Čestmír Strakatý: Knedla: Králík je lepší maso než kuřecí, dáme vám nejlepší sousto, gastro průmysl funguje na drogách

Tady je Čestmě Strakati, vítejte u dalšího dílu mého podkástu, moc děkuju za všechnu podporu na hero-hero.co.nl o Čestmír.

Dnes si je mým hostem šev Kuchářian Knedla z restaurace Papílio, vítam vás, dobrý den.

Dobrý den.

Který má za sebou hodně štací celost světově po různých mišlenských restauracích, kde zbyla zkušenosti, začneme ale úplně na začátku.

Váše cesta k vaření, jak tomu všemu byla přes vaší rodinu, je to tak?

Účitě, účitě.

Váše prarodíče se se nepletu?

Přesně tak, prarodíče.

Já si mlu to obrovské štěstí, že jsem vydůvstal v rodinách, zmačiny i sociovy strany, kde vlastně ti dědové a babičky byli geniální kuchařky.

Všichno jsou nás pěstovalo.

Geniální kuchařky?

Geniální.

To bylo skvělí.

Na jednou stranu geniální, ale to byly ženské, které odmolička pořešli a pořešli dobře a vynovali se tomu.

A říkám, prostě, já si nepamatují jediný dlou, že bych prostě jako řekl, že to byla jako špatný, jo?

Hlavně jsou nás všechno zpracovalo, měli jsme za hrady, všechno jsou nás pěstovalo.

Já si nepamatují.

Vy jste vysedníku?

Vysedníku.

Vysedníku, přesně tak.

Vysedníku vezdíval jsem do litom išle, kde jsem měl babičku a stříčka samozřejmě, za kterým jezdím doteď.

A to byl taky vlastně, mě to taky naučil strašně moc věcí, co se když jevaření, on má jako perfektně hlavné vených hucení.

A do teď, když k němu jedu na vštívy, tak vlastně už mi píše nebo vládo předů, prostě co budeme vařit, jak to budeme vařit, jo my se sejdeme.

A vlastně já si odpočnout do jiné kuchy, že vlastně tam vaříme spolu, otevřem s nějakou lávinku výna, jo?

A vlastně si podiskutujeme, pustíme si hudbu a vlastně vaříme.

Vlastně vaříme, jo, a je to vlastně taky jako, pak přídou kamarádi mojej, nebo tak a...

Takže to je takový nastavení vašeho vztahu kýdlu?

Přesně tak, u nás v rodině vlastně to jídlo vždycky spojovalo a vždycky tak astronomie u nás byla strašně na vrcholu, když jako níkdo z naší rodiny nikdy jako nevařil ve restauraci nebo tak.

Vlastně byly to lidi, kteří vyrůhtali na vesnici a nebo potom mají ten vztah k tomu jít úplně jiný, než jako byžný člověk.

Říkám, tím, že jsme všechno pěstovali nebo tím, že jsme všechno dělali sami, měli jsme z kliníky, pářeníště, králíky s Lepice, vlastně všechno jsou nás...

Ty produkty prostě hráli prímno, prostě dobrý produkt, pak si to zavařit, pak si něco našlapací zelí, vlastně udělat z toho hromadu a vlastně s tím jako fungovat.

A tím, že to prostě ty babičky jasné strida prostě umil jako fakt lípneš všichni ostatní, teda z mího pohledu, tak jako mě to vchud malo.

A co vařili? Co jste vařili? Nebo by asi nejtehdy, ale nebo možná už taky, že jo?

Pro mě to teď jako nejsadeční, jako jídlo, který mluví do teď nejvíc, tak je králík na smetaně, no, od moji babičky, to prostě jako je nepřekonatelný jídlo.

Jeho pětně prošpekovat dobrým už pekem a k tomu, kdo mácí knedlíka, skvělá o máčka, to je prostě nejlepší jídlo.

