Čestmír Strakatý: Yemi A.D.: Věřím v multivesmír, každý den začínám na nové planetě. Rovnost lidí musí někdo zaplatit

Tady je Čestmír Strakatý, vítejte u dalšího dílu mého podkástu.

Děkuju moc za všechnu podporu na hero-hero.co.lomeno Čestmír.

Dnes jemím váženým hostem, já moc děkuju, že si udělal čas na jedné ze svých mála cezdu České republiky.

Jemi, akiny jemi delaj.

Vkvělí.

Dobře to vyslovuju.

Hustý.

Pozor, a já teď já?

Čestmír Strakatý.

A na mě to, tebe to naučil Mikýř.

Já se to nemůžu přísil a by mě to připravit geniální, ale tak chci mít svůj čaj.

Tak můžeš mít čaj jemi, ne?

To není to tak cool, jemi ty, ne?

Já myslím, že by to šlo.

A já jsem se točil, poslouchal několik tvých různých podkástů, kde si ty učil lidi, jak mají vyslovat tvoje ménu.

A je to vždycky takový, jako vlastně hloupí trošku.

Tak se omlám, že jsem to, jestli jsem to skomolil, choreograf ten tanečník, herac, režisér,

možná brzy taký astronaut.

Vítám tě, ahoy.

Děkuji, můžete si přišel.

A ten astronaut, to, co jsem řekl poslední, je to něco, co ti chybělo v životě?

Rozhodně.

Jako, určitě mi to, kdybym to nechybělo, tak bych asi potom netoužil.

Toužil se potom?

Ale toužil jsem potom vlastně, když jsem byl dítě, potom vlastně dlouhou dobů.

A to jsme ale všichni měli?

Já si myslím, že takhle, všichni ne, jsou lidi, kterými říkali za boha, to by se mi zaplatili, tak bych nevodletil z tý planety.

Ale mám pod si, že to mají trošku jako kluci holky,

jako kluci jsou jako vy do toho fundové, a něktejí holky se bojí.

Ale samozřejmě, to je moje zkušenost osobní,

zatím, co teď kon těch pár měsíců žiju v tom, že je to Venku.

A pak vlastně jsem si to přestal přát, protože jsem viděl,

že to myslal jsem si, že to je není možný.

A když to vlastně přišlo znova do mýho života před nějakýma dvěma a půl roky,

tak jsem potom začal znova jako by to užit.

Ale bál jsem se, protože jsem si říkal, jo, pak budu sklamanej,

ale prostě jsem si to přál hudně, a jsem je to chybělo, no.

Já jsem si, že to není jenom o tom, jako být něčím,

ale spíš to prožít to něco.

Já vlastně ani nebudu astronautu, jsme vesměný turist,

abys byl astronaut, tak musíš vlastně mít dvouletý trénink od nasy.

To je jako by to moje akreditace.

Vesměný turista.

Ono, jak si to řekla, že ti to vlastně přišlo v nějakou chvíli nemožné,

a pak se ti to vrátilo do života a přál si s to a tak dále,

tak ono to dokazovat nemožné, je něco, co je trochu,

neříkám, že to děláš ve svém životě jako pravidelně,

ale mám pocit, že tož kudeš proti těm kurzům,

které jsou na tebe sazeny, řekněme, obecně.

To je zajímavá opist toho, jako kurzy, které jsou sazeny proti to bě.

Můžeme se to vlastně představit,

že hodně často na začátku v 1. 3. půlce života určitě spíšli lidi

sázali proti mě, a mě baví začínat od začátku.

Na začátku, když jsem poprvé začal trošku vystrykovat růžky v tom tanci,

tak vlastně jsem si uvidomil, že je nepríjemný přijít na sál

a vlastně určit se, protože všichni chvíli na tebe koukají, říkají si,

že jako je to trapný se určit, když už teda seš v tom dobřej.

