Čestmír Strakatý: Jan Dobrovský. Boj na Hradě a Soros, vyrovnávání se otci a StB, blížící se boj za svobodu a skepse
Čestmír Strakatý 10/17/23 - Episode Page - 37m - PDF Transcript
Tady je Čestmír Strakati. Vítejte od dalšího dílu mého podkástu.
Mozděkuju za všechnu podporu na hero-hero.co.l meno Čestmír.
Vidíme se každé útery a páte k snovým rozhovorem.
Dnes jemím hostem Jan Dobrovský, podnikatel, ne Philanthrop, to se vám nedíbí.
Fotograf podle časopisu Forbes jeden z 50 nejbohačích Čechů a taky podkáster.
Sporočně s kolegou Šídlem v podkástu Dobrovský a Šídlo, který spadá podpomněť národa.
Vítám vás do Výden. Čestmír, co tam máte?
Dávají vám peníze svobodu?
Ne.
No nevají mi, určitě lehkost uvažování nebo lehčí uvažování o některých věcech,
ale svobodu mi nedávají. Svoboda je drhá věc, to za peníze nekoupite.
Můžete se dejme tomu jako svobodně rozhodnout, jakou si koupite pračku nebo auto,
když si poletíte tím dlen, bo támletím letadlem, ale to není svoboda v pravím slova smyslu.
O svobodu se musí bojovat z nasazenou kůži.
Tak vám dávají možnost něco měnit nebo čím pro vás jsou?
No zatím je investuju pořád, takže jenom nástrojem pro to, aby něco fungovalo.
Nebo já nevím, když investujeme s kolegi do vědy a výzkumu,
tak trochu k věrobiní radości z toho, že to má dobré výsledky.
Ale upřím říčeno, já vlastně nevím, já jsem o tom nikdy nepřemešlel.
Já jsem jako relativně skromný člověk, já neutrácím příliš v novou penězpech.
Ano, byste říkáš, že jste škrt se do konca?
Já jsem naprosto ješkrt.
Ale zároveň mám pocit, že ono se to vlastně lehce řekne,
a já sam co s tím setkávám někomu, kdo ty peníze má, co vlastně lehce řekná, jako já tam tím nepřemešlím.
Já ho ní hrozně nedávat mluvím, protože lidi mají o tom,
co je to bohadství, jak skreslený představ jo.
Někdy je bohadství něco, co dávate na odiv, a co je nejme tomu ilustrováno nějakým snobizmem,
nebo něčím podobným, a někdy naopak je to velká odpovědnost a velká pokora.
Já myslím, že nemám ani jedno.
A proč je to mnodratmouvíte?
Je to tím, jak třeba je to vnímáno, protože já třeba o tom taky mnodratmouvím,
o penězí chobecně, ale tak se oblám, že se vás na to tam.
Ale zároveň mi to přijde vlastně počívka trošku.
No jo, jo, jo.
My to vlastně přijde mnodratmouvíte.
Důležité, protože i třeba s vámi je to spojeno trošku s tím,
že když už někdo má ty peníze, tak na jednou jako by taha někde zanítky,
a je někde v zákulisí, a je to nějaký zákulisní hráč,
a už je to všechno jako by šedivé a podivné.
No jo, ale co to znamená, jako taha zanítky z peněz,
je taha zanítky bez peněz.
Můžete taha zanítky bez peněz, když máte na to hlavu mozek
a schopnost komunikovat a na to, že ní peníze nepotřebujete,
pak můžete mít peníze, koupit si noviny,
a můžete v nich psát úplný kraviny, a nemusí větkni čemu, jo.
Tak té votázka k čemu ty peníze jsou.
Sou možná bohatí, kteří třeba financují nějaký velký programy,
jako ten 100-krát omílený šoroš,
který nám tady nesmírně pomoh na začátku budování naší demokracie.
A pomohli lidovej nový nám, ve kterých já jsem ten krát byl,
a mám ho osobně nesmírně v oblibě, protože přestože mu nadávají do levičáků
a do židovských manipulátorů a spojujou ho z kdejakou spiklí neskou teorii,
tak já vím, že ten člověk prostě chtěl budovat opčanskou společnost
respektive takovou otevřenou, a proto taky udělal ten open society fund.
A víte, že když teď řekne, že máte George Soroshe v oblibě,
takže to nebude úplně populární věta.
No, když proto to taky říkám.
Říkáte rád nepopulární věce?
Ne, přece nežiju ten život proto, a vy byl zakažoucenu populární pro boha.
Žiju o proto, abych říkal, co si myslím.
Někdy to říkám trošku blbě, že jen tomu není rozumět,
a někdy naopak třeba zpousta lidí říkám, že tomu rozumět jen,
no tak je to nahoru dolů.
Já jsem krát se vrátím tě penězům a nechci se v nich nám hrabat,
ale když jste říkal, že o nich nedat mluvíte,
to vyhlává to spoustu emocií, který jsou mimoreality,
a který vlastně i v nich závist, jsou v nich takví ty primární,
první signální soustava, a to je jedna věc,
a druhá věc je taky spoustu očekávání,
když máte někoho, kdo má penízem,
mohl by zaplatit spoustu věcí, který vy vysterát dělal.
