Studio N: Jak (se) informovat o válce

Fjalova vláda je v poločase a její podporají na bodu mrazu. Co na kabinetu lidištvé a za co ho naopak ocenují?

Deník nerozil časosbědný seriál, ve kterém průběžně mapujeme názory deseti vládních voličů.

Sistentama si nebude, když to vidíme na školstvi, že se střídali ministri, jaka poštole je na orli.

Podíte se, jak klesáta důvěla, to je prostě strašný.

Já jsem se hrozně sklamala.

Čekal jsem větší slušnost, to se mi možná i splnilo.

Malinko možná trpěji velkou mětskou představou, že všechno se vyřeší praze, ale...

Já bych jen asi skázal, že by bylo dobrý, aby občas zamířili jutechok vžít mezi lidi.

A mět voliči na to koukáme a jsme takový zmatený z nich, ale nechápeme proč.

Jako neudělali to, co slípili, že udělají a proč dělají to, co dělají.

Vodně lidi chci vidězi pocit, že vlastně ta vláda sklamala a nepůjdování volič.

Ale je vlastně taková klidná svíla, kterou si tohle ze mě trošku potřebovala.

Myslím si, že zmeškali to přiležitost tím velkým reformám,

jako spoust lidi čekalo, že tnou doživá ho, že budou dělat te nepopulární reformy.

A kdyby jen stihli během toho prvního roku a pohu,

tak je možné, že by a spolně nějaké menší písletky byli třeba vidět,

a že by měle šanci na znovu zbolaň.

A když jen díl seriálu si můžete přečít vzítřejším videání Deniku N a na webu denikn.cz.

Je čtvrtek 19. Řína, poslucháte studio N, tady je výtek svoboda.

Dnes o tom, jak se informovat o válce.

Spojene státy v tuto chvíli věří, že za výbuch v areálu v nemocnici v gaze

není odpovědný Israel, oznámil bílý dům.

Obrovské neštěstí, při kteréme mělo zemřít až 500 lidí,

palestinská strana přisuzuje Izraelským náletům.

Mliony lidí z telefony v ruce si na celou situaci tvoří názor,

aniž by měli možnost doopravdy ověřit, co se v nemocnici al alí ve městě Gaza stalo.

Jak bychom se měli informovat o válce? A jakou roli v ní hrají novinářky a novináři?

O tom teď budou mluvit se zahraniční reportérkou Petrou Procházkovou.

Petrovítej, ahoj.

Ahoj.

Petros vládejí česká média informovat kvalitně o válečných konfliktech?

No, jak kdy? Prostě na tohle neexistuje jednoznačná odpověď,

někdy se něco dáří lépe, někdy hůř, a to i nám.

Tam bych řekla, že je důležité rozdíl, podle kterého bychom rozdělili ta média na dvě velké skupiny.

Jedna skupina je, a tam doufám patříme i mi,

se snažíme informovat, co nejnestraněji a děláme proto všechno,

a snažíme se v sobě maximálně potlačit, možná to není to správné slovo,

ale odsonou na druhou kolej osobní sympatie, které má každý z nás a řídit se především fakty.

A pak je druhá skupina, která se o to bubec nesnaží a naopak snaží se prosozovat

svůj světo názor, který prostě zastupuje to medium.

Ať už je to pro ruské, pro ukraínské, pro palestinské, pro armenské, pro azerbaidžánské.

Ono je to v zásadě úplně jedno, ale vždycky to medium potom funguje na trochu jiném principu,

než by mělo medium, ve kterém čtenáře hledá právě ten nestraný pohled.

To znamená, že to medium si potom nemusí úplně přímo lhát,

a vyzobává si sté reality, sté plejády různých informačních zdrojů

jenom ty, které odpovídají tomu, co už předem má jak si nalinkováno.

Tak to bych řekla, že je hlavní rozdíl.

Takže největší chyba, kterou můžeme jako novináři udělat je stranit,

myslím, když informujeme o válce, nebo jaké jsou ty chyby.

A to zase prostě je hrozně těžké takhle jednoznačně říct,

protože asi si nemůžeme představit, a možná ji to jednou tak bude,

a trošku k tomu možná kráčíme, medium a lidi pracující v něm

jako chladnokrevný, naprosto bez emoci, nějaký stroj,

který jenom vyhodnocuje věrohodnost správ,

které se mů dostanou buď už od vlastních spravodajů

a nebo z různých informačních zdrojů,

kterých jedne z opravdu strašně moc.

A vlastně ta uměla inteligent se by možná už dnes

na základě nějakých kryterí dokázala vyhradit ty málo věrohodné

a používat ty věrohodnější a určitě by na to byla i nějaký řebríček,

kde by se na první místo dali ty, co jsou nejpravděpodobnější

a na konce byli ty, které jsou pochybné.

Jenom, že to je jedno kryterium, se kterým můžeme pracovat.

Ten kontekst a okolnosti, každé události, jsou na tolik komplikované,

že to vyžaduje mnohem víc, než jenom víš,

jako matematicky vyhodnotit asi tohle je pravděpodobné nebo ne.