A to byla ta dítinská malá hlava,

a pak na jednou se stalo to, že jsem začal sestovat,

a v té anonimitě jsem na jednou moh přijít na jakýkoliv sála,

a moh jsem se určit a měl jsem z toho hroznou radoz.

A uvidomil jsem si, že v Česku tohle to mě trošku zaprzdělo,

mít jakoby tu tvář a bejt spojený s nějakým jednýmřemeslem,

a že vlastně mě hrozně vyhovuje ta svoboda toho,

fakt jakoby znova začínat od začátku určit se nové stely, určit se nové věci.

A pak vlastně, když to dořesáhlo za snadního vrcholu,

tak jsem si říkal, co ještě jiného bych moh dělat,

a v co můžu ještě přetavit a tu kreativitu chrografy do jakého jiného oboru.

A uvidomil jsem si, že můžu dělat fakt cokoliv,

že tím, že mě baví začínat od začátku,

tím, že mě baví znova a znova se určit jakoby nové věci,

a už teď kontrolik si nedělám z toho, kde to je,

nebo jsi někdo se na to dívá blbě, že to je trapný nebo ne,

protože mě to neskutečně vlastně furt omlazuje a drží mě to vlastně na zemi.

Omlazuje. My jsme se bavili před předtím,

když jsme začíli natáčet a já se k tomu musím vrátit,

protože mě to přišlo strašně zajímavé to, co si říkal.

Ty si mluvil o tom, jak se vlastně chceš pořád posuva do předu,

jak vlastně každé ránou nechávají za sebou toho starého jemio v úzovkách

a stávají se jakoby novéma, ty to říkám jako hloupě,

ale vlastně, že je pro tebe důležitý prostě posuvať se neustádu předu.

Bavili jsme se o tatování, ty si říkali, že nechceš tatování, protože by to bylo jako kotva v čase,

že by ti to připomínalo toho minulého jemio.

Jo, je to vlastně tak, no, já vlastně nemám žádných tatování,

i když ho mám hrozně rád, obdivuju, mám kamerady tatery,

ale líbí se mi to, ale vlastně v sebe se to nevím představit,

protože vopravdu každý den mám pocit,

že znova a znova vstupuju.

A bychom, jako by na múty vesmíro, to bude trošku náročný.

A věřím tomu, že a to je vlastně zajímavé jenom koncert.

I kdyby to bylo jenom zcívko a jenom jsme se to představili,

tak si představ, že každý den svým rozhodnutím vytváří vzomě očí to jako chemickou skrumáš,

jo, jako by, strachem, žálivostí, hrdostí, vděčností,

prostě všechno je hlou chemický reakce v tobie.

A teď ti zapíšou nějakou adresu, ty pak nech spát,

abychom ten noci se přesuníš na tu další adresu,

v tom múty vesmíru, na tu další planetu, do toho dalšího čestmíra,

a v tom novém těle vstáváš, v tom novém prostě kontekstu.

A vlastně každý den, vlastně začínáš,

kdež do nějakou adresu někam tě to pošle,

ten jeden den tě pošle,

druhý den na novou planetu do nových reality.

A každýho z nás, okousek, takhle si to jako by představuju,

mě vlastně nějaký pomáha v tom se rozhodovat a v tom dělá,

tam vlastně nechcíš žádnou potvu dávat, protože se mi to líbí.

A máš pocit, že každý den, vlastně začínáš,

jako na nové planetě znova, chápu to správně?

Ne, znova, s tím všim, co si tam přinesel, jo.

Ale zase jde o to,

jestli se probouzíš do toho prostoru,

a který máš pocit, že se zasloužíš,

který máš pocit, že na to máš,

pocit, že je pro tebe jako by dobrý.

A nebo se probouzíš na to je planetě každý den,

na každý den jdeš dostajné práce a děláš to same.

A z nevím, pak kdež je většet do hospody a má tu tenhle rituál.

