Čestmír Strakatý: Jiří Padevět. Věčný antisemitismus, kolaborace a snaha přežít, hrdinství a komunistická (ne)totalita

Tady je Čestmír strakatý, vítejte u dalšího dílu mého podkástu.

Moc děkuju za všechnu podporu na hero-hero.co o Lmeno Čestmír.

Nové rozhovody každé úterí a pátek.

A dnes se mým hostem, spisovatel, nakladatel, badatel,

ostří komentátor, Jeří Padevěd. Vítám vás dobrý den.

Děkuju za pozvání.

Proce 1988 jste se dál kních kupcem, ještě za komunizmu bylo vám 22 let tédy.

Proč vlastně za té doby nesvobody jste si řekl chci ke kniha?

Tak já jsem původně chtěl do Antikvariátu,

což bylo prostředí ještě leko svobodnější než kniha kupetství.

A protože národní podnik kniha, který v té doby spravoval centrálně

všechny Antikvariáty v celém socijalistickém Česko-Slovensku,

neměl žádném preském Antikvariátu volné místo.

Teď jsem řekl, o tam místa byl velký zájem,

protože to byl nesmírně cenný zdroj dobrých knihech.

Tak jsem nakonec zakotl v knihek kupetství Česko-Slovenský spisovatel,

které bylo na národní tříde dneska je tam banka.

A to knihek kupetství bylo reprezentační a vypadlo jako mauzolejom trochu.

A já jsem, především jsem se chtěl prostě dostat ke knižkám,

protože což mladí děváci nebudou vědět,

za komunizmu to chodilo tak nebo v těch 70. a 80.

Takže byly takzvané knižní čtvrtky.

Znamená, že kniží novenky vycházely pouze ve čtvrtek

a stáli spokud vyšlo něco zajímavého,

tak se stála velmi dlo a frontáne na každého se dostalo.

Přeci kniha byla vzácnou komoditou v postatě,

což dneska už si nedovede nikdo představy.

Podpultové zboží.

Přesně tak.

Zboží je učené kestně něpotom třeba.

A takže jsem chtěl být úzdroje a když jsem byl přijat,

tak jsem vlastně zistil, že to nejenom vypadá jako mauzolejom,

to kniž koupetství, ale zároveň trošku jako mauzolom funguje.

Takže tam byly regály až do stropu, ten strop byl někde ve 3-4 metrach.

A ty horní police byly plné spisu lenina sovietských klasiků

a podobných kniž, které si někdo koupil možná jednou za rok,

být to jako pomstu někому nebo je z toho, nebo jako nevím,

do závodní knižovny místnil na cek komunistické strany.

Nebo něco takového čověty regály byly nesmě zaprášené

a jedním z mých úkolu bylo je občas o 3 tvlhtým a dríkem,

takže možná, že ty knihy někde plesnivý do dnes.

Otíral jste sovietské klasiky a myslitele.

Otíral jsem samotného Vladímireli Čelenina.

Vy jste zmínil, že ty čtvrtky byla tam možnost dostat se k nim knihám,

ale zároveň rok 88 to je tak jako napomezí té doby,

která vlastně byla nesvobodná a byla svobodná posléze.

Ale v roce 88 asi ještě samizdatová literatura

a podobné věci se tam neoběvovali.

No v knihku by jste určitěné, samozřejmě samizdatová literatura

se prodávala po hospodách, spíš.

To víme, ale spíš myslím ten typ literatury.

Ne, ne určitěné, ale nicmeně vycházely knihy,

které byt s oba před 20 lety, no 20 ano, všetě 10 letek ano,

které by třeba rozhodně v 50 letech nebo nebo by hem normalizace nevyšli,

že to uvolnění v rámci knižního trhu bylo maličké,

ale přece mňáke už tam bylo vyšel Třebo Ladislav Klíma,

který by by rozhodně byem v 70 lete asi nevyšel.

Já vnímám v posledních měsících,

možná v posledních několika málo jednotkách let,

znovu rozostřenoutu diskusi o tom, co je totalita.

To byla totalita, protože rok 88. a 80. lete obocně,

tam jsou úplně jiná než 50 let.

