Přepište dějiny: Léto u Sidonie Nádherné - Rainer Maria Rilke

Martin Groman a Michal Stehlík 8/23/23 - Episode Page - 41m - PDF Transcript

Transcript
Show Notes

Stále je leto, my dneska ještě tady natáčíme ve vrchotových Janovicích znovu.

Už po druhé tak máme krásné počasí nad námi.

V někde vyvýšce letadlo, aby stojíme na mostě před zámkéme.

Kdybychom si tak jako romanticky představovali,

tak tady může nás vítat klidně Sidonie jako vítala svého času balstní karylka.

Je to tak.

Pochmurném dušičkojem odpoladně.

To my dneska nemáme.

Dneska máme hezky.

V listopadu roku 1907 šla Sidonie

po tomhle mostě.

Protože bylo chladno, tak měla na sobě červený plášča,

protože foukal výtr, tak ten plášť kolemní vlál.

A šla vstřít...

Po tohle probásníka musela být.

Rilkovi a to byla vlastně jedna z kličových.

Jeho kličových vzpomínek na vrchotových Janovice,

ke kterým se ve svých dopisech postupně

vracel, zmizel, podzim, mraky, plískanice.

Bylo járo, pak léto, ale pořád Sidonieš můžela vstřít.

Vlast Skog mení si příshovalo řadších období,

ale ten pozic jako zmotný línek.

No tak, já bych všel do toho parku,

a dnešných druhem vrchotových Janovici

bych vyjenoval právě Sidony a Reelkemu.

Co vyjat?!

Já jsem ugl o tě guarantee pro.

Tak tady na mostě involved den vrchotových Janovici je Marting knotman.

A tady nikוש感覺 v susah,

kličtina v dětském pokojí Němčina doma s učitelem,

jazyk mé země nikdy správně.

Původně od středověké vodní tvrzé přez arenesanční zámek,

až po barokní přestavbu,

a její součástí právě už bylo vytvoření

formální francouzké zahrady.

To můžu od ním stilu šlechty,

a třebo tam napíš na cestování.

To cestování je převzidoný návernou

velmi příznačené.

Rainer Máry a Rilke

ve svých vzpomínkách velmi často vzpomínal

na intimní a domáckou atmosféru,

která panovala ve vrchotových jalovincích.

V roce 1913 Rilke ještě žije,

a od Sidonie se dozvěděl s drcující správu,

že si její starší brat Rio Hanec,

28. května v Mnihově za život.

Kdo tady pobýval častěj,

však byl německý žurnalista, dramatik Karl Kraut.

Hádle, pojďte dál.

Nikoukijte francé,

kvězněte panu Krauzově zavazat, ladit, rychle.

Ne, ne, ne, není třeba.

Je to jenom pár kniž a časopisů, archi a pera.

Už se nemůžu dočkat vaší záhrady a kameného stol.

Konečně budu moci opět v klidu psá.

Baronga Sidonie se do Krause zamilovala.

V deníku ho nazývá nejlepším, nejmilejším

a nejušlechtilejším mužem.

Nažíva a jí postivují dvě největší totality

nazistická v období okupace.

Také Baronga Sidonie musela opustit svý zámek,

do kterého se nastěhovalo tankové velitelství SS

a tankové opravny.

Tak, tak potom komunistická.

Ten jeden s těch jsou druhů,

kterým nenáviděl všechny kříži a katličky

a tohle to začal nici tlámal to.

Nakonec se mi podařilo dostat se přes hranici.

Jaká je to radosť?

Ocitnouce po 11 letech zajetí zase na svobodě.

Baronga Sidonie nádherná,

zemřela v Denhemu, 30. září 1950.

Tak, my jsme se odcitli.

Na začátku parku hned tady za branou.

U rybníka máte ho vypoštěný?

Máme ho po vypoštěn.

Protože konečně opravujeme bezpečnostní přeliv

vedle toho více než 300 letého dubu,

který je tak jako hodně strmně naklonen.

Měli jsme o něj strach poslední době,

protože voda tak jako protíkala grází

z krsi ho kořené, tak teď už bude mít

své pohodlí.

Je to strašně statečný strom,

on se vlastně sám drží při životě.

Sledují to 40 let, tak zelené větvé

přibývají jenom směrem mimo rybník.

A když se čistil rybník před 10 lety

a oledávali jsme kořenový systém,

aby jsme už kodili, jak jsme zistili,

že on všechny kořeny má směrem od rybníka.

Čely, on se, jak kořeny, tak vlastně větvé mám drží.

Mimo rybník výkudy, aby přežil?

Výkudy na to.

Jako vlastně, když jako bude návštěvník

bažit po nějakém autentickém momentě,

kde se setká s Rilkem nebo s Krausem,

a kde se s nimi setkávala Sidonie,

tak co tady ještě dneska najde?