Já osobně mám králíky a hodně rád, ale lidi ho moc jako nemusí, často, že moc jako neviem si mu narozumí, nebo jestli třeba,

mě nemají tu zkušenost, jako vy, a možná já taky, že měli v rodině někogo, kdo dál dobře, lidi ho moc nemusí, v Česku je to tak.

Já po mě není nepímno, protože já to vždyš to vezem jako ze svojí rodiny, tak jak králík se jdl, pořád, a vůbec jako lidi na vesnicích jí králíka pořád,

protože je to jako kurecí, ale lepší samozřejmě.

To je první možná kontroverstí věco, který jsme si povídali.

Je seník a tak dále, to je region, který není úplně bohatý, je trošku stráda a chvílemi. Jak byste tam tohle to vymínal?

To tak jsou to bývelé sudety, jsi se teda má to nádhernou krajinu, ale je vůbec jako gastor, takové tam trpí docela hodně.

Už tím, že teda je to v chůdodí, je to mězi, je to všude o klosu kopce a je pro dodavatel si myslím asi, takže je to vříšek.

Takže tam ta sezoná funguje hlavně na turystech, takže asi tam, co se týče, jako v Hory, Lyže a tak,

tak přece jenom tam jsou spíš, jako restaurace zaměření přímo na turysty, prostě rychle odbavit, rychle se najíst a jít dál.

Já to chápu, zároveň spíš, možná, že i proto, vaše přípůzní všichni měli dobře važit, protože prostě si to tam všechno vypesto,

ale tak dále, že ta situace je možná trošku dnutila, ne?

Tak já si myslím, že to spí bylo v naturalu těch lidí, vlastně drív, no, protože vlastně naší, nebo moji přeci sam dostali

po osidlování pohraničí, vlastně po druhvěstové válce, takže vydědeček byl zvalažská babička zhané, takže tam se vlastně takhle dostali

a lidí vlastně v té době tak prostě pocházeli z více dětí, jo, a prostě byli na nějakých stacích a prostě museli si u mě takho,

museli se o sebe postarát a vypestovací věci.

Zároveň sišel věnom z vašich rozhovorů dřívejších, že byste, ale pak se dostal, nebo četl,

že byste pak se dostal k vaření vlastně, ale náhodu, co se týče studia, tak dále,

že to nebylo tak, že byste si řekli, a budu kuchář, ale že možná ten vztah byl nějak nastaven,

ale zároveň byste vlastně spíšně věděl, co dělat, kdy?

No tak, já mám hodovku věceníku a vlastně po ukončení vlastně toho studia, tak jsme odlatili s kamarádem do Skocka

a vlastně já jsem ani v té doby nevidel, co chci dělat.

A tím, že jsme vlastně měli vysvědčí něko z gastronomie, od ramaturitu z gastronomie,

tak tam nás vzali prostě do Hotelu Hilton, kde jsem nějak začel pracovat.

A tam, když jsem se dostal do dobrém produktu a začel jsem s tím pracovat,

tak se ve mě probudili takové ty věci, co má člověk vlastně už jako naučený z toho děctví.

Takže na jednou pozná to, že když tam klucy si pali věci z prášku do vody,

v Hotelu Hilton, pení vězičkovým, tak já se mi udělal vývar,

nebo prostě tak výdle věci.

A všechny ty lidi, tak já jsem potom postupovat,

takže tím, že já jsem se dostal do této práce a potom jsem se posouval dál,

tak vlastně jsem v sobě vlastně našel takovou tú lástku, co mi předlá ta rodina, k tomu gastru.

A jaká teda pak byla ta vása zahraniční cesta,

protože vy jste strávo v zahraniční, říkáste, deset let?

No, osu myslím, je to.

Já jsem vlastně byl dva roky v tom skodsku, nebo něco před dva roky.

Potom jsem se vrátil do ČE, kde jsem působil v Hotelu For Seasons,

Sandro Vacordim, to byla první myšlenská restaurace v republice.

A když hlagro končilo, tak on mi pomohl najít práci v Itálii,

takže já jsem si odstěhoval potom do Itálie, koustiček Podnéapol,

do krásné důvózíčkové restaurace.

