5:59: Slopné: Kdo je vrah? Díl 2. Kufřík, lakýrky a výjimečný trest

Je Pátek 27. řína, tady Jelenka Kabrhelová a Pětpadesátevět. Spravudejský podkázd se znam zpráv.

V prvním díle šestidilné investigativní série Slopné Kdo Jevrach jsme vás vzali na místočinu.

Do rodiného domů v obci Slopné na úpatí bílých karpat.

Kde v roce 2011 rodina nalezla mrtvého 77 letého muže.

Jsem viděl už krev na zemí v tom, v kuchyni, že bylo všechno od krvé, vletala se na tohle biváků.

Se dělal na pohře, se sečal volatle, jo, teďko, teďko.

Ani rodina, ani lekařka, která na místo přijela s rychlou záchranou službou, nekontaktovali policii.

Že se nejedná onešťastní pád ze schodů, ale o vraždu, se tak zistilo až o několik dní později.

Rodina mezi tím místočinu uklidila a zničila tak věčinnostot.

Policii nechtějí za žádnou cenu a tvrdí je, že nic nechybí a že se nic neztrati.

Ujako vůbec neprípou chtěli, že by to někdo udělal.

Policie se přivišetřování vraždy seniora nesou středila na jeho podezřele aktivity, ale na jiný motiv.

Krádeš, párkusů, zlatých šperků.

Sout nakonec poslal do vězení dva mladé muže.

Maroše straniáka a Davida Šimona, kteří užale 11 let zamří, že mi tvrdí, že jsou neviní.

Nehoře byla si tady na začálte, jak nikoco vím.

Než se člověk nějak jako v té hlavě nesesrovná stupi je tady.

Tříbih dvou odsouzených na pozadí vyšetřování 12 let staré vraždy vypráví kolegině Adéla Jelinková

s investigativní redakce Seznam Správ.

Zvuková výstření.

Maroše straniáka s Davidem Šimonem jsem poprvé viděla na koncelonského roku,

potom co jsem kompletě nastudovala z piských případů.

Do 13. prosince, kdy jsme z koleginí Kristine Havranovou poprvé navštívili v kuřimské věznici,

pro mě představovali jedno velké tajemství.

V materiálech případu jsem sice pročítela výpovědě jejich těchdejších přátel a známích,

těm svědectvím ale chybila plastičnost.

Všechno se víceméně točila kolemi jednoho data,

dne kdybyl podle policie zavražen Miroslav Sedlář.

Jsem Adela Jelinková a tohle je druhý díl podkástové série Slopné Kdo je Vrach.

V medích se popis Davida Šimona a Maroshe Straniáka obvykle zužil na pár slov titulku

Brutální vrazy, Mladí násilnici ze Slopného,

já ale chtěla vidět podstatně víc.

Jací byly před událostí, která jim kompletně obrátila životy naroby a hlavně jací jsou teď.

A vyzulálně vám přijde, že se změnil dost.

Jaku před těma desetí ruky máte?

Vystárl.

Jako víc, než normálně asi by se stárl.

Tak vědna 30 chlap, to je klok,

ale myslím si, že on se stárl, že úplně takový je.

Vystárl, možná je to tým, že je chudí, zchudl je takový, ale vyplavíš, že se stárl.

Na rozdíl od Matky Davida Šimona Romani Sedláčkové, která ho jednou za pár měsíců ve vězení navščevuje,

jsem ani neviděla, jak oba odsouzení aktuálně vypadají.

Poslední video, kde jsou zachyceni, natočili kamery v roce 2009.

Už pědle trávý marostraniák a David Šimon zamří, že mi věznici za brutální vraždu duchodce,

která se odhrála v září 2011.

V poutech z klaslí a pohublí přijeli k vrchnímu soudu, aby se znovu pokusili dostat na svobodu.

Odsouzený Šimon všechny přesvědčoval, že je ve vězení nespravedlivě.

Nisem nezpálka.

Když Šimon spozoruje na chodbě z Línského soudu televizní kameru,

rázně pronese, že zvraž do duchodce nemá nic společného.

Policista hopak rychle natlačí do soudní síne.

Když pro vnám obrázky ze soudní síne v roce 2013 a 2019,

Šimon řív působil spíš odezdaně a nervozně.

Vřipadalo mi, že tehdy ani netušil, co se kolem něj vlastně děje.

Obželování marostraniák David Šimon.

Osobně do ručení u obou 1.8.2013.

Na lavici obželovaných Šimon seděl vedle hubeného straniáka,

který se strácev všedomodré vězenské uniformě.

Když šla před souslopenská vražda,

odpikával si totiž ve vězení už jiný trost.

David Šimon s nagelovanými vlasy a stríbrnými naušnicemi

vedleněj působil trochu nepatřečný.

Takže lupy zatovány a jám opužárat po nastáhnu

na závodce vnesení obželovy i pára, které prošli.

A že nemajeme to, že nysi návod a podávám obželovu

a marostraniák rána roznovšit.

Marostraniák při procesu podle němých videozáznámů

bedlivě poslouchá, v obličej neprojevuje žádné emoce.

Oba, Šimona i straniáka,

tedy spojoval hlavně nízký věk.

Na lavici obželovaných prostě seděli dva mladíci.

Kdy obželovaní tady stále jenom uváději,

že oni jsou vlastně ty oběti, kteři jsou neprávem vstíhání.

Oni jsou ty osoby, které zasloužili tos.

Nepřipadá vůval.

Soce Radomir koudela v rozsudku, vek odsouzených zmíněl taky.

Dá se řici, jedná se o mladé lidi,

kdo ví, jak vše na ně zapůsobilo.

Kdo ví, jak vše na ně zapůsobilo,

protože některé věci se prostě zvrtnou

a může dojít kezkratovému jednání.