Jasně, ale zároveň tam i vzpomínky těchhdejších pamětníků prostě jsou taky různé.

Někdo říká, už jsme cítili tání, už to končilo, už se to rozvolňovalo.

Někdo říká, žilo se rám hrozně, myslili jsme si, že to tady bude navždy.

Takže to je asi taky otázka, jak to kdo má?

Jak to kdo má, v jaké byl konkrétní situaci,

ona to vzpomínání vždycky sanřej osobně zabarvené, vždycky tam nějaký zpomínkový optimizmus.

A pokud můjíme o Československém komunizmu,

tak já si myslím, že určitě nutné těch 40 let prostě dělit na různá období.

Že opravdu ten přelom 40. a 50. let byla děsivá brutální totalita,

na prosto krvavá v 60. letech,

protože 3. do roku 1963 fungoval ještě jeden z oranových komunistických lágrů na Yahymovsku,

tak ta 60. leta berem je určité uvolnění.

Byť zase to bylo uvolnit jenom takové, jak je důvodla komunistická strana.

A 70. leta jistě je tuhá normalizace,

která si myslím, že hodně lámala charák,

který hodně nutila lidi k rozhodnutím,

před krábitřa v demokracii nebyli někdy postaveni,

rozhodnutí jako v 50. letech netýkala života a smrtě už se títila.

Třeba toho jestli, když žádně co udělám,

jestli moje děti budou moc istorové vysokou školu,

nebo když žádně co udělám, jestli nepřídil zaměstnání.

I tohle je prostě dramatická volba.

A ta 80. leta byla velmi podobná,

jako ta 70. leta máte pravdu,

že tímto druhé číslo v tom ozmičku tam roce bylo vyšší,

tak ta doba byla trochu jiná.

A já myslím, že spoustě jeden bylo jasné,

že kteří měli informace,

že ten komunistický režim se už nemůže dlou držet,

protože předevřím už nebyl komunistický.

Byla to prostě jaká si podivna oligarchie,

která kromě pár fanatiků typu,

milou, že jakéž je prostě chtěla spíš prebendy

a moc faktickou, moc ekonomickou,

vlastně než ideologii.

Nicméně říct, byla to totalita je vlastně chybne,

protože je realně to celé to období nepopisuje.

Popisuje to část toho období nebo části toho období.

Tak i totalitě je několik definic,

takže jako velmi těžko říct, ale rozhodně v 50. letech,

a myslím, že do začátku 60. letech to nesporně totalita byla.

Ale rozhodně to byl vždycky režim.

To slovo režim zase je jako plovoucí trošku,

ale až do roku 1989 my měli vládu jedné strane,

které byli existovali formálně jiné politické strane,

ale které byli naprosto podřízeny komunistické strane

pro lesle agenty státní bezpečnosti,

a tato strana rozhodovalo všem.

Rozhodovala strana, a zase asi vracím do těch 50. let.

Tam už asi dneska každý ví,

že v 50. letech padli rusutky smrtě, padli kdo dostal,

25. letech si v podstatě odychl,

ale o těch rusucích na rozhodoval ten sout primárně.

Ten je vyskol, ale těch rusucích rozhodovala strana.

A když někdo v diskuzi použije pro dnešný dobů slovo režim?

No tak to je znamodřeně idiot.

Tam jako nelze, nelze říci,

jednak pokud použije slovo režim a nic se mu nestané,

tak to znamená, že se míní.

Jak to myslíte?

No protože může si říkat, co chce,

a nikdo mu za to nic neudělá.

Kdyby použil v 50. letech slovo režim,

tak končí foranovém lágru.

No ale oni zároveň, těchle lidé,

kteří tohle to říkají v této době,

pak říkají, ale je tu cenzura,

protože my nemůžeme rakušan tohle a tak dále.

Rozumíte?

Vnímájí ta reality.

Jasně, je pokřivené.

Je strašně pokřivené.

Zjevnějí velmi subjektiv.

Cenzuru vždycky vykonává jenom stát,

to znamená, že pokud někomu smaže příspěvěk Facebook

nebo Twitter, tak to není cenzura,

tak to je prostě opatření z úkromého subjektu.

