Studio N: Jak funguje vesmír?

Je pondělí 19. června, posloucháte Studio N, tady je Filip Titlbach.

Dnes o tom, jak funguje Vesmír.

Vesmír, mozek, internet, 3 entity, které ovlivnijí všechno.

V následujících 3 epizodách podkástového seriálu Studio N

budeme s Petrem Kolupským skoumat, jak fungují.

A začínáme tím největším Vesmírem.

Petře, vítej, ahoj.

Ahoj, Filip.

Co je to Vesmír?

Vesmír je všechno.

Co všechno?

Vesmír je všechno, kolem nás všechno, co existuje, všechno široko, daleko je Vesmír.

Mimo Vesmír není nic.

Vesmír je česky se původně říkal všeho mír

a v tom slově všeho je vlastně ještě lepe vystíženo, co to znamená.

A co Vesmír není?

Podívej, to je taková otázka, která samozřejmě se vnucuje.

Tam, co není Vesmír, co tam je.

Za to jeho hranicí a vyzici to mají strašně neradit.

Tyhle ty otázky, protože ti na to odpovědí,

že ne, že nic, ale že ta otázka nedá vás mysl.

Protože Vesmír je prostor a čas de facto.

A tam, kde není prostor a čas, tam se nedá mluvit o tom,

že by tam něco bylo nebo že by tam dokonce nic nemilo.

Počkej, Vesmír se neustále rozpíná, je to tak?

Velmi pravděpodobně, ano, je pořád ještě trochu sporné,

jak to s tím rozpínáním vesmíruje,

ale je to převládející astrofizikální teorie, ano.

A kam? Do čeho?

Respíná se v tom smyslu,

že se objekty, které v něm jsou od sebe navzájem vzdalují.

Ano, samozřejmě to vyvolává představu,

že se musí respínat do něčeho,

jakože nafukuji balonek, tak ten balonek se nafukuje do toho vnějšího prostředí

a vytlačuje ten vzduch kolo sebe a tak.

No, ale problém je v tom,

že naše představivost vysvičená na útěky před dravou zvěří

a na prvná slidování partnerů a partneréka na zhánění jídla

a na tom všichni jsme vytrénování.

To je naše loviční zkušenost.

Na tohle je prostě nestačí.

Tady se budkáváme s pojimi úplně jiného obsahu

a jiného řádu a nestačí nám na to ani slova.

Je to naprosto pochopitelné,

že se ptáš, do čeho se rozpíná ve smír,

když se rozpíná, měl by se rozpínat do něčeho,

něčem, někde.

Ale není na to rozumná odpověď.

Je to otázka, která je jazykově možná,

ale obsahově nedává smyslu.

Takže nemůže existovat způsob,

jak bychom mohli překročit ty v uvozovkách hranice ve smíru

a objevit, co se nachází za ním?

Ono to hodně souvisí s těmi astrofizikalními teoriémi,

jak je to všechno ten všeho mír uspořádán.

Zatím převládá názor,

že opravdu tohle je všechno ten náš ve smír.

Existují v různé jiné teorie,

že ve smíru je velmi mnoho,

že jsou nějakým způsobem vedle sebe uspořádány

nebo v sobě uspořádány,

fungují paralelně nějakým způsobem.

Z toho taky nepline,

že by se hranice mezi nimi dali překročit

a taky z toho nepline odpověď na tu tvou tásku,

co je za ve smírem,

protože když tě řeknu,

že jiné ve smíry,

tak zeptáš, co je za nimi

a jsme tam, kdy jsme byli.

Takže já bych se přidržil odpovědi,

že ve smíry se nedá opustit,

ale se podívat za jeho meze,

co tam je, protože prostě takhle to nefunguje.

Počkej, tak jsme nás vždycky promění

a nás vždycky učili,

že ve smír je nekonečný.

Ale když říká,

že se ve smíry rozpíná,

tak přece v každou učitou chvíli někde musí končit, ne?

Jestli je ve smír nekonečný nebo ne,

a v jakém smyslu slová,

to je taky dost složitá otázka

před mět toho, o čem se astrofizikové dogadují.

Přeládající teori je říká,

že ve smír vzniklo před 13,7 miliardy let velkým třeskem.

Od té doby z nekonečně malého rozměru se rozpíná,

dosáhl té velikosti, které u máte

tě a v tom rozpínání pokračuje.

Spojr se vode o to,

jestli rozpínání má konstantní rychlost,

nebo jestli se zmenošuje,

který rychlost přespínání nebo dokonce zvědšuje.

To není pořád jasné,

možná do toho nesou trochu jasnou měření

s nových kosmických teleskopů,

možná taky ne.

