Přepište dějiny: Škola základ života

Poslucháte přepište dějiny, my jsme rádi, že nás poslucháte, na že jste s námi.

No a můžeme se i potkat, ještě stále ve veřejdem prostoru a to třeba v listopadu hned na začátku.

Dvakrát dokonce s Kríglém. Prvního listopadu tedy dnes.

Ten chlap je v ten chlap je všude.

Je, je to hrozný, je to hrozný divo, hlampovým. V obíhá to jak mužik, který dostanete údí, kolik za den v oběhne.

Můžíka to na u Kríglovým mužik, nevím si, v kontekstu narození v Ilonofránky skvěl je to jako správně ale hdré.

Takže dneska večer v Klatovech a za týden sedmého listopadu v pardlbycích se vyskytne Krígl a jahodu provodím teda.

No a potom osmého listopadu se doprovodíme v zájemně.

Na Bílóhoru se doprovodíme v zájemně a do Český Buděho věstní kolef na Bílóhoru.

Tak, odpustíme si ty foristí, můžete by tam těžité řícti.

Ne, ne.

A ani na místě, tak.

No, takže to si to jsou v nejbližší naše akce, kde se můžeme podkadu, vidíme, co všechno nás čeká dál.

Jednak...

Klasicky děkujeme za podporu na gazetistu Hero Hero.

Jsme v listopadu, to znamená za týden by měla být třetíkníha.

Upozorňujeme. Každou v středu v deníku N.

A pro Fynch Macryz, Nalce a zájemce upozorňujeme na nový videopodkás nebo videofoda...

Možná se si všimli, že...

DvTv, můžeme natočili speciál.

Dvanáctí dílu o Českém 20. století.

Od Masaryka pohávala to, můžíkáme.

Vstatně to jako by předzvězd naší budoucí knížky přepište dějnik maturitě, která se chystá na příští rok, takže...

Je to ho nějak príviš.

Takže se do toho můžete vrhnout, najdete nás tedy i na dvTv, v takovém speciálu.

Není to tak, že bychom teď vedli rozhovory na dvTv, jako nový moderátoři, ale máme tam svých 12 dílu.

Takže se na vás těšíme případně i tam.

Děkujeme moc.

My jsme před časem před několika týdny měli veřejne vystoupení, takové poloveřejne vystoupení na pedagogické fakultě.

Prřed jejich absolventy.

Prřed jejich absolventy bavili jsme se s nimi, o mě jsme takovou přednášku, od vývojí vzdělání v Českých zemích,

v různých aspektách, několika momentů.

Pro skočili mezi ozefem druhýma.

A když jsme vyšli ven, tak jsme si říkali, že to vlastně není od věci možná vzít a vzadit ty dnešní debaty o tom,

jak je nutné reformovač školství a jak bez vzdělání nebude mít ta společnost, budoucnost a jak jsme zaostali.

Jak to každá vláda do do programu, pak se nic neděje.

Prvě mě říkají, a vzdělání bude, školství budeme mít, jako bychom ho neměli.

A tak dále.

Jsme si říkali, že možná vzadit tento aspekt, aktuální politiky, vždy aktuální politiky, je potřeba reformovač školství.

Do takových fokusů, jako ději jinů.

Vzadit to do pár pohledu na to, jak se vlastně ke školství stavili České země od Jozefa II. podnešek, nebo po to 20. stoletíře.

Já násom je dosť načně pro, protože byť to nebude nějak hypersystematické.

Podilat se na přístup státu, třeba v účím vzdělání.

Ostatně pokud někdo chce něco systematického, tak velké dějiny zemí koroni České je jich specializované svazky,

nebo tematické svazky, jeden i vinovaný děctví, kde se o školství a vzdelávání poměli systematickým luví,

a myslím, že už mají svazek i vinovaný školství.

Speciální, taky velmi podrobný.

Takže tyto dva svazky dohromady, to bude nějakých 15 strán.

To si dejte.

Tam si najdíte kontekstu a detailu pomírně do os.

Takže ty doporučujeme, my se skrstit i tyto dvě knyhy, vzkusíme podívat na pár drobností.

Tady je Martin Groman.

A tady je Michal Stéhlík.

Jí medují se i gorbní sto.

Máte úhl beta?

No to nemám.

Máte úhl beta, stranu A a B.