Takže proto ještě jsme tady zapotřebí

a to si myslím, že ta největší chyba, kterou, které se můžeme dopustit,

je, ale spodem pro mě, ale víš, co já jsem úzkoprofilový člověk,

který se leta zabývá konflikty extrémními situacemi

a byla, myslím si, že jsem i byla ve fázi, kdy jsem se kala jednu botu za druhou,

ale to na sebe nebudu až zastaknut pro zrázat.

To je si skušená novinářka, tak bych to zhrnul.

Tak chyba, kterou já cítím, nebo ten tlak,

který cítím pořád na sobě je,

nepodlegnout, jednak nepodlegnout toho,

co se od tebe očekává odvých čtenářů, kteří tě mají rádi,

protože každé jsme součástí nějaké bubliny,

nevám si cenu nalhávať, že ne.

A nesnažit se,

jako se to dělá třeba v módě, nesnažit se,

jako zavidečit tomu trhu.

A když vím, že se ta moje bublina, kterou mám tak ráda

a píše mi tak hezké dopise a tleská mi, když přijdu někam na besedu

a na jednou já cítím, že ta bublina je z nějakých důvodů

zavedena do nějaké mystifikační uličky,

tak vzepříce tomu očekávání a napsat to tak,

jak opravdu na základě těch faktů, které prostě hodnotím mám.

A druhá věc, která nám tak je hrozí a je úplně přirozená,

je, že skoro vždycky někomu faníme, skoro vždycky to tak je,

nemá cenu se říkat ne, jako my jsme, tady je ti polobozy,

kteří nemají emocy a snaží se dívat na ten konflikt úplně

na nějakého obrovského nadeledu, zvláště třeba v té ukrainské kauze

je to poměrně jasné. A my musíme si dát pozor na tom,

aby nás v tom fanění, aby nám to nezavřilo oči,

nad některými událostmi, situacemi, fakty,

které by jako nehrají pro tu naší stranu.

My se musíme, třeba by se to dalo přirovnat k fotbalu,

že jsou dvě dva tábory, které faní každý svému týmu

a to já si myslím, že budíš. To jsou naší čtenáři a pak čtenáří

jiných listů, které mají třeba jiné zaměření a tak,

ale pak je tam ten rozhočí, který taky určitě někomu faní.

To není možný, že ne, většina rozhočích taky někomu faní,

ale jeho profesé ho má vest k tomu, že rozhduje spravedlivě.

A my jsme v té roli. To znamená,

že se nesmíme nechat strhnout obecenstvem

ani vlastním emocemi k tomu, abychom třeba,

neříkám, že bysme lhaly, to myslím, že nám neherozí,

ale abychom některé věci zamlčeli, protože si nám zde zdají

třeba v poslední době dost často slyším tohle slovo,

nevhodné, necitlivé, vůčit tomu našemu týmu.

Jasně. No a pak jsou tady novináři, který mají vloženě v popisu práce lhát,

v příklad růzká propaganda zajímala by mě,

jak třeba ten utok na nemocnici v gaze popisuje právě rusko.

Jak to, jak to, víš, jako když jsme teda v úplně jiném prostředí,

kde je minimu medii, které mají ty cíle, které spoupšela ty,

a většina medii prostě dne ruku propagandě,

tak jak tam to vyznělo?

No, kupodivu, od začátku toho blízkový chodního konfliktu,

já se nařejmě mám doma zapnutou ruskou televizi,

když mám většina jako celé své rodině,

ale má to jednu výhodu,

že rusové, jak si na první pohled nezná,

tak oni mají velmi rozsáhlé zahrinční spravodajství,

mají všude své spravode, kteří ovládají místní jazyky,

a nevždy je to úplně bezcene.

A zrovna v těch prvních hodinách po útoku Hamazu na Izrael,

než dostali instrukce,

tak to spravodajství ruské státní televize nebylo vůbec špatné.

A ten případ, na který se ptáš,

to si myslím, že jednou vejde do učebnic žurnalistiky,

i my jsme máme problém s tím,

jak vlastně informovat o tom útoku na nemocnici v gaze,

vlastně v tuto chvíli se ukazuje,

že by jsme i to slovo útok měli rád uvozovek,

nevíme, prostě nevíme v tuto chvíli.

Rusové jsou taky docela opatrní ruská média.

Ano, oni jsou Rusové, jsou daleko víc pro palestinčtí,

kontakty Hamazu s Kremblem jsou známe,

on jenom letos tam byla dvakrát delegace vyjednávat,

ale tady v tom případě z daleka bych nesrovnala tu propagandu,

tu úroveň té propagandy s tím, co hlasejí o Ukrajině.

To jsou daleko opatrnější,

snaží se vycházet často i z takových médií,

které, jako Al-Jazíra,

která samozřejmě Ano a Janó je to Al-Jazíra,

ale ta se také snaží,

také snaží o spravodejství,

které není být si do očí na první pohled,

že to tedy je propagandat,

takže tady to není tak, jak jsme zvyklí z Ukrainy, snaží se.

To mě zaujalo o těch prvních hodinách, minutách,

když ještě neměli notičky,

co zříkala, protože já mám představu

o růzkých novinářkách,

novinářkách z těch velkých médií,

z těch zprostátních nebo státních médií,

že tam nenajdu kvalitní práci,

ale to je teda není pravdá.

