Přepište dějiny: Na Oscara jedině s dějepisem

Poslucháte přepište dějiny, tentokrát budeme spolu tak trochu do kina, bych řekl. Co?

No, já jsem byl posled s vámi v Kyně na říškovi,

jestli mám obsluvat něco podobného, tak nevím.

Hmm, my jsme žené. Že vás nutit nebudu.

Dobře, dobra.

Při sustaneme sedět, kde jsme, a budeme do kina jen tak jako mentálně.

Tak to jsem pro.

Ale nežte tam vydáme, tak si řekneme ještě, kde nás můžete potkat,

ještě stále 29. vpátek v Liberci.

A v prvním řínovém týdnu se můžeme vidět 4. v Brně v Kázněci a 6. v Poličce.

A pak 10. řína se můžeme potkat v Placni.

To je takový hektický začátek řína.

Čísná slze stále v našich dvou knihách a třetí se chystání kam daly stopat,

to už můžeme jem dějávizovat a každou středů jde díku enu našich tematických kapitolách.

Vám pak ještě mům poznámka připravíme takový návod na sociální citě,

že je to třetí knížka, protože první byla modrá, druhá je červená a třetí je bíla.

Já tatovast trikoloru.

No i jak v jakých průzitach kníhovně se stavit, abyste si na hru nesestavili jako ruskou trikoloru?

Jak se tam jeli to našich?

Já bych chtěl, věřím to můžete chtěl, co vás posluchají by si nesestavili ruskou trikoloru, ale nikdy nevíte.

Tak lep, nebo jak si se stavit správnu trikoloru?

No, no, no.

V tomto řadění jsou kníhy v ruské trikoloru, a byste věděli, abyste se pak nedivili.

No, ale kdo vás podporuje, tak určitě budeme rádi, jak na Hero Hero nebo na Gazettisto dokončujeme náš seriál na téma Mnichova 1938, ale celý podzim.

Peď v Pávek bude posledit můde plný bonusů.

Všim jste si, bratři, dou na oskara.

Měli říkali, můj bratři říkali o oskara?

Ne, ne.

Dou.

Vy jsme tady měli...

Jozef a stěrat.

Jozef a stěrat.

Vy jsme tady měli před časem scenáristů...

Marka Epshtajna.

Marka Epshtajna na hovoru o tom filmu, o to vlastně velmi zajímavé.

Naporučíme tento bonusy posledit.

Dohledajte si v našich bonusech rozhovor s scenáristou firmu, bratři.

Můžeme v snetešku teď kom říkat, že jako máme ten čich na to, který...

No my jsme...

Králátka je ta nosná na to a věděli, co přijde, proto jsme si znali rozhovor se scenáristou.

Půjdu roku předem jsme jasně vyděli jste nabídky,

kdo bude stát v cestě do Kranowska.

Konec toho, jako sebe laskání a počme zpátky, jako k realitě.

Dobře.

Film, bratři, byl nakonec vybráno nominován,

že se pokusí nás reprezentovat na Oscare.

No, tak má parametry.

Jo.

No, má parametry.

Já jsem ho ještě neviděla, z důkustovou bojím.

Dokyn půděláš v řínu.

Ale je to zjevně heroické, viděl jsem trailer.

Je to dynamické, strílí se tam, je tam rodina,

je tam osud matky, jsou tam kluci,

kteří jdou proti tisícovká bojáků.

Je to železná opona.

Jenom se podívejte na naše Oscarové filmy,

které třice nebyly takhle heroické,

ale z jakého jsou období a co rezolnuje u Amerických akademiků.

I když nevím, jestli už se nezměnila doba,

nebudou Amerických akademiků a akademiček

rezenovat něco úplně jiného v rámci,

jako filmových prioritele.

Naše Oscarové filmy jsou vždycky

jako velmi hluboce zakořené vějná.

Tak se na to mrknem.

Já bych to udělal, takže bychom si

v tom běžnem dílu pohovořili o tom,

jak pracujeme z historii ve filmu.

Možná to trošku odpěchneme o těch Oscarových nominacích.

Můžeme, ale já...