Se strojí ty trojkohaník.

Žák, který myslí je pro studium efektivně stracen.

A mám ti.

Frančtina nic, učit nic.

A tady Romá.

Já se možím zvíkladem a on se tady proháň posaháře.

A ve snoj, co vidělejte sa vodnoje vrémia ve snoj, Málkova?

Svabodnoje vrémia ve snoj?

Jak ulijají v parke?

Co jdu, profesore? Za minutu bude zvonit.

Takže on se ten most rozstánevo 17 metrů.

No, bylo horko, tak se ten most rozstáh.

Jsem se jenom přepsal v desediny čárce.

Všemí navědníčkou mi pambuch.

Na trojku já.

Na trojku jsou drušká seditelka.

Možná?

Ukaš tatinkovi, co kreslíš holčičkám do sešitu.

To není celé.

Štěpáne, štěpáne.

Takový velký chlápec.

To, žeš takový malý chlápec.

Není jaký přednest?

Už se kamecítovat s titem.

Co je štěstí?

Možka jenom zlatal.

Starším učitelům se nechce dobrovolně z města.

A cvářcem krám do pohraniči.

Měl jsem pro to své důvody.

Mennuji se Aneška.

Jíž 9 let učím nás zdejší 14 let.

Jen odešel Oliva na rozstlená matouše.

Ale řeklám, že takovou letřídušky ještě neměl.

Vzhlediska vyššího principu mravního.

Pražda na těranu není zločiny.

Tak když jsme tak slíbyli ten pohled téměřství

o ty Jozefinských reforma,

až po tenika nedleho, ale možná až 80. leta,

mě právě v té kapitole knihy o školství.

Zaujela jedna kapitole toho počátku moderního školství.

To je mezi Marítérezji Jozefem.

Druhým a kapitole se mene děti státu s otazníkem.

Komu čemu?

Děti budou patřit státu,

že ten stáse se rozhodne do toho stoupit.

I tě reformy školství ve smyslu povinné,

školní ducházky a budování školství

jsou hodně postaveny na disciplinačním poslání

toho školství,

že vám zdisciplinujete ty nové generace

a dáte jim všem unifikovaný přístup ke vzdělání.

Ono to v tom 18. století je součástí mnohatěch změn.

Taky státu přichází i jiné funkce,

které tehdy patřili ještě rodině nebo obci.

Bezpečnost stát, armáta.

Nebo feudálovy.

Nebo feudálovy.

Tam ten stát přebírá mnohem víc rolí.

Takže chápu tu otázku děti státu

jako i děti budou státu, nebo jak to bude.

První, círky patřilo spoust.

To je další věc.

Zdělá něklasická ukázka.

To je další věc, kdy vlastně círky má být ralikálně...

Ale je to, protože stáci uvědomí,

že zkrze tyto převzeti těchto z odpovědností

přebírá na toho společností dost výrazně moc.

A kontrolu.

Tak.

To prostě tak je.

Takže to jsou vysi ze spoustou změn.

Zrovna kapitola tam má takové přihezké pojmy,

k čemu to nakonec vedlo.

To se úplně nepodaržilo, protože nástupci

Józefa Aleopolda, zejména František

s Meternichovským režimem,

jsou zase vstřícní círky.

Ale sekovalizace jako první krok.

Ostatně školostí máte hodně v rukou Jezuitu

a Jezuický řád del 1773 zrušen.

Takže i s tím si museli poradit.

Pak je to demokratizace,

jako další pojem.

To znamená prostě přístupnost

k tomu zdělání, ale řekneme si třeba nějaká čísla,

jak moc to fungovalo, nefungovalo,

když se těch 10 letí.

A pak k té dystriplinaci musí patřit unifikace.

To znamená generace, které budou vycházet

s něčím stejným vlavách,

že všem se dá prostě stejná

základní informace.

A všechno je to vlastně kromě moci

a kontroli ryze praktické, aby ten stát fungoval.

To znamená vzdělat a vychovat

lidi, kteří by měli vlastně jako fungovat.

Když jste byl feudál a obvládnal jste nějaké územy,

tak jste potřeboval nějaký uřednický aparát

k tomu nějaké správce a podobně,

ale to byl za vaš život

vlastně nízké počty lidí, které jste

musel vyprodukovat, aby vám pomohli.

