Vinohradská 12: Temná strana fast fashion: levně, ale bezohledně

Tady je Matej Skalický a tohle je Vinohradská 12.

Rychlá moda Fast Fashion uleví peněžence, užkodí přírodě, navíc vědělistek do a kde tohle oblečeníš je.

Rozebereme to s Karolínou Brinkovou ekspertkou na takzvanou Slow Fashion a spoluzakladatelkou platformy Slow Farm,

která se zabývá osvětou v oblasti moderního průmyslu.

Dnes je úterý osmého Srpna.

Dobrý den, vítejte ve Vinohradské 12.

Díky o zapozvání.

Začněme aktuální kauzou, nebo kauzou, která se teď řeší už několik týdnům.

Ta se týká Fast Fashion značky She In.

Tačelí v Americe kritice kvůli údajnému využívání nuciných prací

a tato čínská firma pozvala několik influencerek do svých továren na jich číny.

Abym ukázala, jak vyrábí oblečení a ty z toho byly úplně nadčené.

Bylo to na ně myslí ten narafičené trochu?

Bylo to na ně narafičené celou určitě, protože cílem She In je zlepšit si svůj obraz mediální v Americe.

Tadlence ta čínská značka má za cíl vstoupit v letošním roce vlastně na bruzovní trech americký,

ale právě čelí kritice, kterou vzneslo několik lidí v požadavku na komisi pro kontrolu cených papíru

s požadavkem pozastavit ten vstup na burzu, s tím, že se musí nejdří vyšetřit, jestli ta nucená práce není využívaná.

A oni se rozhodli ten svůj jako mediální obraz zlepšit práve z krzé 6 influencerek,

které pozvali do svetovárny, kterou nazvali jako inovační centrum v čínském městě Kanton,

kde jim ukazovali celý proces od výroby oblečení od stříhání materiálů po balení

a nějakým způsobem dávání do hromady těch zásilek.

A těch 6 influencerek mělo za úkol natočit na své sociální sítě,

primárně na TikTok videa informovat veřejnost a své followery o tom,

jak ta hans ta firma funguje a zlepšit jít tak mediální obraz.

A ve chvíli, kdy to lendsto udělali a videa se dostala ven,

tak se na ně snesla obrovská kritika za to, že se stali nástrojem mediální propagandy,

PR týdaní firmy, která vůbec jako nefunguje.

Že tam vystavila pro nějakou potěmkinou vesnici.

Vlastně těch 6 influencerek nějakým způsobem na to reagovalo.

Jedna z nich se dokonce rozhodla tu spolupráci s firmou She-In prerušit,

ale to, co mě přešlo na tom hodně zajímavý, byl vlastně článek pro Time,

kde vlastně jedna novinářka pro Washington Post, Taylor Lorenz,

říkala, že nejenom, že to ukazuje nějaký cíl zlepšit svou mediální pověst té firmy,

ale současně to naznačuje i nějakou špatnou mediální gramotnost celkové publika,

které sleduje tyto influencerky, TikTokerky a považuje vlastně správy,

které jsou na týto sociální síti za pravdivý a vlastně čerpá z nich informace.

Ale ono se to asi netíká jenom, ty už jsme tu menovali tu jednu značku,

jenom téhle té jedné značky, ta čína je mimo chodem takový příklad

země, kde se tyto fast fashion značky ve velkém vyskytují?

Je to tak, ale současně čína aktuálně je zemí,

kde vlastně většina věcí už nejde na export,

ale zůstává v rámci importu, takže vyrabí sama pro sebe.

Ty jako velké globální značky, svoje továrny rotují po celý země kouli

a hledají vlastně nejlepší a nejlevnější místo pro výrobu.

Takže dřich to byla čína ve velkým, ale teď už se stahují víc do jeho východní Azie.

