Čestmír Strakatý: Patrik Hartl. Stres a chaotická tvořivost, bolestivá kritika a ženy, ženská fantazie

Tady je čestmír strakatý, vítejte u dálšího dílu mého podkástu.

Moc díku za všechnu podporu na hero-hero.co o lomenu čestmír, nové rozhovory, každý pátek a úterý.

Nese mým hostem, spisovatel a režiser Patrick Hartl, jeden z nejuspěšnějších spisovatelů v Českou. Vítám vás to výden.

Výden.

Jeden z nejuspěšnějších, jak vám to zní? Jak vlastně jste se vyrovnal s tím, že jste opravdu v tůle chvíli v posťatě nejčtenější?

Já se to snažím nevnímat, protože mě to stresuje a je mi z toho úzko, protože nevím, čím to je.

Takže a já jsem takové jako, já tvořím tak, že si hraju jako dítě. Já jsem hravej a nápady mě napadají, když mám nárok nachybu,

když si to může jako přepláca dýnak tu bábovičku, když si můžu ten model změnit, když můžu změnit jeho koncept,

když mám pocit, že si nikdo na mě nedívá, když mám pocit, že nejsem pod drobnohledem,

když mám pocit, že nemusím být neumilné, já potřebuju mít možnost udělat chybu.

Svobodu.

Potřebuju svobodu strašně moc a potřebuju vlastně jistou míru nezájmu.

Když si staví hrad z písku, tak ono si tak jako spontáně staví tam něco zhodí, něco zase předělá, tak dále,

když se na něj začne dívat dvěstě lidí, takže že byt nervózní a předstane stavět,

protože prostě ta radost z toho stavení je jako podmíněná nějakou samotou a nějakou eliminací stresu.

A když takže já vlastně se snažím nevnímat ty společenský dopady toho, co jsem postavil,

a bych moh stavět dál z radosti a schutí a nedostal jsem strach, protože když já píšu proto,

abych natchnul ty lidi, co to budou příst.

Já hrozně toužím, potom aby byli natření lidi.

Natření, to by přidete...

Je to strašně ambicijosné.

Potřebuju, aby mi to dělalo radost, abych to dělal schutí, jinak to dělat nebudu,

jinak prostě já neumím dělat věcí z donocení, jsem z to jako nesvůj,

takže já vlastně by hrozně byl rád, kdyby byli lidi natření,

nevím proč jsou spokojení, když čtou moje knížky a takže jsem nervózní,

nevím, čím to je, tak se snažím na tím nepřemýšlet.

Patrikuje to asi tím, že to vytěsní, že to asi pro ty lidi píše to je dobré.

Jako to je banální odpověď na tu otázku?

To jo, dejme tomu, ale já jsem jako přemýšli vější, než tahle odpověď,

takže já bych potom neby zajmalo, co z toho, co píšu,

jaký aspekt toho mího psaní je tím rozhodujícím, proč to lidi baví.

A to já nevím, já to neumím, protože píšu vymýšlím strašně spontáně

a potom to ráci o ten můj mozek, který je logický, zlejská logiky dost jako výkonej,

tak já ho pouštím jenom do toho procesu práce, který může být kalkulativní,

ale ne do toho, který je základní, ten fundamentální, ten inspirativní.

Co je znamená, o čem budu psát, to rozhoduju pocitem.

A až ta, až potom to rozpítvávám to svoje psaní ráci, a to jest je čověk úspěšné nebo ne,

tuším, že souvisí s tím, že nějak vypráví příběhy, který prostě lidi zajímají

a vypráví je způsobem, který je baví.

No ale já to neumím analizovat, nemám žádný data,

takže můj logický mozek ráciho mě nepomůže.

Vzíte se, že kdybyste se řekl, teď napíšu úspěšnou knihu, takže vlastně nevíte jak.

No tak to nepochy mě netuším.

Já jenom tuším, že musím jako tuším, musím to udělat jako schutí tak jak já chci.

To vím, to vím, to to vím.

No ale jako to není žádná, pevná, jako hodnota, nebo konstanta, které bych se mohou držet,

takže vlastně, abych nebyl snažívej v nějakým blbím způsobu,

tak se snažím vytěsňovat tu nějaký fakt, že to je čtený.

