5:59: Máme přepisovat knihy klasických autorů?

Dneska si se nikdo nepřišel se zvukem, který změní vůdbům na 40 let a přesto jednešný den s celovým ječným.

Jen u tým mobilu už totiž od teď data nikdy nikomu nedojdou.

Rozhodnutí vydavatele kniž Britského spisovatele Roald Adála upravit teksty jeho děl pro děti

rozpoutalo debatu o hranicích zásahu do tvorby slavných autorů.

Nakladatelství Puffin Box se rozhodlo, že z celosvětově populárních kniž,

jako jsou Karlík a továr na načokoládu Matilda, nebo Obr Dobr,

zmizí výrazy, které mohou někteři čtenáři vnímat jako urážlivé.

Učásti veřejnosti vzbudila správa nevoli.

Učásti obavy z manipulace tekstu bez svolení autora nebo dokonce z cenzury.

Vydavatel se nakonec potlakemboužlivé debaty rozhodl zveřejnit znovu i původní znění autorových kniž.

Otázky ale zustávají. Je namístě mluvit o cenzuře, retušování historie

nebo přílišném obrušování hran, jak tvrdí kritici,

nebo jsou úpravit kniž běžné a pomáhají zprístupnit literatoru širokému

a různorodému publiku dneška.

Je Pátek 17. přezna.

Tady Jelenka Kabrhelová a 5.59.

Spravodojský podkást seznam správ.

Mental health triggers and references to colours have been changed as well

to avoid controversy altogether.

Eva Kríčová, literární publicistka a redaktorka alarmu. Dobrý den.

Paní Kríčová, literární svět. V posledních týdnech debatu je o rozhodnutí

bryckého nakladatele nížek, spisovatele Roalda Dála.

Vypustit s vydání výrazi, které by čtenáři mohli považovat za urážlivé.

Ty názory se liší. Někdo to považuje za krok zprávným směrem,

jiní kritikové varují před cenzurou, před narušením svobody slova.

Obecně jak výmečný takový postup je?

No, vlastně není vůbec výmečný a není vůbec nový upravo literárních děl

vlastně známe odpočátku moderní literatury. Takže to slovo cenzura,

které se v té souvislosti používá, já považuju za úplně zavádějící

a vlastně vůbec to nepriléhá tomu, o co tady dé.

Určitě všichni známe příklady, já nevím třeba na počátcích národních literatur,

když se fixovala třeba lidová poezie, pohádky.

Taky procházeli značnými úpravami v dost podobném duchu,

že se určitá míra nějaký kultivace, sensitivity do nich vnášela,

vyndavali se z toho věci, které na jednou pusu byli přílišli do věvů gárně a tak podobně.

Takže ta praxe je to něco úplně běžného,

známe to i z děckých kních, z dospělých kních.

Tady se vlastně střitává nějaká proměna,

nějakých kulturných civilizačních nároků, to co považujeme, řekněme za vhodné

a tady ještě specificky údětské literatury,

což je nějaká oblast, kterou v ním máme ještě daleko, řeklabych citlivěji.

A pak je to věc jazyka, stárnutí jazyka.

Takže proměna nějakých dobových mentalit, postojů, názoru, ale i ta jazyková roviná.

Takže úprava literárních děl, řekám odpočátku moderní literatury do dnes,

není to nic zvláštního.

My si všechny ty argumenty rozebereme, ale ještě předtím poďme vysvetlit,

kdo je Roald Dahl a o jakém typu literatury tu je řeť.

Roald Dahl, moje generace, to znamená v lidi 40+,

možná jim to ménu není úplně povědomé,

protože to ve sni s všechny ty kněhy vyšli až po revoluci,

takže my už jsme byli starý na to, ale prostručnou informaci

je to autor, který se nadodil v roce 16, zemřel v roce 90,

původem nor, ale vyrůstal v Británi, byl stíhacím válečným letcem,

poválce potom začel se pokoušet o literaturu,

vycházali mu i povídky pro dospěle, ale jeho opravdu globální proslulost.

