Vinohradská 12: Útěk přes mrtvoly. Příběh bratří Mašínů

Tady je Matěj Skalický a tohle je Vinohradská 12.

Prostříleli se na svobodu a to přesně před 70 lety.

Skupina bratří mašínů a její velký útěk na západ.

Jeden z nejrozporuplnějších příběhů studené války,

který do dnes dělí Českou společnost.

Tady je vliterární podkástové dramatizaci.

Dnes je úterý 3. hořína.

70 let na spět se vracíme spolu s historikem

Filozofické fakulty univerzity Karlovy Michalem Stehlíkem.

Nádraží Praha Střed, 5. 2. hořína 1953.

Prahu poli latma je kolem 7 hodiny večer.

Sotva 10 stupňu, podzim přišel rychlé.

Za chvíli bude průvodčí hlásit odjest vlaku do Chomutová.

V jednom z rozvícených vagónů se myhnou dvě skupiny postav.

Dohromady 5 kluků.

Stirat a Jozef, 2 bratři mašínové.

Jeden jako druhý, jejim takhle chce přes 20.

Stirat je trochu starší, říkají mu Radek.

Má na sobě šedé rukavice a lovecký kabátek.

Mlačí pepá, ten má leský černý kabát a modrou rádiovku.

Třetí klucina je Milan, prí paumer.

Vagonem prochází ve vojenské uniformně,

jako by ještě včera trčel,

kde si v tučanském svatém Martině v kasárnách.

Čtvrtý, ten v kožené bundě, to je Zbina Janata.

Páty je nejstarší, vaše kšvéda.

Tomu už je přes 30.

Jsem mu taky rísují pěkné kouty, které teď ale schovává pod Čepicí.

Kamarádi jdou nalehko.

Na to, že je čeká nebezpečná cesta na Severozápad,

si toho sebou moc nezabalili.

Mnoho toho vlastně nebylo.

Byly ozbrojení, to je první věc.

Měli zbraně ať už španilskou pistoli,

případně policení, pistoli čezetu.

Měli mapu Berlíná, vytršenou z časopisu.

Měli kompas, což bylo velmi důležité,

příběhy kdy lidé překročí hranici

a pak se stratí a vrátí se vlastně zpátky do Československa.

A nakonec ještě chlorofórna případne

omráčení či omamování nepřítele.

Taky si do aktovek přibalili jídlo,

špek, mléko, suchý salám.

Zbyňa i Václav tímají sebou samozřejmě cigarety,

pepasy do českoněmeckého slovníku

taky schoval fotku táty mašína hrdiny druhého odboje.

Do ten, kdyby věděl, co kluci plánojí udělat.

Oni měli za sebou činnost v Československu získávání

zbraní, získávání peněz, boj proti komunizmu.

Do toho hrálo noli i to,

že jeden zbratru mašínu se dokonce odsitli ve vězení.

V roce 1952 byl na Amnesty,

v roce 1953 propuštěn,

po několika měsících,

ale oni se vlastně chtěli přidat

k armádě nebo odboji v zahraničí buči komunizmu.

Je tam trošku cítit to,

kdyby se vnímali nebo nevnímali

realistický tu mezinárodní situaci.

Pozděch tě chtěli bojovat proti komunizmu

a uvnitř Československá to považovali,

už ale možné.

No a tak to teď stojí v hodbičce

na proti kupé dvě skupinky mladíků.

Každý má jednu ruku v kapse

na zbraní a navzájem se

kríí proti případné kontrole

a šacování.

Míří vlakem na severo západ.

Za svabodou.

Vlak staví v Chomutově

v 11 večer.

Kluci se vyspí v křoví zaměstem

a ráno jak vysvitné slunce

se opět rozdělují na dvě skupiny

a každá z nich pak autobusem

vyráží na horu svaté kateřiny.

Tam počkají doset mění.

Je třetí hříjen

sobota a blíží se noc.