No, v té době už jsem věděl, že ta jítelské gastromi už má poměrně dost,

že jsem se naučil, co jsem potřebuval,

a že budu potřebuvat nějakých silných francustkých základ,

tak jsem si našiel, že ola Robuchuna, což byl genius francustské gastromie,

který dohromory vlastně poskládal 33 myšlinských věst po světě,

opravdu to, co vlastně on vymyslel, tak před třeba 40 lety,

tak dnešní to prestaurace světový furt vychází z těch letech,

jako třeba za tých receptů jeho, což je neuvržitelný,

jaký on byl jako vizionár.

Takže jsem si odstěhoval do Londona,

kde jsem pracoval právě jeho pobočce atelier.

Potom si mě vzal Andrea Cordy do Petrohradu,

už jako zástupce ševkůhře,

kde vlastně jsme otvíjeli první Four Seasons,

a tam jsem s ním už trávil něco přes tři a půl roku,

a pak když jsem vlastně zistěl,

že v té restauraci už začnám trošku stagnovat,

takže vlastně ta restaurace funguje poměrně dobře,

tak se potřebuju dostatečně kam dál,

tak jsem si odstěhoval do Ázie, do Hongkongu,

kde jsem pracoval jako zástupce pro Richarda Jacobusé

v restauraci Amber, hotelu Forsy, hotelu Mandarin Oriental.

A to byla také jedna z nejsilnějších zkušeností,

a potom jsem se vrátil zpátky.

A co vám to je za té zkušenosti?

Když říkáte, že ten Amber byla jedna z těch nejzásadní zkušenosti,

to máte je na svých stránkách napsané.

Tak proč?

No protože už se měl na kývěk,

na to zase tu gastronomí pochopit ještě o něco víc,

než když vám je prostě 22, 23 a 20.

Když vám je 23 a 20,

tak více méně,

musíte fakt jenom mít klapky na očích

a dělat přesně to, co vám někdo říká,

nezastavit se a více méně se nechat buzerovat

dělat tu práci, protože tak, jak má být.

Ve chvíli, kdy vám je prostě 28, 29 a už se vlastně ten zástupce,

no tak vlastně vy už buzerovat ty další.

Takže už vlastně ten tým musíte stavět jinak,

musíte ten tým trenovat, musíte obědnávat.

Už vlastně to není jenom o té práci, vlastně na té panvi,

nebo na té sekci, ale už o tom chodu té restaurace

jako takové celé.

Potom musíte začit přemýšlet jinak.

A je to o tom přemýšlení,

tedy o tom fungování,

nebo o tom, jak se vaří, co se vaří,

recepty a tak dále,

protože to je asi vždy hodně o kreativě toho člověka,

že nemůžete asi vycházit z toho,

co jste se, co jste vařilo někde,

před 5 lety, nebo 10 lety?

Vícemeně člověk vychází furt z těch technik.

A vícemeně ty nejzakladnější techniky

jsou prostě stražně staré

a vlastně bude všichni měli umět.

A furt se teda vytváří nové a nové.

To se člověk naučí právě v těch to restauracích

a pak se to snaží implementovat na těch různých receptech,

které si myslí, že by mu fungovali.

Tak to, co třeba děláme v Papíliu,

že vlastně se snažíme z těch starých receptů,

když se všichnášku oprášit

a dá tím novou tvář vlastně.

A bez té skušenosti to nejde v zahraničí?

Já si myslím, že ne.

Já si myslím, že učitě ne.

Máte pocit,

že když to někdo takhle skouší pezní.

Třeba i nějakou vysokou gastronomí

třeba v Česku,

tak že to třeba poznáte.

To asi nebo takhle.

Prostě jsou lidi,

který jsou prostě z kvělí kucháři

od naturelu

a můžou byť prostě mnohem

lepší třeba než nějakej zahraniční kuchář,

protože to dokážu vlastně sami v sobě nějak

vytvořit.

