Přepište dějiny: Léto u Sidonie Nádherné: Karl Kraus

Posluchate přepište Děny z Janovic, z vrchotových Janovic z parku, myslím se.

Od Stolu Karla Krause.

Ale je to nekončí a my jsme se ještě nezvedli od Stolu Karla Krause.

Ostatně dnes se ho budeme držet pořádně,

protože dnešní díl bude Krauzový a Sidoný patřit.

A že se je?

Če ho držet.

Já vám ukážu, což v podcastu seděje, málo kdy,

pak to tam dáme na sítě.

Znáte tu dle fotografii?

Já mi jíběj popíšu.

Fotografii je automobil Sidoný a Karl.

Tady před zámkem. Karl je tam i brater Charlie a je tam,

chůvá mej-mej, ta irská, Mary Cooney.

A je tam Mechtild a Lichtovská, to tam vlastně všichni.

Ale Karl Krause, všimějte si je úplně vzadu.

Je trochu v pozadí.

A je schrbený a evidentně přichází teprve k té fotografii.

Jako kdyby se mu nechtělo.

Jeří Rák jedno vypravil ta fotografii.

Udajně vznikla tak, že Sidoný je trvala na tom,

že v dobrém raním slunci se musí vyfotit ze svým novým automobilem.

A se v svými hosty.

Takže Krause není, že Vitalis postel ještě přinučili, aby se v oblík.

Když je v zupanu.

Ne přišel tam v zupanu.

Takže se tváří kycele někde v pozadití fotky.

A vůbec se mu do toho nechce.

To je mozezka nálada.

Kovátpov svéřitka a 20 leta.

Ano, ano. 20 leta před zámkem.

Krásne.

Sidoný je hrdě zavolantem v klubouku

a Karol Krause tam někde,

Sotva se dobel hávák, fotce a musel odložit zupanu.

A je úplně neštěstný kamo to v lečou chudáka.

Ale tak neštěstný tady rozhodně nebyl vždycky.

Oni i kotrmilce jak zájemné ostahu byly.

Také ho není dynamické.

Ne probereme určitě všechno doporočujeme číst Karla Krause.

Tak ještě jednou na posledi tady ve vrchatových hanovicích je Martin Graman.

A tady u Krauseva stolu stále Michla Stehlík.

No, zdejší zámek si prošel velmi čilým stavevním vývoje.

Náliherní zborutí nám byli mobilitování pro 1838.

Angličti na v dětském pokojí Němčina doma s učitlem.

Jazyk můj země nikdy správně.

Původně od středověké vodní tvrze přeze renesanční zámek.

Až po barokní přestavbu a její součástí právě už bylo vytvoření

v formální francouzské zahradě.

To může od ním u stilu šlechty a třebo tam napříklat cestování.

To cestování je přesledný návernou velmi příznačené.

Rainer Máry a Rilke ve svých vzpomínkách

velmi často vzpomínal na intímní a domáckou atmosféru,

která panovala ve vrchotových jalovincích.

V roce 1913 Rilke ještě žije a od Sidonie se dozvěděl

s drcující správu, že si její starší brat Rio Hanec

28. v Větna v Něchově zalživok.

Kdo tady pobýval častěj, však byl Německý žurnalista

dramatik Karl Kraus.

Harle, pojďte dál.

Nikoukijte francé, kvězněte panu Krausově

závazat ladit, rychle.

Ne, ne, ne, není třeba.

Je to jen pár kních a časopisů, archiapera.

Už se nemůžu dočkat vaší záhrady a kameného stol.

Konečně budou moci opět v klidu psát.

Jelšen, jero, jero, jero, jero, jero, jero, jero, jero, jero, jero, jero, jero, jero, jero.

Krause se do Krause zamilovala.

V deníku ho nazývá nejlepším, nejmělejším a nejušlechtilejším mužem.

Nažíva a jí postěhuji dvě největší totality nazistická v období okupace.

Také baronka Sidonie musela opustit svý zámek,

do kterého se nastěhovalo tankové velitelství SS a tankové opravny.

Tak potom komunistická.

Ten jeden z těch soudrhů, kterým nenáviděl všechny kříža, katoička,

tohle to začal nici tlámal to.

Nakonec se mi podařilo dostat se přes hranici.

Jaká je to radosť?

Ocitnouce po 11 letech zajetí zase na svopodě.

Baronka Sidonie nádherná, zemřela v Denhemu, 30. září 1950.

Už ten začátek vztahu, jak jsme to říkali,

v prvním díl mezi Krausem a Sidonie je dost hektický,

protože ona vlastně velmi trpí strátou toho bratra Jana,

který navíc zemře tak jako nečekaně a problematicky.