Krušnohoří se halí

do hůsté bělavé mlhy.

Tu a tam zaštěká pez.

Možná je na blízku hlítka.

Začíná poprchávat.

Oni nejdou nějakou jako standardní cestou

což by byla samozřejmě jako

hloupost v rámci toho,

že by návazené na hlítky a podobně.

Ale oci tady si vlastně v lese.

Skupinka se šine lesem do údolí.

Napravo teče potok a za ním někde v dálce

hýkají jelení.

Pětice se brodí vahnem, které se jim lepí

ze spoda na podrážky.

Klopí tají přes mohutné kořeny

a nebo se kloužou po holých větvích.

Jené jim praskají pod nohama.

Zmlhy se s každým dalším krokem

stává mlíko

a li je tak, že není vidět

na krok. Klouci po čtyřech

prolézají drátěným plotem a

hradbou z větví.

Snaží se kontrolovat směr cesty na kompasu.

Peppa má sebou baterku.

Sou už úplně

promočení, když na nedaleké silnicy

zaslechnou projíždět auto.

V temnotě noci vidí obrisy

Vesnice Ansprung

užli 7 km

a jsou ve východním Německo.

Několik řínových dní

kamarádi procházali kolem silnic

a vsi tábořili v lese

a pili vodu z mokrých listů

sněžilo a oni hladověli.

Rozhodli se tedy konat.

Ukradnou auto a pojedou do Berlina.

To je scenář jako s filmu.

Peppa a Václav proto teď

postávají na silnici 101

na dohled od Vesnice Manhattan

Frey. Přijíždí

zelený vojenský Volkswagen.

Kluci na řidiče míří pistolí

ten, ale zůstává

pořád za volantem.

Nikam se nehne. Radkovi to tedy nedá

přiběhne, zařve

ven vytáhne doktora s Volkswagenu

a vleče ho do nedalekého lesíka.

Tam ho omámí chloroformem

a sváže. V tu chvíli už

musí jeho přátelé startovat auto.

Za chvíli už budou všichni

v Suchu v Berlině.

Všechno to v ten

protivný chladný říjen

vypadá na jednou, až moco růžově.

Tam dojde prostě jedné z mnoho

dramatických situací nebo

přesmiků, kdy ten lékař, který je

někde v lese svázaný, má u sebe klíče,

oni to zjistí až u autách, tějí se tam

vracet, narazí na cyklistu

a zbyt někdy na ta trošku

z panikaří a vystřelí do vzduchu.

Barovně.

A to jako hranice, kdy se o nich začne vědět.

Co do vzduchu, ale že jsou vůbec ochotní

vytáhnout zbraní na lidi?

Teď klucy prchají se, čím

síli stačí.

Škoda aktovek. Už přišli o pistolit,

když Milan spadl při prechodu hranice

do zabahněné jámy, a teď

teď nechali usilnice

za cestárskou boudou

v bagáži, kompas a další věci.

Sou promočení na kost.

Jen Milan se smněje, má

svou aktovku pořád cebou,

takže svléka

zelenou uniformu a zapíná si

suhé dvouřadé saco.

Kurva převlečená za kamaráda,

utahují si z ní klucy.

No jo, jenže co teď dál?

Policajti o vás vědí, vy nemáte co jíst

a nevíte, kudy prič.

Jednak se musí více skrývat

a jednak řeší, když si uvědomí

z ceduleu cesty, ukázatel,

že Berlín je 160 km.

Tak musí zvažovat za jinou alternativu,

takže zvažují,

když se zvažovat,

nebudou dál postupovat vlakem.

Je 10. říjen.

Víc než týden od chvíle,

kdy skupina bratří mašínu

naskočila do vlaku v Praze,

aby se vydala na výpravu,

ze které není návratu.

Teď po celé té straštiplné cestě

se chlapci zase dostali na nádraží.

Tentokrát už alevé

východním Německu,

ve městečku Elsterwerda,

zruba někde mezi Vráždany a Lipském.