A pak bych se podíval možná v bonusu na nějaký 1, 2, 3 filmy,

které jsme v posledními věděli

a mohli bychom jen doporučit,

ale bych to kreativně, invenčně zajímavě.

A to, ať už v klasické filmové tvorbenoste

v dokumentu.

A se bych neposuzoval barbí, ale se by ho penajmra.

Barbí je historické filmu?

No právě říká to,

když to spojíme s dějenami, tak budu rád.

Já bych to viděl i barbí.

Tady je Martin Gromar.

Tady je Michela Serí.

Takticky pustou byly Američanou,

až do Belgije.

A tady ten mistrný takticky tach

v Italii.

Ale proč?

Protože nepřátelé lezou do pasti.

Onesu řidouka, pravd.

No, a já jsem Marijec.

Židouské obchody jsou fuť.

To je zákon.

Teraz budu len arisky obchody.

No, a to je arizácia.

Rozumí?

Nerozemi.

Dosprávně, vidíš?

Já rozumíš, když chceš.

No, že ten váš tam dáváme z hnudci.

Byly doby,

by jsme tam dávali zdičnosti.

Pan, toho než jsme poznali,

jaký jste prvý tě, Virusové.

Rozumíš?

Rozumíš?

Všichni o pomoci.

Tohle je u mě pomoci.

Takže to si vlastně hrdina.

Ne, to si mě hrdina.

Kdo by dneska byl tak pošetil,

projebovali jako hrdina.

Naše pásmo pokračuje dramatickou scenkou,

válka není

šudemír.

Ale von Fašista urátne chtěl.

Toto leze ze své skrýše.

Fašista.

A těžce díše.

A já vím, co to může.

Když náci závodovat.

Je suno skrýve, kožy by nekomel maestro

myslíveček.

Božetej, oj to sánu svého cíle.

Už není.

Zlábili na nevěhně.

Lepší odchází jsou,

jenom my potvory postáváme.

Jsou námi z Emel Zatopek?

Jsou z Emel Zatopek.

Naradily jsme se nejstejní ro,

a vy stejní den?

To jen jí možné.

To bude zde mě osud.

Také poběžím.

Zepište dějiny!

Díky

No, když jsem se díval, co vybírali

mezi těmi dalšími filmy,

které připadali v úvahu na nominoci

na Oskara, tak mi právě zaujalo,

že tí bratři to vyhráli nad filmy

jako bot obnovy, nemá tajemství,

pyjárky a ú svět,

což jsou filmy, které jsou nehistorické.

A loni? Emocji.

A loni nás reprezentovaly ilbo jemu.

Historický film.

A pak jsem si uvědomil,

že pokud český film nějakým československý získal

Oskara, tak to byl obchod na Korze

od šesledované vlaky.

A kolia. A kolia. Všechno.

Historické látky vlastně.

Ale vždycky s tím osobním příběhem.

My ne děláme na Oskara velké historické fresky.

Vždycky je to příběh toho,

že bychom děl, jako bitvu uvatilo.

Nebo mě 144 v rámce

Vršavského postání.

Ne, ne, ne. Tady je to prostě

obchod na Korze, kdy prostě hlavní hrdina

prostý, truhlá, však tonu brdko

a rizuje malý textilní obchod

a vlastně to

ten malý člověk v soukolí velkých dějin

toho slovák štátů

z paní Lautmanovou

s vezkelem podání Idy Kaminské

tak to je jako jednalátka

vlastně slovák štátů.

Ostrze sledované vlaky bytě to

příběh měloše hrmy

a jeho dospívání všetně seksuálních

zkušeností.

Já si tam pamatuju pana Zajíčka

v podání vlastně Milabrodského

jako toho Germanizátora

zde jsme takticky ustoupili

tady jsme takticky se stáhli a pak

až dostaleme spojence do větře Evropy

tak je rozdřrtíme jediným mocným úderem

jak to by si je tluetěm

lidem z toho nádraží

a přijel nadrezíně

ale jste protektorátů, jste prostě situaci

kdy je tam na konci tuším Naděj Urbanková

v roli Victoria Fry

ještě jako nomen omen

vítěstí a svoboda

je také to protektorát a ještě dokočí

navíc jako tragicky smrtí

vlastně toho mladého železněčáře

no a možná u Koly bychom si mohli trošku

hrát na to, kde je ta historie

a kde je ten osobní příběh

ale je to konest normalizace

a i v tom Kolyho by se dostalete

do vyšetřovných státí bezpečnosti

A no, ale je to historie

z perspektivy toho díváka, který se na to dívá

v době, kde ten film šel do kin

to film popisující při se nedávno, ale minul.