A vedle toho, když je divadlo a tam režírujete a píšete hry,

tak to je vlastně sobodnější, protože tam přijde těch z pár set lidí,

nebo nějaké lidé, ale rozhodněné statisíce,

a rozhodně to nebudou probírat na sociálních sítích a v mediích,

a nebudou říkat ten hard rock, to zase napsal, důbře, blbě a tak dále.

Svobodnější to je předeším v tom, že je nás tam víc, to je kolektivní práce,

takže já to vymyslím, taky teda mám mnohem víc dat, jako neporovnatelně víc dat,

protože já napíšu komedii, ja píšu jenom komedii, protože mě fascinuje,

když se lidi smějou, já mám rád lidi, já hrozně mám rád lidi,

a nechci byť sám, a když člověk režíruje Dostojevskýho,

který jsem třeba režíruval v divadle v celetné s Martinem Hofmanem,

tak tam lidi sedějí zařezaní prostě soupe, vyřízení, mělčí a potom stoupnou

a jsou natření, jak to Martin zahrál, ale hodinu a půl prostě to je pro mě utrpení,

protože vlastně nemám žádnou spetnou reakci.

I komedie, když člověk napíšu komedii a potom se každý večer tam

jako směje šestset lidí, v jakým si euforickým stavu,

protože prostě je to fakt baví.

Tak člověk má pocit, že to má smysl, má pocit, že jsou částí jakého si k mene,

jako že jeho vzalí do k mene, že jako může s ní má bejt, s tím lidma.

Tam pospolitost.

Jo, jo, je tam pospolitost, jsou náležitost.

Člověk má data. Člověk, když přijít na to představení, tak všecky reakce

ví, jaké byly, jak se smáli tady, jak se smáli tady, kdy bylo ticho,

kdy překvapivě se smáli jinak, než jsem myslel.

Prostě vlastně vidí živě ty reakce.

Když člověk napíše kníhu, tak žádnou reakcí živě nevidí

a taky by mu to nebylo k nicomu, protože mál když se člověk směje na hlas,

nebo se musí mě jako oči, nebo prostě když je dojatej,

tak to vlastně není poznat. Jo, člověk by musel mít, mě by bavilo.

Jak mají kardiologové záznamy EKG, tak kdybych mohl napojit

jako par set čtenářek a čtenářů na takovéhle gráv,

pak si zíti data, mít nějakého chytropeda, který to zhodnotí

a řekne mi tady, tady byla obava o postavu, tady bylo

vzrušení z toho, co se stane zítra, a bla, bla, bla, bla,

tak to bych potom dokázal výhodnotit a pak bych se přestal bát reakcí,

protože ten můj kalkulativní mozek, který je výkonej tak,

že se o něj můžu opřít a spolehnout senaní,

tak on by mi vygeneroval metodu psaní.

Ale protože žádná data nemám, tak jedu fakt napocit komplet

a navíc jdu napocit dva roky, bez to, jako vlastně se mou opravdu

odříznutý a pak každým výsledek vyplknu

a jedinej, kdo to se mnou vlastně řeší pořády moje žena,

která čte moje všechny kapitoly, ale první půl rok,

když vymýšlím příběh, tak moje ženě nic neřikám,

protože potřeba by potom četla ty kapitoly bez vědomí toho,

kam směřuje příběh.

Takže ten půl rok, ten fatální půl rok,

to je znamená to, kdy vymýšlím, o čem budu vyprávět a jak,

tak s tím jsem sám a bez jakýchkoliv vdat.

Takže jsem vyprsknout to je do vesmíru

a jediné, co se můžu spolehnout, je to, že mě to baví,

že mě to těší.

Mě se líbí, jak vy mluvíte o tom střetu dvou mozků,

dvou toho logického a toho jakoby emotívního,

toho inspirativního, protože vy, když mluvíte o tom,

jak pracujete, tak říkáte, že to je vlastně takový,

jako chaos trošku, že vám ty myšlenky vám různě běží

a když jsem četl, jak o tom mluvíte nebo poslouchal,

tak mě to zni, jak kdyby to bylo trošku takové,

jakoby adhd, že prostě různě odbíháte od myšlenky

k myšlence, je to takový, jako gejzír řekněme.