To je velmi ten kejlet, do toho já se nechci poušťet,
protože mám spoustu starostí tím odmítat ty nabídky
z kvělých investic.
Když jsme byli u toho tahání zanítky,
tak nedavno vyšel článek v Mare Frontědnes,
který vás ten článek vás více propojoval s tím,
co se teď právě děje na preském hradě okolo Petra Pavla.
Pselo se tam o tom, že váš vliv okolo Petra Pavla
nějakým způsobem roste, že byste tam mimo je nedosadil
kánceléřku nebo prosadil, paní Vohralíkovou.
Já už jsem o sobě čet takových věcí, v mydlosti i teď.
Já jsem se ochradil proti tomu, protože to je lež.
Ale ne, protože bych byl rád, já nejsem rád, že to je lež.
Dokonstvě bych byl rád, kdybych ten vliv měl.
A přiznám se k tomu, že by mě to těšilo.
Ale nemám ho a neusiluju o něj,
protože jsem slušně vychovaný člověka, nikam se necpů.
Když budem, vám prezident ode mě co chtít,
tak má moje telefoní číslo, stejně tak já mu rád napíšu,
když budu považovat něco za tak důležitý,
že ho těm budu potravovat.
Pro mě volba Petra Pavle prezidentem
je dostatečně příjemná věc na tý politický scéně,
proto abych se relativně uklidněl po desetiletech měloše zemaná.
A přetím ještě přiznám se i Václava Klouze,
který mi nikdy nebyl sympatický a nikdy jsem ho neměl rád.
Ale nepřivedl jsem jenu Vohralíkovou nahrát,
přivedl jihon za bubeník.
Já jenom znám leta letoucí,
a kdy jsem se dozvěděl, že má bět kancelérskou,
tak jsem se potěšil.
Protože o ní vím, že je to velmi tvrdá manážerka,
která si jde za svým cílem a ne nechá se vopit rohlikem.
Takže to nebylo tak, že vy byste...
Ne, v žádný připadě, ne.
...kdo přesvěčil Pana Pavla,
aby ty Paní Vohralíková...
Česný rep, protože tak to vypívalo z toho članga.
Já nejsem takhle chytrý, jo?
Já bych byl takhle chytrý, jak mě to napadlo,
a příšel jsem si první, ale...
Ne, ne napadlo mě to.
A kdy jsem se to dozvěděl, tak mě to potěšilo.
To je to také, ano.
A nadění na hradě to respektive nachování prezidenta Republiki
je můj vliv takový, jaký si Pan prezident připustí.
To znamená, když můj řeknu nějaký zvůj názor
a nemám k tomu příležitostí,
tak je na něm, aby si ho přebral.
A to je všechno.
Já na hradě bývám velmi zřídka,
převa za mes dvůr, nebo tak.
Ale řeknu vám jednu věc zajímovou.
Byl jsem tam takovou náhodou vícemeně
a viděl jsem prostory, ve kterých můj tatinek byl kanslérem.
A vydoucím kansláře prezidenta Republiki,
abych to řek spravně,
a ne našto alžel na boka, který je vyskakuje do vejšky,
když to slyší to kanslér.
Kanslér je někdo, kdo řidí stát.
V německu třeba.
Ale jako měl jsem državý
a takovou očitou nostalgí
jsem tam, pocítel jsem tam jako emoci teda.
Jo.
Když se se tam ráče.
Jo, jo, jo.
Když jsem na jednou viděl tou kanselář.
Když se v ráčíme ještě zpět,
tak vy jste přece byl jeden z těch,
kdo de facto můžou za to,
že pan Pavel nakonec kandidovali?
Může za to můj táta.
Myslím, že jeden z těch lidí,
může za to můj táta,
který se na jedný takovým setkání v kine mat.
Postavil do pozoru,
jak on to dělával
a ze zamračeným výrazem,
který můbůl vlastní,
řekl, že by bylo moc dobře,
kdyby kandidoval Peter Pavel.
A si to rozmyslí.
A dal mům myslím 14 dní,
nebo tak jo,
na jaký velitelský typ.
A Peter Pavel za 14 dní přišel,
řekl, že to bere,
nebo jestli to byli 3 neděle,
to už se nepamatuju,
ale takhle nějak to bylo.
Tát mu dost věřil.
Myslím, že ho měl ve veliké oblibě.
Já jsem o tom taky natočil takový krátký video
před volbou.
Já mým jste
otevřeně podporoval
a o tom,
jakým způsobem
váš tam...
A teď důležitá věc ten článku bylo napsáno,
že jsem,
že jsem byl v úzkém týmu,
sice na poslední chvíle,
že jsem byl v úzkém týmu,
nebyl.
Nikdy jsem o to nestával.
No, jak si tady vykládáte
jednak ten článek
a to, co tam říká,
třeba investor,
pan Bartha,
který uda někule tomu,
že vyste se stal
uším členem nějakého týmu...