Ale pokud člověko pravdu chce,

pokud je to takový normální kuchář,

který se chce naučit

a pak se vrátit, tak je to jediná cesta.

Já to vždycky prostě přijdu

na vámho Hokei

nebo prostě k jiným sportům.

Prostě Hokei stídu do NHL

protože to je ta nejvyšší liga.

Takže když právě proto chodíti

kucháři čeští prostě do Londona

do Ameriky

do Francii do toho, teď

dvou, tří mišlinu, protože to ta nejvyšší liga.

Prostě v tý se ten člověk

pravdu naučí, pak se může vrátit zpátky

no a funguvat tady.

Z těch věcí, co se naučil, tak to asi posouvat tady.

Což se myslím, že to asi nejlepší možná cesta.

Prostě odcestovat, naučí se toho,

co nejvíc, vrátit se zpět

a začí na tom nějak funguvat.

A tady to posouvání tady funguje

určitě.

Já si myslím, že je hodně klientely, co třeba chodí právě

k nám, co cestují hodně po zahraničí

v myšlenských restauracích,

tak vlastně znají ten standart

a znají prostě

ten top gastronomy.

A pak když se vrátí tady do Čech

tak tady najdu prostě místa,

který jsou zkvělí a jedou

v tom tam jim směru.

Takže si myslím, že to se jim líbí, no.

A nejdu také místa, který se hrajou na to,

že jsou zkvělí?

No, jako takhle.

Já poměrně, abych se přiznal,

tak českou gastronomy za stolik nestledu.

Že já sledu spíš,

co se tady děje v zahraničí

a více méně,

tím, že jsem to hodně prošel

a vařil jsem z hodně kuchaři,

tak vlastně každý už někde uplyjinde,

každý je šef už někde v nějaký jednohvězdi,

dvouhvězdi, trochvězdi,

takže si tak různě jako sledujeme na vzáj,

mám mě spíš baví opravdu sledovat ten global,

v světě všichá je pár restaurací,

které taky sledují,

ale nemůžu říct, jakuž bych sledoval,

jako všechny a věděl bych kdo, kde co jak dělá

a vysišli nikdo nejco,

hraj nebo ne.

Vysoká gastronomia, to, o čem si bavíme,

je trochu pozerská,

je taková?

Vysoká gastronomia si pozerská.

To jako těžko říct,

co to znam?

Já to občas,

v reakcích na některé ty věci,

že vlastně si hraje na něco

a tak dále,

že to je taková hra s tím zdobením

a s tím vším vlastně a na cenu a podobně,

že tam vlastně není ta přidena hodnota,

protože to je taková,

jako by, možná, byste zmínil tu NHL,

nevím no,

že to je před taková hra,

jak tenhle tu diskuzi,

jak ji vidíte?

Takhle, pro mě jako

vysoká gastronomia nebo fine dining,

tak vždyť to,

že to je vlastně rodinu,

tak ta babička vám dyský dá

to nejlepší možné sousto,

nebo vám dyský tu nejlepší možnou věc,

v tom nejlepší PG

a to je vlastně ten fine dining,

že vlastně jenom to není ta babička,

ale je to tým těch proficiálních chůhářů,

který vám vám chce vytvořit,

ten nezapomentlný zážitek

na topsu rovinách

a vlastně z té topsu roviny

vezme ještě to nejlepší možné sousto,

připraví ho vlastně jenom tak,

že to je vlastně toho produktu

a je to vlastně o celé atmosféry

a nevím, jestli je to pozerský

já si myslím, že je to nejvyšší

stupeň hospitality,

jako po hostínství,

že opravdu se o vás někdo postará,

takže na to jako dlouho nezapomenete

takže já v tom nevidím vůbec nic pozerského,

jenom na tom vidím,

že za tím stojí strašně moc práce

a úsilí daných lidí,

který někou v těji boděšit

a jak vybíráte to,

které je tomu člověku dálte?