Je to opravdu autor číslej jedna s rovnatelní stolky,

nema s dalšími, tedy timi globálními hvězdami,

fantazí z cify literatury nebo dětské literatury.

Je to opravdu takový tenkán on dětské literatury.

Velmi často ty knížky jsou adaptované filmové,

největšími studi, práva teď na nějakou pl Netflix,

takže to je možná jeden z důvodů,

že je to prostě něco s čím se pracuje.

Ani ty adaptace neodpovídají vysky úplně třeba

řepněme nějakým drsnějšímu na tyrelu těch povodních tekstů,

ale už jsou v nějakým způsobem přepracované velkými studií.

Děká důvodní z svůj celého.

Vyskávám, bychom bychom vyskával 5 důvodů, když bychom vyskával.

Karlík a to várme na čokoládů, určitě každý slyšel.

Muzyka, Matilda, fantastický pan Líšák a další.

Vy bojíte v fantazí svým výzdemu Mr. Fox.

Máme mít?

Vy bojíte?

Vy bojíte.

A co všechno z těch jeho kniž zmizelo tedy v tom vydální Britském?

Sou to z lediska literárního jazyka,

skutečně tak problematické výrazy, na co se kritikové zaměřili.

Já bych ještě tu otázku rozdělila na dvě podotázky,

nebo deflexi komentáři toho.

Neviděla jsem texty původní, četla jsem jenom články,

ať už zahraniční nebo české.

Takže jsem odkázaná na sýto toho, co se dostalo ve,

jaké jsou ty změny.

Přiznám se, že v českých médiích, co jsem se dočetla za ty změny,

zdá se mi to neupolně štěstně formulované,

protože tam jsou třeba příklady,

že nemůže být nikdo tlustý,

že musí být enormní.

Což je slovo, který v Češtině v souvislstě s váhou vůbec nepoužijeme.

To anglické enormes, které tam nahrazuje to původní fet,

tak zpíš, by jsme řekli třeba podsaditý, mohutný místo, třeba špekatý.

Ta ekspresivita je trošku indé.

Takže potom, když v tom českém publicistickém článku si někdo přečte,

že někdo má být enormní místo obézný nebo tlustý,

tak to opravdu vyvolává takový dojem,

že jde o nějakou umělizaci toho jazyka,

a něco hrozně nepřirozeného násilím vtlačeného do toho tekstu.

Touto knihou vás bude provázet

August Kdoule,

Hltou a Nenasita,

Fialka Garderoubová,

přebovnice vežvýkání,

gumy,

veruka saltýny,

rzmezledá hrdopíška,

myky, telekuk,

filmy z míty lámku

a konečně

Karlíku Bakit,

správný klok.

Takže to je jeden typ proměn,

ale pak jsou tam další údajně tam plášč,

který má být černý černá barva,

která symbolizuje nějaký šeobecný zlo,

tak se stane už jenom pláštěm

v Karlíku a továrně na čokoládu,

tak ten fiktivní trpasíčík,

měli být původně pygmyjového,

takže tam je zase takový kolonijální,

krasistický podtext,

což ano ten rol dál byl dítětem své doby,

ale zároveň řekněme,

že ty texty úplně na tom dle nestojí.

Takže tam prosákla spůjsta

těch perspektiv, které ve své době

nebyli nějakým způsobem spohybněvány,

ale jsme prostě jinde,

jak si to upravit a řekám,

pořád mluvíme o literatuře pro děti,

která by měla být opravdu nějakým způsobem

přistupná a inkluzivní.

Chceme zajistit, aby báječné příběhy

a postavy rohlda dál a rozdávali

radost všem dnešním dětem.

U nových vydání starších dních

není neobvyklé přehodnotit použitý jazyk

a další detaily,

jako obálku nebo rozložení textu na stránkách.

Naší prioritou bylo zachovat dějové linky,

postavy a provokativního ducha originálu.

Proverené úpravy byly malé a pečlivě zvážené.

Na jazykové revizi jsme spolupracovali

s inkluziv mind s družením

prosazujícím inkluzy a přístupnost

v literatuře pro děti.