Typické je to Bangladesh větnám, ale aktuálně se přesůvá výroba i do Afriky,

hlavně do Etiopie, která vystavila obrovský vlastně

jako továrenský hub, proto aby se tam šel oblečení

a chce se stát tím novým lídrem ve výroby oblečení,

protože dokáže nabídnout až třetinovou mzdu oproti Bangladeshi.

Bangladeshi švadleny získávají měsíčně 98 dolarů,

ale Etiopie je schopná nabídnout kolem 30,

takže vlastně i tím se stává lukrativnější pro aktuální mordní giganti.

A je to také, předpokládám hnané tím a tím navážu na to,

o čem jste mluvela před chvílí, že čím lidé více kupují

a chtějí to rychle oblečení levné oblečení,

tím víc a zaméně se asi vyrabí.

Je to tak. To, o čem se tady bavíme,

je biznesový systém nazvaný Fast Fashion.

Proč jim se to dá pojmenovat ešte ultra Fast Fashion,

ale i v tomu se dostanu.

Fast Fashion je vlastně systém, na kterém aktuálně fungují

všechny globalně velký mordní značky,

kterými si dokážeme představit a výmenovat.

A vlastně tenhle...

Padon menovali jsme ší in, tak můžu zabrouzda do mainstreamu LH,

C, A, A, Zara, Mango, Pepko, Cokoli,

co nás napadne a známe tady z Českého prostě.

A by to byla výmenovaná konkurence.

Přesně tak.

Ten Fast Fashion systém se dá definovat na základě

nějakých 3 proměných a to je nadvíroba,

která vlastně se týká toho,

že ty firmy pracují s ekonomickým systémem

úspory z rozsahu.

To znamená, čím víc toho vyrobím,

tím víc na tom ušetřim.

Je to nízká prodejní cena,

která je definovaná vlastně

extrémně nízkom zdou pro ty lidi,

který pracují v těch továrnách a všech okolo.

A současně nízkou kvalitou materiálu

špatným zpracováním,

protože samozřejmě vypospícháte

a i výber materiálu můžete udělat levnější ve chvíli,

kdy přírodní volakna nahradíte umělými.

A potom je to obrovský dopad na teda člověka

a přírodu, environmentální a sociální podmínky.

Ty environmentální se týkají hlavně

nízkých pravidel, regulací

v rozvojových zemích, který nemají

tak nastavený kvalitně,

nakládání s odpadní vodou

obecně s chemikáliem a teda.

Pustám taky chybí pardon

ten lidskoprámý rozmiar.

A přesně tak, ten lidskoprámý rozmiar,

zákony.

A takhle funguje fast fashion

tak jak ho známe, nyní.

A ultra fast fashion,

do které ho spadá právěší in,

ale taky třeba značka ASOS,

Bohu fashionová pretty little things,

což jsou firmy relativně mladé,

primárně třeba z Valka a Britány

nebo ší iný čínská firma,

ale i třeba americký.

Tak ty vlastně, tu fast fashion

povíšili ještě na vyšší level.

A to tím, že jsou schopný

ten model daný, dostat k zákazníku

mnoho násobně rychlejí,

třeba během jednoho týdne,

versus fast fashion tam se pohybujem v rádu,

třeba jako měsíce.

A ultra fast fashion značky vychází z toho,

že používají umělou inteligenci

a různí algoritmy,

tak aby definovali nový trend.

Takže oni sledují v opravdu to,

co oni jako nepřináší novinky

do mody z modního mola

od návrhářů, nekopírují je,

ale vychází opravdu z těch lidí,

který je nakupujout z toho,

co se vidí na sociálních sítích

a velmi rychle dokáží vlastně rozpoznať,

co bude teďka trendy

a začínají tím, že ten nový trend

vyrobí v malým objemu,

v nějakých jako stovkách kůstů

na skladního, na svojí vebovou stránku

a podle toho, jak se prodává,

oni jsou schopný rychle navíšit

ten objem výroby a potom to vyprodat.