Ona k nim měla opravdu jako asi ze všech lidí nejblíž.

I v tyte upovahou.

V stejné broce velmi brzy poté osmého září, 19.13.

Na sebe narazí v Café Imperiál ve Výdních,

kdy je se znamuje její budoucí manžel,

Max Tundra, také se dostaneme, jakého velmi zajímáme mimo osudu.

Ale to zajskrí, okamžitě.

Nástráví několik hektických dní ve Výdni,

projíštkami, návštěvami, pobytem dokonce u ní v bytě,

kde je to prostě silné a od samého začátku.

Velmi brzy se Kraus také objeví v rotových Janovicích.

Ostatně můj oblíbený Florian Ilié v tom roce 1913

píše 26 listopadu, píše z hotelu Pallas v Praze.

Sidon je nádherná Krausový Telegram.

Přijeď v noci, oddaně Sidon je.

Přijel a Sidon je si zapíše po prvé.

A toukste v tom roce 1913 na samém začátku.

Ale ten vztach je takový jako provázený různým...

...odbočkami.

Ne, odbočkami to taky.

V koniec konců Sidon je taky není jediná,

že nakolem Krause v té době ten jeho výdeňský kruh

a ty faninky obdíhuvatelky je velmi intensivní.

Ale oni se vlastně se známí na začátku září 1913

a začátkem ří na 1913 se dokonce sidelný je s Rilkem

zůčastní premiéry.

Myslíte dražďanech?

Zvěstování od Claudela.

A tam se chce seznámit s Rilkem Franz Werfel.

Další velký smysovatel, budoucí.

Tak budou tady ještě mlady.

Tak jsou představeni a Sidon je k němu odtažitá

a Werfel je protivný.

A protože ona ho tak jako...

Přehlíží.

Přehlíží.

Tak ono oni začne šířit,

že vůbec není žádná baronka

a že dokonce jezdila s cirkusem.

O, tak rastná pomluva.

No to jo.

Ale nemůžete to udělat ženě,

do které se před měsícem zameloval Karl Kraus.

Takže to je na ostří pero?

No ale prostě v dífakl výjde

tak zžíravé komentování.

Nejen Werfel jako takového,

ale všech pražských německých mladých básníků,

kteří prostě se tam množí,

prostě geometrickou řadou.

A teď prostě opravdu je paroduje

a tělá si z toho Werfela

plného hlupáka.

Tak Werfel se po tomu mluví, ne?

Ale někdy to už nenapravíte vstahy.

O začátku pošleteš,

že nejste baronka a jste z cirkusu.

Urazite lásku Karla Krause,

tak to fakt není pro začínající obásníka

úplně dobrý start.

V záště výdenské kritiky.

Kraus je vidět už o začátku

jako ochranitelská,

prostě můžská rolem.

No a pro prvé,

jsem do Vrchotových Hanověc příždí už v listopadu.

Pravět, to je ten listopad.

1913.

A trávíc dokonce Vánoce.

A to dokonce s Adolfem Losem.

Přijtel Karla Krause.

A ostatně existuje

z losových 60.

Fotografie je velmi hezká.

Kde jim tenš v losově,

tedy Milerovi je v Praze,

kterou bych si postavil,

jako architekt.

Sydonie si tam dopoznal,

že ta věla je příšerná,

protože v chodáci lidi musí chodit

v úplnost chodech.

Samý schod to tam je.

Ale ta fotografie

je velmi zvukový,

ale třeba když tam ukázováno

tady mladotová sousetka

s vedlejšího pánství a podobně.

Ale málo když se u té popisky,

kterou třeba v té literatuře

kolem Sydony a Krause vidíte,

ukázu, že tefotografii v druhé řadě

stojí třeba machar.

Ten se tam nezdurazňuje.

Adolf Los, když jste ho zmínil,

on je opravdu blízko,

kálo Krause,

jsme v minulem díle zmínili

když je to ten jako žit,

ale Krause

se stane ze svým rozhodnutím,

si se jenom napadlejte katolíkem.

1911 přestoupí jako

katolické výře.

A kdo může tak motra?

Adolf Los.

Asi se teda s církví skončí v 1923

poměrně brzo, ale ten Los

můbil opravdu hodně blízko

z těch přátel.

Vánoce roku 1913

od kotových Janovicích, Los i Krause

a když jsme mluvili

v ten minulý týden o tom,

jak Krause vnímal

jejich vztah, k čemu

to si do nejvyho životě uhráje roli,

tak myslím, ten výrok je,

když služ mi přeje,

že hned náleznu své slovo.

Můž má to slovo, může ten autor,

že náje ten služ.

