Čestmír Strakatý: Jan Dobrovský. Boj na Hradě a Soros, vyrovnávání se otci a StB, blížící se boj za svobodu a skepse

Tady je Čestmír Strakati. Vítejte od dalšího dílu mého podkástu.

Mozděkuju za všechnu podporu na hero-hero.co.l meno Čestmír.

Vidíme se každé útery a páte k snovým rozhovorem.

Dnes jemím hostem Jan Dobrovský, podnikatel, ne Philanthrop, to se vám nedíbí.

Fotograf podle časopisu Forbes jeden z 50 nejbohačích Čechů a taky podkáster.

Sporočně s kolegou Šídlem v podkástu Dobrovský a Šídlo, který spadá podpomněť národa.

Vítám vás do Výden. Čestmír, co tam máte?

Dávají vám peníze svobodu?

Ne.

No nevají mi, určitě lehkost uvažování nebo lehčí uvažování o některých věcech,

ale svobodu mi nedávají. Svoboda je drhá věc, to za peníze nekoupite.

Můžete se dejme tomu jako svobodně rozhodnout, jakou si koupite pračku nebo auto,

když si poletíte tím dlen, bo támletím letadlem, ale to není svoboda v pravím slova smyslu.

O svobodu se musí bojovat z nasazenou kůži.

Tak vám dávají možnost něco měnit nebo čím pro vás jsou?

No zatím je investuju pořád, takže jenom nástrojem pro to, aby něco fungovalo.

Nebo já nevím, když investujeme s kolegi do vědy a výzkumu,

tak trochu k věrobiní radości z toho, že to má dobré výsledky.

Ale upřím říčeno, já vlastně nevím, já jsem o tom nikdy nepřemešlel.

Já jsem jako relativně skromný člověk, já neutrácím příliš v novou penězpech.

Ano, byste říkáš, že jste škrt se do konca?

Já jsem naprosto ješkrt.

Ale zároveň mám pocit, že ono se to vlastně lehce řekne,

a já sam co s tím setkávám někomu, kdo ty peníze má, co vlastně lehce řekná, jako já tam tím nepřemešlím.

Já ho ní hrozně nedávat mluvím, protože lidi mají o tom,

co je to bohadství, jak skreslený představ jo.

Někdy je bohadství něco, co dávate na odiv, a co je nejme tomu ilustrováno nějakým snobizmem,

nebo něčím podobným, a někdy naopak je to velká odpovědnost a velká pokora.

Já myslím, že nemám ani jedno.

A proč je to mnodratmouvíte?

Je to tím, jak třeba je to vnímáno, protože já třeba o tom taky mnodratmouvím,

o penězí chobecně, ale tak se oblám, že se vás na to tam.

Ale zároveň mi to přijde vlastně počívka trošku.

No jo, jo, jo.

My to vlastně přijde mnodratmouvíte.

Důležité, protože i třeba s vámi je to spojeno trošku s tím,

že když už někdo má ty peníze, tak na jednou jako by taha někde zanítky,

a je někde v zákulisí, a je to nějaký zákulisní hráč,

a už je to všechno jako by šedivé a podivné.

No jo, ale co to znamená, jako taha zanítky z peněz,

je taha zanítky bez peněz.

Můžete taha zanítky bez peněz, když máte na to hlavu mozek

a schopnost komunikovat a na to, že ní peníze nepotřebujete,

pak můžete mít peníze, koupit si noviny,

a můžete v nich psát úplný kraviny, a nemusí větkni čemu, jo.

Tak té votázka k čemu ty peníze jsou.

Sou možná bohatí, kteří třeba financují nějaký velký programy,

jako ten 100-krát omílený šoroš,

který nám tady nesmírně pomoh na začátku budování naší demokracie.

A pomohli lidovej nový nám, ve kterých já jsem ten krát byl,

a mám ho osobně nesmírně v oblibě, protože přestože mu nadávají do levičáků

a do židovských manipulátorů a spojujou ho z kdejakou spiklí neskou teorii,

tak já vím, že ten člověk prostě chtěl budovat opčanskou společnost

respektive takovou otevřenou, a proto taky udělal ten open society fund.

A víte, že když teď řekne, že máte George Soroshe v oblibě,

takže to nebude úplně populární věta.

No, když proto to taky říkám.

Říkáte rád nepopulární věce?

Ne, přece nežiju ten život proto, a vy byl zakažoucenu populární pro boha.

Žiju o proto, abych říkal, co si myslím.

Někdy to říkám trošku blbě, že jen tomu není rozumět,

a někdy naopak třeba zpousta lidí říkám, že tomu rozumět jen,

no tak je to nahoru dolů.

Já jsem krát se vrátím tě penězům a nechci se v nich nám hrabat,

ale když jste říkal, že o nich nedat mluvíte,

to vyhlává to spoustu emocií, který jsou mimoreality,

a který vlastně i v nich závist, jsou v nich takví ty primární,

první signální soustava, a to je jedna věc,

a druhá věc je taky spoustu očekávání,

když máte někoho, kdo má penízem,

mohl by zaplatit spoustu věcí, který vy vysterát dělal.

