Kriminálka: Smrt ve službě. Kriminalisté rozplétají, co předcházelo tragické přestřelce v pražské tramvaji

Pozdný večer, 12. unor, roku 1997. Výjezd Pražské mortparty mířík podolské strelnici Terč,

odkud před chvílí volali, že nalezli svého šéfa a zároveň majitele strelnice bez známe k života.

Podezření, že nepůjde o neštasnou náhodu, ale umyslnou smrt se vzápětí promění věstotu.

Muže někdo strzelel zezadu, přímo v prostoru strelnice a v blízkosti jeho těla není žádná strelná zbraň.

Na začátek případu, který Pražskou policji zaměstnával půlu roku a provázalo ho mnoho zápletek a několik bolestivých tragédí,

spomíná kriminalista Milan Jindrák.

Já jsem dengrát tým v dobie, pracoval jako detektiv na první modelení a tzv. mortparty v Praze.

Pracoval jsem dvojejci znakým kapitánem, rozťou novákem, no a začátkem pro roku 1997, začátkem munura, kdo šlo brutální vraždě,

napr. ještě tedy v Podolí, v Podoloský, vodárně.

A v tom objektu byla strzelenice, trasmeneval Terč a majitlenty strzelenice smeneval to ročen.

Pomínám se na to možné poňovaš třetím, ještě se státim majitlenty strzelenice do takého policista.

Chladnokrevná poprava bývalého policisty dávala tušit, že tým mortparty má proti sobě nelítostného soupeře, který nejspíš vraždí s rozmyslem.

Inventura vybavení strzelnice jejich podezření potvrdila. Chyběla zbraň zvaná Jericho.

Více než 20 cm přeskilovážící samonabíjecí pistolé s kapacitou zásobníku na 15 nábojů.

A nebylo to vše. Vrach si odtud odnesl i dvě pistole ČZ.

Naštěstí si majitel strzelnice vedl velmi pečlivé záznami a kriminalisté Milan Indrák s kolegou Rostislavem Novákem se vydali ve stopách kníhy návštěv.

Při co vyšetřování došlo k tý klasický ohledání Mr. Čenu samozřejmě, že jsme tenká zajistili kníhu návštěv těch zákazníků a jisteli jsme, že poslední zákazníkem byl vystý chlapec nebo můž.

Později zeštěno student ČVUT na Praze 6.

Takže jsme já s tím Novákem zatím studentem erazili s tím, aby nám teda objasnil jiného návštěvu v té strzelnici.

Tím zekla, že návštěv nic nebyl, občanský průkaz naholá se jako ocizený.

Mladík působil důvěry hodně a prověřování kole měj naznačovalo, že s vraždou nebude mít zřejmě nic společného.

Dvrdil, že se mu občanský průkaz stratil 11. únoře ve škole, přímo během výuky na ČVUT.

Byla to učepná pro počítačovou techniku.

Kam chudili studenti vysoká školy se učit, pracovat na počítačích.

A když tam na ty učepny šli, museli oderzdat před tím stupem na ty učepny občanských průkaz.

Tam se zapisali, že tam prostě jako dou a počeli si nějakým konkrétní přístroj.

Takhle to myslela tam student.

To byla pravodní naše zjštění, že jsme vstěli, že student to o ČVUT.

A když vlastil to občanku, to díky můžu být v té stranice vyvradil.

Operativa v příštích dnech pátrala mezi klienty stranice a prověřovala známé firmy z Pražského pod světí.

Milan Indrák přitom náhodou narazil na zajímavou informaci svých kolegů takzvaných majetkářů.

Ti se chlubili svým úspěchem při pátrání po neznámém lupiči v médiích.

Nášledně pár dní na to.

Než jsem šel do práci jeden den, tak jsem si pročítel na oném místnosti ráno noviny o Černí Prahu,

kde jsem předto tlánek, že krimilální policie Prahy 9 v době mězi ledném a unorem 97 udělal nakou akci,

kluji tomu, že tam měli serivy vloupání do rodiny k domu a už jsem neznámý pachatel, kde rodiny jdeme napadal tím způsobem,

že hlavně o víkendech nebo ve Černých hodinách stríle pistolí do woken těch rodiny k domu

a pokud se tam rozvítili světla majitelé beldoma, pachatel nešel domnitř.