No, zase si do nej dodává

v rámci jejich vztahů pro čláska.

Vždycky znamená u muže stejně jako uženy

níčení.

Myslím vše v těch kotových lecích,

co si prožíli mezi lety 13.

36.

Ještě v době, když je Jan,

nádherný, ještě před seznámením,

z Krausem vlastně na ní vyvíjen,

dozmasivní nátlek, aby se stavovské vdala,

protože je jasné, že Jan nebude

pokračovatelném rodu i kvůli své

jak si po hlavních roby.

A není jste zde se Charlie,

kdy ožení, protože ten má

přece jako Charlie,

a vlastně ten, kdo po Janově

nevědně ten párká věnuje se zušlechťování

toho domu a péči o to hospodářství

nejako za pidlení v těch Janovicích.

On tady sedí, teď asi do nýe

razuje po světě intenzivně.

On spíš ředitel panství,

on vlastně přestává v tuh vědstvím

cestováním a s těm ředitlem panství.

Dokonce kvůli tomu studie národu hospodárství

na univerzi, aby se do vzdělal tím

to směrem, protože jinak je právní,

takže on

Tam nebylo jasné, když se to odvědne, a navíc Čádli taky se nedožil vysokého věko, konec koncu.

A tředíš Jan tlačení to sydony, aby pokračování rodu bylo skrzení a ona si má najít stavovský odpovídajícího, že nícha tedy je ještě lepé, čím víše postaveného nobyli tím lepé.

Jí se dvoří jeden italský aristokrat, dlouhodobě Karlo, a dokonce tam potom v době toho vstahu

s Krausem ještě před vypuknutným první světové války dojde v během první světové války.

To se to bude v 2015.

Dojde k tomu, že se mají brát, dokonce se chystá svádba v římě, sydony je tam odjede.

A tam vpadne Karl Krause.

A konec kodí dní sedí před domem.

A nakonec si ho nevezme teda toho Karla.

Výmluva byla ta, že ní musel rukovat.

Ale realně to bylo proto, že prostě sydony je odjede z Krausem vpadky na sever, že opustí itály.

Ale to je taky romantika a hektika toho vstahu.

Jako jeho si vzít nechce a nemůže.

Vstavovské by to nebylo ani podlení odpovídající.

Ale on dokáže to, že si nevezme ani toho Itála.

Tak jak rilke se snaší zamezi toho, aby milastiky s Krausem,

tak Krause se zamezi toho, že ona se nevdá.

A když se vdá, tak ne, vlastně, jak si nadlouho.

No a ne, úplně šťastně.

Hlavně potom roce 1915 oni mají poměrně jako intenzivní vztak s Krausem.

Ostatně sedíme právě u toho z tolu, kdy Krause v tomhle období vlastně píše poslední nové lidstva.

Jako velmi ironicky pohled na to Rakousko.

Ze spoustu dobových citátů.

Jsou na společné dovolené ve svaté mořici, v neutrálním švícarsku.

A ten vztak se dostávat další z mnoha krizí až někdy.

V tom roce 1917, kdy se v roce 1919 rozejdou.

Je to jde z mnoha rozchodu, než se jdá se sešli.

A zápětí na tohle se teraz jdou neje vdá.

I když, jak jsme řekli, ten snětek není úplně šťastní.

No, ona se bude Maxetuna, toho, kdo je se znamel s Krausem.

To je jaká várně imperial.

To, že Stavovsky v pořádku, ale Max tuny excentrik.

Což ještě se odpovídáte na nátuře Sidonia, která volnomišlenká s tím nemá problém.

Ale to je člověk, který se zabýval výrazně jako pohybem, sportem.

Má se opičky.

A demonstru je to přesík veření vystoupení na dvou opičkách.

Ano, prostě jezdí po monarchii s jedvými opičkami

a koná přednášky o významu pohybu.

No, to je manžel, jak vyšitý.

Zala si manžela s opičkami.

Oni se berovou v roce 1920.

V Dubnu.

A do půjdu roku to manželství.

A v prosinci můj uteče.

Vychládá ona uteče z krauzem zase.

No, ale manželi se o až do roku 1933, kdy jsou rozvidení konečně.

342 nebo 33, myslím.

Formálně to vydržilo jako nějakých 13-12 let.

Ale Max tuny excentrik umírá v roce 1935 výdeňském blázen.

Ona předná tvrtě, že se s ním rozešla, protože byl blázen.

Ale to v tom roce 1927, myslím, ještě nebo tak zjevné.

On se stalo možná blázné, protože se s ním rozešla.

Nikdy nevíte co je příčené a co je důsledek v tomhle případě.