To je velmi ten kejlet, do toho já se nechci poušťet,

protože mám spoustu starostí tím odmítat ty nabídky

z kvělých investic.

Když jsme byli u toho tahání zanítky,

tak nedavno vyšel článek v Mare Frontědnes,

který vás ten článek vás více propojoval s tím,

co se teď právě děje na preském hradě okolo Petra Pavla.

Pselo se tam o tom, že váš vliv okolo Petra Pavla

nějakým způsobem roste, že byste tam mimo je nedosadil

kánceléřku nebo prosadil, paní Vohralíkovou.

Já už jsem o sobě čet takových věcí, v mydlosti i teď.

Já jsem se ochradil proti tomu, protože to je lež.

Ale ne, protože bych byl rád, já nejsem rád, že to je lež.

Dokonstvě bych byl rád, kdybych ten vliv měl.

A přiznám se k tomu, že by mě to těšilo.

Ale nemám ho a neusiluju o něj,

protože jsem slušně vychovaný člověka, nikam se necpů.

Když budem, vám prezident ode mě co chtít,

tak má moje telefoní číslo, stejně tak já mu rád napíšu,

když budu považovat něco za tak důležitý,

že ho těm budu potravovat.

Pro mě volba Petra Pavle prezidentem

je dostatečně příjemná věc na tý politický scéně,

proto abych se relativně uklidněl po desetiletech měloše zemaná.

A přetím ještě přiznám se i Václava Klouze,

který mi nikdy nebyl sympatický a nikdy jsem ho neměl rád.

Ale nepřivedl jsem jenu Vohralíkovou nahrát,

přivedl jihon za bubeník.

Já jenom znám leta letoucí,

a kdy jsem se dozvěděl, že má bět kancelérskou,

tak jsem se potěšil.

Protože o ní vím, že je to velmi tvrdá manážerka,

která si jde za svým cílem a ne nechá se vopit rohlikem.

Takže to nebylo tak, že vy byste...

Ne, v žádný připadě, ne.

...kdo přesvěčil Pana Pavla,

aby ty Paní Vohralíková...

Česný rep, protože tak to vypívalo z toho članga.

Já nejsem takhle chytrý, jo?

Já bych byl takhle chytrý, jak mě to napadlo,

a příšel jsem si první, ale...

Ne, ne napadlo mě to.

A kdy jsem se to dozvěděl, tak mě to potěšilo.

To je to také, ano.

A nadění na hradě to respektive nachování prezidenta Republiki

je můj vliv takový, jaký si Pan prezident připustí.

To znamená, když můj řeknu nějaký zvůj názor

a nemám k tomu příležitostí,

tak je na něm, aby si ho přebral.

A to je všechno.

Já na hradě bývám velmi zřídka,

převa za mes dvůr, nebo tak.

Ale řeknu vám jednu věc zajímovou.

Byl jsem tam takovou náhodou vícemeně

a viděl jsem prostory, ve kterých můj tatinek byl kanslérem.

A vydoucím kansláře prezidenta Republiki,

abych to řek spravně,

a ne našto alžel na boka, který je vyskakuje do vejšky,

když to slyší to kanslér.

Kanslér je někdo, kdo řidí stát.

V německu třeba.

Ale jako měl jsem državý

a takovou očitou nostalgí

jsem tam, pocítel jsem tam jako emoci teda.

Jo.

Když se se tam ráče.

Jo, jo, jo.

Když jsem na jednou viděl tou kanselář.

Když se v ráčíme ještě zpět,

tak vy jste přece byl jeden z těch,

kdo de facto můžou za to,

že pan Pavel nakonec kandidovali?

Může za to můj táta.

Myslím, že jeden z těch lidí,

může za to můj táta,

který se na jedný takovým setkání v kine mat.

Postavil do pozoru,

jak on to dělával

a ze zamračeným výrazem,

který můbůl vlastní,

řekl, že by bylo moc dobře,

kdyby kandidoval Peter Pavel.

A si to rozmyslí.

A dal mům myslím 14 dní,

nebo tak jo,

na jaký velitelský typ.

A Peter Pavel za 14 dní přišel,

řekl, že to bere,

nebo jestli to byli 3 neděle,

to už se nepamatuju,

ale takhle nějak to bylo.

Tát mu dost věřil.

Myslím, že ho měl ve veliké oblibě.

Já jsem o tom taky natočil takový krátký video

před volbou.

Já mým jste

otevřeně podporoval

a o tom,

jakým způsobem

váš tam...

A teď důležitá věc ten článku bylo napsáno,

že jsem,

že jsem byl v úzkém týmu,

sice na poslední chvíle,

že jsem byl v úzkém týmu,

nebyl.

