Studio N: Co se dělo za zdmi České televize

Je čtvrtek 22. června, posloucháte studio N, tady je Filip Titlbach.

Dnes o tom, co sedilo za sdmi České televize.

Dnes o tom, co sedilo za sdmi České televize.

Dnes o tom, co sedilo za sdmi České televize.

Dva z nejslidovanějších publicistických pořadů v zemi.

Dvě výrazné televizní tváře a dva podněty, které odstartovali interní šetření

i veřejnou debatu, která nemá ve vztahu k České televizi obdoby.

Je tu 168 hodin, srdčně vás vítám.

Objetování s denka nekoli.

Deník N několik měsíců mapoval zkušenosti bývalých i současných členů

redakcí pořadů reportéry ČT a 168 hodin.

Co porvedením Marka Volnera a Nody Friedrichové zažívali?

A proč roky trvající problémy nikdo pořádně neřešil?

O tom se budou bavit s redaktorkami deníku N Dominikou Píhovou a Karolínou Klinkovou.

Vítejte, ahoj.

Ahoj, Filip.

Ahoj, Filip.

Sou tu reportéry ČT, máme pro vás nové kauzy a reportáže.

Jsme rádi, že se díváte dobrý večer.

Na začátek je asi potřeba připomenout, že ty dva pořady vedli dva lidé.

Mark Volner, reportéry ČT a Nora Friedrichová 168 hodin.

Co vám odvyprávili tě, kteří pro ně pracovali a nebo kteří pro ně pracují?

Co tam zažívají a co tam zažili?

Já bych do toho chtěla ještě rychle vložit jinou vsuvku na začátek,

abychom jasně deklarovali, že nijak nechceme

a nehodláme spochybněvat tu kvalitní práci,

kterou redaktori, reportéry, novináři v obou dvou těch pohradech dlouhodobě odvádí.

My jsme se to v situací opravdu začali zabívat v reakci na různě závažné obvinení,

která proti sobě veřejně vznesli osobnosti odpovědné za ty redakce.

A pokusili jsme se proniknout do toho, jak to v těch pohradech chodí

pod vedením Volner a Friedrichové, jak to tam fungovalo.

Ale vlastně je to samotné chování těch předních novinářů

tvoří jenom část toho našeho příběhu, protože

z pohledu veřejného zájmu považujeme za zásadní hlavně to,

abychom z taky podívali na způsob řešení té instruce samotné

a taky na to, jestli má nastavené nějaké funkční mechanizmy

nebo postupy, které v podobným situacím umí zabránit,

nebo je umí řešit.

A zároveň si uvidomujeme, že česká televize čelí

různým tlakům, zvenků.

Různým utokům neustále?

Ano, přesně tak. A pro nás bylo zajímavé, jak právě tohle umí balancovat

s tou potřebu řešit, ale ty interní problémy a ty problémy,

které se mohou vyskytovat v těch jich pořadech a redakcích.

A když se dostaneme k těm konkrétním problémům, co se tedy dělo,

tak tě lidé, kteří pracovali pod Markem Volnerem a Rour Friedrichovou,

tak co tam tedy zažívali a tom pracověšti?

My bysme to možno rozdělili.

Jsou to dve kázy, které jsou dost prepletěné, už len tím,

ako začali, o tom se určitě budeme bavit.

Ale tě redakcie, jsou samostatné redakcie a ty lidi popisovali trochu

jiné věci v každej istých redakcích.

Já bysme možno začala reportermi ČT, my jsme hovorili

v posledných pětích měsiacoch s věc, než 15 ľuďmi,

který majú tu pracovnu zkusenost s reporterou ČT.

Uplně všetci, z kterými jsme hovorili,

popisovali situácie, které byly vypete z různych důvodov.

Jeden je ten, že je to asi objektivně naozaj veľmi náročna práca,

pracuješ pod nějakým časovým plakom,

pracuješ na významných závežných kauzách investigativného charakteru.

To je prostředě, které naozaj asi prostě přírodzeně vedí

k nějakým vypetím situáciám.

Zároveň se všetci zhodovali v tom,

i s ty důvod, k nějakým konfliktom,

bola i natura chovaně šefa reporterou ČT Marka Volnera.

Ak by som mala vypichnout nějaké konkrétné veci,

které nám ty lidé popisovali,

hovorili o údajném kriku v střížniach, na poradách,

hovorili o tom, že bolmarek Volner údajně výbušný,

nevyspytatělný, že se tam objavovali útoki,

které možno začinali nějakou pracovnou neshodou,

ale často vyplinuli aj do osobných útokov

a hovorili o chovaní, které smerom od toho šefa

považovali za neprimerané, ponižujúce,

hovorili o údajných, seksuálných narážkách,

o komentovaní v schladu, o nevyžadaných dotikoch.

Jak se jich to dotklo, tehle poznámky

a tohle chovaní Marka Volnera?

Děkujte, že se to je vždycký?

Jedna z kopinah ludí hovorí o tom,

že v tomto pracovném prostredí dokázali úplně v pohodě fungovať.

Hovorili o tom, že chápali, že to je nějaká současvějské práce,

chápali, že to prostredě je vypete,

zároveň si cendili na tom hovaní Marka Volnera,

že on se si cvedil s ich pohladu naštvať,

ale cendili si na něm,

že jako náhle ta reportař bola odvisělana,

jako náhle byla na tej obrazou,

které konflikty zmýzli

a na druhých děni, ako keby to ani nebolo.

