Studio N: Hýbe českou společností nenávist?

Je 4.16. března, poslucháte speciál studia N, tady je výtek svoboda.

Dnes o tom je sly českou společností hýbe nenávist.

Proč je někdy tak těžké najít společnou řeč?

Co nás vede k tomu, že si svoje frustrace vybíjíme na slabších?

A jak vypadá misogenie po Česku?

O tom na knižním festivalu v Ostravě debatovali právněčka odborářka a autorka knihy

Proč jsme tak naštvané šárka Homfrey,

zmocněnky něprolická práva klara Šimáčkova,

Laurinčíkova a novinář a autorkníhy byli jsme to vždycky Filip Tytlbach.

Ve studiu N vám teď přinášíme záznám debaty.

Vítám vás na debatě Deniku N na stage Voices of Freedom a Deniku N tady na knižním festivalu v Ostravě.

Já jsem vítek svoboda a dneska vás budu provázet debatou na téma

Hýbet Českou společností nenávist.

Hostkami debaty Deniku N jsou právněčka odborářka a autorka knihy

Proč jsme tak naštvané šárka Homfrey, dobrý den.

Pozvání taky přijelá my jsme rádi, že ho přijela vládní zmocněnky

něprolická práva klara Šimáčkova, Laurinčíkova, dobrý den.

Vítejte.

A hostemi taky novinář Deniku N, moderátor, autorkníhy byli jsme to vždycky Filip Tytlbach.

Ahoj Filip.

Díky mám, že jste přišli i vám samozřejmě o tebrnější otázka na začátek.

Na vás všechny poprosím vás o kradší odpověď.

Jak výrazně českou společností híbe nenávist Šárko?

Podle mě výrazně. A to jak v pozitivním, nebo v pozitivním.

Jako v tom slova smyslu, že nenávist může být motivátorem určitých úkonů,

tak tom opačnem slova smyslu, že některé věci neděláme, protože se bojíme,

nebo tu nenávist očekáváme.

Díky. Poprosím vás, Homfrey, zmocněnky ně.

Dobrý den, já se připojuje, obávám se, že také hodně výrazně.

A to nejenom brámci široké veřejnosti, ale kdo jsme měli možnost sledovat

jení v poslenecké sněmovně, tak i vlastně na těchto místech padají výroky,

které jsou nenávistné, které jsou paučalizující,

které do společnosti posílejí přecutky a vlastně i vysílejí signál,

že určite přecudečné násilí na tej verbální úrovni normou.

A to si myslím, že je hrozně nebezpečné.

A je určitě strašně důležité tomuto tématu věnovat dobrou pozornost

a hledat cesty, jak vlastně stavit nějaké hranice

šíření nenávistí ve společnosti.

Děkuju vám, Filip.

Já souhlasím s dámami, že výrazně zároveň,

musím dodať, že to je velmi individuální věc,

a záleží, z jakého pohledu se na to díváme.

To znamená, že ta intensita je různá.

Pokud jsem člověk, který systematicky a běžně zažívá ústrky,

pokud jsem z nějaké marginalizované skupiny,

tak samozřejmě je to něco, co extrémně oblivňuje můj život

a neustále to vnímám a neustále mě to přináší do nějakého stresu,

do nějakého strachu.

Pokud se na to dívám z pozice, řekněme,

privilegovaného člověka, člověka, který je sociálně zaještěný,

který nepatří do nějaké významnější skupiny

pro těch, které jsou namířeme nějaké nálady,

nenávistné a tak dál, tak to pro mě nemusí být prostě

intenzivní a třeba to nemusím vnímat jako svůj velký problém.

Když se podíváme většinu je to tak směrem.

Na východ od nás do těch států,

jako je Rusko, Pčečensko, je Slovensko, třeba Polsko,

tak tam ta nenávist z objektivního pohledu

asi je větší nebo je v něčím jako intenzivnější.

Když se podíváme na západ, tak tam už i právně

možná pani Laurenčíkova potom dokáže porovnat,

že je to jako líb zabezpečené, aby se tohle nedělo

a zároveň i čím demokratičtější a čím liberálnější ten stát je,

tím míň se ta nenávistě je, to je vědecky podmíněné,

takže já to vidím takhle rozvrstveně různě.