Nikdy jsem o to nestával.

No, jak si tady vykládáte

jednak ten článek

a to, co tam říká,

třeba investor,

pan Bartha,

který uda někule tomu,

že vyste se stal

uším členem nějakého týmu...

No, je to uším Bartha,

že skrátky má se.

Bartha, omlám se, omlám se,

omlám se, máte pravdu.

Že vyste se stal

uším členem nějakého týmu,

tak on nějak

odešel nebo stál svojí podporu.

No, jdeme s nevím.

Já jsem s panem Bartha

úpřímně nemluvil někdy v životě

s očí do očí.

Já jsem ho potkal několik krát

a poznám ho.

Ale vůbec ne, kdo to je.

Já si ho pamatují.

To je do mě jako...

I dva z člověka,

který udělal něco úplně novýho

v České politice

a to, když nabídl

finanční odměnu politickým stranám

za to, že se spojí do voleb.

Ja myslím, že to je věc,

která jen jako úplně po prvé,

někdo použil svoje peníze

pro politický vliv

tohoto typu.

To znamená,

zaukuluje politickou stranu.

I když,

jako transpanetním způsobem,

jeho více politický strána

nabídným za to,

jen tuším 20 milionu korun.

To mě překvapilo.

A myslím,

že není úplně standardní,

ale toho nemusí vědět,

protože on z politickou má

společního měrom to,

že modeluje,

nebo modeloval nějaký počít

o čví hry,

nebo co,

nebo já nevím,

co dělá za biznis.

A někde prodává nábytek,

nebo něco takového.

A to vůbec nechci schazovat.

Myslím, že něco jiného hvála to jedno.

Já vothom nic nevím.

To znamená to považu za spekulaci,

a je mi to vlastně úplně ukradený.

A jaký jsou motivy těch pánů,

můžu si jenom do míšleta

za sebek spekulovat.

On to říká v tom článku,

a myslím, že říkal Inde

celou otevřeně,

že to bylo kvůli vám.

Jak se to vysitlujete celou tu dnes?

Nemám tušení.

Zeptejte se, jo.

Možná, asi budeme muset.

Když jste zmínil,

když se vám víme o panu

prezidentu Pavlovy,

vy jste řekl v jednom rozhovoru starším,

že by se měl vyvarovat

přílišného mluvení vládi do agendy

a nebyt aktivistický.

Ano, ano, to jsem myslil.

Darí se mu to,

když kritizuje

konsolidační balíček,

když kritizová teď co podepsání,

respektive, nejdříve nechtěl,

a pak nakonec podepsal

tu duchodovou novelu.

Darí se mu nebyt aktivistický

i nemovi do agendy.

Já myslím, že to je lepší.

Že ten začátek byl

hodně také rozývený,

že vidím

prezidentno rozývený začátek.

Myslím si, že jo,

že to je takový milý slovo,

to není nic z lího.

Když to vyhrájete

a vyhrájete s takovým náskokem

a lidi vás mají rádi,

tak ten pocit,

že jen máte sklamat,

takže musíte i do toho

se všim nasezením,

jak říká Karel Šváce Mbrek vždycky,

to je přirozená věc

a taky na vás

soustředí pozornosti

o toho očekávání.

Naděje.

Nechcete tu naději sklamat.

Ze všech stran, to slyšíte,

kam přijdete,

tak tam je nějaký penzum,

naděje.

To dle je téma,

který bychom rádi,

abyste řekl.

A ono to svádí,

k myšlence,

že jako prezident

mám největší pravom od ze všech

a to je moje slovo.

A když to téma zvednu,

tak ono rezonuje.

A no,

to můžete si takových témat,

jako prezident,

zvolit na svoje funkční období deset.

A tamto slovo

musíte používat

a musíte ho používat silně

které dávají hlavu a patu.

Ale když budete zvedat

na každý návštěvě kraje

jednotlivosti, typu

jakou pobočku pošty,

kde rušejí a proč,

tak způsobíte samsoby

inflaci těch slov.

Co znamená,

přestanou je lidi vnímat,

jako nástroj politiky,

ale jako vjádření,

který pro ně

může být příjemný,

ale nakonec,

nemusí nic znamenat.

To je můj dojem.

Takhle já jsem zvyklej vnímat

to slovo.

Protože Vaclav Havel

měl slovo

jako hlavní politický nástroj.

A to ne,

že by ho vždycky používal správně,

ale byla to jako doktríná

taková.

Tak já jsem na to citlivé

a u nás doma

se slovo používalo pořád

jako něco, co má větší významny,

že to pline jako prdyspůst.

A proto bych rád,

aby to prostě neprdělo.

Moje rada byla

taková, jak stejí četl.

Myslím si,

že to je teď lepší,

že se to usadilo

a že pan prezident

o tom přemýšlí daleko víc.

A že se musí usadit

sám v pozici

člověka,

který naslouchá

těm, kterým naslouchat má.