Oni si cendili to,

že te problemy zmýzli,

že už se to nějak neneslo do toho dalšieho dnia.

Druhá skupina ludí, ale popisuje trošku i nepřežívaně,

hovorí o tom, že se neveděli tak jednoducho odprostiť od tých konfliktov,

hovorili o tom, že to malo na nich rozné psychické dopady.

Velmi zájmavý motiv, který se tam často objavoval,

byl motiv o varenej žabe,

to jsme počuli několiko krát z týchto ludí,

odkazovali se na taku bájku o tom,

že položíš do vracej vody živů žabu,

zapněš podňou teda ten plín

a ta voda se začne zohrjevať

a tím jako ten proces postupuje postupně,

nie je to, že náraz,

tak ta žaba se tam postupně uvarí.

Ak by si ju vložilo rovno do tého rucej,

tak by asi vyskočilo.

Ale tím, že ta to prostředě se mení v tom hranci,

tak ta žaba tam zostáva a postupně sa vari.

A oni se tam cítili tak to podle svojich slou.

Hovorí o tom, že utrpelo ich,

jakoby novinárské seba vedomě

prestali si dovervať v tej práci,

prestali veriť, to může ju dokážu robiť,

že ju dokážu robiť dobře.

Něktorí pravé z tých to dovedov,

co jsou aj opustili,

cítili pocit strachu v tej redakci,

snažili se někdy vyhýbať tomu šef,

vyhýbať situáciám, které by mohli věst k tomu konfliktom,

a cítili stud často.

Cítili to, že nevedějá ľuďom vysvetliť okolo seba,

jako se cítí ani tím najbližším.

Ty teď mluvíš o reportéry chčete,

ty dvě kauzi jsou od sebe oddělené i časově.

Nejprv byla právě ta kauza,

která vyjela s Markem Volnérem,

ta kauza snorou Frydrychovou a 168 hodinami.

K tomu se ještě dostanem porce to stalo a tak dál.

Ale co zažívali lidi pod snorou Frydrychovou?

Tam ten příběh je trošku odlišný,

ale má v něčem podobné aspektive,

jsme se se dělí na to,

co jsou vysíjí přímostou prací v té redakci,

co nějakým způsobem jsou věci,

které vyplývají z principu toho,

jak je ten pořad postavený,

jak často se vysíla,

jaké má jako nároky na ty reportáže

a potom je tam znovu postava šefové

v tomto případě,

které něktyři ty lidé připisují

velkou část těch problémů

nebo třeba minimálně to,

že některé ty situace byly horší právě

k ulitomu a způsobu vedení a komunikace.

My jsme v tomto případě mlovili

zbývalými spolupracovníky

a zaměstnanci toho pohradu

vracíme se s nimi

až tu ším 10 let zpátky

takže tam taky nějaká chronologická linka

a ty motyvy se často opakují.

Tě lidé s námi mlovili o nějakém

urážlivém nebo ponižujícím chování

o nějaké komunikaci,

která jim nevyhovovala pocitu,

že šefová nerespektuje,

že ignoruje, přehlíží

a mlovili také o těch dopadech

nejen na ty osobní životy,

ale také na ten ich pracovní výkon

a třeba i zdraví, často.

Přičítaly predrychové manažerská selhání

změňovali problém koncentrace

vlastně ve vškerých

rozhodovacích pravomocí

prakticky v rukách jednoho člověka

změňovali situace,

kdy nadřízená svou práci

podle nich nedělala,

v práci nebyla nemohlý sehnat

a část toho, jak už jsem říkala,

jsou vysístí s tím, jak ten pořad

funguje, dlouhodobě, protože

opakovaně se mluví

o pod nějakém poddimenzování

té redakce, je tam málo lidí,

neexistují rezervy, je to

aktuální publicistický pořad

s obrovskou sledovaností

velkým tlakem na kvalitu

a bezchybnost, ale zároveň právě

to počínání té šefové

podle těch lidí, se který my jsme

se bavili, přispívalo

té jejich nepohodě,

já se potom projevovala, tak jak jsme

změňovali u tich reportéru, tak to možná

zmíním i tady, že te dopady

měli různé podoby,

byly to psychické dopady,

kdy lidé mluvili o tom,

že se cítili ponížení,

malým katí, že se cítili

třeba někdy jako malé děti.

Často změňovali nějaký dlouhodobý

stres, nějakou nevypočetatelnost,

nějaké chaotičnost

v té práci.

Měli jsme tam příbech

jedné bývalé

spolupracovnice pořadu, která

vyprávila, že

kůli tomu stresu cít, třeba

brala neuroly, aby

vůbec usnula, protože se bála

toho, jakou zpětnou vasbu

dostané od té šefové, když si přečté

tuší míjí zcénářs, nebo

něco v tom procesu podobného.

Mluvila také o zdravojtních dopadech,

což jsme tady slyšeli

pojmenovane docela jasně, jako vypadávání

vlasů, stres, bolestí,

bricha, nějaká nevolnost

prostě předtím než musíš

jíš na poradu.

A potom taky

nesmíme zapomínat na to,

že třeba tě lidé chodili

i nemocní do práce. A to je vlastně nějaký

způsob, podle mě pro pojení

toho problému, jak je ten pořád nastaven

a taky, jaké prostří se

jako vytvořilo za ty roky.

