Čestmír Strakatý: Horáček: Hledejte smysl života, poradím jak. Nejsme šťastní a může za to nejistota, trénujme mozek

Čestmír Strakatý Čestmír Strakatý 6/1/23 - Episode Page - 32m - PDF Transcript

Tady je Čestmír Strakati, vítejte u dalšího dílu mého podkástu, moc děkuju za všechnu podporu na hero-hero.co.l o lomenu Čestmír.

Dnes je mým hostem profesor Jeří Horáček, psychiatr a neurovědec, velmi zajímavým pohledem na svět a všeco jej co se ho týká. Vítám vás dobrý den.

Děkuji za pozvání.

My, když jsme se teď konun bavili před rozhovorem a to je něco, co mě velmi zaujalo. Vy jste říkal, že se vlastně nemáte moc dobře respektive, že doba je zlá, když to tak řeknu?

To je zásadní otázka. Já nevím, samozřejmě málo kdo je schopnit odstoupit od doby, ve které je podívat celé ní objektivně a říct, naše doba je lepší, horší než jiná.

Ale každopádně to asi ceglí, ječina lidí, si myslím, že ta doba, vlastně ve které, že je mne přináší spoustu nepríjemných nebo negativních fenoménů, nedostatek času, záhlceň, nejistota a podobně.

A to jsou samozřejmě i děje, které v dějnách se vyskytovali, v lidské dějny si dělí na období, která jsou uklidnější, která jsou snáze vlastně jako predikovatelná, člověk snáze odhadné, jak je to bude zaměstíc za rok, za dva roky.

A pak jsou období v dějnách, které jsou jako méně predikovatelné, dá se hůř předpovědět, jak to bude zaměstíc za rok a podobně.

A to je právě to období, ve kterém žijeme my, teďka. To je ten fasej, dějná fasej nebo období nějaké.

A právě ta vysoká míra nejistoty a horší jako predikovatelnost.

Jo, to jsme viděli krásně za covidu třeba, čekne vedě se zaměstíc bude živé nebo mrtvé, jestli jeho blízký budou žít, jestli bude další lockdown.

To jsou všechno faktory, které s nějakým způsobem promítají do lidské psychiky a to jak individuálně tak kolektivně.

A v tom individuálním, vlastně na té individuální rovině, s to projevoje jako zvýšení různých úzkostných potíží, nebo vyšší depresivita, nespavost, taky důležitý indikátor.

A na té kolektivní rovině potom, nebo skupinové, to může být k celé řadě vlastně dříve nevídaných a nečekaných dějů, kterých jsme světky teďka.

Máte například na mysli...

Mám třeba na mysli spohybnění pravdy jako takové.

Já jsem měřil tu mysli ty různé protesty, proti systémová hnutí.

To určitě taky.

To, že lidé se trochu staví na zadní předtím mainstreamem a snaží se hledat vlastní cestup.

Přesně tak.

Přesně tak.

Je to jedna věc.

Druhá věc, která to zastřešuje, je prostě nedostate nějaké zřetelné a zdílené vize, kam vlastně směřujeme.

Člověk potřebuje vědět kam vlastně dé v životě a společnost taky za něco, za něco usiluje nebo za něco, za něco se snaží, bouje za něco.

A ten cíl teď ke vlastně není zdílený mezi lidmi.

Což je další signum tempóry, znak doby, že lidé hledají obkýžně, hledají vize, kterou mají následovat.

A která pochopitelně nějakým způsobem potom legitimizuje jejich život a dává mu smysl.

Tak to je další oblast.

Další oblast, kde se to znejštění projevuje poměrně vydrazně.

Potom je právě spochybnění pravdy a výrav různé smysly, konspirační teori.

A což je věc, která mě teď jako velmi zajímá, jako fenomen ke studiu.

Protože to je závažný problém, který ohrožuje nenom druševní zdraví, každého z nás, ale také liberální demokracie jako takovou.

To jsou vážné věce.

A když říkáte kolektivní, že to je jedna z těch kolektivních reakcí na to, jak ta doba je dynamická,

jak žijeme v takovém tom kvasu oproti, oproti jiným dobám, kde byly možná klidnější čili.