Pojďme se teď dostat k tomu,

kdo ty kusi oblečeníši

a v jakých podmínkách.

Protože

vyste tu změňovat

nebo bavili jsme se očíně,

ale taky o Bangladeshi, o Afryce,

jak dobře nebo jak špatně předpokádam

souplacení, kde se to rychle

oblečeníši je.

Aktuální modní systém funguje na tom,

že daná firma má na starost

předvýrobní design a povýrobní marketing

a to, co se děje mezi tím,

tak vlastně má

na starost prostředkovatel, který

v rozvojových zemích hledá továrnu,

která za co nejkračí čas

a co nejrychlé to oblečení vyrobí

a tady mezi tím a továrnama,

kterých je opravdu velké množství,

které je obrovská konkurence.

Takže ty továrny jsou schopny

zakázku vzít i pod cenou,

jenom proto, aby nějakým způsobem

měli práci, kterou zadají těm

švadlenám. A ve chvíli,

kdy ta nějaká továrna

z toho zakázku příme,

tak o ní vědí, že teda to je

pod cenou, že třeba to nejsou

ani schopny tak rychle ušít, protože

nemaj tolik zaměstnanců,

tak o ní tu danou zakázku ještě dál

přerozdělují do takzvaných

často nalegální dílny,

kde pracují migranty, lidé a

níších kást, ale mohou to být

třeba jako rodiny i domovy,

kde třeba i těti pomáhejí svým rodíčům

proto, aby som třeba ta rodina

ušela co nejvíc těch zakázek

a podle toho dostala zaplaceno.

Nenutně to musí být někde kde

potem mělem sklep je.

Nemusí, nemusí.

Že to být rodin doma, kde se

svá rodina sejde až je.

Tady o tom sem luví hlavně

k tomu, ale tady

skrzete svět šopy, kde

vy nemusíte kontrolovat žádný

jako pracovní podmínky,

kde zároveň ta továrna

nemusí hradit fixní náklady, proto,

že třeba když to šijete doma,

tak s osvětlení nějaký teplosi

za iště ta rodina sama a vy

korát platíte za ten kus o děvu.

Tak tohlenc to celý

je vlastně strašně nepřehlednej

systém, o kterým ta velká firma,

ten původní zadevatel, nemá vůbec

kterýma vy spolupracujete,

tak skrzete svět šopy

se dostanete třeba na

desetinásobek, různých míst,

kde ta celá objednávka je kompletována

a obecně modní promesl

se potíká z obrovskou netransparentností,

která vlastně zapříčenuje

to i jak špatní te podmínky

jsou.

Vžovněj ty sami firmy ani nevědí, kdo to oblečení dělá.

Ano, přesně tak.

A co se týče špatných podmínek, a iště když to

vztáhnu třeba na firmu She-In,

a tam vlastně v loňském roce

vyšlo několik reportu upozornujících

na špatní pracovní podmínky, které

znamená jít třeba 18 hodinová

pracovní doba, 1 den

volna v měsíci.

Což se mou osobe překrače do konceční

pracovní právo, který dovoluje pouze 40 hodin

týdně, ne, 75 hodin

týdně. A je tam samozřejmě zacházení

schemi káliama a z prostě

z různýma škodlivé malátkama

bez ochraných pomůcek.

Spousta kritiků, například i těch videí,

které upozorňovalo na to, že

v této várně, kterou oni navštívili,

nebyli bezpečnostní unikový východy

nebyli tam zajíštěny nějaký

další pracovní podmínky

a současně většinu

toho oblečení, který my máme na sobě

tak ší ženy

v celém odním průmeslu pracuje

až 80 % žen, které jsou

samozřejmě náchilnější k nějakýmu

jako porušování lidskoprávních

podmínek, zneužívání a teda.