Sou dvě ráno,

Vepa, Zbyňa, Radek

a Milán a Václav

uhání pokolejích do vesničky Ukro,

pak už je to do Berlín

na jen 100 km.

Pravda, když Václav kupoval pět lístku,

tak pokladní to bylo trochu divné.

Možná jí byla podesdřela

i talá maná Němčina,

ale co už pětice je ve vlaku

a kodrcá se na sever.

Štvrtá ráno,

tma jak v pitli,

jen tlumené žluté světlo z pár kandelábru.

Ta záře za okny uhánějícího vlaku

sílí s tím, jak se souprava

blíží k vesničci Ukro.

Brzdi zlověstně ví,

vlak zastavuje.

Na nás tu pišti vyčkávají

příslušnicy VOPO.

VOPO je vlastně soubezpečnostní urgáli NDR,

řekl bychom zbodná rodní bezpečnosti

v našich poměrech.

Foks, policaj,

pár příslušníků na Perón,

jakoby na něco čekali, nebo na někoho.

Pepavaru je Václava,

něco tu nehráje.

Vodní se se chtějí vmísit

mezi dělníky,

ale ta místní policie VOPO

kontroluje každého, to znamená doklady

a tak dále.

Dokonce Václava vši vědá se sláží

s nimi komunikovat ve smyslu řeje dělník

a doklady vájindré a váje doma.

A pak se strhneme la.

Ruce vzhůru,

rvou, policisté, na chlapce a ti se stačí

sotva jeden na druhého otočita

zvednout ruce do vzduchu.

Vrázkla je určitita pokladný felster

v eredě, no jasný.

Ale není čas se vracit myšlenkami zpátky.

Starší strážník

stráží na kanalavici.

Padne rána.

Jeden z policají tu se kácí k zemi

a tríští z ní krech.

Toradex stihl sáhnout do kapsy

V bouhačku už má v ruce i pepa

a do policají tu pálí jednu ráno za druhou.

Chodbou s vyští kulty,

sem a tam, v místí se s duněním výstřelů.

Všude je prach, kož

a pod mrtvými se rozlevají

hlouže krve.

Jako když vypustíte rybník.

Strašný chaos.

Kluci utíkají ven do ticha.

Rychle je spolkne černo-černátma.

Na nádraží za sebou nechávají

příšernou spoušť.

Duším, že dva lidé

s těch bezpečnostních organů

NDR jsou mrtví.

Zároveň je tam trošku chaos

při utěku z toho nádraží.

Nikdo z té pětice není zraněně ještě.

To je docela zajímavé, protože

ten příběh má spoustu neuvěhritelností.

Ale běněk je na to se oddělí,

utíká jiným směrem a skupina

těch čtyř zbylých si vlastně vyhodnotí,

že kdy jsou všude příslušnici v upože

je vlastně hloupost se pro něj

nějakým způsobem mohl hledat,

on se dostává potom do vedlejší vesnice

Belkvice asi 3 km od toho nádraží

u kru, ale už ten den

je tam zatičen při té pátrací,

takže ta skupina velmi brzy

po té akci v Ukru přichází

od toho jednoho člená auksujenou čtyři.

A tě čtyři čechoslováci vzali nohy

na ramena a prchají, co nejdál

od nádraží v Ukru.

Přespole a lesy zalité raním lhou.

Hlavou jim proletávají

obrázky z nádraží.

Nebáli se strílet,

neváhaly. Ostatně

nebylo to po prvé, kdy na někoho vypálili.

Tak oni mají tu zkušenost

už z Československá

ať už je to prostě

akce, kdy se snažili získával zbraně

nebo přepadli poštovní vůz,

než vždycky úto byli všichni, samozřejmě,

ale tady si musí mi úplně jistně říct,

že oni prostě neváhají.