Něktyří lidé to tak mají, prostě.

Ja jsem si myšel, že není jedna věc lepší než druhá,

prostě každý jsme tady z nějakého jiného důvodu

a prostě každý se z tohle dáme vlastně.

Mě se přijde sršně zajímavý to, co říkáš,

že do jakým míru je toto na cáska, co říkáš?

Jako říkáš, že věřím na multivesmír,

tak říkáš, že věřím na nějakou ideu,

na nějakou mentální cvičení, abych se posluval do předům

a nebo reálně věřím na multivesmír.

Já se myslím, že to je příliš

náročná debata na tenhle krátký čas, který to máme.

Myslím si, že multivesmír existuje,

ale tak naivně, jak se ho my představujeme,

že jsou takhle ty planetky, kde jsou, kde jsou,

tak myslím, že to není.

Když teda už chceš tady do tý klantové fiziky,

tak když to zamyslíš nad tím,

když jdeš do makropohledu

a nebo mikropohledu,

toho, z čeho se skládá naše hmota,

tak ten pohled ve vesmíru je velmi podobné,

jako ten pohled tím mikroskopem

do tý fabrik of the matter.

A to se vlastně zrcadlí.

Ty věci jsou podobné.

Zrcadlí se to, protože je to nějakým způsobem

jako by na sebe navazuje.

A zároveň, čím seš vejš, tím čas je pomalejší číce žloupš,

tím to komitáry chlejíc.

To znamená, jako uvěřtebe je celý další vesmíru

a uvěřto vesmíru je další vesmíru.

A to už je problémně zahraniční toho,

když jsi člověk dokáže představit

a v tom je vlastně i ten princip toho multivesmíru.

Takže nemyslím si, že bez toho,

když bych to měl vizuálit,

na něch bych moh ukázat,

to dokážu asi dobře vysetlet.

To škoda.

Ale možná příště, když budu vyhěřit,

když se v tomhle chcíš bavit,

tak si vezmu normálně powerpoint.

Ano, majíte to tady pod klikám.

Powerpoint a činé to.

Vesparu pointu by se měli většiná rozhovoru o vejt.

Ale mě to přijde fascinující.

A je to jako nějaký přesach k řidí?

Je to jako něco, čím se řidíš v dením životě?

Ten myšlenkový konstrukt,

nebo ta výra, nebo jak to moříc?

Ne, já si myslím, že

je hrozně podle mě důležitý

a dokázat si představovat věci.

A představivost,

si myslím, že představivosti v děčím

je za to, co mám, kde jsem,

protože když si člověk něco neumí představit,

tak to ho ve věnom těžce může dosáhnout.

A protože já tu představivost rád trénuju

v těch největších rozměrách.

A byla doba, kdy

si pamatuju, že jsem

jel vlakem

a během tý cesty vlakem

jsem dokázal v mě se celou chorografii

včetně scenografie

a uhlu kamer

a to, kam se postaví světla.

Jo, a prostě jsem jenom si zavřel oči,

a prostě jsem si celou architektu

všechno jsem si to prostě jakoby vyrábil

jenom se zavřenými očima.

To znamená, když potom

tohle to děláš i 20 let

a pořád tomu dáváš větší a větší rozměra

a opravdu trénujš, protože kreativita

je jako sval, prostě ona může

zakrněnit, když ní nepoužíváš,

když ji používáš i tu představivost

tak ti ukáže obrovský, jakoby hloubky.

Takže to není jakoby výra,

to je prostě vlastně

jakoby způsob života.

Možná, že když jsme u toho, co mi pomáha

nebo co ti vlastně jako

životu může přispívat

tak je třeba to,

že si řekneš, že některý věci

v životě zdokážeš manifestovat

tak aby si přitáhnout do životat to

co vlastně si přeježdž nebo

co prostě si myslí, že

je místo, na který máš bejt.

Manifestoval si

z cestů do vesmír, třeba.