Pokud se ty světla rozvítili, pachatel viděl, že prostě tam nikdo není, tak tam nikdo níkyl a ten byt mu důmykrat.

Lupič zatím nikomu neubrýžil, ale fakt, že při vloupačkách používal strzelnou zbraň byl alarmující.

V okamžiku, kdy se mu kriminalisté dostali na stopu, bylo jen o táskou času, kdy se ho podaří zadržet.

A přitom jednom zátahu chytli to opachatel, ich zazvraní.

A zjistilo se, že tu je student čeve úte.

A kdy jsem teda tyto informacija přečet si v novinách,

a viděl jsem dobře, že i člověk, který byl poslední týhle strzelnic, taky byl člověk z čeve úte,

tak jsem cikl, že to ní asi náhoda, že by to mohl do sebe zapadat.

Proto jsme teda začali kolem to další, tři, až jistili jsme, že skutečně do tý učebny chodil i spolu žák,

majitele v jopčanského průkazu, nějaký hřízovnek, který vlastně i chodil předtím na to strzelnici, do toho po doli.

Ale v ten kriminali jí do jen, cestalo to, že ten zovnek nechtěle, by tam bylo zapzané jého jméno.

Tak ten den, to 11.2.97 tupčanku tam ukrat v tom kastlíku tý učebně, toho asi spolu žáka,

ašel si vzkoušet ten režim tý strzelnicen.

Kriminalce se podařilo zjistit, že 11. únorasy zónek pod jménem svého spolu žáka zamluvil termín a přišel na strzelby.

S majitelem se pak domluvil, že 2. den, 12. února, zajde večer na strzelnici znovu.

Objednal si poslední termín ten den a zarezervoval si strzelby ze zbranějménem jého.

V hlavě měl nejspíš plán, který se rozhodl zrealizovat.

Při manipulacistou zbraní si nabel to jého a chtěl ještě další asi náboj,

takže ten majitele tý strzelnic se votočel a budemu zákraženě zda do prostřeho hlavu.

Jsme se dovideli vlastně plubu je to vyšetřování, tohle to všechnožel.

Tak jsme na jen měli vraždou, předzrovou osobu, jířího zónka,

tak jsme načali po něm pátle, poňovač, o nebyl ve škole, nebyl doma, bylo nikdo na Praze 9 a nebyl nikde.

Když totiž kriminalisté z Prahy 9 při zátahu kvůli loupěřím v rodinných domech zónka chytili,

soutce nevyhovíel jejich žádosti o vazbu a jířího zónka jako bezuhoného studenta,

za kterého se zaručili rodiče, propustil.

Zabavily mu jeho legálně drženou zbraň a dál měl být vyšetřován na svobodě.

To se stalo 9. únorá. K vraždě majitele strzelnice došlo 12. únorá

a od toho data, jako by se po zónkovi slehla zemu.

On v postatě vodí doby, co ochytla policie Prahy 9 při vloupačkách

a pozdí to jednání na policie a úsoudu Prahy 9

a potom na vrch na vazbu, který nebyl prvedený,

takhle nesledá ony na svobodě, ale bez pistolé

a vodí doby už ve škole nebyl.

Ten krátý doby nebyly ty možnosti technické kusou teď.

Dneska maky děje student mobilní telefon, takže se zeščuje podle mobilních telefonů

výzky těch lidí a vůvě se odpou sluchovat a tak dalé ten krát to nebylo.

Ten krát byla tušká blok, jsme chodili, že to bylo takový typický pro ten krát kriminalku.

Prověřování v rodině k nicemu nevedlo.

Rodiče tvrdili, že nemají ponětí, kde se jejich syn zdržuje,

ale podezření přetrvávalo.

Ristili jsme, že vlastně ten student jení Zounek pocházal

celkem normálních poměrů tyknátu dobu.

Aminka pracouvala, myslím, že v Tesla hlubitín,

táta pracouvala v Čekáde a podovodiče.