A na tím je ale ta logická část, která to prostě naplánuje

a vy jste zároveň velmi sofistikovaně

plánovací tě překněme, takže víte, co budete dělat za rok, za dvá.

Musíte si naplánovat kapitoli, kolik budou mít stránek

a tak dá lečile, to je vlastně, na jednu stranu

je to ekstremně podkontrolu a naplánované,

ale na druhu stranu vy vlastně ten váš proces je velmi,

jak vy říkáte, intuitivní, velmi tak výdivokí.

No, no, ano, je to tím, že ve mě je,

já jsem přecitlivělej a jsem eruptívní

a temperamentní emocionál, jako jsem temperamentní

a všechny ty podstatní krásný věci

vznikají v takových, jako neřízených myšlenkách

to o čem, co by mě bavilo, co by mě zajímalo, co mě vzrušuje,

co na co nemůžu přestat myslet.

To jsou ty jako krásný věci

a potom mám to štěstí, že mám ten mozek,

prostě to je důježitý, to mám po rodičích a po poji hročích,

mám to štěstí, že mám ten mozek,

který vlastně kterému předávám v určité fázi práce to řízení

a on mi to, on ty eruptce jako začne organizovat

a systematizovat a potom je možné vlastně vyprávět,

třeba od vyprávět román, který má 400 stran,

protože to není možný dělat jako gejzírovým,

teda systémem, to to nejde,

jako je třeba ty emoce velice přesně řídit,

aby měli potom dopad, aby ten, kdo to čté měl zážitek,

nejako, že já tam vybliju nějaký bordel

a bůj doufat, že se to povede, to prostě nejde.

Proto já taky vím, vždycky než začnu psát,

tak už vím celý ten celou osnovu příběhu

všechny kapitoli, co se stane,

kdy, vím začátek, konec, a vím,

že třeba když

nějakou podstatnou věc nadhodím ve 3. kapitole,

takže se ve 12. vrátím, to je důležité,

protože ta organizace toho emocionálního bouření

je určité, tak určitá jsou část krásy.

Jako určitá jsou část krásy.

No a já vlastně vždycky vyprávím

o tom, čeho se bojím.

Jo, to je moje neinspirativnější,

jako túlně, bezedná,

co já jsem bázlivý.

Já se bojím všeho, co nemám podkontrolu.

Já jsem velice puntíčkářský, modelář,

a když cokoliv, co mám z odpovědnosti

a můžu nad tím jít kontrolu,

tak se to fakt nebo jím vůbec.

Jak melej je tam jakákoliv proměná,

a já kontrolu strácím, na příklad,

když jsem oblíbený, a nevím proč,

tak jsem nervózní a potřebuji to nějak racionální

zpracovávat nebo vytisnivat a to je problém.

A já vlastně píšu teda o tom,

čeho se bojím, na příklad,

třeba, když máte oceán,

a máte se jít koupat.

Tak já si představím toho žraloka,

který tam je,

jedu na té ločce v té své představě

a mám tam skočit do té vody.

Skočím, a v tu chvíli fantazie se rozjede

na plné obrátky, co všechno si může stať,

kdy ten žralok přijede ze předů, ze zadů,

co všechno vímo žralocích,

jakým jsou jsem zareaguju,

jestli bych byl klidnější,

kdy tam byl se mnou můj syn, nebo nebyl bla, bla, bla.

A to mě odstartuje vlastně po tom přemýšlení,

když je to dostatečně velký ten strach.

Tak se k tomu vracím

v té přípravě, v těch svých eruptivních myšlenkách,

až už vím, že o tom musím psát,

protože mě to úplně fascinuje.

To teď byl takový jednoduchý, debilní příklad,

ale každá moje knížka začíná takovou hlé situací,

kterou v životě můžu zažít,

to je důležitý, a vždycky píšu jenom o tom,

co se mi může stať,

takže vztahy, jejich vzniky a rozpady,

které jsou logicky mimo kontrolu člověka často.

Česně tak.

Láska, nevěra, smrt, nehoda.

To, čo se obáváte u svých dětí, u své ženy,

prostě to je to, co mě zrušuje, protože to nemá podkontrolu,

a protože bych hrozně chtěl, aby to dobře dopadlo.