Projevuje se to tento krát, ne? Vždycky to asi projevovalo stejně.

Ale tento krát se to projevoje třeba tím, že lidé právě vyhledávají tu vlastní pravdu, nebo spochybnění pravdu a tak dále.

A někdo by možná nabítnul, ale dezinformace tu přece byly vždycky.

V první situálce byly dezinformace.

V druhé situálce před 300 lety tu byly nějaké dezinformace.

Určitě, ale dezinformace samozřejmě stejně kolež, klám.

Jo, to jsou věci pro paganda, manipulace.

Jo, to jsou všechno fenomény, které jsou, známe to, není nic nového, ale to, co je nové, je tento fenomén u vnitř hiperkonektovaného světa.

Tato taková to míra propojení mezi lidmi, jako nebývala, jak mohle vlastně vezmete lidskou spoločnost.

A propojí, tak se objevují emergentně, tam to se vynoří fenomény, které jako nebyly a ty mají potenciál synchronizovat chování lidí.

Takže nakonec to vede k tomu, že se lidi se berou zautočili na kapitol, což jsme viděli všichni.

A to je ten problém.

To jsme na staré psychologické mechanizmy, nebo známe nic zvláštního, zasazené do nového kontekstu, zvyšené pro pojenosti, vedou něčemu, co tady dřív nebylo

a co je dobré studovat, snažit se tom porozumět a negativní dopady nějakým způsobem mitigovat nebo im zabránit.

My se změňoval, že to je něco, co může poškodit psychiku, nebo poškoduje to psychiku člověka.

Je to takto znamená, že i třeba to, že člověk propadne dezinformacíme.

Já to nechci moc karyklovat, protože ono to vlastně má jako racionální základ, že to, že člověk hledá něco, nebo vyříkáte,

nemá co následovat, tak hledá co následovat. Je vlastně úplně přirozené.

Je to přirozené. To není přirozené. Není to nic zvláštního, nebo nepřirozeného, ale nebývali je ten rossach.

Bavíme se o konspiračních teorích, tak ty vždycky byli pochopitelně.

Je to nějaké vysětlení, abych jsme si řekli, co to vlastně je konspirační teorie.

Konspirační teorie, aby jsme definovali, je prostě nějaké zjednotušené vysětlení situace,

nebo světa, které založené napřed pokladu, že existuje nějaká skupina,

která pracuje ve skrytu, která je skryta, která s nám manipuluje,

která má s námi zlovolné úmysly.

A ta životní situace negativní ve které jsem,

jakým vysětlitelná, je to vyná někoho zednářů, iluminátů.

Jo, to takovýhle prostě zjednotušený vysětlení.

Je to teda příběh, který zjednotušuje kompleksní problematiku,

no bo kompleksní složitou životní situace zjednodušují

a výsledkem je zjednotušené řešení.

A to je to nebezpečný. To řešení je zjednotušený,

to znamná řekne, eliminujeme ty, nebo oni,

a ono bude všechno pořádku, a ono pořádku nebude.

Ty problémy jsou kompleksní a musí se řešit prostě složit,

a ne zjednotušeně, naopak složitá, složití problémy,

že složité řešení a nejednoduché řešení.

Jednoduchý problém, jednoduchý řešení, složitý složitý.

A tady vlastně jako by se to, jako by se to mícha,

což je jeden problém, který s kými konspiracemi je.

Samozřejmě, konspirace jsou tím atraktivnější,

čím víc je do banejista, v různých obdobích,

jako morových epidemii, jen po dlouhodobích

váhlečných konfliktů, za 30 leté války byla různá

chyljastická hnutí a různá jako myšlenková hnutí,

která přesně toto leto následovala,

tuto strategii.

Ale v množem případě to je problém,

který se vyskytnul tady znovu,

v důsledku nějakých podvíne, které případně

si musím trošku ještě vysjetlit,

a týká se celého světa,

což je všechno všech států,

protože ten svět je propojenit nějakým stoupá ryzyko.

Já občaslyším v soběslosti s tím, o čem se bavíme,

že nikdy jsme si nežili tak dobře jako teď.

Době, protože huduba je nižší,

bohadství je vyšší, máme se z kvěle všichni

nebo všichni asi nejle,

minimálně my tady si asi máme z kvěle,

to je něco, co byste rozporoval.

