původně měla stát nějakým

instrumentem toho pachatele

pro docežení učitého cíle

ale protože asi k ní by

tvořil pozitivní vztah, tak

dříveči pozdějí, třeba propustí

nebo přestanetírat, protože

když se můžeme vítit

a limský syndrom

popisali jsme ten 100-k holmský

tak limský podle hlavního města

Peru Vlima

anoj, no tak

a byl to příběh z roku 1996

kdy

učitá terójcická skupina

obsadila Japonskou ambasádu

v Limě, samozřejmě

za nějakým politickým účelem

ale tě pachatele

si postupně začali tvůřit

takže je postupně začala jejit pro pouště

ta jejich síla v počtu

těch nesených lidí klesala

Vické citové vazby

jsou fascinující, je dobré, že o nich

takhle můžeme spoličně i mluvit a moc děku

za všechny na ta vysvětlení

Já také děkuji a přeji vše dobré

Tohle už je všechno z Vinohradské 12

z pravodajského podkástu

Českého rozhlasu

Dnes s profesorem lékařské psychologie

a všetkem ptáčkem

z psychiatrické kliniky

První lékařské fakulty univerzity Karlovy

a všeobecné fakultní nemocnice v Praze

Bavili jsme se Ostokhomském syndromu

Vinohradské 12

tu s vámi bude i v dalších dnech

sledovat nás můžete

na sociálních sítích

psát nám můžete na e-mail

Vinohradské 12 za vináč rozhlas cz

a odebírat nás

můžete ve všech podkástových aplikacích

na vzlešenou zítra

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.