Takže jako tohle je tak rádko rechál svatba,

realná na půl roku, formální na nějakých 12 let.

A pak už se prostě sydonie nádherná nevdá.

Ostatně ještě před tím rozvodem v roce 1931 umírá,

br. Karel.

Znamená, ona je vlastně poslední z těch tří sourozenců

a musí řešit právě tu z právou panství.

Kdy vlastně na ní, na ní spadají ty věci, pro které se karel můžete návnout.

Co řízovná jako není blízka a nejdejí to,

takže s tím panstvím pomůže Max Lobkovic,

který dosadí své lidi do té správy,

revitalizují to osazenstvo,

někdo musí odejit, někdo nový lidé přichází

a starejí se o panství v Janovicích,

aby to vůbec nějak fungovalo,

asi do nej nemusela tak jako do této chvíle

řešit své finanční požadavky na svět.

Ale o nej dobíhají, ona není už tak movita,

jak se zdálo mnoho těch cest platí Karel Kraus.

No protože je tady pozemková reforma,

a oni přidouboval koučástek.

Statně i ten automobil, o kterého byly focení,

tak ten Kraus ještě navíc koupil.

No, ale když jsme u toho tobogánu,

toho jejich vstahu, když končí mančelství

s tunem, to faktické v roce 1920,

tak další intenzivní období je mezi lety 20,

respekt, které spíš 21, ale v lednu 24

následuje pro jistotu další rozchod,

takže zase jsou prostě v několik let

jako od sebe, když se asi rozejdou.

Aby se opět sešli a byli,

jakém si vstahu, roce 1927,

no a Karel Kraus bohužil umíráv,

roce 1936.

Takže to je opravdu jako vstahově na tobogánu

s dalšími muži,

kterých ostatně nebylo málo,

respekt, to je někteří byly i po smrti

Karel Krause poměrně logicky.

Takže ten vstah je opravdu jako veľmi bouřlivý

a veľmi intenzivní.

Mězméně, ona si pak jako,

zase jak mi říkali v té romantice,

to vlastně každé se životní etapy

hledně na tu předchozí

a pořádce k ní vracit,

tak potom Krausovina píše,

že byl zůstal píchou a koronou

mého životu.

A kdo je tedy Karel Krause?

Ale se nesem istý zdal naši

jako literální tradici,

ho vůbec vynímáme,

byt je to jako velký inspirátor

a když jsem se podíval na

spíš objem díla, samozřejmě i obsach,

tak je to hranice

pravidelným periodikem,

ale vychází, jak mu to víde,

někdy je to intenzivníši, někdy se odmlčí.

Od roku 1899 tam je ležši

spolu autory a tam je to silná generace.

A no, to je ten výdenský krůk.

Man, Trackle, Werfel,

Loos,

dokonce tam získá nějaké teksty

o Skaravá Ilda.

No ale od roku 1911 rozhodne,

že to bude přál celé sám.

A píše to celé sám? Až dokonce.

Až do vlastně do nástupu na cismu vrakou.

Víte, že se říká, že výšlo 922 sešitu,

které tvoří 20 tisíc stran.

Ten má jako napsáno

na několik životů

a vedle jsou další statistiky,

že vedle toho proslovil

na 700 veřejných přednášek

na téma literatura.

To je podstatné, on s tím

svým jako zájmém ojazyk

literatura kritiku obýždí

v stupu veřejného prostoru.

A koná veřejná vystoupení

jenom v Československu

u smrtí v roce 36. měl přes 70.

Velmi často samozřejmě v německých

oblastech nebo v centrach typu Praha.

Koná veřejné přednášky,

kde samozřejmě v německy

hovoří o významu jazyka

a velký kritik

fráze třeba,

jako vfrázovitost.

Byl to ironik.

Už tohle, že je to svět,

kterém člověk,

který se věnuje literární kritice

a kritice společnosti,

je tím populární v té Evropě.

A mimochodem, když je koná ve výdní

a i lez do jinde,

tak v druhé raděn v levo sedí,

že Sidon je nádherná,

a on přednáší pro ní do Elkemír.

Zároveň dokáže inspirovat.

Kolik máte následně můžu

i v naší tradici, kteří si na sebe

chtějí vzít téměř roli

Karla Krause a mít

svojí veřejnou roli

ať už těmi přednáškem nebo tím, jak píší.

Máte tady Fx Shaldus

s níkem jako tverkou velkou personu

ty, kteří chtějí následovat

u pochodení, ale i v té roli

v té společnosti.

Takže ve své době

bylo velmi obdivoval Karle Čapek.

Karla Krause pro něj bylo velký

a z hlavně brítký myslitel.

Ale z té naší literální paměti

trošku vypadl.