Takže to bylo takový obyčíní lidí, který nebyly asi možství peněz,

jsme hlbku do kapsy.

A student Zounek, který byl studentem na Čeve ute, tam potkával lidí,

který byly asi na tom líb můžná i finanční,

takže měl i svoj počítačevo, neměl moc si počovat tý učebně.

Takže ty penízář si potřeboval.

By se po něm pátrli šude možně, dokonce se po něm pátrli i místek,

kdyby měli ty zonkový chat, to někde u Davle,

poblíž švartavy, tam pýchatují oblasti.

Aminka teda nám vrděla, že neví, neví, neví, neví.

Ješli věděla, těžko říct, a která nám tá řekla tu adresu tých chat,

kde teda jsme potom hledali.

Milan Indrák s kolegou se tehdy k chatě do osady

v Pražské Davly vypravili.

A když jim místní a sousedé potvrdili,

že jíří ho tu před pár dny viděli,

snažili se na něj dozvonit a dobouchat.

Nikdo se ale neozíval.

Ani další pátrání prozatím nebylo úspěšné.

Týdny plinuli a policie byla přesvědčená,

že jíří zounek skutečně vraždil a měl emotiv.

By tomu normálne hráblou, a nebo teda už,

a značal tuto jesnoučinnost a zjistila,

že to je výnosný pro ně, že se nechá lepe žít

a měl vztah těm zbraním.

A taky o tomu životu toho nějakého zabijáka,

dvě sjednice byl v televize, nebo v kýňa, nevím,

a stala se hrdinou, takovým tím zálporným hrdinou.

Je se toho taky vydoktomletu, protože

přesvědčí nezabívo člověka, ale jenom proto,

že chcí hodit pistoli.

Mok mu to ukrál, s nám když způsob,

omráčil, ale bylo prostě normálně záker, že zastřel, nezadu.

Zounek zřejmě další pistoli chtěl za každou cenu,

a byl ochoten překročit i tu poslední hranici

a jít přes mrtvoli.

Milan Indrák se obával, že nebude váhat

a zbraň klidně použije znovu.

Ani opakované návště vy studentových rodičů

a dlouhé hovory si jeho matkou,

ale nevedlí k posunu.

My jsme na něma jezdili hranica z mamínkou,

teda jsme si jsi teda jirku neviděla,

a jsi neví, kde je.

My jsme říkali, posilá se je potřeba,

aby jsme s ním mluvili, aby jsme ho prostě našli,

protože se bude stádi, jsou rší oštěr,

jsme netošli, co se je stane v budoucnosti,

že mamínka antru děla, že ho neviděla,

že neví, kde je, jest to bá pravda,

nebo nebyla pravda těžko říct.

Od vraždy na strelnice v Podorí

uplynuli čtyři měsíce marného pátrání popachately.

Byla neděle 15. června, teplí podvečer,

a schilovalo se k další tragické kapitole

příběhu Vraha na útěku.

Podcisté prežské PMJ Luboš Kozár a Michal Braniš

právě končili hlídku v ulicích Prahy,

když se ve vysílačce ozvala operační.

Na náměstí Bratří Sinků došlo ke konfriktu.

Nějaký prodejce šperků, pocházejících z krádeže

prí ohrožuje muže, který se jeho zboží nechce koupit.

Michal Braniš s Lubošem Kozárem jsou právě poblíž

a okamžitě do vysílačky odpovídají.

Lípa, ehodva, rozumí a jede.

Ještě cestou, ale od operační zistí,

že násilník už je na útěku

a nastoupil do tramvaja číslo 11.

A právě 11, teď jejich policejní auto mějí.

Luboš Kozár s odstupem vzpomíná na chvíle,

kdy najel na kolé před tramvaj

a s velitelem vozu Michalem daly řidiči znamení, aby zastavil.

Nejdřívšel kolega a řím, že v době,

kdy on byl u těch předních dveří, které řidič oterřel,

tak jsem v tu dobu byl ještě před tou tramvají.

A v tu chvíli jsem uslyšel výstřely,

ucítil jsem, že jsem zraněn.

On šel první a padlo 3 nebo 4 výstřely.