Rozuměj, děkuju vám za odpovědi.

Pani Šimáčkova, Laurenčíkova, my jsme tady bavíme o nenávistě,

což je takový pojem, který může chápat každý velmi různě,

takže by bylo pole mě doblíce nejřífů, jasně to, čím se bavíme, já jsem se tady vypsal.

Terminem Hate Speech se rozumí veřejný projev,

který podněcuje, propaguje, nebo ospravedleniuje,

nenávist, vůči jednotlivcům nebo skupinám osobn.

A to na základě příslušnosti kočitému pohlaví, národnosti,

náboženskému, viznání, etniku, nebo seksuální orientaci,

nebo identitě. Tohle je nějaká obecná definice.

Zároveň v ní jsou konkrétní lidi.

Kohokonkretně se Hate Speech v Česku nejčastějí týka.

Víme to? Rozumíte, já předpokalám,

že u etnických menších dobru Romové, jak je to dál?

Tak vlastně nenávistné komentáře Hate Speech,

nenávistné projevy v tom veřejném prostoru

vlastně terčem těchto projevů

jsou určitě častějí ženy, než muži, to znamená ženy jako takové.

Potom velmi často lidé se zdravotním postižením

také určitě prchlíci nebo skupina lidí,

kteří tedy mají nějaký migrantský původ,

dostávají se sem na úzimi České republiky

z nejrůznějších důvodů,

taktež už změňovaní zástupci různých etnických menšin

a samozřejmě bohužel a tady navážu na kolegu

skupina, která je terčem předsudečného násilí.

Výrazně často jsou také LGBTI kýplé slide

a to, jak na úrovni nenávistných projevů

a vální hejtspíč, tak i na úrovni hejtcrime,

to znamená nějakého násilného chování,

které má častokrát i tresně právní rozmiér.

Děkuju vám za to odpověď.

Vy jste vlastně zmínělá vychoprvní věc,

že ženy jsou vlastně častěji objeďmi.

Šárko, já budu citovat,

pokud k někomu či něčemu cítím silný despekt

a reaguj agresivně, tak je to vždycky známka

pocitu nejistoty, slabosti a vlastní nehodnoty.

To řekla na rádiu vej psychiatrička psychološka Dana Holubová.

Nenám vysné projevy míří i na ženy,

to jsme se tady jasně řekli, mysogynu je všude plno.

Proč někteří muži, a možná nejen muži,

nenávidí ženy, jsou slabí a nejistí,

jak říká ta lepsichološka?

Nepochybně někteří ano.

V té obecnější rovině bych řekla,

že to vyplývá nejspíšer z pocitu

jakého si ohrožení vlastních nareflektovaných privilegí.

Pokud se bavíme o tom,

že muži jako skupiná jsou nositeli určitých privilegí,

tak je hledu ležité vědět,

že každý jedinéc ta privilegia nevnímá stejně,

nebo z nich ani stejně neprofituje.

A ve chvíli, kdy já jako osoba nemám pocit,

že by bym, ať už můj gender,

nebo třeba moja býlá barva pleti,

byla nějakým způsobem jako by výhodná,

a neuvěduju se o tom nepřemýšlím, to nereflektuj to,

pak ve chvíli, kdy příslušnice marginalizované skupiny

mluví o tom, že tady tady tuto výhodu nemá,

a jakým způsobem to na ně dopadá,

s čím se v tom případě setkávají,

pak je asi snadné mít pocit,

že mě to nějakého ohrožuje,

že mě tedy někdo atakuje z toho,

že jsem vlastně jako nějakým způsobem zvýhodněn,

přestože to zvýhodnění jako necítím.

Takže to je učitě jedna věc,

která je taková jako v takovém nevyrščené rovině,

a pak samozřejmě celá řada konkrétních lidí

se může být cítit ohrožená nebo omezená

i třeba něčím na co nejsou zvykla.

Když bychom se podívali na ty úplně jako nejméně

asi závažné věci, tak jenom třeba měnící se standardy

o to, co očekáváme například od partnerů

v partnerském soužití.

