Vinohradská 12: „Hraničáři”. Kdo jsou a jak jim pomoct

Tady je Matej Skalický a tohle je Vinohradská 12.

Skradkovité chování, nepředbídatelná nálada i to je hraniční porucha osobnosti.

Kdo jí má a chce jít na komunitní terapii, počká si klidně rok a půl.

Proč? Taky na to se ptám Aniko Šlerové kolegině z webu i rozhlas CZ,

která se specializuje na témata související s dušivným zdravím.

Dnes je čtvrtek 27. července.

Ahoj Ano, vítej tady u nás ve Vinohradské 12.

Ahoj Matej a dobrý denšem posluchačům.

Tak řekni mi, co je to přesně hraniční porucha osobnosti, jak by si definovala, jak by si představila.

Ona už je teďka známa podpojmém emočně nestabilní porucha osobnosti,

ale lidé ji vlastně časco znejí pod názvem hraniční porucha osobnosti.

Soto lidé, kteří se často pohybují v emočních extrémech,

mají velké výky vynálad, jsou hodně citlivé, jednoduše zranitelní

a často také mají z konyk sebe poškozování,

či nějakým třeba pokusům o sebevraždu nebo myšlenkám na sebevraždu.

Častej jsou právě třeba emoční výbuchy, nějaká impůzivita,

a tě lidé mají problém s udržováním vztahů, protože se často není kogo být to moc úplnou

a nebo je mi naopak úplně zavrhnou.

A tady to je něco, co se může měnit z minuty na minuto.

Hlavním poznávacím znakem hraniční poruchy osobnosti

nebo emočně nestabilní poruchy osobnosti je nějaká neukotvenost

v sobě samém nejistota v emociích, myštlenkách, chování a identitě

a tuž džendrové nebo seksuální.

Tě lidé často mají problémy se sebe vědomím a sebehodno cením,

protože nevědí, kým jsou, tak se mi v sobě nevěří

a tím pádem kladou právě i velký důraz na lidi ve svém okolí,

vím, že te lidé v jejich okolí je často zranují,

že je to fakt jako komplikovaná diagnoza, komplikovaná nemoc

a hrozně špatně se s tím pracuje a ta terapie je jako nadlouho.

Ale samozřejmě to, že tě lidé jsou velmi citlivý,

taky znamená, že jsou velmi empatičtí a když ten problém

nebo tu diagnozu nějak zvládnou, když se s tím zvládnou vyrovnat,

tak třeba z nich můžou být právě trás kvělí terapeutí.

V skratkovi té chvání nepředvídatelná nálada,

tak bych to tak jako zhruba schrnul, jak je možné vysledovat právě to,

že nikdo má takovou poruchu, je to jako výsek charakterystický,

není to samozřejmě nějaký kompletní obraz,

ale jsou to nějaké znaky, kterél ze u těch lidí s tou poruchu pozorovat.

Ty si říkal, že ta terapie je dlouhá, že to není nic jednoduchého.

Takže lidé, kteří mají takovou diagnozu,

tak předpokládám dochází asi k psichiatru,

kterým napíše nějakou preskrypci na farmaka,

ale stejně tak důležitá bude patrně psichotrapie,

že se lidé mohou pobavit o těch svých potížích s někým

a začít na ty projevy té poruchy řešit.

No tak tím, že ta letba je nadlouho a potřebuje by to opravdu kompletní,

tak tam úplně nefunguje takový ten klasický model,

že jednoutý dně docházíte k terapii u tovy na sezení,

lidé z hraniční poruchou osobnosti,

často dochází právě na skupinové terapie,

protože tam jednostich problémů je,

že o ním se cítí, že nejsou přijatí

a do nějakému jde opravdu nejsou přijatí tím okolím

a proto právě pomáhá ta skupinová terapie,

protože tam jsou spolu s lidmi, kteří mají podobné problémy,

jako oni podobné zážitky a prožitky

a zároveň díky té velké citlivosti a empaty

se jsou schopně navzájem pomoci,

takže určitě jako skupinová terapie funguje lepé

než ta indyviduální a ta skupinová terapie

se dá řešit být to třeba nějakým docházením do stacionáře

nebo opravdu docházením na skupinovou terapii,

která je méněná pro lidi s hraniční poruchou osobnosti

jedna taková terapie, například,

dialekticko-behaviorální terapie,

nebo lej diabetes, k tomu se určitě ještě dostanem,

nebo také může dojít hospitalizaci

v psychiatrické nemocnici,

jině tam právě jsou častoty indyviduální terapie,

což taky není úplně efektivní

a je to spíš nějaké krátkodobá pomoc,

která nemá úplně dlouhodobé učinky.

