5:59: Mornštajnová versus Toy Box. Kauza knihy Les v domě

Fort Puma a Kuga jsou vozi kategorie Suv, do kterých se dobře nasedá a řidič má přehled odění před sebou.

Fort Puma zaujíme svou kompaktností a větší Kuga s variabilním zavazadlovým prostorem je navíc k dispozici s hybrydním pohonem.

Rezervujte si dvoudení testovací jízdu na Fort Skladem CZ.

Českým literárním světem otřásá kauza kolem nově vydané knihy Aliny Mordsteinové, les v domě.

Svůj životní příběh, spojený se seksuáním zneužíváním v děctví,

veřeně popsaný před několik alety, v něm totiž podle svého tvrzení našla výtvarnice Klara Telnerová,

která vystupuje pod uměleckým ménem Toybox.

Ve svém vyjádření Mordsteinovou mimo jiné vyzvala, aby v rozhovorech nemluvila za oběti seksuálního násilí.

Jak čas té jsou v českém literárním světe obvinění z přisvojení si něčího příběhu nebo dokonce z plagiatorství?

Lze vůbec o něčem takovém napoli románové tvorby mluvit?

Komu vlastně vyprávěné příběhy patří?

A může o seksuálním násilí psát věrogodně někdo, kdo ho sám nezažil?

Je středa, třetího května, tady Jelenka Kabrhelová a pětpadysát devět,

spravodejský podkást Seznam Správ.

Jonáš Zbořil, editor kulturní rubryky Seznam Správ.

Aho, Jonáši.

Ahoj.

Jonáši český literární svět se ponořil do debaty o autorství a odpovědnosti za odvyprávené příběhy.

Tu diskusii spustila nová kniha, jedné z nejprodávanějších českých spisovatelek,

Aleni Morsteinové, tak měl se ménuje Les v domně.

Proč se kolem tohoto díla strachla taková kontroverce?

Těch důvodů bude asi víc, každopádně možná bych měl začít tím, o čem tak kniha Les v domně.

Je vyprávý příběh malé 9 leté dívky, ten příběh je vyprávěný tou ženou v dospělosti,

takže je to taková retrospectiva.

A tahle dívkaže s rodinou ve dvou generační domku na kraj lesa,

nevím, co všechno můžeme prozradit, ale dé tam o seksuální zneužívání,

a také o to, že obět toho zneužívání je podle mého názoru takovou problematickou postavou.

To znamená, zloupudí další zlo něco takového mám pocit, že měla, ale na Morsteinová říct,

mám prostě pocit, že tá obět je zároveň problematickou postavou a že to je dost podstatné, proto jak je tak kniha přijímána.

Problematickou ve smyslu, že by ona mohla plodit nějaké další zlo?

Ano, já nechci být moc doslovný. A mychom neprozradili, rozumíš?

Přesně tak. Každopádně, ta hlavní kausa, kolem Romanulis do mě, začla recenzí na webu Alarm,

kde publicistka Eva Kličová našla podobnosti toho Romanu se článkem výtvarnice ménem Toybox.

Ten článek smrne Living Neverland a podle Toybox a podle Evy Kličové jsou si ten článek s tím Romanem velmi podobné.

Jo náš je něco takového v literaturě běžné, že by se objevilo možná podezrení nařčení z nějakého plagiátorství

nebo vycházení z nějakého jiného, v tomhle případě musíme zmíniť o publicistického utvaru.

Já si myslím, že u nás taková věc běžná není.

Spíš je u nás běžný, že někdo dělá parody nebo pastiš, že to je vlastně přiznaná věc.

Na mátku třeba Saturnin a jeho pokračování od Miroslava Matka, ale v roce 2021 tady proběhla kausa v básnické komunitě

Ondřej Hložek, což je básník z opavy, napisal zbírku Mičerovovi oči, která se měla velmi podobat zbírce Petra Hrušky o stravského básníka,

která se mělo auto výždějí do lodí. Petra Hrušku si možná pamatujete z nedávného přenosu, magnézy, litery, získal tam cenu za pohezi.

