Vinohradská 12: Jak se zdrhá z Putinovy armády

Tady je Matěj Skalický a tohle je Vinohradská 12.

Dezerce ta se nepromíjí, přesto jsou ruští vojáci, kterým se bojovat na Ukrajině příčí.

Jak se ale zdrhá z Ruské armády? Jde to vůbec? A kam? A kudy?

A na Košlerováma, kolegně z webu i rozhlas CZ, pátrala po příbězích lidí, kteří v Putinově válce hrát žádnou partii nechtějí.

Dnes je středa 30. srpna.

Ahoj Ano, vítej ve Vinohradské 12.

Ahoj Matěj a dobrý den všem posluchačům.

Já vím, že si se už v minulosti věnovala příběhum lidí, kteří z Ruska utekli před mobilizací.

Teď v posledních dnechy, ale přímo mapovala jak azda vůbec se dá desertovat z Putinovi armády.

Ty si mluvila s lidmi z organizace, která se jmenuje jděte lesem.

To jsou lidé, kteří bys útěky měli přímo pomáhat, co jsou přesně zač.

Tak jsou to vlastně dobrovolníci, často jde o ruskí aktivisty a jiní lidi,

kteří nesouhlasí z Putinovou agresí na Ukrainii,

většina s těch, kteří stojí přímo tady za tím projektem.

Chcí zůstat v anonimitě, ale dva z nich se z ní rozhodli vystoupit.

Jsou to zakladatelem téhle iniciativy Grigory Svedrin,

Rusk, který pomáhal Rusku lidem bezdomová v projektu.

Noc sleženka a podnikatelka Daria Berg.

Oba tady tě lidé vystupují po celými méni

a oba se přesunuli do gruzie přeznu 2022.

Celý projekt dětele se má zhruba 200 dobrovolníků.

Podmínkou tam je, že tě dobrovolníci musí bydlet mimo Rusko

a to z bezpečnostních důvodů.

Jednak teda pro ně a druhák pro jich klienty,

tedy tě kterým o něj pomáhají.

To jsou často lidé, kteří se snaží jí rusko opustit.

Já jsem mluvila s jedním z nich.

Ten se menej Anton po celým ménem vystupovat nechtěl.

Anton rovněž opustil rusko minulý podzim,

tedy podzim 2022.

A to hlavně z politický důvodů,

protože byl na nejrůznějších černých listinách,

těch, po kterých Ruské tejné složky pátrali.

No a jak vojákům, kteří chtějí desertovat

z Ruské armády, zaješčují Anton

a jeho kumpání útěk.

Tak o ním pomáhají s celým tím procesem,

pomáhají jim vymyslet.

A cestu prochází s nimi různé krizové scénáře,

poskytují jim psychologickou podporu,

prochází si prostě scénáře typu,

když vás chytí tamle na hranici

a budou po vás chtít informace ABC,

VIM na to řeknete X, I, Z.

Řadě lidem také pomáhají s relokaci

i měch ruzkých regionů,

protože najvšechny mají to možnost

utec do zahraničí.

Prci jenom to něco stojí

a také najvšechny mají pasy

na odchod do zahraničí růsové.

Tuděž mají dva druhy pasů.

Jeden služí jako taková občanka,

mhou s ním cestovat po ruzku

a pak jen některí,

Anton mi je popisovat,

že jen zhruba 20% má pasy

na vycestování do zahraničí.

Takže řadě lidi vůbec nemá to možnost

u zahraničí dostat.

To si spomínám, když jsme spracovávali

příběh toho uniklého Putinova bodyguarda,

tak přesně tam se

změňovalo, že mají růsové

dva pasiaže veľmi složité

vůbec vycestovat ze země,

aniž by o tom, kdo koli věděl,

ty si taky změňovala, že to něco stojí,

tak co to stojí?

Tak především obrovskou odvahu,

ale jestli to bysíš tak,

co to stojí, jako kolik peněz to stojí,

peněžně.

To záleží, kde zrovna jsou

a kam utíkají.