Tato práce začala v roce 2020

ještě předtím, než dálovská práva

zakoupil Netflix.

To je i jedna z motivací,

kterou zmiňuje nakladatel,

protože se rozhodl ty pasáže

neformulovat nebo nahradit.

A to je větší inkluzivitá,

větší přístupnost.

Co všechno víme o motivace

o těch argumentech, proč

ty texty upravovat?

Je to vlastně asi pěstování děckého čtenárství.

Asi největší upravy tady toho kalibrů

jsou třeba řekněme nějaké skrácené verze textů.

Známe to i třeba z dvojazyčných vydání různých,

že když má někdo ešte nyskou znalost jazyka,

ale už je schopnej číst.

Prvůzivní z přístupňování literárdních textů

je úplně běžné

a vlastně jsou vysíjí s nějakou výchovou

kečtenárství s prohrubováním

nějakých jazykových kompetencij.

Česko je hodně homogení etnické kulturně,

ale to není Británie.

A vy potřebujete v těch školách

a ve všechny prostředích umožnit

všem dětem, všechny etnik,

všechny kulturných spušeností

aby měli nějaký přístup

k ty globalní literatůře.

Na druhou stranu

je na místě

zasahovat do toho díla

ve chvíli, kdy ten autory

po smrtě a nemůže se k těm

změnám vyjádřit

přeci jen jde o úpravu

nějakého smyslu vyjádření.

Je to správně?

No prostě se nedán sdělat.

On každý autor na koniec umrře

a v podstatě

ten tlak na nějaké

drobné úpravy, ať už jsou jazykové

opravy smyslu

určité výdání zbytečně

ofenzivních výrazů

takvých urážlivých a podobně.

V podstatě je to důka

z toho, že ta literatura stále žije

textu, který by nám připadali

naprosto šílený, třeba rasystický

v daleko větším jíře, než

soupětské knížky roda dál.

Tak ty jsou vesmě zapomenu ty.

My nemáme důvod se k nim vracet a nie je potom upravovat.

Ale je to určitý výraz z toho,

že ty texty jsou žive.

Když jsou jazykové diskuse k těm adaptacím,

proč na jednou v hobitu

jsou nějaké ženské postavy

nebo proč jsou tam na jednou víc černoši

a tak dále dá se to

interpretovat, že jsou to ty peníze

za tím, protože vy chcete si rozšerovat

to publiku, neho zužovat na nějaký

vybraný elitníč tenáře.

Takže se nikdy nevyhnete tomu

u těch textů, které

přetrvávají dekádej, pořád nabírají

na popularitě, pořád jsou nějakým způsobem

inspirativní i pro ty produkce,

pro ty adaptace a tak dále

tak tam prostě se s tím nedá nic dělat.

A není to částičně, ale i

rezygnace na nějaké jiné možnosti

jak se dá, třeba

s knížkami, případně s adaptacemi

pracovat, asi ce

ve smyslu, že se dá, třeba

vysvětlovat, proč to ten autor tak napsal

v jaké době to napsal

z jakého kontekstu, tak knížka vznikla

nebylo by to dojisté míry

přínosnější pro pochopení

právě i ze strany toho

publika. No tak ono to nejde

proti ničemu, pro děti a začínající

čtenáře, těžko si dovedu

představit, že by ty kněhy měli

nějaký poznámkový apadár, kde by se

im vysvětlovali třeba kolonialní

souvislosti a tak dále to mě připadá,

že by naopak šlo proti tendenci

dělat v tú literatru inkluzivnější

to o čem mluvíte je potom, ale samozřejmě

na místě v literárných

seminářích už třeba klidně prostřed

školáky, samozřejmě vysoko školáky a navíc ešte je nutný říct,

že to, že znikne nějaká, řekněme

sensitivní nebo inkluzivní podobá

toho tekstu a říkám, to co

se ke mě dostalo, bych nepovažoval

ze nějaký úplně zásadní

úpraví, kde bys zmizela třeba nějaká

díhová linka, nebo zmizeli nějaké

postavy kují tom, že jsou nějaké

hudu vodu nevhodné, mluvíme opravdu

o nějakých spíše měmnějších úpravách,

tak tam vlastně pořád jsou

ne i ty jiné verze tekstu,

pořád máte jiná vydání,

říví a ta literatru je taky živá

a společnost, která

s tímším interaguje, taky živá

a to se všechno proměňuje, takže ta

dynamika prostě nelze se jí vyhnout.