A myslím, že máme dosť zákoných norem,

které by mohli upravovat tu,

diskuzili v hřeném prostoru,

ale nejsou aplikovány.

Máte pocit, že by měla být,

měli by tě normy upravovali.

Mám pocit, že kdyby kovod vám někdo vyhrožuje

na Facebooku smrtí, tak by měl být potrestan.

Podobně jakoby vám vyhrožilo smrtí sočí do očí.

A vám někdo vyhrožuje?

Mě ne, zatím.

Třeba pod dnešním rozhovoru, k tomu dojde.

Tak vy si neberete servítky občas na těch sociálních sítích?

No, ale nejsem hrubý.

Myslím, že na to můžou být asi různé názory.

Když se vrátím zpátky k tomu,

k tomu, k té povaze toho minulého režimu,

o které diskuzi,

ta snáha vidět tu dobou jinák hledat na ní to pozitivní,

řekněme bez nějakého ideologického zatížení,

nebo jak to, jak to, jako běříc,

realist racionálně nebo pragmaticky, nevím jak to říkne.

Rozumíte tomu?

Rozumím.

V každé době se máne do dobré.

Za protektátu se mělo spousta lidi

v rámci možného, v rámci,

v rámci té celkvé situace dobře

věřili tomu minimálně co do roku 1943,

že nazistické německo zvítězí.

A že skutečně buduje jakou si novou Evropu,

které se budou mít všichni dělníci,

rovníci dobře budou si mít všichni rádi.

Stejně tak tomu měří lidé před UNRM48

volili komunistickou stranu.

Ty volby si ce nebyli tleně slobodné,

ale byli demokratické, rozhodně nebyli zmanipulované.

A byť teda některí občané z nich byli veloučení

a ty lidé prostě volili komunistickou stranu,

protože byli přesvětěni o tom,

že se jim lépe povede.

Jenže boužel komunistel hali jako vždycky.

Máte pocit, že ta většina,

která v té společnosti je,

a ono to asi platí i pro ten protektorát na koniec,

je vlastně souhlasící.

Je vlastně přežívajíc.

Myslím, že vlastně ani nemožná souhlasící,

to je příliš už jako ostre.

Já jsem, že je prostě loztejná.

Že opravdu v řadě lidí stačí,

že je dostatek,

a že nejsou drahé potravené

a jim celkem jedno,

jestli tady je koalice spolu

nebo komunistická strana Česko-Slovenska

nebo kdokoliv jiný.

A čili to, co platilo?

A padon, ona je to možná nejspravnější strategie přežití.

To, co platilo,

řekněme v protektorátu do jisté míry,

a já vím, že tady ty analogie

jsou jako velmi pokulhávající,

děkuji jako všechny analogie,

nicméně.

To, co platilo v protektorátu,

od to, co platilo v těch jednotlivých fázích komunismů

do jisté míry, platí i teď,

že ta většina těch lidí,

jak vy říkáte, je loztejná

a vlastně záleží na tom, jak dobře se jim darí

a podle toho jsou nebo nejsou spokojí.

Počitě to platí, ale zároveň platí,

že ti lidé,

na které s odstupem času

my pohlížíme na ty poražené,

na ty zráce, na ty kolaboranti,

tak oni velmi často,

určitě nevšichni, některí to dělali

prostě zase zprospěchu,

ale některí to dělali opravdu

z pocitů, že dobře činí.

Opravdu té myšlence věřili

a teď jako můžeme

přemýšlet tom, co je horší,

jestli za palený fanatik

nebo jestli oportunista,

který za peníze, za výhody

půjde z kýmkoliv.

Mám pocit, že v dnešním době

třeba z půsto lidí věří tomu,

co říkáte, te lidi, která je vysite

s chvílí neslušně,

že to neopakujte.

Tak já myslím, že oni

často věří tomu, co říkají,

že to není tak, že by...

Tak ano máme tady lidi,

který věří, že ze mě placatá.

Máme tady lidi, který věří,

když vypějou savo, tak si vylečí

rakovinu otázka

co s tím.

A nebo je tam taková úvaha,

která může

s tím, že když se změní režim

o zovkách,

tak ten, kdo byl neuspěšný, může

být úspěšný. No tak to tam je vždycky.