Svobě zvážil, ale tomto případě a za toho to postoje.

V žádném případě a dle našeho názoru,

jiný než výmečný trést, není možný.

Co jsme s Kristím před první náščivou ve vězení věděli z celá jistě bylo,

že se ani David Simon, ani maroš straniák

s rozsudky zásadně nestotožnují.

Po 11 letech strávených postupně ve Valdicích,

na Mírově a v Kůřemi si stále stojí za tím,

že ve slopném nevražděli,

přestožebym přiznání a prokázaná lítoz

zaručili podstatnější drst.

Vodkac se s oběma odsouzenými na živo byla nutnost,

a proto jsem se spojila s ředitelem věznice v Kůřeme.

Kdy jsem mu řekla, že přídeme z diktafony a fotiáky,

zdůrazňoval mi, že jdeme do kriminalu a nenárokový koncert.

Aparaturo jak na kabáty,

jak naše novinářské vybavení nazvál,

jsme ale potřebuvali.

Tak, vidím tady diktafon,

když bylo, když bylo,

když bylo, když bylo.

Tak, vidím tady diktafon a fotiáky.

Dva diktafony a dva fotiáky.

Jo, jo, jo.

Tak, já mám spoděžství na poučiní a potopistí dole,

který jsme si straníáka se Šimonem vyfotit

a zaznamenat jejich verzi příjde.

V té chvíli jsme ještě nevěděli,

že nás do Kůřemské věznice,

zdalené asi půlhodiny od Berna,

budoucnu pustí ještě třikvé.

V tom prosinci na půl pršelo, na půl sněžilo byla Zima.

Před omšelými budovami

z 80. léce v krůhu

procházeli odsouzení

v modročerných vězenských uniformách.

Posadili nás do místnosti,

která přeschodbu souse dila

s jedním z vězenských oddílu.

Od společné chodby odsouzené

oddělují kovové dveře,

přeschodila s jedním z vězenských oddílu.

Od společné chodby odsouzené

oddělují kovové dveře,

přesto byly všichni na lépení na jich mřížích

a sledovat, co se děje,

přeba, když Kristina chodbe

pořizovala fotky hlavních postav

tohoto příběhu.

Nedřív za námi dozorci

přivedli maroše straníáka.

Bylo vidět, že vězenský mundur mu

ani trochu nepadna.

Dlouhatánské rukávy,

plandavé kalhoty.

Přesto se představil

a posadil na připravenou židli

se sebe vedomým usměvem.

Já si rám nevím,

jestli nějak se se připravoval,

že když se tedy něco říct na začátek

nebo mám se rovno vdát.

Když se to, když se to,

a pak já se to rozpovídám.

Tak jeho ty,

tak když zační po začátku,

tak proč tady jste,

mě řekl.

Ne, ne, ne.

Byl jsem odsouzené za

lepěře zlatní stry,

neho, to jsem správojil.

To znamenil, že jsem byl odsouzené

24 let a 6 mesíců.

A jistý, že jste,

co se týče té vraždy,

tak z toho, že jste se nestatožňují.

A po se bojují a bojují a

snaží se nějaký způsobem,

jak já tak dávit,

pokazat svojej na minu.

Straniák hned v úvodu

našeho několika hodinového rozhovoru

zminuje loupe, že ve zlatnictvích.

I když se to nemusí na první pohled zdát,

hrají v příběhu,

ale to se zpadala,

kdo to nepopíráme,

jak v první úvodském hodině

byl organizátor.

Straniák v řínu roku 2011,

tedy kráce po vraždě Myroslava sedláře,

tehdy jako 23 lety,

skutečně zorganizouval loupeš

ve zlatnictví v úhreském hodině

a následně i v hodině.

Dva maskovaní o zbrojení muži

ráno přepadli zlatnictví

v centru úherského hodinu,

odnesli si zlaté šperky

a zlatra hrozí jim až 12 leté vězení.

Oběhli dva kluci,

ten jeden hned od dveří měřil

na prodovačku,

která tady vlastně byla v prodejni

učirela prácha,

a jenom chtěli zbožit,

aby vytala z polto.

A oni si doravli do nějaké tašky.

Naštěstím to tam všechno neblezlo,

protože si myslí,

že to ta prostě jenom chytnout do ruky,

ale to jsou ženě při špinlené.

Máli celé paletky, snáramky řetísky a přívěžky

a utekli z obchodu.

Majtalka mezi tím překlala polici.

Zlato, které stranák z kamarády z prodejni ukradl mu,

tehdy pomáhle přeprodávat právě Davi Čimon.

A pozdějí za to dostal podmínku za podilnictví.

Loupeží ve zlatnictví

v poslední době v hodině přibývá.

Tento kráci jeden ze zlatnických obchodů

vybrala čtverice lupičů.

Tě v tražli do vnir v maskách

a se strzelnými zbraněmi.

Použití se jim podařilo získat čperky

za více než milion korun

a z místa pak odjeli osobním vozem.

Policisté okamžitě po nahlášení události

rozjeli pátrací akci a informaci

o podozrelém vozidle předali všem lídkám v terénu.

Pakatele se podařilo dopanout

v uherském hradišti

ve spolupráci s uherskohradištskými kolegi.

Stranák tedy zorganizoval celou partu.

Skupina se dala dohromady v baru Koruzó,

podniku na náměstí v uherském hradišti.

Mladí lidé z okolí,

věčnou studenti učilišt nebo střední škol,

se tam pravidelně po škole setkávali.

Na podzim roku 2011 do Korza

začal chodit právě i straniák,

kterému později říkali

Majo, nebo Slovák.

Takto na něj spomínají

jedna z tehdejší náščevnic Korza.