Takže oni třeba říkali, že když byli

do teplotu, tak prostě

chodili do práce. A vlastně

Nora Friedrichová sama nám to přiznávala,

kdy jsme se jí natoptali,

že, ano, já jsem řádala

lidi, aby chodili do práce, protože

jinak by ten pořád zkrátka nevzniknul.

To tam je ten problém toho poddimenzování

těch lidí. Ano. Takže to

nějakým způsobem jsou vysí a ten poslední

dopad, který bych já ráda řekla

v tomhle případě, je, že

vlastně bětše na těch lidí, se kterýme

byli, jak jsem říkala, byli to bývalí

zaměstnánci nebo spolpraceníci, ale

oni vlastně v důsledku toho lepšecho

často z toho pořadu odešli.

Takže ten pořad

přicházel o vlastně kvalitní

novenářskou sílu, která odcházela

do jiných redakcí nebo do jiných mediálních

domů. Takže to je

taky vlastně jeden dopad, na který

nechci zapomenout.

A když se dostaneme zpátky k té chronologii, protože

ty se říkala, že steměli i tu možnost se podívat

k rze bývalé spolupracovníky dál do zadu,

tak jak dlouho se tohle to všechno dělo,

to je nějaká systematická věc,

která se obivuje v obou pohradech,

jak v reportérech čete, tak ve 168

hodinách bylo tím dočeno mnoho a mnoho

lidí. My, v tom případě

reportéru čete, se koukáme

nějakých 18 let na spět

a nepopisujeme

věci, které sedili 18

let v kuse, jsou tam jako různé

rozdíly a v těch článcích tam opravdu

tunuanci, jako dáváme i na jevo, protože

tam opravdu nepanuje

nějaká schoda na tom, že

18 leto vypadalo tak nebo tak,

ale jdeme takhle do té historie a

dostáváme se až do

prakticky současnosti, dostáváme

se až do bodu, kdy je podán podnět

na Marka Volnera.

V případě 168 hodin

tam je ta historie o něco kračí,

tuším, že se vracíme třeba 10 let

zpátky a nějakým způsobem se zajímáme

o to, jak pořad fungoval zhruba

od roku 2012-2013

až do současnosti.

Já bychom tu ještě možno doplnilo

jednu poznámku

za těl, co ako Dominika

spovínala při tých reportéroch

ludě nevnímají nějaký výrazný

bod

v tých 18 rokoch, kdyby se vecí zásadně

změnili, tak prí

168 hodinách o takom

to bodě hovorí a vnímají to

v kontekstě

toho Akonore Fridrichová se

začala venovať charitativné práci.

Oni

vlastně ty luděs, kterými jsme ho veruli

to vnímali, takže

tě systemové problémy, alebo problémy,

kterým čelili oni jako osobně

se v tom momentě vlastně prehlubili

v té redakci.

Jak tyhle dvě kauzi začali?

Jak tohle celé začalo vyplovat na povrch?

Kde to začalo?

Začalo se to v novembri

minulého roku, to znamená listopat.

Kiedy bývala reportérka

če je té marketa do Běhašová

která teda už v čete ne je

neposoby tam na svojom webe

zverejnila článok, který

nazvala, myslím, nějakým

spôsobom

pracovné prostředě v reportéroch četé

a písala tam o údajnom

nevhodnom hovaní Marka Volnera

o údajných

seksuálných narážkách

o údajnom bozingu

tak se to vlastně začalo.

Ten článok se začal nějak zdělať,

začal se šíriť

kolikodní na to podala

podnět práve Nora Frydrichová

poslala e-mail v vedeniu české televízie

a Markovi Volnerovi

kde ich vyzvala k tomu, aby

aby te informácie

nějak prešetřili, aby se pozreli

na to chovaně.

Kolegi nepodala podnět na kolegu

v té české televíze? Ano a

poprosila to vedeně

prosím chcela bychom byť ujistěna, že toto

nije pravda. Zároveň tam napísala,

že informácie, ktoré

Marketa do Biašova v svojém článku

popisovala, tě, ktoré sa

vztěhovali k tomu údejnému

seksuálnemu obťažovaniu,

tak je už od něj Nora Frydrichová

počula v minulosti, myslím, že spomínala rok 2015

a že si to znova vybavila

a že teda už to počula

v minulosti a prosím teda prešetřitě to.

V náveznosti na to

začala česká televízia konať

zrádila

špeciálnu komisiu, ktorá mala

chovaně Marka Volnera prešetřit.

To se vlastně dělalo

od toho konca novembra

do konca roka

a na začiatku tohto roka

podal podnět

na Nora Frydrichovu práve Mark Volner.

Spátky kolega na kolegeni.

Reci pročne.

A ten se k tomu vyjadril

tak, že to urobil preto,

lebo hovoril zbývalými

kolegami Nora Frydrichovej

a tého k tomu to k roku vyzvali.

To nám zopakoval vlastně

hovor, který jsme s ním vědli

a hovoril to už aj pred tím.

Jak se k tomu nakonec postevala česká televíze?

K těmle dvěma problémů?

Česká televíze jakož bylo zmínena

v obou případech

a zřídila interní komisy,

která se skládala z jedné právněčky,

jednou právníka a ombudsmana

české televíze

a začala se tím zabívat

a začala si zvád lidi,

kteří mají pracovní zkušenost

z těch pohradů.