A můžeme se bovet

i třeba o tom, na co my jsme

naprosto jako zvyklí

tomu, že máme pracovní smlouvu

tak právě i třeba v továrnách

taková hlavěc neexistuje

můžeme se bovet o tom, že tam

není jako nárok nematerskou

že nějaký zdravotní pojštění

a teda tam vlastně se vůbec neznal

a současně firmaši i nespoujovaná

i vlastně s

bavelnou a celko věší tím

oblečení v oblasti, kde ží

ujgurové, což byla kausa

rokem a půl

kdy vlastně jim třeba spojene stát Americké

zakázali ubec přímat zboží z této oblasti

tak firmaši in tam pořád čerpa

a mě ještě napadlo

u té bavlny, tak tam je takový otázka

toho kolik třeba body to

berez krajiny

bavlna sama o sobě je jako krásný materiál

všichni ho máme rádi, všichni ho máme všetníko

my se tu říkala, že ty syntetické materiály

jsou právě nahrazují ty přírodní

tak využívá bavlonu to je dobrá věc

bavlna je, byt se to

jako nezdá pravděpodobné

tak nepatřík ekologickým

nebo všetným materiálům

a tak vůli tomu, že je

vlastně tak význámí číslo

na jedno bavlněný tričko se spotřebují

až 2070 litrů vody

což je množství, který každý z nás

by vypil za 2,5 roku

ale to jsme pouze u trička

když se koukněme na to, kolik je potřeba

na výrobu Jean, to je osmaž 9000 litrů vody

tak vlastně

takže nakládáme vlastně se

surovenou přírodním zdrojem, který

nám hrozně rychle mizí

obecně modní promysl se bude muset

vyrovnat s klimatickou změnou

v tom směru, že bavlna je

pestovaná v Indii, Pákystánu

na jihu Ameriky, což jsou místa,

který ohrožuje sucho

a zároveň továrny, kde se to oblečení

vyrábí, což její jeho východní azie

jsou zase ohrožovány záplavama,

který jsou spojovaných s klimatickou změnou

takže i modní promysl musí

jako částičně děje, nebo my máme

ten pocit skrze kolekce, který

nám nabízí třeba biobavlnou, nebo

recyklovaný poliester, ale problem

s biobavlnou, byť máme pocit, že

nás obklopuje všude, je, že je

pořád jedno procento

z toho celkového množství vyprodukované

bavlny, pouze skrze marketing

my máme pocit, že je teď

naprosto ve všem. A když bych

se vrátila k syntetickým materiálům, který

jsou teď vlastně nejrozšířenější

poliester už v roce 2000

nahradil bavlnou jako nejpoužívanější

materiál, je to z toho

důvodu, že levnější pro jeho výrobu.

Tak, to my probávám

v tom, že poliesterové věci se

rozpadejí mnoho násubně, déle

mavíme se o několika stovkách let

současně, obecně

vlastně fast fashion řetěce

podporují tu nád výrobu a my máme

pocit, že se toho oblečení, protože

tak hrozně levní, můžeme mnohem

rychlej zbavit, my vlastně každou v tegrinu

i hodíme globálně tolik oblečení,

který by zaplnilo jeden nákladní vůz

za jeden den, jeden

a půl budově Empire State Building, což je

strašně velký množství a minimíme s tím textilním

odpadem nějakým způsobem nakládat, protože

bydžem máme pocit, že se teď kam

luví o recyklaci, tak

to je pouze jako slovní hříčka,

která se k nám dostává právě zase

skrze marketing, protože

recyklace textil je ekstremně náročná,

ekstremně drahá, my

technologie ještě nemáme

nebo ne, v takové množství, jaký by

jsme potřebovali a

s aktuálního množství textilní odpadu

my jsme schopni recyklovat 20-30%

a lidě je se to pouze u 1%

od textilí, zbytek se stává

odpadem.