Jasně, ale kdo se na Krause

odkazuje ve své době

v té jihodobě,

tak tam máte Pavla Aiznera, Masaryka,

to je prostě

fakl, jak vyštítám.

Oto Karfišer Čapek, ostatní

Arnošt Krause u nás, Karel Poláček, Arne Lauryn,

Josef Kodíček, Peroutka.

A víte, za Krause má pochodení a Šaldama

závisník.

Já jsem.

A Peroutka má přítomnost,

taky výrazně inspirovaná.

A bychom chodím, já se tady

k teď českému vstavku Krausevý

vrátím je klikat Peroutkový, protože

to bylo jako přiznané.

Mnoho krát psal o Krausevý

hodotěla Krausevo dílo

a nekrology největší u nás, když zemřel

Krausev, tak vyšli právě přítomnosti.

Ani jednak to psal

Josef Kodíček, jednak Jan Mincer, což byl

překladatel Krausev do Češtěny

a jako jako největší, asi z náledzí

hodíla v té době, jeden z největších

a samozřejmě mnoho krát to píše Peroutka.

A tohle je zajímavý moment.

V chvíli, kdy

Peroutka měl

jazykově kritické námětky

z rovy

Vásízkému stílu jazyka.

Avančura se

vhájel a obrátil se ještě

mladému pražskému lingvistickému kroušku

argumentoval prostě,

tím, že ho oceňuje

tato mladá výnedce

Tak můj Peroutka

počátkem 1730 odpovídá

takto.

Cituje te potěšení filologů z nezvyklých

slov neologizmu, barbarizmu

a archajizmu, která prísou

bástnicky hodnotná už tím,

že se liší od běžních slov

sdělovatí řeči svojů zvukovou

učinností.

Nevím do jaké měry jste obeznámem

s dílem Karla Krause.

Je to muž, který dovede sedět nad jednou větou

několik hodin a dovolte, abych

Vás ujistil,

že vy věcech bástnické řeči

nemá ve své vlasti souperé.

A že pokud se stil utýká,

je aspoň takovou autoritou

jako filologický kongres.

Když život uplynul v sloužení řeči,

řekl zase toto.

Jen ta řeč,

která má rakovinu,

má sklon k novotvarům.

Užívatě neobičejných slov

je literární nespůsob.

Publiku se smějí klasti

docest jen myšlenkové obtíže.

Každý si vybíráme autority

podle své chutí.

Vy filologické teoretiky,

já může jenž má za sebou po jazykové stránce

nejčižstí dílo

který je v Čiště.

A tam byla ohromná výhodla,

že Peroutka čte na prosto bez problému Německy.

Jasně.

To je zase i ta jiná tradici,

ale skoro by řekl,

že v tomhle případě může jít o věc názoru,

protože já třeba byl ju vančuru

a ty jeho barbarizmi a neologizmi

za tím co Peroutka s Krausem chtějí být přesný.

Aby to nevznášel.

Myslím si, že se tady potýka

učitá jako

manjera, bravůra, to je jedno

to jsou moderní

a to už bude moderní v té

co dělá los z interiéry.

Klaus to tež dělá s němčinou.

Bude to prosté, čisté, jasné,

zbavené všech nánozu a všechny

kudrlinek a ornamentu.

Klaus je zločen,

to Klaus dělá v jazyce.

No ale zároveň u jazyka typu vančury

nechceme literalně teoretizovat.

Zase tam budeme někdy mezi rilkem vančuro,

kdy ta nejasnost,

mističnost vám vlastně dává

jako pro vlastní emoci, pro vytváření

vlastních obrazů, za tím, co

těhle lidé píší jako skalpelem,

tak vančura se z náši v oblacích.

Přesně tak, takže

jako je to tenhle rozdil,

není to jenom otázka, vkusuje to otázka

přístupu literatů, řekl jasí k psaní

jako takovému.

Nicméně, když se podíváme na

vztah Krause k Československu,

tak myslím, že to je strašně

zajímavé, protože ta jako

intensivní fáze, jeho pobytu

tak, o konckém slovenskému se nadal výčíně.

To je těžký rodák 1874.

Rodák výčíně, ale po 3 letech byl

přesunout rodiči do výdně, pak už teda to byl

vídeniák. Ale

on se vlastně sem stejně jako ten

rilke vrací do své domoviny

Krause, v těch

20. části 30. lidi

na světě, Československu

velmi ocenuje a velmi se k němu

jako vrací a upíná a vysvětluje

třeba jako ukázku

dělávať Československé jako příklad toho, jak se může

svoje moderný stát.