A nekonečný je v tom smyslu,

že vzledem k omezené rychlosti světla,

kterou je limitovan pohyb čehokoliv,

se nikdy nemůžeš dostat na jeho konac,

které on bude pořád před tebou se rozpínat

dál a dál.

A do minulosti můžeme jít tak,

abychom viděli velký třesk?

Nemůžeme se do ní přemístit,

ale můžeme se velmi dobrými teleskopy

podívat hodně daleko.

A hodně daleko ve smířu

znamená do hodně velké minulosti.

Nedávno jsme se podívat celá daleko?

To je to též.

V tůle chvíli ty teleskopy se dovedou dívat

do nějaké vzdálenosti nějakých dvou set,

tříset milionů let po velkém třesku.

To znamená do obudobí,

kdy ve smír byl velice raný,

jak vypadal jinak než teď.

Hvězdy v něm byly trochu jiné většinou,

teprve vznikali a tak.

Pokud se ty pozervací techniky zdokonalí,

tak se podíváme k tomu velkému třesku

ještě blíše otázka, co všechno uvidíme.

Co se myslí, že uvidíme?

Já nevím.

Theorie je vývoje ve smírů,

jsou docela dobře přepracované

někam do

od prvních minut po velkém třesku dál.

Ty první minuty a zejme na první sekundy,

to je trochu záhada,

tam současná fyzika

se lhává a podle mého názru je to,

protože prostě není adekvátní,

že nemáme teorie,

které bychom na tohle mohli aplikovat,

že se to vymiká

v přesnému stavu poznání

a že jsme na tom do něj stejně

kdyby, třeba starhí řekové

měli něco říct o elektromagnetických vlnách.

Neměli by ani pojimi,

ne, že by byly hloupí,

ale neměli by ani pojimi,

kterými by mohli popsat

základní fakta z téhle oblasti.

Čely těžko by si o tom mohli utvořit

nějakou teori.

Myslím si, že s počátkem ve smír

jsme na tom přesně tak,

že to bude chtít ještě dlouhou dobů

a vývoje, jak pozirování tak teori

a bychom se o tom dověděli něco víc.

Co bylo před ve smírem?

To je stejně dobrá otázka,

jako co je za jeho hranicemi.

Něco by před ním asi být mělo.

Ale co to bylo,

jestli to byl třeba jiný ve smír,

který se naopak smrskl

do jediného bodu a z to

pak zase ekspandoval,

když máš ve smír, což je jedna z teori,

to nevíme.

A těžko říct,

jestli vůbec v principu,

se to můžeme dovědět někdy,

jestli ten velký třesk

není taková udához,

která dokonale vymaže.

Veškrou předchozí informaci

a nám tady je přístupná

jenom ta informace o realitě,

to je slové smíru,

jaký máme teď.

Já intuytivně bych se k tomu

myslil, o ne musí to tak být,

může být, že tím

singularním okamžikem

nějaká informace přešla,

časem se k ní dostaneme, co je velice hláková

představa.

Nevím, myslí, na to stačí mojemu

z koha kapacita, ale co v tobie

dělá myšleníka,

že žádný počátek vůbec

nebyl a že

ve smír opravdu

nemá hranic a je nekonečný.

A bych

přiznal, tak jsem na to nějak zvykle

na tůle myšlenků, asi to s člověkem

udělal

technické a příredovědné vzdělání,

ona je to svého druhu Indok-13

každé vzdělání je svého druhu Indok-13

a jedna z věcí,

které u tě tam naučí, je nedivit se

tímhle záležitostem přijímat je

jako dané, jestli je to dobře nebo

špatně, že se tohle naučíš,

to je velká otázka, tím já si nejsem

jist, ale v každém případě naučil

jsem se to a nedivím se tomu

mě nedělá, ale mě

překvapilo, kdyby to byl nějak jinák,

protože by mi to rozhodilo

tu představu, na kterou

jsem si po 10 letinavíkl.

To je dost ale jako analytické myšlení,

které se učí na těch fakultách,

který si vystudoval.

Dojme tomu, nevím

přesně čemu, přemů se ještě říká

analytické myšlení, ale asi ano.

Racionální myšlení.

A je tohle racionální, o čem

se bavíme?

Racionální je,

když nějakou tásku na prvsto

nemůžeš vyřešit, tak

sní udělat něco, aby ti nepřekážila.

A to je to, co udělali fyzikové.

Když si nejsou

na prvsto

schopnit poradit s problémem

velkého tresku, s tím

jediným singulárním okamžikem,

což opravdu nejsou tam všichni nevýpočty

hrabnice se ohávají

zatím. Tak

prvstě řekli, že

dali tomu to hezká imáno

singulárita,

dál to neřeší. Zabívají se tím,

co vyřešit dovedou. Vymezilili

si otázky, kterými se vyřešit dovedou.