Jak jsem říkala, je to hrozný zbovaští,

tak on se nám vlastně

z začátku představil,

že nějaký pojšťovák,

měrší nějaké smouhy

nepo něco takového,

a měl tři čkanovou povokošli

a právě bylo hrozný týp,

že ho chodil v latíek,

takže zvládnitelné,

a zkuvšit jen v ruce,

a pak vlastně bylo jí situace,

kdy měl vlastně někou kufřík,

přijel v ním, kdybym říkala,

kdybym říkala, kdybym říkala,

takhle to bylo hrozný nápad ne.

Měl si prostý tu polinovku,

tak toho propožil prostě na stůl,

předně mýval u sebe hodně peněz

a nijak se netajel plinovou zbraní.

Myslní kluky po věčnou opáreled načí,

než byl on sám,

si dokázal rychle získat.

Kromě oblečení byl ale výrazné

ještě kvůli jedné věci,

napravém rámeně měl vytetovaný hákový kříž.

Podvouletech na mírově

si ho ale nechal od spolu vězně předetovat,

prípůli tomu, že změnil názov.

A vím, že ten maroš tam se dával

taky už píčaté boty, noudbu,

pracovala, vypadala,

jako že dělají nějaký biznis.

Zpomínky náščevníků baru se vesmě schodují.

Tak jsme se seznávali s ním

a pak vlastně už jsme se jako skázali

s ním i s Davidem, i s dalším malým atel.

To byla takové tráště,

když jsme se tak poznávali

z různými malými atel.

Různými věcmi,

který jeden z tehdejších náščevníků

korza změnuje, jsou právě loupéže.

Sám byl součástí straniákový skupiny,

složené s 10 mladíků

ve věku přibližně od 16 do 20 let.

Někteří z nich měli podmínky

zakrádeže v obchodech nebo násilné rvačky.

Přiloupežích měl každý svůj úkol.

Někdo oblížel terén,

někdo čekal v auti a z uloupeného zboží

sundával cenovky, nebo zlato přeprodával.

Takže to přivezli sem k mě,

tady se to přibralo,

a celý ten pikrel sem zanesl

do to jedno,

jako že do to celé vlastně odem koupil.

Je nám, že jsme byli tak blbí,

že jsme to všechno děli v ten jeden den.

Samozřejmě ten, kdo to koupil,

tak se o tom dozvědilo,

že si někde něco zpláchalo,

takže si došel zpátký pro peníze.

Kystuji, že nám přísli, byl, že nás neudá.

Hlavně kvůli podobným problémům

skupinu rychle identifikovali policisté,

nasaděli na ně od poslechy

i pozatíkali.

Mezi loupy, že mi navíc Maroš Straniák

dostal do oběhu několik desítek

tisíc padělaných korun.

Za to všechno si vyslechlo

rozsudek osm a půl roku vězení.

Protože se Zlatnictví

i Straniákovo padělání

řešili zhruba o rok dřívnež vraždá,

byl v dobe sódů týkajících

se smrti sedláře už rok ve vězení.

Jsem myslil, že jsem frajer místo světa

a byl, že jsem na to odělal,

jakové narazy jsem odělal špatné a

byl, že policet na se to asi

odělal určitým způsobem od

a by se byl, že jsem odělal,

byl zlízkou kraji,

tak možná se sedím

a naleko jiné autovodí to vraždí.

A nebych to mohl,

tak to vratím všechno,

ale byl, že ten čas neděl vrátit a

jsem byl byl mi,

to to si může sáv.

Až do svých 16 let vyrůstal s matkou

a jejím partnerem na Slovensku

v okolíbanské bistryce,

odkud pochází.

Liž mluví je to sryšet.

Často míchá slovenská slova s českými

a ta vyslovuje nedokonala.

Na Slovensku vychodil základní školu

a rok se učil automechanikém,

školu ale nedokončil.

Když v roce 2005 přišel do Česka,

když okam žitě začal žít sám,

i když mu nebylo ani 18 let.

Oce neviděl 20 let

od dobych, kdy ho v 16 letech

vyhodil z domu.

Podle Maroše, protože nebyl spokojený,

že jeho si nepracoval.

S matkou poslední roky nekomunikuje.

Má nevlastní sourozence,

s nímiš už ale také

není řadu let v kontaktu.

Když katatářy,

když se se rám vrátilo na Slovensku,

a tam máte rodina?

Mám, mám, ale já buduš to,

než mám v kontaktě.

Mám rád samotlarský život,

a prosím,

já to jsem usložit ten život.

Nežstraníáka zavřeli,

pracoval na živnost většinou

jako podejce pro mobilního operátora

nebo pro obchodníky s energiemi.

Poslední měsíce na svovodě

se podle svých slov dál na špatnou cestu.

Tím, že organizoval vyloupení zlatnictví,

si dnes odůvodňuje,

v ročce na něj začala soustředit policie,

a proč skončil, podle sebe neprávem,

ve vězení za brutální vraždu.

Byl jsem malý na tom,

a počke,

za některé věci se stidím,

nebyl jsem zvorný,

nebyl jsem dobrý,

byl jsem zlý.

Když nevím, koho jsem nastrala,

dal mi toto trošku,

vyžradí jak mě,

ale nevím pro zrovna Davidové,

jakou seba bych to chápal,

nebyl jsem svatý, ale

a je prož Davidový.

Straniák mi, při našem rozhovoru

ve vězení z Dura,

vňoval, že si myslí,

že je na tom spolu odsouzený Davidšimon ještě hůr,

než on sa.

To, že on vlastně de facto

záníc,

kompletně je dřes dvacet let,

a jestli mám to,

dělal zlatnictva,

a vlastně dnes za to jsem dostal právě,

musím mám olet,

takže on

další důvod nepráven,

si dělal než ještě na tom uršeně,

že kudy tomu

sema se mu viděl,

že o co seděmala,

to je špatný.

Bylo pro mě důležité nechat oba dva,

straniáka išimona,

otevřeně mluvit.