Přitom ale zároveň, jako typický Krause

prostě, že něco chváli, tak kritizuje zároveň

a předkál se samozřejmě

s Masarykem

hovořil s ním, konec konců

udržoval s tyky, jako s dalšími

Československými demokraty typů s čapkem a tak podobně.

Ale o Masarykové řekl, že to je

zázrak světových dějen, totiž

spojení státníka a čestného člověka.

U Krause už to nemusí

být mít úzkrause, to třeba psláv.

Bojuje proti nacjonalismu,

takže vlastně varuje Čechy předtím,

aby se chovali vůči Němcům

svým, nacjonálně

tak jako to bylo zvykem za Rakouska

což on třeba kritizuje velmi politiku

školskou, kdy prostě Češi

se snaží i ty německé oblasti

a zjako věproměňovat tím, že tam povolují

pouze České školství.

To je velmi obrovské stavby

v pohraničí, kte jsou

těmi Českými školami, aby se obsadil prostor.

A on už v 2022 v príjmu

se vlastně varuje před

vypětným podcitem národní výhry.

To, že taky Vistromy nemáme ve zvyku

ve svých dějenách akcentovat,

že tady něco takového mohlo být, že Češi

mají podcit národní výhry.

A podle toho jedna říká, tím jenom oživíte

ten starý militarizmus a povede to zase

ke střetu maketné.

To bylo jenom přítky jako ironik,

ale dobrý analitych.

A pokud jste ironik bez dobré analízy,

tak pak už jenom strílíte,

kdo samou učelné.

Jste dřít s Čechom v roce 22,

že jim hrozí

podcit národní výhry.

A že to může sposobit militarizmus

a střet s těm jenem.

A že to povede zase gnové krvy.

To je prozíravé.

Tak on píše jedno ze svý děl 3. valpůžina

noc dokončuje někde kolem roku 1933

s vědomím, kam se ta Evropa žene.

Máte tady autora, který mezi léty

15. až 19. napíše

poslední nové lidstva.

Tady někde u toho stolku.

A takže ty poslední dové

se jako budou opakovat

nebo se ženou dostejné

absurdy ty právě tím nacionalismem.

Ale říkajíte to Čechům

jako něveckým lůvící autor,

že nemají mít podcit

jako výhry výhry, když většina

toho národa nebo z Českého společenství

toho jako výhrubere.

Když jsme ještě o té modernity,

tak on se to projeví jako praktické výho životě.

On třeba jako rád sestu letadlem.

A píše právě Sidoní

Já jsem pak se říkal,

jak on mohl můžu zjít ty Janovice

přece jen v té době, i když jako řídil auto

nebo jezdil vlakem,

víme, že posledně, když odžížil,

Sidoní doprovázel na nádraží do Benešova,

ale od toho Benešova je do Prahy

a pak letil do výtně letadlem.

Moderný můžu, prostě moderný můžu.

A tady je to mořčík 1874?

Ano, je to mořčík.

Nebo Antóní Zapotek.

Taky mimo...

A co já teď tady?

Já jsem čekal, když se přiblížím

k tomu roku 1874,

abych můžu říct, a od 10 let

později se na rodí.

Svám, abych nechtěl hrát karty hledit.

Já si počkám.

Tak, já jsem na hranej.

Nemám žádnou spojitosí.

Ale

to je taky důvodřeba,

protože bych pak se Sidoní odcitne na krátko,

než zemře v Londínie, nebo v Anglii

v Exilu, tak mezi lidismy,

se kterými se setkávat,

který tu Mehtyl Delichnovskou

a ty Lobkovicovi a tak dále.

Ale tam je i peroutka.

Protože on se setkáva,

si se od 10 let starší ženou, než je on sám,

a to takže přesně.

Ale on se setkáva prostě s člověkem,

který ho spůje s Krausem.

On se setkáva se v zpomínku na ten svět,

kde ještě byl Karl Krausem.

Ale i tak zase jsme zpátky u toho,

kdyby osudy těhle lidí byli osudy zpomínek.

Ano.

Je to, kde se dostávají prostě

který se ocitou v exilu,

tak je to prostě jako obrovské defile

vzpomínek.

A já tu když ještě to vztahování k Čechám

uzavřu právě peroutkovým citátem

z roku 2008,

přítomnosti, kde mluví o Krause,

který tehdy byl navržen na...

Několiká byl navržen na...

Neměně 3krát.

Na Nobelovů cenu.

To je podobný osud jako čapek.

Navrhovali, ale nedali.

A říká, žije v Evropě muž,

taky spisovatel Karl Krause.