Oproti tomu, co se třeba očekávalo

v generacích našich rodičů,

už můžou vyvolat jak si pocit nějaké nespokojenosti

s tím, co se v uvolskách poměchce.

Když se k tomu přidá nějaký venkovní,

třeba stresor, problémy v práci a podobně,

pak to může, může,

vlastně eskalovat třeba i do takové formy

realizace toho misogyního,

smýšlení nebo cítění,

tak je třeba domácí násili.

Zase děkuju za tu odpověď.

Zajímámně pro lidi,

kteří opravdu, a těch je hodně,

i v mém okolí, i v mém bublině,

kteří si neuvědomují to,

že byť žena, znamená nemít nějaké privilegiu,

kteří tomu nevěří,

nebo kteří to i popírají v nějaké té maksymalizace toho,

mohla byste přiblížit,

jak vypadá misogynie po Česku,

v nějaké každodennosti,

jako s čím se potýkají ženy

v české společnosti.

Když bych to řekla,

jinak já se onlouvám za svou hlasovou indizpozici,

tak aby nemělo diváctvou pocit,

že tady cucám bombón,

jako s nemudstikním,

tak je to z důvodu nachlasení.

Když bych to vzala veľmi jako jednoduše,

tak už jen se očekává

automaticky, že budou matky v životě.

Což na to není,

jako by nic špatného principiálně,

ale za prvé se to očekává

jako automaticky, jako poslání,

které každá žena chce a musí realizovat,

nebo de facto někdy i musí,

i když jako by nechce.

Za druhé je to péče,

které je u nás,

nebo závaze, které u nás

jak si verbálně kladen,

nějaký jako význam,

ale realně je to prostě

strašně podhodnocený aspekt lidské činnosti,

jako ekonomicky, sociálně.

A za třetí

je to skat,

který má jako něco podřadného podřadná činnost

byť si jako na medože

můžeme oslovovat nebo na denmatek

jak je to jako užesný a jak je to důležitý.