Znala jsem spis,

některé věce mi v něm neseděli,

ale byly tu sądní rozsudky

a důkazy, jako třeba

svědecké výpovědy a pachové stopy.

Víme.

Ale je však jasné,

že dosavadní důkazy

jsou takového rázu,

že jsou dostatečně spůsobile

třici a no,

máme dostatech důkazů,

které jednoznačně světší

a bez jakékoliv pochybnosti,

že tresný čejen

spálkali obžalování.

Jak spůsobile jsou důkazy,

o který hovořil souce

radomírkou dela,

kterých částech podkáztu.

Tohle byl ale začátek.

Museli jsme s Christím počítat,

že to, co odsouzeně říkají,

nemusí být pravda.

Pamatuju si na ředitele věznice

v kůřimi, kterými po první nášče vyvolal.

Ptal se, jaké to bylo

a zdůrazňoval mi,

že vrahové bývají velmi přesvětčivý.

Jsou ale před vážky

nebo, že případem tak zvaných

vragů ze slopného?

Tak ty, jenom se ta karta musí otočit.

A jak má motivaci,

od co zaničujem na doživoti?

Výrola náděj, nic jenom nezbyvám.

Já to samé.

Měží tomu, že se neco změní,

a karta se otočí.

Neví kdy, ale jednou.

I když o sobě stranák říká,

že je samotář a samorost,

je taky otec.

S Monikou, matkou svých dvou dětí

se po vzájemné domově rozešli ve chvíli,

když ho po prvé zavřeli.

Ve vězení, stejně jako Shimon,

každý den pracuje,

a Monice tak pravidelně posílá výživná.

A matkou se vidíte?

A ty jsou, tím je teď, kolik?

Si matkou za chvíli, má celé 11.

Bohám, jestli všechno bavíme se,

jenom se vyjel,

ale si to je, když vás odsudíte vás

na 5 let, na 10 let,

nemůžu po nějakom chtěji,

aby na mě očekal.

A když si to povedali,

že to musí konec, bo je to lepší.

Ta cera, když si ta nastoupil

do měznicé,

teď se řekl, kolik byl očekal.

Do měznicé.

A když klasu byl?

Každý rok.

Jednou zero.

O své bývale partnerce Monice,

se kterou strávil 4 roky

a má snít dvě děti,

straniák tvrdí,

když se důzná.

S Monikou jsme se viděli dva krát,

bydlí i s dětmi, pojmenovanými

porodičích Maroš a Monika,

a fenkou Casey Kousek

od Uherského hradiště.

V rodinem do mě,

který si kupovali ještě

společně s partnerem Marošem.

Do věznicého všichni chodí navštivovat

každý rok na podzim.

To má Maroš straniák narozeniny.

Tak mi, jak chodíme, jednou do roka.

Já jsem na tom tak trvála,

ale nysi bojí.

Jo, bojí možnost.

Pravě, že toto strane,

že se zachová tyto fotky.

Sedíme s Monikou a dětmi nad fotografiemi,

které dala Marošová matka.

Když jsem se na fotky z děství

ptala jeho samotného,

myslel si, že už žádné neexistují.

Ale tohle je mamka, tohle že?

O, ne, je tady.

Jo, mamka, babička, jo?

A to bude oč.

Takže tam si jdu dělat.

S kým žádnou fotku skutečně nemá,

je Cera Monika.

Byhem dvou měsíců, kdy byla na světě,

se focení nestěhlo, pak už byl ve vězení.

Starsší musinovy byli tehdy

nece lé tři roky.

Nese musice hodně podobá,

praktického, ale nezná.

Marošová, to je sílu bez ešte nátaťku.

Jako, že myslím, jako zděctví.

No, ale to je akumulát,

jak jsem si spoměl,

že jak my mluvával,

jak učil do práce,

to zpělá to jako jediné aso.

Jsme kudí škodívali práce ráno,

jak jste mluvávali?

Tak, že jste mluvával, to je stačku.

Tykla, já mám nové telefoní číslo,

takže můžu...

Věřím vám někdo chto.

Měm tak měsíc nevolil,

a jinak třeba každou nedělej.

Vezencký žád dovoluje

od maksymálně 20 minut deně,

a napředem skválený omezený počet čísel.

Proto Maroš Junior zminuje,

že si teď odsem vládne můžou,

jeho nové číslo ešte neprošlo

s kvalovacím procesem.

Když jste znam čísel plný

a odcouzený chce nějaké číslo přidat,

musí nejdřív nějaké jiné vyškrtnout.

I když už Monika s Marošem

netvoří pár,

je jeho bývala partnerka pevně přesvědčená,

že nikogo nezabil.

Sama se pokoušela kontaktovat

tady, aby se jeho nejasným případem zabývore.

Takže jemu teklí roky s dětskámi,

to s ní kdo neuvědomuje.

Dětskámi byli malé, ale neroztli.

Jako matka samozivitelka,

se Monika musela vypohrádat zlohy

opravit dům, který se i začal

v podstatě rozpadat nadlavou

a hlavně postavit se přesudkům okolí.

Vyrastat by statinka,

a pak škola a tak dále,

že ty dětská hnusne.

Když mi Maroš to by vykládal,

můžu spolužat, říkala,

že přijel, taky ned někogo zabilo.

Narmálně nátvrdil,

tak si Maroš ptalo,

že se vlastně stál nebo tak.

On bylo malé,

ale do vprve nebo druhé tříde,

prostě hrozné.

Dětská se s tím do piate tři dyně beví.

A co se mohlo to řekali s ptou?

Tož by jsem říkala,

že zavrany no,

že ale vraždu, který mě udělal prostě.

Ale hlavná včetary,

to už všetci vědí,

který se nám cítí.