Jeho ždilo, kdy lec ten ták jde z Menschheit,

nejen je největším protestem,

jaký kdy byl protiválce na psán,

ale tak jest nad jediným dílem

poslední doby, které se při vši rozdílnosti

přiblížilo Sheikspírovské mohutnosti.

Muhodem...

No, ale muhodem Krause

se intenzivně zabíval Sheikspírem,

to víme i z dopisu Sidonii,

a taky o tom přednášel.

Takže jako to s pojení Krause a Sheikspíra

není jako jenom peroutkovské obdivné,

které je to jenom zpracionální základ,

to co Krause dělá.

Zase je tam hezké, že zvolíte ten přídomek

výdeňský autor,

nejakouzský autor.

Ano, otázka je,

tak to je typicky problém výdně,

že v té doby ještě stále,

to je výdeň a je rakouzko,

to moderní.

Znáte to, že výdeň je skoro

jako práhá, jenom práhá není jako výdeň.

Ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha, ha.

Vlastně Krause má

nepopiratelně

vliv na to, že Sidony,

o ní formuje do jisté míry,

tím, co myslí,

její péče, třeba její strach o jazyk,

jako jak ona píše, potom třeba i po té válce,

když si píše s

tím

vágnerem, s tím

konzistorikem, který zachranuje,

co se dá už vytběhem války,

tak ona můžečne psát, takže to těch dopisů

vkládá česká slova, kde může,

mluvá se, může, nebude psát, nikdy česky, protože

řeká, já jsem prostě se

učila jazyku u Krause, a Krause

prostě by mě zabil, kdyby věděl, jako prznila

jakýkoliv jazyk, a teď jako ten vztah tam je.

Já jsem si myslím, že Krause musel formovat

i ve vztahu, ke Čeství.

Že to, že ona se,

byhem té republiky a projevy se to jasně

na tom konci, v těch 30. letech

jako etabluje jako Česká,

mluvící německy, ale

nácionálně Česká.

Už to, že Mnihov

popisuje, tu chvíli se děje,

nespětně, ale v tu chvíli, kdy ona si píše do

deniku, je tady Mnihov,

tak to popisuje slovem zrada, je

český nacionální pohled.

Je to přihlášení se prostě k tomu národu.

Tak, ona to vnímá stejně jako Češi.

Je, a má absolutní

odpor k vašistům, k nazistům, prostě ke

i k jejich českým podobám.

Když jí vágner doporučí nějakého antikváře

v Praze, tak ona píše, ten vlajkar,

vždyš správůvá. Takže jasné.

Jo, ona je prostě samozřejmě po válci obvinená,

že mluvila německy, takže jako je

kolaborant, ale to obvinení belmi

rychle stroskotalo. Bylo jasné, že

není za co vzít. Absurdní.

No ale odchodem Karla Krause

a symbolicky poslední,

kdo vlastně opouští Sydony z těch jejich

blízkých ze Stareho světa, je

na v roce 42

Mary Cooney, který její

chůva May May, která s ní strávil

vlastně celý život, a poslední roky

věcí, to zamřela taky tady v zámku.

To je trošku symbolicky konec. Tak vlastně se to celé

uzavíra, ona opravdu zůstává sama dokonce

její umřevu i psy, a ona

zůstane v tom protektorátním prostředí

úplně opuštěná.

Mnoho přátel emigruje

zmálo, kým se může

setkávat a navíc postihné

ten kraj, ta katastrofa,

že je vyhlášen vojenským

teritoriem.

No to je 44 zabírá ve letelství SS

Sniánovický zámek, dokonce se

objevuje popočka koncentračního tábora

Flosenburg. Takže,

V Janovice jsou podobně jako velká čas

vlastně Benešovská, sedelčanská

vystihování se tykal 30 tisíc lidí,

kteří museli opustit ten prostor, bo to

zavřeno vojensky, a měl to byť

vojenské cvičiště, pravděpodobně

to byl test na věcí dlení čech, jako takových,

jak to půjde.

A Sidony je zabalý,

jak jsme si ostatní říkali, připrochá se

zámkem, co se dá do stovek

výden, odvezete o špediterskou firmou do

nedaleké fsy, která je jediná jí

zůstany, jako ten statek tam nějaký,

že si može podřit ten statek tam.

A tam do obrovské

storoly složí ty bedny, a zbytek

války tráví tím, že tam sedí bez

vody, bez elektriny,

bez telefonu a rády a

bez kontaktu s okolným světem.

Pošťák chodí jednou za pár dní,

a ona si dopisuje tedy s tím

archivářem Wagnerem v Praze a z několika

přátely, a to je celé, čím ona tráví.

Nemůže ani do parku, nemůže ani dojánovit,

protože to je vojensky uzavřený prostor.