A za třetí

se vlastně očekává,

že to ženě

nalajnuje celý život,

že své vzdělání

pracovní volby,

životní volby, volby jako toho,

jestli bude nebo nebude třeba žít s mužem,

tak vlastně všechny mají být

ovládány, tím, že vlastně stejně jednou bude matka

a tak je jako úplně jedno

na jakou školu bude chodit a je úplně jedno

jako budu mít práci stejně půjde na tomaterskou

a hlavně aby si někoho vzala, aby nebyla sama

a tak dále a tak dále

a ono, když se vám to promítá

vlastně de facto od naroziní

do takového

souboru každodenných méně

či více

zásadních nebo závažných

a výrazných projevů

tak je to vlastně jako taková konstantní mikroagrese

která z žen dělá

a jenom o něco málo více

než souchodíci inkubátory

OK

a pak vlastně dojdete do věku

nebo ženy dojdu do věku kdy se zaspotíkají

s Aegismem, vlastně to dojde

vlastně tam není moment, kdyby to

kdyby tomu nečeli, děkuju

aniž byste tady byli od toho na světě

i tady, abyste chápali pohnutky

lidí, kteří jsou nenávisní

tak zajímám je to i z tvého pohledu Filip

proč kvír lidé podle tebe

s tvojí zkušenosti

zažívají ústrky, proč je tu skupina lidí

vlastně možná i dosť nesouroda

skupina lidí, která by si vlastně

vlesčem znerozuměla, která se

kvír lidem staví s nenávistí

Myslím si, že to má několik rovin

první rovin je, že to vychází z historie

kvír lidi dědcky stáli na okraji společnosti

když se podíváme stovky, stovky let spátky

vždycky stáli na okraji společnosti

byli kriminalizovaní

ale i nedávno v Československu

páchli se na nich různé zločiny

ať už to bylo

v koncentračních táborech

bylo to jedna z marginalizovaných

jak se skupinou straky zvaných skupin

která se jako cíleně vyhledávala

jako něco zvláštního, jako něco dívného

mnohem je velmi zábavný sluvo

kvír, tak možná pojďme vysvětlet,

že sluvo kvír pochází

za 16. jistoletí ze starý angledštiny

a znamenalo něco, co je dívné

tak tím už dává te nálepku

nějakým lidem, neská to právě

kví lidi používají sami na sebe, protože

to slovo vzali

sejemantického otočili, změnili mu význam

onálepkovali tak sami sebe a tím

vzali tím ostatním

tu nálepku

to je jako když neská osobě říkají geové buzíku

tak

si to říkáme zároveň

protože se snažíme sebrat

to co je pod tím

tento nenávistnou

tu zbráň

a když se tam u tím ústrkům

tak vzpomeňme si na československou

vzpomeňme si na blicí i někce

který doktori dávali

zajmena mužům, gejmužům

protože se u nich snažili

změni seksuali, to ukazovali jem

obrázky mužů

to znamená objekty

atraktivity, do toho jim píchli

i někci, ze který jim bylo

strašně špatně zvraceli

a snažili se v nich vyvolat v tom mosku

v něco odporných

takovýhle věci se tady děli

když použijete

v české společnosti slovo

homoseksuál nebo gej

takto jiný myslov je znamená

pokud to používáte

když jsme se o tom mimo chrmi dávno bavili

v rámci vyautování

Jakuba Jankta

což je fotbalista, velmi známý

dneska nejvrchlovější

nejelitnější fotbalista sportovec

který se vyautovali jako gej

v velních časodpisů, novin a tak dál

ne protože by byl gej

ale právě protože očekáváme

že v prostředí fotbalu

v prostředí toksické masklimity

budou ty chlapy

který tak jak si je představujeme

když řeknete, že nikdo gej nebo homoseksuál

tak v tom vidíme trochu z ženčtilost

my úchodím tím nevazujem

i na to, že být ženou je něco špatný

když řekneme o nějakém mužiž je z ženčtilý

tak tím říkáme, že je citlivý