No a co s tím tedy, když

něco nosit chci a potřebuju,

tak mám sahat po nějakém oblečení

z nějakými certifikáty, které

stanuví jako fair trade

a protože ty lidi, kteří to šili, tak byli

dobře zaplaceni, byli v těch

nůzných podmínkách s tou minimální

předpokládám, jako zanedbatelnou

zdou.

Tak reakcí na fast fashion,

rychlou modu je myšlenka

slow fashion, nebo lepo malé mody,

což není opak, ale je to kompletní

zně na myšlení, nad tím

co si oblékám a jak přistupují

vlastně k šatníku. Je to

myšlenka, která nás

učí znovamíť oblečení rád

o pravdu to, co se mi nějakým způsobem

líbí a splňuje to moje hodnoty,

který mám a učí nás

starace o oblečení tak, aby

s nám a co nejvíc vydržilo a

současně producenty mody

nutí k tomu vyrábit kvalitně

v bezpečních pracovních podmínkách

celko je prostě zodpovědně a eticky.

Možná, když

ty firmy budou vědět, že ti lidé to

vyžadují, tak to taky tak budou vyrábit.

On je to vědí. Aktuálně trend

v toho chci mít udržitelnou věc

je obrovský a ty firmy na to reagují.

Ale reagují na to tak, že

pouze část svojí produkce

vyrábí zodpovědní

a často pouze s příklenem k tomu,

že nějaký materiál nahradí

recyklovaným nebo bio a spíš řeší

to jako environmentální stránku

než tu sociální o těch

švadlenách se aktuálně vůbec nebavíme.

Což třeba pro značky, který

jsou opravdu jako udržitelní

zodpovědní, je důležitý.

A ty značky se úplně nejlíbo

buď to poznají podle toho,

že kupujeme ve specializovaných obchodech,

který nějakým způsobem tam

nemusíme vůbec přemýšlet na tím

a jenom nakoupíme. A nebo

ale spodně jednodušší, co můžeme udělat

aktuálně my, je orientovat se

třeba podle certifikátu, tím jako nejdůležitějším

je GODS, nebo je global organic textile

standard, který vlastně

věnuje pouze organickým

vláknům, přírodním

a vlastně mapuje

že se pokrít certifikace

od vlastně samotnýho pěstování

po spracování

toho vlákná, pošití,

balení a tady. A potom je spoustaní

nějakých jako dalších certifikátů,

který si lidi můžu najít

třeba vegancký, nebo certifikáty,

který se věnují vlně a tady.

A pak je dobrý jako pro zákazníka

se orientovat podle takzvané

Bayerarchy, neboli nákupní

piramedy, která vlastně

se v několika bodech,

to je tomu, jak přistupovat

k oblečení a začíná už

jenom tím, že nosíme to, co máme

ve vlastní skrini, potom si to

můžeme půjčit ve měnit na svupu,

zajít třeba dosekáče

ušít se to a úplně na konci

nějaká jako informovaná volba

toho, že si koupím prostě

tu zodpovědně vyrobenou věc.

Půjčování oblečení

to jste tady změnila to jako je

trend už? Půjčování oblečení

určitě trend, ale v nějaký

rálty v něj málo rozšířená věc

a současně to, co jako je

hrozně důležitých říct.

Půjčování oblečení ano, ale ideálně

v místě bydleště

z nějakýho třeba kameního v obchodu

nebo ešiopu a teda. Já si prozřežu

zase mě se za dopravu. Přesně tak. A to je jako

největší problém, který tady s tím

lence tím je, dokonce vyšel nějakej

výskum, který se věnoval

různímu nakládání s textilem

a myslím skou maledžiny, vyšlo

jako jedno z nejhorších, protože

přesně ty ms za dopravu mezi jednotlivými

zákazníky tam a spět jsou velký a co

je důležitý, není to pouze ms za dopravu

ale i náš požedevek na to, že když už

se to půjčím tu věc, tak chci

aby vypadala jako nova. Byla

perfektně vyřehlená, vypraná, nebyly tam

někde utržení kdo flíčky a teda

a tohlen z to se dá

budi řešit tím, že ta

sprostředkovatelská firma, to bude

sprát, popravovat a teda

a nebo tu věc prostě vyhodí.