Co je realita, co je sen už jenom?

Určitě autentické místo s prosetkání

s Karlem Krausem je stůl

pod těmi vysokými lipami pod zámkem,

kde Karl Krause pracoval,

když chtěl pracovat vedné venku.

Je na květčinou psal v noci v zámku.

Když chcete tu autentici na hous cela,

tak je to původní routensokl,

protože sedátka k tomu přinášeli.

Dneska byla v průběhu těch leto,

kterých jsme mluvili rozbyta,

takže tam je tětíná deska,

která ležela volmi spadnou.

Můžeme si sednout knoze, u které sedával Karel Krausem.

Ale prokázaně tam napsal

velké části posledních nů,

napsal tam třetí volpůržinu,

napsal tam desítky článku

do pochodně a psal i Vershe.

Učitě bys tedy věděli zapomenout,

že ten druhý svazek Krause

slov v Vershích dedikoval prímo parku,

což je v osětové literatů,

na prosto jedinečná záležitost.

Park, který má vlastní zbírku básní,

což je samou sobě nečekané.

Louka, na břehu rybníka, je ta louka

z té básně, louka v parku,

která vyšla v těch prvních slovach Vershích

a měla potitul Zámek Janovice.

Bylo to vlastně po prvé, kdy Krause dál na jevo,

kde ten jeho důležitý s okromu ostrof leží.

My se vždycky zdalá trošku podesdelá tá představa

toho výrazaného psaní v parku, když na druhou stronu byli

storky o tom, jak trávil většinu dne v Županu.

Županu došel, tam rozsla veliká smutyční vrba,

možná znáte tu fotku a tam byl křesílka,

stoleček a tam on pracoval a právě,

ale Sidonie zachovala i zpomínky, že když odpočíval,

tak zase jako si třeba lehlo do potoka.

Tady do toho vodopádu a nechal tu vodu po sobětec,

nebo ležel v trávě,

k volně dostoucím, kdy káme měl docela moderní přístup,

že Sidonie z lopatkou chtěla dloubat pampe lišky,

protože to dělají i současný někdy.

A volně brálně vlastním tělem, protože jsem prostě zdálo,

že je to dokrásný tětky.

Čili prosetkání s krausem asi ten stůl a ta louká.

No a rilke a párk, to není vlastně se tak silná epizodana.

Překvapivě.

Myslím, že takový to nejsprávnější místo bude ta vstupní brána,

kterou on projel při té první návštivě

a ten popis, který potom ve vlaku psal ty dojmy, co psal s říženě,

jsou jako magické zláštní dotetka působivej popis,

cesty pod zimním parkem.

A je to mnohokrát citovaný, takže je to znávý místo tam asi.

A potom při té třetí návštivě, kdy tu byl sám,

tak vlastně seděl v tom altánku, to připomíná alstán,

kolem boněli floksy a popínaví růže, a on si tam psal verše a do pisy

a byl vlastně spokojenej.

Takže to jsou důhém místo pro tvrtvorbu rilkeho.

No tak máme několik míst v jenovickém parku.

A potom tady tu se dostanete na chřpitůvek, když bude chcít.

Jo, tam budeme všichni chcít.

Každopádně děkujeme Ludmila Fiedlerové,

kastelánce Vrkotových Janovic za neuvřitelnou procházku a informace.

A my jdeme brouzat parkem a uvidíme, kde nás vyvrhne.

Velice rádo se stalo.

My jsme se janovickým parkem dostali až k tomu místu, k tomu soklu,

k tomu soklu, který je tady někde u našich nohou,

když jsme se sedli ke stolku v parku.

Právě jsme jsou autentické dotkli, to ten soklu, které jsou kar Kraus.

Uplně mi je mrazí, potřeboval bych papír tušku a začít psát něco fatálního.

My jsme se sedli k místu, kde Karol Kraus napsal spoustu článku do fakl

a napsal tady svá největší díla.

I básně, které nepacíme se největší díla?

To ne, ale zase jako probodit v Karlu Krausový.

Cid?

Cid a pohezy, to je velký výkon.

Sidon je nádermé, to se nedá nic popřít.

Mínu osudová žena.

Tak.

Tak se tady vydáme nejprve, ale za vztahem.

Rainer, mindy, ale OK.

Protože ten časový předchází i když tedy nemůžeme se tak jako

udůvod si představit, že u toho dle Krausová stolu si lec kdo sedne

a řekne si, tak tady všude sedel

a teď se na tom samém místě jde sedel Karol Kraus.

Ale takový ten pocit teď sem s Rilkem v Janovicích.

Rilke a Janovice, když ta výstavka to teda tady jako chvílema evokuje,

tak to není úplně tak pevné pou tom přece jen.