A ty básně, jak Ondřej Hložka, Petra Hrušky si byly navzájem velmi podobné, ale Ondřej Hložek tedy tvrdilo, že ta inspirace byla nevědoma, že to nevědil, že to dělal nevědomky.

A já se osobně myslím, že to je prostě práce a z odpovědnosti redaktora, nakladatele, aby takovéhle věci řešil a pokud možno je řešil ještě předtím, než ty teksty do dotisku.

Pojďme se podívat, jaké jsou reakce v tom případě Aleny Mornsteinové a její knihy.

A znovu si bychom měli podotknout, že ten případ je zajímavý i tím, že se točí kolem tak vysokoprofilové autorky, která jednou z nejprodávanější v Českou, ty její knižky jsou velice úspěšné.

Jak na celou věc reaguje Aleny Mornsteinová, jak není reaguje výtvarnice Toybox, jak není reaguje nakladatelství host?

Aleny Mornsteinová na tu kávuzu reaguje velmi kuse, napsala na Facebook, cituji, příběhme knihy, lez v domně, není inspirován žádným skutečným příběhem.

A tam je zároveň důležité říct, že v jiném rozhodu pro Český rozhaz Vltava mluvila o tom, že ten příběh je inspirován skutečným příběhem, takže tam někteří cítí nesouhla.

Když jsem měla témat, tak jsem samozřejmě hledala příběh, ale ten příběh, který se v té knize odehrává, mě napadl v souvislosti jedním příběhem, který jsem vyslechl.

Byl jsem přesvědčená, že to je příběh poměrně dost o jedině lí.

Protože pro každou knížku si dělám rešer, že načítám, tak jsem si i k tomu tématu začala schánět literaturu, četla jsem si o tom, a mě samotnou překvapil nakolik ten příběh, který já jsem spracovala,

není vzácní, ale vlastně i časty, jenom se o tom nemuví, ale nebo možná neví.

Výtvarnice Toybox k tomu má vyjádření na svých webových stránkách, píše, že ten text románu jí přijde odvozený, příliš podobných šlánků a osobní výpovědí o seksuálním zneužití, které ona zažila v dětství.

Publikovala ho tedy v roce 2019, tedy v době, kdy Alena Morchtinová začala pracovat na světní zetet, cituje z toho vyjádření Toybox.

V mé výpovědě figuruje les jako místo zneužití, Alena Morchtinová toto posunula, patrně pro obtížnější rozpoznatelnost nebo uměnadský záměr,

ale s vějím textu figuruje s velkým L jako přímo zneužívající postava.

Schodné je využití lesa jako hrozivého symbolu, který zneužívá holčečku svými větvemi, je hličím a má přitom senzorické věmy, opět už figurovalo v článku.

Toybox stvrdí, že ten článek a ten román jsou si podobné v základním rámci postav,

v tom, kde je obětí zneužití tedy dívka před školního nebo nějšího školního věku,

že je tam mládá často nepřítomná matka, zlípár pravodičů, že tam je ten motif lesa

a taky, že je tady schodná osoba seksuálního predátora, kterou nebudu prozrazovat, abychom našim posluchačům příliš neubreli.

A nakladatelství?

Nakladatelství hostce k tomu vyjadřovalo. Průběžně taky spíš,

zkoupím způsobem mohli být podrobnější a možná i vřelejší nebo chápavější,

přece jenom se tady ozívá obět seksuálního zneužívání.

V pondělí vyšel článek na webu nakladatelství host od šéf redaktora Miraslava Balaštíka,

z ní zkusím citovat.

To je samozřejmě pochopit, že výše zmíněné motivy jsou pro Toybox tak emocionálně silné

a příznačné, že jde dokáže vnímat v kontekst Románu, ale vstahuje je ke své vlastní zkušenosti,

která je pro ní nepochybně jedinečná a velmi bolestná.

Stejně tak jistě rozpoznávají bestovkách Románu svojů zkušenost miliony obětí holokoustů.