Tak samozřejmě se řídíme sezoností,

takže vždycky vybíráme

ty topsu roviny v té dané sezonie,

no to, že se podíváme,

co roste, podíváme se by do co má ufarmářů,

protože to, co má farmář,

tak má zrovna v té top kvalitě

no a z toho si začneme

nějak po maličku sklárat, co bychom mohli dělat

takže více méně ty meni

vlastně jsou si dost podobná,

protože v té sezonie vlastně máte ty top produkty

jako momentálně teď, tak máme prostě

zelených strebarborů

jo všechny

to jsou věhnětší, samozřejmě

králíci právě

takže tyto ty skvile jarní vězy

takže to vždycky poskláram,

tak bychom co si myslíme,

že by mělo jak fungovat, samozřejmě

to meni musí být nějak pestré

každý chod musí být

nějak vychucen

a to, co děláme v papíliu,

tak říkám, já se snažím držet toho,

co roste tady u nás

takže

našeho vlastně tady

středu overopského chápání

jako chutě, takže neběhme morské ryby

a vůbec jako zmořeníc

neběhme jenom sladkovodní ryby

zřek

jezer

no a vlastně tak se to snažíme

sklára na tom, co si myslím

že vlastně je dobré

pro Českého jako klienta

nebo

abychom ukázali vlastně jako moderní Českou gastronomí

tak aby když to někdo u nás dá

tak dosť často slyším

ty slováko

kostka veskluzu a tak

ale pak mě se straší

kostka veskluzu

to je vlastně něco malého

ale mě se pravě straší

líbí to, že k nám chodí

hosti, kterým je

50, 60, 70

a teď to jsou lidi

které jsou třeba na vysokých manažerských pozicích

teď tady ty restaurace znají

vysoká gastronomie

přídou k nám a dají si třeba věc

kterou o nich jedli malý

někde

když momentálně máme kradíka

a těchka si říkou, to je přesně

to, co jsme jako chtěli

dokážete v malým soustě

a teď to explosuje

teď kolikrát vůbec nevypará

tak, že by to mohlo být, ale je to zkyvelí

a teď na jednou sítí lidi rozhidovat

a musí povídat

a vlastně na tom, tohle je mě se strašně líbí

to jídlo, o ty lidi dokáže

absolútně změnit, kolikrát přivlíjí

ve špatné nálady

a po té degustaci pak řeknul

ale byste nám úplně změnil náladu

prostě cítíme se z kvěle

je to prostě to, co taky gastrolázně

že vlastně člověk tam přijde odpočinout

a uží je si to

a ta expose je něco, co

já si dost subjektivnížu

nebo to je něco, co vy dokážete

vytvořit

záměrně řekněme

no, jako

samozřejmě, to není

jak sloze do slova

ale prostě teď treba momentálně

máme jako jeden a misbuš

nebo takovou malou kanapku

tak máme takovou variací

hlávkového salátu se špekem

což dělávala moje babička

proč byla zhané a to prostě

když vyrosl hlávkové salát

tak mi řekla, ale by ješ vydloubnou

dva saláty do pařeníště

přines, ono udělal s tou záhlivku

bylo to v prostředku stolu

všichni to jedli

a na konci v tom odstu

bylo to srdíčko salátu

s tím špekem a říkali

to je to nejlepší soustojo

tak to je to nejlepší

jo, teď jsem s tohle dál

samozřejmě plný zálivky

s tím špekem

tak musím vyrobit něco podobného

tak jsme udělali

malou kanapku na zdoběnou

je to vlastně sněhová pusinga

který je z jarního hrážku

na tom právě to srdíčko

toho salátu máme na tom tu odstavou

zálivku ve formě gelu

takže jí dokážeme vlastně hodně zvírazniť

ale tak aby to vlastně pořád držila

potom takovou emulzi

suzeného špeku

a popkornu udělaný

z kůže toho prasátka

je to běkně nazdobené