Zatímco stranák ve vězení

viditelně ze Síriel,

David Simon oprotitomu dramaticky zhubil.

Stvářemu vystupovali výrazný nos,

o které mi později řekl,

že ho nesnáší,

a pronikavé hnedé oči.

Kolem Krkou měl po celí

několika hodinový rozhovor

uvázanou tmavou šálu,

na sobě plan dávíš do modrý kabát.

Věci, o kterých vždycky

mluví jako ozimních doplňcích,

tak se jim ve vězení říká.

Já jsem se choval jako debil

a prostě bylo mi všechno přednější

před rodinou, před vrací doma

a před těma to věcma,

jak říkám, jako food,

jsem přemýšel nad tím,

abych někde viděl peníze

a přemýšel se nad tím,

abych někde zájal z nějakou holku

nebo z kamarádam.

To prostě byl můj život.

Nad tím to jsem foodem na přemýšel.

Já si uvědomil tě věci,

co tomu předcházely.

Tady ty věci,

že jsem dostal podmínku

a vždycky jsem se snažil

tím životem proplovat nějak

tak abych neměl žádný problémy

v velký horázu,

aby se nikdy do vězení nedostala.

Proto je pro mě úplně

nepochopitelné,

že jsem se dostal na takové roky

do vězení.

Išimon, stejně jako straniák,

připisuje své odsouzení tomu,

že se účastnil,

když neprímo jako překupník,

loupe, že v uherskobrodském zlatnictví.

V přeprodáváním zlata si prí přivedělával

dlouhodopě.

A nejen on.

Spodice níh materiálů a výslechu je patrné,

že mladí lidé na uherskohradíšsku

získávali peníze právě zprodeje

nebo přeprodeje nepotřebných

a rozbytých zlatých šperku.

O tom muví i hlavní vyšetřovatel

Vraždive slotném Pavel Kucík,

kterém bude v tomto díle ještě řeč.

A ten krát,

to byla taková zlata doba,

a já říkám, kdy vlastně tady na hradíšsku vládlo,

to, že kdo by kupuje zlatovéma

a prachy, tak je jako král.

To mě zaujalo.

O mládeži obchodující se zlatem

jsem nikdy neslyšel.

Takže ten trend v té doby těch mladých

byl takový rýchle získat peníze,

proto oni jsou vzmí svojej vrstevníky

školáky a také neustále atakovali,

aby přinesli něco s domovou oprodalí

a to z což se jako jim dářilo.

Že by ale před 12 roky

vraždil ve slotném,

jako snažil jsem si jim neustále vysetlit

kde jsem co mohlo dělat,

jak to mohlo být, co nemohlo být.

Oni vám odtím byl to veličit,

protože kud jsi to podelo?

Že jsem o tom co něco vědět

a si myslím si, že argumentovali

pachový maztopama,

že jsem s tím určitě měl něco společného

a že jsem tam byl

a že se to posralo nějak.

Já jsem mu říkal, říkám,

já jsem mu pravdivný, kde nebyl.

Říkám, já jsem to člověk a životně neviděl.

A když byl vězení za loupé,

že Šimon byl ještě na svobodě.

To se ale počátkem řína 2011 změnil.

Kdyžel autem,

zastaviliho policistek

zdánli vyběžné dopravní kontrol.

Mě tehná zastavila,

ta policie vlítla na mě vlastně

trázal zálvalová hrnutka

a mě jsem stál povalený,

mě posílenící řevali na mě,

že měli do držky,

kde mám zprání, kde mám výstup,

takhle věci.

Já držím plně na sílu,

jako mě z máho pohodu mi to přišel,

že na to nemají práv.

Protože jsem si říkal, říkám, tak já nic lep dělám,

nemám s tím ní společené,

ten mi prostě týrají nějakýma výslechama.

Já jsem tam mohoto vej,

několik hodin jsem tam mohoto vej,

několik hodin je nechali na celém cérpezece.

Plně v nerevech s osedě,

proč jsem tam, co jsem mnou do dělá.

Prostě mi říkal,

že se to děláme

a leci přiznáme,

že se to děláme tak.

Ze spisového materiálu

k případu opravdu nevyplívá,

že by se Šimon před policijnimi úkony

jakoli skrýval.

To zásadní, co po něm chtěli,

informace k případu nebo vlastní doznání

jim ale nedal.

Podle svých slov, proto,

že k vraždě Miroslava sedlá,

že neměl vlastně vůbec, co říct.

Prostalo se, že by to bylo napadnout.

To mi měl ani nenapadlo.

A když vás obvinili,

tak stejně by mě to nenapadlo.

I když mi obvinili,

tak stejně by mě nenapadlo,

že by mě mohli dan do vás by.

Když už jsem byl ve vás bě,

tak jsem si říkal, že to přece

není možný, že to musí za týden

nebo zaštrnáznout někdo přijít

a říct mi, že to je opravdu,

že to prostě se spletlí a že to prostě jít.

To se ale nestalo.

Znamlej vím,

že si o tom mám rážka myslá do všem.

Celí ty situaci,

protože jsem vlastně zavřený

a to jsem se rozešel,

nebo jestli je to pomsta policie za něco,

nebo je to prostě jenou blbá náhoda.

Potom, co Davida Šimonad definitivně

odsouděli na dvacet a půl roku,

poslary ho do vězení ve Valdicích.

V prostorách někdejšího kláštera,

kde se věznice nachází,

je největší koncentrace do životně

odsouzených vězní.

Odpikávají si tu tresty

za ty nejtěžší zločiny,

vraždy a násilné loupeže.

Kdy tomu mají Valdice

jeden z nejprísnějších režim.

Když to řeknul otevřeně

9 měsíců, kdy jsem přijel do Valdis,

tak jsem 9 měsíců přemýšel

na tím měsící, se mám oběsit, nebo ne.