Uprřímně, když se říká Rilka a Janovice,

jak ono to s ním bylo, když se tady zjevíš jeho všude 3 krát.

Tak.

Takže poprvé je tady na 2 hodiny.

To tady není moc dlouho, to je ten rok 1907.

Ano, ano.

Po druhé přijede tedy na několik dní, na několik dnů

a to tady tráví se Sidonii, z toho jsou její popisy,

se vracali se tmělým parkem z Procházky a podobně.

To je asi nejdelší a nejintenzivnější pocit.

A jak trávili čas tím, že on jim předčítel ze svých děl a i z jiných děl

a ona hrála na klavír šopen a byli tady už jenom zbratry,

protože při tom prvním setkání ještě žije matka,

i když se neúčastní toho setkání, a jak jsme říkali,

ale při tom druhém, intenzivnějším pobytu před se,

už je matka na živu není.

A po třetí, když přijede rilke do Janovic,

tak tady zase pro změnu není Sidonii, protože je v Anglii.

To je rok 1911, ale je dolke tady pobíla a tvoří.

Takže nějakou malou stopu bychom zde měli.

Mělka stopa tady je, ale že by to bylo tak jako ukrause,

který v tom tím parkem žije a věnuje mu zbírku básně

a tráví tady mnoho, mnoho času,

tak intenzivní to přece je nebylo.

A toho stranu se Sidonii se rilke podkáva i Inde po Evropě.

Z tomu se chci dostať, protože ta podstat a toho vztahu

byla úplně někde Inde než ukrause,

protože Sidonii s rilkem spojovala mimo jiné

jako mány je cestovat, ale to pro vuk mány je.

A mány je psa do pisy.

A do pisy, samozřejmě.

Ale to cestování jako výstí projev modernity,

v jejím případě Emancipace.

Tam je opravdu jako intenzivný,

měli se, že podívá, kde byla na cestách.

V nejčastější destinaci byla Itália tam už od roku 1908

jezdí pravidelně.

No ale Belgii je německo-eurobské země.

Česně tak.

Buda pešt mimochodem, taky.

Ale samozřejmě za války první světové

nemůže nikam, než do Švícarská,

protože byla jediná zemi, kam se dalo cestovat.

Fotografie jak Lížuje a Bruslí.

Ano, ano.

Dokonce tam pronánímá chatu na několik let,

kam jezdí potom už i s Karlem Krausem.

A jezdí do Dalmáci, tak podobně.

Ale byla dvakrát v Egypte,

byla v řecku, v Palestině, v Istamblu

a jednu cestu s Karlem Krausem

podnikla právě do...

Pobaltí.

Ano.

A rilke, je podobně na tom, ten cestu je jako neustálet.

To je prostě neustálet cestovatel.

Takže pokud rilke, tak rilke,

ale rilke a Janovice,

je tému mnohem mnohem menší a subtylnější

a krátko dobé.

Tak odzazároveň jako stach rilke,

Sidonie je jistým způsobem rilkovský,

majetnický.

Zamozřejmě Sidonie nejde o jedinou ženu,

protože on jak cestuje a má mány,

psáty, dopisy,

tak píše dopisy na všechny strany

všem svým prísním, vkiním

a mecenáškám a ženám,

na kterých byl svým způsobem,

když je ich obdivu k němu závislý.

Mě se líbí, když jsme u samotného

Rainer a Maria Rilke,

když jsem sedímal na jeho životopis

i se dostanem k nějakým hezkým citátům,

tak jsem si říkal, že jsme někde

v pravůvodu některých momentů

z života Jari Cimerman.

Rilke jako Cimerman

německého jazyk?

Rilke a prvních pětlet jeho života,

kde bychom tak řekli.

V ostatě, když se podíváte na vekypeny,

když se podíváte na vekypeny,

tak rylka dělá,

a první poslední dolo by se říci,

aby ji vymluvil s Van Buß Krausem

dokonce včetně antisemických argumentů

o židovství kráusem.

To není jenom eternicky něměcký básik.

Já chci citá,

protože to není to vůbec jako...

Jaké rylke?

No, ale bychom se nepredstavovali buhvice.

Ono to je tak strašně nebezpečně,

nenápadne ležním jazycem.

To tak bývá, než dojde na rok 1939.

V tom dopise, který má se 400 dany,

a kde tak opatrně najíždí

do toho argumentace,

nejdří vlastně píše o tom,

že jako manželka se setkala,

tady manželka rylka,

se setkala s Krausem,

že se jí nezdál a nelíbil

a tak postupně do toho

najíždí, až teda dojde

k té nejbrutálnější pasáž,

které píše. A teď jsem téměř

s vyděšeným představou,

že by se vám mohlo

při hodit něco podobného,

vždyť nemůže vám být jiný,

než cizí, cizí člověk.