vyprá to jako malý klubou

jak všichni se na to podívat

je to malá kanapka

to vidíte v těch očích těch líbí

a to mě třeba zky líbí když máme o to vřenou kuchyni

že já se vrátím

a tyka vidím ty lidí jít

a tyka jenom když vidím

že ten člověk třeba bude zavírá oči

nebo si jen tak pokivuje puso

teda hlavou

tak, že to těch lidem chudná

a to je vlastně to nejvíc pro nás

to znamená, že vy musíte být

v té restauraci, musíte být na tom placá

a byste tohle vidět

no samozřejmě

to znamená, že kdykoliv

jakýkoliv od přijde, tak mě tam uvidí

což si myslím, že je

na jedna z nejduždější věcí pro nás

protože jak myli si o nás lidí přečtou

nebo už u nás něco ví

tak mě v té kuchni chtějí vidět

a když jak mylej chef kuchař v té kuchyni

není, tak si myslím, že to je špatně

máme to obrovské štěstí

že pro vos máme nastavení

tak, že opravdu můžem mít ty tři zavírácí dny

takže ty šty dny tam vysky sem

v té kuchni je to obrovské zavíráce

který si tady ten Luxus dovolit

nemůžou, takže tam je to pochopitelné

ale za to jsem právě strašně rád,

že to takhle u nás je

a máme otevřenou kuchyni, to znamená,

že já vlastně vidím celý

celou restauraci

My jsme se bavili, kdyste přišel

o tom, jak vlastně náračné to je

a jak náračné to je

správně

je to pověsta o tom víc

To je to taková zajímové témanu

Vlastně já jsem se

vlastně do svých 28

nikdy nezeptal, kolik hodinu budu pracovat

kolik za to dostanu peněz

to mě vlastně nezajímel

protože já jsem se chtěli jenom naučit

od těch topkucharů

to nejlepší co vlastně o ní umí

takže vlastně já si viděle,

že tam jdou v podstatě na vojnu

že to pro mě není nic

kde bych musel

jenom jsem potřel vědět, že si zaplatím nájem

a kde budu bydlet

si tam pracují u hromady přes času

a tak

v té doby to bylo normální

mě to přijde normální doteď

ale přijde mi to normálně

jenom do té doby, pokud vás to baví, jak chce to dělat

pokud samozřejmě vás to nebaví

tak to nedělejte

je velice jednoduché

Jasně a vy teda pracujete

kolik hodin

My pracujeme většinu

začnáme v 10 hodin někdy

v 9 a podle toho jak hostí

takže když je to

kratší den, tak třeba v 11

tůž jsme doma

a někdy jsme tam do jedné

od rána

do dvou, do rána

na place, ve směst

ve směst spoklusu

To se může stát

Viděl jste film podvaru?

Viděl, viděl

Tak to u vás vypadá

Viděl a dokonce si myslím, že

kuchaři, které vařili v Londyně

tak si myslím, že to hodně prožívali

protože moc dobře ví

tady tohle tu

jsem se na to budu podívat v kině

A bych přibližil podvaru je o tom

o takovém jako velmi hektickém

dní v jedné podobné restaurace

která taky se snaží o

vysokou gastronomii, o fine dining

je trošku ve stresu

ten všech kuchař a věci se tam moc nedáří

a zároveň je tam

kritik

futkritik

je to prostě taký večer, který

směřuje jaké katastrofie

ale je vidět, že je z toho vidět hodně

ta tenze, která logicky často

v těch restauracích musí být, když někdo nepríjde

když se něco nedáří a tak dále

to možná znáte

Více mě ten film je celý poskládný

tak vy jako klíše

aby tam bylo všechno dohromady

což v tom Londyně

to fakt, já netrávam před tíma 10 lety

to takhle fakt funguvalo

že tohle prostě byl totalní standard

a když říkáte

tohle byl totalní standard

tak tě myslíte co?