To tam je vždycky, a je to

zase to určitá skupina lidí,

která se v těch děnách objevuje

znovu, znovu, nevím, jak je veliká.

A která se vždycky

dokáže, a někdy i několikrát

za sebou různých režime,

která se dokáže přisát

na tu momentální vládnoutří

skupinu a profitovat z toho.

Máme v naší historie, máme spoustu lidí,

a pak plinulé přešli

do služet přtátní bezpečnosti.

Prostě šli zatím, kdo byl

zrovnou moci. A zase možná to je

vlastně logické, možná to

antropologická konstanta.

Co to znamená? No to znamená,

že si jako silnější kmen výtězí

tak se k němu přidám.

A přežil. A tak ono to bylo

podobně i

po tom roce 89.

No samozřejmě. Že těti

úspěšní

tět, co stoupili do strany

v 70. a 80. letech

tak si myslím, že vytrtěrá

vyčná tam z nich stupová sopartomizmu

níkoliv v tom,

že by věřili komunistické myšlence

nebo že by dokonce byli vyčáci,

to si vůbec o nich nemyslím.

A pak přesně plinulé přešli do jakékoliv

politické stanej, která pro ně byla

zase výtahem nejenom k moci,

ale prostě je k prospěchu.

A je to diskolefikující, nebo co to vlastně vypovídá?

A si to vypovídá o povaze

těch lidí, my se nad tím můžeme

se narepohorošovat,

ale vždycky budeme mít menší majetky než oni.

Na druhou stranu máme takového prezidenta,

který je často kretizová,

na jemu často připomínaná

ta budouc, ta vytah jeho minulost

a to, že byl rozvětšíka všechny tyhle věci

a on říká,

že pak nejenom on

jeho zastánci říkají,

že tak pozdější kariera,

jak se to vyvážila,

na druhou stranu převážila,

tak asi to není konstantin.

No určitě ne,

já si myslím, že jste narazil na pana prezidenta,

myslím, že on je typickou ukázku

člověka, který si tohle to svoje

selhání, kterou on si je vědom,

které si odpracoval,

mnoho násobně odpracoval.

Máme tady řadu lidí, který byli

v komnetické strane, měkterí dokonce

ve funkcích

a druhou polovnou životas chvali

úplně nek Pavel Kohout například,

zapálený svazák,

zapálený budovatel komunistické hrá je

a potom

jako statičných artista, člověk

pro československý dizenta

pro obnovu demokracie uděl strašně moc.

Člověti lidé, kteří vlastně mění

ty dějiny a teď se vracím zpátky

k tomu přežití, tak těch je vlastně

menšina nebo mění, já nejmě

si mění dobré zpojěd.

No těch, kteří mění dějiny,

rozhodně vědské menšina.

Ale těch, kteří nějakým způsobem

možná i v nějaké te nejostřežíky

v laboraci, tak to jsou vlastně

extrémy a mezi tím je

ta většina, která se snaží.

Většina, která čeká, a čeká, kterou padne.

Občas tak máme,

máme celonáhrodní

vzedmutí několikrát ve 20.

stoletě, těch, co jsou trádemonstrací,

o 28. urína 39.

Nebo rok 69.

Nebo

i rok 68. samozřejmě,

nebo 17.85., kdy

když to vypadlo, že celá společnost

chce změnu.

Ale tohle je taky relativizované.

Jednak není celá nikdy,

plné václavské náměstí neznamnáš

tě celou společnost,

a jednak

ředa z těch lidí, kteří si tu změnu přejí.

Tak jsou pak třeba z té změny

sklamání.

A nebo, co jsem slyšil vlastně od celé řadil lidí,

řadil lidí na těch

náměstích, tam byla mimujena, protože

prostě chtěli to, co viděli v tom německu.

Nápadním německu.

Oni počídali s tím, že nadále zůstanou

tějí sociální vyhry, které mají,

jak tomu bude úplné krámy, takzvaného

západního zboží.

Což se se ne nestalo, protože to nejde.

Vlastně je tohle to nějakým

poučením pro

politiky, nebo co si z toho vzít?

Co si z toho vzít?