Tam chodili říkat svoje zkušenosti

nebo

nebo to třeba v některých případech

odmítli, někdy se lidi nahlásili sami,

že by chtěli říkat

svoje zkušenosti před tou komisí

a potom komise samozřejmě mluvila

taky s těmi vůči, kterým byli

ta naštření zvednutá,

takže s Markem Volnerem a Norof Redrichovou.

No a vlastně

výsledek

se zase liší v obou dvou případech.

U reportéru ČT tam jsme se někdy

poloveně ledna dozvěděli,

že

po dohodě Mark Volner

odchází z České televize

takže tam byl

výsledek to, že česká televize se s ním

v prohlášení

rozloučila jako s jedním z nejlepších novinářů

v zemi, který za 17. svého

působení v redakci odvedlo

mimořádnou práci v oblasti investigativních

žurnalistiky, to teď je

přijímá citace z toho. Ale vlastně co

přesně se v té redakci dělo

jaká jsou zištění komise

co mohl být ten problém

a tak to

instituce nikdy veřejně nějak víc nekomentovala

bylo tam akoráty jedno

pro hlášení nebo stanovisko

které mlovilo o tom,

že nedošlo

tresnému činu.

Nebo že nešlo ojednání,

které by neslo znaky tresného činu.

Ale

není otázka

pro komisy

pro televize, to je otázka

případně pro policji, nebo

prostě sout. A já ani nemám dojem,

že by to bylo otázka, která by vysela ve vzduchu.

Jo, jako není to určitě otázka, na kterou

se ptala Nora Friedrichová ve svém podnětu,

který adresovala vedyň.

Jenom k tomu, k tomu ještě chci dodat,

to je taky důležitá informace,

že na základě tých mediálních výstupů

se děním v reporterach četé

začela zabývat právě

i Pražská policie, to stále trvá,

co pořád.

Jede, no a v reporterach četé

došlo k nějakým změnám, protože

Marek Volner nebyl jenom dramaturgiem

reporteru četé,

ale byl taky šefem reportažní

publicisticky, což znamená, že pod ní

spadalo víc ro,

takže tam došlo k nějakému oddělení

roli, nově dramaturgijní pořadu

se stala Aneta Snopova

a dočila těch publicistických

pořadů se postavil i řívondráček,

o kterém se asi ještě

později zmíníme

a u těch 168 hodin to bylo

jinak Nora Friedrichova

vysíla, je dál

moderátorkou, je dál dramaturgijní

a generální ředitel

po tom konci toho šetření řeklo, že

v účitě stávajícím redaktorům

nedocházelo k žádnemu šikanoznímu

nebo jinak nevhodné muchování,

které by překračovalo

hranici

mezi podřízeným

zároveň

znova konkrétní

penzum výpovědí, co se tam objevilo

televize, nekomentovala

jenom

teda řekla, že šetření

objevilo nějaké nedostatky,

které jsou vysítře vlastně nízkým počtem lidí

nebo z nějakou

chaotickou pozní komunikací

a nebo nezprávným

dramaturgickým veděním, tam se znova

tím pádem otevřila po pár letech

otázka toho z daby

v 168 hodinách

přibýt další dramaturg

slíbyli se další změny

posílení personální,

že by tam mělo být více redaktorů,

aby se předcházelo podobným situacím

a zároveň

tedy má vzniknout nějaký

návrchplán

toho, jak to redakci lepe do budoucna

zabezpečit a nastavit.

My se teď spolubavíme o jednotlivých závěrach

české televize, ale změnilo se

něco institucionálně, změnilo se něco

obecně v celá české televizi

od těhlech dvou kauzách?

Určitám došlo k nějakým změnám.

Jedna z těch nejvíraznějších je,

že se rozšířila působnost ombucmana,

který do té doby

byl ombucmanem pro diváky, pro veřejnost

a teď je nově ombucmanem do vnitř té instituce.

Takže to je

docela velká novinka.

A kdo konce je proměň?

Já vím ještě o jedné novince, protože

jsem byl nedávno v české televize na rozhovoru

a když jsem prošel vrátnicí,

tak tam byla tabule.

To je deset pojistek proti diskriminaci.

Jak se mají chovat zaměstnancí české televize,

jak se bude chovat samotná česká televize,

tak to je asi také novinka.

Tady to, já tomu budu říkat,

desatero.

Je takový obecně sepsaný,

jsou hrn věcí, které se mění

kromě toho ombucmana

je tam i nějaký příslip lepší

informovanosti zaměstnanců,

aby uměli rozpoznať

závadné nebo diskrimenační jednání.

Je tam slip,

když se bude víc pracovat

s vedoucími pracovníky,

že

k dyspozici psycholog,

pokud lidé potřebují,

nebo se stanou terčem

nějakého nevhodné hochování,

a televize kyslibuje,

že připraví konkrétní manuál,

jak řešit konflitní situace.

A tohle všechno

jsou nějaké změny,

které se projevují

jako proti jednotlivce,

jako organizaci,

že tam třeba i příslip toho,

že se budou eliminovat

situace, kdy někdo

se mu kumulují příliš pravomoc,

a tím pádem tam vzniká

potřeba rozprostření

těch kompetenci, nebo těch

odpovědností.

Ale všechno je trošku obecné.

Já nevím, že si viděl ten papír,

když si to skoumal,

ale není to úplně konkrétní

plán. Je to spíš takový

příslip lepších zítřků.

Ale ty konkrétní detaily

jsme tam nenášli úplně,

tak jak jsme si myslili, že by mohli být.

