Studio N: Proč Rusové kradou ukrajinské děti

Je páte k desátejho března posloucháte studio N, tady je Filip Titlbach.

Dnes o tom proč Rusové kradu ukrajinské děti.

Ukraina přichází o děti.

Okupanti jich do své zemně vyváží tisíce, pod různými zámynkami.

Noho z nich je už teď nenávratně straceno, kde si v Rusku, ale některé mají stále naděj na návrat domů.

Osudy ukradených dětí a jejich rodičů sledovala přímo na Ukrajině

válečná reportařka dyníku N. Petra Procházková, se kterou jsem právě teď vespojení Petro Vítej.

Ahoj.

Ahoj.

Kolik dětí Rusko za ten poslední váleční rok ukradlo? Víme to?

Nevíme. Nevíme ani kolik ukrajinců se dostalo za poslední rok do Ruska, muselo tam odejít nebo tam odešli dobrovolně.

A nevíme to ani o dětech, nevíme kolik dětí tam je s rodiči, kolik dětí tam je s příbuznými,

kolik dětí se tam odsitlo a ze jakých okolností bez svých rodičů a kolik je tam ukrajinckých sirotků.

To jsou všechno kategorie, různé kategorie dětí, které jsou na Ruském území.

Podle odhadů lidí, kteří se tou problematikou zabývají, jsou to statisíce, ale nesmíš si představovat v tom počtu statisíce,

že jsou to všechno děti nějakým způsobem násilím odlečené na Ruské území.

Jak říkám, těch kategóruji je několik a každý vlastně má svůj osud, který ho tam zavál.

Existuje odhady na to, kolik se ich vrátí zpátky domů, zpátky na ukrajinu?

To je ještě horší, než ta první otázka.

Protože zatím ten proces je opravdu v plenkách, dáří se vracet děti, bych řekla, ani ne po desítkách,

ale spíš, jsou to jednotlivé příběhy se šťastným koncem.

A odhad na to zda se podaří vrátit většinu, třeba většinu těch dětí, které mají ukrajinské občanstiví, mají ukrajinské pasy.

To neví nikdo. Já si myslím, že všechny určitě ne, 100% ne.

Ale že se pravděpodobně vrátí část dětí, které odešli do růzka s rodiči a budou se poválce chtít vrátit na ukrajinu.

A možná se podaří najít i děti, které se odcitli na jednou v tom válečném schonu a v té válečné vžavě bez rodičů na růzkem území.

Ale všechny děti se určitě vrátit už nepodaří.

To se říkala, že existuje několik kategorí, ale když se na to podíváme v tom celku, nebo obecně tak proč se tohle celé děje?

Co s těmi dětmi okupanti dělají?

To je právě různe.

Především nebylo nikde z růzké strany oficiálně řečeno, že se takové věci dějí, ale my víme, že se dějí.

Ta oficiální růzká verze, když dojde na hovory o tom, proč jsou ukraínské děti na růzkem území a proč růzko nechce vrátit,

tak ta oficiální růzká verze je, že je růzko zachraniuje.

To ostatně růzko zachraniuje pořád někoho, tak teďka zachraniuje ukraínské děti.

Zachraniuje je tím, že je odváží, buď preventivně a nebo během bojů z těch ohrožených oblastí.

Ono to vlastně začalo už před 22. únorem hloňckého roku, kdy Rusové již věděli,

že tedy zahájí invazy a odvezli děti z děckých domovů v Luhanské a Donětské oblasti.

Pak to ale pokračovalo, pokračovalo to v Mariopolu, pokračovalo to v Khersonské oblasti a pořád jde o zachraniování.

Takže to je oficiální ruská verze. Ukraínci tvrdí, že to je příjmý útok, jak si na genofond ukraínckého národa,

že to je genocida a že to je vlastně kradení toho, co je pro ukraínu nejcenější a to je její budoucnost.

Takže tady máš dvě verze, já bych se přikláněla spíš k té ukraíncké.

A v prakcie to vlastně znamená co? Pokud se tam ty děti na to ruské úzomí dostanou a řekněme, že se budeme bavit o té kategorií,

že se tam dostanou násilím a nebo nějakou manipulací. Tak co tam s nimi rusové dělají?

To se je snaží nějak přeučit, udělat z nich malé rusy, malé rusky. Je to vlastně ta snáho vymazání Ukrainy

nebo jak právě říká ta ukraínská strana, je to prostě součásté genocida ukraínců tímhle způsobem?