Máte tam emigranta, jako toho bratra

Máte...

Je to zatím zlomem, prostě popisuje to dění

před zlomem a vdíváme se po zlomu.

Je tam STB, bude tam sametová revoluce

jsou tam ty ustupky, je tam falešná svatba

Je to tak, že jako v těch nominacích

jsou filmy na historické a vysky to vyhrá

historické běh, jak u nás nebo často?

Velmi často, když se podíváte

na to poslední období, třeba na ty

běháky, které měli aspoň čanci

byli nominovány, potom do toho finišia

nebudu zdělovat všechny, no tak

film z roku 2000 musíme si pomáhat

Jana Hřebejka, který nás také

často posloucháčím, že zdravíme

tak to je, to jsou taky

dějiny, tak je to protectorát

je tam navísta nejednoznáčnost

toho česko-niemeckého stíkání a potíkání

V roli Jaroslava Důžka bez pochyby

ale zasou to v fuzovkách jako malý lidé

bolek, polívka, Jana Šišková

hrají ty manžele, kterí nemohu mít děti

schovávající jako žíroského

mladíka, ale vlastně v tom je

ta tresť možná nejednoznáčnosti

strachu, musíme

si pomáhat tě sám osobi názef

jako co to vlastně má znamenát

my všichni, kdo jsme jako spolu

proti sobě, ale jsou to dějiny.

Mysláte hřebejkovi tvoje vlastně

v tom hledu jako líbí ta linka

že bude přesty historické epuchy

v těch filmech různě a vlastně

postihuje nějakou představu o těch epuchách

říkám, že je do bovou realitu

představu, je tam to protektorátní

musíme si pomáhat s těch malými obyčenými

co tam ty pelíčky těch 60. let

a pak je tam taková saký hru, že

jako facka za to všechno.

A tady mimo chvíte si zapadla nejvíc.

Trošku neoprávděně zapadla, protože

ta ideá je tam velmi silná,

ale než jsi se teď další film, který byl

nominován, na který si dostal do toho užího výběru

rámci oskarových jednání, tak jsou to želary.

Tak jste prostě

u legátové jako

kamětů, květy, režíceré, odřeje, trojana

a jste zase ve válce, zase je tam

začátku od boji, pak je tam schování

té dívky v těch

kopcích. Na konci máte skvělé

scény historicky vtažené na příchod

té fronty, těch

provosledových jednotek i té

rodearmáry, co jsou zločinci s výspůsobem,

takže tak je tam ta nejednoznačnost

dějn, ale zase jste ve válce.

Tady se z toho samozřejmě,

aby nejbejí, jsou to žádná železná pravidla.

Ne, ale zajímavý trend

vlastně nebo nějaké moment,

který se tam objevuje, jak ponorná řekla, nevím.

Jako v 60. letech byli nominace

nebo hřímá panenka, což je

specifické, samozřejmě z lidské osobnosti,

měloš informálná pojímání

do malého českého člověka

A otázka, co by to dělal na těch oskarech

to jsou filmy, spíš na Evropské fesky

No, ale měli nominaci na tom oskarech.

Ale nezískali.

Není to otázka, vlastně se nebavíme o Americe,

když jim se chceme reprezentovat.

Takže když to schrnete v těch úspěšných

no, tak budete na 90%

jako historických témát, kdy u vnitře

spíše ten malý český člověk.

To je možná vlastně a tím se

odledil od těch československých oskarech

nominací, ale možná

se vstala k historickému filmu

u nás jako takovému, možná v těch posledních

dekádách teprve. To je možná

podstatné to vyprávění

konkrétního osudu, konkrétního

příběhu. Já si myslím, že tam vlastně

zmizela vyprávěnci velká linka,

že tam zmizel ten velký příběh

těch dějen, říkám jako velké

politické dějiny, ale prostě jako, aby

když tom historickém filmu bylo jako velké

historické vyprávění. A máte příklad

přece velké historické vyprávění? Tak si vem

te filmy, které jdělal třeba Vladimir Kernar.