Tam je to pro ně automatické,

oni se o tom baví i předem,

oni mají pravidla, baví se ostřel,

třeba ta jednotka vopovezme na služebnu,

že je přepadnou a vytáhnou zbraně.

Ví, že takhle musí postupovat

dokonce mají mezi sebou

takovou až řeklých brutální dohodu,

že pokud bude někdo vážně zraněn,

a byl by zatčen, podobně, že ten druhý by homol zastřelit.

Čili, tady se odcitáme

v úplně jiné mentalitě, než možná vnímáme

ten lidský život s ve chvíli, kdy

to opravdu brali tak, že zůvěválce

nebyl pro něj problém, to znamená

Chlapci doběhli až do vesničky Rajchvalde.

Na statku vlezli do první stodoly,

kterou viděli a schovali se tam do sena.

Už tu takhle veštiplavem

Prahu Slámy leží několiká týden.

Tu a tam slyší, jak kolem statku

projíždí policisté z Ampliony

a varují místmi

před československimi bandity.

16. hořína

zaslechli rozhovor majitele statku,

kde patrně z toho poznali,

že někdo je nahlásil,

že výže jsou tam skryty

a byly opravdu nahlášení.

Té rodině se nakonec ukázali,

řekli, že nejsou žádní zločinci,

že prostě jenom prchají na západ,

oni dostanou od nich dokonce nějaké potraveny.

Ale už jasné, že ta stodola

bude prostě prohledává na čely

ten Rajchvald už není to bezpečné místo

a pokračují dálen.

Radek, Pepa, Milan a Vašek

se rozhodli pro útěk

ze stodoly právě v čas.

Policajtí jim byli v patách.

Kluci přebiehli po lé

a zmizeli v houští.

V zádech měli minimálně jednoho

příslušníkavo po na motorce

a další pak v autech.

Kůlky jim létali kolem uši, jak utíkali.

Sprava se brížil další motocykl.

V posledních výjily skočili do březového lesíka.

Zády se k sobě postaví do krůhu

a jsou připraveni na nejhorší.

Tady, v hájku u vesničky Valdov

by měla

vzplát ta poslední bitva.

Obrysi policajtů

se míhají všude kolem.

Proč závají les?

Hlákají na sebe.

No nevypadá to vůbec dobře.

Je to další s neuvěřitelných momentů.

Bylo té měř nemožné,

aby se vzdohode obklíčení dostali objektivně

nebo obecně vzato, protože máte

prostě obklíčený les

velmi systematicky.

Kolem lesa u Valdova se stahuje

v policijní smička.

Venku se už se šeřilo, ale pořád je vidět.

Jeden z policajtů se zrovna

opírá o půšku,

když na něj radek vypálí.

Postava v černém kabátě

se svalí v mžiku na zem.

Následuje pořádná salva.

Přístušníci pálí od boku jeden

přes druhého. Do trávy,

dokeřu, mezi stromy, všude.

Další přístušník

vopoto dostané mezi lopatky.

Svím váltrem ho trefil zase radek.

To už se k lesíku ženou i policijní vlčáci.

Ale v tom zmatku kolem

nedokážou skupinu bratří

k tomu vyčmuchat.

Mezi stromy se začíná

s nášet tma.

Policajti staví do krůhu nákladiáky

skuomety. Navězená světla

oslňují zelenou hradbu před sebou.

Z hájku Uvaldova

není uniku.

Níkdo se z něj nemůže dostat živý.

Václav to príkoupil. Do ruky.

Plazí se k němu Milan.

No, vypadá to blede.

Nepokusí čtvřice útěk

teď, tak už nikdy.

Bližící se ráno hraje do karet policajtům.

Podrouž koutmi

nejsou kamarádi vidět,

ale jak se rozedním,

tak oni jistě přijdou o život.

Radek zavelí teď

a klucy se vydají na poslední velký útěk.

Jdou v podstatě jako proti sdík.

Vědomně, že bůjt proběhnou

nebo budou definitivně nalezení, protože

jsou oplíčení.