Pak jsem si řekl, že ne,

tak jsem si řekl, že to za každou cenu

přežiju tady, tenhle pobit.

Takže prostě tak to je.

Nemám na výběda, neměl jsem.

Ve Valdicích se Šimon vyučil

kovo obráběčem, protože

auto mechanika na svobodě nedokonšil.

Mě v velkou oporu.

Pravidelně si telefonuje s mámou i tátou,

se střenícemi nebo babičkou.

Nysme se zmarošim a Davidem

v prosinci v Kořimské věznici rozloučili,

dohodli jsme se, že moje číslo

na seznam svých kontaktů přidají.

O té doby si i pravidelně telefonujeme.

V té době mi Davidšimo nabídl tykání.

Čekala jsem to, a kývla.

Jsme skoro stejně staří,

vykání nam nabíc občas v komunikaci

zpíš překáželo.

Šlo o poku znaklnici mě na svojí stranu?

Možná.

Chtěla jsem ale, aby byly přivzajemný hovorech

oba upřímní a uvolnění.

Sama jsem zůstala obezřetná.

Během těch telefonátů

spozem říží jsem se toho dozvedila

mnohem víc,

než by se podařilo za několik

osobných návštěv.

Třeba David rád poslouchá německý rep.

Ve vězení mají diskmeny a repráčky.

Mároš vykládá taroty

a je mistrku řimi v hraní šachu.

David se ve vězení při výroby

roušek za covidu naučil šít tak,

že si sám spichnul kratiasy

a zůžil kalhoty.

A rád vaří.

Jídlo připravuje na sporáku na vězenské

chodbe pro sebe i pro některé

spoluvězně.

Mároš,

i když by to do něj na první pohled

nikdo neřekl,

rád,

a podle Davida dívně,

napokojí předevšemi tancuje.

Především jsem ale byla světkem jejich propadů.

Takhle vypadal můj telefoná

s Davidem Šimonem,

když letos v Černů slavil

2.30. na rozeniny.

Že by tohle lečí na tady.

Míval to tak,

jednou za dva roky,

ujď nějaký velký propad.

Jsou věřnosti, nerozedíš?

Je to prostě

ale zekrikem, ze všechná.

A ty mám úplně noc,

tak díky pořád špatně.

Máš rýmu?

Ne, mám úplně noc,

protože se mi vpustili hrachy

a prostě by to zaplenilo.

Jedním z lidí,

kteří se Šimonovým a straniákovým případem

bývali nejaktivněji,

byl Davidův otec Dalibor.

Někdy se nesmířil s tím,

že jeho syn sedí ve vězení.

Sám se pokoušel mluvit s rodinou oběti

nebo se sedlářovými přátely,

aby se o jeho životě dozvěděl víc.

A aby mohl, podle svých slov,

najít skutečného vraha.

A zna Davida,

ty se poslede a vyzvojí něj co neví.

Tak to řekujeme,

to zemhrá, že jen díky nejde,

tak to dámo řekli.

Ale vím z to prostě,

máma ty zaměla k rádíky,

tak jsem prechál,

a to tam bude řezíčný.

To tam horek rovíl.

Dalibor Šimon se opakovaně snažil mluvit

i zvyšotřujícími z linskými policisti.

Podle jeho slohohal odbývali

a naopak mu ještě před obcouzením

zdurazňovali, že má se navrát.

Jeho aktivite ale výrazně pomola

v dalších fázích případ.

Osvětlila některé zásadní momenty

činností ustice,

když bude v dalších dílach podkástu ještě řeč.

Řekám, mě to zebralo,

nemajde se dokužovat,

protože ty hnoci proměny

a teďka chod jsem vymýšel

prosto co udělal,

jak bych můžu holoval.

Ale prostě,

pak dojdete k tomu soudu

a zistíte,

to jste mnoho.

A máte absolutně brký myšancí.

Sokoliv, udělal, nic.

Období, kdy se Davi Čimon

které rozváděli.

David chvíli bydlal s matkou,

chvíli s odsem, chvíli sám.

Podle jeho matky Romani sedláčkovém

v té době chybyla hlavně životní istota.

Ptala se, co na to jste udělalo.

A?

A věřila z tomu.

Věřila, protože

vím, že on by to alfajne byl schopný

a se nerozkážu přistavit,

že by on byl schopný

jako takového násily.

A byl byl schopný,

byl byl byl schopný to držet

třeba desedlé,

že někomu jako takové zabil.

To se nerozkážu přistavit.

Ne, ne.

Já vůbec na tím nevšem myslám,

že by on to vůbec udělal.

Jako já se divím,

že tam vydržel.

Tak mám to řeknu,

že vůbec vydržel mezi takovou sebranku

a takovým, co tam je za lidi,

že to vůbec jako vydržel.

Že opravdu má v sobě tolik síly

jako že nemocné

z toho prostředí, které tam je.

Romana Sedláčková pracuje

velkou část života

jako kuchařka v materské škole.

Když se díváme na rodiné fotografie,

rozeznáváme mladšího bratra Davida

od staršího Dali Bora

hlavně podle účesu.

Jak říká jeho máma,

vždy byl ostříhaný na hřiba.

Doma s nimi byla hlavně ona,

otec odžil za prací.

A oni tým,

takže to bylo takové večerické pohádky

a ještě mě to povídé jedno.

A ještě mě to řekni,

a co řekl ten,

ne, třeba vám se se tak různě povídol.

A ještě mě škráby na zárok,

a ještě to tak, a David byl takový,

dali Bora nipot, ne,

to mu stačil to čtení

a tady to opac pocaji,

ale to David byl takový,

jako řekni u něci.

O Davidovém luví paní Sedláčková

jako o člověku,

a ještě mě důvěřivý

a se všimi dokázal vždycky pomoct.