Poválce se na chvíli vrátí, ale

vlastně moc není kam. A zachrání je park,

to je to, že prostě první, co je tak

zachránit park a vrátit mu jeho,

ale tam už ona mluví o tom, že musí

obnovit genius lodge, už je to to,

už to cítí tu vynulost. Už je to jenom tam vynulost,

už je jenom v tom obraze toho zaníklého

světa, který dálo není, už jako

nostalgicky buduje ten svět

kolem svých bývalých lásek

a bývalých partnerů a bývalého světa,

ale už to

není ani k životu, ani k něčemu,

ona je poslední ve své větvě

a výžet tímto celé končí

nakonec po UNR48

musí odejit

Britány.

V Londoni ubírá na Rakovinu Plitz

100 odek deně

a jej tělo se dostává

vlastně zpět domů, až

v tom roce 1999.

Ano, to jsem viděl, záběli

tady z Janovického parku, když tady byla ukládána

a kromě

Jeřího Gruši, který

byl velvyslanec v Německu

a

učasnil se toho, tak se toho taky

učasnil tedy, že minister kultury Pavel dostál

že jako myslím, že si Doni Hnádherná

by se dozdivila

jak se doba promění

ale zajímavé bylo, že

za nimi stál členorodů

v Ratislavu, kteří vlastněli

Janovice před nimi

tady nádhernými

takže jako viděl jak

tradice tam je, prostě přijeli na pořeb

na svý pandství

tady Antifolmerová

a byli tady velké sliby o tom, jak ty Janovice

se musí vrátit do toho

ještě z náviského čátku, nultých let

na českoděmecké foruma, jak Janovice budou řít

velké investice budou

a na ten zámek bude sloužit

prostě tomu střetávání, těch kultur

jako to vždycky bylo

úplně to neklaplo

v parku se pak vyrábila asi rok a půl

už jenom to byl problém

vyrobit a zařídit

měl několik smutných konců na jednou

a jinak je tu pořád krásně

tady bych si dovedlo představit právě

setkává díz mnoha tématy

no ale nemáte k tom těch tisí cektaru

které k tomu potřebujete, aby to živili

mohužel ne

mítte co budeme nařbytov

tak vy tu jde, prosím chcete předezni na mě

skončíme to nařbytovy, budeme se projít

parkem a podíváme se

konec konců

tak pojďme

tak

po krátkém asi dvou hodinovem

bloudění parkem

jsme našli řbytom

nechali jsme si poradit a

jsme tam

takže posledí místo odpočínku

si do nénaderné

tady jsou předtím desky po zemi rozeseté

na kterých jsou ména psu jako rover

a případně i koní

a týži zvěřen

je malý řbytůvek

jako dlaně

a tady

tady celý ten příběh na konec odpočívá

pokoj

tady je Jan Nádherný

jí bratra, zemřel 1913

výchově

tady jsou rodíče Karel Nádherný

a Amélie

1895 a 1910

svobodná paní

už má na náhrubu napzáno

no a když se vrátíme

zde v levo od stupu

tak tady

je Karel

ktady v pravo je Karel Nádherný

1931

no a v levo je

si do nénaderné paní na Janovicích

narozená ve vrchotových Janovicích

1.12.18

1885

a zemřela

30. září

1950

a pochová na Janovicích

dne

25.5

1929

takže

přesto všechno se na koniec

vrátila a

rodíče i všechny jsou rozenci

a ještě někde tady

pochová na tam Maricuni

to je tady někde tady

je vlastně jeská

spokoj večce ty věci uzavíraj

když máte, když to celé složí

na koniec přes všechny ty peripety

vydrželi výmečně po hromadě

všichni vždycky, kteří poznali

to trojíci těch jsou rozenci, jak říkali,

že to byly 3 kromovičení

a ten hřbytov, na které my

stojíme vlastně, nechá

vytvořit karel

pomírně krátce předtím, než jsem

sám uložen

a rodíče i bratra nechá přenest

z rodiné hrobky v chotovinách

takže, aby mě měli poblíž

tady v tom, už jenom to,

že vlastně tu hrobku stáhnu do toho parku

aby úplně uzavřit předtím světém

a zůstat tady spolu

je to na krásném klidné místě

v Janovickém parku

a na konci ta Sidonu je

přes všechny peripety a režimi doputujem

květnu 1999

no, tak končíme v takové

jako usebrané atmosféry

náledě hřbytová, ale

vlastně to je smířlivé

jsou spolu

tak, děkujeme, že jste léto strávili s nami

na výletech, zajte se někdy podívat do Janovicka

v parku hledat hřbytůvek

a je tady prostě náderně

je tady náderně i bezborudí

díky moc

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.