A když se ale vrátíme k těm konkrétním závěrum,

tak jak ten celý postup české

televize hodnotí těj,

kteří se svěřili, jak to chodí

v těch 168 hodinách,

jak se cítili v reportérech čété,

co oni to mu říkají, jak se k tomu

ta česká televize postavila?

Čo se týka tých nějakých rěšení,

popísala Dominika, oni majú

pocit, že jsou málo konkrétné.

Že tam naozaj chýba nějaká

časová lehota, kedy má

byt něče vypracované. Ako presně

výzera postup nějakého nahlasované.

Vědě, že se možu obratit na ombucmana,

vědě, že existuje nějaká

aplikácia na nahlasované

nějakých podnetov, ale

čo se týka toho ombucmana majú

nějaké obaví

z toho, že je to človek, ktorý

v tej instruci posobí dlhé roky.

Dlhé roky sedí

v budové spravodajstva

a majú trošku obavu

z toho, či je vhodné,

či chců, vlastně se obrace

na človeka, který v tej instituci

je takto dlho, zo všetky mi sa pozná

majú z toho obavu.

Zdajne závislí.

Majú z toho obavu zajem nezávislí.

Ano. A jak by som to malo

nějak možno šírše

zhodnotit, tý ľudia, který

na tých komisijách

popísali to svoje

tu svoju negativnu zkusenost,

ty, který mali nějakou možno

doovoru v té komisie

a náděj, že se něčo zmení,

tak hovorí o nějaké také

celkové pachutí, že

českatelo věci je něčo, něčo

zkusila, něčo z nějakými

rěšeniami přišla, ale

celkovo majú pocit, že vlastně

urobili všetko, čo se od nich žiadalo,

přišli na té komisie,

rozpovedali té svoje negativné

ale nemajú pocit,

že ta náděj

v tu naozaj snu zménu se naplnila,

důvali, že naozaj príjde něčo

jako systémové velké

a nemajú pocit, že se to stalo

a zároveň

čo se tam

tak taký motiv, který se tam objavil

bol ten, že malý, kolko krat pocit,

že je vlastně ublížli len sami sebe

alebo dostali sami seba do nějaké situace,

které nepríjemná.

Je bych jen omeště chtěla

dodať, že tam je vlastně

docela důležité říct

jakou skepsí

tí lidé do toho procesu

už vstupovali,

že to rozhodně nebylo tak,

že

tí lidé, které jsme mluvili

by měli na prostou důvěrov

to, že jich instituce,

pro kterou roky pracují

se dokážet, jako tomu postavit

a vyře to. Ale vlastně

se to si řekli,

že do toho půjdou i přes nějakou

jako nervozitu, nebo

nejistotu z toho výsledku

a právě to, co popisuje

já si myslím, že s tím jako

blízce jsou vysí, že ona už na začátku

tam byla nějaká míra nedůvěry

a pak se ukonejšila

tím postupem té komise, protože

spouste lidí velice důvěrovala

přišlem velice profesionální a tak a potom

zase se trošku umenčilo

v tom důsledku.

Kdo všechno

v minulosti věděl o těch problémach

v obou redakcích v ta televizie?

Jedna respondentka

nám povedala jednu velmi zájemovu

vetu a ta zňala tak,

že na tých kavčích horách se níž neutají.

Tam věkaždý všetko, tam prostě

dnesu tajomstvá a zrovna

těto veci, o kterých se tu dnes

neboli tajomstvo.

To v tom se naozaj zhoduje

s mnohimi inými ľudmi, s kterými

jsme o tom hovorili.

A k se ale pýtaš na nějakých možno

věducích pracovníkov, alebyl

ľudí, který boli nad Marko Volnerom,

nad Norov Shrydrychovou,

tak tu môžeme, v případě Marka Volnera

tu můžeme hovoriť o Jirim von Dráčkovi,

čo bol v minulosti

šef aktuálnej publicistiky, pod kterou

reportery spadali.

Potom tu můžeme hovoriť o

v případě 168 hodinách

o Andréj Mejstorovičovej,

které je kreatívna producentka

tohoto pořadu.

A možeme tu hovoriť o

zdaňkoví šámalovi, který je

vše vzpravodajstvo

a športu.

To všetko jsou ľudí, kterých

nám naši respondenti spomínali

v kontekstě toho, že

se na nich nějakým způsobom obracali,

nějak s nimi o tej situací hovorili,

o tej svojí nespokojnosti, už v minulosti.

My jsme to nějak

celé zrátali a

z toho, co jsme zrátali, vyplíva,

že se tu situaciu za tých

asi je

příblíšně od roku 2007-2008

pokušali nějakým způsobom

rěšit reportery v jednom alebo

druhom programe a spodně 10 krát.

A obracali se právná týchto

ľudí. A ešte možno

vlastně při 168 to je

možno malo intuitivné, ale obracali

se i na marka Volnera, ktory

vlastně stál nad norou

Fridrichovou, jako ševe

reportery nepublicistiky

a ten programe 168

hodin spadal práve pod něho.

A oni se obracali na marka Volnera

z nějakými výhledami

v očí nory Fridrichovej.

A proč to tady neřešilo ti nadřízení?

No, to je, myslím, dobrá otázka,

na kterou jsme se neustále snažili ptát.

Třeba šev z pravora jsi

o sportu Zdeněk Šámal, který byl

přímý nadřízený. Marka Volnera

komentoval tím, že oficijální

stížnost nikdy nedostal.