No, najdeš tam mozajku,

která se skládá z novinářů,

kteří výborně ovládejí svojí profeci technicky,

ale se lehli moralně,

protože dnes už pracovat v růzkém médiu

v tom hlavním třeba propagandistickém kanále

Rasha Today nebo na prvním kanále růzké televize

je opravdu nemyslitelné pro normálního novináře.

Ale pak je tam řada,

třeba novin,

dřív to byly jenom papírové noviny,

než nesel to především elektronická media,

jako je komersant vědomosti,

různé lokalní noviny,

které mají, ale z přesach

i do té mezinárodní jako politiky.

A tam najdeš.

Tam najdeš kvalitní novináře,

kteří z nějakého důvodu

prostě v tom médiu pořád jsou.

A není to tak,

jsou prostě zakázená témata,

a témata, na které máš instrukce.

A pak jsou témata,

kde máš daleko šerší pole působnosti.

A to, že nesmíš vůbec žádným způsobem

kritizovat putina, neznamená,

že se nemůžeš trošičku

na dalhledu podívat na israelsko-palestínský konflikt.

Petro, když si jako novinářka uvědomila,

jakou máš moc?

No, úplně poprvé.

Jsem si to asi uvědomila

koncem 90. let v Čečensku,

kdy jsem propadla zároveň

hluboké depresy

z toho,

že jsem se dopustila právě

řady chyb,

které už jako by nejde vzít zpátky.

No, je to v té naší práci hrozně

ošajstly v tom,

že nemůžeš stahnout to z buží strhu.

Jakmile tam už jednou je,

a to je příklad

toho útoku na nemocnici v gazi.

Teď se to vyšetruje.

Já předpokládám, že to vyšetří.

Vydíme, co se ukáže.

Ty pochybnosti o tom,

že to je tak, jak Hamás tvrdí,

jsou veliké.

Jednak se to týká počtu objetí,

který doufajme,

že bude menší.

A jednak se to týká

kdo vlastně, čí to bela střela.

A do třetice i toho,

kam ta střela dopadla,

protože a to myslím,

že nebude velký problém potom zjistit,

jak dalice jsou ty budovy poničené,

ale to musíme ještě počkat.

Já jako si spomínám

na to své působení

v Čečencku,

kdy dzelika jsme

neměli tolik technických možností,

a daleko více

zpráv bylo založeno na našem osobním svedetství.

A tam ta zodpovědnost byla jako fak obrovská,

protože jednak nás tam moc nebylo,

zahraničních novinářů,

tak tam byli drobky.

A jednak,

i když seš tam osobně,

tak zapevne můžeš se splest.

A za druhé,

ve mě to prostě bylo, já si to do dnes pamatuju,

jak jsem si říká, ježiš mery, a tady ty chudáci

Čečenci a já teď napíšu,

že prostě oni se

tady toho dopustili,

a ono to vrhne,

na celé to Čečencko,

na ty trpící tady

a na celý ten jejich

spravedlivý bojza, nezávislost.

A

to možná,

při informování,

některých útoků,

jako byl útok na nemocnici v Budinovsku

v roce 1995, kdy jsem přímo byla,

tak tam jsem nějakogo

hrozné dilema,

a tam jsem si jako začala uvědomovat,

že co napíšu,

to bude mít velký ohlas

daleko větší než teď,

protože teď má každý milion zdrojů,

ale tedy prostě jsme byli jako o jedinělí zdroj.

A

určitě jsem koregovala,

jako

tu práci byla jsem

v ní svázáná,

určitou zase jako by z odpovidností

vůčitěm Čečencům.

A to si myslím, že je ta chyba,

to nemáš být,

máš být jako, samozřejmě, citlivý

sletcích toho, co napíšeš a ukážeš,

ale nesmíš se nikdy říct,

žež tím bych už kodil ta straně,

která je fandom, ale ona se dopustila

teď strašního fáulu.

A jediná šance, jak z toho ven,

je, že to popíšeš

v souvislostech,

kde prostě třeba vysvětlíš,

proč se ten fául stál,

ale nesmíš ho zamlčet.

Je přinesetš jenom informace ale i kontekst.

Ano, a proto je někdy,

když to řeknu, jako

ošajstle ich.

Některé je ty věci, když se káme v těch minutách,

to musíme dělat,

ale tam chybí ten kontekst.

My ho musíme pak dodat

v nějakým članu.

Ty se tedy i válečná reportérka,

u kterých konfliktů si byla?

No to bylo strašně moc.

Tak v těch dvadesátých letech

jsem byla hlavně v Čechensku,

pak jsem byla v občanské válce.

V Tajikistánu byla jsem už i tehedy

v Afganistánu, ve východním Timoru

v Karabachu.

To byl vlastně takový první konflik,

který teď má jedno ze svých

završení nedávno.

Byla jsem v Sudánu,

to celá dlouho v Afrique,

a pak v Afganistánu tam jsem byla

několik let.

Možná jsem na něco zapomněla,

ale teď na Ukraínu.

A teď na Ukraínu,

ale tady už to lepe

dělejí mlečí kolegové.

A taky se na to nezpomíná, protože se to teď děje.

Mě zajímá rozdíl mezi tím,

když si na místě, u toho,

a tím, když si tady v Praze upočítače

a hledáš si informace na dálku.