Já tudí, že hrozně toužím potom,

aby všechny moje příběhy dobře dopadli,

že vy vlastně těmi příběhy kontrolete svůj život.

Vytvářím si aquarium, ve kterém žiju.

Já to dopadl, já hrozně toužím potom,

aby všechny moje příběhy dobře dopadli,

protože jsem začal každý s tím,

že se bojím, aby to nedopadlo špatně.

Takže pak dělám všechno proto, aby to dopadlo dobře.

A potřebuji u tomu věřit.

To je důležitý, potřebuji u tomu věřit,

co znamená, ty postavy musí najít cestu,

která je uvěřitelná a kterou já dokážu akceptovat.

A teď jsem což chtěl říct, a zapoměl jsem to,

a to se je škoda, protože to bylo dobrý.

Já nevím, co jste říká, ale co jsem chtěl říct.

No, ne, tak to jsem prostě zapoměl.

Bylo to se, to se samozřejmě stane,

jestli to bylo něco k tomu...

Teď jsem neřízený, teď jsem neřízený.

Ty kontrolete toho životu tohoto nebylo.

No, ono je to dojistí miny vlastně zajímavý,

že někdo může mít ty vaše příběhy,

jako vlastně banální vztahové komedie, řekněme.

Je to chybně může vidět na druhou stranu,

ale vy říkáte, že to vychází ze strachu.

A z toho, čeho se vlastně bojíte.

A když říkáte, že se dojistí a mě jde,

třeba bojíte toho, že nevím přídete o ženu, kterou máte.

Tak to je ten strach, s kterým tam pracujete.

Jistě, to je to, co mě příjí na psa Roman.

Já vlastně nemám pocit,

že knížky, které píšu, jsou vtipný.

Mě to tak nepřídete, když to je to.

Já si potom, já jsem do vám drbel dostro,

já si s tím jako, já mám hrozně rád humor

a hrozně rád se smějí, hrozně rád.

Takže kde to dé, tak si takhle jako rád,

jako upšauknuje byl býslovou,

ale do toho příběhu rád ten humor pustím.

Mě to dělá jako dobré,

ale vlastně vždycky ten příběh vypráví

nějaké úzkostí, kterou je třeba překonat.

Já tam toho humoru dávám hodně,

protože jsem vlastně veselej.

Takže potom nakonec třeba lidí mají milný pocit,

že to je humoristická literatura.

Ale když ten humor dává, to tak asi je.

Vlastně, tak asi je.

A pokud se rád smějíte, tak mi dává smysl,

aby v tom příběhu, který vy tvoříte,

a je proti tomu strachu, aby ten humor byl,

protože to vám je asi příjemné a přidozené.

Je to tak, prostě, je to tak, s toho mám radoz.

A když se vrátím zpátky, tak kdyby jste začínal psát,

a vlastně jste psál cencejí první úspěšní román

o tom, co jste přetím točil několiklet ulici

a mělste tam takovéto období,

když jste přetím ulici, ale byla tam

fázené istoty, řekněme.

Tak pokud jste říkal na začátku,

že vlastně vy potřebujete svobudu

a potřebujete vědět,

že si můžete dovolit neuspět, řekněme.

No, ano.

Ale tohle hdy neměl.

Myslíte přípzaní ulici nepotom?

Potom.

Když jsem jako se rozhodl, že napíšu ten román,

jsem měl to štěstí, že jsem měl peníze

na 3 měsíce do předu,

že nám měl, že o malý hnek byl maličkej,

že jako měli jsme hypotéku, blá, blá, blá.

To byl problém. Takže jsem věděle,

že mám 3 měsíce na to vystřejit se do vesmíru

a já jsem strašně chtěl.

Já jsem strašně chtěl lítat.

Já jsem byl ulopatý na tom serialu ulici,

kde prostě jsem je teda lopatou házel ty situace

a snažil jsem se to dělat co nejlípale,

nebylo toto co po čem jsem to úžil.

Takže jsem hrozně byl nadrženej na to vjádřit se

a ta nadrženost byla větší než strach prostě, teďka.

Ta byla větší než strach

a taky jsem neměl, co stratí na se mikoho nezajímal.

Takže očekávání byla nulová.