Myslím si, že jo?

Jakuž je se realně

co dělal?

Tak já ti řeknu, co se stalo, takže

protože je to

jako by

je to vlastně

velmi málo pravděpodobná

věc, že se taková věc může stát.

Na tom se schodneme?

Dobře.

Moc Čechům se to nepovedlo,

takže realně to není velmi pravděpodobný.

A teď já jsem vlastně

jsem se o tom dozvěděl od kameráda,

který mi ukázal ten novinovej

jako vyčlánek,

já jsem si na tím zamyslal,

ten krátem se přihlaševal na školu v Americe,

přišel jsem do tím mojí třídy

a to už třeba půl roku jsem to měl

hlavě, ale bál jsem se to říct,

protože

jsem si říkal, to je vlastně všichni

s vědom vesmíou, ale to se se můž byl zvykl,

že jsem je často lidi smáli za nějaký cíle,

který jsem měl, tak jsem se

odvážil a řek jsem to jednomu

zpolužákový.

A na konci toho semináře,

kdy jsme tam všichni 21 spolužáků

a každý měl říct, co budou dělat

ty následný dvá roky,

tak já jsem řekl, že chci letit

jako byl na kole měsíce.

A ta třídá prostě zareagoval

strašně dobře řekli,

jestli někdo tamá letit,

tak to seš ty,

tak to seš ty, a my pojmenujeme

tady tu naši třídů munčot,

protože tě všichni chceme podpořit.

A z toho semináře, a opěh jsem

cítil takovou těžkost, protože

jsem řekl, kurňa, takže

tak jsem to řekl, teď oni to pojmenujeme

na munčotu, tak už to se nedá,

takže já to ti budu se vymyslet,

jak teda na kolem toho měsíce poletím.

A ten krát ani neexistovala

žádná veřejná výzva, jenom

jsem věděl, že ten juseko má

závaz Japonska, že bude posílat

osm lidí jako by do vesmíru,

ale neměl jsem vůbec přestavu,

kde to mám najít, co na internetu

bylo ni nic, tak jsme zkoušili se hnat

mobil na Elona, protože

jak by, fakt jsme jde, a řekláme tak, jak to udělá,

nic, tak začala pandemi,

já jsem řekl, wow, to je

doca sobecký, tak by

si sedět na tom svém snu, že

jako po letím do vesmíru, a tady pořešli umírají lidi,

tak jsem řekl, potím se cpojev s tím a

s polužákami dalším a potím se

munčot na zemi, něco, co může

pomáha tady, a vytvořil jsme munčot platform,

což je vlastně akcelerátor

pro madí lidi, a který dělají sociální inovace a udržitelní projekty.

Ano, je mojné to, spolupracujeme nějakým

způsobem z OSN, teď si se nepojdu.

Ano, ano, ano. Co se vám daří?

Daří se, je to velký, brzky,

to zase úplně na jednou,

to vyrostlo, udělali jsme v New Yorku

a prostě finále

munčot awards přelásilo se

přes 15 lidí, s 88 zemi,

hned první rok,

poosověná z OSN, pak nám zavlal starosta,

ten si mě pozval na sků,

když bychom chtěl, aby jsme to postavili

pro New York jako akcelerátor,

teď jednáme ještě na Evropě o tom.

Takže vlastně jako wow,

a i zároveň jsem si uvědomil,

že vlastně

tam mě to baví víc, než

v to, co jsem dál předtím,

že když jsem dělal v biznesu

ať už reklamu, nebo eventy,

nebo něco, tak jenom prostě

hodně velký plýtvání

nebo poniavkání lidi, aby nakoupali něco, co nepotřebujou,

a na jednou vlastně jako vy

přeníš tu kreativitu do toho

jako impactového světa

a dělat věci s mladými lidmi

a inovátorami a tříž co jsou věci

nebo v kulturních prostě své rách

mě mu to bavilo.