Je obrovský rozdíl mezi dětmi, které se tam ocitnou u příbuzných nebo z rodiči a dětmi, které se tam ocitnou bez rodičů.

Jenom bych řekla, že úplně násilím se tam vlastně neocitne nikdo. Asi se nemůžeme představovat,

že ruští vojáci se snažili nějak zbírat děti po ulicích nebo je opravdu nějak násilím odvážet.

Většinou šlo o nějakou manipulaci s tou skutečností. Budi přesvětčili rodiče, aby jim je dali dobrovolně

a nebo se to prostě stávalo velmi často v Mariopolu, že v té válečné vžavě zatkli tatinka,

maminka někam utekla a na jednou se tam objevili nějaké bezprizordní děti, tak oni si ješou pli do ruského dětského domova.

Ale kte o tásce, co s nimi dělají? Dětmi, které jsou na ruském území bez dozoru svých příbuzných a rodičů,

je prováděna skutečně, bych řekla, pečlivá, převýchovná práce, která spočívá v tom,

že ty děti jsou v takových zařízeních něco mezi pionierským táborem a dětským domovem,

kde především chodí do školy a učí se podle ruských osnov. Byly k tomu vytištěny dokonce speciální učebnice v Ruštině,

které my jsme i viděli na vlastní oči, měli jsme v ruce, byly vytištěny v roce 2022, takže je to jako novinka.

Ty děti jsou například poučovány o tom, jaké byly vztahy mezi ruskem a ukrajinou, je jim vysitlováno, že ukrajiné vlastně jsou části ruská dokonce,

je jim zakazováno mluvit ukrainsky, musí mluvit rusky, některé ty děti, ty viečí děti,

když už jsou to trá tý nejdři, tak se snaží nějak vzdorovat, protože cítí, že to prostě trá nechtějí, tak tam si na ně dokonce vychovatele stěžovali,

jak potvrdila ruská děcka ombucmanka paní Belová, že s někirými dětmi je to opravdu těžké,

protože pořád zpívají ukrainskou hymnu a vykřikují sláva Ukrajině, ale že časem se to vždycky spraví a podaří se ty děti naučit lásce k Rusku.

Takhle to do slova řekla v ruské televizie, jsem to slyšela na vlastní oči, takže takhle asi ta převíchova probíhá,

pokud ty děti nejsou předávány do ruských rodin, to je další kategorie a další kapitolat toho příběhu.

To z ní jako brainwashing, jako úplná vymívání mosků?

No tak ono to tak bude, ono opravdu víš záleží hrozně moc na tom,

jestli tomu dětsku je pět let, a nebo jestli mu je 15 let, pokud mu je pět let, tak my jsme viděli záběry,

jak to s těmi dětmi je tam, je to velmi jednoduché, těm dětem rozdáž hračky, které mají rády,

dáším sladkosti, prostě je vlastně obala mutíž takovou láskou, kterou nakonec i ty rodiny,

kterým se ty děti dostanou, mohou k těm dětem cítit. Ale ty starší děti tam už musíš vyvěnout větší intelektuální úsilí,

jak je prostě z nich tedy z těch ukrajinských dětí udělat děti ruské, protože to je bezpochyby cíl,

takže to je taky velikánský rozdín mezi týnejři a malinkými dětmi.

To se říkala, že další kategorii jsou děti, které se dostanou do ruských rodin.

To se stane jak? To jsou prostě nějaké ruské rodiny, které mají zájem o ukrajinské děti, o jejich výchovu,

respektive převýchovu, někde se oni hlásí a pak je prostě dostanou, protože okupanti přivezou?

V Rusku stejně jako i u nás jsou rodiny, bude zdětné, které touží po děti a chtějí díti adoptovat,

nebo jsou tam ale i pěstonské rodiny, které mají už ve výchově třeba 10, 12, 15 dětí.

Ukrajinské děti se dostávají právě k těmto pěstonským rodinám, některé z nich už ale procházejí procesem běžné adoptce

a dostávají se k rodinám, které čekají na adoptování dítěte.

Tam je to, ten proces je takový jako opravdu vykutálený, bych řekla, protože ruské zákony

nedovolují tímto způsobem adoptovat cizí státní příslušníky.

Aby nemohli adoptovat to dítě jako dítě ukrajinské.

Takže vloni v květnu, prezident Putin, protože on řítí zemi svými výnosy a vládé,

vlastně jeho taková kancelář, která vykonává to, co on si spomené,

tak vloni v květnu on přijel zákon, který nikoliže by zjednodušoval adoptce.