Jak měl stát potřeboje dav úředníku?

Tak, jak měl stát potřeboje. A to rako úzkou

i v pozdějších dobách bylo poměrně

štíhlí stát proti dnešním státu.

Ostatně bychom se mohli jenom

drobně pozastavit u významu slova birokracie.

Biro jako úřad a kracie jako moc,

jako mocenské ovádaně,

že birokraté to není jako muskletový mi rukávy,

kteví dbá na tabulkách,

ale je to vlastně vláda, je to vláda.

Vlávci skrze kancelář.

Skrze kancelář a úřad.

Takže to je další moment.

Já možná všet zmíním právě

tu změnu, jakoliv to mělo jít tvrtě

proti církvy, tak na koniec

na tom počátku 19. století círke

vrací do té role, toho dohledu,

třeba pod biskupem byl specialní

kanovní, který měl dbát v tom konkrétném regionu

právě na úroveň vzdělání. Líbilo se mi,

to jsou ty staré pojmy,

kanonikus, scholastikus.

To je nějaké kohezky, ale je to někdo,

kdo měl vlastně hlídat tu úroveň toho školství

s lediska círku a výuky náboženství

a tak dál.

Všetný inspektor.

Vlastně to jako vrchní.

Vrchní školní inspektor.

Vrchní školní kanonikus.

Scholastikus.

No a samozřejmě tam přichází

ještě jeden moment, a to je

postupně, už pak v 19. století

je pronikání nacionálního fenomenu

do toho školství.

Budeme mít české školy.

A otázka, budeme mít české.

Učkovací jazyk.

Jak se bude vyučovat?

Tohle ještě Jozefinské reformy

řešit nemusí?

Tak oni naopak tějí řešit,

aby Němčin nebyla základný

úřední jazyk úplně všude,

což se třeba v úhrách úplně

nezadaří, protože

uherská šlehta v té době

byť jako nějakém demokratizačním procesu

první pulky 19. století

který mám ten úherský fokus,

tak v tom období je

Jozefinském škola

v úhrách v každé druhé vesnici,

to znamená ani ne všude,

a na jednoho učitele

průměrně připadá 300 řáků,

což je jenom číslo nikoli

v realita, predstava,

že vám přijde prostě doškament 300

děti každé ráno,

tak to by bylo poučitele.

Moje žená je učitelka,

a mám dojdem, že se vrací někde,

že jí tam chodí 300 řáků.

To se dostanem číslů,

které jsou dělasanové,

třeba první republiky,

jaký měl být průměrné,

učitele taky to úplně nefungovalo,

protože je pořád bylo

poměrně, poměrně hodně.

Ale zniká nám tady

poměrně silná síčkol

z lidiska toho nationalizačního,

státního.

Já jsem se díval na některé statistiky,

které regiony byly třeba

aktivní, respektive,

zasíťované školské.

Prřeba na takovém litoměřicku,

bylo 277 škol,

to je prostě velké číslo.

Ale na takovém Klatovsku,

když už se křistáte do Klatovskýdlem,

bylo 96.

Ono to svičí, jak regionu,

o jeho blbství,

o cestách, o osídlení.

Je to velmi různododé,

je to na zajímavé,

že to svičí o intelektuálních kapacitách.

Já jsem si to svičí.

Tady hrájí roli, možná,

jako i sociálno.

Ostatně to litoměřicko bude,

to bude Spichleidmerz,

to bude jako to boli němeské škol.

Ale je zajímavé,

jak to velmi souvisí

si těch škol s tou školní docháskou

kolem roku 18-25,

třeba řekněme,

na tom litoměřicku máte hodně škol,

ale docháska je skoro 80% děti.

To je obrovské číslo,

protože čási děti

prostě nechodila do mácí práce a tak dále,

ale právě na tom Berunsku,

kde jenom 100 škol v tom regionu,

tak tam je docháska 59%.

Tak je to jako souvisí

s tím, že oni to prostě nechodí.

My se tomu někdy tak jako trošku pošklebujem,

když se řekne,

dochásku ovlivňovali třeba

polní práce nebo zima.

Bylo daleko do školy,

přírodní rok.

Na vesnici,

kde mám haloupu,

je malostřítka,

ten první stupeň.

A teď tam máme nově

obchod větnámskou večerku,

tak zvaně.