Není, však možné považovat je za její vlastnictví a upírat jakémukoliv uměleckému dílu

vprávo se inspirovat tím, co zvěřejnila.

Přijde mi tam zajímavé, že se to dá klidně vyložit,

jakože Alena Monštajnová se tedy inspirovala Toybox.

Ono je to tam tak jako meziřádky schované, ale možná to nadinterpretovávám.

Každopádně Miraslava Balaštíka na koratelství host i Alena Monštajnová

asi mohli čekat, že se ten příběh, nebo ta kauza přesuné do moralní loviny.

Přece jenom je to tekst o seksuálním zneužívání,

dalo se podle mě čekat, že k tomu obětě seksuálního zneužívání budou chtít se nějak vyjádřit.

Posudit tisli ten Roman Alena Monštajnové je věrohodný,

jestli dobře mluví o zkušenostech těch obětí a tak dále.

No, ono to má několik rovin.

Už nás začnou to, na kterou narážilo právě i to pro hlášení v nakladatelství host.

Asi ce u toho, komu vlastně patří ten vyprávěný příběh,

to už jsme u autorství samotného, je možné v případě beletristického díla,

literatury, tohle případě jsme na území Romanu,

jednoznačně říct, co spadá do nějaké umělecké licence, inspirace,

kterou autor čerpá z toho světa kolem sebe.

Včetně třeba právě publicistiky.

A co už hraničí skopírováním, opisováním,

demonarušováním cizího duševního vlastnictví?

Já si myslím, že to není jednoznačné.

Myslím si, že je tady autorská licence, že autor může psát o čenkoli,

ale musí počítat s tím, že pokud to neudělá věrohodně,

no tak musí člit kritice.

A my se tady vlastně nebavíme o ničem jenem, než o volně kritiky.

Nikdo není persekuovan, nikdo nejde do vězení,

zatím to není ani v rovině jsou dního sporu,

prostě Alena Mornsteinová měla předpokládat,

že pokud píše o tak závaženém tématu, kde jsou oběti

a že tady jsou tedy čtynáři, které ona může dále traumatizovat,

tak že by bylo dobré se na to připravit,

případně to nějak rešeršovat.

A já předpokládám, že Alena Mornsteinová to rešeršovala,

dokonce si myslím, že ten román

není z daleka tak špatný,

jako se to v některých těch reakcích jeví.

Na trojou stranu nejsem obětí seksuálního zneužívání,

nemám tu skušenost, takže možná bych se k tomu

ani neměl vyjadřovat, ale já si prostě myslím,

že tak kniha je napsaná kompleksně,

nebo ty postavy, že jsou napsány poměrně kompleksně,

i když samozřejmě v některých oledech to máne dostatky,

třeba ten predátor tam v podstatě není v té knize,

on tam vystupuje tak metaforický,

dá se to ale přesuzovat tomu,

že to vypráví ta traumatizovaná postava,

nechce o něm mluvit, ale jsou knihy,

které dokáží veľmi sugestivně poprsat

ty způsoby, jakým ten predátor mani půlje s těmi obětní

Anále Hečková i kniha Poupátka je dobrým příkladem.

Ale ještě k té otázce, kde už to hraničí

s narušováním cizí od uševního vlastnictví.

Jerem ještě příklad. Petro Borkovec, básnik,

má ve své poslední zbírce

překopírovanou celou polednici Karla Jormíra Erbena,

takže vlastně dé o reprodukci.

Jenom, že je to tak rekontextualizovaný,

že to dává smysl a je to v típ a čověku to posuneperspektivu toho čtení.

Myslím si, že záleží na tom,

jestli ten autor s tím stenářem hraje otevřenou hrů

a samozřejmě jestli počítá s tím, co se bude dít,

pokud to nebude jasná hra.

No já se zastavím ještě úplně druhé roviny,

kterou si už nakousel a to je,

jak psát o takhle citlivých událostech,

jako je třeba seksuální zneužívání.