A když se s nimi budeš

bavit na revinu a oni budou

přímní a budou říkat i ty věci,

které se napíšou do učebnic, tak ti řeknou

ano tohle je věc, který si nevíme

v tuhle chvíli redy. Učebnicích

jsou nějaké takové gumové formulace,

že došlo k Big Bangu a

Fine, ale když se to začná

rezebírat, tak se zjistí,

že o tom není moc co říct.

Ale nerad bych vzbuzeval

dojem, že je to všechno

na prvstom lhavé a na prvstá zád.

A někde počínají

těmi dvěma-třemi minutami po velkém

třesku, ta teorie

už začí nádávat dobrý smysl

a dává předpovědi, které se dají

do úrčité míry ověřit. A čím

ten čas běží dál, tím se dají

ověřit lepe, čili velká

část teorie je

zřejmě dobře, odpovídá tomu,

co se dáve ve smíru pozirovat.

Ale pak někde její vysvetlovací

schopnosti končí a ocitáme se

neznámu v mleze ve tmě.

To staneme se někdy

do takového vědeckého poznání,

že budeme schopni na toho odpovědět?

Nevíš.

Nevím, myslím si,

že neumím si představit, že by se o to

lidi přestali pokoušet. Uvrčitě

se budou přeat snažit. A jestli někde

objektivní méz

vystavená našemu poznání,

přes kterou se naprosto nemůžeme dostat.

Nebo neexistuje, to nevím.

Zatím jsme na žádnou

zdá se ještě nenerzili,

tohle by potenciálně mohla

být jedna z nich.

Má ve smír tvár?

Ne.

Já jsem si přečet, že některé studie

naznačují, že se ve smír rozpíná

nerovnoměrně. Tak mě z toho

vedlá ekologická otázka,

když bychom bude.

Moji, jestli zahrnuje všechno,

co existuje, tak se otveru

asi nedá

úplně mluvit. Já bych řekl,

že nemá otveru. A co to je?

Jak co to je?

Pořád ti říkám, že to je všechno,

co existuje.

Ty tahle odpověď nestačí,

vidím, že ne.

Já to nedokážu schrůstat, já nevím,

co to znamená.

Jak všechno?

My jsme zvyklí v životě přece všechno

definovat, představit si.

Dobře.

To, čím

definujeme

svou existenci,

svoje místo ve světě, to je

prostorá čas.

Tři prostorové souřednice jedna časovat.

Je něco, co si podvědomně

představuje každý.

Třeba ne, ví slovně, já neumí to

můdát matematický rozměra, tak.

Ale to je to,

tak si představujeme

svoje místo ve světě, svou existenci.

Tady jsem teď

v centriu Prahy

tolikatolikodin.

A

vesmír

umožňuje, ať si v něm kde koli,

tak v principu umožňuje stanovit

tyhle ty čtyři souřednice,

tři prostorové a jednou časovou.

A

mimo něj

prostor a čas naexistují.

Prostě naexistují.

No a co je to mimo něj?

No mimo něj

není nic, protože tam na něj prostor a čas

poslyš, takhle se nikam nedostaneme.

Dobře, má vesmír vlastně vědomí?

Já důkvám,

že na

nic o tom nevíme,

že by měl

vesmír vědomí, když samozřejmě

existují některé náboženské

představy výstřední

začímavé.

Podle kterého byt, podle kterých to tak je,

podle který by to mohlo být,

že existuje něco jako vesmírné vědomí,

které bučto v těch představách je

spojením vědomí všech myslící

bytostí a vesmírů a nebo nějakou

samostatnou záležitostí.

Mnoho lidi se obracujík ve smíru často?

Ale pokud

se budeme držet

když já bych měl

a tak

nic takového neexistuje.

Je možné, aby

ve vesmírů existovali jiné formy

života, které mají úplně

odlišné zákony fyziky než ty,

které máme my.

Velé zákony fyziky

jsou patrně

v celém

vesmírů stejné, když

tohle otázka je zajímavá, jestli může fyzika

se nějak lokalně lišit.

Ne, ne ve smyslu

podmínek, to zcela u řečitě,

na měsíci ješest krát měnší hravitac,

než na zemi každý to ví, a nikomu to nepřipadá

zváštní, ale to není jiná fyzika.

Iná fyzika by byla, kdyby třeba tam byla jiná

rychlost světla.

Nebo, kdyby

neplatil zákon se trvačnosti, nebo

něco na ten spůsob.

To jsou zajímavé spekulace,

ale vědá vesmě s vychází

z předpokladu, že tomu tak není,

v celém vesmířu

beze změny.