Také je v Českou jedno zařízení,

říká se mu komunita,

je to pobytové zařízení v solenicích upříbrami,

kde lidé s hraniční poruchou osobnosti

bydný v podobu 6. až 18. měsíců

a intenzivně tam na sobě pracují.

Solenice skupinová terapie

mimo chodem, když by tam člověk chtěl jít

a léčit se nebo být účasten

té skupinové terapie jak dlouho musí čekat

na nějakém pořadníku.

Jako je to hned ze dne na den,

nebo za měsíc dva.

Ta čeka cílhuta je dost velký problém,

je to právě jako jediné zařízení

podobného druhu v České republice

a kdy jsem se bavila s vedoucím

komunity Martinem Clementem,

který toto má na starosti,

tak říkal, že ta čeka cí doba

je až kolem 18. měsíců.

To znamená, že nekaždý dostané

tu pomoc momentě, kdy ji potřebujeme.

Rostě jsem byla hrvězně

jako veselá a padněhem

prostě půl měnotě jsem spodlád

hodil jako do PSA

a vlastně i mojej máma

mi to potom opisovala,

když jsme někdy byli z pomů,

že jsem prostě jad vypínač,

že předzvakávám na světo anaku

a na světo anaku

a že nikdy

jako by nevypozorovala

s čím to soubysí.

Mezi tím už je docházet

právě na různé skupinové terapie

nebo i do to stacionáře,

ale i tam jsou dlouhé čeka cílhuty,

to znamená, že

lidi, kteří tento problém

mají většinou, to jsou mladí lidé

a ze 75% to jsou ženy,

tak na to pomoc musí

často dlouho čekat

a jsou

i případy, kdy

ta pomoc prostě nepríde v čás.