To záleží na těch individuálních případech

musí si koupit jízdynku na vlak,

protože se jim doporučuje jat vlakem

nebo překročit hranice lasem.

Takže potřebují nějaké

peníze na cestu, a pak jsem třeba

potřebují nějaké peníze na to,

aby se zabidleli, tam kam zrovna

utíkají a právě ta nezyskovka

dětele se mim poskytuje

nějakou finanční pomoc, ale přece

mají limitované zdroje,

protože jsou financovaní

s fundraisingů, to znamená peníze,

které jim lidi pošlou, tak s tím

oni nějak operují. A já jsem se Antona

ptala, jestli vlastně existují

nějaká univerzální pravidla na to,

ventasy se bou tolik peněz, ventasy

se bou tady ty konkrétní věci,

a on mi opakoval, že žádné

takové pravidlo neexistuje. Oni

se bou mají často hodně málo

věcí, jenom třeba

kartáček a pastů,

nějaké základní dokumenty

z SIM-kartů, ta organizace

vlastně doporučuje, aby se bou

neměli nic žádný dokument,

a těto bankovní karta, nebo

třeba SIM-karta, která je jako-li

vzpojovaná s jejich dokumentem,

s jejich pasem, takže

cokoliv, co se se bou vezmou,

by prostě nemělo být, jakkoliv

napojene na jich osobu, takže

se bou beru cash místo

bankovních karet a

berou se sebou SIM-karty, které

jsou napsane na jiné osoby, než

nejčastější útěkové

trasy, kam ti lidé míří, protože

já si vzpomínám, že když jsme

se bavili o lidech prchajících

před mobilizací, tak jedna

z těch cest vedla letadlem

do Turecka,

tak teď pokud cestují

vlakem, nebo prochází, lesem,

jak si říkala, tak

míří do těch států poblíž,

do těch sousedních států

na kavkaz, třeba.

Tak često se dostanou do Gruzie,

ale Anton my samozřejmě

neřek přesně, kam vedou

ty konkrétní trasy, protože

proto, aby ti lidé mohli

zdrhat, tak ty trasy musí

zůstat v utajení. Říkal mi,

že každému pomáhají

nejít tu trasu podle toho, kde

se zrovna nachází.

Může to znamenat, že se

relokuí v rámci ruska

například do Moskvy

nebo někam prostě blíž

hranici a pak tu hranici

předou právě třeba vlakem.

To znamená třeba do Finska,

do Běloruska.

Do Běloruska, ano, je otázka

kolik lidí chce před do Běloruska.

Tí lidé se kterými si mluvila,

říkali, že nejvíc

těch lidí teďka přechází

do Gruzie.

Já vím, že ty si nemluvila

jenom s Antonem, točiš tím

představitelem organizace, která

pomáha rusům utéct,

ale bavila si se

mním mužem.

Točiš ruským poručíkem

jménem Dmitry.

A ten, ten už

z ruské armády upr.

Je to člověk, který

z ruské utekl poměrně nedávno.

On jsou tam teď dostal teprve

na jahré letošního roku

a utekl

přímos armády, to znamená, že

nás sezneme lidí, kteří jsou

hledaní a nejspíš by ho

nečekal úplně dobrý osud

kdyby a někdo

zistil, kde je.

Je to kul, který, když

šel struvat vysokou školu,

tak nemoh

najít ubytování a ruská armáda

mu dala

takový díl, že když

mu se ženou ubytování, když

mu za něj zaplatí

a tak on se

podokočení studia při pojík armády

na 3 doky, ten krát

bylo ok. 20

a vůbec si nedokázal

představit, že v době, kdy dokončí školu

tak Putin vyhlásí válku na Ukraíně

což je to, co se stalo

onhnedka ty první dny, kdy

nastoupil do armády

řekl, že tam být nechce, že chce

rezygnovat a to se mu

vlastně nedarilo

takže takhle skončil 26 letý

Dmitry v ruské armádi

a úplně od začátku se

pokoušel o to tam nebyt.

V červnu

2022

jsem nastoupil

a hned druhý den jsem šel za svým

velitelem a řekl mu,

že tam nechci být, že nejsem

voják, ale pouví civilista.