Ano, v jedno značitě... Tam vlastně nejdete

přes konkrétní lidi, těch je tam

tolik, že nemáte... Tolik to spíše

ale je to freska, různých osudů, které se

nebo sedím na Konáry a jem je dobře.

Jaku bysko, jak vlastně

taky pohled na dějiny? Ano, vlastně

nejedno značitě, on okaz je velmi nejedno

značitě tyhdy. Ale za mě jsou jako všichni...

Vám se vám zmítají hrdinové a padouši se

vyměnují role poměrně běžně. A za mě jsou

třeba moje nejubdivenější, všichni dobří rodáci

taky vlastně freska. Vlastně těch postav je

to spíše, jako mozajka, je to jako...

Není tam hlaví hrdina?

Tam prostě, třeba tišek možná, ale tam tej

pimpadlata, prostě běhají tam a zpátky umírají

odkázejí, jsou vysidlování, jsou

přesidlování, pak se vrací dobrí špatní.

Ale ta poslední dobá mě ještě

zaujala jedná teze. A to nebudu

vytahovat jako Jana Procházku, jako

Čáro Vídňa. Nebo

ucho. Nebo ucho.

Sou taky jako dějiny, a taky je to

na několika osudech.

Pěšeta freska.

Jednoho z předového hrdinu a

vypravíme jeho příběh, kde je jiná.

Velmi často.

Ale to je obecný trend.

Tak je to není kritika, to popi situace.

To je otázka Napoleona a

další kryptět.

Já jsem se díval nějaké historické filmy

dou dokin letos

a to množství

jako v konkrétních figur,

ať už to teda jsou zmínění bratři

u nás, nebo ve světě Napolon, právě

o kterém asi budeme mluvit, potom

v bonusu Ferrari, nikoli teda auto,

ale Enzo Ferrari, Roosevelt

a dokonce teď půjde do KIN Golda.

Na to jsem teda zvědavý.

No to jsem oni zvědavý.

Ale zase jsou to konkrétní

politické postavy, které

převiprávíme nějakým zkůsobem

otázka je to míry kreativity, míra ideologie,

které v tom bude nějaké snahy

o vybudování, obrazuté osobnosti.

My se musíme asi vydomit jednu věc

a to asi vytnout před celý to

před závorku, neleze se bavit

podle mě o dějinách ve filmu,

ale o filmových

reprezentacích té minulosti.

No ale zase u té reprezentace

si musíte velmi dobře podívat,

zvláště v našich dějinách,

které dekádě to otočí.

No ale pak to už se můžeme

bych by se budou bavit o tom,

že nějaké filmy nazře minulost,

nazře mi dějiny, tak by jí měl

nazřít v jakékoliv dekádě.

U nás nefunguje.

Vávra si natočila ústickou trilogii,

na konci 60. chcech jsme vyrovnat

z komunizmem a točíme od ucha

až po rodáky,

pak je to šílené v rámci normalizace,

kdy jste mezi Sokoloven,

Nizrady a subdesátkovým Gotwaldem.

A po 90.

se teprv naděchujeme

co natočit, jak

a no, vzniknou filmy

o Měladěhorákové

hřícíker.

Jasně.

Ale zase,

když se podívate na rozdíl mezi

90. a poslední dekádou,

tak je tam jedna

věc společná, která nevím,

jestli byla přerušena nebo nebyla,

nejsem schopen to vlastně jako říct direktivně nějak,

kterou jako identifikovat.

Tak, ale v 90.

najdete filmovou a televizní tvorbu,

která je výrazně antikomunistická,

bočan, stránským.

Vymezení se. Tak, ale

poslední dekádě i nejdete zase.

Mělada, palach.

To je zase jako zajímavé, protože...

Ale všiměte si i těch příkladů,

kdy ten bočan s tím stránským

dělají právě ty fresky.

Dělají to v velké vypresice,

je tam hlavní hrděna, ale desker

stenději. No to teď není.

Teď to máme prostě jako

postavené na...