Vyníkající spisovatel

s ním jste se zblížila,

duch, který může mít na vás

nejblahodárnější vliv, když,

když se ani na okamžik nevitratí

odstup, který nějak zachováte

poslední nevyhlanditelný

rozdíl mezi ním a sebou

také v tom nejduchovnějším,

neboť aděj, jakoliv velký způsob,

můž musel využít svého ducha,

když se nabroušený nástoží

k určitému upotřebení.

Cizí, cizí člověk

a nevyhlanditelný rozdíl.

O čem tady asi mluvíš?

O čem asi mluvíš?

Zmínil jsem tisemetismus a zmínil jsem to, že dostí.

Tady jako zase nemůžeme úplně

jako psychologizovat a dovozovat

z nějakých utršku vět všechno,

ale když je mnoholet drívé,

mladá sydonu je vyplně tak zvaný

dotazník, tak se vaše oblíbená

větina a vaše oblíbená píseň a tak dávě.

Vyvojné botanečka byla skvělá?

Tak, tak, tak.

Jsou zajímavé podobnosti.

Teď můžeme řeji oblíbené jídlo

a oblíbený nápuš šampaňské.

Tak, neprekonatelný odpor

uvádí k židům.

Ještě jedno.

Neprekonatelný odpor

k židům.

A to je teenager.

Ale zároveň je

žena své doby

nebo dívka své doby v té doby.

Prostě jako antisemitizmus

po celé Evropě byl zcela běžný

před první světovou válku

bez zporu.

No to ještě můžeme narušit obrach

svědovka.

Usozovat tady z toho na nějaké velké

lidé se proměňují

doba s nimi.

Ale ono to může být rozporuplné.

Když se podíváte na velkého charakter,

tak on je zároveň velký v Rusofile.

Jedna z jel velkých podporovatelek

tak on do slova

propadne Rusofilsví,

překládá Tolstého, překládá Čechová

a tam vidí tu velkou světovou literaturu

v růzském prostoru.

Takže i to je rejnenmáriér Rylke.

No a oni se se tkali

poprvé taky na cestách.

Může zeská historika, protože

Sidony, když je z matkou

poprvé v Páříži,

což je nějaký do 19.6.

Tak Rylke je v Rodénoví ateliér.

Tam se mají podkat.

V vidí je Rodénovu výstavu

v Páříži a viděli

vznají Rodéna, protože Rodéna

a Praha bylo v té doby velké témá.

Oni pošlou

baronka nádherná a matka

pošlé vyzidku.

Rodénovy, aby si by mohli navštívit

mistra v jeho ateliéru.

Teď je samozřejmě otázka do jaké měry

Rodén chtěl být otevřený tímto navštívám

nebo ho uchvátilo, že ho

podstěla baronka.

Ale příjme, jako řekne,

v opřed napíšejím přesně, jak se tam dostanu

respektive napíšejím to

z jeho sekretářa. Ten dopis

je dneska uložen v Americe v jedné,

se ukromé zbírce, kde je dopis

psaný Rainer Maria Rilke

podepsaný Augustem Rodénem.

Je to Rodén sekretář, Rodén.

Ono je píše knihu.

A oni tam přijedou a Rodén je

přivítá, pak je Rilke

mladý sekretář, sochaře

provede domem a ateliérem

a Rodén pak je pozvěteda

s nimi, ale většinu času tráví s tím

mladým sekretářem.

Sidonji, když si to poznamenává a píše

o tom, jako rameny zceňci, tak tam píše

mladý zajímavý můž, ale vůbec

nepíše ménu, protože si ho nezapamatovalo.

Vůbec neví, kdo to je.

A neví, že jsem narodil v Praze, tak dále

to všechno je.

Je to nějaký sekretář toho kulita,

my jsme přijeli.

Ale po prvé, když píše,

tak píše matce.

Protože s tou se vlastně setkal.

Přítvažek, který příles z mamá.

Ale pak o rok později,

od další dopisy už píše, už si píše s nínom.

No tak tam znikne to jako

dlouhuletý vztach.

Jak říkáme, včetně toho majetnictví

zároveň, toho se dostáváme

mezi těmi lety 7 až 14.

Vlastně k tomu období, které vypadá jako,

že končí ten krásný starý svět.

Je to další ten barbotisk, k toho pohledu

na vrchatově novice, na Sidonji nádhernou.

To je než vypukle to strašlivá

první válka. A přednout to

neintenzivnější se odehrává

mezi Rilkem a Sidoní právě

v tom letu dobí, protože

u Karla Krause je to jiný příběh, který

musel se třeba budem věnovat

v tom našem třetím díle.

Já bych se tady zacitoval

trošku zahlíživě, kte jako

pseudohypochondry

Německy autor Florian Ilyjes

napsal báječnou knihu o roce 2013.