ten střez, drogi, všechno

opravdu tlačit do makzima

to prostě tak bylo

teď už to samozřejmě tak dávno

není a od už 4 restaurací

si proměnili obrovský a teď dokonce

je velice těžké

pro myšlinské restaurace

na jítku chyře

když jsem nastupoval Krubušunový

tak po mě chtěli dvě myšlinské

zkušenosti

takže já smil tu výhodu, že jsem právě

pracuval Fitáli a Sandreou

v Praze

takže mě vzali automaticky

ale pokud bych neměl životopy

se myšlinskou zkušenost

tak by mě něko nebrali

nebrali v potas

co že v dnešním době vás vezmu více

meni do jakékoliv restaurace

bez jakékoliv zkušenosti

a proč se tohle změnilo? proč to teď těžší?

no jednak tomu samozřejmě Brexit

takové ve výsledku

lidi už nechtějí vlastně tomu dávat

tolik svého času

nejtě tolik odcovat?

no bo respektivně si myslím, že

pro mě gastromie je stil života

takže více meni a to nepočítem na hodiny

takže já jdu do práce

když je potřeba odcházím když je konec

takže bym ani nenapadlo

přemýšlet nad tím nějaký nák

a tak se to měl i když jste byl

ten zeměst na nec? učitě

ale chápat, že to tak mělo

že někdo chce prostě mít

jasný padla a jasný výkend

ale pak asi není vodný zeměst na nec pro vás?

no pro nás

učitě ne

ale nájde se stovky tisíce

restauraci, který fungujou tak

že tam budou mít jako skvělí

skvělí finančního hodinocení

plus třeba krátký směny

ale pak teda nevím

jakým to bude vycházet

restauraci

ale říkám, já se potřebu obklopit lidmi

a nepotřebuju člověka

který za mnou přijde a řekne mi

já chci pracovat 8 hodin

za tolik a tolik peněz, mít volné výkendi

a vlastně pro mě je důležitý můj osobní život

a ta práce pro mě nejí za tak důležitá

já si hledám lidí, pro který

ta práce je důležitá

ne protože výbyná jako nějaký tyran

který by potřebovali děku nutit

pracovat

ve výsledku je to jako zábava

a to na sezení je pro ten výstadek důležité?

samozřejmě

jako bez toho na sezení

který výstadek není?