A vlastně mělo to úspěch Madeleine Albrejtová

si k nám přidala, vtáhla do toho

zase ten svůj network

a na jednou to začelovak

mít velký. My jsme to dělali po prvě

a vlastně když zazabili

George Floyda, takže v reakci

na ten unrest, který byl v Americe

ale řečili jsme téma nerovností

takže obrovská

jako trakce a lidí si potřebovali

i v tom negativním

světě podpořeným

tu pandemii si potřebovali

jakoby slyšet pozitivní věci

to znamená my jsme jenom zdílali řešení

jak můžeme řešit věci

jenom řešení. A vlastně na jednou

do toho všeho

se opravdu otevřilo to kolo

že se řekl tak, my teď budeme

vybíral tím osm lidí, co polejtí do toho smíru

když se řekl, wow, to je super

když se myslím, že to nebude

tak jsem tam napsal

a udělal jsem to první kolo

a pak jsem všechno do druhého kola

a oni se fort ozývali dál a dál

a vlastně

když už bylo třánem desátý kolo

a už začalo třeba

jako chtít zdravoutní prvítky

tak jsem jakoby vlastně fort víc a víc

spozorňoval

a vlastně se si uvědomoval

tenkrát taky se stalo to, že jsem dostal

představení

to jsme nazvali Bohemin gravity

aby to mohlo být součástí tý přihlášky

na tu vesmínu misi, která smene

dýrmu, která byla vlastně

zase o gravitaci a v svobodě

o tom, jak důlžitý pro lidě svoboda

a odpoutat se nejenom od gravitace tý zemský

ale od tý gravitace společenský

a zase tu bylo témá, kterým jsem

manifestoval znova

tu vesmínu misi, takže bylo

tady munčot platform, která jí se během

dvou let stalo globalním

jako by vlastně s česká fenomenem

protože

a si myslím, že to

má

nějaký rozmiér, který není běžnej

a vlastně do toho vlastně v nárojmi

divadle a zase hrák

která vlastně i částičně

mě pomohla k tomu, aby jsem se dostal

do tý vesmínu misi

takže když řekno manifestoval

tak možná si tady řeknout, že to je takový ezo

jako co to je

ale vlastně zatím je svousta práce

když člověk sedne

ale za pali svíčku

a přeje si a fakt svoukne

ale že vlastně jako

jde do těch věcí

ale věří tomu a vlastně ty témata

a ty věci všechny

se motaj kolem nějakýho stejnýho jádra

a to jádru je

tady na zemi, to není ve vesmíru

to jádru je o tom, že

budoucnost, kterou máme před sebou

bude o velkých klimatických změnách

ten exodus, který se

chce na ti kává

tak bude mít obrovský rozměr

a sociální novace nebude žádná

b, c, d, game

to bude o tom, že

si musíme navzájem nacházet

způsoby, jak se o sebe starat

a že nemůžeme v těch rozvidělejcích

chce nůžkách nechávat

jakové miliardy lidí za náma

a nechávat je v chudobě

protože nebude se mít nikdo dobře

když nebudeme se starat jedno do druhého

pro mě ty sociální novace

a vlastně i ta cesta do vesmíru

akceleruje tohle je to téma

který já můžu potom prohlbovat

a můžu na něm pracovat líb

jakým způsobem?