Ty informace, kto by nějak proudít,

nějak i hledáš,

v čím je ta práce jiná

na místě a tady?

No, dneska je to tak,

že když seš na místě,

tak čistě technicky,

když bychom počítele množství,

zdrojů a možnost o věrování

a tak dále, tak seš na tom,

když si hůř, protože často tam

nemáš čás, nejde tam elektrina,

není tam signal,

skrátka nemáš ty možnosti,

jako máš, když v klidu tady díváš

na tři televize a sleduješ

50 akentůr.

Takže to prostě nemůžeš,

ale máš tu výhodu,

která je těžko měřitelná

a to je

podcité atmosféry

a možnost naslouchatomu,

co říkají lidé.

Kde je jeden takový

důležitý technický postup,

který se asi by se měl

učit na školách, ale nevím,

jestli se tak děje.

Ty vždycky, jako novinář,

vysek než stejreality,

kterou vidíš, jenom malinký kousek

s těch rozhodů, které já tam

provedu na místě, co trá

stovky lidí na tebe promluví, než co ti řeknou,

ty z toho může vzít opravdu

jenom strašně maličko a

nemůžej vzít to, co se ti líbí

do toho záměru, se kterým stám jel.

Tak příklad jo, někam spadne raketa,

ty si přečteš

sež kousek od toho, ale už vidíš

v telegramu třeba, v tý sociální síti

telegram, vidíš jednoznačně,

že to byla ruská raketa,

která spadla, zabila tam prostě 50

ukrainských civilistů. A teď si

představ, já neříkám, stal, ale jako by.

Přijedeš na místo a zjistíš,

že z těch 50 civilistů

bylo třeba 12 vojáků,

kteří v tom do mě

vlely, a že rusové

skrátka dostali. Echo, protože

lidí, kteří udávají

ty koordináty, kde bydlí ukrainští

vojáci, je celá řada

ukrainské straně. A skrátka

si řekli, no tak těch 12 vojáků

zabít je pro nás na tolik důležité,

že tím smetem tem baráka

nějaký civilist, holt, válka

i válka. A teď

o to, jak to napíšeš?

Ještli budeš

milčet a třeba ani ne

že jestli to byli civilistě nebo vojáci,

aby se skrátka dostal své

novinářské, jako své mu novinářskému svědomí,

ale nenapíšeš nic.

A nebo

skrátka napíšeš, no ale oni to nebyly,

jen civilistě bylo tam 12 vojáků, protože

je to tak, že ukrainští vojáci

také bydlí v civilních domech

v sousetství s běžnými

občany, a skrátka

někdy, když se nám zdá, že to je útok

na čistě civilní cíl, tak

je to si, co je útok na civilní cíl.

Na proste porušení

jakýchkoliv

konvencí, ale ten důvod

Rusové měli. Není to tak,

že si Rusové řekli pozabíjíme

po 50 civilistů, oni cílili na něco jiného.

To je hrozně jako tenký let

a citlivá věc,

a tohle z tý redakce

nikdy nezjistíš, nikdy.

Jediná tvoje šance

je, že máš

vytipované spolihlivé zdroje,

kteří mají na místě své lidi

se spolehat na to,

že oni jsou na tolik svědomití,

na tolik, jak si pro školení

že ti podají

přesnou informaci, a ty pak už

ní pracuješ.

Ale vlastně

táhle atmosféra toho místa

jak se na to dívají místní,

když nadávají na Ukraínce nebo na Rusi

to vlastně nezjistíš,

nikdy z kanceláře z Prahy

musíš jeť tam, a tam s tím

musíš pracovat tak, aby to co

byla odpovídala o tomu

kontekstu.

Aby si z cukla realitu,

aby si z cuknul realitu

do těch pětěvý povědí zesta

a ne, aby si s vybrali

jenom ty, kterými chceš dojmout

čtenáře, nebo je

šokovat, nebo je naladit

proti rusky a nebo si řekneš, a to mi

často lidi vyčítejí na besedách,

nebo si řekneš, ale tímle

bych pomochté pro Ruské

pro Ruské bublině u nás.

Oná si to ve mé, a net to ukáž

a řekne, helej, tedy k procházkuvá píše,

že tam nebyl jenom civilist, že tam byli vojáci

a nakonec buchu, jak to bylo,

třeba tam bylo víc svoje konieč civilistů.

Jo, jestli tohle nebezpečí, a teda

tlak zvládneš, to je nejděší pro mě

na popisování války na Ukrajině.

Zajímavně, sedíš tedy u stolu,

ne každý novinář, a novinářka,

jako ty,

ten svět, a má tam opravdu

třeba v nějakých těch místech

a v nějakých konflitech svoje lidi.

Hodně novinářů o novinářek prostě čerpá

informace právě z agentur,

ze zdrojů, ze sítí a tak dále.

A stejně jako veřejnost je přehlce

na informace mi i novináři jsou, logicky.

Jak v tom letom postipuješ?

Jak ty si určíš, čemu věřit

a co třeba

otisknout tím pádem?

Každodenní boji je to.

Tak strašný,

ale přece jenom nějaké kotvy,

nějaké kotvy máme,

tak docela dobré kotvy

jsou známa

média, která

si zakládají a teď

prostě v tom přetechnizovaném světě

bych tohle chtěla zdůraznit.