Zvčátku to bylo hodně

a jako byla ní o pomoc,

jsem si jako

řezala na ruchu

a na mnohu

bylo to hodně koli

tomu, aby to ostatně viděli

aby

viděli, že nějak

v sobě s níčím boju

že on neky problém je

a

potom se to povržel

přepnul do nějaký

závislosti

v tom smyslně vždy

Mluvá jsem z řiditelkou

organizace Kaleidoskop, což je organizace,

která zaštiťuje právě

komunitu v Solenicích a ta říkala,

že jsem v poslední době stalo,

že jem během jednoho týdne volali

dvoje rodiče

a ti vezmou její dítě

s čekací o seznamu, že

mezi tím zpahle sebe vraždu, takže

tý pomoc je opravdu málo

není v čas na a má to

a řidky to pražití

prostě znovatý nemusitci

OK, to se to nepovedlo

takže by to pražila

tak to mě hledně

dostalo do novou

no tak až joste

jako nejde se mi

nejde mi žít, nejde se mi zabít

jako co, co mám dělat

když už se do těch Solenic

ti lidé

toho diagnozou dostanou

tak co je tam čeká

jak ten aréal

dom vypadá, já se to vůbec ne dovedu představit

tak ty stám dela natáčila stám

v těle Lases i do kůže jednoho

jakoby s klientů, přičím všichni

všichni ostatní věděli, že si novinářka

ale prostě si šla si s vyskoušet

jak ta skupirová terapia vypadá

tak co tam ty lidi čeká

Solenice je malá vesnice u příbremy

a dům kde sídlí komunita

je vlastně bývala škodící

ten dům myslím

3 patra o velkou zahradu

a je to jen pár metrů od hřeky

kam se klienti mohou chodit koupat

mají tam krásné molo

a je to takový

na člověka padne takový pocit

pohody a relaxace když tam přijede

v tom domě

jsou pokoje, kde lidé bydlí podvou

a

ty klienti tam tedy spolu takhle

žijí

je tam společenská místnost kuchy

a tovní místnost

je takové zázemí pro terapeuty

kde mají místnost, kde pracují

a zároveň tam mají kuchyňku

kdy jsem tam přijela

tak mě přivítala jedna z terapeutek

ukázala mě, kde mám pokoj

měl jsem ten luxu, že jsem bá sama na pokoj

podepsala, jsem smlovu

kde jsem se zavázal, že budu dodržovat

pravidla komunity

jako například to, že budu chodit

na veškerý program a že budu chodit

v čas

spravidel, na které s nám hodně dbá

protože klienti

i tím, že vlastně

nemají ty pevně dané hranice

své osobnosti

tak jim je neustále někdo překračuje

a jeden z těch terapeutických nástrů

je, že tam je takhle

jako pevně rigidně daný režim

který se musí dodržovat

a ty klienti to vlastně sami vyžadují

jinak klienti u příjezdu

také odevzdávají svůj mobilní telefon

na první fázi pobetu, což je jeden

tři měsíce a to z toho důvodu

aby na něm jednak netrávili čas

a druhák, když tam člověk přijede

tak tam nikne do takého

jako jiného režimu

je tam ten pevně danej program

a je tam ve skupě

úplně cizích lidí

a může to být nepríjemné

samozřejmě, že tam nastanou

nějaké konflikty se spolubit vícím

vlastně důležité, aby v tu chvíli

ten klient nevzal mobil a nezavolal

to své mámně

bylo nejlepším kamarádový zvenčí

který s tím v tu chvíli nic neudělá

ale aby ty problémy řešil na místě

aby se svěřil okolí

a tomu také umožní

do té komunity zapadnout

a navázat tam nějaké vstahy

teď aniž bych to chtěl jakkoliv zlečovat

tak jenom kdybych chtěl

srovnat zářazení do psychiatrické nemocnicé

a sem tak tohle mi přijde

jako tábor s velmi přísným programem

ta režimová opatření

platí také v psychiatrické nemocnicé

a něco co má vlastně

jak ta psychiatrická nemocnicé

tak tady to zařízení společné

ale co je také jako nejzásadnější rozdíl je

že když jste v psychiatrické nemocnicé

tak je o vás plně postaráno

někdo vám stel, někdo vám vaří

docházíte na terapie

a nemusíte se o nic starat

je prostě o vás plně postaráno

zetím co tady v komunitě

je nastavený systém samozprávy

kde si ty klienti se mi vaří

se mi se rozhodují co budou vařit

a mi se starají o tendum

mohou rozhodovat jak bude

vymalovaná společnská místnost

a i do jistémí residen

program se mi vytváří

ty skupinové terapie, jak už jsem říkala

tak často ty klienti

nějakým způsem sami vedou

protože oni jsou ty, kteří mají tu zkušenost

tou nemocí a jsou vlastně schopni

a chodní těm ostatním

lépe pomoci

a tohans to pro mě byl hrozně zajímavý

vidět protože jsem fakt měl poci, že

děktaří si prošli

pokusama o sebe vraždu

a mají za sebou celou radu trauma

tak když došlo na ty skupinové terapie

tak opravdu z nich byla cítit

velká profesionalita

obrovská empaty, kterou si nedokážu

představit, že by někdo

kdo si tou nemocí neprošel

byl schopný poskytnů

jak ty skupinové terapie tedy vypadají

pojďme k tomu nejzásadnějšímu kvůli

čemu tam ty klienti jsou

a připomenu tu jednu

kterou tě poprosím o vysvětlení

tu tišto dbt

dbt je vlastně terapie

se kterou se tam začíná

je vedená terapiutem

já jsem na jenom takovém sezení byla

terapiut rozděl klienty

do dvojec a jeden z dvojec se měl

vyprávit libovolný příběh

a ten druhý měl zaukol

můbedlivě na sluchat a dávat nejvosůj zájem