No, je to uším Bartha,
že skrátky má se.
Bartha, omlám se, omlám se,
omlám se, máte pravdu.
Že vyste se stal
uším členem nějakého týmu,
tak on nějak
odešel nebo stál svojí podporu.
No, jdeme s nevím.
Já jsem s panem Bartha
úpřímně nemluvil někdy v životě
s očí do očí.
Já jsem ho potkal několik krát
a poznám ho.
Ale vůbec ne, kdo to je.
Já si ho pamatují.
To je do mě jako...
I dva z člověka,
který udělal něco úplně novýho
v České politice
a to, když nabídl
finanční odměnu politickým stranám
za to, že se spojí do voleb.
Ja myslím, že to je věc,
která jen jako úplně po prvé,
někdo použil svoje peníze
pro politický vliv
tohoto typu.
To znamená,
zaukuluje politickou stranu.
I když,
jako transpanetním způsobem,
jeho více politický strána
nabídným za to,
jen tuším 20 milionu korun.
To mě překvapilo.
A myslím,
že není úplně standardní,
ale toho nemusí vědět,
protože on z politickou má
společního měrom to,
že modeluje,
nebo modeloval nějaký počít
o čví hry,
nebo co,
nebo já nevím,
co dělá za biznis.
A někde prodává nábytek,
nebo něco takového.
A to vůbec nechci schazovat.
Myslím, že něco jiného hvála to jedno.
Já vothom nic nevím.
To znamená to považu za spekulaci,
a je mi to vlastně úplně ukradený.
A jaký jsou motivy těch pánů,
můžu si jenom do míšleta
za sebek spekulovat.
On to říká v tom článku,
a myslím, že říkal Inde
celou otevřeně,
že to bylo kvůli vám.
Jak se to vysitlujete celou tu dnes?
Nemám tušení.
Zeptejte se, jo.
Možná, asi budeme muset.
Když jste zmínil,
když se vám víme o panu
prezidentu Pavlovy,
vy jste řekl v jednom rozhovoru starším,
že by se měl vyvarovat
přílišného mluvení vládi do agendy
a nebyt aktivistický.
Ano, ano, to jsem myslil.
Darí se mu to,
když kritizuje
konsolidační balíček,
když kritizová teď co podepsání,
respektive, nejdříve nechtěl,
a pak nakonec podepsal
tu duchodovou novelu.
Darí se mu nebyt aktivistický
i nemovi do agendy.
Já myslím, že to je lepší.
Že ten začátek byl
hodně také rozývený,
že vidím
prezidentno rozývený začátek.
Myslím si, že jo,
že to je takový milý slovo,
to není nic z lího.
Když to vyhrájete
a vyhrájete s takovým náskokem
a lidi vás mají rádi,
tak ten pocit,
že jen máte sklamat,
takže musíte i do toho
se všim nasezením,
jak říká Karel Šváce Mbrek vždycky,
to je přirozená věc
a taky na vás
soustředí pozornosti
o toho očekávání.
Naděje.
Nechcete tu naději sklamat.
Ze všech stran, to slyšíte,
kam přijdete,
tak tam je nějaký penzum,
naděje.
To dle je téma,
který bychom rádi,
abyste řekl.
A ono to svádí,
k myšlence,
že jako prezident
mám největší pravom od ze všech
a to je moje slovo.
A když to téma zvednu,
tak ono rezonuje.
A no,
to můžete si takových témat,
jako prezident,
zvolit na svoje funkční období deset.
A tamto slovo
musíte používat
a musíte ho používat silně
které dávají hlavu a patu.
Ale když budete zvedat
na každý návštěvě kraje
jednotlivosti, typu
jakou pobočku pošty,
kde rušejí a proč,
tak způsobíte samsoby
inflaci těch slov.
Co znamená,
přestanou je lidi vnímat,
jako nástroj politiky,
ale jako vjádření,
který pro ně
může být příjemný,
ale nakonec,
nemusí nic znamenat.
To je můj dojem.
Takhle já jsem zvyklej vnímat
to slovo.
Protože Vaclav Havel
měl slovo
jako hlavní politický nástroj.
A to ne,
že by ho vždycky používal správně,
ale byla to jako doktríná
taková.
Tak já jsem na to citlivé
a u nás doma
se slovo používalo pořád
jako něco, co má větší významny,
že to pline jako prdyspůst.
A proto bych rád,
aby to prostě neprdělo.
Moje rada byla
taková, jak stejí četl.
Myslím si,
že to je teď lepší,
že se to usadilo
a že pan prezident
o tom přemýšlí daleko víc.
A že se musí usadit
sám v pozici
člověka,
který naslouchá
těm, kterým naslouchat má.
Protože
samozřejmě vždycky
k tomu panovníkovi,
protože my máme tak nastavenou hlavů
státu,
není jenom simbolem
parkladení Vienců,
ale je to někdo, kdo vytváří
určitou politickou sílu
sám od sebe.
A je to od Masaryka.
Tak to není Vaclav,
který to všem měl taky rád.