no já si myslím, že na

a to netvrdím jako řeřvů na lidi

nebo jako jsme v nějakým super presu

to v žádným případě

já vlastně v těch restauracích

kde všude jsem po světě pracoval

tak jsem narazil na šefi

který byly úplně skvělí

jako byl třeba šef Andrea

který v životě snad nezahrval

a všichni ho miloval

to byl člověk, který byl symbol

byl pozitívní na nikohu nehrval

všechno bylo v pohodě

a pak jsem narazil na šefku

a který byly úřvaní

takový úplně nepříjemný

a takže

každá zkušenost mi dala něco

a i tyto zkušenosti my vlastně ukázali

jaké já bych jako nechtil nikdy být

takže i ty negativní viložitě

zkušenosti jsou

v Hongkongu jsem pracoval 7 mní

v týdnu a jeden den volna

a to jsou taky věci

které já už bych po svým tímu

jako nechtěl

to, že mají 3 dny volna a 4 dny pracujou

si myslím, že je prostě luxus

obrovský

ale pak když v té práci jsou

tak musí vydržet

to není jenom tím přítavu

uvařit to jídlo

ale ten celý den

je poměry na máhaví

to by nějaká příprava

samozřejmě, ty přípravy jsou nejsložitější

na celém tom dni

je to dřevat čisto

pořád dřevat všechno

potom ten výdej

potom ten úklid

a tím se to protáhne

chcete změnit drogy

tak mě zaujalo

což bylo v té gastroosténě

nebo před 10 lety

v nějakém tom nasezení

nebo podmínka

nutnost

hodně lidí se tím jako pomáhalo

hodně

jako i okolo vás

tak, no jasně

i vy jste měl tu zkušenost

já ne, já jsem drogy nikdy neboral

já jsem čech, takže já jsem si rysky dával pivka

ale až po práci teda samozřejmě

já si bylo spíš kontraproduktivní ne

no, přesně tak

takže já jsem na štěstí

třeba, co tam byli právě různí

tam kuchaři, tak tě pak odlišli na party

aště se zdrogoval

a druhý den ráno do práce

a to třeba já se jako nikdy neudělal

to jako, já naopak

pro mě jako přítřeva pozdě do práce

nebo tak, tak to bylo pro mě úplně

jako nejvyšší ponížení

Ruslan lup, pokud v Hongkongu s kolegi jste museli

jedst 7 dní vkuse

a pak jeden den volna, tak to jako

si umím představit, že prostě

ti vaše kolegové vy možná, ne

nevím, nějaký kokain, nebo něco

něco, co je trošku jako nakopné

možná potřebují

no, to já si myslím, že v tedy chyleti

jako velkých gastro metropolích

to

tak ten průmysl

bude se jako funguje prostě na těch drogách

protože jim to pomáhá velice

celý průmysl funguje na drogách

to je

to je hezky řečenou, možná do titulku

když jsme se bavili o tom vašem týmu

tak jedna z těch diskuzích

která se nedávno vedla ve veřeném prostoru

poměněně intensivně

a asi se stále vede do jisté míry

je, jakou roli v těch

restauracích mají ženy

a to je vždy ve

jak třeba vyvnímáte to

jestli je to máte dost

a tak dále, jste to řešíte

no, já jsem pracoval

všich restauracích

s námi pracovali ženy

a naopak právě

v tom gastroprůmyslu

pro mě osobně, si myslím, že

to vlastně nejvíc fair

protože tam vlastně nerozlišuje

ten je nabíráte někoho podle toho, jestli je můž nebo žena

jistě jim nabíráte na tu určitou pozici

takže musí zvládat

no, a to je celé

tak stejně taky nemusí zvládat

můž, stejně taky nemusí zvládat žena

je to možná fyzicky neáročné

výdereš a tak dále

to ano

samozřejmě

ale z na jednou stranu jako

v růci myslím, že v těch restauracích

vždycky fungovala prostě nějaká věc

jako nějaký

vždycky jsme si vypomohli nějak

a říkám, já jsem na to mi

protože třeba

já nev Hongkongu prostě tam

exekuty vše vlastně tak byla

skvělá ženska, která měla

ten tým podpalcem

a dělala papíry

všechno prostě byla taková velice organizovaná

to je třeba to, co ty ženský mají

si myslím, že mýho pohledu jít než chlapi

taková ta organizovanost vůbec

který v tom letom

takže říkám

když třeba urobíšu na tak tam se vlastně růčně

jsem muselaš lehat a bramborovákaš

s rychem Sahajdákem

s šefa kuchařem

zla degustacion

který říká, že podle ní jsou dokonce ženy

lepší kuchaři než muži

to nemůjím posoudit

já si myslím, že

já si myslím, že bys to vůbec

neměl jako nějak porovnávat

prostě jako muži verzu ženy

prostě někdo to prostě má

někdo to prostě nemá

díky

díky

moc děkuji, že jste doposlouchali

až jsem zbytek rozhovoru

nejde ty na hero-hero.co.l o Lomeno Čestměny

a uslyšíte v něm třeba tohle

když porovnám prostě restouroce, které tady jsou

tak se můžeme rozrovnit

jako to prestourocím

má to světovou úrovaň

v Českou

takže to vlastně birokratické dojistí

ale pořád

je to pořád instituce

která

je nejvíš na celém světě

jako nic víc, než Michelin

pro restaurace není

Jak spomínáte na Rusko

i vzdelem o tomu, co se ti děje v Rusku

tak jaké je podle vás Rusko

Takhle, když jsem tam přijel

tak jsem samozřejmě jel s obrovským

tak všichni vězky říkli

prožideš do Ruska, prošli je z Londina do Ruska

že si jsem se náhrův, jako neto

tak říkám, ale je to pro mě zkušenost

jo, je mi Peter Vace

jako rym

je pro mě prostě obrovská zkušenost

a chci to zažít

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.