Toho budíme.

A víme, že Mělada nebyla.

No, hrozně.

Tak mě to zaujalo v té diskuzi,

když se teda nominace objevila,

tak samozřejmě v rámci

sociálních sítí a případně zdravíme kolegini

Veronica Phehes, ústavů

do Bejdejiny Academy je to komentovala.

A vlastně trošku si to pro sebe

interpretoval, pokud jsem to správně četl,

že nějaká

míla jako nejednoznačnosti

těch dějin, která tady třeba

dříve byla a to může být jak

v pelíškách, nebo v občanském

průkazu a podobně.

Se nám přelamuje znova, jak říkáte,

těch antikomunistické

do nějaké potřeby ten příběh mít jasný.

Z tímhle dějiny má se věrovnat

hodit to černobíle. Prostě bude to

ta vyprávienka, která v sobě nebude

mít vnil sní rozpor. Otázka

jestli o tím vlastně sobě budou mít,

jestli tam bude rozpor jako té vrady.

Ale víme, že věci z posledních let

to často nemají. A vlastně tam

zůstáváte. Já jsem schopen, jako třeba

najít jako určitý míru experimentu

samozřejmě dánu tím, že je to

určená mainstreamovou publiku, takže ten experiment

nemůže být jako závratný.

Ale ta hra nějaká

dějina mě nějaký výklad. Já jsem schopen

to najít, jako i v Českém století, i

v Bohémě, kdy to je nějaká snáha

jako převypravit to jinak

zároveň to tím kodifikovat nově, samozřejmě.

Ale je to jako uchopení

té ládky, která je známá z těch

škol, nebo z televize, v ty případě

Bohémy, kdy všechny známe ty. A tak trochu

přepsání. Tak. Ale zároveň to trošku jako

řeknete jinak, ukážete jinak

a je tam nějaký experiment.

Žebo, o té milady jsem tohle jako nevěděl.

Tam bylo vyprávění prostě

velkého jednoho příběhu patetyckého

s jasným koncem. No a nebo máte snahu

zachytit jako ten režim komunistický

zejména zledějskal té deprese

a natočíte poutá, nebo podobné

filmy, které se dílají

kzp. na to zákulisí, nebo

to sláhní bezpečnost, ale ten

jako náž historický film, není

totiž v konečném úsledku priory

i tady ten osobný příběh

a fresky už se nedočí.

Nemáte na něj nejvědě si rozpočet

nebo jes, nebo scenaristů.

Tak to je další věc.

A to možná, scenarist se nadeko asi musel

být, jako není možná, by to zmyzelo.

Akorat se to nekupuje.

No a další věc je,

když se koncentrujíme na to, tak teď

už týbratři jsou 50 leta

jelbojé mobil, možná jistým způsobem výjímka

ale vlastně budeme točit nějaký film

o Protektor a tu Protektor

a to, co to bylo za příběh

vlastně no, tak jste pokrčilo na mene,

což se poslu každý slyší.

To nebyla freska.

Ale vlastně jesli to témom lidice.

No, to jsem právě chtěl říct.

Ještě tady máme jeden rozpol,

který v těch filmech můžeme hledat

a to je jako právě ten kontrast

trošku mezi z ochotou experimentovacím

je námi nějak se s nimi hrát

a nějak je kreativně nahlížet,

protože s ten film může udělat.

Může být velmi odvážný v tej interpretaci

a otevřit nějakým způsobem

to téma třeba i známe jinak

a tím rozprovedit nějakou ryskuze.

Za mě to udělala volhá

a kdy ten film

může být řemeslně odvedený

třeba jako dobré,

ale je vlastně jenom

jistou nostalgí.

A tady já třeba jeho jich stavel do kontrastu

stracení měchové a lidice.

Jo?

Stracení měchové se hlavně úplně stratili.

Jako já si myslím, že to nemá ten dosach.

Já přijíš experimentální možná, proto masové publikum.

Ale ta metoda,

jak to nahrížit, tady je

přivědená možná daleko, ale je to ta metoda.

Tím, co lidice

není žádný experiment. Je to prostě jenom

natočené v kostímní.