A když tedy

teď kritikové toho rozhodnutí pozměnit,

ty teksty varují třeba před

cenzurou, obstojí ten argument,

že ohrožená svoboda slova

nebo svoboda projevu, byste se toho dotkla

v úvodu, já tu můžu

třeba brytského spisovatele

indického původu Salmana Ruždího

autora Satanských Veršů, který

mluvil o tom, že Rwada nebyl žádný

Andílek, ale toto je,

přikáruždí, absurdní cenzura.

Obstojí takové názory?

No, z mého pohledu neobstojí.

Cenzura má samozřejmě

silně negativní konotace

a i my jako

postkomunistická zemějí v ní máme

jako jednoznačně nějaké

omizování svobody projevu.

Není tomu úplně tak.

O cenzuré

řekněme o nějaké sociální

regulaci literatury.

Příklad, já jsem zmínila

zběhr lidové pojezí a její

řekněme úpravu z hrubé

venkovské mentality do nějaké tevzdělanecké

dotéměstské.

Tam se chlavně ty seksuální

proticílky v měci a tak dále změnili.

Ale my máme i příklady

z literatury, kdy třeba

za první republiky se cenzurovali

texty, které silně

propagovali nějakou protonacistickou

ideologii, velkoněmectví

nesnášenlivost v Čičechu

nějakým způsobem

motivovali k nějakýmu násunýmu jednání

a podobně. Takže i takhle

třeba vypadá cenzura.

Jsou

nějaké případy

z české literární historie, které

vás v tom ohledu napadají

jako jistá analogie s tím o čem

se debatuje dnes? Je to příklad

možná trošku z jiného

ranku, ale

třeba avant-garní texty

když se jde na Maria Mayerven

přehrada, že to se jako přepisovalo

ty texty původně vznikli z takovou

avant-garní ambicí literární,

ale když vycházali pak v 50. letech

že se řeklo, ano je to pokroková

autorka, ale my potřebujeme

aby ta kultura měla nějakou lidovější

podobu byla srozumitelnější.

Takže tam třeba probíhali

nějaké úpravy. U dětské literatury

my známe po revoluci, tady

se třeba četlá ta letadelka

káně, pohumila říhy a další

tam se zase z toho

vyndravali nějaké narážky

na jednotná zemědilská

družstva a podobně. Takže

zase tam takový politický konota

se z toho mizeli, protože

zase by v protoho dětského čtenáře

byly nesrozumitelné, nebo komplikované

nebo jsou to slova, která

zmizela trošku z toho společenského

povědomí a po těch 30 letech

od revoluce úplně mizí. To jsou

další takové příklady.

Ono se vlastně změnilo i to, jak se

vychovávají. Čekneme, že

nějaký horrorový, nebo strašidolný prvky

to, co může vzbuzovat úvzkost

i u toho roda dále.

Tak to třeba z řívějších dobá

hrálo ve výchově děti větší roli

fyzické tresty, strašili se

nějakým způsobem

se snímá, řekneme, ti rodiče

nemazlili a to je prostě něco

co v té moderní výchově mizí

a k tomu odpovídajícím způsobem

se mění i ty teksty.

Ale zase pořád mějme na paměti, že pořád jsou dostupné

všechny varianty těch tekstů. To

není, že by bylo něco zakázane,

že by se nějaké liby prohybyti,

někde schovávali, pálili a tak dále.

Je to spíše na růstá variabilita

těch tekstů a řekneme nějaké

různé jich úrovně.

Napadlo mě a já jsem se s tím setkala

před nějakými roky, když jsem učila

a to upozornějou na střední škole,

takže to už byly té měř mladí

dospělí běžně v Čertbiek

maturitě se třeba objevovat

Robinson Crusoe.