Protože

samozřejmě vždycky

k tomu panovníkovi,

protože my máme tak nastavenou hlavů

státu,

není jenom simbolem

parkladení Vienců,

ale je to někdo, kdo vytváří

určitou politickou sílu

sám od sebe.

A je to od Masaryka.

Tak to není Vaclav,

který to všem měl taky rád.

Tak

tak v tom dlesetapu věcí,

v tom nastavení

se spousta lidi snáží

přiblížet se do vaší blízkosti,

co nejblížet,

aby jeho slovo bylo

co nejvíce slyšet.

A může zatím byť

jenom to,

že potřebujete prezident

jako štít k tomu,

abyste mohli říct,

co chcete.

A mě se zdá,

že se v tom,

jak ho začíná

moc dobře orientovat.

A takže ten začátek

byl daný i tím,

že třeba,

si jsem vás právně pochopil,

nenasluchal těm zprávným lidem.

Ne, ne, ne,

já myslím,

že to je jako hezký,

český slovo ifer.

Jo,

když jako stev iferu

a těší vás ta situace,

máte radost,

jako ta práce byla ukrutná

a samozřejmě veľmi nejstá.

Tak

tak v tom zářité

a v tom záření

se objeví spousta vět,

který se pak

nevíte,

že se okamžitě překláda

jako politické činy.

Jo,

ta tezpětná vás bá,

vlastně teprve začne fungovat

i pro vás,

jo,

nejenom pro média.

No na druhou stranu

tá slova oklo

toho konsoledačního balíčku,

jestli je dostatečný

nebo nedostatečný,

respektive,

že je nedostatečný

podle Pana Pavlá

a to všechno,

to jsou věci z posledních

vlastně týdnu,

možná mě,

jako jednotek měsíců nízkých.

Rozumáte pravdu,

no,

jsou.

Ale je to daleko míti,

myslím si jako,

jo,

že emočně to vnímám,

takže toho je daleko míti.

Je to méně špatné.

A no,

a mě to,

mě to úplně netěší

ty dezonance

a taky bych řekl,

že by to mohlo probíhat jinak.

Ale,

ehh,

já pořád jsem spokojné,

obejvalo to daleko horsí.

Bovat jsme se o vašem

Panu odci,

který byl

ministrem obrany,

chybě to po roce 89,

byl diplomatem,

byl kancelřem,

respektive,

kancelře,

prezidenta,

republiky,

jaký byl člověk?

No to se ptáte,

toho praví ho,

no,

jak co mám říkat,

potatinkový,

který ho obdivuju,

který,

který ho kopíruju v podstatě

a jsem jeho věrným votiskem,

a dokonce mě to dělal schválně,

že kstárnul,

tak jsem mi čím dá tím víc podobal,

tak,

jak stárnul,

tak se vám podáví.

No jasně,

no to dělal schválně,

mě to ponižoval,

že jeho vrstevníci,

které byly i mími vrstevníky,

když jsem vyrůstal,

a když jsem dospíval,

protože já jsem neměl moc kamarádu,

oni mi moc nerozuměli,

jo,

já jsem byl vždycky vlastně

trošku kazatel,

a to jako se s klukama nedá,

takže i když jsem s ním

jezdil na traktoru,

tak stejně,

to bylo taky jako

s malinkým vodstupem,

a

já jsem potřeboval nějaký kamarády,

měl jsem samozřejmě,

jako bezvadný lidi,

vytvarníky,

když jsou kantý,

skvělí lidi kolem sebe,

ale ty tatinkovi vrstevníci

mě učarovali tím,

že už něčím byli ve svojich životech,

mnež jim zničil karieru,

bude sami sobě oni tím,

že byli dřívejšími komunisti,

ale nebo protože v 68.

stratili už možnost dělat cokoliv,

a ty dle lidi mě tady

říkali luboši,

protože mě prostě

odmítali

vnímat jinak,

než toho tátu,

mě to neuražil,

mě to těšilo,

já jsem byl šťastný,

já jsem...

Že vám říkali jeho ménem?

Jo, jo, jo, jo, jo,

já jsem se cejti líb,

já jsem měl takový dojem,

jako že,

jo, samozřejmě,

jsme se s tatinkem

strašlým způsobem mrvali, jo,

a někdy to bylo fakt,

jako kritický,

a křičali jsme na sebe,

a tak,

a tatinek nam jednou zvrhnul stůl

v restauraci,

moc príjma zážitky,

no, to nemusel být hádka prostě nával,

emozí čistého odcovského citu,

ale všechno dohromady

země udělalo člověka,

ze kterým já jsem vnitřně relativně spokojený,

a jsem za to strašně šťastný,

že jsem měl tátu tohohle typu,

on je sice byl zhyper odpovědné,

a udělalo země i z mýho bratra

hyper odpovědné lidi,

to jako bolí, jo,

nemůžete nic nechat ležet,

ale na druhů stranu

to se jako ste citlivější pro něco,

a já prostě jsem takový,

jaký jsem a můj tatínek byl

prostě nenagraditelný,

jedinečný člověk.