A větnámský chlapec,

Honřík,

chodí do školy,

ale někdy,

není na dvě hodiny,

protože umí,

stě rodiny nejlep české,

nejlep počíta,

tak musí dělat inventor,

ale jste třídy je nejlepší.

To, že je v praxi.

To, že je v praxi.

To není 19. století,

to je 21. století.

I todle existuje.

No ale,

když máte 19.

tak ty polní práce a přírodí rok, to je...

Ovlivní mnohem větší množství,

než jednoho řákne.

Dokunce ještě zaplně republiky máte,

jako výjímky,

kdy nemusíte chodit do školy právě,

že se to dá odvodit

domálcími pracemi.

To ještě pořád,

jako funguje.

Na víc,

to stále v 19. století.

Já myslím,

že by neská taky nefungovalo,

protože by to,

nevěřil,

že dělají domálci práce.

Ale ještě ještě,

jako byla jedna věc,

kterou bych taky,

vnímáme už jako jinak,

který se za tuškul,

jako povinně platilo.

Podle sociálního statutu rodiny,

bude se dávali 1 krýcár,

krýcár a půl,

nebo 2 krýcary týdyně.

A korát,

nebo,

bohužel,

ta realita sociální,

byla taková,

kdo platil učitele?

No tak podle toho,

kdo ho zrizoval.

Zrizovatel?

Zrizovatel,

pořád vlastně spořád stejné,

v tomto připadě.

Ale ve většině,

v těch základních školách,

v našem pojemu základních,

nebo těch elementárních,

to jsou obecní záležitosti,

to řeší obec.

No ale,

statisticky říkali,

že 50%

toho školného

stejně platí ta obec

za ty žáky,

a nebo

školský spolek,

že vlastně ti rydy byli sociálně tak slabí,

že byla povinno zplatit,

ale půlku z toho stejně

platí více meně ta obec,

takže se o to vlastně musí starat.

Čím špádem platí to učitele,

to bylo vlastně klazy platba,

zase jiným způsobem.

No ale další téma,

které můžeme zvednout,

mimo nacionálního,

jsou ženy,

divky.

Jako vzdělání žen?

Vzdělání žen.

Z hoké části

do toho období

je to záležitost,

jako domácí ho vzdělávání.

No řekníme si to asi na plno,

že v Čechách vzdělání žen

jako institucionální,

to jsou citáme

reálně v druhé polově 19.

Ano, ještě někdy,

jako nějak systematicky,

pravdho.

Jak jsem monutý na čísla

z roku 1847

máte statistiku,

že docházka dívek

do elementární škol

je na Čechách

na čísle 49%.

Čeli jenak řečeno

půlka z nich tam prostě

průběžně nechodí,

jakože nechodí,

a byť by elementární

vškole měli byť obsazeny

prostě jako hochy i díky.

Já jsem teď myslel,

spíš střední a vyšší zkost,

jako vůbec.

To už se dostaneme úplně,

jenám to se dostaneme

od 60. l. jako výšev.

Ale mě se líbí třeba,

to, že byli samozřejmě

ženy průkopnice,

které jako chtěli,

aby to vzdělávání dívek

až jen bylo mnohem dřív

vlastně už,

poměrně vlastně

po brazo po těch

jezefinských reformách.

Takže už

jako ve 30. letech 19. století

máte Antonij Rajskou,

která zakládá kroužek.

Nejdí se, že je to menopadné.

Ano, musí Antonij Rajská

je skvělý příběh,

kdy prostě ona zakládá

takový jako klub řekim

o krouženou,

to není institucionálně podchice,

že jen, které usilují o vzdělání,

sami se vzdělávají

a vy učují další.

A ona sama pak získáva

od deset let později

vlastně jako aprobaci,

získáva povolení,

že může založit

opravdu učitelský ústav,

takže v roce 1844

skládá, myslím,

ty skoušky.

Může založit

vlastní školu malou,

což vlastně tělá.

A jak konstatuje

autor textu,

oni píše

dalšímu působení Rajské

zabráněl ji

s netek s Františkým

letislavem Čelakovským

a odchod manželů do vratislavy.

Takže to jako skončilo manžel s tým.

A škola nebyla zase.

No, ono to pak převzala

jako jiná a tak dále,

ale v podstatě nebyla.