Proste stratit, nevím, dům byt, hypotéku.

Ne, ne, ne, toto já jsem poslechyl swůj racionální moze,

který řekl, že to bůj psa 3 městící a díl ani týden.

Takže jako já jsem to měl připravený, tak já jsem potom...

Takže to vlastně nebyl takový jedysk, jak se může zdá?

Byl to, jenom ryskoval jsem jenom to,

že už nebudu moc lítat.

Jakože mám jednu možnost vzletet

a buď toto lidi zaujíme nebo ne

a že víc jich nedám, protože jsem chtěl,

aby hlavně rodina byla vbezpečí

a aby já se cítil jako někdo,

kdo neprožívá svůj vele umělecký život,

ale kdo prostě jako...

Ne tomu rozumím, ale pokud řeknete, měl jsem jednu možnost lítat

a chtěl jste lítat.

A když jsme v té analogii,

tak jako to přece musela být stres,

protože jste viděl, že máte jednu možnost.

Ale měl jsem to plně pod kontrolou, záležil to na mě,

jak já to napíšel, že se se nebál tolik.

Já jsem si věřil, že to jako nepokazím.

Potom byl takový jako trošku zvláští,

že první dva roky se té knížky

prodalo jenom 5 000 kusů

a potom za další dva roky asi 180 000 kusů.

Ale těch první dva roky jenom 5 000,

takže to jako se nevypadalo,

jako že jsem...

Na čím to bylo?

...se buhu jak víc startoval,

jako fak de.

Na konece, jo.

Na konec ano, ale ne, na začátku, že...

Pokud vím tak té nové kníhy,

která teď půjde ve námi,

se bavíme ještě předtím,

než půjde ve námi,

ale možná, že ten rozhovor lidi

uslyší už, když je Venku,

tak té od začátku má být snad 220 000 kusů,

nebo tak nějak, což je...

Což je po...

Jo, jo.

Řekněme, tak čím to bylo,

že to trvalo dva roky,

než se to lidi...

Já to netuším.

Řekl.

Jako to je právě to, co netuším.

Nebo respektive tak jako...

Neznali pro mou práci,

vlastně lidi neznali mou práci,

neznali ty příběhy,

které já mám v hlavě,

nebo který mám potenciálně v hlavě,

prostě je to každý jako tvořívej člověk,

někdy začíná,

prostě vlastně lidi nejsou zvědaví

na každou knížní novinku,

prostě nejsou úbec, no.

Takže vlastně,

až potom ten zájem,

až když jsem napisal malý pražský erotikon,

tak tam se to nějak

jako prolomilo tam hned

ta o tu knížku bezájem,

možná, že to byla,

bylo téma,

nebo názef,

nebo já nevím, co.

A zpětně, když přečetli si malý pražský erotikon,

tak kupovali tu i tu první,

a už to potom,

už pak už se to se celé změnilo.

Ale na začátku prostě,

já hrozně faním všem mladým autorům,

protože to je fakt jako těžký.

Já jsem,

já jsem se dostal,

tak knížka se dostá

do knížních regálů,

jako v knížkupestství,

jenom proto,

že mě pomohla

Eva Holubová,

Jiri Menzel a Milan Lasica,

kteří mi napsají do poručení na obál,

protože bylo řečeno vydavateli

že pokud nebude nějakýméno

ze předů a zezadu,

takže se moco mluvají,

ale do novinek to nedají,

jako do regálu,

že to půjde do regálu pod h,

takže bych skončil v h,

jako artl,

takže prostě

Eva Holubová napsá do poručí ze předů,

přečetla to,

a Milan Lasica

a Jiri Menzel si to taky přečetli

a já kdybych je neznal,

protože jsem vlastně dělal v divadle,

že moh jsem zavolat

Jiri Menzel, moh jsem zavolat

Milanový, Lasica a Eva,

tak bych to do poručení tam neměl,

takové to komerční do poručení,

který samozřejmě bylo

na základě to, že si jim to líbilo,

tak byste úspěl díky z námostem.

Já jsem úspěl díky zápřej,

jinak bych to šlo do h,

tak díška by šlo do h,

a my z to 5000 kusů by se vydpravilo 500 kusu

a bych to už by druhou nevydával,

protože to už by byla blbost,

to už by finančně nedal do hromady.