Každopádně tam je trošku problematické

to, co je oficijální stížnost.

Takže jsme se ho na to ptali

a vlastně říkali, že ta oficijální cesta

by pro něj byla, že by člověk

pojmenoval problém, že by za ním přišel

a řekl důzeváme jako ředitelem

zpravodajství, chci situaci,

ve který se nacházím řešit, protože

považuju za neunosnou.

A když jsme se ho doptávali,

pokud opravdu nikdy, nikdo

zovoru vlastně vyplenoval, že možná tak trochu

o dvou případech

ve vztahu k reportérům ČT

věděl, ale

že si to prosti skrátka spojeval

z nějakou jako osobní nespokojeností

nebo situací

toho jednoho člověka

a u druhého osoby, myslím, že to

vysvetloval tím, že mu ta osoba

skrátka přišla překvalifikovaná na ten pořad.

Nicméně

s deněk

šámal, s námi řešil i to

proč se tedy na něj ty lidé

neobracili, protože my se se na to ptali,

tak jako vy jste tady v nějaké pozici,

tak protože vám je nepríšli, když teďka

vidíme, co všechno, možná

jim jako vadilo nebo překážilo

no a on vlastně s to vysvetlili tím,

že mu možná nedůvěřovali

a když si ho ptáme,

proč vlastně ta důvěra v něj

chybí, tak on nám

vysvetlil, že

je to možná taky tím, že spoustu tých

lidí zna, a že by asi v některých

jejich stížnost neschledal jako

relevání.

To možná opostat i problému, ne?

A ještě doplnil, že asi byl běvý rost.

To mu nerozneme.

To byla odpavetna otázku, prečo

ta důvěra v něho chybela.

A.

Každopádně podobně

se vysloval vlastně i šeh v komunikace

České televize Vít Koláč a

my jsme se na ty stejné dotazy

toho, proč se to neřešilo

třeba v minulosti nebo

jestli se opravdu ty informace někam nedostali

ptali i z křze tiskovou mlovčí

Karolínu Blinkovou generálního ředitele,

ale na naše konkrétní

dotazy ani na opakovane

nabídky rozhovoru

vlastně nikdy nekývle nebo neodepsali,

takže jsme ty informace nemohli

dostať přímo od toho vedení.

Jelom ještě taková vsuvka.

Přiž vás posluchám, jak tam líte ju různě ty podněty

Fredrychová na Volner a Volner na Fredrychovou

byly různě v nadřízených

podřízených pozicích.

Mezení mají nějaká osobní animozita

jako i z toho pline,

že se z toho stále ty dvě kouzy.

S vým způsobem se dá říct,

že oni velice už se spolupracovali

několik let, Marek Volner

byl nadřízený mnory Fredrychové,

168 hodin spadalo

pod reprotážním publicistiku

i tě lidé, se kterým jsme mluvili

byly překvapení do určit chmíry z toho,

že k tomu podáně těch podnětů

takhle došlo, protože měli poči,

že jsou blisí kamarádi

nebo minimálně dobrí kolegové.

Každopádně pár let spátky tam došlo

k takovému profesnímu pracovnímu

rozchodu, kdy Marek Volner

nechtěl dál vec

168 hodin

a tím se jech cesty

vlastně rozešli, takže nevím,

jestli se dářic animozita,

ale

rozhodně spolu už nebyli

v tak blízkém pracovním vztahu

na těch velikých letech.

A když mi tady hulky popisujete

ty systémové problémy,

tak interní komise Udejně s líbla

těm, kteří vypovídali,

že se ta jejich slova nedostanou

přímo k Mareku Volnerovi.

Ale ono se to nakonec stalo

a Marek Volner tvrdí,

že to takhle bylo nastavené od začátku.

Jak došlo k tomuhle rozporu?

Jak to je se tohle vůbec mohlo stát?

To je stále trošku taká

zapeklita záhadna otázka,

že v tejto situácie a tohoto príslubu

existuje několiko presniakho,

který išli vypovedat,

některý aji explicitně

sa pýtali, či sa ich vypovede dostanu

k Mareku Volnerovi a na tej komisí

jejim údejně explicitně

komisia podlaže nije,

že bude existovať jedná zapečatina

kopia, které poputuje do

růk generálneho řaditela.

Marek Volner to celé

rozpráva trochu inak, kdybym se na to pýtali

povedal, že

od začiatku věděl, že ten proces bude nastavený

tak, že anonimizovanú

správu komisie dostaně do růk,

aby se mohl brániť, aby se mohl

vyjadriť k tým, k tým

veciam, ktoré lidi o něm hovorili.

My

jsme se na to pýtali ombudzma na třeté,

ktory bol tak těž členom

tých, tých interných

komisí a ten povedal, že

Marek Volner určitě myli,

že mu to určitě neslubovali a že

komisia naozaj vypracevala jednu správu,

do růk generálného řaditela

a

kde jsme se na to pýtali České

televízie, prostřednictvom

hovorkině Karoliny Blinkovej,

tak nám neodpovedala,

jako na dalších 15 otázok.

Vy jste mluvili

i s Markem Volnerem, i

s Norouf Redrichovou.

Jak oni reagovali na vaše otázky,

jak oni to celé reflektují?