Jako tady se bavíme o nějakém

vyšším vzdělání

pro dívky,

což je opravdu až tam i nerva.

První dívší školu

tu vyšší, máme 1860 písku.

Tak, ano.

Zdravíme písek.

Byly byli první,

no ale pak už...

Písek je forčně čem první.

Jsou různá míste

jako zakládání republiky.

Tak.

Písek se nebojí.

Kdy jsou prostě první.

Ale pak máte tu klasickou,

co se v učebnicích

jako klasicky uvádí,

to je prostě Praha 1863,

kdy je založen ten

ta vyšší škola tady v Praze.

Ale zase dobovou mluvou řečeno

historii, který se zabývá tím,

když jsme,

když jsem se díval do té kapitoli,

tak tam konstatuje,

byla otevřená 1863

a byl opravdu velký zájem o studium.

93 dívek.

Je bráno jako velký zájem.

Dnes bychom to brali prostě,

jak to není ve stovkách,

kdo chce studovat,

tak by to bylo divné,

ale na té hrejší dobu prostě

90 dívek,

jako dívek,

které chtěli být sdělávany

vyšším způsobem je poměrně

hodně a 1867

máme nejen

Rakovské vyrovnání,

ale i tu úžasnou budovu

této vyšší dívti

vči školy,

vodičkové ulici v Praze.

Vemte si,

kde máme první

nebo druhou profesorku,

třeba Karlový univerzity?

No.

To jsme ve 20. století.

Až ve 20. století.

To jsme ve 20. století.

Ale na druhou stranu

ten tlak v dobrém

vzdělávání dívek

třeba z lidiska

i těch elementárných škol

se tady projeví

po začátku 20. století.

Já se dneska budu

unavný čísli.

Kolem roku 1910

máte

Vás brzovezm v Rakovsku.

Pruklečet.

O slovské lavice.

Právě jste se utotil.

Tak jsem se utotil v kafi.

Tak já se vratím do roku 1910.

Pojďte.

O slovské lavice

a uvádí se,

že gramotných mužů

je v rámci vzdělání

97,7%.

To je prostě

ogromní výkonté

společnosti.

Ale gramotných dívek

nebo žen

je 95,7%.

To je vlastně

výborné číslo,

jak to vzdělává,

nějako funguje.

A už tady máte

vzdělanou Českou

ale i německou

společnost v rámci

v rámci Českých zemí.

Jediná kapitola

u těch dívek

bylo

učit se, můžete,

ale byste chtěli i učit.

Ano.

To znamená

jako změnit tu roli

a jít před ty žáky,

kdy zjmená mužtí kolegové,

to velmi nelybě nesli

a kritizovali a konstatovali,

že právě na těch výších školách

ženy nemohou učit,

protože podle nich

by nebyli schopni

zachovat disiplínu

v té škole.

To byl takový

hejský argument.

No, z toho vlastně

pramení ten argument,

který se pak vtělí do zákonu,

že dobře,

když budete chtít učit,

tak ale

jako my do vás

nebudeme investovat

kapacity a prostředky

ve chvíli, kdy

vysice začnete s tou prací,

ale pak se vdáte,

založíte rodiny

a jako k čemu je nám učitelka,

která se pědl, zdelává

a dva roky učí

a pak už se v tom školstvě

nikdy neoběví.

Takže jim stanovíte pravid?

Vás to je ostavit.

Staroví je můžete.

Všechny zemské s nimi

odsou hlasí

v rámci našich zemí,

že učitelka

nesmí vstoupit do manželství.

To znamená.

Tím učit se rybát.

Podstatě to jako celibát.

Má tu dobů.

Konstatuje,

že jestli chcete učit,

tak se tomu musíte plně věnovat

a zároveň,

když už se do vlase investují.

Znikají ty slečný,

šedo vlase po tom,

že jo.

Tak to byl takový

jako neupelně vyrovnaný

a rovný přístup, který?

Ono pobavilo mě,

že teprve letos,

když se rušili,

mrtvé zákoly,

tak se toto ustanovení

dostalo z naší legislaty vyvénu.

Takže měl jste doma radost.

My se doma hrozně radovali,

že už nežíme v ilegalitě.

Jsme takové ilegální sniatek.

Že nejsme oddání na tajíňačku.

No, tu situaci...

Když jsme se brali,

takže nám nepůsobila ve školství.