No samozřejmě,

rozporovadnou očetě bych si o tom rád popovídel,

třeba s těmi, kteří to tvrdí,

protože teď jsme řemné škastnější době,

jsme spokojení vychází z nějakých

udajů nebo z nějakých proměných,

kterými se to měří.

Kojenecká umrtnost bez pochyby

je nejnižší, co by byla v dějnách,

třeba, kdyby jsme to řekli,

nebo ekonomické zabezpečení,

lidí ruchodové zabezpečení,

to to takhle bezpečná ta doba nikdy neběla.

A když se lidi zeptáte, jste škastný,

jste spokojení, víte pro žit,

víte co je smysl vašeho život a víte,

tak oni řeknou, ne, jsem neškastný,

nevím, hledám smysl, nemůžu ono jít,

nemám čas na nic,

nemám čas na sebe,

než na sebe vůbec nemám čas

převod ráne do večera něco,

pracují, nebo někde jsem zaměstnán,

nějakou technologii, která konzumuje můj čas,

tak, tak,

proto to, jak poskládáte ty,

jak poskládáte ty,

vlastně ty složky toho, co potom označíme

jako well-being nebo škesky,

tak pak vám víde ten dýsledek, samozřejmě,

takže to, co já tvrdím,

je, že určitě naše doba

není úplně škastná,

řekáme si nejškastnější,

a měli bychom se snažit,

prostě říct, proč co dělá dneska

za těchto podmínek,

lidmi neškastnými, a v tom jim

se snažit pomoc.

Když jste říkal, když se zeptáte člověka,

jaký je smysl života, tak já mám pocit,

že to jsou docela těžké otázky

na to, na to ptáce člověka.

Kdybyste se měl zeptat, jaký je smysl mého života,

tak já vlastně nevím,

bych vám dokázal odpovědět.

No, tak na to máte celý život,

jako zvůry smysl života, je věc,

o kterou člověk jako usiluje,

ale musí větět, že to hledá,

protože když to nehledá,

tak přijde chvíle,

kdy to bude

jako poměrně značné problém.

Ta chvíle je před námi, je předka jednym z nás,

my se na ní nekejší,

ale ona tam je, to je chvíledy,

končí na život, a tam na jednou se ukáže,

jestli člověk pockivě se ptá,

proč vlastně, že já jaký smysl

život má, protože když ten smysl

jde, nebo se nesnaží hledat

a nedodáho tam,

tak ten život na koniec víde poměrně

nesmyslně.

To je subjektiv, ne?

Každý se to může...

Já neřekám, že je nějakej

jeden ideální smysl života.

Je o to usilování,

aby jsme ho hledali,

a na to usilování je potřeba

mít chvíle kuklit, mít možnost odstupu,

nepracovat od rána vodů,

jsme v 9. do večály,

když se to mluví e-mail,

mít možnost prostě přemejšlet

sám osobě a nebytom na pojenej

prostě na displej mobilního telefonu.

Jo, to jsou, to jsou, to jsou,

to jsou ty věci.

Smysl života je velký problém,

je to úkol, každýho z nás,

já nevím, jaký má vytváš,

snažím se najít svůj,

dám mi to plnopráce,

ale je jeský tu práci tomu věnovat.

A tak snažím se vám?

Jo, jo, jo, snažím se o to.

No, to takhle úplně se říct,

jako nedá, ale učitě by to souviselo

z něčím jako poznání, hledání,

snáha zasazení sebe do kontekstu,

který nebude tak bezysmyslné,

jako kontekst

lidské existence,

pokam, že kdy výmáme sami sebe

jako ten jediný etalonvo, který jde,

když to takhle má čověk postavený,

že já jsem to vo co deje,

vo co já kultivu, vo co usilu,

tak jak říkám,

vorezontu par desetí letí

do konceptu, u každýho,

což není žádna novinka,

takže je dobrý se na tom pracovat.

A hledat, jak to udělat,

aby můj život dával smysl

i přesto, že jsem smrtelný.

Já musím říct,

že čím jsem starší a čím více

zabývám těmi toho táskami

jako svém voľném čase

v uozovkách, tak mám větší

prochopení pro náboženství.