Ale bylo to náročné.

Jasně, jako hrom.

A když změnujete,

že vlastně vaše a tím,

že stabyli svým způsobem aktivní vdizentů

vlastně oba,

a vy už od dětství nebo od mládí

relativně dá se to tak říct.

No dá, já jsem teď ko jsem viděl

tý z třich filmů, který dělá

Jirka Mádelvo v Československu

rozhla se 68.

A já jsem statinkem chodil

do toho rády a do spíkrové

a do redakci.

Tu redakci jsem miloval,

ty lidi byli všichni tak strašně zajímaví.

Ta vzpomínka,

jako je vlastně hrozně žívá,

protože jsem byl relativně malý kluk,

ale ty lidi byli tak významný.

A ta atmosfera byla tak významná.

Já jsem si tam uvědomil,

kterých boj proti cenzuré,

který tata bagatellizval, řekal,

že to nebyl žádnej boj,

že oni jenom vodmítali cenzuru přijímat.

Že ji prostě ignorovali.

Ale ten byl protkanej

domovním a prohlídkama

a státní bezpečností

zazadkem a sledovačkama.

A já to mám v oděctví,

takže mě to ne nevadí.

Mě to motivuje,

mě to zoceluje, když přijde tlak.

Takže jako fajn,

ale jsem na něj pišnej.

No a zároveň nebylo to takové

neděctví, nebo já chápu,

že vám to vlastně nevadilo.

Je to skvělí děctví.

Já jsem vlítal po českou braskí vrchoveně

a jsem tam krávy s Panem Pilařem,

nosil jsem mlíko v bandasce.

Fastinující svět

jako český vesnice,

kdy misto telefonu

se používalo volání ze dveří

a to se rozléhalo po celých horách.

Fando!

Co je?

Tak to je můje děctví, skvělí.

No a zároveň,

když říkáte, že pod tlakem

funguje to lépe,

ale byste mluvil o strachu o tom,

že teď cituje občas

až tak svazující strach,

že jsem nebylo schopný v stát s postele,

zažil jsem obdobit, kdy mě tresně stíhali

neza politiku, ale za údějný hospodářsky delikt,

když u nás technik do zazvojení

udverí, vyvolávalo to ve mě

pocit paniky.

A to je taky formatívní zkušenost,

která myslím, že

s člověkem něco udělá.

To už je v době,

kdy už jsem dospělej člověk

a růčím si za svoje činy

s celé sám.

A kdy se pouštím

do aktivit, které

jsou bohatíské istorky,

které nebudu vyprávit, ale na jednu stranu

musí být zakonspirovaný, a na druhou

stranu jsou vlastně relativně velmi veřejný.

To nejde dohromady, jo.

A je to

komplikovaná věc. A navíc

tatinka z týhejza za to,

že nemil tolik výloh,

kolik dostával razítek od

provozovatelů těch obchodů,

aby ho odsoudili za rozkrádání

majetku v socijalistickém vlastnictví,

aby ho posléze,

když svědci

obžaloby, vypovědili,

že mil víc, než kolik

dostávala razítek, tak aby ho

překvalifikouli ten tresný čin

plánovitého spodážství republiky.

Tak

za vami přijdou, jako za montérem

obchodního zřízení, který jezdí po republice

montovat regály doprode

jen jednoty a řeknou,

že vás budou stíhat

záznoužití cestovních

náhrat.

A to si říkáte, můžou všechno,

můžou všechno.

Trvá to

jako rok a tři štvrtě

tresní ostěhání, který je plný

předvolání, výslechů

a k tomu politických výslechů

a předvádění

na politické výslechy

a cel předběžní zodržití.

To je denervující.

Můj policyjní referent

STBckými říkal

po revoluci,

po sleze, já jsem natáčil

z Channel 4 takový film o státní

bezpečnosti, o takovém dopadu,

odkazu státní bezpečnosti na společnost

a má to svoje

moh je to 33 let starej film,

ale já jsem mluvel s tím svým

referentem v tom filmu.

A on tam říká,

my jsme si ten krát mysleli,

že vás té spolupráci přimějeme,

protože vy jste to vězení

znášel špatně.

A já se ho nenekoukal a říkal jsem si,

co já vím?

Úbec nevím.

Já bych byl přesvědčený,

že bych se radši zabyl.

Ale metoda matlaků

a pankový deprivat se

vyhrůže k rodině,

můžete dosáhnout lečehoz.

No a

jak se to vlastně stalo tedy,

že vás nepříměli?

No neměli čas.

To bylo 89?

Jo, to bylo po něm.

Tohle byl ten člověk říkal po roce 82.

To chápu, ale to, že neměli čas,

znamená, že prostě doba se měno.