Samozřejmě od Daniela Defoe,

ale všichni, úplně všichni

ty studenti točetli od toho plevy.

Tu českou převiprávěnou verzi,

která s tím originálem

se jako dost zásadně liší.

A nevím, že by se tohle problematizouvalo

nebo že by se tohle byla tady

ta kulturní panika. Tak jsem se

ještě spoměla káusa před pár lety,

měmže jedna romská iniciativa

vyzívala k úpravě

Míkešové ozefalady,

kde se jim ne líbilo,

že Míkeš je ukraden cikány.

Ach, ano. Když už se Míkešový zdálo,

že konečně našel přístřeší

a vlídné slovo, stala se strašná věc.

Než se nadál

přehodil mu kdo si přez hlavu pytel

a šub s ním dovozu.

Je to zase něco, co potom

velice snadno v té komunitě

těch třít, v mezi těmi

dětmi studenty, na co strašně

často potom naskakují, ty stereotypy,

které ty děti znají z nějakých

rasystických nebo nenávisných

průpovídek.

To zbytečně podněcuje

prohlubujete stereotypy, kdyby tam byli tu láci,

myslím, že by to vůbec nevadilo.

Ale pak se zase i jiná část,

kterou mu tomu vysmále,

že to je nesmysl banality a tak dále.

Takže, ano. Když si vezmeme,

že drtivou věčnou literatory

literárního odkazu, zvláště

u těch mrtvých autorů, o kterých

se často teď bavíme,

když ho etnika byloši, měli

nějaký kulturní kapital,

takže vstoupili do literatury.

Neská

ta společnost, která

tu literatru konzumuje, nebo

čte, nebo je součástí

tý recepce, tak je daleko širší,

různorodější.

A ta demokracie je prostě taková,

tají kvalita je tak hluboká,

nebo tak širodná tu šeksi,

kdo přebere. Je taková,

jak se v ní cítí i ti nejslapší,

růzkostné děti,

nebo děti s menší,

nebo děti třeba s různými

traumatizválečních konfliktůjo.

Takže pokud budou mít k dispozici

řekněme nějakou senzitivní

verzi těch literárních textů,

které jsou takové ještě

masově globálně zdílené, tak

myslím, že to není opravdu nic

proti ničemu a mluvit o censurě.

Myslím, opravdu vychází spíšce

tý literární praxe a historie.

No, ono se

tou debatou prolíná ještě

jedná roviná.

A teď jste na ní narazila tím,

že ti autori v minulosti

třeba mohli reprezentovat

jenom jednou dozdho homogení skupinů,

že navíc to bylo dané

nějakým dobovým kontextem.

V tomhle případě Rolda dála

připomínají kritikové jeho otevřené

antisemitizmus i další názory,

které jsou nepřiatelné z dnešního hlediska.

Ta roviná, o které jsem mluvila,

je ten viečný spory,

jestli nahlížet na dílo

skrze autorovy názory

a nebo jestli na něj nahlížet tak,

že stojí samo osobi.

Kde jsme v téhle debatě,

jak se na to díváte vy?

Řekne ve mezi intelektuálě

je ten, že autor a dílo

jsou dvě z celá odlišné věci

vychází to s nějakýho trošku formalistního

přístupu strukturalizmu,

který to dílo v ní má jako nějaký

znakový systém, uzavřený od okolního světa.

Já se domnívám,

že je to daleko komplikovanější

a že nebude to úplně

uspokojívá univerzální odpověď,

ale že to je opravdu případ od případu.

Když budeme mluvit, třeba o populární

literatuře globalní

mauglí Rudiard Kipling

jeho poezie opěvovala

kolonializmus, nadřazenost

býlýho člověka nad etniky

kolonizovanými Bryty a tak dále

je to důvod, proč bysme neměli

na mauglího dokina, nebo

proč bysme neměli to číst?

Tam asi ne, tam prostě ta ideologie

omezená toho autora

neprosáklá, řekněme

do toho literátního díla.