Výtvarnice Toybox, jak si to zminěval,

sama před čtyřmi roky veřejně

popsala seksuální zneužívání,

které zakusil ona sama, které zažila,

popisovala to, jak traumatické následky,

to mělo na celý její život, vlastně až dosud.

A ona vyzvala teď v aktuální reakci

Alénu Morsteinovou k tomu, aby nemluvila

za obětí seksuálního obtěžování.

Vysvetlo je tam, že mluví hlavně

ty následné rozhory, které se týkají publikace knihy.

Probiehla taková debata, která by nějak sumarizovala

to, jaká je vlastně v tomhle ohledu odpovědnost autora,

kdy se to týká takhle zásadních cítlivých témat.

Já si myslím, že se to dá sumarizovat.

Odpovědnost toho autora je velika,

ale je to ale v rovině selského rozumu.

Musím počítat s tím, že se pouštím

na území, kde je traumá

a pokud to traumá nedokážu zpracovat věrohodně,

pokud ho nedokážu zpracovat empaticky,

tak mám problém.

Na druhou stranu sám jsem pár stránek od konce té knihy

a na mě osobně jako načtenáře

tak kniha nepůsobí z daleka tak bezohledně

jako se to může zdát s těch internetových diskuzí.

A na druhou stranu rozhodně nejsem někdo,

kdo by tady měl říkat, jak jim způsobem se dá psát

nebo má psát o seksuálním zneužívání.

Na to jsou tady úplně jiní.

Například je dobré se zeptat a už to dělám

Hany DLHčkové, která je jak spisovatelkou

tak zároveň má tu traumatickou skušenost

a napsala o tom knihu poupátka.

A myslím si, že ta diskuse o tom,

jak o tom správně psát, probíhá.

Že je to prve probíhá,

že se zatím nikdo na něčem pevném neschodl.

Ale možná, že dává smysl se prostě ptát obětí

a zjistit se to tak zvlaně na vlastní pěst.

Ale já nemám důvod nepředpokládat,

že to ale na Moništánová neudělala.

Nicméně z těch jejich veřejných věádření

to zatím jasné není.

Předpokládat

Pojďme se ještě pozná z to úroveň víš

od té konkrétní knihy

do toho konkrétního žánru,

do kterého spadají Romány

Alny Monsteinové.

Ona je vřazena mezi český literární mainstream.

Jak jsme to zminuvali patří k nejprodávanějším autorkám,

autorům, jaký typ témat nebo spracování

přináší tenhle konkrétní žánr české literatury.

To je strašně těžké říct.

Já vlastně nevím, protože se bavíme o tom

českém literárním mainstreamu,

který se vlastně česká literární kritika

snaží zpracovat už dlouhá léta.

Každý rok o tom probíhají

dlouhé a dlouhé diskuze

na ústavu pro jazyk český

a snažil jsem se tu

dobrou definici najít

a to cela se mi líbilo,

jak to popsal Jan M. Heller

v deniku právo,

který tomu říká populární realizmus.

Bavíme se o kněhách, které nedávají

na odiv svůj literátskost

a intelektalizmus, píše Jan M. Heller,

ale zároveň nerezignují na to,

co se ve skutečnosti

myslí literárními nároky.

To znamená, jsou to kněhy,

které se dobře čtou, ale nejsou bez nároku.

Já si myslím, že ten český literárný

mainstream je dost kvalitní,

bavíme se o, Alin Morchtynové,

Petře Soukupové, Victoria Hanišové,

spůstě autorek z hostu, ale i iných na kvalitelostí.

Jsou to kněhy, které myslím hodně

připomínají naši každodennost,

proto ten populární realizmus,

ale zároveň se nedáří,

že by to byl opat, to určitě ne.

Já se ptám právě i kvůli tomu,

abychom to zmapovali nějaký dosach

ta díla mají, dá se asi říct,

že velký, protože patřít nejprodávanější.

Obrovský, obrovský.

Myslím si, že jsou kolem měj celé komunity,

čtenářů a

možná si obejdu bez literární kritiky.