no tak třeba takže

díky tomu, že

já jako

zástupce jednak Česká

můžu je Nigérie

první černok, co poletí v pršich měsíci

otevřeně lgbtq plus

kvír člověk

je to reprezentace, ve který

můžu na nich lidí vidět

a vidět to, že i vo něm můžou

a že nezáleží na tom, kde člověk

začne, ale kam směřuje

a zároveň taky proto, že

ta pozornost je jenom energie

to pozornost, kterou dostaneš

a tu energie ty můžeš poslatkám odištít

můžeš ještě poslata domůč od platformy

aby se mít 150 innovátorů

přihlásilo 15 tisíc innovátorů

a těm pak pomoct, aby dělali práci

a nebo tím, že třeba vytvoříme dílo

tak jako když lítali do vesmíru vědci, matematici, vojáci

promolovat jenom k té intelektuální vrstvě

našeho vědomí a našeho vnímání

ale že to bude dílo, který bude

promolovat k celému člověku

a k více vrstvám lidí, který třeba předtím

nechápali nebo nezajímali o to

co se tam nahoře děje

a ten pohled není nahoru

ten pohled je především do vnitř

ten pohled je především dolu

protože pobsat to, jak ta planeta

tady živá kulička, která prostě putuje

to obrovskou

a vlastně smrtí protkanou, prázdnotou

a je křechká já, že k jen smenání všichni spolu

tak vlastně tohle to popsát

a tohle, co si uvědomit

a to vložit do děl, který pak budou

předávat dalším generacím

motivaci třeba se odplántu lípsta

to všechno má pro mě svý slob

tím si otavřila spůstat témat, na který bych rád navázal

ale vlastně jak tě posluchám, tak se říkám

jestli bys nechtěl nebo neměl

nechtěl a neměl

možná měl, chápu, že nechtěl, ale možná měl

myslím, že lidi, jak to teď říkáš

a já vím, že to je rozdílná profesa

je to rozdílná věce na druhů strnů

lidi s nějakým drivem

a který se zjevně dívaj veľmi do předu

a zároveň se nebojí mluvit o osobních věcech

je to moc není

je to mymerzí, že politika taková je

tak ekstremně toksická

a že hodně lidí, který nemájí dostatečně

hrožíků, že nemůžou do nich vstupovat

protože nebo můžou, ale musí počítat s tím, že je to změní

a já si myslím, že tam moje hodnota právě

je určitý i emnosti, a určitý empaty

a určitý zranitelnosti

a člověk může růst

jenom ze zranitelnosti

a ve chvíli se zatvrdí, kdy si udělá to hroší kůži

tak už pak neroste

a tím pádem i ten vstup do prostoru, kdy na tebe

prostě míří všichni a začnout o tebe sekat

tak ty nemůžeš nějak než se stvrdit

a ty seš tak prostoru celý život

jsem, ale zase jsem si dokázal vytvořit

velmi láskyplnou bublinu

a prostředí lidí, kterým milujou

kterých jsou ukole mě

a já jsem vzřejmě ukole mě

a tu bublin se vozím po cenu světě

a vlastně se nepouštím se do nějakých

debat na sítích

nebo nemám pocit, že

svoje jo ty bitvy, který pro mě mají smyslval

ty si zmíněl to svobodu

zmíněl si to, jaké to pro tebe důležitý

asi moc dělat co chceš

moc přemejíš let, jak chceš

protože to, co si řekl na začátku, je

vlastně o tom,

když se vrátím, jak tomu multiversmíru

ale co jsou vysíjí s tím munčotem

tak vlastně je to o tom, že ty

jako uvolniš svojí meso

a přemýhled na tím

ať už je to cokoliv, multiversmíru

ale mě to přijde vlastně fascinující

je hodně o svobodě mysli, je hodně o tom,

že fakt jako si dovolíš

myslet úplně jak zahraniť se toho, co je

jakoby nechcí dít přijatelný

ale co je v uvozovkách normální

a teď v uvozovky vnímej, prosím

je to hled něco, co je pro tebe

důležitý, je to něco, co ty vnímáš

jako hodnotu

učitě a celá bohem jen kravity

je vlastně o hledání svůvody