Tak
tak v tom dlesetapu věcí,
v tom nastavení
se spousta lidi snáží
přiblížet se do vaší blízkosti,
co nejblížet,
aby jeho slovo bylo
co nejvíce slyšet.
A může zatím byť
jenom to,
že potřebujete prezident
jako štít k tomu,
abyste mohli říct,
co chcete.
A mě se zdá,
že se v tom,
jak ho začíná
moc dobře orientovat.
A takže ten začátek
byl daný i tím,
že třeba,
si jsem vás právně pochopil,
nenasluchal těm zprávným lidem.
Ne, ne, ne,
já myslím,
že to je jako hezký,
český slovo ifer.
Jo,
když jako stev iferu
a těší vás ta situace,
máte radost,
jako ta práce byla ukrutná
a samozřejmě veľmi nejstá.
Tak
tak v tom zářité
a v tom záření
se objeví spousta vět,
který se pak
nevíte,
že se okamžitě překláda
jako politické činy.
Jo,
ta tezpětná vás bá,
vlastně teprve začne fungovat
i pro vás,
jo,
nejenom pro média.
No na druhou stranu
tá slova oklo
toho konsoledačního balíčku,
jestli je dostatečný
nebo nedostatečný,
respektive,
že je nedostatečný
podle Pana Pavlá
a to všechno,
to jsou věci z posledních
vlastně týdnu,
možná mě,
jako jednotek měsíců nízkých.
Rozumáte pravdu,
no,
jsou.
Ale je to daleko míti,
myslím si jako,
jo,
že emočně to vnímám,
takže toho je daleko míti.
Je to méně špatné.
A no,
a mě to,
mě to úplně netěší
ty dezonance
a taky bych řekl,
že by to mohlo probíhat jinak.
Ale,
ehh,
já pořád jsem spokojné,
obejvalo to daleko horsí.
Bovat jsme se o vašem
Panu odci,
který byl
ministrem obrany,
chybě to po roce 89,
byl diplomatem,
byl kancelřem,
respektive,
kancelře,
prezidenta,
republiky,
jaký byl člověk?
No to se ptáte,
toho praví ho,
no,
jak co mám říkat,
potatinkový,
který ho obdivuju,
který,
který ho kopíruju v podstatě
a jsem jeho věrným votiskem,
a dokonce mě to dělal schválně,
že kstárnul,
tak jsem mi čím dá tím víc podobal,
tak,
jak stárnul,
tak se vám podáví.
No jasně,
no to dělal schválně,
mě to ponižoval,
že jeho vrstevníci,
které byly i mími vrstevníky,
když jsem vyrůstal,
a když jsem dospíval,
protože já jsem neměl moc kamarádu,
oni mi moc nerozuměli,
jo,
já jsem byl vždycky vlastně
trošku kazatel,
a to jako se s klukama nedá,
takže i když jsem s ním
jezdil na traktoru,
tak stejně,
to bylo taky jako
s malinkým vodstupem,
a
já jsem potřeboval nějaký kamarády,
měl jsem samozřejmě,
jako bezvadný lidi,
vytvarníky,
když jsou kantý,
skvělí lidi kolem sebe,
ale ty tatinkovi vrstevníci
mě učarovali tím,
že už něčím byli ve svojich životech,
mnež jim zničil karieru,
bude sami sobě oni tím,
že byli dřívejšími komunisti,
ale nebo protože v 68.
stratili už možnost dělat cokoliv,
a ty dle lidi mě tady
říkali luboši,
protože mě prostě
odmítali
vnímat jinak,
než toho tátu,
mě to neuražil,
mě to těšilo,
já jsem byl šťastný,
já jsem...
Že vám říkali jeho ménem?
Jo, jo, jo, jo, jo,
já jsem se cejti líb,
já jsem měl takový dojem,
jako že,
jo, samozřejmě,
jsme se s tatinkem
strašlým způsobem mrvali, jo,
a někdy to bylo fakt,
jako kritický,
a křičali jsme na sebe,
a tak,
a tatinek nam jednou zvrhnul stůl
v restauraci,
moc príjma zážitky,
no, to nemusel být hádka prostě nával,
emozí čistého odcovského citu,
ale všechno dohromady
země udělalo člověka,
ze kterým já jsem vnitřně relativně spokojený,
a jsem za to strašně šťastný,
že jsem měl tátu tohohle typu,
on je sice byl zhyper odpovědné,
a udělalo země i z mýho bratra
hyper odpovědné lidi,
to jako bolí, jo,
nemůžete nic nechat ležet,
ale na druhů stranu
to se jako ste citlivější pro něco,
a já prostě jsem takový,
jaký jsem a můj tatínek byl
prostě nenagraditelný,
jedinečný člověk.
Ale bylo to náročné.
Jasně, jako hrom.
A když změnujete,
že vlastně vaše a tím,
že stabyli svým způsobem aktivní vdizentů
vlastně oba,
a vy už od dětství nebo od mládí
relativně dá se to tak říct.
No dá, já jsem teď ko jsem viděl
tý z třich filmů, který dělá
Jirka Mádelvo v Československu
rozhla se 68.