Oni nám vlastně oba

zopakovali, že odmítají to,

že oba dva přiznávají,

že někomu nemusel vyhovat způsob,

jakým

ty pořady vedli, nebo vedou,

ale že zkrátka odmítají,

že by Marek Volner, že by někoho

šikanoval, nebo obtěžoval,

Norouf Redrichová, že by někoho

šikanovala. Norouf Redrichová

zároveň řekla, že vlastně to,

že nikogo nešikanovala, potvrzuje

taky závěr tej interní komise,

která v České televizi vznikla.

S Markem Volnerem máme celý rozhovor,

když jsme probělejí různé situace,

ale využili jsme i to,

že jsme se k té situaci

vraceli po několikam měsících,

takže tam byl nějaký odstup,

ale jsme seho, když některé věci

přehodnotil, jak na to nahlíží.

Norouf Redrichová rozhovor odmítla,

ale poskytla,

kde níkujen docela obsáhlé

vyjádření k tomu všemu,

a to odmínutí toho rozhovoru

jsou vysolo podle nějakou

milčenlivostí a nastavení

z můvčeté.

Takže tam jsme se na ten kontext

všech těch situací doptat nemohli.

Česká televize

a konkrétně tyhle dva pořady

jsou dlouhodobě podpalbo obrovské kritiky,

podpalbou různých útoků,

politiku a tak dál,

často absolutně neprávem.

Mě zajímalo na kolik je česká televize schopná

oddělit ten boj za svojí nezávislost

s tou personální prací.

Když je někdo skvelý novinář,

což oba bezpochyby jsou,

tak umí česká televize

kriticky nahrížet těch

manažerské schopnosti,

nejenom bránit před útoki zvenčí?

Myslím, že tohle je jeden

z těch úplně největších otazníků,

které celá situace

nebo to řešení odhalilo.

Že je tam obrovitánský rozdíl

mezi tím, jak ta instruce

chce odolávat, je kritice

a tím tlakům zvenčí.

A zároveň, jak dokáže nebo nedokáže

balancovat tohle s tou potřebou řešit,

vlastně nadřízení, chovajík podřízený

nebo jaké z tam vstahy ve vnitř.

My jsme to slyšeli mnohokrát

i u lidí, se kterými jsme

mluvili o té skušenosti

pracovní z české televize,

kteří sami měli

zvášní pocit z toho,

že o něčem, co vnímali

problematicky mluví,

protože měli pocit, že všechno co řeknou

může být zne, už je to právě

k těm dalším útokům na veřinoprávní instruci,

na veřinoprávní televizi

a báli se toho,

že se to překroutí,

že to bude použito

byť na ten barák,

který je důležité

a všichni víme, jak moc veřinoprávní

media jsou důležité,

ale právě možná i to,

aby se veřinoprávní medium

umělo interně vypořádávat

s těmi to problémy,

je pro jeho přežití

stejně důležity, jako ho chránit

před těmi útoki

dál vyvíjet,

jak se to bude přenastavovat

a jak se ten balans

mezi těma dvěma potřeba

bude v budoucnu hledat,

ale myslím si, že právě

jako šetření a ty dva podněty

jasně ukázali, proč je důležití

se o to zajímat, protože

je to něco, kde

ta instituce má

hypoteticky docela velké nedostatky.

A čeho je to pozostatek?

Je to pozostatek toho 90. přístupu

Já to neumím úplně

říct, protože

já niká, já nemáme

Já jsem se v 90.

Učela mluvit a chodit

a nevím počítat

Já nevím, já jsem tam nikdy nesedila

každopádně je to motiv,

který slyšíš docela často,

když s lidmi, s medís,

s té mediální obce mluvíš.

Sam vlastně Marek Wolnen,

to říkal v tom rozhovoru,

že víte co, já jsem se prostě

mě do říjící pozice docela brzy

a taky popisoval

nějaký prostředí,

ve kterým

vyrůstal, jako novinář.

Takže nevím, jestli pozostatek,

ale zároveň

jsem měla pocit, že hodně krády

jsme se bavili s tím respondenty, tak tam bylo

takový implicitní

ale to znáte, ne?

Taky z redakce, že se tam trošku

křičí, trošku je to napětí,

trošku je to nějaký

my jsme vlastně vždycky s Kajou

říkali, no, my to

jako neznáme moc.

Vlastně pro nás

tohle není jako běžná

součásté práce

a nevím, jestli to souvisí s tím,

že děláme v těštěné

mediu, ta televize, má úplně

jiné nároky, ale to pochopení

toho, toho tlaku,

toho stresu, toho prostředí

my jsme z Krácka neuměli

vlastně tím respondentům

mě nabídnout, kde bychom chtěli, protože

to prostě neznáme.

Tak já jsem dělal v Českém rozlase,

takže vím, že ten tlak na to audio

a na to linární vysílání je velký,

ale samozřejmě je rozdíl mezi tlakem

na to, co člověk dělá,

že to musí do toho vysílání a tlakem

na toho člověka a nějaké chování.

Nicméně, byste mluvili

a měm pracovali, já jsem vás tedy viděl každej den

jak na tom makáte,

viděl jsem vás v různých emocionálních polohách

když jste slyšeli různé

ty příběhy a tak dál.

Pochopil jsem, proč je důležité o tom

psát a mluvit, ale

jaký to bylo na pět měsíců se ponořit

do takhle kompleksní kaúzy.

Kolik jste měli schůzek, přepisu,

nahrávek, úhlů, pohledu, jak jste to

celé vnímaly, vlastně osobně

protože jste se do toho museli na několik měsíců

skrátka úplně ponořit.