Řekl jsem mu, že nemám

mentalitu vojáka. On mi odpověděl,

že nejsem muž, ale z rádce.

Sačal jsem mnou diskutovat

a chtěl po mě, abych

zůstal v armádi. Později jsem pochopil,

že každý velitel se

můží udržet, co nejvíc vojáků.

Protože ich tam prostě

není tolik a nemohou

si dovolit o ně přijít.

A pokud s tedy přemýšlel

už od začátku, jak se

z té armády dostat, že v ní být nechce

tak co se zlomilo

v něm, nebo kdy si uvědomil, že teď

přišel ten správný okamžik

útec. Tak v rámci

různých pokusů

ale z růzké armády dostat

přeď se také nechal hospitalizovat

v psychiatrické nemocnici

kde přišel do kontaktu

zvojáky, kteří

teda stejně jako on si tím, jak si kupovali

čas a za druhé

ale také přišel do kontaktu zvojáky,

kteří se z fronty vrátili

a byli poměrně traumatizováni

tím, co tam viděli a zažili.

Dmitry tam byl na 10 dní,

což vlastně bá maximální doba,

po kterou mohou vojáci

chybět, po kterou nemohu

být v armádě

těsně přitím, než byl hospitalizovaný

to ještě byly 3 týdny, ale pak to

na Putinu v příkaz

změnili na těch 10 dní.

On tam slyšel

historky o tom, jak

ruští vojáci byly vysílaní

jako živeštíty na frontě

jak neměli co jízd, jak často

museli

rábovat ukrenské

vesnice, nebo když nebyli

vesnice, tak si chodili

lovedstravů do lesa

a byl to úplně jiný příběh,

než ten, kterým říkali veletelé,

což bylo to, že oni jsou jakýsi

spasitelé, že dou zachránit

ukrajinu

od ukrenských tacystů.

Mě hrozně

překvapilo, když tam vojáci,

kteří se vrátili z fronty,

vyprávili příběhy o tom,

že neměli co jízd,

že ruská armáda jim nedává

jídlo, a vojáci se ho musí chodit

lovid a schánět, kde se dá.

Také jsem slyšel spoustu historyk

o tom, jak představitelé

ruských jednotek umírali,

protože šlápli na miny umístěné

jinými ruskými jednotkami.

Ty jednotky si to

mezi sebou často ani neřekli.

Príjí na frontě panuje

strašný chaos a veletelé

protek nedokážou koordinovat vojáky.

Často nevědí, kam je poslat

nebo je posílají na nezprávná

místa, kde je čeká zbytečná smrt.

Slyšel jsem také historky o tom,

že když se nějaká jednotka

vzbouří, taky vojáci

jsou poslání do minového pole,

aby se vzpoura nešířila dále.

Sou to opravdu hrozné věci

a je těžké o nich mluvit.

Takže to, co odsetel

se děl v té psychiatrické nemocnici

to by vlastně byl ten jeho hlavní zdroj

informací a na základě toho

ono uděl finální rozhodnutí,

že když nemůže rezygnovat,

tak musí útecst.

Takže prohlédl tu oficiální

propagandu a v té psychiatrické

nemocnici si uvědomil,

potom jak se tedy bavil s těmi vojáky,

tak prostě věděl,

ne dál už tady nebudu, nemůžu

na frontu, musím konečně

výzat.

Pátrali po něm,

hnedka.

Ty dva dny to je nějaká lhuta,

kterou si vojak může

vzít na odpočinek

a Mitry si vzal

dva dny s tím, že potřebuje

na to, aby se naučil řídit

protože v té době

dokončila auto školu, takže

vlastně potom co skončil

směnu v práci,

šel domů, jeho veletéle

si mysleli, že teda si bere

ty dva dny, a zatím co on

šel domů, zal Sibaťoch

a vydal se na letiště

letil do Moskvy

a od tamteď vzal vlak

přez hranici do gruze.

To, že měl sebou

tedy to nejnutnější

to přesně byla ta pasta

ten kartáček, dokumenty

nic víc?