a na první pohled

a když třídojí toto nárdního divadla

sednež se tam na sedačku

a prostě koukáj se, tak vidíš

jakoby cestu kluka, který vlastně

se národí

a prochází šesti etapama života

a budí to o tu svobodu přichází

nebo se jí dobrovolně vztává

vzdává nebo jí znova nachází

vlastně naše svoboda je

na začátku v takový ignoranci

protože jsme děti a

někdo nám jí dala, ani nevíme

ani jsme si nezasloužili

a pak si jí vzdáváme, jdeme do práce

jdeme prostě zastroje

do školy

a vlastně necháme

my si jí rádi vzdáváme

protože chceme k někomu patřit

chceme být součástí něčeho život

protože máme tietování

protože oblikáme

protože si kupujeme určitý auta

protože za každou cennu k někomu patřit

chceme být sami

a zapomeneme častem, že

mě v určitým momentě života

je důležitý se znová

vydát tu svou jí svobodu hledat

a proto je hrozně teďko

nejako trendy i ve světě ten sabatika

ležil, že človek jde na ten rok

kolem toho světa nebo někam se vypraví

sám a vlastně znova

se defragmentuje a znová jako nachází

v sobě jako by kdo je a co z něj

už ta společnost vykryzala protože

je strašně jednoduchý, je vlastně mnohem jednoduší

spadnout do toho, co o tebe odstatně očekávaj

jako

být vlati, nebo být v těch koleích

ale bohužel je to trošku uspávající

ty cikli, kterých se pořád točí

a človek pak může

dojít k tomu horyzontu

udávastí, za který ho už v podklom

se nedá třeba vrátit, protože už

v opravdu vlastně přestané

tu flexibilita, která je

nenělom v těle, ale je i vlastně

uvažování, může

dojít na takový minimu, může pak mě človek

jako být úplně stratí

a to sem myslím, že je obrovská škoda

to, co nás čeká, protože

ty turbulenci, které jsme zažili

tak co jsou nějakou velmi

lehký turbulenci oproti tomu, co teprve

přijde, a myslím si, že důležitý

aby lidi nebrali

to, že je třeba riskling,

že se musí naučit něco novýho jako konec světa

nebo jako negativitu, ale vlastně

jako příležitost

a už jenom ten samotný

shift, ten posun, toho mindsetu

ten úhl vlastně ti udělá kovalitnější

život, když

když se to byl vlastně jedinou víci všichopnej

viděty, ale to tím k tomu, aby si věděl

viděci, jenak potřebujete to flexibilit

a ta je práve skrytá v té svobodě

v svoboda nám umožňuje, aby naše kreativita

nebyla použitájenou k tomu, aby

jsme inovovali do úrčitý míry

jenom, to znamená, přenášeli naší

minulost v naší budoucnosti

a furt jsme byli v tom koloběhu

kreativita se svobodou je

k tomu, aby jsme se

osvobodili o té minulosti a mohli

budoucnosti jenou a lepší. Když se podíváš na těchletech

stolet, který jsme teď začali a podívášte

na těch minulých stolet, tak vlastně

ta prvních 20 let, minulých o století

bylo hodně podobný jako tohle. Začala

první světová válka, byla

španělská hřipka, půl miliardny lidí

ono moc mělo, 50 milionů lidí

zemřelo. Dneska, když se podíváš co

seděje kolem nás, jsme tam velmi podobně

a moc jsme se z toho nepojčili. To znamená,

pokud je jako těch posledních, tak to nebude žádná sláva.

A jaká je ta budoucnost, které se obáváš

je to správní slovo, ale zmínil si těď

několikrát, tak říkáš, že to, co je

před námi, je vlastně do istými nevykřičník.

Já si nemyslím, že to je, že

jako by je to katastrofický

sténár, ale je to

sténár, ve kterým my musíme

být aktivní. Takový to,

že jsme si navykli, že

si něco naučíme, a celý život

jsme v jednym zaměstnání, a

jako by korporace osloho nás postará.