Václav vškuprtá přes polé

a Radek se sotva v leče.

Za skupinou mašínu

se ozývá kilometrná palba

a startují motory na kvaděáků.

Oni prostě

v běhnou na polé

opětují plalbu, kličku

je to pravdu jako z nějakého lesternou

ten, ještě

jako nemožné, že by to přežil.

Klucy potom poli uhání

jako zajíci z posledních sil

pak doběhnou do protišího lesa.

Václav

hned za první mistromy padá

k zemi, už nemůže.

Tak mu navrhují, že ho strělí.

Však je to lepší, než kriminál.

Jenže on zraněný, odmýtá,

protože věří na zázrak.

Ten problém asi nebyl jenom

ten průstrěl, ale je stráta krve.

Ta se zase vraďme do té reality

prostě z té druhý týdej na útěku

v nějakém zravočním stavu.

Strácíte krev ešte ve chvíli, kdy

víte, že musíte podat mimořádný fyzický výkon,

když ješli dál.

To proběhnutí se podaří o všem s tím,

že tady jsme u toho Václavašvédy,

který už nemá energi, aby pokračoval

vlastně dál.

Pro něj ta cesta v tom dalším lesu končí,

o ní mu nechají nějaké peníze,

dají mu do konce zbráň

a on tedy prosí, což je takové velmi

silné, asi ten moment, kdy je prosí,

aby nezapomíli neho manželku

a na jeho dvě děti.

Kluci v ten moment mají slziv očích.

Václavovy dají pusu na čelo

a prcha jí dál.

Ze sláblého může

najdou polica je ti na pokraji smrti.

Radek,

Pepa a Milan

už zbyl jenom 3.

Mašíni a ten 3.

Jak se paumer lidem představoval.

O osudu zbyni

a Václava nemají v tu chvíli

ani ponětí, jsou na cestě už

přes dva týdny. Je chladný říjen,

je jim zima, jsou promočení,

jsou vyčerpaní.

Zabyli několik německých policistů

a v patách jsou jim tisíce

příslušníků folks, policaj

a Rude Armády.

Do západního Berlíná je to už jen

pár desítek kilometrů.

A tak ti tři utíkají dál,

běží už několiká týden vytrvale

jako zátopek proslíchá se

mezi policajty.

V noci ze 17. na 18.

vyberou takovou mítinu, kde si chtějí odpočinout

a tam je další moment,

který patří těm druhým, třetím

i to s tím neuvěřitelným,

protože oni se skrí pod obrovskou

hromadu roští, kde vlastně se nehýbou

a čekají, že to přejde.

Tí vojáci jdou všude okolo,

jsou i nad tou hromadou.

Ale je to o fous.

Mašíní a palmér jsou

od policajtů pár centypetrů.

Zaslechnou, jak si povídají

a jak zvažují, že by mohli

hromadu roští prošpikovat pár kulkami

a po konce slyší jako nějakou

špatnou češtinu, jako fileste

ale je to takové jako pokus

a zase si uvědeme, jsou to

tři dny pod tou hromadou.

V tomhle počasí bez jídla,

voda a vlastně zůstávají

tam a čekají, že se to uklití

a ta jednatka odejde, což se vlastně

v konečném dusletku podaří.

Takže další z mnoha zázraků

poté cestě se odehraje, kdy jsou takhle ukliti.

Policajti jsou prič.

Nejlepší, ale bude se na pár dní

cesta na Berlín volná

a tak trojice zamíří k nejbližší ve sněci

tam nachází skríž ve stodole

u jednoho z domku, tak se schovají na seně

a zůstanou tam snad týden.

Ují dají místní rodince

tu kompot, tu povidla

a nabírají postupně sílu.

Jeďže kdo chce moc,

toho sradno chytí.

Když jednoho dne vyrazí

domácí proseno, nestihne se

trojice kamarádu schovat.