Myslím si, že to je i případ

ráda dálá, že nějaký otevřený antisemitismus

tam taky nejdeme.

Ale pak si myslím, že jsou autoři, kdy prostě

taková, ať už teda řekněme

nějaká etnická, nárdovecka

nadřazenost, nebo nějaké formy

na silými sogyny je

se do toho dostávají

daleko bezprostřední

a je vlastně daleko komplikovanější

říct, že by ten text

a autor spolu vůbec nesouviseli.

Příklad od příkladu.

Máte texty, které jsou psané, řekněme

s tím záměrem, aby

šířili nějakou ideologii, nebo nějaký

hodnotový systém, který je třeba

překonaný, nebo se ukázal

opravdu tragický v dějinách

a pak jsou prostě texty, které opravdu

znikají jako nějaká hra z fantazí.

To by se asi týkalo hlavně

té literatury pro děti, ale také neuplenenutně.

Zmíněné leta, dalkokáně

asi myslí družství

a družstvní vajíčka a tak dál.

Takže záleží no.

A s těmi texty, které

vznikali v nějakém dobovém

kontekstu a

třeba v systému, který se ukázal být

překonaný, nespravedlivý, nebo

třeba dokonce genocidní, jak s nimi dnes

zacházet, máme na to už

odpověď, jak lépe pracovat

s tím, aby případně i dnešní čtenář

chápal, z čeho

to dílo vychází. A nekonzumoval

ho vlastně nekriticky.

Mě se trošku zdá, že

pro dospělé čtenáře tam

vlastně, pokud se nejedná

opravdu nějakého eksplicytně

proti ústavní nebo

proti lidskoprávní texty

na který by se teda potom

vztahoval zákonej zákaz, tak potom

si myslím, že oni ty texty

jsou obsouzeny k nějakému

zapoměni čtenářskému. On je

prostě ze stárnou.

Teď mám navise třeba texty Milana

Kunder, které řekněme pro

padesátníky nebo starší generaci,

ale třeba i pro mnohé mlačí žodické

to nějaké z obecnění. Tak pořád budou

představovat vrchol české

postmoderní prozi

nebo pozně modernistické prozi

herzvy pravěj s svým atak.

Ale pro mlačí generaci

která vnímá vstahy

mezi muži, ženami a dalšími

gendry, zase trošku jako

subtilní komplikovaní, tak ten Kunder

může být velmi seksistický

když používou to

publicistické, boomerský a tak dále.

A ty texty prostě budou

se stráce ze vzřetle. Už se bude

mít čístřeba, nevím,

se Lyrúny a jiní autoři mlačí,

které budou více

odpovídat vidění světa, tématí generace

nebo spolu utváředho

než prostě autoři, který nějakým

způsobem v tomto smyslu zastarávají.

To je prostě nějaká

intelektuální nezpravedlnost

nebo proces, který v té literaturě běží.

Takže jako není nutný to

nějak úměle zakazovat.

Ale tým čtenárský zájem se jako

přesunne někam jinám. Ešte mě napadá

menej knižka nejakým způsobem ideologicky

nenávisná,

ale v českém prostředí

velmi populární broučci

anakarafiáta, že jo.

Plamen vyšlehl, zaním se valil kouš

a brouče křičí a křičí

a leze ze střišky dolů.

A oni mají velmi

silný právě takový ten moment

toho zastrašování, tam prostě

všichni, já vím, kotětka

uhlří broučci zmrznou,

neposlechnéš, přijde krutej

fatální trest.

Jo, je to opravdu,

co jsem mluvala o tom, jak vychováváváme

děti, o jak se to mění, jak už

mizí takové to dohlížet a tresta,

ta přvýstnost, ty tvrdy vychovní

nástravé mizí jste společnosti.

A třeba je zajímavé, že když uděláte

to, co si lidi myslí o fyzických

trestech dětí, tak které se skoro všichni

pochvalujou, jak dostali pár facet,

jako děti a jak to bylo skvělí,

a čtou se ty broučci ani komu to nepríde

zvláštní, že ty fatální tresty

ataková ta krútost a přísnost

tejto světa je nějakým způsobem

jako romantizovaná, nebo nahrížená

jako na nějakým starý, podstivý svět

takový tvrdý.