A já jsem statinkem chodil
do toho rády a do spíkrové
a do redakci.
Tu redakci jsem miloval,
ty lidi byli všichni tak strašně zajímaví.
Ta vzpomínka,
jako je vlastně hrozně žívá,
protože jsem byl relativně malý kluk,
ale ty lidi byli tak významný.
A ta atmosfera byla tak významná.
Já jsem si tam uvědomil,
kterých boj proti cenzuré,
který tata bagatellizval, řekal,
že to nebyl žádnej boj,
že oni jenom vodmítali cenzuru přijímat.
Že ji prostě ignorovali.
Ale ten byl protkanej
domovním a prohlídkama
a státní bezpečností
zazadkem a sledovačkama.
A já to mám v oděctví,
takže mě to ne nevadí.
Mě to motivuje,
mě to zoceluje, když přijde tlak.
Takže jako fajn,
ale jsem na něj pišnej.
No a zároveň nebylo to takové
neděctví, nebo já chápu,
že vám to vlastně nevadilo.
Je to skvělí děctví.
Já jsem vlítal po českou braskí vrchoveně
a jsem tam krávy s Panem Pilařem,
nosil jsem mlíko v bandasce.
Fastinující svět
jako český vesnice,
kdy misto telefonu
se používalo volání ze dveří
a to se rozléhalo po celých horách.
Fando!
Co je?
Tak to je můje děctví, skvělí.
No a zároveň,
když říkáte, že pod tlakem
funguje to lépe,
ale byste mluvil o strachu o tom,
že teď cituje občas
až tak svazující strach,
že jsem nebylo schopný v stát s postele,
zažil jsem obdobit, kdy mě tresně stíhali
neza politiku, ale za údějný hospodářsky delikt,
když u nás technik do zazvojení
udverí, vyvolávalo to ve mě
pocit paniky.
A to je taky formatívní zkušenost,
která myslím, že
s člověkem něco udělá.
To už je v době,
kdy už jsem dospělej člověk
a růčím si za svoje činy
s celé sám.
A kdy se pouštím
do aktivit, které
jsou bohatíské istorky,
které nebudu vyprávit, ale na jednu stranu
musí být zakonspirovaný, a na druhou
stranu jsou vlastně relativně velmi veřejný.
To nejde dohromady, jo.
A je to
komplikovaná věc. A navíc
tatinka z týhejza za to,
že nemil tolik výloh,
kolik dostával razítek od
provozovatelů těch obchodů,
aby ho odsoudili za rozkrádání
majetku v socijalistickém vlastnictví,
aby ho posléze,
když svědci
obžaloby, vypovědili,
že mil víc, než kolik
dostávala razítek, tak aby ho
překvalifikouli ten tresný čin
plánovitého spodážství republiky.
Tak
za vami přijdou, jako za montérem
obchodního zřízení, který jezdí po republice
montovat regály doprode
jen jednoty a řeknou,
že vás budou stíhat
záznoužití cestovních
náhrat.
A to si říkáte, můžou všechno,
můžou všechno.
Trvá to
jako rok a tři štvrtě
tresní ostěhání, který je plný
předvolání, výslechů
a k tomu politických výslechů
a předvádění
na politické výslechy
a cel předběžní zodržití.
To je denervující.
Můj policyjní referent
STBckými říkal
po revoluci,
po sleze, já jsem natáčil
z Channel 4 takový film o státní
bezpečnosti, o takovém dopadu,
odkazu státní bezpečnosti na společnost
a má to svoje
moh je to 33 let starej film,
ale já jsem mluvel s tím svým
referentem v tom filmu.
A on tam říká,
my jsme si ten krát mysleli,
že vás té spolupráci přimějeme,
protože vy jste to vězení
znášel špatně.
A já se ho nenekoukal a říkal jsem si,
co já vím?
Úbec nevím.
Já bych byl přesvědčený,
že bych se radši zabyl.
Ale metoda matlaků
a pankový deprivat se
vyhrůže k rodině,
můžete dosáhnout lečehoz.
No a
jak se to vlastně stalo tedy,
že vás nepříměli?
No neměli čas.
To bylo 89?
Jo, to bylo po něm.
Tohle byl ten člověk říkal po roce 82.
To chápu, ale to, že neměli čas,
znamená, že prostě doba se měno.
Ano, ano, prostě příšla revoluce
a z mě na poměru.
Nestihli to třeba.
Já teda si myslím, že bych to zvlád,
ale co já vím.
No a máte obecně
pochopení
pro lidi, kteří se z různých důvodů nechali
přemluvit,
zlomit
ke spoupráci z STB.
To budli zážitku právě,
že pro některý ano,
zvláš pro ty, který to byli schopný říct.
Jo, přijít a říct byl jsem tam
a podepsel se mím to, protože jsem nevěděl
takových nebylo málo.
Nebo lidi, kteří
dávali na jevo,
nemluvte přede mnou.
Myslím, že to jako prostě má.
Ano, tam já jsem
to lerantní.