Ano, ano, prostě příšla revoluce

a z mě na poměru.

Nestihli to třeba.

Já teda si myslím, že bych to zvlád,

ale co já vím.

No a máte obecně

pochopení

pro lidi, kteří se z různých důvodů nechali

přemluvit,

zlomit

ke spoupráci z STB.

To budli zážitku právě,

že pro některý ano,

zvláš pro ty, který to byli schopný říct.

Jo, přijít a říct byl jsem tam

a podepsel se mím to, protože jsem nevěděl

takových nebylo málo.

Nebo lidi, kteří

dávali na jevo,

nemluvte přede mnou.

Myslím, že to jako prostě má.

Ano, tam já jsem

to lerantní.

Respektive umím to pochopit,

když ty lidi nikomu neublížili

a když ne naprázkali někoho,

takže ten člověk potom

měl fakt vážný počíže.

Dobrá, ale

samozřejmě, že když tam nikdo neřek,

kdo práskal

a napsal vám to do vašeho spisu

potom ten estébácký vyšetřovatel

tak v takovým okamžiku

zastu toleranci nemán.

Máte pocit,

že ta hledoba

a tyhle všichni její odlesky

estébácké a tlaku

a nesvobody a toho všeho

že jí pořád trochu,

jak neseme v sobě,

o tom často mluví, jak jsme se s tím nevyrovnali

a nereflektovali.

Když se bou celou konstituci Českýho národa

čet Čechoslovakismu

první republiky, druhý republiky

protektorátu

našeho chování poválce

všechno si se bou neseme

a neseme si to tak,

že to nevíme, ale formuje to naše myšlení.

Protože existuje něco

o čem jsem

často nemluví, ale je to prokázaná věc,

že existuje didičná skušenost.

A didičná skušenost

není za cokoliv.

Když národa s někdo kopne do kotníku,

tak to nedědíte dál

nebo nedědíte vaše děti,

ale když to formuje

to stádově, kterým žijete

a tomu říkáme, jakkoliv

a tě to kmén, nebo stát

nebo cokoliv národ je

jako sluho vznešený,

tak to se bou ti národy nesou.

A podívejte se, jak vypadá současná Evropa.

Tam je těmi svými skušenostmi

minimálně

z historie 20. století

celaprotkana

a volu by na Slovensku třeba

a to myslím zrcadli

bez jakýchkoliv zábran.

A co to pro nás znamená?

Dějde na skušenost.

Já nevím, co to pro nás znamená,

a jenom vím, že to je.

Jako, když si se si má

pracovat, nebo ne,

to je úplně netuším.

Pro mě je to něco, na co si vědím

nějakou nevisvětlitelnou blbost,

nebo na opak, když je to

větký něčeho, co mě připadá,

že zajímaví.

Tak něco v tom roli hraje,

když kolegové zpřepíšte dějiny

osvětlujou tudle naší nedávnou

minulost, takže se k tomu nestaví akademické,

ale vypráví si o tom

způsobem, který je přijatelný

pro všechny jity, který dějepis neměli

nikdy rádi.

Tak na jednou vidíte, že ty děje

jsou tak vážné, a že na opak

některý veľmi vážné věci

jsou ilustrované taky

a takovou

uvolněností, kdy na jednou začnete

rozumět ty intelektuálům,

sež vím, že je těžká věc.

Když vám zaspívají Nufru, Nufru, Nufru,

my máme ho v Novku,

tak je z toho znihlka Českých intelektuálů,

protože tak to je

dohopravdy, ty velký myšlenky,

který potom se prezentujou

s Patosem, to už je

karytkatura.

Ale tak to je politika, že on můj

můj, můj, ne, velké myšlenky

můj někdy jen ho.

Ještě se vrátním zpátky

k tomu, o čem jsme se bavili,

k tomu formativnímu zážitku, řekněme,

který jste změňovali, máte

pocit, že to, co jste zažilo v té době,

že vy jste zmínil,

že to z vás udělalo člověke, jaký jste dnes?

No jasně.

Je to prostě pro dnešek opravdu, jako by neste se...

No jako z každýho, je ho zkušenost.

A vyrovná jste se odsi?

Já jsem asi ne měl

tu tendenci, jo, já myslím, že

On po mě vždycky chtěl,

abych by lepší než von,

abych se

vyvaroval chyb,

který udělal, ale nechtěl je říct.

Takže já, když jsem udělal podobnou chybu,

tak mě strašně vinedal,

sprdnul mě.

A já jsem to jako měl pochopit.

Jako, když vám Vanželka řekne,

když mě miluješ výšt, co bych ráda.

Tak tam byly určitý nedozumění

v tomhle vztahu

po vyrovnávání.

Ono je to vždycky s odcem

trošku vztach, o tom,

jestli jsem vyrovnáte nebo ne.

Ale já jsem si to pak zakázal

a bylo to lepší,

že já jsem šel svojou cestou,

nakoneca on šel svojou cestou.