Ale vidíme, jak třeba ta Britána je úplně

jinde a jak řeší daleko, je měj

a inkluzivněj ty věci. Je to trošku to poskomunistické děti,

že my se děsíme té cenzury a zároveň

si romantizujeme řekněme nějaký starý

dřevní svět, který byl ešte plný

násilý a řekněme nějaké

nespravedlnosti, kterou často považujeme

za přirozenou, což je úplně absurdní.

Zároveň i třeba v tom angloslaském

světě se objevují

proti argumenty, asiť

se, že i ta temná

díla dětské literatury, třeba

pohádky Bratří Grimů, že přeci jenom mohou děti,

které dnes už nejsou takovým věcem

chvála Bohu vystaveny, že je mohou

přeci jenom seznámit s tím, že

špatné věci se dějí a vybavit je

nějakou chci schopností

rozeznávat ty temné stránky a to,

jak se s ním jdá zacházat,

myslíte, že to obstojí takový argument?

Pokud někdo chce číst,

jak si tu s serovější podobu,

autentyčnější dobo věď,

jakýchkoliv děl, tak pořád má to možnost.

Já bych si taky asi

nevybírala nějakou

senzitivnější úpravu.

Taky bych nezajímal ten text

v té podobě, jak si bliší

poslední ruce autora, jak se říká.

Ale je ten výběr

a to si myslím, že je důležité.

To neznamená, že by jsme chtěli dětéme

nálhávat nějakým způsobem idealizovat

v ten svět. Ale je to určeno

opravdu spíš proti čtenářek,

který jsou nějakým způsobem

přecitlivější a já myslím,

jako máme velký problém vůbec

udržovat čtenářství

jako nějakou kultivační

a intelektuální aktivitu

u děti. Oto čtení hrozně naráží

konkuruujou tomu daleko návykovější

agresivnější věci,

že audio výzda všeho druhu a tak dále.

Takže pokud máme

nějaký čtenářek, který

třeba bráni nějaká

přecitlivějost nebo úzkostnost

a to si zase řekněme, to je další věc.

Těch dětí, které nějakým způsobem

jsou poznamenány a čiž jsou

lockdowny, ty korony, ale

obecně v západním světě

žívají psychofarmaka, nějaké leky na úzkost.

Těch je obrovský množství

jejich obrovský nárust.

Takže si myslím, že ono na to trošku odpovídá

i ta snaha nějakým způsobem

varovat před zbytečně

traumatizující militarárdními texty.

Nám dospěl jim tomu, že někdy připadat

jako moc, jako komické

a že ten svět skresluje

a literatura se skresluje.

Ale já si myslím, že to je nějakým způsobem

vstrícný krok k tomu

jak rozšiřovat

čtenávství a jak si udržovat

tu literární kulturu, čtenávskou kulturu

v té nejšerší inkluzy.

Možná těch

čtenářů je málo potom takových,

který to ocení, ale řekněme,

že i ti za to stojí

za nějaký takový pokus

jim zprístupnit texty, který by se

jednak obávaly třeba.

Eva Kvíčova, literární publicistka,

redaktorka Alarmu, děkujeme.

Taky děkuju za pozvání

a s chledonou.

A to je vše

zpátečního vydání podkástu

559.

Nezapomeňte, že jsme tu pro vás i o víkendu.

Ke všem našim epizodám se můžete

kdy koli vrátit,

kdy na seznám zprávách

v podkástových aplikacích samozřejmě

i na platformě podkásty.cz

Pokud pro nás máte nějaký tip

zprávu, komentář,

píšte nám naše adresa je za minuto 6

zavináč sz.cz

najdete nás i na sociální sítích

Instagram a Twitter

a pokud nás posloucháte rádi

šihřte o nás slovodál, řekněte o nás

přátoru a známím.

Děkujeme.

To byla Lenka Kabrhalová.

Těším se v podělí.

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.