Jako dítě byl velký mazel

a na rodinu byl citově doznavázaný,

mámně se údéně snažil udělat

za každou cenu radost.

Třeba když jí daroval jeden snáramku,

které straniák ukradl ve zlatnictví

a který potom přímo z ruky

na služebně přivý slechu

zabevedy policisté.

Řekám, David, kde jste vzál,

Řekám, ty jsi na to viděl.

Děkám, že tak po dařivo.

Řekám, Řekám, že řekám, Řekám,

že maradce se po dařivo,

Řekám, že tě zostupem času.

Ale on to dovědět tak,

že doné se mě to jako poklád,

jako mámku.

Ještě neti neco doné su.

Od Davida vím, že občas má obavy,

jestli se bude mít po výkonu trstku,

kam vrátit.

Na otázku zdajího strach opodstatněný,

paní Sedláčková odpovídá,

že pro něj má v domě připravené

Doježdží za ním jednou za dva a štři měsíce, tak aby se vystřídala celá rodina.

Oba odsouzení totiž můžou příjímať náštěvě maximálně jednou za čtyři týdny na 3 hodiny.

Je to výzení, mladý člověk, chce rozletět, chce leti do světa, chce mě tu svoboru, chce tu volnosti, nakoupali štěchcí,

chce jít randis holku a furt si říká, proč?

A proč tedy hledáči kriminalistů padl na stranáka se Šimonem?

Co k ním policisti dovedlo?

V policijním spise jsem odpovědne našla.

Jediné, co se dalo, vyčíc bylo, že na ně udejně jednoznačně ukazovali pachové stopy.

Tým, ale policisté museli odebrat na základě konkrétního podezření.

Proto jsme se rozhodli mluvit přímo s hlavním vyšetřovatelem případu, Pavlem Kucíkem.

Dobrý den, já zhaním pana Kucíka, Plovla.

A pápa kucíka, Plovla.

Už to nemězí.

Dobrý den, Plovla Kucík, vyvalí detekty?

Dobrý den, Plovla.

Já jsem Adela Jelinka.

Už je v civilu.

Po službě na Zvinské kriminalice, kde měl podle svých slov nezhodiznovým vedením,

pracoval až do roku 2019 pro speciální policení tým tempus,

který se zabývá závažnými nevyřešenými případy.

Když jsme u něj zazvonili, nebyl vůbec překvapený.

Pří nás čekal.

Pani, když sekunduř, přes rok se zabýváme případem Vraždávě Slopném,

kde jste byl lavný spracovatel a znam to, že o tom natračíme podkáz.

Tak samozřejmě s vámi chceme o tom udělat rozhovor.

A jak tomu, co říct, důjec?

Já myslím, že o?

To, že tak dlouh je.

Jak jste vy vůbec, jak ho došel na Marusě straně a nevyrašenou?

Na význat ten krát, ještě to vezmo časově,

tak postupem času jsme natypovávali různé skupiny pachatel,

nebo dvojice a teda.

A větší skupinky, které dělali násilný lópež,

a další věci, které je zpěžitě známějších.

A pak se typovalo z těch starších zdravokolosti.

Ten straněk ten krát figuroval pežích tadym na zlatnictví.

A jsme zase u zlatnictví.

Pro kauzu Slopnémá klíčový význam lópež v uherském brodě.

Straněk, tehdy maskovaný šátkem a kšiltovkou,

a jeho komplic vtrhli do prodejny šperku

a ukradli za to za 2 miliony korun.

Na prodavačku straněk měřel plinovou zbraní,

a že na jim proto cenosti rychle videla.

V brodě loupil 15. řína 2011,

tedy necelý měsíc po brutální vraždě ve Slopném.

Prostudovala jsem i materiály k loupě žím.

Zjistila jsem si spisové značky všich dokumentů,

které se kauzy týkali,

a Šimonov obhajice šel tisíce listin

ofotit na Zlínskou kriminálku.

Všichni, kteří byly do loupěžení,

jak zapojení vypovídali,

že Šimon pouze přeprodával zlato,

a že se plánování akce neúčastnil.

Už od startu vyšetřování,

tedy od začátku roku 2012,

Šimon zároveň policistům vypovídal,

že k prodeji zlata ho v den loupěže zavolal známí.

Tenho následně se znamenil s jistým majem,

o kterém se prí až pozdějí dozvěděl,

že se menuje Maruš Traniak.

A vím, že mým dělával kamarád,

ten Tomáš Botek,

no a vím, že ten mi to hrál slověl.

Že se být za ní mohl přijet,

s tím, že oni hledají někoho,

nebo hledá někoho prostí,

kdo by bude schopný,

takové šperky,

ale jsem říkal, že vím,

protože jsem vlastně zdal dva lidí,

takhle jsem se k nim vlastně jak dostal,

že to bylo poté loupěž,

když on měl slověl.

A ta loupěž do...

Měl jen o 15.

Jo, on to těžíš taky říkal,

Maruš, že jste se vlastně neznarej,

nebo tak obýjenit,

že byl hledu, že jste prošel,

ale že v dobrěte vraždy

vlastně se ještě neznamen.

Příje se znamenil Tomáš Botek,

který ve věci Zlatnictví

dlouhodobě nevypovídal

že by se loupěže v Brodě vůbec účastnil.

I přez jho milčenímu, ale jsou tady

v roce 2016 udělil podmínku.

Světčili proti němu totiž jiní.

V rozhudku se píše,

že Botek sprostředkoval výkup Zlata právě

u Davida Šimona.

Co jsteš nebylo?

Bylo důležité

botka na jít,

a o okolnostech výkupu šperku

v řínu 2011 promluvit.

Nakonec nám podařilo

spojit se s jeho matkou,

která mu kontakt předela.

Tomáš Botek se nám ozval,

a my jsme za ním z Christine vyrazili na sever Čech.