Že vlastně rozumím tomu,

proč je

důzných jako prozření

a dotklo se mě bůh a tak podobných

skušeností, které bych nechtěl

jako tačovat, ale že vlastně

rozumím tomu, proč je

z pragmatického hlediska

toho, o čem se bavíme,

pro člověka vlastně

pohodlnější

a věřit v bohá

a posmítný život, nebo převtělování,

nebo cokoliv z těch jednotlivých

náboženství, co navízejí,

protože to vlastně strašně

já s kým souhlasím

a nechci dělat, aby to zňalo

jako

proti nábožensky, co řeknu,

před takto ne myslím.

Já mu hlubokou úctu

ke všem náboženských

k vidíře jako takové

a ke všem náboženským směru

a všechno pohrádku.

Nemám s kým žádný problém.

Nicméně, z toho pohledu,

který vy zminujete,

náboženství je vlastně příběh

do kterého já sám sebe

sám sebe zasadím.

Abych to byl schopný udělat,

tak musím přímovň ten myšlenkový rámec

a nechtít, aby ho

aby byl dokazatelný

jako logicky, nebo vědecky.

Takže výra vlastně dobrovolný dar,

kdy já se vzdávám

potřeby důkazu

pro to, čemu dávám tu víru.

Je to dobrovolný akt, který vyžaduje

jisté sebe zapření

v tom, že já dávám tu víru.

Kdyby ten můb byl dokazatelný,

tak to není výra, ale je to evidence.

To pak není výra.

Tohle je výra.

Samozřejmě

věřící lidé

neustále,

většiná, věřících lidí

jsou neustále konfrontování

s nějakým pochybnostmi,

si ta výra směřuje,

s právnými směrem, si to byl

dobrý dar.

Já jsem pracoval jako psychiater,

psychotrapeutycky, se spoustu

jako hluboce věřících

s faráři, s jebkyškami.

Jo takli, jako dymekteří,

jako jsou hluboce v té výře a profesionálně.

A mě kom to pomáhá,

ale neuplně každému.

Ne každému,

jsou chvíle krize, kdy na jednou

je to krize výry a ta výrasel,

že je jiný myslovi. Když výra

všechno v podrátku,

nemusí funguvat u každého bryto,

vyžaduje prostě to, co jsem změnil.

Když se potřebuji důkazu,

což je velká věc.

A já si myslím,

nebo mógu představu, možná trošku naiví,

že je možné

ten

nějakým způsobem najít

řešení problému naši existenci,

tak aby to bylo platné jako pro všechny

a nebylo potřeba

toho to vzdávní se sébe sama

tak velkého, když se rozhodnu,

že budu věřit nějaký příběh,

který je označovat jako kréd, jako ta výra.

No a co to je tady?

Říkáte, že věříte,

že něco takové existuje?

No mám představu,

ale to asi by nám nás stálo

celý ten rozhovor,

že to je tak jako na semestre,

jako si potom povídat,

než bychom se k tomu dostali.

To jste načrtnou.

Já řeknu přiběžně,

jak by jsem si já představoval,

že by se na to dalo jít, nebo

hlavně nechci naším posluchačům

introjikovat nějaký řešení,

že jak říkám, to je úkol každého z nás.

Říkáte, že jsou ještě inteligentní.

Ne, ale jako...

No to jo, ale

jak jsem říkala, je to úkol

každého z nás.

Když máme nějaký obtížně řešitelný problém,

jako třeba problém otázky naší

vlastní existence,

tak problémy, které jsou

obtížně řešitelné, nebo do konce

i úplně řešitelné,

se dají řešit v okamžiku,

podmínky.

To je takové jako pravidlo,

který jsem přišel a použel motřa psychotrapy.

To znamená, člověk

zaprvé může změnit premisu

před poklady, ze kterých vychází.

Řešení, které

je tady nechvíli

nežešitelné, nebo nevychází to řešení,

takže změnit premisy podmínky

vysětli. A nebo

druhá věc, co můžeme udělat

v případě, že jsme vystavení nějaké bo neřešitelnému

problému, tak je

vzměnit kontext, to znamená rámec,

uvnitř, kterého

uvnitř, kterého

příběh řešíme.