že má emoce

a to je špatně, to nechceme

aby přece muži byli z ženčtilý

to znamená, že moc nechceme

ani té emoce od těch ženiků

mě přece zvláštní, že ženou nálepkujeme muži

a myslíme tím je to špatný

kdyby žene byli špatně

tak už jenom tyhle malé konotace

to, že si nedáváme typu zno

tak to neříkáme

protože se

jako chceme někoho urazit

tím, jaký je, ale

si myslíme, že tohle slovoho urazí

takže zase

jako v ní máme to pořád odlišnost

teko lidi, kteří jsou jiní než my

jako lidi, kteří my uchodem v Česku

je to velmi zajímavý, že

hodně se mluví o tolerantní společnosti

já rád mluvím o respektu

protože když někoho tolerujeme

tak je to trochu náš povýšenecký postoj

já když tebe toleruju

tak to znamená, že já jsem ten, kdo rozhoduje o tom,

jestli ty jsem patříš

když někoho respektuju, tak ho vnímámy

a takže

tomhle je třeba Česká společnosti

myslím, podmíněně tolerantní

v současné době

to znamená, že my vás tolerujeme

žijíte kriminalizovat vás

nebudeme, ale moce neukazujte ve společnosti

moce nedělíte ty svoje prajdy

jako nedržte se za ruce

moce nedávíte pusy, je to hnusný

ale jakože nebuďte naši sousené

ale jako budete, my jsme tolerantní země

to je trošku takový český postoj

který vychází právesti historie

právesti negativní konotaci

jenutlivých slov a tak dál

To, že je to vlastně neprzežitá

nějaká historická zažitost

To, co jsteť popisal tady tu

ktej ten miš maš

jak se v tom žije, respektive ptám

sedně na to, jestli jste sedkávaš

nenávistnými komentáři

jestli to je něco, co ti patří do života

Tak to víš sám, když jste vždycky

čteš můj Twitter a říkáš, co to je

co ti to zaspíšou

když jsme to zvyklej

Děje se to, no tak sedkávam se

z komentáři, že buzaranta posluchat

nebudu, že bych měli do plinu

že bych se to měl ukazovat

že bych ho to neměl mluvit

že by měli měli zabít

Mám kamarády, po kterých

flušou na ulici i v Praze

který se zdá být anonimním

velkým liberálním městem

Je to vlastně běžná věc

kterou se část kví lidí sedkává

zvlášt lidí, kteří jsou

nějak výraznější, nebudou vidět

nebo jsou nějak společenské

exponovanější a nebo po tom lidí, kteří

nezapadají do ešte do jiných škatulek

To znamená, lidí, kteří se třeba

výstředně oblíkají, nebo

nějakým způsobem mluví

vymikají se nějakým z ozem tomu standardu

nebo to, co očekávano, to slušného

čecha, slušného člověka, který

mluvci jako neupozorníuje. Ty z toho uberl tím, že jsi zvyknul.

Co ti zbejvá? Je to dobrý, jsi na tohle zvyknou?

No, není, ale je to obraná reakce.

Je pani zmoc, jo, nebo chceš to tak řekni.

Ne, já nechám mluvit dámy.

Jo, no, mě to těži zajímá.

Pani zmoc tenkěně,

Filip říká, já jsem si na to zvyknul,

zvyknul jsem si na věci, který hodně z nás

tady v tom sále, by jako

špatně se z nich spí předpokládám.

Co by měl člověk v Česku, který zažívá

nenávisku, kdy tomu kým je, dělat?

Na koho se má obrátit?

Jak to má ideálně řešit?

Tak těch věcí, které potřeba udělat,

je celá řada.

Jednak musíme začít měnit

legislativu tak, aby opravdu

všechny, celá spoločnost

a všechny zranitelné skupiny

měli stejnou ochranu

na úrovni trstní legislativy.

A ta dnes prostě dobře silně

vůči lidem s zdravotními

handicapy nebo i vůči

lgbtq plus lidem.

Ten skutečně přístup je

nedostatečný, ve smyslu

nějaké rovné trstní ochrany

a my máme jednu

opravdu z nejslapších ochrani

i na úrovni trstního zákonníku

v rámci celé Evropa a to je potřeba změnit.