Tak trochu si to chce hrát, možná

tak jak si chtěl hrát ve se no velé

z autor,

ze něk máler, na tu fresku.

Mikropříběh ale freska, ale úplně to tak jako nedopadlo.

No protože zbylte mikropříbě.

Vírat nohem výrazně než

předloze a příklad.

Musím asi souhlasit. Je tam zase

mikropříběh Karla Rodéná, resp.

Protože to můžete dát do toho týzru.

Příběh může, který a tak dál.

Přežil lidice.

Možete to dálejte jedné věty. Jak se te popsat

prostě, já neviem

údolí v čel?

No tak to nepopíšete.

Jak to se te popsat jednou větou pro reklamu?

No protože údolí v čel, jako je výsosná freska.

No?

Protože můžete jít jenom jako to se

uchopit jedný možným způsobem a jít

říct, běžte do kina a čumte.

Tohle dneska fogovat nebude marketingové

i když jdá tady dějné věci.

Musíte tam na jít to meno.

Musíte tam na jít jednu větou a tady

tady udělat mnohem úr, než u lidice.

No a co pro vás třeba film Havil?

Osobnost, freska, snáháko, ppr.

To jsme pořád zase v těch dějenách.

To jste u toho napoleona?

To jste u toho napoleona.

Zajímavé momenty, ale v pořády to stejný princip.

Vlastně ty filmy jsou jeden

jak druhej, různě povedene,

ale ten princip je pořád stejný.

Pojďte se podívat na to, jak to bylo

s Havilem, jak to bylo

s mašínama, jak to bylo

se z Havilem a jak to bylo rámimským.

Mezi Miladou, z Havilem,

Havilem, mašínama.

A teď je otázka, jestli ten film

v tom jako je

sám, nebo ne.

Za ním třeba nejde historický Roman.

Jo, jako, jestli to vlastně

není stejný, jestli ten historický Roman

neská nedělá totež, jestli ještě

vám máme fenomen historických Roman.

A tak já myslím, že mezi

Karny Lednickou a Pičkovou

a Milou Vodou a další Mátej

a jsou si urmované?

To je posudné, ale Karny Lednická

má děvání představení.

No, protože to je místní a mají to rádi

a to já jako s cela tomu rozvojím

proč? Jako to zase, jako jo, řekne tam stela

a já vím, proč jasně

se třeba myslím, že by jako

film, že životice mají?

Životice jsou...

Proto je pro filmu.

A nemůžete vyprávit konkrétní jako jeden

příběh, protože musíte vyprávit je příběhu

630, zamůžete nějak smrskávat

i Karny Lednická musela koncentrovat.

To je nezbytnost jako literární

nebo uměleckého zpracování děje.

Tohle máte šanci dá do fresky.

Ale tohle se dá do fresky. Pokud to

odvyprávíte jako příběh

jenřich a mokroše, nebo

vartsoba, jako oběti.

Tak to zase dopadne, když se to budeme

menevat vartsob, tak to bude

si se možná zni divně a budou si všimtěl,

co to je. Ale mohlo by to dofungovat.

Ale nemůžete se z toho stane to další napoleon.

Když to odvyprávíte jako životice,

tak to může by ta freska.

Já si věslím, že bych doporučil

kratší díl všem filmují věcům,

který nás znecí za to, jaký vzpůsobem

si to preludeme o dějnách

a filmu alebo filmu a dějnách.

Ale každopádně...

Ono vždycky jde o interpretaci, to já se nepohrošuju.

To nejde, jako to já chápu,

že v umění musí interpretovat

a musí nějakým způsobem

z 15 vyšetřujících udělat jednoho možná dva.

No, sledně jak říkal Marek Epstein

u Bratru byl hlavní problém, je jsou dva.

Tak, potřebuval jednoho.

Tak, ale proč ho vlastně potřebuje?

Ve chvíli byte vypravit

jako o době, ve které

Bratři mašínové odcházejí

tak nepotřebujete, ale vám nebude vadit,

že máte dva mašiny, protože toho budete mít dalších.

Mám to vadit, protože nepotřebujete teď dva na poloho nej.

Nebo jenom jednoho.

Tak, když budete točit životopistní s ním,

jíte co, tady je ještě podstatná jedna věc.