Příběh

nebo problém, problém naší

existence vychází z jakých premis.

To premis a jasná,

to, o co dé,

jsem já, moje existence.

Tějde set na

24. molekul, které

jsou v danej chvíli integrovaný

metabolickýma dráhama, které by tváří

to, co se menej i říhoráček

a co se prožívá, taky jako

i říhoráček. To dle je to, o co dé

a tuto existenci

já jsou hní starám a snažím

se ji uchovat.

A najít pro nějakým,

který jsem smysl, bezpečí

a taky jakým

jako domeček, kde se bude dobře

této existenci, jako

dařit. Což,

jak já bychem to být na Ford.

Což nejde, protože jsme smrtelní

kdybych, kdybych bych bych s mnem

byly natarvalo, tak nemůže

jít do nové a nic nového vzniknou

vzniknou vzniknou a věci vznikají a zánikají,

to je známí od

předsokratických filozofů, jako největší můdrost,

která je, že aby něco molovu

vzniknout, něco musí zaníkrout. Už napřesal

Anaksimandros, první

jako z filozofů

Evropských.

Takže a ta premysa, když se změní

tak na jednou naše existence

vypadá netká radosně. Řeká

příklad, jak to řešit, jaký můžeme změnit,

no tak to, co jde, nejsem já, ale to, co jde, je logika,

jakého procesu još, já jsem součástí.

Ten proces může byť proces evoluce, proces život a

pravd genu, který přes generace přicházejí.

Do mě vstoupili zase do někoho, do někoho přijdou.

Je to netře, když to je jednou duším?

No, no, děky, no, děky, děky, no, řekne,

jsem tu smysl život, a mi dávají děti,

taky děti, taky na Bohu želů mřou.

Takže, to musí, řekám, musí proces, nemůžete být jako ta entyta,

jo, jako, jo, já se mi to dáří úplně, úplně popsat, ale...

Ne, já myslím, že se vám to, jako je to samozřejmě...

Co, ale ono to jako netriviální, ono to, jo, je to složité.

Je to složité, je to kompleksní, a čeku to těžko,

jako jde do hlavy, protože jsme zvyklí myslet, myslet jinak,

ale to myšlení vychází z nějakých premys,

a když se zamyslíme nad tím premysem a změníme,

tak na jenu to můžete prskě se to řešení objevit.

Problem naši existence má pohodový řešení, když se děláme,

to, o co dé, nejsem já, ale to, o co dé, mě,

je to, čeho já jsem součást, a tak už za to součást,

už si můžete dostat kdy, cokoliv, a je to univerzální pravidlo.

Může to být náboženství, nějaká výrá, nějaký, prostě dogma,

může to může, tak řekám, geny, prou života, prou tvývoje,

historie, cokoliv, ale už to je úlevný a určitě to je posunné.

U možným to čeku, jako hlupší pohled i na sebe sama

a na to jistou tragiku, která z naším životem je spojená.

To, o co jde jsem já, jak říkáte,

je něco, co prostě dlouhodobě nemůže fungovat?

No, může to fungovat, no, nefunguje to, no, tak jak by to mohlo fungovat.

Já si umem představit, že když je někdo ekstremně bohatý

a spokojený se svým životem a vce vším, tak...

A pak umělá na kardsidom pankrátu, tak co?

Tak na tom stejně jako každý druhý.

Ale může být furt spokojený, nebo...

No, je stejně nespokojený, jako, kdyby nic neměl,

tak to námá věc, tak z medicíny jako, tak já jsem doktor, takže...

To mám můžu potvrdit, jako vám potvrdit, jako každýho.

Mluvím je trošku jako v lehčím toho, no, v ovážných věcích,

ale já jsem moc rád, že o nich se bavíme, že nakonec,

jako todle jsou ty podstatní měci a ta společnost, společnost...

To přijde strašně inspirativní a pokud se bavíme o tom,

že lidé nejsou šťastní, což je fakt,

když se máme objektivně dobře, tak ten problém někde je.