Respektive umím to pochopit,
když ty lidi nikomu neublížili
a když ne naprázkali někoho,
takže ten člověk potom
měl fakt vážný počíže.
Dobrá, ale
samozřejmě, že když tam nikdo neřek,
kdo práskal
a napsal vám to do vašeho spisu
potom ten estébácký vyšetřovatel
tak v takovým okamžiku
zastu toleranci nemán.
Máte pocit,
že ta hledoba
a tyhle všichni její odlesky
estébácké a tlaku
a nesvobody a toho všeho
že jí pořád trochu,
jak neseme v sobě,
o tom často mluví, jak jsme se s tím nevyrovnali
a nereflektovali.
Když se bou celou konstituci Českýho národa
čet Čechoslovakismu
první republiky, druhý republiky
protektorátu
našeho chování poválce
všechno si se bou neseme
a neseme si to tak,
že to nevíme, ale formuje to naše myšlení.
Protože existuje něco
o čem jsem
často nemluví, ale je to prokázaná věc,
že existuje didičná skušenost.
A didičná skušenost
není za cokoliv.
Když národa s někdo kopne do kotníku,
tak to nedědíte dál
nebo nedědíte vaše děti,
ale když to formuje
to stádově, kterým žijete
a tomu říkáme, jakkoliv
a tě to kmén, nebo stát
nebo cokoliv národ je
jako sluho vznešený,
tak to se bou ti národy nesou.
A podívejte se, jak vypadá současná Evropa.
Tam je těmi svými skušenostmi
minimálně
z historie 20. století
celaprotkana
a volu by na Slovensku třeba
a to myslím zrcadli
bez jakýchkoliv zábran.
A co to pro nás znamená?
Dějde na skušenost.
Já nevím, co to pro nás znamená,
a jenom vím, že to je.
Jako, když si se si má
pracovat, nebo ne,
to je úplně netuším.
Pro mě je to něco, na co si vědím
nějakou nevisvětlitelnou blbost,
nebo na opak, když je to
větký něčeho, co mě připadá,
že zajímaví.
Tak něco v tom roli hraje,
když kolegové zpřepíšte dějiny
osvětlujou tudle naší nedávnou
minulost, takže se k tomu nestaví akademické,
ale vypráví si o tom
způsobem, který je přijatelný
pro všechny jity, který dějepis neměli
nikdy rádi.
Tak na jednou vidíte, že ty děje
jsou tak vážné, a že na opak
některý veľmi vážné věci
jsou ilustrované taky
a takovou
uvolněností, kdy na jednou začnete
rozumět ty intelektuálům,
sež vím, že je těžká věc.
Když vám zaspívají Nufru, Nufru, Nufru,
my máme ho v Novku,
tak je z toho znihlka Českých intelektuálů,
protože tak to je
dohopravdy, ty velký myšlenky,
který potom se prezentujou
s Patosem, to už je
karytkatura.
Ale tak to je politika, že on můj
můj, můj, ne, velké myšlenky
můj někdy jen ho.
Ještě se vrátním zpátky
k tomu, o čem jsme se bavili,
k tomu formativnímu zážitku, řekněme,
který jste změňovali, máte
pocit, že to, co jste zažilo v té době,
že vy jste zmínil,
že to z vás udělalo člověke, jaký jste dnes?
No jasně.
Je to prostě pro dnešek opravdu, jako by neste se...
No jako z každýho, je ho zkušenost.
A vyrovná jste se odsi?
Já jsem asi ne měl
tu tendenci, jo, já myslím, že
On po mě vždycky chtěl,
abych by lepší než von,
abych se
vyvaroval chyb,
který udělal, ale nechtěl je říct.
Takže já, když jsem udělal podobnou chybu,
tak mě strašně vinedal,
sprdnul mě.
A já jsem to jako měl pochopit.
Jako, když vám Vanželka řekne,
když mě miluješ výšt, co bych ráda.
Tak tam byly určitý nedozumění
v tomhle vztahu
po vyrovnávání.
Ono je to vždycky s odcem
trošku vztach, o tom,
jestli jsem vyrovnáte nebo ne.
Ale já jsem si to pak zakázal
a bylo to lepší,
že já jsem šel svojou cestou,
nakoneca on šel svojou cestou.
Nikdy jsme se neminuli,
vždycky jsme si rozuměli,
když on napsal, co je texty,
tak mě posíel k redakci,
a to i když někomu psal pro gram politické strany.
Nevím,
neumím na to odpovědět.
Co pro vás důležité
nejdlžitější témat dneska?
Jaká důležitá témata pro vás
jsou tadejštný?
Já nevím, co jsou důležitý témat,
já vím, že jsem furcinšel nervozní.
Ale pořád trvalé,
a to jsem celej život,
a to jsem taky jako tata úplně stejně.
Většinou jsou tak,
jak říkal, ve rychmi děláme
ty velký věci do má u nás,
jaka rozhrůje o tom,
co s Prahama, který vidělám.
Já jsem nervozní z běhu ději.
Já jsem nervozní z toho,
že nějak očekávám a tuším,
že nikdy nebude
svět správně.