Přesně tak říkal, že měl sebou

jedno triko, pár nabíječek

dyplom ze školy

a nic víc, že to měl

zabolené v Malém Batěhu.

Jsi stále v gruzi?

Dmitry je v gruzi a

plánuje tam zůstat.

A možná, jako docá důležitá otázka

dá se tomu vypráviní

jeho věřit, protože ty se

s ním osobně nesetkala, komunikovali

s té spolu na dálku

před pokáram, možná

přes nějaké doporučení

i té organizace i děté lesem

byť samozřejmě chápu, že

všichni ty podrobnosti nemůžeš

zvéřenit, to je taky důvod, proč

tu my nepovžíváme žádné

zvukové ukázky těch rozhovorů, které

si cevznikli, ale ty

si slíbila,

že je nepovžiješ.

Je to přesně tak, Jegríkaš

já jsem se s ním spojevala

poměrně obtížně

a vlastně na začátku

když on soulasil

do toho rozhovoru jít, tak to bylo pod podmínkou,

že nepovžijeme

zvuky, že skryují jeho identitu,

že nebudu změňovat

jakékoliv informace, které by

mohli prozradit, to znamená nebudu

například říkat, kde

se narodil, kde sítí jeho rodina

a tak dál. On mi

ten svůj příběh odvyprávil, to znamená,

že

samozřejmě je to příběh,

který je zprostředkovaný jim

samotným, ale zároveň mi ho potvrdil

i Anton, se kterým jsem

poslézemluvila, kterým

s útěkem pomáhal. A když nemy,

což chápu, tak

že jeho rodina výk, kde

přesně je, jak útekl, jako jestli

vůbec jim řekl, mám toho

dost, odcházím prištojné země.

Nebo si stále myslí, že je někde

na Ukrajině, na frontě, že je stále

v ruskej armáni. Já jsem se ho

tady na to ptala a dost mě

překvěpilo, že on to vlastně

neřekl vůbec, nikomu on neřekl

ani s vým rodičům,

ani své přítelkyni,

že o tom, že bez ruska útekl, uvažuje,

o nejmřek, že uvažuje o rezygnaci

a oni se na to moc netvářili

podle Mitryho se báli

a báli se o to, co by se stalo

jemu a co by se stalo té rodině,

kdyby s armády rezygnoval, tak

že on jim vůbec neřekl, že

o útěků z ruska přemýšlí,

že se k tomu schiluje

a vlastně jednoho dne zmizel.

Nikomu z nich jsem to neřekl

a do dnes o tom nevědí.

Vůbec jsem s nimi nekomunikoval.

Boujím se, že bychy ohrozil.

Asi si myslí, že jsem mrtvý.

U přímě řečeno, mám pocit,

že jsem je stratil v Okamžiku,

kdy jsem jim oznámil,

že nechci být součástí

ruské armády, že chci odejít.

Oni to nechápali.

Vtěli, abych tam zůstal.

Měli strah z policie a ruských úřadů.

O té doby, co útekl, je ani nekontaktoval.

Já jsem se ho ptala, jezdí to má

v plánu a on říkal,

že ano po té, co teda dostane

azil, že jim chce říct,

že je na živu.

Ale vlastně má pocit,

že je stratil už předtím

už doby, kdy jim říkal

o tom, že chce rezygnovat,

že nechce bojovat zaputina

a oni ho v tom neupleně 100% podpořili.

Měl pocit, že se od nich

vzdalval už tady v té chvíli.

Ano, oni v tuhle chvíli

vůbec neví, že je na živu.

On prostě zmizel.

Kolik takových příběhu,

jako je právě ten, který jsme teď

odvyprávili, už má, třeba,

ta organizace, děte,

lesem, nasvědomí.

To znamná, kolika lidem už pomohla.

Kolik vojáků vůbec už ruské

vojsko opustilo od začátku

té velké invazeloní?

Podle dat, kterém z BBC

rusko v roce 2022

opustila 113 milionů

lidí,

ten měř 17 tisíc

měch požádalo o politický azel

v zemích EU, ale

opohlí dvou tisíců lidí,

ty žádosti byli přijatky

organizace, děte, lesem, pomohla

13 tisícům, osumseti,

s sedmdesátí osmi

lidem.