Takže na té úrovni systému

je důležité měnit legislativu

a my na tomto už teď opravdu spolupracujeme

s ministerstvom spravedlnosti, s organizacemi

v oblasti předcodočného násilí

ať už co do expertízy

jak právě systém

proměňovat, jak měnit zákony

tak i co do kvality pomoci objetem

předcodočného násilí nebo násilí z nenávistí

ať už jde ohejíc píč nebo hejíc krém

takže já tady takhle veřejně

jim strašně moc děkuji za to, že tohle témá

hrozně obětavě a dlouhu době tlačí a sunou

do popředí pozornosti politiků

a my teď opravdu máme i

učitém memorandum, které spolu

můžete mít organizací právě i s mojí podporou

a z podporou ministerstva spravedlnosti

a to memorandum jednoznačně říká, že musíme

změnit resný zákoník a musíme měnit legislativu

tak aby ta ochrana byla pro všechny stejná

a dostatečná aselnější než je to můdnes

tak to jenom systému a k legislativě

co se týká toho co

mohou dělat samodní lidé, kteří se stanou

tarčem útoku z nenávistí

tak je učitě strašně důležité

snažit se nezůstat sám

v té situaci to znamená obrátice právě

na organizace typu injustíci a mají poradnu justínu

a tě už tedy online nebo třeba

je osobný formou poskytuji poradenství

a také právní zastupování v rámci

vlastně získání nebo dosažení

nějaké efektivní právní pomoci

a to co se třeba snažíme teď

i mě dělat zase opět na úrovni

vlády jest to tak můžu říct

patřím teď do šeří vládního týmu

tak je třeba o nějaká osvěta a vzdělávání

vlřejnosti a tě už mladých lidí, dospělých lidí o tom co dělat

pakli že jsem světkem takového jednání a chování

já si myslím, že má lok do z nás

v této oblasti byl nějak vzděláván na škole

nepotřeba i jinými formami jenou cestou

a věřím, že je většina společnosti

nechce přihlížet tomu jak se děje bezpráví

jak se děje nespravedlnost, jak jsou lidé

zraňování v těch naprosto nejzákladnějších potřeba

a že by chom měli se snažit být více akce schopný, více připravení na to,

že se takové situace dějí a pokud jsme světky

takového jednání chování

tak máme se pokusit něco udělat

proto, aby ten daný člověk právě sám nezůstal

takže my jsme teď připravili i takové desatero

toho co dělat

pokud s takové situaci se ocitneme

nejakopřímá objeď, ale jako někdo kdo je v roli světka

a chceme prostě tyto určité principy a zásady

šířit do veřejného prostoru

do hromadné dopravy do míst,

kde se lidé vyskytují potkávají ve větších počtech

chceme ale o tom, jak se chovat informovat

třeba i pracovníky ve veřejných službách

teď třeba v souvislosti s Ukrajinou

skutečně přibývá útoků právě

ve veřejné hromadné dopravy veřejných prostorech

na příchodí z Ukrainy

a já sama jsem byla v situaci, když jsem byla světkem

takového útoku na maminku a malé díti v autobuse

byli to Ukrajinci a opravdu nikdo nevěděl co dělat

a když jsem šla za řidičem autobusu

aby zavolel policie a něco dělal, tak

zabouh dveře řek, že se zatím toho tolik neděje

a že třeba ten pán co utočí, pozděj vystoupí

takže a do teď si pamatuju ten strašný pocit

kdy jsem si říkala, co vlastně dělat

ten člověk byl agresivní, fizicky agresivní

a ostatního pravdu přihlíželi, ale nemyslím si,

že bym to bylo příjemné, nemyslím si, že bym to bylo jedno

ale bylo zřejmé, že prostě nemáme ten nácvik

těch správných, dobrých, bezpečných reakcí

a že někdy zůstaneme sami z kaménělí v té situaci

a je to o tom, že prostě nemáme dost informací

a někdy jsme se vlastně ani neučili co dělat

a co dělat bezpečně, takže i v tomhle smyslu bychom chtěli

to témá dále více poslůvat do popředí pozornosti

a právě třeba i v té oblasti zdělávání o světy

nás nějak posílit, v té schopnosti reagovat

ale zároveň reagovat bezpečně, tak abychom tu situaci

pomohli stabilizovat nikoli v to napěti eskalovat

což je o nějakých zásadách, které určitě

stojí za to lidem zvědomovat

ať už té širší veřejnosti nebo právě třeba těm, kdo pracují

veřejných službách.

Rozumím, děkuju vám, byste mluvila o memorandu

o věce, které já vám naprosto věřím

a vidím tu snahu, ve vaší práci.

Ale klidně krátce, potom co říkal Filip, mě napadlo

byste vládní zmocněnkyně, máte vlastně vliv

na vládu, dejme tomu.

Rozumím se mít.

Rozumím tomu, že je to komplikovanější.

Víme to z různých zemi, kde je legalizované

soulegální sniatky, stejno pohlavních párů.

To je něco, co opravdu rovná práva.

To rovná práva i to mění nálu ve společnosti,

snižuje to množství sebevraštům, mladších, kvír lidí a tak dále.

Klidně krátce, protože se vrátím, jak tomuhle tomu tématu,

ale je to něco, co budete ve vládě prosazovat?

Je to něco, na co budete tlačit?

Určitě ano.

Já somozřejmě i s lidsky, ale i s pozice své funkce

jsem pro rovná práva všechno všechno všechno vlastek

našeho života, tudíž i pro manželství pro všechny.

Tento svůj názor a postoji, říkám, na hlas a to i vládě.

A snažím se spolupracovat s různými iniciativami,

které se snaží i oblidnit postoje,

mění parlamentu v této agendě.

A já jedno značně vládi doporučují manželství pro všechny podpořit.

My jsme před pár měsíci, nebo vláda před pár měsíci,

toto témat projednávala,

jak manželství pro všechny vydala neutrální stanovisko.

Ono to není dost,

ale i to je vlastně určitý malý posun

v tom, jak se k tomu tématu stavili předchozí vlády,

aby si samozřejmě přál, aby to stanovisko bylo pozitivní.