My jsme tam minulé rátali.

Respondentou, který jsme využili

v tých našich tekstoch, ich

výpovede jsme využili v našich tekstoch

ich bylo něče vyšet 20.

Potom to byly rozhovorí

s různými vedúcimi pracovníkmi,

tých bylo asi, já nevím, 6, 7.

Potom to byly samozřejmě různé

stretnutě, telefonáty, e-maily

úplně pomimo.

Zháňaž ludí, který na koniec se rozhodnu,

že s tebou hovoriť nebudu, ale bo ti

můžeš povedět, ale nemůžeš to použit,

takže tam ještě nerátáme vlastně

tých to všetkých ďalších ludí.

Možná řekni, proč to nemůžeme použít?

Něktorí z nich

mali pocit, že

už se už dají nam nějaký vhlád

do toho, ale neprájí si byť

v tom citovaný.

Prej některých to bylo úplně už

uzavreté a vôbec s nami

ani nechceli hovoriť, ani telefonovat,

ani písat, ani nič.

Prostě už se tomu vôbec nechceli

telefonaty a dohadovaně

se snaží se tých ľudí presvečit

a musíš samozřejmě

respektovať, jak to nechců.

Co se týka nějakých tých záznamov,

které jsme naozaj museli všetky prepisať

a robili jsme to ručně, protože

jsme nechceli ty náhrávky pustit prostě z ruky,

tak jich bylo

to bylo vyšet 30 hodin

ručných prepisou,

co se rovnalo 900 tisíc znakom.

To je asi 500 normostran.

A možná na závěry

ještě taková otázka,

která mě přijde potom všem nejdůležitější

udělala Česká televize

a dělá Česká televize všechno proto,

aby se nic takového už v budoucnu

nemohlo zapakovat.

To je mě tohle je otázka

na níž zjistíme odpověď

až časem.

Myslím si, že došlo

k nějakýmu pojmenování

problému, odhalili se

nějaký problematický moment

těch nastavených mechadezmů

ale tak jak je to se vším

tak to není vždycky jenom o tom,

jak mechanizme nastavíme

ale tak je o tom, jak to vnímá celá ta společnost

a pokud bychom tady třeba ten vzorek

te společnosti brali

zaměstnance České televize

tak tam si myslím,

že nelze

očekávat úplně nějakou ráznou

změnu

přístupu, že se na jednou všechno vyřeší

problematických míst

v té České televize

je množná víc

tady se bavíme odvou

případech, kdy na sebe prostě

dvě velice známe osobnosti podali podněty

a tím pádem to nemohlo uniknout

pozenosti veřejnosti, ale ani jako médii

a ani té České televize

ale zároveň o spoustě věcech člověk

třeba neví nebo se to netématizuje

takže za mě

uvidíme co se stane

každopádně ty mechanizme se

učílej posilovat a dá se na tom pracovat

a to je ukloté instituce

vzvládne do budouc

navzíci to za své

Reporteři četé

jsou u konce nové kauzy

a reportáže uvidíte zase za týden

díky za pozornost, stán na viděnou

Říkaj redaktorky

Deníku En, Dominika Píhová a Karolina Klinková

Vzám obyma děkuju a mníte se hezky

Ahoj

Děkujeme, Filip, ahoj

Děkujeme

Tak dobrou noc

A teď už jsou na řadě zprávy

které by vás dneska neměli minout

Ve teorologové pro dnešní večer a noc

videli výstrahu před výskytem silných bouřek

Většina území Čech má

extrémní stupeň nebezpečí

Východní Čechy a morava vysoký

Malé ryzyko nebezpečí je pro jihovýchodní moravu

Může se vyskytnout silný výtr

přívalové deště nebo kroupy

V plzeňském a karlovarském kraji

nelze vyloučit ani tornádo

Vlád schválil novelu zákona o České

televizi a Českém rozlasu

Změna by měla podle vládní koálice

posílit odolnost obou médií

vůči případným politickým tlakům

opozice na opak vyní vládu ze snahy obje

média o vládnout

Vyšší ochranu vody a vodních zdrojů

má skrze konkrétní formulaci

v ústavě zajistit návrch ústavního zákona

který schválila vláda

na Twitteru o tom informoval

ministr životního prostředí Petr Hladík

i členských států Evropské unie

se schodli na 11. sankčním balíčku

proti Rusku. Jeho cílem je zamezit

obcházení opatření, které unie

už drív na Rusko uvalila

v souvislosti s jeho agresívům

u krajině.

A vláda souhlasila s pokračováním

procesu ratifikace úmluvy o prevenci

a potírání násilí vůči

že nám a domácí o násilí

známe jako istambulská úmluva

dokument posílá k rozhodnutí sněmovně.

A na závěr, ještě jízlivá poznámka

dva samozvaní vůdci po kroku

Ilon Musk a Mark Zuckerberg

se prídomluvili na fyzickém soubojí

v octagonu. Dobá, kdy je digitalní

svět znamenal budoucnost, tak opět

definitivně končí v pravěku offline bitkou.

Pak by se oba mohli nechat vystřele do

vesmíru a nebo aspoň do metaverza.

Nasešenou zítra.

Zatáhá zanětky v zákulisí totalitní vlády.

Zakázaný Roman Tungola lene umí

tančit práve v prodehy.

Vydává na kladatelství Burdon

Sponsor po řadu.

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.