On to udělal vykutáleně, on přijel zákon, který zjednodušoval udílení ruského občanství těmto dětem,

a tím pádem oni z nich nejdříve vyrobí ruské občany,

a pak je jako ruské občany mohou ruské rodiny adoptovat.

A to má jedno velikánské úskalí pro ukrajinu.

Jakmile z tebe vyrobí ruského občaná a projdeš adoptcí,

tak veškeré tvoje osobní údaje, včetněj ména, data narození, všechno je utajeno,

aby se toto dítě po případě ani nedozvědělo v budoucnu, pokud je o malé děti.

Tím pádem, jakékoliv pátrání po těchto dětech bude nesměrně komplikované,

a myslím, že ukrajinská strana chápe, že některé děti se už nepodaří nikdy dohledat.

A tam je to třeba právo na to určení toho dítě, na to, že má rodiče, na rodní list,

na to, že má zákoné zástupce, na to se teda vůbec nehráje v rusku.

No, dítě, které má prokazatelně zákoné zástupce a ty zákoní zástupci nebo rodiče, ho hledají.

Tak tyto děti zatím adoptovány v rusku nejsou.

Ty jsou třeba dávaní jenom do těch pěstonských rodin.

Protože ti rodiče samozřejmě, pokud se ti dítě stratí a vyže v rusku,

tak se nevzdáváš a bujuješ a dokonce několika rodičům, to jsou právě dítě, o kterých jsme psali,

se podařilo to dítě získat zpátky.

Ty adoptce se týkají především dětí, které byly v děckých domovech, v Doněcku a v Hersonu.

Buď v kojenických ústavech nebo v děckých domovech.

Tak tyto děti také mohou mít příbuzné, nebo třeba mají rodiče, které byly zbavěni rodičovských práv.

Ale na to už rusko ohlet nebere, nebere ohlet na to, že to jsou vlastně ukrenčtí občané,

změním to občanství a jako ruské dítě je dák adoptci,

aniž by bralo ohlet na to, jestli je někdo hledá nebo ne.

Ale děti, které rodiče mají, nejsou z děckých domovů, tak tam tento proces zatím v rusku neprobíha.

Petro, ty se na Ukrajině zaznamenala příběhy dvou žen a jejich dětí.

A co mi na tom celem přešlo zajímavé, je to, že rusová jim její děti si se ukradli,

ale oni mi odevzdali dobrovolně.

Proč nebo jak se to stalo?

Tak to je poměrně, jak jsme mluvili víš o těch kategorích na začátku,

tak tato kategorie, kdy rodiče, většinou jde teda ani ne o rodiče,

ale třeba osaměle matky odevzají to dítě na tu ruskou stranu, tak to je velká skupina.

To nejsou dvě matky, my jsme sami mluvili z několika a jsou jejich stovky, možná i tisíce.

A to proto, že v těch oblastech, jako je třeba cherson,

my jsme pracovali hlavně v chersonské oblasti,

která byla okupována posleze osobozena. Tak v těch oblastech skrátka ruská okupační správa

původně asi bez tohoto záměru ty děti ukrást, ale pozdějí už asi se záměrem, se jich zmocnit,

nabízela většinou rodinám s jako slapším, sociálním zázemím,

že jim děti vyvezé do nějakých krásných ruských sanatorí.

Dočasně na partýdnu, na krym, ale nebo i někam do ruska, na studijní pobyt,

na sportovní soustředění, když třeba to dětsko rádo hrálo fotbal.

A ti rodiče to bylo ještě předtím, než byly ty oblasti osobozeny

zpátky ukrajinskou armádou. A ti rodiče většinou nemohli svým dětem nic doprát.

Navíc ta oblast byla nebezpečná, strílilo se tam.

Bylo to prostě nic tam nebylo v obchodách, ty rodiny strašně těžce přežívali.

Tak některé, a bylo jich poměrně hodně, se nechali přesvěčit k tomu,

že své děti do ruska posleli. No a oni tam jeli třeba na 14 dní, na 3 týdny.

A pořád se to prodlužovalo, prodlužovalo, a na jednou,

Harrison osvobodila ukrajinská armáda. A Rusko v tu chvíli,

přerušilo jakékoliv stiky a komunikace s těmi rodinami, a ty děti se snažilo

přesvěčit, aby v Rusku zůsteli. Takže to je jiný způsob,

jakoby kradení těch dětí, než třeba to, že odvážíš tě děti z děckých domovů.