Ale to v praxi znamená, že se na ně

tolik lidí obrátilo, kolika lidem

oni pak opravdu

pomohli útec, kolik

vlastně těch příběhu bylo úspěšný.

To oni přesně nevídi,

ale vidí, že tolik

lidí se na ně obrátilo

a Anton mi popisoval

i příběhy

s neuponěštěstným koncem, jako

například jednoho vojáka,

který dostal mobilizační příkaz,

organizace, děte, lesem,

můj pomohla relokova do jiného

ruského regionu, kde

měl žít pod jinou identitou

dostatám práci,

ale byl to pro něj tak náročné,

že to nakonec zdal a brátil

se, šel do armády

skončil na frontě a u té doby

o něm neslyšeli.

Co těm lidem, kteří utekli

v rusku hrozí, kdyby se třeba

vrátili, kdyby si

třeba Dmitry řek,

že chce za svou rodinou,

že si to chce s nimi znovu vyříkat,

vrátil by se.

Tak kdy jsem se o na to ptala, tak říkal,

že si to vůbec nedokáže představit,

neviděl, co by ho čekalo,

ale dost pravdipodobně by

našli, šel by

zpátky do armády a nejspíš by skončil

na frontě a to

dost možná na pozici živého

štítu a to rozhodně nemá

v plánu.

Nebo by skončil ve vězení a nebo

to si ani nechci představovat, co

ti dezer té řek jsou na se znamu nějakých

nežádoucích osob ruských agentů

v zahraniší totiž

musí i nadáležít v anonimitě,

když už jsou bezpečných zemích.

Mají se bát o svůj život, když už

mimo rusko.

To je taková otázka, na kterou mi nikdo

nebyl schopný odpovědět.

Oni sami nevidí.

Zmé zkušenosti je to tak, že

lidé, kteří žijí na západě

nebo mimo rusko už déle

mají azil, mají tam nějakou

stabildní práci

tak se bojí méně než

ty lidé, kteří útekli

před pár měsíci.

Vlastně ty, kteří ještě mají

pocit, že jsou na nějakých

seznamech těch, po kterých se

pátra, tak jsou opravdu velmi

opatrní. Bůj to se mnou

třeba nechtěl mluvit vůbec, a nebo

pod skrytou identitou.

A myslím, že to je právě

ten problém, že nikdo neví, co by je čekal,

kdyby se do ruska vrátili. Na ten seznám

nežádocích osobec se dostávají

spíše třeba opoziční

politici nebo opoziční novináři.

Tí vědí, že

je přímo hledají

ruské tajné složky u těch

bojáků, prostě není zivné,

co by je čekalo, a na kterých se

znamech mohou být.

A ty příběhy, co může

potkat ruskou opoziční novinářku

nebo aktivistku, to

jsou příběhy, které jsme i nedávno

přinesli, není to nic hezkého.

Taky na moc díky za tvůj

čas a za tvé vyprávění.

Já děkuju a přiju hezký den

to by je i posluchaču.

Tohle už je všechno z Vinohradské

2012 z pravodajského

podkástu českého rozhlasu.

Dnes s Anou Košlerovou

mou koleginí z webu i rozhlasce Z,

která se od začátku ruské invaze

na Ukraínu věnuje příběhum

rusu, kteří s válkou nesouhlasí

a nechtějí sloužit v Putinově

armádě. Tentokrát jsme se bavili

o organizaci, která pomáhá

ruským bojákům, kteří

chtějí desertovat.

Vinohradská 2012

zavináč rozhlasce

a to je náš e-mail účitě

dobře znáte. Kdyby vás napadlo

téma poznámka cokoli

tak nám pište, budeme rádi

a budeme rádi, když nás budete i dál poslouchat

ať už budete, kde koli

jsme ve všech podkástových aplikacích

i na webu irozhlasce Z

a taky ve vysílání

českého rozhlasu Plus.

Na slyšenou zítra!

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.