Ale to s vyslá v Čestině je

měl ještě vyprávět. A je to

neuvěritelná mozajka, která se liné

co kdo dělá v tom roce 2013.

A tam máte prostě osobnosti typu

Anštajná, Kavky,

Sidonji nádherné, Krause,

Stravinského, Svěcení Jara

v námci premiéry,

obrovského sudy.

Ale zjevně Florian Ilyjes

nemá úplně rilka rád, protože

jako odcituji několik momentu,

ono je to po měsících. Lede naš prosti

nesluku 2013.

Sledí hrelke

u přacího stolu Vrů

Kampaň v Paříži.

Sice zrovna nemá rýmu, ale

přesto se mu nevede dobře.

Nepřestajně pracuje na svých korekturách

života.

13. duben 1913.

Rilke sedí za svým přacím stolem

Vrů Kampaň v Paříži.

Pochopitelně se mu dnes nevede dobře.

Prohlíží se kapesním zecátkem

dlouho velmi dlouho a zděstí se

svých propadlých očí. Červen

Reiner Maria Rilke má rýmu.

Tentokrát v báterím polsdau

jenže tentokrát je to ještě

horší. Jsem jako tráva

po krupobití. A takhle on nepo těch

měsících, kde prostě rilke má

prostě rýmu. A pak příde k červenci

1913.

Ilias jenový počítává, rilke

mu se nevede dobře a píše

trudnomyslné dopisy.

Sidony nádherné, Kněžně Maritun

Taksis, Katarí něky Pembergerové,

Evie Kaserirové, Akypín

Montové, Louis-Aman Salome, Helenie

von Nostits, ale osobně

se věnují Herečce, Hedvice Bernardové

do které se na místě zabilují.

Taky se procházíte prostě jako v těch

lázních, protože se vám nevede dobře. Píšete

ty trudnomyslné dopisy a do toho

prostě tam máte malou Herečku. Já myslím,

že rilke je taky zvláštní případ.

Už jeho manžeství z toho klára, oni měli

ceru a vlastně to manžeství jako

oni se potkávali na v té Evropě

který se to cestoval a občas přijel

a pak se se korizoval po domech

svých mecenášek a podobně

na svou dobu jako zvláštní

vztah. Což ale zase na toho

stranu to Sidonii musela provokovat

a bavit, protože ona

není úplně ortodoxní konec

konců, když ji mamá

vezme poprvé na

vedejí na

plesovou sezonu, jako mladoví

dívku, aby se konečně ocitla

na tom sniatkovém trhu.

To si Sidonii navštějí vydva

plesa tímto hasne. Níkdy se

není cesta ostatně sniatkový trh

to se dostaneme k osudom

s pojeným skrausem a jejím skutečným

manželem následně a to bude jiný příběh

a já zakojčím Floriana Iliése

z listopadu 1913

Reynel Maria Rilke je opět

paříži a opět se mu nevede dobře.

Ach, vůbec se mu zase nevede dobře.

Až nemyslím, že autor

kniho rocenovatáte 13 Rilkeho

zařadil prostě noji po chvondorické

ale zajímavé, jak je to vlastně

svým způsobem mozajka těch osudů

tak musíte vysobat z té knihy 1913

ale je vidět, že autor je opravdu znali

a drží si tu linku prostě

velkého emotívního básníka smrtě

až k tomu konci roku 1913

kdy 1.12.Sidonii

28 let a Iliése

už jenom dodává Rilke gratuluj.

Ale mochodem, tohle je

něčím taky typické pročas

tejto generace.

Všech najdete to,

že jejich dědečci a odcové

podávali v 2.19.

století obrovské výkony

na takovým takovým takovým grinderském

zaklád, ostatně

Rilke sám, když tady je

tak se při té první návštěvy

dojímá tím, že

zámek kamenice nad Lipou

který nějaký čas patřil

nádherným, tak patřil

také Rilkeho dědečkovi

jednu dobu, prodávalo se to mezi

do vás spojitej.

A teď prostě říká, no tak to je

přece to, co nás spojují,

byli všechny majitele jednoho panství,

k tomu tak nějak jako týhne,

ale ta generace tohle máte kavku

a další, a další,

ta generace těch synů,

těch zakladatelů, už je

kulturní, je

velmi sensitivní.

Tatínek musí li budovat podnik,

abych já mohl

depresivně rozzímat o světě.

Protože ta doba nějaká je,

o ní vem testy, že zažijí

ten předod, kdy ta výden

se stane opravdu metropolím

kulturní, to je Evropy.

To je dobrý obraz.

Čarejšká od Stefana Cvajga,

kdy tam to jako tepe pouzuje

a ta emoce, nejednoznačnost

vymknutí si k doslavadních

traničních rámců, tak to je ta generace,

ale zase na to vymknutí, potřebujete

mít nějaký ekonomický základ.