A když zůstaneme u těch dvou příběhu, které se tě podařilo zaznamenat

a docela hluboce popsat, tak tyhle dvě matky, ludu Mila a iná,

když věřili své děti Rusům vlastně dobrovolně, tak teď se musí chytat

za hlavu nebo jak není kouká jejich okolí.

To je právě bych řekla úplně největší problém, protože my jsme se také

potkali s ženami, které tam ještě děti mají na ruské straně,

a bojí se to říct, bojí se někoho poprosit o pomoc.

A teď si představ, protože to okolí, jak se ptáš,

reaguje na tyto ženy velice negativně.

Ukraínci se na ně velice zlobí a myslí si, že jsou to prostě

buď hloupé huse, jak často říkají nebo píší na těch sociálních sítích,

a nebo je dokonce obvinují z kolaborace, protože tyto ženy

na rozdíl třeba od jiných rodičů posíleli své děti do ruské školy.

Když přišla ruská armáda do Hersonu, tak samozřejmě otevřela znovu školy,

a tam začalo se vyučovat vruštěně a podle těch ruských učebnic,

jak jsem ti říkala. No a velká část rodičů, kteří neoděly,

neutekli před okupací, tak děti do školy neposílala.

Prostě třeba říkali, že jsou nemocné, nebo prostě si něco vymysleli.

Ale byly i rodiče, jako tyto dvě ženy, tyto dvě naše maminky,

ale jak říkám, mluvili jsme i z jinými, které také posíleli své děti do ruské školy,

je tam prostě posíleli z různých důvodů a poté ta škola

organizovala ten zájezd na Krym. A oni na tohle tkývili.

Samozřejmě, že tím všichni strašně nedávají a myslím si,

že tam vzniká takový obraz toho, co Ukraínu možná čeká po válce.

Takové to počítání si účtu navzájem.

Ty si udělal tohle a ty se s těma Rusama trochu víc bavil a já jsem byl hrdina.

Tak to tady trochu probíhá a ty maminky se strašně bojí o tom mluvit

a taky se právě ty, které ještě ty děti mají v Rusku, tak se strašně bojí někomu říct,

že by potřebovali pomoci, že oni se tam nedostanou, rozumíš.

Ty děti jsou par set kilometrů daleko, třeba na Krymu.

To je 250 kilometrů od Harrisonu.

Ale mezi tebou a těmi dětmi je jednak řeka Dnipr,

kterou nelze teď překročit, protože tě prostě zastřelí jedna či druhá strana.

Ona tvoří frontovou linie. Ale hlavně je tam ta frontová linie,

která je nepřekročitelná v tuto chvíli, nedostaníš se před ní.

Musíš ujet tisíce kilometrů, aby ses na ten Krym proto dítě dostal.

A ty ženy třeba ani nemají pasy, nemají na to peníze,

vůbec nevědí kamět a co dělat. Takže některé teď jenom sedí doma a pláčí.

A v kontaktu s těmi dětmi vůbec nejsou?

Teď bohužel je ten kontakt vermi komplikovaný, protože tím,

jak ono je to takové strašně bych řekla, osudové, ty si poslal dítě na tábor

a na jednou přišli tvoji vojáci, na které ty si třeba i čekali na osvoboditele.

Osvobodili tě. Ale zároveň ti způsobili obrovské traumy,

protože přestela fungovat například růzká mobilní síť.

A na té jsou ty děti a ty maminky už ne.

Takže samozřejmě existuje možnost kontaktu třeba přes telegram.

Ale ne, vždycky se to daří.

Je tam určitá možnost kontaktu je, takže ty děti třeba opravdu volají přes telegram

nebo píší, mámy vezmysi mě odsu, přijeď pro mě

a nebo také píši, mámy přijeď sem, je to tady fajn a zůstanem tady.

Taky takové případy jsou.

Jak co dělali když jim to došlo, když si uvědomili,

že ty děti neposlali na prázdně nebo že jim neumožili pěkné chvíle,

na které prostě neměli peníze, ale že je vložili do rukou rusům, okupantům.

Jak vlastně prožívali tohle období toho uvědomění?

Já si myslím, že to byl pro ní obrovský šok,

že jak byli pochopili, že to byl podvod a že jim ty jejich děti

jen tak nevrátí Ruská strana, tak se z toho začali samozřejmě hroutit.

A oni nejdřív každá v tom byly tak trochu sama a když se ptali

na svého okolí, jestli by jim někdo nemohl pomoct,

tak jim lidi začali nadávat, když špitomáhu se což ho tam dávala,

což ho posílala za války na krem. Takže oni propadali opravdu do depresí,

teďka třeba začali schániť peníze.