Takže je těžký...

A co těch autorů,

který nemají neznej Evu Holubovou a Jiri Menzla,

bědavatel jim řekne,

že je dá do h, nebo některý nám?

Já myslím,

že je tady spousta vydovatel,

kteří budou jako nějakos vícení,

ten trh nejí tak velký naštěstí,

český,

takže když člověk vytískné 5000 kusu,

tak vlastně zaplní kních kupetství,

když jste v Americe,

tak pokud nevytísknete

jako půl milionu kusu,

tak jako v oháju žádná nebude.

Rozumíte mi,

už jenom počet kních kupetství

prostě nějak determinuje.

Ten tak je to na vydavatelích

prostě, aby črtli a zajímali

se o novy lidi, protože mezi ní má,

nepochybně

jsou velký talenty,

který potřebou jenom jako trochu pomoc

já se tam přiznám,

že nečtu, takže prostě teďka

mluvím jako trochu.

No k tomu jsem se chtěl dostat.

Trošku teďka na tenkým lidě jsem,

ale jako chci věřit,

že jsou ti vydavatele osvícení.

No k tomu jsem se chtěl dostat,

že jste spisovatel, který nečte.

Já tomu vysvetlení rozumím,

ale nebo povězdte ho.

No protože já jsem z těch písmen

už úplně jako vyrízený,

já úplně z toho blíhu,

já se potřebuji odpočinout,

a neodpočinout jako

relaxovat, já potřebuji

děchat, protože já celý den

pořád, nebo

roky prostě se zabývám tím,

že transformují svoje myšlenky

do slov písmen,

používám furtu ABCDU

a z toho dekoduju,

zakodovávám to tak, aby potom

z toho vznikla emoce, a já už

tý písmenka nemůžu vidět, to je jako,

když žerete furt špakety a večer

prostě v žádným přípěji si už nejáte

špaketu, a

tím se, a hrozně faním jako

všem autou, já potom můhle právě

rozumím, ale zároveň si říkám,

jestli pak spisovateli nemůže chybět

nějaké srovnání právě s těmi

talentovanými kolegi, nebo nějaká

jako zpětná vazba, slyšet jiné příběhy,

jiné stely vyprávění, nepochybně

to chybí a vůbec nevím co se

v literaturě děje, prostě jako

vůbec, ani ve světové, ani

pro trochu arrogantní přístup.

No právě

proto se trochu stídí, mám také

ruce, protože to tak může působit,

ale ne, arrogantní to

není, protože já mě to hrozně

zajímá, vopravdu, mě to fakt

zajímá, ale já to nejsem schopný

vstřeba, to nejsem schopný číst,

jako, takže

někdy mě moje žena řekne nějakej výcuc,

jo, ale... Aže ženačte?

Moje ženačte, jako

o té doby co máme děti, tak čte mí,

ale prostě

tačte a říká mi

něco, ale vlastně

jsem ve vzduchopráznu, jsem

neukotvený, a nemám vědomí

žádných souvýslostí,

co se týče literatury a

trendu a

stidím se, protože mám pocit, že bych

měl to vědět, ale na druhé

straně Milan Lasica

já jsem s ním o to mluvil, ten

hodněčte a tak dál, a on

říkal mi tehdy

literatury konicí z toho nedělej,

já taky nechodím

do dívatla na své kolegy, protože

ani kurva nechodí do práce,

když má volno.

Tak jsem to teda

vzal jako, že Milan

chytrý rozhodně byl

a nějaká

moudros v něm byla, a on se mi

snažil říct ať s tím, jako netrápim,

tak jsem s tím netrápim, protože já jsem

snažilej, a

jsem dost, jako

mám rád

profesionální přístup,

takže mám počiš, že

v tom profesionálním přístupu je

součástí vědomý trendu, kdyby moje

cera psalá, tak ji řeknu, měl bys

vědět, co se v té literatu řeď je,

aby vlastně

nějaké jako se porovnávala

s ostatníma dobrýma lidma.

No, ale tak to nemám,

prostě to nemám, protože toho nejsem schopnej,

to je nějakej můj limit, no.

Ale

s vydavej jsem,

s to nedovidnout.