Tak možná tím bychom to obkecili.

No, ale to,

že ji potom přijeli,

když byla jako...

To je chyba tí školy,

když jsme povedali.

To vždycké to chyba někoho jiného.

Jsme v Čechách.

Tuhle tu situaci

a argument nebo kritikuři ženy

nemohou učit na těch výží školách,

protože by neudržili disciplínu

radikálně změní velká válka.

Z námi,

už nazývala náprvní setová,

kdy muží ve chvíli,

kdy odejdou na frontu,

tak je potřeba,

aby se to školství

v dobrém zahletilo

novými učitely,

ale v tomhle připadně učitelkami.

Tak je radikální situace,

kdy ženy nastupují do továře

a podobně.

Jsem mění i v tom školském prostředí,

je to velmi výrazně,

jako ten ženský element.

On to samozřejmě

po komunizmu s mým rovnostářstvím

a konec koncu

takový specifickým pojetím

femenizmu,

jako převálcuje.

Ako rád to nezruší

v telekeslátiví,

protože už tě neřeší.

A takový,

máme postům netvík zákonů,

tak se tam lepšípají.

Tak se tam maximálně vyčistilo.

Tenhle přežil poměhně dlouho.

No, jí jsme v té disciplínu,

tak já se k tém rákoce

stejně dostanu.

Tělesné tresty?

Tělesné tresty jsou,

jako teď jsem třeba,

a tady jsme aktuži zační velozřejmě,

teď jsem třeba věděl

jako debatu na sociálních

sítích dlouhodobě běžící,

o tom, že

jako stále máme jistou toleranci,

tedy ne ve školství,

ale v rodinách,

k tomu,

že prostě jako výchovná facka

je správný výchovný prostředek,

jak vychovat dobrého člověka.

A teď jako,

jde je hranice mezi výchovnou fackou

a násílím, prostě,

kde se to změní v systematizované

a nebo v nějakým způsobem

ve zneužívání tej moci

toho rodičné tím dítětem.

Tady si prostě jako nelze

nevzpomenout na jeden fack,

toto ten,

že tělesné trestání

bylo jako výchovný prvek

bráno v rodině i ve školství

jako samozřejmost

pomírně dlouho,

to bychom museli dohodnit

luboko do historie,

abychom vysledovali,

kde tohle vzniká.

Ale stejně tak dávno

je snahatomu zamézit.

Ještě v roce 1848

třeba když vedé

maminka budoucího spisovatelé

Antala Staška

malého,

malého pětile tého do školy

takho předávatom učitelí s větou

pane učitelí jenho hodně režou.

Což si Antal zapamatoval.

Asi nejen ten výrok.

Asi nejen ten výrok

asi pan učitelí plnil.

I tu rákovsku.

Tak, nicméně v 60. l.

19. století přijde reforma

na kouského školství,

tak zvaná Háznerová.

To zakáže tělesné tresty

ve školách

jako definitivně,

nesmí se.

Normativně, nefakticky.

No,

a proti jsou dominantně dvě skupiny

ve společnosti.

Rodiče

a učitelé.

Tudíž,

ta to reforma musí být

opakováně v příštích 10 letích

jako vymáhá na v tomto bodě

a musí být připomínáno,

prosím, a to je nezákonné,

to co děláte.

A jsou to rodiče

a učitelé,

které říkají, ne,

my nemáme jiný prostředek,

jak ty děti umravnit,

než rákosku

nebo kličení v koutě.

Mimo chodem,

zažil jste tělesné tresty

při svém školním vzdělávání?

Sažil.

Na prvním stupni,

v 80. letích

zcela standardně.

Ano.

Zcela standardně ešte

v 80. letích letích

neto zažil.

Slepším,

že na učitelku peníškovo

budu mít stále,

spomínku mimo jiné na svéte,

která vlast se kolem uší.

Jsi normálně

jako tresty tohodné typu

poměrně brutální.

Já jsem stáv koutě třeba.

Čo mlel jsem do rohu?

Kout, kout taky fungoval.

No, to jsou 80. leti.

To jsou 80.

Jo, a teď kom jako nebudu

tady jako se tvářit,

že jsme tím nějak traumatizovaní.

To jsou netvaště.

To, nejsme

žádný trauma z toho, nema.

Martin Gromán právě

přestal mluvit na mikrofonu.