A ten díky rodíčům, opravdu rodíčům

bylo mce náškám v případě.

Když si vezmete

nádherní svoje jedna věc

a ti se etablovali spíš

jako v mlynáři původně

a byli přezemědělskou výrobu, řekl by se.

Na druhá půlka rodiny přes klajinový věleznici.

Ale klajinovy jsou jako těžcí průmyselníci.

Těří dělají vlastně železnice koneckou.

Tato draha na semering nejvyšší

železnice v Rakousku

byla výkon opravdu jako

architektonický, strojírenský.

A to byla velká věc,

kterou oni předvedli,

i tohle dovedeme.

Ten majetek byl obrově těstačí se

v vyseníku zajít poďa do sobotina,

kde měli hlavní sídlo

na jejich rozpadající se hrobku

a vidíte, že to bylo opravdu

k velikému majetku

a ukázce velké ekoromické síly.

Ale Sidon je vlastně

o pár desítek let.

Končí tady v Janovicích

jako v téměř nemajetní člověk,

když ty měli velké volky...

Oni vkrátké doby zažijou strašný saž.

A v končíte fungově 1948?

Ali na tom začátku dvojtátého

století mají ten výtlak

a rodinem produkují ten ekonomický

základ Sidon je se nemusí stejrat

co stálo, co stování,

co stály náklady, co stály cigarety.

To je poslední generace,

která tohle zažije, takže

vymezi zameckým, slechtickým

a veltmanským fungováním

na jednou skončité po unovi 48

kde umíráte. Těch 50 lety je strašně rychlý sešup.

Na druhou stranu bych jako nebyl úplně jako přízněvcem toho dělat z sedony

je nádherné příklad typickou ukázku některou trendu.

Ona je velmi specifická, jak ve svém počátku je v tom mládí,

tak průběhem toho života už tím, že se nevdá, nebo vdá, ale problematicky to musel dostaneme,

ale jako nezaloží tu rodinu, nepokračuje nějakým způsobem, nevěnuje se těm běžným ženským

jako záležitostem, které tehdy třeba i ty sřlachyčny provozovali charitáma tak podobně,

ale věnuje se umění, ale spíš se být ten tvůrce, než jenom ta můza.

Spíš je hybatel, než můza.

Tak, tak, ale i ten konec toho záníku toho parku, po té válce, oběhem války,

rozpadu toho pánství, toho úplného osamění, kde ona zůstane totálně sama na tom světě všechno jí to odejde,

tak a ta depresie těch dějníků, která tam jako je dost, to je korespondence,

která tam je dost evidentní, tak je individuální.

Jako, když se podíváte do šlachtických rodů, které prostě hnoje 20. století úplně stejně.

Tak je to rodové, je to kolektivní.

Tak tam jako rodu nebo rodině.

Nemůžete říct, že to je typické pro nobilitu, protože množí prostě ten,

ta 20. století vezmou mnohem s větším klidem, s tím, že prostě tak to někdy je,

tak přijde, tak mnoho odešlo a zase přijde, ale důležité je se z toho nezroutit.

A to tam najdete mnohem silně jako trend, tohle zaníkání starého světa v nostalgickém parku.

Ona je to pěkné, ale je to individuální.

A může to být jako hezky vyprávěný příběh.

Tak jasně, chápu, že se jsem...

Nepotřebujete dějiny, potřebujete dějiny.

Chodí lidi dojímať na tím, na které to působí.

My se nedojímáme, ale přece k rauzou stůle, k rauzou stůle.

A když jsme u rilka, než dojdeme k další za týdenka k rauzou,

tak bych se přece jenom ochomejtl kolem mužu, kolem Sidon je nádherné právě do té doby,

než přijde k rauz, protože rilke to jsou do pisy.

To je nějaká romantika několika týdnu tedy v Janovicích,

ale několika setkání po Evropě.

Ale i ta setkání pak už jej jsou zaztak časta, oni si opravdu jen píšou.

Sidon je mladá žena a že je veselým životem celkem.

Ono, jak byla právnu svobodu myslel na Neortodoxní,

je jedna z prvních v Rakouském monarchii, která má řidičák,

sportuje, bruslí, jezdí na koni, hráje tennis, všechno tyto věci provozuje

a není žádným způsobem jako úsedlá.

Její vztah můžu mě poměrně otevřenit.

My to býme díky dopisu, který napíše s vemu bratru Johanesovi,

že se vlastně vyznává z toho, jak ti muži na ní působí

a jak bez toho mužského elementu ve svém životě

nemůže být ani fyzický.