Nikdy jsme se neminuli,

vždycky jsme si rozuměli,

když on napsal, co je texty,

tak mě posíel k redakci,

a to i když někomu psal pro gram politické strany.

Nevím,

neumím na to odpovědět.

Co pro vás důležité

nejdlžitější témat dneska?

Jaká důležitá témata pro vás

jsou tadejštný?

Já nevím, co jsou důležitý témat,

já vím, že jsem furcinšel nervozní.

Ale pořád trvalé,

a to jsem celej život,

a to jsem taky jako tata úplně stejně.

Většinou jsou tak,

jak říkal, ve rychmi děláme

ty velký věci do má u nás,

jaka rozhrůje o tom,

co s Prahama, který vidělám.

Já jsem nervozní z běhu ději.

Já jsem nervozní z toho,

že nějak očekávám a tuším,

že nikdy nebude

svět správně.

To znamená,

že co to je definice správně,

ale tak podle mýho nějakého citu

a po citu

nikdy nebude žádná rovnováha

a vždycky, kdy se nastolí nějaký čas,

ve kterým se nám zdá,

že je to teď nejlepší,

tak se to neudržitelně

změní.

A teď se to mění revolučně

prudce a dramaticky

a mění se všechno.

Prudce odešla výra v Boha

v zemích, který v něj věřili.

My jsme tady byli

komunizmem odsouzení k agnostice

a takový moj jako bezvěrectví,

který byl až trošku vírou.

Ale přece jenom

jsme měli nějaký penzum

a dočepit se řidů,

kteří zůstali po Holocaustu.

To vytvářilo nějakou

spoličenskou atmosféru.

Ještě něco zůstává v Polsku,

ale statistyky mluvějí o tom,

že to taky jako mizí do celé.

A ty tisíce let

Vána Boha

vytvářili nějakou hierarchii

spoličenského, která byla nad panovníkem

a nadvedoucí politickou silou.

Něco, co hovoří

na každého toho, kdo věří

a dokonce i na toho, kdo nevěří

ke stádu, když se začnevá cmrti

a nebo na někoho, kdo se se smrtí

setká nějakým způsobem,

a nemusí jenom ze smrtí, může z krizí

nebo z něčím a začne toho pána

Boha prosit.

Tadle autorita je osobní věc

a je to

něco, co vás verek

nějakýmu upozornění sebe sama na to,

že věci nemusí být tak jednoduchý

a bestrestný.

To desatero není zbytečná věc.

A to mizí

jako jeden atribut,

který vidím,

že vážná, že nahrazuje se to

na jednou zboštěváním

čeho si, co nám zrovna přijde na stóla,

co nám přijde důležitý.

Vytvaří se minoritní skupiny,

který nejindividuální

revoluce a individuální bošstvo

a

dou do toho, kdyby

konali právě křižátskou výpravu.

A

to jsou

nové algoritmy,

nové paradigma tachování společnosti

do toho technologie, který průce

rozvíej něco, čemu nerozumíme.

Nevíme, k čemu jsou,

víme, že jsou k tomu, aby se zlepšovali,

ale než se zlepší,

tak přijde jiná.

Myslíte u mělu inteligencia?

Myslím, technologie obecně je ich

infrastruktur těch technologí,

je ich technické prvky,

to přístro je jednotlivý.

Ale taky to

vyřekáte umělá inteligence,

ale myslím, že způsob, kterým o tom přemejšlíme,

jestli to vidíme jako

osvobození.

Bude to za nás něco psá,

to bude to za nás něco dvořit,

nebudeme muset k pásu

a budeme mít moc

čtyředný pracovní týdeň,

ale nevím, co je nějakou úplnou pitomos,

tená netvoři na život.

Myslíme, že ano,

jako je to témav evolbách,

je vlastně to, jak lůstou máme

šrajtofli, tak stejným způsem

přemejšlíme o svým blahobitu.

A to je taky další změna,

která nastala někdy, na začátku

prumysloví revoluce, kdy

si jako průdce a radikálně

začínáme mít lépe.

A ty, co máme lépe, tak jak

jsme se nikdy neměli,

a ono to vůbec nikto lepší mu.

A může to vezd, k tomu,

že ta naše civilizace na jednou bude úplně podružná,

kteří prací nepohrdají

a nemají do jem,

že jich život je k tomu, aby

zažili co nejvíce za řidku,

já vymlátím prstenem do stolu.

Já mám

s velkým diamantem.

Tak

takže, rozumíte mi, co chci říct,

abych po tom neprzednášel

z dlouho. Ten prsten, já mám

přátelé s kamenem do vnitř,

protože správný žit prodává

přece takhle, jako dlaněma

na horu, nikoli křbetem ruky.

No a to se bavíte, ale o velkých věcech.

To se bavíte o úplně tektunických

zňunách, které jsou dlouhodné.