Takže se dostáváme zase do dalšího

kolotoče toho, že to tak úplně jako

šetrnej systém není. Tohle to je

mimo chodem pravdat s tím vyhazováním,

že když si necháte objednat

nějaké oblečení s e-shopu, dojde

vám, vysiho vyskoušíte, pak ho pošlete

zpátky, tak proto firmuje levnější, už to

nesařadit zpátky do nabídky. A vyhodit.

No dobře, a jak změnit a to je asi tak

výtázka, jak změnit teda myšlení těch

firm, které tohle dělají? A jak

pokud ten argument stále používají, že

aspoň těm lidem v těch rozvojích zemích

dávají práci, jak je donutit,

aby je lepe platili,

aby to skutečně byla práce a neotročina?

Tak tohle to je

jako strašně kompleksní

systém, který by se musel

změnit a který určitě nezmění

to, že my budeme bojkotovat

na kup textelní hřetěstcích, protože

jednak místo nás tam přijde

nakoupit někdo jiné a to už kůli

tomu, že třeba právě v Indii

a v Číně se vzmáhá střední třídia, která

si chce prostě nakoupit a

druhak proto, i co jsme viděli v rámce

covidu, že ve chvíli, kdy firmy zruší svoje

objednávky, tak se kompletně prostě

ten systém rozpadne, strašně moc lidí

zůstane bez práce, bez vyplaceným

sdy a teda. A tím pádem, pokud

to chceme nějakým způsobem změnit,

tak Global Fashion Agenda

myslím, že to bá támsta organizace

vlastně definuje osm cíl modního

promeslu, proto co změnit

a je tam právě

transparentnost, zlepšení sociálních

pracovních podmínek, což

se dáří skrzení různí edukační programy

je to lepší nakládání

s vodou a obecně s chemikáliy

a je to samozřejmě nějaká

osvěta zákazníka a je to

i třeba jako robotizace

celého toho procesu.

Ale ta změna

jednak musí víc

těch samotných firm, který i teď

musí reagovat na nějakou tu klimatickou

změnu, ale současně i třeba

od politiku a od států, kde

se to oblečení vrábí. Což se

aktuálně neděje, s toho důvodu,

že třeba Bangladesh je na techstaním

promeslu závysla. 80%

tamního eksportu je právě textil

a tím pádem oni vůbec nemají

žádnou jako invenci proto něco

jako měnit.

A aktuálně to co by mohlo

třeba pomoct, ale spodně

je nová legislativa Evropské unie,

která chce do roku

2030 změnit to, aby oblečení

bylo kvalitní užití,

aby to byly kousky, by to zrecyklovaných

nebo dále recyklovatelných materiálů,

která chce zakázat i třeba

opálení nebo jiný jako nakládání

s neprodaným textilem, což

se aktuálně děje, protože

firmy nechtějí, aby to jejich zboží

se dostalo třeba na černý trech.

A to jsou věci, který

mohou přispět k té změně,

ale jsem zřejmě důležitá

i nějaká informovaná volba.

Posteskla jste si tak trochu jako,

že to asi nebude dostatečné.

Myslím si, že mě se hrozně

líbí to, co říkají holky

z Fashion Session, což slovenský pořad

o moudním průmyslu, které tvrdí

rozhodněte se být součástí

problému a nebo řešení.

A to je podle mě úplně nejlepší rada

na závěr.

Tak moc díky, že jsme to společně mohli probrat, bylo to moc zajímavé.

Díky mě za pozvání.

Kdyby jste si chtěli nějaký z našich podkáztů

přečíst, neměli jste zrovna

chuť nebo čas poslouchat,

tak naše rozhovory najdete na webu

www.pirozlas.cz

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.