pak se te dole obrátili

a posluchající měl

pak projevit logostejnost

a potom ukončení

tady toho cvičení se ta skupina

sešle v krůžku a diskutovali

co znamená projevo vadzájem

jak se projevoje logostejnost

terapiut

jim říkal věci

když udržujete očínkontakt

přikivujete, dotazujete

tak naznačujete, že v té konverzaci

chcete zůstat

bylo to vlastně cvičení

aby klienti pochopili

nějaké jako

společenské

pravidla společenské interakce

a by chápali co znamenají

různé společenské

signály

a proč třeba někdo může být naštvaný

když mu projevují logostejnost

to znamená, že ta behaviorální terapie

je vlastně i učely

nějakým způsobem

změnit ty behaviorální vzorce

a pomoci klientům

udržovat a navazovat

a také se tam kladé

velký důraz na mindfulness

to znamená, že

každá ta terapie

z to co jsem pochopila

začíná nějakou krátkou meditací

nebo meditačním cvičení

aby ty klienti byli opravdu schopní

být teď a tady

na tom místě

jako sami se sebou pracovat

a pak vlastně

se pokračuje dál

a ten poslední cíl

zvýšení sebe vědomí

aby vlastně byli schopni

vidět tady mám já hranice

tady máš ty hranice

tady to už je začárou

toho, co je pro mě akceptovatelný

aby to schopni komunikovat

tak svému okolí

to znamená, že ta první fáze

je zabydlovací dostávání

se do toho, aby

vůbec byli schopni v té komunitě

existovat, aby tam nějakým způsobem

netrpili, aby se stali

v té komunitě

a pak v těch dalších fázích

už je to o nějakém spolužití

s tou komunitou a budování

vlastně nějakém dát sviku

vztahu

on mi to hrozně dobře popsal

terapeut právě vedoucí kliniky Martin Clement

s tím, že cela komunita

je nějaká simulace realného světa

Byla se tam světkem

nějakého konfliktního chování

nebo že by tam došlo k nějakému sporu

třeba i na té terapie

jako řešit?

Tam se vlastně něco řeší jako

ten děl pořád

většinou

a ta témata přináší sami klienti

a třeba i sami řeknou

přišel jsem o minu tu pozdě

na minulou schůzi protože

jsem si zapomnil notísek

a ta skupina pak má

šanci na to nějak reagovat

zažela jsem tam, že se

řešilo například, že

nikdo někomu jinému nabídl půlku na nuka

zase s tím tématem přišel klient

a kdy jsem se pak na to

pozděj doptávala právě vedoucího kliniky

tak mě vysitoval, že je tam takové

takové pravidlou, že ostatním nedáváme

dary, ale to proto, že právě

jak lidé s hraníčním poruchu osimnostím

mají problém s tím navazováním vztahu

tak občas mají i tendence

si ostatní kupovat

protože se chtějí zalíbit

a tak to dějí takovým hlaspusem, který

není úplně zdravý a udržitelný

a pak je otázka, kdy to člověk

útné, jestli to udělat

u pulky na nuka, u desití na nuku

tak které či prostě dělají hned

tak znovu se vrátím

k tomu, co jsem tady říkal na začátek

z kratkovi té chovaní

nepředvídatelná nálada to všechno

se taky řeší právě i v Solenicích

co když potom ale odejdou

z toho zařízení, z té skupinové terapie

dal dochází

k psychoterapii, to je to jako dlouho do bázá

ale že to z nejím to tak, že dojdu na terapii

a jsem nevylečen, ale mě potiže

vynovány tak, že dokážu říct

ve sto aniž bych dál to s někým řešel

ty poslední měsíce toho pobitů

jsou nějak jako vynované

právě myšlenkám na

odchod z té komunity a na život

potom a tady to je velká

část toho, co se tam

řeší, je to nějaký jako to

ukončení tady té fáze a

přestoupení do toho realného světa

tím, že ten svět, který

žijou v komunitě, je dost

odlišný od toho realného

světa, byť ho má si molovat

s nějakým způsobem.

Přesně tak je potřák klást velký duraz

je právě na nějakou jako tu přípravu

a ten přechod, který se děje velmi pomalu

začíná to třeba tím, že

klinti jsou na nějakým individualním

plánu a určují se na jaký program

chtějí, ta na jaký nechtí

a pak že jezdí na další návštěvy

domů a vlastně takhle

postupně se dostávají do toho

opravdového světa, lidé

se pak navrací do práce

a vškolhej vrací se do rodin

s tím, že někteří

i nadále dochází do dených

stacionářů, někteří dochází

na různé skupinové terapie

a mají možnost jako zůstat nadále

v kontaktu s tou komunitou.

Je tam jaký se status úspěšného klienta

což je po dokončení

třetí nebo čtvrté fáze

toho pobitu

a když vlastně splní tady

toho úspěšného klienta

tak pak můžou jezdit i

akce takových exklientů

právě zpátky do komunity

a nějak sní zůstat v kontaktu.

Ten pobyt tedy může být až 18 měsíční

no není

pak divu,

že se tak dlouho i na to čeká

protože to zařízenianí asi

není na fukovací, kolik se tam vejde

lidi nebo kolik obstará klientů

20-30.

Teď já nevím přes nějakou má kapacitu

ale když si nebája, tak ten byl nějakých 15 klientů.

15 klientů, no a zpátky k tomu čeká se tedy

na to, aby se tam tě lidé dostali.

Naučila smí se otevřít

hrdině a bliskejn

můvět o tom,

co prožívám

a

zajímá mě

přeře meslo

zajímá mě sport

chtá by hodně cestovat

a je toho

prostě šešení moc.