No to mě znervou zňuje, když se se mě ptal, co mě zajímá nejvíce.

Takže takže vás znervou zňuje nějaký

nezajímáne utržitelnost.

Nezajímáne utržitelnost.

Demokracie zdali jen, bo není.

No a na to jsem se právě chtěl.

A na to, kde civilizace má konec, protože

já jsem autodydakt biolog

a jak jsem nemohu studovat

a musel jsem se vyučit krmičem dobytka,

tak přesto jsem

trošku tu biologii čet

a měl jsem kamarády bezvadný, který mě velmi

pomáhali, mimo chodem v tom mě

mým souputníkem byl mirek zámečník

z kvělej encyklopedický biolog

a vřevším zoolog, která.

Tak

mě to zajímá

i z toho živočišního hlediska.

To znamená, že jako biologické podstaty

živočišného druhůho mosa pienc

tak zapomínáme v těch technologích

na to, že jsme zvíře, jo?

My jsme zvíře se humanizovaní,

jsme zvíře v pravidlech, který nás

dostávají nám z toho zvířecího světa,

protože zvířecí světy je krutej

a my nechceme byť krutí

a pak přijde někdo krutej

a my na něj koukáme jako

nás vatej v obrázek

a jdeme za ním, jako

jsou vůdci, kteří

nabízejí svojí pomoc

v tom, že nás provedu našimi životy

a že všechno bude zalito s Luncem

a my na jednou nechceme už o nic bojovat

protože vidíme, že je to sice Pitomec

který je Gangster, pravděpodobně

se kamarádil z lidma, který někoho

zavraždili, má bráhu,

který krade neskutečným způsobem

z jinýma zlodějema,

je podezření se rovná istotě,

jeho minister vnitra

je advokát těchli Gangstru

a přes toho zvolíme

obrovským náskokem

v foměru hlasu, že by mohl

být znovu premiérem

a tak se vracíme na Slovensku

tak to myslím, že

dokonce vidět, že ten

příklon k tomu lidroství

nechci říct, že přímo

k autoritářství, ale slyším to

od lidí, kteří jsou inteligentní

a mojí mají skušenost ze svobodou

a třeba se

v tu demokracii taky nějakým

svůsem zasloužili, který říkají

ona by ta

autoritářská vláda

byla tak špatna

a my jsme s Tatínkem vždycky říkali jasně

ale ta naše

jako moje a tvůje

ale nikou jiní jak tomu nepouštějíme

ale ten trend je vidět, to znamená,

že my jsme na nějakým Prahu

jako snesitelnosti demokracii

pro tu civilizaci, který žijem

a zdalekané jenom v Čechách

nebo na Slovensku, myslím, že to máme

jako lec, kde a že to my vidíme

kolem sebe, nevím, jaký budoucnost

budeme mít jen makron, nebo

že to není bez dobrý

Máte pocit, že to mi přijde doložité

protože to je něco, co asi vidíme

já jsem si vás na to chtěl zeptat

když se se bojíte návratu nesvobody

moc děkuji, že jste doposlouchali

až jsem zbytek rozhovoru

nejdete na hero-hero.co

o Lomeno Čestmin

a uslyšíte v něm třeba tohle

kdybych to věděl, tak bych chtěl

řekli, že politologii jsme sluplná vědá

vždycky nejdete nějaký slovo, který je

pro někoho, kdo má

tu minoritní snahu něco udělat

to jsou jednak zlí nezyskovky

ale jednak je to třeba Elon Musk

a lidi tohoto typu, lidi, kteří vyšli

s IT, s nějakými

jako penězi, který je okouzlili

a který mají dojem, že by měli

proměďovat o společenského vlivu

a je to jako naprosto pochopitelný

a je to jich právu, na co byste potřeboval

stát, když budete mít virtuální

peníze mimo centrální banku

když budete mít

službu, která bude

nabídnutá

elektronicky kdekoliv mimo stát

a když

važ řidičák prostě bude certifikovat

třeba Tesla, koji jsem si koupil

auto s dieselovým motorem

a už je třeba jsem si na něj celý život

a teď mě někdo řekne, že to je

špinavý a že jsem vlastně neetický

tak mám fakt vstek

a teď jdeme někoho, kdo jim poradí

aby si věděle rady

no nejhorší je, že my to všichni vidíme

ale málo z nás

má ten

tu radu, jak to udělá dobře

respektive některí rady jsou

Andrej Babiš a Ale našlo rová říkají

že přesně vědí, jak to udělá dobře

to jsme okamora nepochodně by taky už zažili

když byli umoci

no a když se teď podíváte dopředu

potom všem o čem jsme se bavili

tak...

chcete vyzi nějakou?

já mám temný jenom

když salafistický

když se za bouhné letadlem

do mrakodrapu

tak on je přesvěčený, že to dělá pro dobro

jako je třeba víc toho,

že dobro má různé podoby

stejně jako zló má různé podoby

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.