Dva do Michala a dva do mě přesto přední okno.

Takže jsem se přikrčil, šel jsem tím dveřím

a zemi jsem viděl ležet kolegu

a nahoře na tý plošině stál ten člověk.

Vzpomínky tehdy 2,30 letého luboše Kozára na vypěté okamžiky,

kdy té měř nevnímal pálení v hrudníku po zásahu útočníka,

provází křik a řinčení skladu.

Sáhl pro zbraň a pokoušel se krít u předních schudků tramvaje,

kde bezvládně ležel jeho parťák Michal Braniš.

Vzpomínám si, že ten člověk

jsouval v úličkou tramvají směrem do zadní části

a zcíl směrem na mě.

Luboš Kozár si lehl na přední schudky, zamířil a střelbu opětoval.

Zasažený útočník ve voze vysouval k zadnímu oknu,

zřítil se k zemi a zůstal ležet bez známe k života.

Zraněný Luboš Kozár se z posledních sil vrátil k auto

a policejní vysílačkou přivolal pomoc.

Když do Nuselské ulicé dorazí první zmnoha auto kolegů z PME,

najdou velitele Michala Braniše z hrouceného podschudky u předních dveří vozu.

Nehybe se a na hrudníku má zřetelné vážné poranění postřelbě.

Luboš Kozár pak spatří u modře blikajícího policejního auto

s rozvíceným červeným nápisem Stop.

Sedí na zemi, opírá se o otevřené dveře u spolu jezce a v ruce má vysílačku.

Spot vykasané košile silně krvácí a i když se ještě snaží svým kolegům něco říct,

bezvládně se složí k zemi.

V zápětí se ozve policejním ETERem rozrušené hlášení.

Lípa-lípa ECHO-3 nacházejí se zde dva těžce zranění policisté.

O strzelbě se brzy dozví i Pražská mortparta.

Jsme dostali hlášení, že dole vnuslých do šlok tragické události

ke strzelbě v tramvajíči jsou 11.

Takže tam přijel nomáje výjezd.

My jsme tam potom měli nomá nějakost odleňní vraž, se máte poděvat,

kde ještě vál, co jsem stalo.

A zistili jsme, že při kontrole jako oposažera v té tramvají,

došlo k tomu, že ten člověk, proti zasavícím policistům,

třeba střílet. Na místě bez zranění dva policeti,

obada byly kucí z PME, obada byly zasažení do prsou, do hrudníku,

takže věc jsem přehledná.

Oba zasahující policisté byly v bezvědomí.

Kolegové se snažely ošetřit, než dorazí sanitky

a na místě vládli vypěté emoce.

Asi deset vyděšených cestujících stramvaje různě ležilo na zemi,

někteří byly zranění a krváceli, všude byly po střelbě střepy.

Především, ale nikdo v první chvíli nevěděl,

kde skončil nebezpečný střelec.

Mohl se skrývat mezi cestujícími, ale také mohl být stále na útěku

a schovávat se někde v okolních domech.

Obavi, že zbráni může použít znovu vedli policík

přivolání zásahové jednotky.

K tý střelbě došlo za plného provozu,

a tán tramvajčíc 111 byla docela plná lidí.

To znamená, že tam šlo i vo hrožní životat těch chpasežerů.

Ty byli v šoku pochopitelně,

tak se tam museli dávat s tím jenom postupně dohromady,

lidi ukledinovat, dávat lidi s tý tramvajeven,

a potom jsme došli až tomu pachatelik,

který byl teda už mrtvý,

a potom při okledání toho těla došlo k tomu,

že jsme zestěli vlastně podle dokladu,

když se jedná o nějakové řízozunka, kterou jsme věhledali.

Na víc jsme uně našli i pistole značky Jericho,

která byla ocezená půlku před tím tý střelněci po dolí.

9 mm israelská pistole Jericho se tedy objevila znovu,

a Milan Indrák si oba případy definitivně propojil.

Je to štvrstoletí vlastně o tí době, než celsný,

že ten kráv udállo. A já to spomínám,

protože jsem nekráště byl normálně detektif,

a spomínám si přesně na tů dobu, na ten čas,

a tu hvělku, dohromadějí ty souvislosti,

že to by to můj být ten člověk,

a o to jest to, že byla pravda.