Třeba jednou, jo. K tenové

kníza jste řekl,

strávo jsem ve své fantazie dva roky života, jako

žena.

Jak tohle funguje?

Super.

Jako super to funguje?

Super to i funguje, a je to

strašně příjemný.

Já jsem psal

schodou okolností jsem se zabýval teď

několik let příběhy, kde byly

hlavními postavajími muži, jo.

Tak to bylo takový testostero nový Vardlatový,

já jsem prostě

já jsem chtěl

udělat nějakej výlet o svěžice,

tak jsem

tak jsem už dlouho

věděl, že budu psal o třech ženách

a protože jsem se těšil na to,

že se budu vcítovat do těch

situací, který oni

zažijou, že budu

si představovat,

jak bych jako žena reagovala

a

hrozně to zajímalo, protože

jsem to takhle důsledně

ještě neudělal

a bylo to pro mě napínavý

já

bylo to nebezpečný, to mě bavilo,

že to je nebezpečný, že se ližu

bavilo mě, že jako je to tenky let

že to je jako ryskaňtní

to bylo pro mě jako o svěžující

no je to tenky let

no je, protože já

žena nejsem a nemůžu

si představovat a hrácí

s tou představou

jak bych asi jako žena reagovala

pak to jsou pořád fantazie může

je to tak, jako žena

ten výsledek

je

dobrodružnou výpravou

může do světa žen

tak jak si asi ten můž

to představuje, že to tam funguje

na základě toho

co si představuje

a na základě

rozhovoru s kamarádkami

nebo vlastní ženou, který

kde se musel korygvat

učtí informační nedostatky

které jako

přiroze, jako mám

a myslíte, že to je pravdivý

že to třeba pro některé, že nemůže být

až urážlivé

že tady můž se snaží uchopit

jak se řekneme, nebo já to

jo, já to chápu

že vlastně možná vybyste měl psát

ty varlatové příběhy

že neby měli psát, ty ženské

ale to není tak vzrušující

jako vzrušuje

když já se se pokusil fakt o dobro družnou

výpravu a autentický to je v tom

že

že já nějak podávám

zprávu o tom, jak ten

muž si představuje, že funguje

ten ženský svět

je to jako výlet

pana Součka tentokrát do 15. leti

to bude takové knížky

že tak já jsem tentokrát

takže to je v polovině

takže to je výlet patrika Kincela

do ženského světa

patrika Kincela, to by byla krásný

patrika Kincela

tak rastí

sledujte MMA

zrvá se to ménu v někde před před

to by bylo asi zajímavé

to by bylo taky dobrý

můžeme jít další kniha

a to možná

moc děkují, že jste doposlouchali

až jsem zbytek

rozhovoru, nejdete na hero-hero.co

o Lomeno Čestmín a uslyšíte

v něm třeba tohle

jsem se do toho vcítil, do těch situací

těch žen, tak jsem měl pocit, že nejví

z problému dělají tých hlaví

pro právo paní čtvrtlíková napsala

knižní telenoveli podporující

vše možné džendrové stereotypy, seksizmus

a myzogini

tak se to představte, že teleti ženy

teď budoučí z váš Roman Gazeli

co si asi řeknou

a bojím se toho

protože

se bojím nepochopení

bojím se, že

ta investice cítová

kterou jsem narvál do těch

kniž se obrátí proti mě

že

někdo nebude rozumět

tomu, že jsem to myslel dobře

Já myslím, že všichni bychom chtěli, aby byly

všichni z naší práce načení

Já to bych byl rád

když neslychkať, když rozhovor byl

Já vás ani nechci mít kontroverzní

je to nebaví byt kontroverzní

ale takový není svět přece

Neumím si představit ty chlapy

jak vláčí nějakou holku po zemi

polo na hou mrtvou

a volaj hurá

Já to tohle tomu

to neumím, jako ani to neumím

spracovat, jo? Teď se mi chce

brečet, protože jsem přecití

i moje žena chce trochu lásky

Takže

a já ji mám hrozně rád

můžu být často, že si na nějakov

vzpomenu

Jako mezi Pulp Fiction

a Marketo Lazarevou nevidím

rozdíl, jako

v emocionální percepci

svojí, prostě mi to vzruší stejně

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.