Zakládají si na své pověsti.

Sou to

Četná, anglojazyčná média,

takže pokud někdo vládne,

taky se spletou, ale o tom nemluvíme.

Oni si zakládají na tom,

že

jsou brány jako zdroj

objektivního spravodajství a víme,

že dělá to třeba BBC,

to nemá úplně nejdřív tu správu.

Já to teď, jak to sledu na tom telegramu,

to má každý svůj kanál,

tak vidím, že BBC myvá se s požiděním,

ale myvá to ověřeno

daleko víc, než ostatní.

A ještě tam myvá dodatek,

že nejsou schopni to na místě,

nemají na místě svého člověka.

Ale i ruskojazyční svět

má tato svá média,

na která, samozřejmě,

nemůžeš se na nějakost 100% spolehnout,

ale

ví, že mají své lidi na místech

a ví, že se snaží

tu práci dělat profesionálně.

Tak to je můj zdroj,

když někdy chytím nějakou informáci,

nebo i když jsem na místě a měco zjistim,

tak se dívám

do těchto médií, co o tom píšou,

oni.

Tak jsou zdroje,

které máš spíš jako nám mět.

A to jsou právě

různé kanály na sociálních síti,

ať už jsou to kanály politiků

nebo vojáku na frontě.

To je obrovský,

prostě

obrovský zdroj informací

jsou dneska vojáci na frontě,

který tam mají mobily,

které občas zapnou, občas něco natočí

a tam něco dávej.

Ale to je jako šíleně nebezpečný,

že

to je problém i s ukraińskými novináře.

Jo, vlastně

já

je hrozně z nich vážim

a úplně chápu,

že píšou, co píšou,

a chápu jejich

nálady

a rozpoležení,

ale my musíme být ostražití

i k ním. A to, že jsme ostražití

kruské propagandie, to je jasný.

Na to se tady říkáme od rán do ječera

a to každý víme

a ostražití jsme.

Ale že musíme být ostražití

jak i zdravským zdrojům

tak ukraińským zdrojům

ke všem zdrojům, které jsou

součástí toho konfliktu,

protože každý konflikt má kromě té fronty

skutečné,

tak má ještě frontu mediální.

A je strašně důležitá.

A my se nesmíme stát její součástí.

Armenia Azerbaijan to byl

další případ, kdy

se i rada našich kolegů nebudu

menovat nemyslím v deníku

n, ale v Českém mediální

prostředí nechala

opravdu zatáhnout do toho

souboje.

Samozřejmě na armenské straně, protože

skrátka ten obecné,

jak si povědomí v České republice, je,

že jsme spíš na té armenské straně.

Jakou roli hrají media

ve válce to jsme si, no bo mají hrát,

jsme si vlastně řekli, kdy jsme bylo

nějaké co nejsilnější

hrannosti a informování

v kontekstu, ale zajímá mě

právě to, co stejně na kousla, jakou sýlu

mají media ve válce. Jakou

moc mají media

ve valečném konfliktu.

No obrovskou, když já si myslím, že

media, například,

se hrála mět zásadní roli

při rozdmíchání

konfliktu na Dombase

v roce 2014. A o té doby

se nám to táhne. Já si pamatuju do dnes

na tu správu, kterou zveřejnila

ruzká televize státní,

že právě zasedá

ukrajincký parlament a

že tam prochází hlasováním

na vrch na zákas ruštiny

jako jazyka

do rozumívání.

Pravda byla taková,

že několik rozváštěných ukrajinckých

poslanců navohrovali různá

omezení ruzkého jazyka, který je

na Dombase v podstatě

jediným jazykem,

kterým tam umluví opravdu

všichni.

Ruzká televize čekala na tento moment,

protože úplně vymyslet,

úplně si vymyslet správu je

komplikované, ty potřebujesz

nějaké jádro a to pak jako

rozvineš. Tak to přesně udělali,

nic takového

samozřejmě neprošlo,

když pominu to, že po tom ukraina

udělá řadu chybu

v těch zákony, které se týkají

jazyka, tak tady to samozřejmě

neprošlo, ale než se

klasování nějakému došlo,

tak na Dombase už lidé měli

vydle a stáli před

administrativně budovami, v Mosky to

hezky sledovali, pěkně o tom informovali,

na Čech rálali

tu správu o tom jazyku,

varovali lidi, co to pro ně bude

znamenat a v zvidlí byl

druhý den samopal

a tak to se to rozjelo.

Tady hrála ruzká televize úplně

zásadní roli

v mobilizaci obyvatel

Dombasu, proti Ukrajině

z jejich pohledů

ve spravedlivých obavách

že budou pokutování

a že budou diskriminování

za to, že neumí jiný jazyk

než ruštino.

Toho rozumím, tohle jsou

tohle nějaké velké, tedy zrovna

v tohle chvíli neupět do věřhodné

médium, protože je do ruzkou

státní televize, ale obecně

media sledují nějaké standardy,

mají nějaké představě o té práci

předtržovat.

A pak jsou tedy lidi,

lidí, to nenovinářská veřejnost

která je na sítích

a na kterou proudí neustále

informace, přímoz místa

od lidí, kteří nemají editora,

kteří jsou prostě tam

a taky na ně plouctí spoustav

lešných správ, spoustal ží,

spoustat tendenčně vypuštěných

správ, a oni jezdílí dál

a z těch lidí na těch sítích

se stávají media.