Prostě chodně

jako našla

našli se zpátky nějaký jako své

a

tohle je jediné zařízení svého typu

v Česku není chvíc, takže nemají alternativu.

Pokud chtějí

zažít tady tu komunitu

to znamená fakt někde bydlet

aby tam spolu s lidmi

kteří mají stejný problém

a ne tam byti jenom jako pacienti

jako v psychiatrické nemocnici

ale opravdu se tam podílet na nějaké samosprávě

no a co dělat proto, abych bylo víc

nebo co dělat proto, aby se nečekalo

18 měsíců.

Jedna z věcí, kterou

změňovala řiditelka organizace Kaleidoskop

která komunitu zaštitiuje

bylo

že se vlastně musí více dbát

na prevenci, to znamená

zachytit problémy

které se týkají právě

těch jako osobní hranic

a sebe poškozování

u mladistvích

vůbec do těch akutních stavů nedostávali

aby ten problém nezašel

až tak daleko

to můžu být různé vzdělavací programy

ve školá, kde

jsou jak rodiče tak děti informovaní

o prvotních symtomech dušivního nemocniní

co tam nějaké včasné

intervence, včasné rešení problémů

jak ve škole

tak mimo ní

jsou to různé komunitní služby

to je jako jedna část

a ta druhá část je mít

komunitní služby v Českou

o co se snaží

reforma Pč o duševní zdraví

jeden z takových kličových projektů

o kterým se hodně mluvilo

byli právě centra duševního zdraví

a těch mělo do roku 2030

zvníknout z České republice 100

ale zatím je jich

jenom 29

a minister zdravotnictví

vlastímel válek zatopnul a 9

před pár měsíci prohlásil

že není jste zda

to opravdu bude

takže je tady nějaká snaha

v rámci reformy Pč o duševní zdraví

právě o poskytnutí

těch komunitních služe

pravence ve školách

ale tím, že se reforma teď

tak trochu zasekla

neví se co se přesně děje

a co bude dál

tak se obávám, že ten problém

se bude spíše prohlubovat

než nějak jako efektivně

nebo rychle řešit

vádata ohledně duševního zdraví

od společnosti Deloitte

teda ukazují, že

32% mladých čichů

a češek z generace Z

stejně tak jako

31% zemských milineálů

zežívá stresčí úzkost

bude to neustále

a nebo po většinu času

to znamená, že ten měř

jeden ze 3 mladých lidí zežívá

nějaké duševní obtíže

když pak slyšíte, že čekací

a komunitní služby

je roku a půl

tak si člověk říká, že by se s tím

asi mělo něco stát.

A přijmo lidé, kteří mají tu diagnozu

hraniční poruchy osobnosti

přibývá ich, nepribývá ich,

kolik je pro představu ich?

Tak v Česku nejsou úplně

přesná data na toho, kolik těch

lidí z hraniční poruchy osobnosti je

je to taky diagnoza, která

je poměrně těžko, diagnosti kovatelná

protože má spoustu projevů

které přijmo tu diagnozu

nemají, ale prostě mají

ty symtome, které teď

odpovídají podle

mezinároních statistik se to týká

zhruba jednoho zesta.

Tuším, že ta prevalenci byla

nějakých 1,6 %

v populaci s tím, že

celý ten balíček poruchy osobnosti

kám patří právětřa

narcistická porucha osobnosti

nebo astronická porucha osobnosti

se týká 11 %

populace, takže

zase jako týká se

více než jednoho z 10 z nás

a to je vlastně

jedna kategorie těch duševních

nemocí, takže když to takhle člověk

slyší, tak má pocit, že ten problém

je fakt všude přítom nej, že každý

kolem nás nějaký duševní

problém nebo psychický problém

zežívá nebo jednou zeži.

Tak moc díky, že jsme o tom mohli

děkuju a přítoby

i posluchatím hezký den.

Tohle už je všechno z Vinohradské 12

z pravodajského podkástu

Českého rozhlasu. Nedné se z Anou Košlerovou

mojí koleginí z webu i rozhlasce

Z, která se dlouhodobě věnuje

tématům týkajícím se duševního

zdraví. Bavili jsme

se o hraniční poruše osobnosti

respektive emočně

nestabilní poruše.

Tahle epizoda byla na velmi důležité

téma, neradí bychom ho opomenuli

a duševnímu zdraví se

budeme věnovat určitě i někdy

příště. Tak nás nezapomeňte poslouchat

a nebo číst na webu i rozhlas

CZ. Na slyšenou zítra.

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.