A ten problém asi je i v tom, že ta doba prostě je taková,

že nás vedek tůma, bychom se soustředili víc na sebe,

než přemýšleli o nějakém přesahu a o tom,

co jste zmíněl, o tom, jak jsme jsou části něčeho, co je trvalejší,

řekněme, protože jsme pořád ná, a tak to budu trevělezovat,

ale jsme pořád na těch mobilech, sociálních sítích,

poholcení svou existenci, lajky, s dílením kritikou, politikou,

opravdu pěnou dní, dolo by se říci.

Přesně tak, jo, a pokud si dává pozornat,

aby jsme to jako nekritizovali, prosky tak to je, tam není prostor,

aby jsme to kritizovali, ale...

Tak asi je, ale nic tím neudělám.

No, to můžem s kým udělat, tak jako jsou různé mody,

tak ho zás může být nějaká moda, třeba jiná, která nebo trend,

kterým umožení lidem žít ve větší lehkosti.

Jo, to je další věc, jo, která je důležitá,

že je sam lehce, nebo ne.

Jo, zeptějte se lidi a uvidíte, co mám řeknout.

A lehkost je, počit lehkosti, je ekstremně důležitá složkašké zký.

Jo, dřete svůj život a nebo žijete z lehkosti.

To vám přijde jako hodně těžká utázka, vlastně.

Taky asi zalaží na tom, jak si člověk nastaví to,

jestli se může je lehce, nebo ne, protože každý to má nastavený ne.

A já můžu život může být relativně lehký,

ale já si budu připradat, jakože je je těžký a...

To ne, ta utázka nesivá život, je lehký nebo těžký.

Když se vám žije lehce?

Je sam, že je zlehkosti.

Zlehkosti?

Zlehkosti.

A vám se žije zlehkosti?

Nežije, ale snažím se o to, nebo řekám si, že to je jedna z věcí,

o kterou stojí za to usilovat, aby se čeku žilo zlehkosti.

Je to hodnota poměrně vysoko, která postaví na promě,

nebo a probuje klienty.

A aby se vám zelo zlehkosti, tak těláte co?

No přemýšlím o vážných věcích a snažím se přijde na to,

co jsou tedy v obrady podstatný věci,

kterým pro které stojí za to jim investovat, pozornost a soustřitě.

Když se změnila to nábuženství a říkáste, že vlastně,

když člověk věří, takže vzdá nějakou logiku a nějaký důkaz toho?

Ne, ne, vzdá, jako potřebu toho důkazu.

Tak jsou tu nějaká nábuženství, třeba východní,

nějaké formy buddhizmu a tak dále,

které vlastně na tomto tolik nelpí?

Tak konkrétně to jste změnil, tak buddhizmus je,

že to nemá bohá, nemá tu dejitu, které by se ček vztahoval

a je to spíš jako pravidlo a spíš to pravidlo života

nebo pravidlo, jako posazený do toho existenci,

že buddhizmus určitě jako je výmka a z těch dalších východních nábuženství,

teoreticky by to mohlo být taoizmus, ale ten je,

ale na nábuženství jako dává lidem hodně,

proto vlastně ten původní čistý buddhizmus,

který byl bez bohá se velmi rychle změnil do toho bohatého,

prostě bestiáře nejdůzníších, boddhizatvů a dejty,

které tam původně jako nebyli a které tam o tomto žité nábuženství doplně,

stejně tak to úplně stávujeme, které byl vlastně čistě intelektuální koncept,

jak přemýšlet a tedy hodně tady o tom,

jak výmať dynamiku procesů,

misto lpění na jednotlivostech, ale když potom vidíte, jak je žitý taoizmus,

tak to je zase, proč to jsou chrámy plní,

sádruvých pandiuláků v nejrůznějších, jako bizárních, jako pozicí.

Je to proto, že člověk to potřebuje?

Je to další potřeba, no, je to taková potemistická nebo fetešistická potřeba,

která v těch nábuženství taky je, a která tam dodává na konec tedy postavy,

který se v tý původní myšlenci jako nebyli,

to odráží to lidskou potřebu, to nesoudím v tým případě.

My tuhle potřebuje, asi máme všichni do istemí, nebo jako,

asi záležené od na tom, jak moc člověk spracuje všechno toho.