No, vzít si z toho,

že

asi to, že

plné václavské náměstí ještě neznamná,

že

no to je dobré

zpojení, protože je pravda,

že současní politici měli nedávno

plnou letenskou pláň, kde bylo 300 tisíc

lidí, a myslím, že pro nejich

podporů by se dnes 300 tisíc lidí

nesešlo, a je otázka, jak se by se zéšlo 300 lidí.

Tak já myslím, že

300 tisíc lidí na letenské

pláni

nebyla ani tak podpora

té hdejší opozice, když často

stečně lečit. To je pravda, to je pravda.

Pro test, pro ti jednomoli

garcholi.

Ano, to je pravda, a to byl

kde se spojíli velmi různé názorové

pravdy. Byla to z mojej strany

příležná skratká, ale zároveň to vypovídí

a něco o tom, že

pokud se mě to vrta, jestli si myslím, že dnes

by se sešlo 300 tisíc lidí na letné

na podporu této vlády, tak se obavám,

že nesešlo. No

proti ní, ale ostatně taky ne.

No proti ní taky ne. Je otázka, je otázka.

Proti ní se na letenské pláni sešlo asi

kločí. No, mám si mě, že pro grafích

bylo ich tam, bylo ich tam víc.

Na to posledním ich tam bylo tisíc,

řekněme. Na letenské pláni?

Aho. To byl

ta posledný do jednou demonstracie

Jensricha Reichla, která potom jeřila na letenskou

pláni, tak tam ješlo. Jošli myslíte.

Tam už pár set lidí byl.

Mění se váš pohled

na to, jaké

ty dějiny vlastně byli, ty moderně,

ty cbavme o tom 20. století, protože

to všechno ostatní, je

po služitě iště je zároveň trochu

měně relevantní, ale když to je taky otázka,

ale mění se váš pohled na to, jaké

je to 20. století bylo. No, tak když to vezmu

úplně osobně, tak znam, k tomu,

že já nemám o lidskem druhu

žádné iluze, tak

se moc vlastně neměnit ten pohled. A co to znamená,

že nemáte iluze? No,

vím, nebo vím. Tuším,

že většině lidí je

neschopna, ale vlastně někdy

dohnána k tomu silhání.

Nezoudím, somozřejmě. Já jsem se

v takhle dramatické situací

někdy neodstlo a

nechtěl bych si v ně odstnout,

takže se snažím nezoudit.

A

ale jako, když se pojádete do do 20. století,

tak jsem se souvněm

velmi výrazné pozitivní postavě,

těžké Jan Patočka, nebo Václav Havel

a douší je douší, nebo

Josef Mašín starší.

Ale zároveň v tom 20. století

je neuvěřitelné množství

lidí,

kteří velmi výrazně

selhali a někteří dokonce selhali několik

krát. A pak co tam lidé

jejich život je v podstavě

kontynuálním selháním. Z dnešního

pohledu. To jsou který lidé.

Například, například

poručík, takzvaný poručík

Vladimír Smarčiná,

který byl zaprotektorátu s řidně

Confidentem Gestapa,

některé archivní dokumenty

tomu velmi napovídají,

který se okupace příslušníkem

revolučních guard,

který masakroval Němce

v Marianských radčicích,

kde probíhali vraždy

z násilnilání žen

můčení,

který za to byl potom

krátce vyšetřován.

A pak o komunisté v 1.50. roce

vysadili jako agenta

vojenské kontrolozvědky do Německa

a do Vídně. Tam se dopušil

nějakých majetkových kriminálních

stáli zpátky do Česko-Slovenska,

stal se Confidentem Státným Bezpečnosti

a tomu věděl, že ho až do 70. let.

Že to je osud opravu

jako kontinuálního hnusu a selhání.

A tak vy chydi asi moc není.

Tak vy chydi moc není,

ale příběhy, příbeji, protože nejsou

moc přítomné ve veřeném prostoru,

tak jsou velmi, velmi

byzarní, velmi, velmi zajímavé.

Na zem podobných osudek několik

zpracovávám do mé příští kni.

Do vaši nové kni.

Přeslední kni. se vynuje

3. republice. A tenová kni.

se bude mnovat těmto selhání.

Tak se bude mnovat český bestiář.

Bude to podobné příběhy,

jako jsem teď vylíčil.