Jejich ukryty prozrazen.

Asi po 150

mají nakonec neuvěřitelné štěstí.

Místní totiž s komunisty

prí moc nepečou.

Co víc, poradí jim,

jak se do Berlína dostat nejsnás.

Že prí vlakem

a že prítím, který veze brambory

a ještě jim ukážou

cestu k tretí.

Železniční podjezd

Berlínského dálničního okruhu

u Rangzdorfu.

4 bude půl noc

1 listopadu.

Kluci jsou už měsíc na cestě

a teď se posunuli

zase o něco blíž americkému sektoru.

Kousek jili vlakem, kousek šli pěšky.

Rade kamilan prošli

pod mostem

a přímo před nimi se teď

u lesa rísuje taková malá boudička.

Pepa byl zrovna na obhlídce

tak to ti dva chtěli risknout

a jí se podívat sami.

Vtu radka

slepilo světlo baterky.

Kdo je tam?

Hruce vzhůru, ozve se.

Teď to tedy jde rás na rás.

Radektasí pistoli,

jenže ho zradí kohoutek.

Mladičký přísušník VOPO

v černé pláštěnce má v tu chvíli

Čechoslováky jako nadlaní.

Jeďže udělá tu nejméně očekávanou věc

zaleknese,

pleknese a prosí o život.

Asi ví, z kým má tu čest.

Jenže prázd

nebe ozáří světlyce.

Bliží se další.

To už přiběhne i PEPa

a s Milanem a Radkem se dají znovu na úprk

klesu a pro následuje je salva

ze samopalu.

A v tenhle moment je zranějeno Milan Paumer

do břicha a zdálo by se,

že už i pro něj to bude konečná

což naštěstí není tam se ositáme

opravdu už v hodinách čance

dojet do Merlína.

Ale zase je to prostě nějaká obrovská komplikace.

Milan má díru v břiše na dva články prstu.

A chtělo by to ještě trochu štěstí

už jen malou poslední pomoc.

Až na jednou přímo před prchající

trojící se objeví náseb

se závradí.

Stanice uměsta dále věc.

Bliží se vlak záhranat.

Oni na konec na ten vlak naskočí

všichni tři a dostávají

se vlastně až na hranici

Berlína, kdy zase je to ale problém,

kdy v nic není úplně jednoduché,

protože ten vlak spomaluje

na nástupišti si všimnou spousty

z policistů, to znamená

mašín s pãomerem se skočí,

aby se dostali jinudi,

zatímco stělat mašin zůstane

z krytýho podvozku, zvolí každý

hlasně jinou cestu.

Málo

poslední zastávka

před americkým sektorem.

Kolik tak může být?

Už je učitě po půlnoci.

Peppa přidržuje zraněného Milana.

Oba se vzdalují od nádraží, když je

zase vyhmátnou příslušníci vopo

zadek to všechno pozoru je

z ukrytu na podvozku vagonu.

Za chvíli se s ním vlak zase rozjede.

Milán s Pepou utíkají o zve se

střelba a Milán to opět

dostane tento kráde do ruky.

Ale Pepa ho táhne dál.

Cíl je totiž už blízko.

Pro běhnou kolem soviických

ubikací až do čvrtí lichtn ráde.

Zastaví je až vysoký drátený

plot a velká cedule.

Rusky, anglicky, francouzky

a německy je na ní napzáno.

Přicházíte do Amerického

sektoru Berlína.

Stejk a smažené brambody.

Svoboda, chutná, skvěle.

Taky sprcha, však smrdí jak

k tou laví psy. Aby ne, v patách

měli prípětta dvacet tisíc mužů.

Tvrdí jim Američané.

Milana odvezli ještě v noci do nemocnice.

Radek po vlastníose

dorazil do západního sektoru taky.

A všichni tři se mají brzy znovu schledat.

Sejdou se v zápětí

v rámci výslechu, protože tam se

toho ujímá o ICIC.