Některé se opravdu pokoušeli nějak sami uplatit někoho na těch checkpoints,

aby se dostali přestu frontu, to se prostě nedářilo.

Bylo to asi období velké deprese, velké hysterie,

a pak se postupně začali se jako dávat dohromady.

A to si myslím, že byl moment, kdy se velice to sklidnilo

a bylo vidět, že oni na jednou byli strašně rády,

že v tom nejsou sami, že tu chybu, protože pochopili,

že udělali velkou chybu, osudovou chybu,

že tu chybu neudělali sami, oni věděli z té školy,

že samozřejmě i vost ostatní rodiče tam poslali své děti,

takže se začali navzájem kontaktovat a hledat a začali se organizovat.

A to si myslím, že byl naprostý zlom a oni začali věřit,

že se to nějakým způsobem musí podařit.

A pak už to byla jenom spíš technická věc,

jak najít nějakou organizaci, která ti pomůže finančně, autobus,

jak se tam dostat, ale oni už začali věřit tomu,

že to třeba i dobře dopadne.

Takže bylo to asi těžké a dlouhé, několik měsíčů to trvalo,

nicméně několik těch případů má dobrý konec.

A jsou to i ty případe, o kterých se psalá,

jsou to i ty dvě ženy Ludmila a iná se, kterýme se mluvila?

Ludmila a iná to je dobrý konec, obje své dítě,

v jednom případě to byla dívka, druhém chlapec,

obje své děti mají doma, mají u sebe,

ale setkali jsme se i s ženami, o jedné tam také je zmínka,

které zatím nedosáhli toho, aby se jejich děti vrátili,

tam je zajímavé i to.

Vlastně na tom přišlo nejsmutnější a tak nějak nejlépe

dokumentující toho, co válka, znamená válka,

prostě není jenom to strílení a válka brutálně zasahuje do osudů,

lidí, i kteří se o polituku třeba vůbec nezajímají.

A když ti je 15, 16, tak samozřejmě válka je hrozná,

prožíváš to, ale ještě výšt, prožíváš sebe a své vztahy.

A tam máme třeba případ, který chceme sledovat dívky,

která těsně přes osvobozením Harrisonu od růzkých okupantů

odešla na levý břech, břech Harrison je na dvou březích děprů,

za svým přítelem.

Ukrajíci přišli osvoboděli Harrison a ona už se nedostala zpátky.

Maminka je úplně zoufala, úplně prostě opravdu mi tam omdlívala,

když mi to vyprávila.

Ale zároveň mi přiznala, když jsem sní jak probírala, co by se dalo dělat,

tak ona mi přiznala, že tajícera teď zpátky nechce,

protože ten chlapec tam chce zůstat, mám tam rodinu,

nic strašného se jim příneděje a ona chce být s ním.

Jí nějaká válka nezejmá, ona je úplně jednojaký mápas,

ona chce být se svou láskou.

Její prostě 16 let, nikdo to nesuďme.

Ale tam Maminka je opravdu úplně vyřízená,

protože navíc je centrem velkého posměchu okolí,

nemůže se obrátit na vládní úředníky ukraińské,

kteří by jí mohli pomoci, protože tacera odmítajíc spátky.

Takže i takové případy jsou, ale neřekla bych,

aby to nevypadalo, že ukraińci dávaly své děti Rusům.

Je to prostě jedna kategorie a v té kategorie řada osudů,

nad kterými prostě někdy jenom kroutí želevou.

Ještě mi ale řekni, když se teda v téhle kategorie

podaří těm rodičům nějakým způsobem svoje děti dostat spátky,

tak jakým je to způsobem?

Ty se tak obecně mluvila o těch různých organizacích,

koho se zeptá a tak dává,

ale to musí vyžadovat určité hrdinství,

nejakým způsobem se do toho pustit.

Víš, když ti někdo řekne, že ti to dítě dá,

když za ním pojedeš 2, 3, 4, 5 000 km,

tak pokud siž normální rodič máma, tak pojedeš.

Tam ta rizika, vůbec to neherá roli.

Je, že ty maminky mají často ještě další děti,

třeba mlačí doma, takže one jedno dítě opustí,

aby druhé zachránili, ale nemají úplnou jistotu,

že se vrátí a to se málem stalo,

že rusoven nechtili potom vypustit z ruska.