Těšce zraněný Luboš Kozár

skončil na operačním sála lékařů

Vinohradské nemocnice,

a tam též záchranáři

převezli i většinu zraněných cestujících.

Braniše museli na místě oživovat,

a po úspěšné serdeční massáži,

hosanitka v kritickém stavu

převezla do vojenské nemocnice,

kde lékaři dál bojovali o jeho život

po několika průstřelech pric.

Eksperti kriminalistického ústavu

prokázali, že v obou případech

se strílalo z ukradené zbraně Jericho.

Komtý pistolé jsme ještě o mě našli

peníze, zlato a další věci,

který vornil stresní čelosti

káře pravduporom někde v potraze.

Prostě jsme na jenu viděli,

že jsme domáli,

že jsme vlastně došli pachateli

v rachdi tohoto s toho podolí

na Prazeštere.

Takže toto nám potom potředil

i balisecká ekspertiza,

která byla schodná,

jak se strzel by v té strzelnici,

tak vlastně i za strzel by v té tramvaje.

Fakt, že chudý student Zounek

se rozhodl žít a loupit jako gangster,

potvrdil i nález v jeho peněžence

bezprostředně po strzelbě

v tramvaje. Měl v ní na tehdejší dobu

neuvěržitelných

120 tisíckorů.

Měl kredený věci,

znakých loupačech pravduporom,

měl těřízky, prostynky

a chtěl to prodat.

A chtěl to také peníze,

který se těm Romům nezdály,

nechtěli to prostě v něj koupit.

Tak zašlo kvěř slovní roztrežce

na von, na divitách buchačku,

že tedy takhle ne, ale

z mísačnu útek, nic jsem neudělal.

A v ní, protože

ty lidi, co tam byli, jsou takový zvláštní trošku,

tak chytli první police dní hítku,

která tam jela.

To bylo to auto-pmi a řekli,

ty tramvajči, co jen nás je pachatel

tedy s ničenosti, to ho chytte.

Michal Braniš a Luboš Kozár

bohužel nemohli tušit,

jak moc nebezpečného pachatele

sebou mají.

A kdy se rozhodli tramvajskontrolovat,

šli vztríc zločinci,

který byl odhodlán,

se na svobodu prostřílet za každou cenu.

Takhle v tých doby v 1997

ještě byly v Praze další vraždy

a modus operandi

byl úplně stejné,

jako byl v té strilněci.

Šlo o vraždu směnárníka

v police Plozenská,

přicházli tam neznájí pachatel,

opět se z toho toželce k nim

zády to opachateli

a ten muslí do hlavy,

ten padá avon, krade, valutia

a peníze co tam byly.

Použetná zbráň 665

60.

Ten samý rok byl udlejenej

v Rumunské ulici stražetnictví,

stražetník

opět si otáčí k nému zády

prosli na hlava,

pomatlou se, že byly ten krávoci

ze nějaké hůsle a mince.

Použetná zbráň 765

nabíze se taková varianta,

že byly hudití pistolé,

které byly ocezení v té strilnici.

Přestože na Zounkově

minulosti pracoval celý tým

kriminálky, nepodařilo

se zjistit, kde se po vraždě na

strilnici ukrýval, a nikde

mohl mít schované další dvě

ukradené zbraně.

Sýsto to uměl, ale na svědomí

přepadení večerky 1.30.

1997.

kdy na vyděšené prodavečky

namířel zbraně a připoutal

jak bojleru v zadní místnosti.

Spokladny ukradl 11.000.

Obě ho poznali podle fotografí.

Osud svých kolegů

tehdy sledoval i celý tým

pražské pohotovostní motorizované jednotky,

která do ulic Prahy výjíždí

na lince 158.

To samé se mohlo stát i jim,

protože tehdy odpoledne

Luboši Kozárovi a Michalu Branišovi

končila služba.

To byli kucitry dělali

vlastně tu trestnou učinostu

pouliční z první roky,

kdeška paračního stejně dostala vznámeně

a to jeli první.