To je jako by taková eluze,

a my teď budeme být jako desilužen,

kdy se z toho jako by prvou zníme

a nikdo dřív něko pozdějí. Já si myslím,

že je důležitý ten vykřítník dát

proto, aby vlastně lidi

včas začali na sobě pracovat,

aby včas začali získávatu

flexibilitu, aby včas vlastně

našli ten uhel pohledu, že je to příležitost.

Bo to, že budoucnosti o tom

a technologie jsou o tom, že je to příležitost,

že když třeba zabrůzíme do AI,

tak já jsem vlastně, když jsem

studoval, tak jsem nedostudoval

víc než 9,3.

A měl jsem dyslexy,

vlastně v mojí

škole to nikdo neřešil,

měl jsem pětky z diktátů,

měl jsem problémy, imentální problémy,

protože jsme měli

problémy doma v rodině, do toho

byla nějaká škana, nějaký prostě nátlaky

z vnějšího prostoru

a já jsem na tom nebylo vůbec dobře.

A vlastně

ten uhel pohledu, že to je

v pohodě, že tmáš prostě

dyslexy tak postě píšeš pamalu, ale že to

není handicap, ale že to je vlastně

příležitost, protože ty spracováváš

informace a prožíváš

i čas třeba a zkolo ní se

jiným způsobem, než to prožívají jiný.

A to je skillí, protože na jednomáš

nový uhel pohledu a musí ti to k něčemu bejt.

To jsem se nikdy nedozvěděl.

A vlastně přichází AI

a já už třeba

příštvětě roku používám AI

k tomu, že mě pomáhá psať texty.

To znamená, když

já často musím se, protože mám

trošku dysgrafy, dívat se zpátky do slovinku

jak to co píše a tak dá

a prostě jako není to pro mě

úplně jednoduchý a když píšu

dlouhý texty tak je to složitý.

A teď vlastně mám

takový 2-3, mám jesprá,

mám džet GPT, mám ještě něco

našiřuje schopnosti

a mimo měla inteligencie pro tebe nástroj.

Je nástroj a teď jsem třeba

připravoval grantovou přilážku a

vzal jsem si sedmi člený tým, který

mým vypaníval někdo co dělá

bačet, někdo co dělá vizuál,

někdo co píše texty, koncepční a tak

a do toho jsem objevil

ten čet GPT a během

dvou-třídnů jsem přestalo mít potřebu

těm lidem volat a s nimi

nadomecovat, protože jsem byl schopnej

jste měli inteligencí, si to na jednou udělat sám.

Což je vznamenučení alormující, protože na jednou

se vznamenučí bez práce.

No a jasně, ale samozřejmě

jako my jsme, já jsem ten tým už udělal,

takže my jsme to dodělali s všichni spolu.

Moc děkuji,

že jste doposlouchali, až jsem zbytek

rozhovoru, nejdete na hero-hero.co

o Lomeno Čestmín a uslyšíte

v něm třeba tohle.

Takže se,

že vydáváš energii na to,

aby si sednul

za ten stův z lidma, s kterýma

nemáš ten stejný názor, kterýma jen

jen milost, než ty. A snaží se s ním

a spolu vytváře to cestu do předu.

Je to něco, co si vnímal, co ti trápilo,

co ti něco řeklo, nebo to je něco,

co vlastně znáš a už je to starý.

Tak já bych, já bych

jenom trošku ti zarel do toho jazyka.

Já nejsem.

No prosím, ale proč nám to furt...

Nám to furt po ten čovák,

co nám to furt tady vnucujou.

Já to vůbec nevadí.

To už tam nebylo.

Cítí zlobu?

Ne, neskané, ale cítil se mi.

Jako já ti řeknu hele,

já jsem tady jste bohu chtěl na rozovor,

jako budu tě tu tolerovat.

Jako to nechceš třece.

Nechceš mi společnost, kdy se lidi jako by tolerovat.

Smějí to polečnost, kdy se lidi respektujou,

protože to vychází jak z hlavy,

tak ze srdce.

Jsem na pristě, až jo?

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.