Nestávají se z mí media.

No já doufám,

že ona, to samozřejmě

ten rozpuk sociálních sítí

na chvíli způsobil,

že nás to tak jako hodilo do jednoho pytle,

že se vytvořila taková

směz, které se říkalo

media, ale bylo to asi

stejný, jako když by

nemocný člověk

šel ani nesnat kléčitele,

ale do trafiki se poradit s trafikantkou,

jak kléčit nádorža ludku.

Asi takovou úroveň,

jako mělo to, že tohle to spojíš do hromady.

Ale jak říkám, jednu chvíli

potom výbuchu

popularity sociálních sítí,

kdy se každý výjadřoval

ke všemu.

A víš, my máme takovou smůlu, protože

když by se jednalo o matematiku,

tak tam tolik odborníků nebude.

To nechají v matematikům.

Nakonec i v tom zdravotnictví, i když tam

už se objevují.

Ale přesto.

Jako je politologie, právě

tyto názory na různé

geopolitické věvy

na války.

To má každý.

A mě se zdá, že pomalu pomalu,

nebo aspoň to vidím na

dětech, to jsou sredoškoláci,

že přece jenom

generace nádstiletých

začala rozlyšovat

to, co je na prosto ústřední.

A to je názor a kvalifikovaný názor.

Zdělování informací

a kvalifikované zdělování informací.

A že už

pod slovem

média, já bych chápala

opravdu

zdělovací prostředky,

které jsou i zákonem

postižitelné

daleko víc, než

běžný člověk, který se tam prostě

vede na sítích jako brouk, pytlíka,

píše tam, co chce.

Tak my jsme pod jednak,

já jsem potlakem svého

kudláčka,

pán vedoucí kudláček zahraničního oddělení

je pod tlakem. Dalších editorů

vedení redakce, těch filtru je hrozně moc,

vím, že o tom neustále tady

v redakci mluvíme,

a nejsme jednolitého názoru

jak, kde je ta hranice,

co napsat, co nenapsat, jak to napsat,

pořád to posuzujeme.

Posuzujeme to z hlediska, samozřejmě

odpovědnosti vlivu na veřejné minění,

ale taky i trstní odpovědnosti, protože

to se ti lehce může stát,

že všechno nás oddiluje od toho zbytku.

Já vím, co řekneš,

že z to většina lidí neuvědomuje.

Ano. Ano říkají to.

Protože ano

část lidí si to neuvědomuje.

Možná, že je to většina.

Ale tak je to se všim

taky skrátka chytrý telefony

ze začátku se říkalo, no ale to

prostě

bude jen tady pro mlady.

Ty starší lidi vlastně i moje generace

60.

Pomalu

odchází do ústraní

z té

mediální scény jako takové,

když tady chcem nazívat mediální.

A mě se zdá, že generace nádstiletých

už přece jenom je vychovaná úplně

vyném duchu.

Že filtruje informace a dívá se

kdo za nima stojí, kdo je zdroj

a jestli

oválce na Ukraíně píše člověk,

který oni poprvé uslyšel

před rokem a půl.

Nebo někdo, kdo tam 30 let

jako já, a tady si prostě konečně

osobovat

to právě říct, že jsem na něco

větší odborník než někdo jiný.

Protože když si v nějaké

zeme byl 50 krát

a snažíš se o tom číst a mluvit s těmi

lidmi a věnovat se tomu 30 let,

tak zřejmě víš

vomaličko víc, než někdo,

kdo ani nevěděl, že

Ukraina se nemluví ruskej,

třeba. A dozvěděl se to teď.

A ten rozdíl mezi kovalifikovaným názorem

a názorem podle mě

stále více se dostává

do povědomí lidí,

že skrátka

se to naučej. Já chci říct,

že se to ta spoličnost musí naučit

pracovat s informacem a ve vlastním

zájmu. Já nemyslí se někdo

jako dobrovolně chce topit vnesmysle.

No tak nevím si dobrovolně,

ale děje se to velmi kolektivně.

A já na tím přemýšli mi tak,

že já čerpám

informace ze sítí. Samozřejmě dů,

vidím něco na sítí o nějaké užavately

nebo užavatelky a dů a ověřím si to.

To jasný, ověřím si to z více zdroju,

zjistím, jestli se dívám na blbost,

nebo se dívám na něco, co mě šokuje a je to pravda.

Ale opravdu velké množství lidí

a větí, než my bychom si přáli,

pak nejdá, neuvěří si to.

Přecha to jenom prolítne a zůstává v něm

pocit, v tom člověku, zůstává v něm

informace kusa, malá, jo.

A to, a spodí z můj zkušenosti,

se nahromadí a formuje to

opravdu pohledy lidí na svět

a myslím i skupin lidí na svět

a třeba i na konflikty, na strany konfliktu,

na palestince a tak dále.

A já přemýšlím nad tím,

jestli tady to prostředí, tedy těch,

ty jsou i mluvila o těch bublinách,

ale o těch sociálních bublin, na sociálních sítí,

můžeme brát jako nějaký informační zdroj.