Oni nepotřebují číst,

nebo Eva Klíčová, nebo někdo jiný,

jim stačí buxtagramery,

kteří se s těmi autorkami

autory a kněhami vyfotí

a vlastně tady takový

dissent bych řekl.

Vlastně druhou rovinou toho je vztah literátní kritiky,

který si také nakousl.

Ale na Mornsteinová nedávno

tak trochu nakousla tohle téma

v rozovoru pro týdení k respekt,

kdy mluvila o tom, že

v české literatuře podlení existují

dvá hlavní proudy.

Przezentují autori,

když kněhy jsou kvalitní, dobré,

čtenářsky úspěšné,

ale jsou podlení tím pádem

v některých očích čtenářsky

znehodnocené.

A pak jsou podlení autori,

kteří píší které podle svého svědomí,

vědomí, ale jejš kněhy nejsou

tak prodejně úspěšné,

jak by si možná autori predstavovali,

když třeba mohou mít umělecky

lépehodnocené.

Odpovídá to jo náši tomu,

ale je pravda, že by se to asi dalo rozdělit

ta česká literatora na dvě skupiny,

ten literární mainstream

a to, co literární kritika považuje

zahodnotné a ocenuje,

ale nacházím tam jistí střety

nebo jistí protnutí,

koukal jsem se skválně do historie

magnézije litery a jiných ocenění.

Nosutelkou státní ceny

za literaturu za rok 2022

je Katerina Tučková.

Katerina Tučková dostala

loni státní ceno za literaturu.

Je pravda, že kolem toho byla jistá kontroverze,

že někteří literární kritice říkali,

že ta cena není úplně zasloužená,

byl tam jistý problém s tím,

že porodce do té literární ceny

vybírá radím kopáč jako bedoucí té ceny.

Bianca Belová získala

knihu roku Magnesia Literá 2017.

Myslím si, že velmi úspěšná autorka

velmi čtená.

Cenu Magnesia Literá

získává a knihu roku se stává

Roman Jezero od Bianci Belové.

Ana Bolava, taky, která patří podle mě

do toho literárního minstrimu,

získá literu za prozu 2016.

Pavla Horáková 2019.

Tak to je literá za prozu.

Myslím, že tam těs třetysou.

Jeri Hájíček, když se nebudem bavit

jen o té ženské literatoře, taky získal

knihu roku za svůj Roman Rybíkrev.

A nemyslím si hlavně, že to je naš kodu.

Prostě ty knihy Alenemorsteinové

mají nějaké ambice, nedá se o nich

rozhodně říct, že by to byl literární odpad,

jsou ambiciozní

jenom se těm kritikům líbí, prostě.

I jiné věci, myslím si,

že Alenemorsteinová třeba má

v tom taky svou slepou skornu, protože

se třeba na četla knihu roku Miloš doležala

a já si myslím, že kdyby ji četla tak zjistí,

že Miloš doležal, a čte obásně

tak mluví o

mluví té skušenosti nás všech,

kterým zemře blízký člověk,

a že kdyby se o té knize víc mluvilo,

kdyby se víc prodávala,

tak se na tom asi schodneme,

že takníha si zaslužila cenu knihu roku.

Takže možná, co se týče těch tezí, neplatí,

že ta momentálně silná generace

ženských autorok by vůbec nebyla oceňovaná.

Ty si tady teď vymenoval některé

ty uplinulé ročníky magnézy

litery a na druhou stranu také to neznamená,

že by ta velká prodejnost

vysky znamenala, že by mainstreamová literatura

nemohla mít kvalitu.

Přesně tak. Já si myslím, že česky literární mainstream

je čímná kvalitnější

a myslím si, že česka literární kritika

o něm vý, ostatně Anna Bolava

ty se mi tady změňovala, letos byla taky nominovaná.

A myslím si, že Anna Bolava

zrovna je příklad někoho, kdo píše veľmi kvalitní texty

a zároveň to koreluje

s tou prodejností,

jakože se hodně prodáva.

Myslím si, že to není zdleká tak oddělené

jako Anand Morsteinová trý.