Samozřejmě Američané, jak oni se

holci tajifu pechlickém táboře

jako scela standardně.

Páumer je v nemocnici

a myslím, že už druhý den

potom u těku do Berlínase

mašínové letadlen dostávají do Frankfurtu,

potom do Erlangenu

a po několika týdnech jimu,

že následovat Milan Páumer, protože si musí vylečit

to zranění které naštěstí.

Tady samozřejmě je logické v té době,

že i ten jejich pohyp potom německu je utajovan,

protože bylo velké výtěství

československých orgánů, kdyby se je podařilo

zatkrout ještě po té, co vlastně absolvovali

ten útěk do západního Berlína.

Radek, Pepa a Milan

stále věří ve třetí světovou válku,

chtějí bojovat.

Bylo hrát americké armády,

a potom spešil forsis,

ale vlastně se nedostanou nikdy do akce.

Milan Páumer se dostane do korejské války,

ale oni chtějí rád,

že jsme vlastně působí jako instruktoři

a po 5 letech závazku v armádii,

kdy získají americké občanství

s té armády odejdou.

A nenaplení si to, co byli jejich cíl

a nebo sen, a nebo kombinace obého,

to znamená jít bojovat,

jít fizicky bojovat proti tomu komunizmu,

protože ta americká armáda

a svět už se opravdu proměňuje

mezi 53, 55. rokem.

Už je jasné,

že 3000. válka nebude,

jak si množí představovali,

už jsme ve fázi studené války.

Takže vlastně ten příběh

jako končí svým způsobem

takovým pokrčením ramenom.

Zběně Janata a Václav Švédá,

které východo němečtí policejti dostali,

mají osud spečetěný.

Zběně Janata a Václav Švédá

budou dlouze vyslíchání, budou postaveni

v 55, 55 budou popraveni.

Na jejich život se už

ale nezapomejne stejně

jako na ten bratrů mašinu,

radka, pepy

a ani na život Milana Palmera.

I vy jste právě teď

vyslechli jejich příběh.

Každý z nás čteme příběhy

trošku s tím, že si tam vereme

co potřebujeme pro sebe.

Někdo potřebuje ten heroizmus,

někdo tam má zvednutý varovný prst

z toho svědomí a vraždy.

Možná to jediné,

bych se vrátil k tomu čistém příběh

tak, aby chomu dokázali vůbec pochopit.

A teprvě teď, když přijmeme,

že dějiny jsou rozporuplné

a nečernobílé,

tak možná si řekneme, ale chápeme,

ale nemusíme souhlasit.

Tu ležité je vlastně do pochopení.

Tohle už je všechno

z Vinohradské-12

z pravodajského podkástu Českého rozhlasu.

Dnes trochu jinak v netradiční informátu

s historikem s Filozofické fakulty

Univerzity Kadlovy

Michalem Stehlíkem, autorem

podkástu Přepište Dějiny.

Vyprávěli jsme velký příběh

útěku skupiny Bratří Mašínu.

Na podkástu spolupracovali

Kristina Vašíčkova,

Damiana Smetanova, Zuzana Marková

a Téa Veseláková.

Literární dramatizace

vycházela především z kníhy

mašínové, autora Jana Nemečka,

vydané nakladatelstvím Torst

a z autorských zápisků Bratří Mašínu

a Milana Palmera

s názvem Cesta na Severozápad

s edice pamět nakladatelství Akademia.

Pokud se chcete o mašínech

dozvědět víc,

tak doporučuju celý říjen

poslouchat Český rozhlas Plus.

Moji kolegové připravili cykl

z pořadu, který se bude věnovat

i tragickým osudům příbuzných

členů skupin, nebo těm,

kteří akce Bratří Mašínu neprežily.

Ten cykl se jmenuje

s námi a spol hrdinové

nebo zločinci.

Z Vinohradské 12 je to teď

už úplně všechno naslišenou zítra.

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.