A to je zdělali, v ní byli zvyklí,

ale takovouhle věc, aby to došlo

kastřelebě v tramvaj,

za plnou provozu,

to asi nikdo nečekal,

ale ten zounek věděl,

že prostě jde do tůjho, protože

jde si vědomý toho,

v tým podolí je viděl, že

se na něj přijde, tak prostě volil

tu krajní věc, to hroznou,

že to nás přídl po policajtych,

pravděpodobně ten grát v té době

se chtěl prostřílet numéno sovodu,

že chtěl to prostě utíct.

My jsme čekali a doufali,

že zanění toho Michalu Branišovi

nebude tak stášně vážné,

že s ním bude možně moc potom muvit,

jako jsem ovovalovalo s tím Kozárom a tak dále,

že božel Michalu Branišovi

po měsíc se zemřel,

byl 17. červenec 1997

a 26. letý Michal Braniš

prohrál svůj boj

s následky těžkých,

střelných poranění.

Právě začátkem července

měl přitom ukončit službu

upražské policie

a nastoupit k cizinetské policí

středočeského kraje.

Doma po něm zůstal

sedmiměsíční syn Daniel

a přítelkině Veronika.

Ke svatby, kterou plánovali

a na kterou se spolu těšili,

už bohužel dojít nemohlo.

Luboše Kozára

zastěhla správa o smrtipartiáka

naprosto nepřipraveného.

Přesné informace jsem neměl

a nevypadalo to,

že by na tom byl tak špatně,

aby to dopadlo, tak jak to dopadlo.

To, že zemřela jsem se

dozviděl

s televize, to jsem byl

v tom rehabilitační můžta.

Byl to fajn kluk,

když jsme se

nekomarádili

jako s ostatními kolegy

na odělení,

ale pokud byl to fajn kluk.

Já teď já spomínám o tom dobu

i osobně poňovaťšen pachatel

byl tak ve stáří,

mimo staršího syna,

takže já jí jsem potom byl na malá zinkách,

co tož dělal, tu mrtvou,

toho pachatelé, před toho pětvou,

tak jsem toho zonka tam viděl,

což je teda oslá paradox,

to byl zákěřný vrach,

ale i tak to byl malý kluk,

který byl studentem a čevebute

a taky se zničil život.

Lubo Škozár,

střelbu 15. června 1997

v tramvají číslu 11.

Přežil jen zázrakem

a přesto, že si každý rok

ve stejnou dobu události

připomené vzpomínkou na svého kolegu Michala,

druhé narozeniny neslaví.

Vraha jířího zonka

by spaměti nejradějí vytěstně.

Asi nechtěl utíkat a ryskovat

tu padení,

když byl ty policisty

jakoby eliminovat danou chvíli

a po té útec.

A zledem k tomu, že už měl

nějaké obdomné zlačiny

na svědomí, tak

už nemusel brat na tohle ohletšel.

1, 2, nebo 5,

lidí to už je celkem jen.

Možná skrachová jí student

nebo něco podobného,

který asi v těch

divokých 90. letech

se zaledo v nějakém

dezperáckém způsobu

života nebo něco podobného.

To osud strašlivé,

protože to je nežtansný příběh

toho studenta postatě taky,

že byl student na čevě

u té prestižní škole.

On pochází z normálních v poměrů

od jiných a na jednou

který byl studentem

tak pachá trestnou činnost,

aby si třeba počít peníze,

má zbraň, mají legálně drženou

a pak teda tak daleko,

že se neštítí zabít jedno člověka

pak možná další,

dělá trestnou činnost,

která se možná nikdy neprokázala,

protože už to neměl

těm kávčenů řešit,

tohle se je v Albertoji,

a pak teda nakonec

zavraždí mladřeho policistu,

které bylo a přišel do životnou.

Díky

Hlasujte v ankete

neviditelný herec století

Dejte hlas nejlepší rozhlasové

herečce a herci,

a jako dárek ke stoletům Českého rozhlasu

získejte audio knihu Bylo náspět

a slevu do e-shopu Radiotéka.

Hlasovat můžete dokonce

www.neviditelníherec.cz

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.