V čem jste mluvěl, ale zároveň člověk si asi může najít tento tém

v různých věcích, ať už je to politika, nebo je to nové auto,

když to úplně vulgarizuje, nebo je to nevím pohledat na ukrainskou válku,

něco takového.

Určitě, určitě, určitě, to je jedna z komponent, a to, co jsme řekli,

a co asi bych řekl, že jako je i pravda, že vlastně ten potemizmus potom se

prostě nakonec dostane i do velmi abstractních myšlenkoj náboženských směrů,

jako je trabudizmus, nebo táho jizmusa, a konec to v tom žitím může převládnout.

Já přemyšlím na tím, jak vlastně zjednodušit to, co jste řík,

protože dubaj složitá a tak dále a podobně, jak být štastný tedy dnes?

Je to fakt o tom, o té tvrdé práci s tům myšlenkou a o tom hledání?

Já jsem smžel, já jsem smžel, že to je pocky, pocky, jako hledání.

Ale tak to je jenom to...

Nezavírat oči.

To není pro všechny.

No, půjde se, já dělám jako psychotrapy už hned skoro 30 let,

psychotrapy vlastně ležba z dálka není takhle abstractý,

to mi tak jako si filozofujen, ale psychotrapy v podstatě je ležba pomocí psychologických prostředků,

která nakládá s těmi to procesy, která se snaží vlastně zyskit,

když má člověk nějaký polet na svět, který pro něj nevýhodný dělá mu tu psychickou potlíž,

takhle mál adaptivný, neurotický jako příznač.

Tak vlastně hledáme společně s ním klientem, hledáme proč ten svět vidí takhle, a ne, nějak jinak, takže myslím si, že je to jako celkem věc,

která se dál, mám i tu zkušenost, se dál jako univerzálně, to nejsou věci, které jsou pro náky myslit, ale to musí každý můj začít přemešlet v osobie, ale...

Potřebuje vedení.

Potřebuje vedení, nebo studiu, nebo...

Nebo vůbec jako vědět, že toto je to podstatný od co jde, je o což neská na tom pracujem, aby jsme to našim poslukačům spodředku, ale že toto je taky možnost, jak přemešlet potom.

Vy jste změnil ty podmínky pro šíření deserinformaci, když se vrátím o pár minut zpátky, že je pro vás důležité to možná zmínět, nebo nějakým způsobem rozebrat, jaká je tedy teď jsou?

Já se pokusím vysetlit koncept, za kterým pracujem, a který testujeme taky z kolegy, a pro co v centru, mimo jiné třeba, pro co jako vědoucí centra pokročili k studii mosků a vědomí v národním úste buduště měl zdraví, což je skupina jako výskupná, která zaměřuje na problematiku vědomí, neuronálních podkladů, moskových podkladů, vědomí.

A v důsledku, podstatě, společenské poptávky, to znamená těch dějů, které teď se, jako vidíme, okolo sebe, se věnojíme také deserformacím, konspiracím, teorím a šíření a možnostem prevence.

A máme takový model, který předpokládám, že asi vy mohl naše poslukače za ojimot, pokusím jsou vysetlit, kdyby něco, když tak nezastavte, kdyby jsme se stráceli, není to plně jednoduchý, ale já se to v pár větách vysetlit.

Potokači už tu nechvíli výžet to, že to dneska nebude jednoduché, takže...

Tak...

A to je dobře.

V okamžiku, kdy člověk je dlouhodobě v nejstavstavu, tak jenutnost uvědomit, že pro mozek nejstota je toksická, co tím myslím.

Nejstota znamená, tu jsme zmínili, že nemůžu predikovat, co bude za chvíli, nebo co bude urouznu, v nějakém horyzontu.

Když to nemůže predikovat, nemůžu to odhadnout, tak to vystavuje nervový systém vysokému stresu.

Stres rovná se nejstota, to je to též, nejstota je to psychologicky stres, jsou cirkulující stresu, je hormony, které jsou, které jsou v organizmu.

Té hormony, které jsou spojené se stresovou reakcí, se mene o kortikojdy, a kortikojdy, kdy jsou dlouhodobě zvyšené, tak narušují propojení mozku, narušují snižují počet, počet si napsí a blokují možnost mozku, aby se učil, vysětlím.