Oni mají, existuje několik organizací,

které pomáhí především finančně,

autobusy musíš jed do Polska, do Běloruska,

do Ruska nebo přespobaltí do Ruska

a musíš věřit, že přes ty hranice projdeš

a už se stalo, že jel autobus rodiči,

rodiče tam získali ty děti zpět, ale ne všechny,

a některé ty maminky, byly to maminky,

se vraceli bez dětí, prostě některé maminky s dětmi

a některé bez dětí.

A některým dětem není 15-16,

kdy už ví, že se nějak o sebe postarejí třeba,

ale některým je 9-10 let

a to už jsou poměrně malé děti.

Takže jsou to obrovská psychická traumata

a myslím, že ty ženy na té cestě tam zažívají šílené napětí

a na cestě zpátky obrovský strach,

protože když tě na hranici z Ruska

když vycházíš s líknou a přesvědčujou,

aby se se stal informátorem,

aby se tě pustí ven,

jenom když budeš z Harrisonu jim podávat správy,

kde tam bydlí ukraníčtí vojáci,

aby o něj mohli ostřelovat,

no tak samozřejmě ti to na klidu nepřidá.

Jaké svědecty nebo jaké prožitky

si přivézli ty děti, za kterýma se měla šanci mluvit?

Jak oni popisovali to, co se v tom rozkudilo?

Jak kdo? To prostě fakt je strašně různé.

My jsme mluvili asi s pěti nebo šestmi dětmi

a zase velký rozdíl je tam mezi těmi teenagers,

kteří se tak nějak tam jako zapujili do toho programu

právě někdy se tam našli své lásky

a teď jsou spíš neštěstní z toho,

že ty jich cesty se rozdělili,

ale samozřejmě když ty to děti ukraínské pochopili,

že to nebude 14 dní, že to nebude měsíc,

tak začali také některé propadat jako hluboké depresy

a byly úplně zoufale třeba ta naše jedna respondentka na stě a tak

ta opravdu byla zoufala a pak z toho měla i nějakou alergii,

prostě nějaké zdravotní problémy psychosomatické.

Ta strašně moc se bále, že tam zůstané chtěla opravdu domů,

ale zas ten druhý chlapec, ten tam hral fotbal

a byl více méně jako spokojený,

i když se mu samozřejmě nelíbilo,

že ho tam nutili ráno při roztvičce spívat u ruskou hymnu,

tak jenom otvíral pusu a myslil si o nich,

jak nám říkali, že jsou to úplný blbci,

ale každý to opravdu prožívá,

jinak ta puberta ještě takové specifické období,

takže co vyprávění, to trochu jiný prožitek,

mě to právě hrozně bavilo poslouchat,

protože tak jednak to byly už ty dobré konce,

že já jsem hluvala se všemi dětmi,

které se logicky vrátili na Ukrajinu.

A jednak to bylo zajímavé doplnění toho obrazu,

které někdy takový černo byly,

víš, jako vidíš tu válku a vidíš takovou na jedne straně

opravdu to ukrainské hrdinství

a ten ruský útok brutální,

a na jednou seti tam do toho dostávají

takovéto příběhy s takovými těmi antickými konotacemi

Romeo a Julie je za války, prostě to nevimyslíš.

To nevimyslíš, to jenom potkáž.

No a když to nevimyslíš,

tak je už si něco podobného jako válečná reporterka

v té své praxi zažela?

Jako je to běžné,

že se ve válečných konfliktech u nášejí děti?

Tohle nějaká běžná taktika?

Je běžné, že se děti stráci jí

a že si jich pak někdo újme a díti si nechá.

Sou to, jakoby spíš řekla, jednotlivé případe.

Dělo se to, jak a v Agvání stánu, tak v Čičensku.

Ale tady to poprvé vidím, jak to má systémový charakter.

Vždyť těch dětí jsou tisíce.

Ano, jsou děti, které se ocitli v Rusku,

protože prostě Rusko odvezlo děcký domov v Dolnicku

a leze třeba i nějak pochopit,

že je vyvezlo ty děti, aby je chránil před tou palbou.

Ale pak jsou případy dětí,

které utíkají z Mariopolu se svým tatinkem.

Rusové načekpoňtu toho tatinka zatknou,

zavřou, odsoudí a ty děti si ve mou

a předělejí jím občanství a nabízejí jak adobci.

Takové případy také jsou.

A to prostě to už je systémová věc.

Chcela určitě toto vyvážení třeba těch dětí s chersonu,

o kterých jsme psali my.

To byl také určitě nějaký příkaz zhora,

protože my teď chceme sledovat příběh ředitelky,

která v jednej škole tyto turnusy výjezdní na Krym

dětí organizovala.