A možná se se spíš ptala,

na to, jestli ty jiné firmy života

mou být biologicky úplně odlišné

od toho, co tady máme,

my tady máme

fungování života

závislé silně na kapalné vodě

a máme DNA

a všechny tyhle

ty vědci všechny životní firmy

vlastně se v tom sobě veľmi podobají.

Taky všechny

vzešli z jednotného předka

tak se to aspoň

v tůle chvíli předpokládá

takže není divu,

že se sobě navzájem podobají

a vesmír někde jinde

by určitě mohl vzniknout

z nějakého jiného základu.

Ona teda fyzika a biologie neví

o mnoha jiných možnostech

než je třeba kapalná voda

jako základ života,

ale pochopitelně nevíme všechno

a naše představilo z tého mezená.

Kdoví mohli by určitě

existovat

formy života velice

odličné od nás.

A existují?

Zatím jsme nenerozili na život

vůbec nikde, je to jeden

z nejintenzivněj

skoumaných

cílů vědeckých

snažíme se najít

život tam, kam dosáhneme

svým skoumáním, to znamená

intenzivně ho hledáme na marzu,

intenzivně ho hledáme na

městské chypite

a to jsou místa, kam doletí naše

sondie a kde mohou nějaký

sofistikvanější výskum prvádě,

tak kde by zřejmě

stopy života dokázali, dneska už najít,

kdyby tam ty stopy života byli

jestli je život v jiných slnečních

soustavách nebo dokonce

v jiných galakcích, to je na prsto mimo naše možnosti

poznání v tůle chvíli.

A hypoteticky pokurby takový život existoval

platili by tam stejné

na konitosti, třeba o hledně

evoluce?

Výborná táska

nevím. Já si myslím,

že ano, že evoluce

je princip,

který by

měl být

hodně universalní, který by

měl nějakým způsobem

vzniknout všude, protože podstat a

evoluce vlastně jde zase až k té

základní fyzice a k nějakým

hrátkám s termodiramickými

zákony a s energií a podobně.

Od toho je

ve svý konečných hrůsledcích odvozena

a pokud tyhle ty zákony platí všude

mělaby patrně všude

fungovat i evoluce

na nějakém podobném principu, na nějakém

fungovala a funguje na zemi.

Ale nikdo neví.

A fungoje v nějakém macro systemu,

v tom vesmírném systemu, jako vesmír na

evoluce, to jak se vyvíví vesmír?

Těžko, protože

evoluce tak jak

oni uvažujeme

je přírodním výbirem

mezi živými tvory

a

určuje, který z nich

přeží a budou se rozvět a který ne

a

najít toho nějakou analogii

ve vesmíru

je velice těžké.

Objekty tohoto typu ve vesmíru

prostě nejsou. Dobře, a co určuje, jak se bude

vyvět ve vesmír?

Doznačné míry.

To určují ty počáteční

podmínky při velkém třesku

ve kterém

jak se aspoň má za to.

V tuhle chvíli bylo z nějakým způsobem

zakádováno, jak to všechno bude dál.

Protože

tím,

že tam vznikli, dejme tomu nějaké

asimetrie mezi hmotou a antihmotou

tak antihmoty

ve vesmíru málo a naš vesmír

je tvořen

tím, že tam vznikli jiné druhy

i tak se vytvořili

možnosti

tvrby těších atomů

bez kterých by nebyly planety

hvězdy, ano, hvězdy by by

návězdy stačí vodík,

ale což je ten nejednoduště

a nejlechší atom.

Aby vznikli planety,

tak bylo potřeba, aby se vytvořili

těšší atomy

a to taky bylo předebsáno nějakým způsobem

v tom velkém třesku,

že ty těšší atomy budou moci vznikat.

V vesmír se vyví

z toho počátečního impulzu

s těch počátečních podmínek, které měl

a svým způsobem

je deterministický

v tom směru,

že tohle všechno je dáno

od samého začátku.

A vyví se k tomu, aby skončil?

Čižko říct,

to bychom ho museli

umozovovat podstatně déle,

abychom viděli nějakou bývojovou tendenci

směri vící keho zániku.

A tohle bychom měl vzlat,

co má začátek mývá i konec.

Co bude potom?

Přijde na to, co bylo předtím.

Možná další vesmír.

Možná nic.

Říká vědecký redaktor Deníku

Anpeter Koubský.

Děkuji za pozvání, Felipe.

Zítra si popovídáme o tom,

jak funguje mozek.

Na slyšenou zítra.

Spinavé tajnosti.

Kdo táhá zanětky vzákuli si totalitní vlády.

Zakázaný román

Tongola lene umí tančit práve v prodeji.

Vydává na kladatelství Burdon

Sponsor po radu.

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.