Tak ona v podstatě, i když potom už se ohliží,

třeba za krauzem, tak to, jakým způsobem,

jako mluví nebo píše o vztahu k můžům,

když budu citovat, je ponižující zvyšovat nedostižností

můžovu žádostivost.

Takže být dostižná.

Měl by mě mít, aby poznal, jak jsem pro něho nedosažitelná,

teprve pak může jeho touha růst,

a teprve pak bude jeho touha platit mě,

a teprve pak se jej mohu zbavit.

To je jako o co zvláštní logika.

To znamená, nebudu nedostižná,

on si to vyskouší, bude po mě toužit ještě víc,

a já mohou říct si ne.

A což ona dělá?

Což ona právě důzmí můžům.

Takže v těch denících se třeba objevuje skladka JR,

i v té spovědi bratrovi vlastně se objevuje skladka JR,

což jak se domnívají Roberta,

kazda někbe ze cenní, který napsali knížku

a i další badatele,

tak je polský šlehtic Józef řištševský.

V té doby 18 lety.

V té doby 18 lety je přes 20.

A dost evidentně to bylo hodně intenzivní.

V tej Itálii a Vnichově.

Vřímně.

V přímo fyzických intenzivních.

Nebyla nedostižná.

Tak?

V opravdu jako vášňová emoce,

ale i jak ono o tom píše vlastně doby,

kdy to prožívá,

a kdy má prostě ten intenzivní fyzický vztah

s tímto mladíkem.

Tak vlastně o tom píše s týlem,

jako o záníku ten řekot,

tohle je příliš mladý.

No ale zase je to fob dobí,

kdy...

Nostálketské to je.

Od roku 1907 mým má potředetovat Bakš Wabinski,

který další ze svých můz,

oni i ty muži to měli vlastně poměrtně přidavé.

No, tohle je právě jako...

Ano, dokončitře.

Ne, oni jsme to vpadli.

Vyznámá kolem roku 1910 lásku,

a zároveň jako po dvou letech,

když ona píše v neustálého pozvání

Švabinski, oni se potkávali jinde

v rámce svého vztahu,

a píše pozvání do těch Janovic,

tak Švabinski si pozděchuje,

že již ho to unavuje.

A do Janovic nepríjede.

Už má jinou můzu.

No, protože pokud to vůbec bylo tam jako...

To je to, to je to.

Na rozdíl od Krause

a třeba od toho polského šlehtice

nemáme potvrzeno díjí samotnou.

Tak, tak to tam nikde není,

není to dochledatelné,

nikdo se to už asi nikdy nedoví,

jak to proběhlo.

Teď množí usuzují z těch,

jak se vyvějí tějí portlety,

nádřív s kicou,

pak ten obraz,

který jsme viděli tady v zámku,

a pak litografy barevnou,

což u něj opravnu nebylo běžné,

že by tohle techniku používal.

A teď jak se vyví,

jako od té, jako snívé dívky

přes tu v Izrálo, už jenu,

v tofam fatal té litografy,

ale jich množí z toho,

jako usuzí na tyto věci,

myslím, že to je trošku přenále.

Proto dost nepříjme rukazy.

Tak, je to hodně nepříjme,

ale pokud bychom to překostili,

a tak nějaký poměrkní odčetě

mělo táska,

jak moc intensivně a fyzický třeba,

Švabinský je přesná ukázka toho,

jak ona může být vnímána,

jako tam můza.

Jako pro něj to je můza,

takže to je prostě vy

inspirační moment,

kterého samozřejmě nabažíme,

pak jdu za jinou inspirací.

Potřebuje občerstvit

tak množí mapu.

Ostatně i si,

pokud si kní ten vztah

opravdu takhle vybudoval,

tak si je vybudoval

pravděpovědně v době,

kde jeho manželství

ze ho předchodí můžou,

jak si uvadalo.

Tak já jsem tak

FMS-cky obsal.

Tak,

ale to se nedá říct

o Hrylkema Okrauzově.

Ne.

Tam je to opravdu

partnerství v tom umění,

v tom vnímání kultury,

jazyka.

To je partnerství.

On si se to staví

jako,

ty si mé ucho,

které naslouchá.

A já teprve,

když k tomu uchumluvím,

tak nacházím

ta správná slova.

Takže

bud mi odrazový můstkem

k mé tvorbě

a taký inutě,

aby včetla jeho texty

a přepisovala jeho texty

a tak dál.

Ale ona to takhle nevnímá.

Ona chce být

mnohem emancipovanější,

mnohem intenzivnějí

v té tvorbu

jako takové.

Tím, co u to švabinského

je to přesně

buď krásna

a neruž.

Jako odrazový můstek

to je trošku,

to by se jí asi

nedívilo.

To je krauzu v pohle.

Tak.

Nemůj.

Ale u toho

švabinského to takhle je

a tam je taky vidí,

že to asi pro ní nebyl tak podstatné,

protože na tom

jako připustí to.