Zálouba se do roku 1983.

Tak.

Jako felizické tresty

vlastně po celá desetě letí.

Už to zmizíste školy postupně.

Ale,

jak říkáme,

ještě v 80. letách

jsme to zažili,

protože to bylo tolerovatelné doma.

A ještě třeba

jako normalizační režim

v podstatě netrestá domácí násilí.

Nemá na to metodu.

Nebere to jako témat.

Nebere to jako témat.

A bychom to v nějaké skradce

přibližili, tak si prostě

v MT-Dicobras

z té doby.

A pojď vejte se,

kolik tam je nepraktových típů,

kdy otec Rákovskou vyplácí

svojí náctiletou ceru.

Samozřejmě to tam kvůli

holé zadnice, humor, ha-ha-ha.

Ale je to tam v každém čísle.

Protože je to přijatelná norma.

Je to přípustné.

Na kterou se ještě zasmějete.

No jasně, je to zkipný.

Rózně veselí.

Tohle je ta společnost

unese bez problému.

A jedna věc je to,

jak říkám normátivní.

Říká to,

ta společnost odmítuje.

Musí to jít ze vnitř,

takže tady vidíme,

že přes sto let

tady máme zákaz.

Ha-ha-ha.

Ale a furt se to dělo.

A nic.

No to se ty kontinuji,

ty které jsou.

Tak, tak.

Vnohem silnější než kýkoliv zákon.

Když se dostaneme,

třeba už do první republiky,

abychom se chronologické

taky hezky posouvali,

tak tady,

kromě toho,

že se zavádí zákonem

z roku 2028

pověna osmiletá

školní docházka.

Na Moravě,

na svetě, na Slovencku,

kterou si byla šesti leta.

Ano.

Už se si jednotovalo.

Česleta musela se osjednotit.

To museli mít na Slovensku

hroznou radoz tých Čechů,

kromě toho všeho,

co nám dělají,

ještě nám zvýzavedou

osmiletou školní docházka.

Také,

já vám dám číslo jako

slovenská, museli mít na dost.

Museli.

Museli.

Ha-ha-ha.

Ale pozor,

mezi lety 1919

až 35

Československá republika

postaví na Slovensku,

na Slovenském území

802

novostlavep škol

a 731

přístavep stávající škol.

To je ohromná,

vlastně obrovská imestice.

Já vlastně,

ono se totež podobného,

něco se děje

v oblastě takzvaných

menší nových škol,

což je zpíš

v těch sudetských oblastech,

řečeno,

v těch pohraničních.

Tam se to mezi lety 20

a 35

zvýší ze 60

na 12 postavených škol.

Ale já vlastně nevím,

jestli je nějaká

jiná oblast,

takhle z krst celou

plochu tej republiky,

ve které ten stáb

demonstruje svoji modernitu

progresi,

nebo bez existenci,

tak výrazně,

jako je to výstabu právě těch škol.

Ta budova je vidět.

Je to vidětelné

a zasahne to všechny měnáce.

Navíc se mnohé

z nichmenují Masaryková škola.

Takhle takhle.

Takové na to spojeno

jistou ideologii

nového státu,

kdy buduje třeba

v pohraničí

jako stát,

takhle se posilovali

tu na cienu.

Takže můj chodem,

ale Rakouská tradice

odtočí,

že menšinové školy

se budují za Rakouska,

aby se českému fenoménu

vyšlo vzříc

a můžou být české školy

a na stojeném principu

to pak otočíme

a budujeme

jako...

A bychom posílili

ten český fenomen

v tom spohraničí.

A říkáme,

jsi se tam Čechů

není mnoho,

ale jeli tam 40 dětí,

které by to je školy

postaví.

Postavíte školu

pro 200

a chodí tam 40 dětí

postupně,

ale počítá se s tím,

že...

Hegemonem už je český.

A teď je tam situace

i v těch pohraničních oblastech,

třeba,

a to brachnou slovensku

bude podobné,

kdy...

ale v pohraničních

je to vydět,

to dobře,

kdy tam máte

školu německou,

která je navštěhová

výstou důbožti

většinou těch dětí,

ale je to škola

z 18. stoli.

Prostavíte,

který máte školu

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

Výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

Výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

Výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

Výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

Výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

výstou důbožti

V rámci obecné školy a základu

ona to tě školadla důraz na manuální práci

A tak to bychom nevystudoval.