Ona nestačila utéd s Rusy,

zůstala na ukrainské straně,

nyní v domácím výjezení, takže my jsme se k ní

zatím nedostali, ale budeme jí osud sledovat

a zdá se, že ona dostala nějaké pověření,

aby co nejvíce těch dětí na ty turnusy,

na ty dětské tábory, na ty ozdravné pobyty na Krym dostala.

Takže tady já si myslím, že to opravdu mělo,

že to bylo na základě nějakého rozhodnutí

a to já si teda pamatuju pouze s filmu o druhé světové válce.

A co z toho Rusko má?

To jim fakt stojí za to zničit mnohé dětské životy,

přinést tragédy do běžných rodin tímhle způsobem,

jenom kvůli dobyvačním tendencím?

Proč to dělají?

Oni si nemyslí, že ničí dětské životy,

oni jsou přesvičení, že ty děti zachranují

a opravdu, jako oni pečují, dávají je do rodina,

tam je opusinkovávají a nutíchne, tak by říkali,

těm novým svým rodičům v uozovkách,

maminku a tatinku a dávajím plišové hračky.

Rusko samozřejmě to vnímá jako záchranu.

Myslím si, že ta systémovost je odůvodně

z jejich strany tím, že tak bereš,

ty chceš zničit toho protivníka,

bereš mu to nejcenější.

Bereš mu děti, opravdu, jako narušuješ,

protože pokud to jsou 100 tisíce dětí,

že se od roku 2014 ocitli,

jak si pod ruskou kuratelou,

tak už to je značné procento,

jak si toho mladého ukrainského národa.

A tady už to má genocídní prvek.

A druhá věc je, že prostě deptáš ten národ.

Deptáš ho všamožně, strílíš na něj,

bereš mu děti,

zavíráš rodiče, o děti se pak postaráš,

převychováváš je.

Nakonec ruskuse ty šikovné ukrainské děti

mohou hodit, protože ruskou sámo má

velké problémy sporodností,

stárne vymíra,

tak proč si tady tak jazykově

příboznou skupinu,

když se to nabízí,

jako neobohatit vlastní genofont.

Ty se teď řekla, nebo použela

sousluvit genocidní prvek.

V měsících války v našich rozovorych

zdráhala říct, že je to genocida,

že to je systematické vychlazování

ukrajinského národa, jako takového

se všemi jeho kořeny.

Teď bys to změnila, řekla bys to jinak,

je už tohle genocida?

Genocida je pro mě právní termín,

který já ráda

přenechám právníkům a vymře

to zbírání dat

a ta charakteristika těch zločinů,

kterých se bezpochyby rusko dopouští

v Ukrajině, probíhá

a tady jako právní termín

bych to fakt nechala na právnicích,

ale genocidní prvek se nebojím použít,

protože

my jsme opravdu těmi kausami

dětí

odejí tých unesených, odlečených

do ruzka stráveli hodně času

a já v tom vidím jasnou systematicznost

z ruzké strany.

Nejsou to náhodné případy, je to systematické,

někde o tom někdo rozhodl.

A tím, že Putin v Loni přijal

zákon, který usnadňuje

udělení toho ruzkého občanství dětem

a zároveň přímo na kameru.

Děcké ombudsmence říká

jak bude fajn, že ty děti budou moci být

rychlé adoptovány ruzkými rodinami,

tak to už i genocidní prvek bezpochyby je.

To nejsou jednotlivci,

jsou to prostě možná stati sítce

dětí, kterých by se to mohlo týkat.

Petro, ještě poslední věc,

ty si teď na cestě z Ukrainy

kvůli na hrávání podkávstu

kvůli za což vám objima moc děkuju. Každopáni Ukraina teď zažila perné chvíle rusovéjí

masivně bombardují, tak bym měště na závěř zajímalo,

kde teď jste, jak vlastně vypadá ta cesta Ukrainou

zpátky do Česka.