A jsem se na to i ptal,

některých, jako právě,

díky, kteří se věnujíc historickému filmu

a dlouhodobě

a třeba jako v spojených státech

jako ještě před několika lety.

To je jako jinak dneska.

Třetina scenářů včetně odmítnutých

jsou životopisy.

Protože to funguje?

Ne.

Protože to nese.

Já nemyslím umělecky a historického.

Protož mítte se,

nebo máte tamto emocie,

máte tamto nemtí být.

Protož se točí filmy, tohoto typu,

tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu.

Tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu, tohoto typu.

Můžeme se pohršovat.

Ne, ne, ne.

Maximálice můžeme pohršovat, je to úplně pitome v rámci historie.

Já bych se nepohršoval na to interpretací, nebo i před nějakou konstrukcí, kterou můžete na autor vystavit,

a pak já se neobávám kreativit v tomhle, mě se i stracení v nich vlastně velmi líbilo,

tím jak to kombinovalo prvky hraního filmu, dokumentu, dokumentu za dokumentem, mluvící hláv, vlastně to celí jako bylo funkční.

Fakt jako dobře, jako můj mainstreamový film to zrovna nebyl, ale co by mi vadila a co by mi vadí je manipulace.

Když ty dějiny vezmete, protože vždycky to je, vždycky to je umělecké díl, takže vždycky to je posun.

Napoleon očima tohoto scenaristy a tohoto režiséra.

Proto jsem mi líbilo České 100 lety, že mám snad o České 100 lety, Roberta Senáčka, Pavlá Kosatíka.

Přiznaně.

Přiznaně, prostě se štítem rovnou to říct, jako to, takhle to vidíme mě dváho nazdara.

Velmi zodpovědný přístup, vlastně.

Ale vždycky to takhle je, vždycky to tak musí být.

Ale ve chvíli, kdy tam je víc toho autorá.

On na víc jako třeba vědomně manipulací.

Tak, tohle já potlačím, tohle já zmanipuluju, tohle já udělám jenak, protože mi to vlastně nesedí.

Nejsem třeba schopen to pochopit.

Nejsem schopen si říct, jako já rozumíte, historické postavě je dobré.

Myslím si, že ano, ale mým se sní, vlastně.

To se často stane.

To chcete mimo tu manipulací.

A myslím, že nejhorší je to, když vlastně chcete vědomně nasáziť o těch lidí, co něco podobného.

Patostřeba, nebo pochoršení na dějení.

To je asi asi docela často.

Kromě všech mikrodáků pustím francouzský film Danton,

kde je to něco mezi freskou a osobními osudy mezi maximálném rozpírem.

A Danton Agražera Depardie, který teď má úplně jiný osud.

Ale pořád je to pro mě jako vlastně náhlet do té atmosfery francouzské.

Měli by ta televizní serie francouzská revoluce, což je mnohom hodin.

A jsme teď sledová s dětmi.

No, ale to se dá sledová s dětmi, protože jim vlastně jako...

Víte, že to je z dního udál zozpověď, ne?

Běží to, figurky, jsou tam události, žíron distému.

Ale je to vlastně dá sa tom ukázat ten vývoj, dá se to vysvetlit.

Ale je to zajímavé a dobré vlast.

A když ano, není to taky žádný velký eksperimen.

A to ne musí být.

Ale každopádně i v rámci YouTubeu můžeme doporučit.

Náhle do francouzské revoluce může být.

Tuž celý já nechce by to vyznělo, že tady jako lamentu nad tím, že nejsou fresky.

On to konstatují.

Je něco nám zmizelo, možná se to někde vrátí.

Jo.

Ale je tady jsme ve fázi prostě hlaviček.

Hlavičky, fresky a trochu heroizmu.

No taky, heroícké hlavičky to je nejlepší na mě.

To by mohlo si padat.

To by mohlo si padat.

To tak jo.

Tak děkujeme, že jste poslouchali to naše pravdování o historických filmech.

Standlá se to v něčeho, mi inspirovalo třeba.

Nějakom přes tě rokinu.

Povíme si, co jsme se v poslední doby dívali my historického.

Řekem si to v bonusu.

Dátem bravo.

Tak děkujeme.

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.