A budou to tedy tedy tě nejhorší z nás?

Budou to určitě nejhorší.

Budou to lidé,

kteří si třeba někdy

kdy to selhanie nevyromovali.

Ale hlavně to budou lidé

v podstatě veřeně neznámí dnes.

Já se pokusím vytahnout

v Českých osudů

a ukázat na nich

ne to, jak jsou tě vydel odporní

nebo co hnusné uděvali.

Ale ukázat na nich,

že tohle se k lidně může stát každému z nás.

Všichni bychom mohli...

Všichni bychom mohli se selat.

A to jsem se chtěl právě zeptat

z vašou pohledu, proč to vlastně nělat?

Český bestiář je,

že tam je nějaké poučit.

Tam můžeme vidět to,

že i mi bychom bývali, byly mohli být...

Byla opravdu bizarný.

Čemu to lidi dohánila,

někteří se do toho samozřejmě pustili?

Já si říkám,

pokud ten nadporučík

smršená, kterého jste zmíněl,

měl tu schopnost

opravdu být na té špatné stveně

praktycky ve všech režimách, kterými prošel.

Ale on je vlastně i na tu knížku.

On je pro extrém dípad.

Já jsem svánil, vzal to o nejhoršit.

Řekám si, že ta buž

asi musí být nějaká inklinace

nevím si chopát, nebo něco takového.

Určitě, určitě.

Aspoň podle toho, co provádil němkám

v 45. letě, tak minimálně

deviantní sadist.

No, ale takových větí se tehdy dělo víc.

Dělo se jich víc, ale takhle extrémní sadismus

děli se hromadné masakry,

ale takhle extrémní sadismus

vůči jednotlivým lidem

je i na ty poměry leta 45

jako příliš.

A tu smrčnovu jednotku taky

jako jednotka armádi na konec rozehnala.

Měli to bylo skočně příliš i tehdy.

Já se jenom na krátce zastavím

u něčeho, co se děje právě teď.

Když se se o tom bavíme, když

když vidíte

videa a popisy

zábyry z toho, co se dělo

v Izraeli, co tam pachala

pachle terroristé

s organizace Hamá.

Já už jsem rád, že se neříká bojovníci,

to se ještě na začátku

toho konfliktu někdy v Medích objevilo,

když se neříká bojovníci Hamá,

co to jsou terroristé.

Tyhle nepochybně byli terroristé,

zvláště, kteří provádili to, co provádili,

tak jak to vlastně zapadá

do těch děje násilí, řekněme?

No, zapadá to do nich proto,

protože násilí je prostě přítomla

kontinuálně.

Jsme v Evropě měli to štěstí,

že už ho nemáme díky v Ladímru Putinovi,

že jsme tedy neměli velmi dlouho válku

od koncedrojstvej války

a odvikli jsme tomu,

jako součástí veřejného prostoru,

ale jsou území, a to je

přesně území blízké východu,

kde to násilí prostě veřejné, je neustále.

Takže vlastně

je to spíst přítomě nějaké

reality,

víc než

mysleveně šok, něco úplně,

není to nic nového, protože samozřejmě jako...

Na ty zábědy jsou se velmi podobné

těm zábědům, ktevě

prozvoval takzvaný islámský stát,

velmi podobné.

Ten způsob toho natáčení,

ten způsob provedení je téměř identice.

Ono to trochu může působit jako

návrat jiné doby, jako návrat

středověku, když to přeřeno.

Tohle se dělo

i ve střední Evropě.

Podobné zábědy, pokud by byli mobilní telefóny,

tak byste viděli jednak

z masakru, jednotek SS,

které tady probíhli na konci války.

A nebo to vyhánění.

A nebo nebo z masakru v postolopartech nebo na dalších místech.

Takže

to, že to nás lípší

přítmé vřeném prostoru, o to se taky trochu starajíte technologie.

Tím vlastně říkáte,

že toho terroru, který teď

vidíme, jako my jsme ho schopní.

Ano, samozřejmě.

Jeho teď neděláme, protože jsme

jako jiné, ale nejsme jediní.

Je, jsou lidé,

který

v sobě neustále

krmí to hodnější zvíře

a

jsou lidé, kteří krmí to zlé, ale někdy se to

děkne.