My jsme to ten velký raketový útok

vlastně největší

od začátku litošního roku,

oni vypustili zase asi 95 raket,

zažili kupu děvoště v dně pro,

což je na východě Ukrainy,

gaba nevzbudí nic, ale mě vzbudila,

mě vzbudili údery, které už jsem se naučila,

co na Ukrainu jezdím rozpoznávat,

jestli to padá, nebo jestli to Ukraini se střelují,

takže jsem s klidem,

s jakou sluchem zjistila,

že to je protivzdušná obrana Ukrainská,

a že se střelují rakety

dně pro je mimochodem, město kam

před více než měsícem jedna raketa spadla

a zabila skoro 50 lidí,

takže úplně tak perfektně chráněné,

jak se o ním říkalo,

také není,

ale bohužel,

ten útok bylo opravdu masivní,

mířil na celou Ukrainu,

my jsme pak projíždili Lvovskou oblastí,

kde bohužel zahinul opět lidí,

jenom ve Lvovské oblasti,

když se raketa strefila

místo do nějakéte energetické,

do trafostanice,

nebo na co mířili,

tak se strefila do obytného domu

a tam zahinul opět lidí,

takže napachlo to škody opět velké,

cméně tak nějak,

když tam seš na té Ukraíně

samozřejmě zní Syréna,

to je samozřejmé,

tak ale jak vidíš,

že ta země, když to srovnám s tím,

když jsme tady mylili minule a před minule

a také zněli ty Syrény,

tak ta země na ně reaguje k lidí,

lidé přesně vědí, co mají dělat,

dokáží mnohem lépe vyhodnotit,

to nebezpečí,

já jsem třeba bylo v obchodě,

když zněla Syréna,

když nedle vidí lidi vyšli z kina,

stáli chvíli, čekali,

Syréna skončila a do obchodu se vrátili,

protože usoudili,

že asi nemá cenu chodit do krytu,

takže ale někde trá do krytu dou,

protože tam nemáš jinom tu Syrénu,

ale ty už máš aplikace,

kde ti řeknou,

jestli ta Syréna je, protože někde

vzlétlo letadlo, nebo jestli už letí rakety

a kamletí, takže

pro mě Ukraina se naučila ve válce

mnohem jako lépe orientovat,

než tomu bylo před rokem

a na ty hrozby, které

jsou opravdu

každodenní, tak reaguje

mnohem klidnějí.

Říká válečná reporterka

Deníku N. Petra Procházková.

Petro, moc vám s Gabem děkuju za vaší práci,

za to, že jste si udělali na studio N. Čas

z časnou cestu, opatrujte se oba.

Ahoj.

Děkujeme oba, Gabo tady zrovna není, protože

vyšel na ulici, ale

taky tě moc zdraví a říká,

mnohem klidnějí.

A teď už jsou na řadě zprávy, které by vás

dneska neměli minout.

Prezident Petr Pavelý

minoval Petra Hladíka z KDU ČSL

ministrem životního prostředí.

Předchozí prezident Miloš Zeman

odmítal Hladíka do čela rezortu i minovat.

Jde o první významný krok

Pavlova prezidentství.

Střelec v Hamburgu včera zabil

sedm lidí a osumých zranil v kostele

světků jehovových. Jako útočníka

začela policie 35 leta jeho

Philippa F, který se do Hamburgu přistěhoval

z Bavorska. Motivem

střelby nebyl podle prokuratury terrorizmus

ani politický motiv.

Americký prezident Joe Biden

představil rozpočtový plán, ve kterém

chce v příštích 10 letech snížit

deficit od 2,9 bilionu dolarů

a zvýšit daně bohatým.

To je vyšší cíl, než jaký slíbil

ve svém projevu minulý měsíc.

Gruzínský parlament hlasoval

proti návrhu zákona o takzvaných

příštích agentech. Po rozsáhlých protestech

tak odsporné normy formálně

upustil.

A Rusko za uplynulý den

vypálilo na Ukrajinu 95

střelu různého typu. Informoval o tom

vesvéraní operační svotce ukrajinský

generalní štáp. Ukrainská

protivzdušná obrana podle něj se

střelila 34 z nich. Při ruzkých útocích

lahynuval nejméně 6 civilistů.

A na závěr, ještě jízlivá poznámka,

poslankně hnutí ano trvá na

nápadu přesunout veřejnoprávní

českou televizi pod státní

rozpočet, cituje její slova.

Podle toho, jak se bude této zemi dařit,

tak budou bobánci financovaní.

Myslím, že už to s tím útokem

na veřejnoprávní médy a pusingy

z agrofertu trochu přeháníte.

Na slyšenou v pondilí.

Ne, ne, ne, na jeden svět prostě nepůjdeš.

Proč, ako?

Kdo být, co bys tam viděl a za film?

No asi nějaký o lidských právek.

No právě, s toho jsou akurát problémy.

Cenem bezpečí. Jeden svět.

Festival dokumentárních filmů o lidských právech.

22. března až 2. dubna

po celém Česku. Pořádá člověk v tísni.

www.jirencvět.cz

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.