Také nakousli, proč budí

takové otázky, protože

ty debaty se pravidelně objevují

každý rok, jestli cenu dostal ten

nebo tak, kdo ji měli dostat?

No oni se ty debaty objevují u všechny,

samozřejmě, že, protože

vždycky se objeví taková ta diskuse,

já to dílo neznám, jak to, že

odceněné dosť často se stane,

že kdybyste si to dílo přečetli, tak možná

pochopíte, proč bylo odceněné, nepotřeba

se na ten film podívali a tak, často tam

s tím, že ty nejvíčtěné věci

odceněné nejsou, nebo nejvíc sledované

věci odceněné nejsou a naopak

já si nejsem, jestli si to

jde vyřešit. Zbytě jak vlasák,

což je editor kulturní rubriky

v salonu práva, tak měl dobrý nápad,

že by se z toho setkání

po roce Magneziely, tedy, kdy se výbírají

ty přinominovaní, udělal

podkást, takže byť

slověk mohl transparentně posluchat

tu diskusi těch literární kritiků,

když se pochopil, ale stejně si myslím,

že člověk prostě potřebuje

ty knižky načíst, aby chápal

o čem tady mluvíme.

A pak asi musí pochopit,

že do těch literárních ocení

vždycky vstupujou mimo literární důvody.

Vždycky jde o to, v jakou dobů

jste tu knižku napsali, jaký jste

autor, jakou máte osobnost,

jak moc pracujete na svých předchozích románek.

Všechny ty lety věci samozřejmě do té rovnice

vstupujou taky a bylo by

nájivný si myslel, že tam vstupovat nemají.

Vždyť přece, když vysiedete

koupit knižku do knižku pectví,

tak si taky vybíláte podle toho,

jakou máte náladu, jestli ta kniha

se trefuje tím obsahem

do toho, co je zrovna aktuální v roce 2023.

Takže bylo by

úplně nájivný si myslel, že

tyhle ty věci v tom oceněvání

nemají hrát roli, tak víto

budeme se zaměřovat jenom na kvalitú textu,

musí mít nějakou soustažnost

ze současností.

Kromě textu potřebujeme kontext, prostě.

A Jo Náši, co to by je

celá tahle debata, teď nejenom

o Magnezi literé, ale vlastně o té

knížce, ale nemordštejnové, říká

u České literaturé. Co si z toho odnášiš ty?

Asi dvě věci.

Jednakže čtenář je

čím dal silnější, to znamená,

že literární kritici

už nejsou těmi jedinými

znalci.

Mít čtenář, řekné, no, já s tebou

milí kritiku, nesouhlasím,

tak vyhrává.

Což asi bylo vždycky, ale teď myslím,

že to je silnější, než didřív.

A pak taky, že se tady bavíme,

myslím, očím dal silnějších

morálních nárocích na umění.

To znamená, že

pokud Aleda Mordštajnová napíše

knihu oby, tak seksuálního zneužívání,

tak musí počítat s tím, že pokud se

dostaneme nějaké morální šadí zóny,

a nebo kolem toho vznikne

drp, že je nepřesvětšilá.

Ale nemyslím si, že to je špatný přetoklat.

Někteří lidi tvrdí, že

tohle to v literatoři vůbec nemá hrátovali,

ale já se prostě myslím, že dnešní doba

se mění, a že ty morální nároky

na autory a na jejich texty, na jejich díla

budou

vyšší.

Jeho nájspořil editor kulturníru, byte

se z nám zpráv. Děkujeme.

Díky.

A to je

ze středečního vydání podcastu

5.59 vše.

Vrati se za námi, kdy koli na stránky se znam

zpráv do všech podkástových

aplikací i na platformu

podcasty.cz. Pokud pro nás máte

nějaký typ, či komentář, píšte

nám naše adresaje za minutu 6

za vynáč sezu.cz.

Najdete nás i na sociálních sítích

Instagram a Twitter.

To byla Linka Kabrhelová.

Těším se zítra.

Těším se zítra.

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.