To znamená,
že co to je definice správně,
ale tak podle mýho nějakého citu
a po citu
nikdy nebude žádná rovnováha
a vždycky, kdy se nastolí nějaký čas,
ve kterým se nám zdá,
že je to teď nejlepší,
tak se to neudržitelně
změní.
A teď se to mění revolučně
prudce a dramaticky
a mění se všechno.
Prudce odešla výra v Boha
v zemích, který v něj věřili.
My jsme tady byli
komunizmem odsouzení k agnostice
a takový moj jako bezvěrectví,
který byl až trošku vírou.
Ale přece jenom
jsme měli nějaký penzum
a dočepit se řidů,
kteří zůstali po Holocaustu.
To vytvářilo nějakou
spoličenskou atmosféru.
Ještě něco zůstává v Polsku,
ale statistyky mluvějí o tom,
že to taky jako mizí do celé.
A ty tisíce let
Vána Boha
vytvářili nějakou hierarchii
spoličenského, která byla nad panovníkem
a nadvedoucí politickou silou.
Něco, co hovoří
na každého toho, kdo věří
a dokonce i na toho, kdo nevěří
ke stádu, když se začnevá cmrti
a nebo na někoho, kdo se se smrtí
setká nějakým způsobem,
a nemusí jenom ze smrtí, může z krizí
nebo z něčím a začne toho pána
Boha prosit.
Tadle autorita je osobní věc
a je to
něco, co vás verek
nějakýmu upozornění sebe sama na to,
že věci nemusí být tak jednoduchý
a bestrestný.
To desatero není zbytečná věc.
A to mizí
jako jeden atribut,
který vidím,
že vážná, že nahrazuje se to
na jednou zboštěváním
čeho si, co nám zrovna přijde na stóla,
co nám přijde důležitý.
Vytvaří se minoritní skupiny,
který nejindividuální
revoluce a individuální bošstvo
a
dou do toho, kdyby
konali právě křižátskou výpravu.
A
to jsou
nové algoritmy,
nové paradigma tachování společnosti
do toho technologie, který průce
rozvíej něco, čemu nerozumíme.
Nevíme, k čemu jsou,
víme, že jsou k tomu, aby se zlepšovali,
ale než se zlepší,
tak přijde jiná.
Myslíte u mělu inteligencia?
Myslím, technologie obecně je ich
infrastruktur těch technologí,
je ich technické prvky,
to přístro je jednotlivý.
Ale taky to
vyřekáte umělá inteligence,
ale myslím, že způsob, kterým o tom přemejšlíme,
jestli to vidíme jako
osvobození.
Bude to za nás něco psá,
to bude to za nás něco dvořit,
nebudeme muset k pásu
a budeme mít moc
čtyředný pracovní týdeň,
ale nevím, co je nějakou úplnou pitomos,
tená netvoři na život.
Myslíme, že ano,
jako je to témav evolbách,
je vlastně to, jak lůstou máme
šrajtofli, tak stejným způsem
přemejšlíme o svým blahobitu.
A to je taky další změna,
která nastala někdy, na začátku
prumysloví revoluce, kdy
si jako průdce a radikálně
začínáme mít lépe.
A ty, co máme lépe, tak jak
jsme se nikdy neměli,
a ono to vůbec nikto lepší mu.
A může to vezd, k tomu,
že ta naše civilizace na jednou bude úplně podružná,
kteří prací nepohrdají
a nemají do jem,
že jich život je k tomu, aby
zažili co nejvíce za řidku,
já vymlátím prstenem do stolu.
Já mám
s velkým diamantem.
Tak
takže, rozumíte mi, co chci říct,
abych po tom neprzednášel
z dlouho. Ten prsten, já mám
přátelé s kamenem do vnitř,
protože správný žit prodává
přece takhle, jako dlaněma
na horu, nikoli křbetem ruky.
No a to se bavíte, ale o velkých věcech.
To se bavíte o úplně tektunických
zňunách, které jsou dlouhodné.
No to mě znervou zňuje, když se se mě ptal, co mě zajímá nejvíce.
Takže takže vás znervou zňuje nějaký
nezajímáne utržitelnost.
Nezajímáne utržitelnost.
Demokracie zdali jen, bo není.
No a na to jsem se právě chtěl.
A na to, kde civilizace má konec, protože
já jsem autodydakt biolog
a jak jsem nemohu studovat
a musel jsem se vyučit krmičem dobytka,
tak přesto jsem
trošku tu biologii čet
a měl jsem kamarády bezvadný, který mě velmi
pomáhali, mimo chodem v tom mě
mým souputníkem byl mirek zámečník
z kvělej encyklopedický biolog
a vřevším zoolog, která.
Tak
mě to zajímá
i z toho živočišního hlediska.
To znamená, že jako biologické podstaty
živočišného druhůho mosa pienc
tak zapomínáme v těch technologích
na to, že jsme zvíře, jo?