Jak vlastně se o ně dva psetka le?

Je to v strašně dálno.

To je se znamoval.

Je to možno, že jsem se znamoval,

a to to je možná, ale...

Oto při jaké přiležitosti,

protože David měl nějaké

něco ze zlatem dělat,

a kdy jsem se pojebola s toho skupinkovou,

tak jsem vyjoval,

že nějaké to zlatinství dělali,

a ten strane a nějakho slověle

si prostě nevím kam s tím.

Takže to bylo v té době,

když oni už veloupili to je do zlatiství?

Jo, to je ten důkář práve,

který vlastně stalo ta vražda

před tím zlatinstvím.

To se nám mohli vůbec jako žádně znádnou.

Ta informace byla tak důležité,

že jsem musela botka zeptat ještě jednou.

A můžete mě ještě jednou pobsat

teda přesně tu situaci,

jak stej se znamoval, kdy to bylo opravdu

prostě co najdetálnějí, co se by bavuje tak?

Jeho, že asi bylo v tom tomu

to, že ten stranák si neptal prostě,

ale si bych nevěděl,

kdo by to mohlo takhle od nich zítat.

Já se to první myslel,

že si jeho řiděl a starandu nemoto,

ale znal jsem David a s tím,

že já jsem taky v té době kupoval práve šperky,

já viděl jsem, že ten David se v tom pohybuje taky,

ale jakože neviděl jsem co

a já jenom jsem prostě nějak předel kontakt.

A bylo to teda v boté jedné loupéži?

No bylo to určitě po té loupéži,

protože ten stranák by měl nejel cenový,

jen načí ho než...

Inými slovy botek

při našem rozhovoru

značně posílil tvrzení Šimoné a stranáka,

že se se známili

až v době první loupéže

v uherském brodě,

tedy necelý měsíc povraždě

Pojďcení akci,

která se zabývala loupéžnými přepadeními

v brodi a hodoníně,

pojďcisté pojmenovali Kritsýménem Majo

právě po stranákově

jako organizátorově trstných činů.

Při domovních prohlídkách

u něj vyšetřovatele našli dvě zbraně,

plinovou devítku

a rovně šplinový samopal.

Stranák mi k tomu řekl,

že ho zbraně vždy bavili.

Prysie pořizoval, jak proradost

takvůli zmíjeným přepadením zlatnictví.

Vždy ale zdurazňoval,

že se jednalo o zbraně s slepými náboj.

Ani jedna se, ale typem,

nezhodovala se zbraní,

která zabíjela veslopném.

Jedním z hlavních vyšetřovatelů

vykradených zlatnictví byl,

nám už známí,

komisař Pavel Kucík.

A takhle se to vlastně selektoval

a tak jsme se dobrojili až

a pak my se postatitím,

že se postupně vyločilo to okolo ní

a to, co se natýpovalo okolo,

tak pořád nám vypadávalo

a u nich se začali ty stopy nohy.

Začali se potvrdzivat, můžeme.

Z vypisů straniákových telefoní hovoru

v měsících kolem plánování

loupeži ve zlatnictvích na víc vyplývá,

že vzájemná komunikace

mezi odsouzenými začala

až ve čtverdna deset večer

15. hoří na 2011.

To je v den, o kterém hovoří botek

se padli zlatnictví v brodě

a té měř měsíc

povraždí Miroslava Sedláře.

Tak hlavně botek třeba tak ten říká,

že se známil Šimona se straniákem

až kvůli té loupeži,

protože straniák zálnil několik doby

prdla zlatov a botek řekl,

ale já znam tady Šimoná,

takže oni jako se nezlede

a to dokonce dokazuje

jako vypis

telekomunikaci, kdy je ich

hovoři začínají a komunikace

15. hoří na.

A to přece nevedím.

A tak je bys podvojely

to je ta relatívní problém

bo táto opravdová právě

tu my nevíme.

Varianta jedna

Šimon sedí v autě, čeká na straniáka

než příde z baráku ven.

Varianta dvě

straniák čeká na Šimona,

než příde z baráku od veslopním

do autra nebo tam do spolu.

Až by si začali potom

toto je vraždě jako.

Ne, to já netoším,

to se bavíme o něj čem, co já vůbec nezdejím.

Musíš to někde viděl, ale nevím,

proč bych se tu nás nevěděl.

To tam je ano.

To to je jako on to řeknu.

Vyšetřovatele, kteří pracovali

jak na loupěžích, tak na vraždě veslopném

s vypisem straniákový hovoru

ale v tomto směru nepracovali.

A množství záznamu

straniákových telefonátů

po řízených případů zlatnictví

se vložili na cd

do příloch spisu vraždy veslopném.

Proci sądy pevně stáli za tím,

že se Šimon s straniákem v době vraždy znali.

A co dalšího

jsoucům z linčtí vyšetřovatele neřekli?

Jak se kriminalisté chovali

k dalším podezřelím, na kterým

ukazovali pachové stopy?

A jak věrogodný tento důkaz

vlastně je?

Poslouchajte

ve třetí epizodě

investigativního podkástu

Slopné, kdo je v rach.

Najdete ji příští pátek

v podkástu 5.59

kde kori ho posloucháte.

Už bylo fakt sa nadráné,

jako že mi tam po čtyř hodin

odpoledné

bylo ráné chypřeři

a vím, že tehdy bylo na tom patře

víc jako kluků, které pozbírali

kdožku přišlo,

že si typovali na kogo, kdy se to

nejlíbě kovodil.

A myslím, že já jsem

byl ušetcený a znaměšel

ten David, Simon.

Ale možná tam bylo ještě víc,

protože...

Ale jinak

jako regulérní důkazní

prostřede musím jít,

že mi pachový identifikat 7 ráz po zády.

www.mooji.com

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.