Níkdo prostě, já jsem s mě nikdo nemůže říct,

já bych v živoutě nikomu neoblíčilo.

Může se dostat o situace, kde to prostě

bude muset udělat.

A tím se vracíme k tomu,

že jste říkal, že nesoudíte.

Protože

nejsme v těch kůřích těch

nesoudím, ale jsou

osoby

a minimálně tady ten poručík smerčina

nebo třeba Klement Gottwald,

o kterých si prostě myslím,

že to je zásadní negativní postavy.

A tohle je zase

zase nad růstranou,

i tyhle ty zásadní negativní postavy

a to je taky potřeba

si pořád uvidomovat,

činily někoho

třeba šťastným,

to je blízké, měli děti,

třeba je dobře vychovávali,

nebo aspoň dobře v rámci z výchmožností.

A je to důležité?

No, důležité je v tom, a zase

v tom uvidomování si toho,

že někdo může být

pro sousedy laskavý otec od rodiny,

který pravidelně vytírá

chodbu, který se ke všem

sousidům chová slušně

a pak si vejme, jak to vkůjadé

prostě do koncentračního tábora,

který vlastně říkí.

No, a

která je ty další negativní postavy

z vašeho pohrudu, by to byl,

která byste zmínil?

Gottwald, smerčina, ano?

V podstatě celéto vedení

zprátilo z Moskvy

v 45. roce

Gottwald slánský nosek

pozdější boužel ministr v Nítra

Václav Kołpecký

to byly v podstatě

političní genkstry.

Pak samozřejmě

postavy z protektorátní minulosti

určitě faši stajan

Rys Rosévač, Emanuel Morevec

je komplikovaná postava,

tam to není úplně jednoznačné, protože tam

ten jeho život před protektorátem

je úplně nyní

než ten, který začal

v roce 1939

takže těch

viložení negativních postav

pravů jako zase není tolik

ale zase jsou tu některý

vyšetřovatelné státní bezpečnosti

Vladislav Máha, který umlátil fara

de tů fara a de uši je další

no a to jsme pořád v těch 30. 40.

a 50. letech

a dál už ne treba jít myslíte

no dál už se to opravdu

já nechci říkat rozmělňuje

to není úplně trefné zlovo

ale dál už ten komunistický režim

používá trochu jiné metody

nicméně pořád se ještě

měře těmi vyšetřovateli státní bezpečnosti

našli lidé, který byli vlastně

zavraženíhodní, pořád se tedy našli

ať už lokalní

nebo celostátní funkcionáři

té strany, který programově

někomuš kodili

takže našli by se

děkali figuri z toho

s těch vyhroceníších období

se prostě lepé popisují

a po roce 89 byste

ty figuri

podobné řekněme

današel

moc děkuji, že jste doposlouchali až sem

zbytek rozhovoru

nejdete na hero-hero.co

o Lomeno Čestmin

a uslyšíte v něm třeba tohle

no tady za vám a psi nebude chodit biska

jste na někou, jak vám vyhodíme děti ze školy

ale většina deníků

byla patřila nějaké politické strany

nebo nějakému politikové dokonce

takže ty noveny byly

zásedně politické a zastávali

stanoviskou té politické strany

no dávim se pozdrav na stranický tisk

a tak výtud nesě

no tak já myslím, že má frauše

prodaná nebo byla prodaná nedávno

na druhou stranu

to je zase doba

toho vyřejného násilí

vlastně zabíciť svého Němce

je něco vlastně na proste normalní

a vlastně i společenský žádoucí

tam je ten problém, že vlastně

každý bojovník za svobodu

a zase jsme trošku zpadky v tom Izraeli

je pro někou teradista

a mám opak každý teradista

je pro někou bojovník za svobodu

poutiny je jenom destylát toho růzství

tak se ale za těch 100 let

nemusí taky nic ne musí

musíme koexistovat, v nějakým slůsobem

táska je z takovým existenci

takhle i diplomatických dolot

nebo na základě nějaké nové berlínské zdi

která bude někde na východě Polska

no a ideálně samozřejmě

připravení se bránit

no to samozřejmě

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.