Protože by to mělo být jako praktické

v účitěm továrnámi.

Mělste díl, ne?

Další trauma.

Jo.

Hráby jsem nebyl schopeným přestavit.

Pělníkem dělali jsme z nějakého plastu

nůž nadopisy.

Nechni díl jako i traumaticky.

Můj nůž nadopisy vyrábil cudzky.

Moje hráby nebyly nikdy dodělány.

Aby si zmínělá paní,

bych tolka konstatovala,

růce ho řivit nebudou.

Myslím, že něco podobné.

Měli panoučitelé v moderném plášti.

Měli tři propisky v kapce.

Úpeně stejně.

Tak to byla vzorová dělnická vkladně,

do které chodili i mimo jiné i děti

Antonina Zápotovského.

A?

Pritěm řeš rodina Zápotovského

jako spolů zřádil.

Já jsem zahranul.

Já jsem musel něku,

kde já to kladnuje, tak jako pěkný.

Ale jsou tady i další alternativy,

třeba Eduard Shtorch,

které všichni vímáme

jako přez lvce mamutu archiologii.

Tak on třeba prodává část

svých archeologických zbírek,

proto aby mohl odganizovat

alternativní přírodní školu

tady v Praze,

která nakonec jako nedopadla.

A on chtěl,

aby se děti vzdělali

jinak lesní škola,

vlastně dneska se tomu vracíme

v rámci jako alternativ.

Ale to byl Eduard Shtorch,

který přichází z touto idou,

skolabovalo mu to.

Myslím, že prezident Masaryk

mu na něj věnoval

tisíc korun,

nebo něco podobně.

Až takhle velkoli si.

Mamá masivního.

A ta škola vlastně jako nedopadla.

A potom, když ta reforma

z konce 20. l,

to celé má narovná vato školství,

už to moderní,

tak do konce...

Po lidu scenku vítím,

jak ten Shtorch přijad,

ten hrad a vysvětluje

učitě načině,

a ží rodivým zůsobem.

A na těch stromek budou by se...

Masaryk řekne, tak já vám na to,

pane učitely, dám tisíc korun,

aby jste mi tady podepsal

ty lovce, mamutu,

pro vnoučat.

Uplně to vidím.

Tak nějak do mužná bylo.

Ten Shtorch

to podepíše naštvá,

že schrábne tu den literade.

Akorát...

Jako co uroli?

V té hdější úřední ciministř

z vás školství.

A dalšího,

jak se to menovalo,

konstatovali,

že na konci 20. l,

že už je dobře,

že končí období

neproduktivního eksperimentování.

Na bychom neskavnívali jako jinak.

Podaté hryši,

jak by to nebylo unifikované,

tak to bylo neproduktivní eksperimentování.

A když jsou těch eksperimentů

ještě možná zmínit jeden

dlouhodobější,

a to je baťa a zlín.

Tam jsou velké...

Co bys eksperimentovalo časem?

Co bys eksperimentovalo časem?

S časem lidí pracovním

i nepracovním.

A tam jsou velké inspirace

ze spojených států,

kdy vlastně o něj

jako chtějí být moderní.

Samozřejmě baťa

ještě předtím,

než se o to úspěšně

i možná pokusí komunizmus

hodilal obsadit ten čas člověka

od a do z

od nútej hodiny do půlnoci.

To znamená nejenom,

že dělníci měli

do sportovních kroušků

a měli v podstatě mít

další aktivity.

Ale i ty děti v rámci

s dělávání měli být

zapojení do té celé komunity.

Taky další alternativní pokusy

o to školství

propojené s té komunitou

po americkém zoru

je třeba bati vzlín během

během té první republiky.

Takže nebylo to jenom kladno,

nebylo to jenom štorch

z přírodních školov,

ale byl to třeba zlín,

takže těch pokusů

tady bylo jíc.

No ale experiment

s první republikou

skončil v Nichovem

a leco se změnilo.

Děkujeme, jste posluchali až sem

a pokračovat

v vývojí našeho školství

budeme v bonusu

pro ty, kteří nás posluchají

na platformach Gazetisto nebo Hero Hero

za což děkujeme

a těšíme se

v protektorátním školství

a socialistickém školství tam.

Děkujeme.

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.