Mozek je dynamický systém, který se neustále adaptuje na zkušenost, která přichází, každou chvílí, a adaptuje se není tak, že se učí něco nového.

No, tady se učíme, že jsme tady, a je nám tady dobře, a povídáme si, bo zajímavých témátek a budeme se to pamatovat.

A teď nám prostou si napsé, které nám toto zachytí naši mozku, když se nám rozovor povede, tak asi nadlouho, kdyby jsme ho nějak úplně prostě zvorali tak na fort, že to budeš všpatná zkušenost.

Tak, ale když stres působí dlouhodobě, tak vlastně blokuje mozku, to učení, blokuje růst nových si napsí.

A nedvový systém, aby se vyrovnal z kompleksitu a složitostí světa, má potřebu si najít rychle, jako ochranu předtím, nějaké zjednodušující vysvětlejní.

Takže máme lidi, a covidu třeba nejistota obrovská byla, co bude zavření nic, nikdo z nás nic tak jako neznal, ale jsi tomu nerozuměli, jak byli jsme nějakou nejistí v té situaci.

A pak přišel někdo, kdo nám řekl, covid je proto, protože jeho někdo z nás poslál, nebo někdo s námi manipuluje,

je to o tom, aby jsme se navakcinovali, a pak jsme byli řízení na dálku, jako roboti, jeho někdo přijes nějakým, jako nesmyslem, který by tě to sebevětší nesmysl,

tak poskytuje iluzorní vysvětlejní, to znamená, synží hladinu stresu v tu chvíli.

Kdy se sníží hladinu stresu, klesnou stresové hormony, které do té doby blokovali na učice, jak to teda do vopravdy je,

a výsetkem je to, že se by tvoří nová zkušenost, výrav tu konspirační tohory, která se v tom osku okamžitě a rychle zadrátuje,

vytvoří se synapse, který udrží, jako trvala vzpomínka, a která tomuše na furt, a která ovlivňuje myšleň a světo názor toho člověka, skoro jako by jednou pro vždy.

Člo to je v fyziologická reakce vlastně?

No jasně, že to je to psychologická a fyziologická reakce, to bylo to psychologická reakce s fyziologickým podkladem.

Moc děkuji, že jste doposlouchali, až jsem zbytek rozhovoru, nejdete na hero-hero.co.lomeno.čestmín a uslišíte v něm třeba tohle.

Hladka MD má vypadá, že měla být první volba při těších formách postromatické stresové poruchy.

Ty lidé jsou vlastně na obou těch stranách, jako stejných, oni mají jiné, jinak se projevují, mají jiné svoje výry a tak dále.

Oni myslí, že jsou blíž pravdě, ty si myslí, že jsou blíž pravdě, tak to je naprosto jako neslúčitelný.

Jak vy nad ním přemyšlit?

Prostě o to naprali peníze, propojili dostatčí noctví někde v nějakých jezkynch v Norsku, kde jsou ty servery, prostě dostatční velkým noctví, jak na uronu.

A není tohle desivé?

No desivé, no tak to je, no tak to je.

Mozek by nebyl zaplaven kulkokortikoydy, kulkokortikoydy by nedělali zvýšenou rigiditu myšleň a zvýšená rigidita myšleň, by nedělali to, že ček úvěří každý první belběně, která přijde.

Ta cest taky štěstí pomoci té psychidolecké skušenosti, asi dává smysl.

Jasně, tak to je to voce, počebuče běřeče, samozřejmě.

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.

S PŘEDSTIHEM A V CELÉ DÉLCE 84 MIN. NAJDETE TENTO ROZHOVOR JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR


Psychiatr profesor Jiří Horáček v jednom z nejlepších rozhovorů, jaké jsem za poslední dobu dělal. Fantasticky inspirativní. Nemluvili jsme přitom o lehkých a jednoduchých věcech. Kde je smysl života, jak být šťastný, jak se dezinformace zakopávají v mozku? Zásadní otázky, na které Jiří Horáček nabízí odpovědi. Říká například, že pokud člověku jde jen o sebe, před smrtí tento postoj selže. Co tedy dělat jinak? Dozvíte se v rozhovoru, ve kterém toho opět je daleko víc.