My jsme zvíře se humanizovaní,
jsme zvíře v pravidlech, který nás
dostávají nám z toho zvířecího světa,
protože zvířecí světy je krutej
a my nechceme byť krutí
a pak přijde někdo krutej
a my na něj koukáme jako
nás vatej v obrázek
a jdeme za ním, jako
jsou vůdci, kteří
nabízejí svojí pomoc
v tom, že nás provedu našimi životy
a že všechno bude zalito s Luncem
a my na jednou nechceme už o nic bojovat
protože vidíme, že je to sice Pitomec
který je Gangster, pravděpodobně
se kamarádil z lidma, který někoho
zavraždili, má bráhu,
který krade neskutečným způsobem
z jinýma zlodějema,
je podezření se rovná istotě,
jeho minister vnitra
je advokát těchli Gangstru
a přes toho zvolíme
obrovským náskokem
v foměru hlasu, že by mohl
být znovu premiérem
a tak se vracíme na Slovensku
tak to myslím, že
dokonce vidět, že ten
příklon k tomu lidroství
nechci říct, že přímo
k autoritářství, ale slyším to
od lidí, kteří jsou inteligentní
a mojí mají skušenost ze svobodou
a třeba se
v tu demokracii taky nějakým
svůsem zasloužili, který říkají
ona by ta
autoritářská vláda
byla tak špatna
a my jsme s Tatínkem vždycky říkali jasně
ale ta naše
jako moje a tvůje
ale nikou jiní jak tomu nepouštějíme
ale ten trend je vidět, to znamená,
že my jsme na nějakým Prahu
jako snesitelnosti demokracii
pro tu civilizaci, který žijem
a zdalekané jenom v Čechách
nebo na Slovensku, myslím, že to máme
jako lec, kde a že to my vidíme
kolem sebe, nevím, jaký budoucnost
budeme mít jen makron, nebo
že to není bez dobrý
Máte pocit, že to mi přijde doložité
protože to je něco, co asi vidíme
já jsem si vás na to chtěl zeptat
když se se bojíte návratu nesvobody
moc děkuji, že jste doposlouchali
až jsem zbytek rozhovoru
nejdete na hero-hero.co
o Lomeno Čestmin
a uslyšíte v něm třeba tohle
kdybych to věděl, tak bych chtěl
řekli, že politologii jsme sluplná vědá
vždycky nejdete nějaký slovo, který je
pro někoho, kdo má
tu minoritní snahu něco udělat
to jsou jednak zlí nezyskovky
ale jednak je to třeba Elon Musk
a lidi tohoto typu, lidi, kteří vyšli
s IT, s nějakými
jako penězi, který je okouzlili
a který mají dojem, že by měli
proměďovat o společenského vlivu
a je to jako naprosto pochopitelný
a je to jich právu, na co byste potřeboval
stát, když budete mít virtuální
peníze mimo centrální banku
když budete mít
službu, která bude
nabídnutá
elektronicky kdekoliv mimo stát
a když
važ řidičák prostě bude certifikovat
třeba Tesla, koji jsem si koupil
auto s dieselovým motorem
a už je třeba jsem si na něj celý život
a teď mě někdo řekne, že to je
špinavý a že jsem vlastně neetický
tak mám fakt vstek
a teď jdeme někoho, kdo jim poradí
aby si věděle rady
no nejhorší je, že my to všichni vidíme
ale málo z nás
má ten
tu radu, jak to udělá dobře
respektive některí rady jsou
Andrej Babiš a Ale našlo rová říkají
že přesně vědí, jak to udělá dobře
to jsme okamora nepochodně by taky už zažili
když byli umoci
no a když se teď podíváte dopředu
potom všem o čem jsme se bavili
tak...
chcete vyzi nějakou?
já mám temný jenom
když salafistický
když se za bouhné letadlem
do mrakodrapu
tak on je přesvěčený, že to dělá pro dobro
jako je třeba víc toho,
že dobro má různé podoby
stejně jako zló má různé podoby
Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.
V CELÉ DÉLCE 72 MIN. NAJDETE TENTO ROZHOVOR JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR
„Nežiju život proto, abych byl za každou cenu populární, ale abych říkal, co si myslím,“ má jasno podnikatel Jan Dobrovský a svá slova během rozhovoru opakovaně potvrzuje. Netají se svými sympatiemi k Georgi Sorosovi, výhradami k rozjíveným začátkům Petra Pavla v prezidentské funkci, pochopením pro spolupráci s StB, byť byl sám minulým režimem stíhaný, ani nervozitou z toho, že svět nikdy nebude správně. V nejlepším se vždycky neudržitelně změní, což se podle něj děje teď – revolučně, dramaticky a kompletně. Vytváří se nová paradigmata chování společnosti a paralelně s nimi vznikají nové technologie, které vlastně ani nevíme, k čemu jsou. A než na to přijdeme, nahrazují je jiné. Dobrovský si je absolutně jistý, že nás čeká návrat boje s nesvobodou a konec blahobytu. Z toho, co predikuje, místy až mrazí, což si dobře uvědomuje. Přiznává, že je extrémní skeptik, a tak jsou jeho vize temné, čas od času se mu ale nevyplní.