Jak moc, jestli si vlastně jako

novinářstvo uvědomujeme,

do čeho pro ty informace sáháme,

protože to opravdu celé funguje na tom,

že se lidí zavírají do bublin, občas z nich

to tě ten algoritm spustí, aby se znašťoval

na ty druhé a brátitě spátky.

Jo, přemýšlím nad tím,

jestli my jako novinářstvo neříkám ty,

já vím, že ty nejsi Twitter aktivní

a moc ti to závidím a přeju.

Ale jestli novinářstvo jako obecně si uvědomuje,

do čeho vlastně, do jaké, teď řeknu,

ale jako informační žumpy často sáhá.

No jasně, ale i v tom sociálním,

v prostřidí sociálních sítích

máš obrovské rozdíly.

Já jsem teda velmi

sleduje sít Telegram,

protože válka na ukreně se odhrává

na Telegramu do značné míry

a tam samřejmě rozlišuješ,

tak máš tam účty

renomovaných médií,

pak méně renomovaných médií,

pak politiků a pak běžných lidí.

No tak je velký rozdíl,

můžete Telegramu BBC

nebo

ruskoázičné televize Došť,

které poměrně dost důvěřil

a nebo jestli to je ukrainský

nebo ruský politik,

kteří si tam s tou správou už

trošku žonglují a dělají co chtějí.

U těch politiků

ty samozřejmě můžeš

to jejich věádření vzít,

protože oni jsou politici,

oni zase něco reprezentují,

ale musíš to tam jednoznačně napsat.

To je jeho názor, jeho interpretace

té skutečnosti,

ale ne objektivní zdroji.

Objektivní zdroji není ani pan prezident Zelenský.

Jo, tak to

prostě tak není.

A kdo je objektivní zdroji?

Objektivní zdroj je

řekla bych

velká skupina

lidí, kteří mají

v popisu práce

schromažděvat fakta

a z nich něco vyvozovat, a my tam patříme.

My novináři tam patříme,

ale nejsou to jen novináři.

Soutřeba teď na Ukrajině

působí řada

týmu vyšetřovacích

z různých zemí i z České republiky.

Například nedáno tam byl

z naší koleginí Petr Pojman, který se těm zabývá,

který je jedním z takových

pro mě nezávislých zdrojů.

On skouma, kdo

odkud co vystřelil.

Mámu věřím,

že i když to bude

nevýhodné pro Ukrainskou stranu

takže mi to řekne.

A to je

to, z čeho máme čerpad.

My musíme i v tom,

to není prostě přece jednolitej kýbl,

kde jsou naházení všechny informace

a všechny mají stejnou váhu.

Pro mě sociální síť

člověka, který si tam

jen tak jako něco pláca,

aniž by jakýmkoliv způsobem

názal, že o té věci má

nějaké odborné znalosti,

tak taky si nebudeš čísť přece

co říká

někdo o biologii

a jeho vzdělání je

třeba

dějiny

a nebo dějiny Egipta.

Víš,

že jako my musíme hledat

odborné názory

a odborníky, kteří

nějakým způsobem prezentují.

Faktů na místě je

hromadanovinářů ze vzdělovacích

prostředků, jako je třeba Reuter.

Kde víš,

že se na něm můžeš

spolehnout, protože kdyby se

se na něm moh spolehnout,

tak by jejich

reputace, oni na té reputaci

založili svůj úspěch,

ale to i biznes úspěch,

když už si tady řeknem, že pení

ze vládnou vším, oni se nemůžou

propujičit nějakým simpatím

a je na nás,

jak potom s těmi informacémi těch

agentůr pracujeme. Já se myslím,

že to oddělit D.

Nebudeme přece čerpat

správy od lidí, kteří

je mají přes 10

nějakých přežvíkaných zdrojů

a ani třeba nikdy

v tom konfliktu nebyly, nezajíba

jí se o to dění,

tak je to zajímavý,

tak vidíš, jaké je veřejné mění,

to je jako dobrý zdroj, k tomu,

mění, ale není to zdroj, k tomu,

který ti říká, co se stalo.

To rozhodně ne.

Dozvíš se pravdy o tom člověku,

dozvíš se pravdu o tom, co si lidé

myslí, dozvíš se o nějakých tendenciích,

ale pozor, zase jenom v určité bublině,

protože my taky s tebou žijeme

v nějaké bublině. Já mám taký recept,

bych to ráda poradila všeem.

To je moje vlastně taková závričná otázka, protože

ty doporučujš.

A vším tím tímhle zem na náry.

Mluvíš o novinářích reuters,

na příklad, což je vlastně

zdroj spíš pro nás, než pro

lidi, který nás teď posluchají.

Takže by mě zajímalo práve, jaký máš

nějakou radu, jak se informovat

o valce správně pro posluchačstvo.

No tak, kromě toho,

že je dobré čís, deník, en,

samozřejmě, ale pak je také dobré

dívat se na veřejnoprávní media,

která máme v České republice

na rozdíl od některých našich sousedů,

máme na dobré

úrovni a vym,

že se velmi snaží o válkách,

tak jak to jde

informovat objektivně. Takže my

máme to štěstí, že máme veřejnoprávní media,

ať na ně lidi strašně nadávají,

tak já si myslím, že to je jednoduché.