No ho se vidě.

Tohle...

Tenhle

postojí švabinský,

k tomu má.

Taký ostatní,

když tak prosíš

švabinského,

když je ovejza,

protektorá to

když jednáky to otázka možností.

Je to otázka možností.

Ale...

Už se to se dávno plejčí.

Už se to dávno plejčí.

To není rok 1910,

když se pohybuje.

No ona je prostě i v tomhle

nerealistická.

To je další věc.

Ona není realista.

Ona je,

pravdu,

ona sní o světě,

jak si ho představuje.

Takže,

když říjí prostě,

řeknout,

za protektor a tu zámek,

tak ona chce psát Hitlerový.

Ale myslím,

že žila v jedném světě,

než ště,

řeknout.

To je můj svět,

který nesmím opustit.

Dějí,

nesom někdy brutálnější než...

A realita byla úplně jiná,

než sen,

nebo

možná vzhlížení

k minulým snům.

Ještě další věc,

to už jsme zmínili v první díle,

to je jako

spitováně,

obracení se spě do toho života,

trošku nostalgicky

a trošku,

jako emočně.

Tam je pak prostě otázka,

jak ho konstruuje,

jak se k němu staví,

jak se uniká do nějakého

vnitřního exilu

před krizovými momenty

ať už vztahovými

nebo společenskými.

Ale pak je tam otázka

jejich schopnosti.

Jako,

jestli,

že chce být

tvůrčí umělkěně

s těmi svými...

Čeho je vlastně mocná.

Tak máš to může jít,

jak ona vlastně vytvoří

kroniku Janovic,

napíše nějaké teksty.

Ale dílo,

dílo nemáš.

Ale ještě dílo žádné

prostě jako byla jenom

jako zase

iluze

a romantika

toho té tvorby.

Otevřel bolestivou otázku?

No.

Ano.

Ale myslím si,

že nás jako jedno

třeba čeká.

Ještě to kod tohle

jestli to nebylo jenom

snění o tom,

že budu umělkyní,

ale navíc to nebylo.

No se dělo by to k tomu

vztahu toho dílu,

to znamená Rainer,

Maria Rilka,

si do nej nádherná.

Trošku je to snění

a z několika střípku

zetkává,

no ale

ten osud vytvoříte

tak siln,

že se o něm mluví

a píše do dnešku.

Je to tak.

Rilke,

patří do té řady

lidí,

kteří opouští

Sydony,

řívni,

do náčeká.

Vlastně jí zemře

Brezy otec,

matka zemře

ve chvíli,

kdy Sydony

nemá sní vřízené účny,

takže to

sustane neuzavřené,

jako nemá

tu emanci patci

od té matky dokončenou

a matka odejde

a tyto Sydony

no a další na řadě je

brater,

že ho se kterým měl

1913,

tak,

kterým měla veľmi

intensivní stach ten Johan

a následuje

rilke už potom.

1926

na Leukémy

ve Švícarsku

a to

a vlastně roky

se neviděli,

jenci psali.

No ale zase,

když má potom problémy

ve exilu,

tak prodává jeho dopisy

těsně před smrtí

a by se vlastně

finančně vylepšila,

když rilke je velká jméro.

Za 450 liber.

Když nemáte,

a potřebujete žít

a odsitlyste se

ve exilu bez panství

a tak máte

vzpomínky

a rilkeho dopisy.

To je smutný konec.

Je.

Tak se budem projít

a pak se damy do toho krauzu.

Já bych se prošel

a v Karlokrausu

bude mužná dynamičtější výraz.

I když ten park je

teda jak...

Nemáte rýmu trochu?

Přestala znítat.

Nemám rýmu.

Vůbec se mi nevede dobře.

Nám si můžu nám se došli.

Ale když se projdu

potoká, by se ochladil a tak...

Ty komisíte,

že neskovej tvoříme fotku

s tehlík pod Vorobárem?

Ne, nejsem si jist.

Ale já se doradči projít.

Tofám, že nedojdu na místní rybytov.

To dojdeme na konci.

Tak jo, děkuji,

že se poslucháte se z náma

zase po bylych vlků

v Vianovicích v parku

a za týden se tady potkáme

ještě jedno,

protože nám se odsudne chce.

Tak za týden

iště Vianovicích.

www.vianovicích.com

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.

Vrchotovy Janovice se zapsaly do kulturní mapy Evropy nejen svým unikátním parkem a jeho ušlechtilou autorkou Sidonií Nádhernou, ale
především významným vztahem, který k baronce i jejímu zámku mělo hned několik významných umělců své doby. Třeba Rainer Maria Rilke, třebaže zde pobýval jen třikrát, přesto k Janovicím neodmyslitelně patří.