Ale,

já mám takový recept, ale možná, že taky

spíš asi pro novináře, ale možná,

že i někteří občané

se budou inspirovat.

Já vym, v jaké jsem bublině.

No, vym.

Je to něco mezi Pražskou

Kavárnou a Českou hospodou,

ale prostě jsem v bublině.

A bych

si nemyslela,

že všechná pravda světa

se soustředila do té naší bubliny

a ty všichni ostatní, kteří jsou

v jiných bublinách, jsou pomílení,

neřkoli hlupáci a já nemí co všechno.

Tak si opravdu každý den

pouštím zdělovací prostředky.

Já tedy ruzkojazyčné, ale není to podmínkou,

které jsou prokazatelně

z bubliny jiné.

Nemá cenu si pustit úplně něco

takového, co tě

jako jednom vedek smíchu,

nebo úplně nesměstí.

Ano, ale jsou

i právě zdělovací prostředky,

které se, víš, takové teď na pomezí,

o kterých jsem luvala na začátku.

Pak se dívám i na ty státní televize

a poslouchám to.

A poslouchám to, lezu tím šíleně na nervy

doma všem, protože

jednak obtěž už to vruštinová,

protože mi jsou tam do zdivné věce

vysílají, ale pomůžeme to

hrozně v tom,

že si uvědomím,

že to není tak, jak my se let, kdy snažíme

jako říct, no to jsou úplný,

oni jenom lžou a prostě

je to úplně jasný.

Není. Tam je řada

velmi kvalitních pořadů,

které jsou třeba úplně úplně

úplně jiné, ale vtahujíte prostě

do té atmosfery, kde tě chcí mít.

A zároveň tam je spoustavěcí,

které jsou pravda.

A my nechceme

nebo my ani nepustíme sem,

protože to jako všechno odeženeme,

že to je propaganda.

A to mi hrozně jako pomůže

vžít se do toho,

proč jsou někteří lidé

takové jací jsou, a já dosť

často tady slíchávám, to mi vysvětlet,

paní Procházku, a jak je to možný,

že ty Rusové jsou, a teď

jak jo takový.

No, skrátka

je dobré někdy přestat poslouchat

jenom to, co se nám líbí

a hodí se nám do naší kavárny.

Je dobré se

vydat na návštěvu

přesně k těm lidem, kterým nerozumíme

právě přesten zdělovací prostředek.

Vědě to své bublině.

Je to fakt super.

A možná, že nám to pomůže

přestat si o sobě myslet,

že jsme ta norma

a všechno, co je na hru nebo dolu,

je vychílení z normy.

Oni si myslí, že jsou norma

a určitě to

přispěje k nějaký smířlivější komunikaci.

Následuje krátká reklamní pauza

za pár sekuncme zpátky.

A teď už jsou na řadě zprávy, které by vás dneska neměli minout.

Po zhruba dvou dnech sněmovních debat

dopadlo jednání tak, jak se předem předpokládalo.

Vláda Petra Fialy

ustála další pokus o pozice

o vyslovení nedůvěry kabinetu.

Senát odmítl kandidáta

na ústavní sout Pavla Simona.

V diskuse na plénu se týkala

především jeho drívější podnikatelské činnosti,

kterou Simon označuje za pedagogickou.

Soutci nepomohla ani přímluva

ze strany prezidenta Petra Pavla.

Oba muži se v telefonátu dohodli,

že Egipt umožní 20 kamionům

s humanitární pomocí věst do gazy

z krz hraniční přechod Rafá.

Noční pro palestinské zhromáždění

v Berdíně opět doprovázeli násilnosti.

Daf zapálil několik aut,

utočil na policii a skandoval

antisemická hesla.

Terčem nepokojů se stala i synagoga,

na kterou lidé hodili láhve s hořlavinou.

Agreta Tanberg byla v Londíně obvinena

s přestupku proti veřejnému pořádku.

Spolu s dalšími ekologickými

aktivisty a aktivistkami

předmístem konání fóra

zástupců energetických firem

blokovala silnicy a odmítala

se přesunout nachodník.

15 listopadu stane před soudem.

A na závěry ještě něco,

co mě zaujalo a možná by mohlo i vás.

Dneska vám doporučím

československé drama

z toho roku, které si mene

ÚSVIT.

Je to jeden z filmů

nadějných mladých tvůrců,

Matěji chlupáčka, které moji 29 let

a taky scenaristi

Miro Šifry.

Je to film zasazené do roku 1937

do československa.

Takže je to

historické krymy drama,

které ale nemá moc společného s tím,

co v české kinemotografii

známe jako historické

krymy drama.

Nesleduje to takové ty tradiční cesty

jak vytvořit napětí

jak vystavit oblouk

jak vystavit postavy

moc architypů tam nevidíme

a Eliška Křenková v hlavní roli

je naprosto fantastická

je to myslím asi jejý výkon

hlavní důvod proč

Vám doporučuju tenhle film.

Nebudu vám říkat o čem je

o nenávistí kodlišnosti

strachu s cizího

o netoleranci a nerespektu

a je to takový klidnej, civilní,

pomalej, sympatický počín

o co mi to líbilo.

Takže úsvěd.

To je můj dnešní tip.

Na slyšenou zítra.

Veže jiní nepřátelé

premiéry 27. a 28. žín.

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.