To chci říct.

Ale teď skutečně to témat se bude posůvat do parlamentu

a to je strašně důležité, tam napřít všechny síly

i moje i dalších kolegů, kolegení z nevládních organizací,

abychom skutečně posíli to dobré pobědomí parlamentu o tom,

že rovná právna nikomu neubližují naopaktu společnost,

zocenují a posilují.

Tuhle na hrávku dáme potom do podcastu,

tak můžete jít za plnem premiérem a pustit můsto,

protože to, co říkal Filip, to by ho mohlo přesvědčit.

Děkuju vám.

Zeptám se vás všech.

Zaměřme se to na ty marginalizované skupely lidí.

Proč vy se to vlastně říkali?

Když jste vymenovávala na začátku na koho,

nejčastějí míří, the hate speech,

a vlastně často je hate crimes,

tak jsou to prostě lidé z postižením,

lidé, kteří mají míň práv, lidé na okraji společnosti slapší,

což je hrozně zvláštní situace,

mě se to špatně chápe.

A chci se vás zeptat, proč si v frustracé vybíjíme na slapší?

Šárko.

Já začnou šárky a vás nechám si to rozmyslet.

Děkuju.

Řeško bychom si je vybíjeli na silnějších.

Tak na stejně silných.

Proč si vůbec jako musíme vybíjet,

si musí měli vybíjet frustracé na někomínám.

Naše společnost, ta současná česká, tak jak jí vnímám,

je skrátka silně individualistická.

Než by hate speech, hate crime,

byli české speciality to jako učitěné,

ale já v naši společnosti vnímám jako absurdní,

prostatě nedostatek, solidarity,

nějaké schopnosti empatie a uvědomění si toho,

že nejsme soubor jedinců, z ostří milokty,

ale že jsme skrátka jako nějaký propojený organizmus,

že ta společnost je víc než jenom ten součet těch lidí.

A domnívám se, že tady má na to velký vliv

porevoluční vývoj od 90. let dále.

Neseme si tady jako post socialistické,

post totalitní rezidům, odporu k čemu,

kolik by jsme mohli mít poci,

že nějak narušuje naši individuální svobodu

už jenom tím, že to třeba náznutí mít nějaké ohledy na jiné lidi.

A to zase není české specifikům,

když jsme bychom se podívali do V4 nebo dále na východ,

tak to tam vidíme taky v učitém íře.

A domnívám se, že bez jako toho nějakého elementárního

přijetí pocitu, že prostě musíme být k sobě

spokojně trochu ohledu plní,

abychom tady z pohlou mohli nějak normálně koexistovat

a jako společnost z toho profitovat,

takže bez toho se ani jako v těchto absurdní otázky,

že my se tady musíme bavit o tom,

proč lidi nemají stejná práva,

proč se na někoho útočí čestnějš nejného,

tak abychom se takhle v uvozovkách blbě už ptádne museli,

tak musíme vlastně získat nějaké ty pocity

a tu jsou nálšto znate ještě více jako elementární bázy

a pak samozřejmě i tohle z to by se mohlo jako změnit.

Je otázku, jestli na to bude stačit třeba generační změna,

myslím si, že není dobré čekat,

až jako současně mladí lidé jako dospějou,

ale musíme na tom pracovat nějaký způsobom cíleně.

Já na víc vidím, ještě často mě překvapí,

jak tam mladší generace umí být nerespektující.

Chybí nám solidarita říkáša Alka Humphry, co si myslíte vy, paní z Mostinky?

Tak já si myslím, že postihnout všechny ty souvislosti,

by určitě potřebovalo trochu víc času, než dneska máme,

ale já třeba jsem rozhodně zatížená tím, co jsem dělala předtím,

než jsem se v té roli ocitla,

ale potvrzují to i nejrůznější výskumi

a si se to, že nás opravdu strašně moc formuje,

v čem jsme sami vyrostli.

A pak když je velká část z nás vyrůstala v prostředí,

bylo homogení, kde diverzita, nějaká pestrost, jedinečnost,

nebyla třeba hodnotou, která byla nějak pozitivně komunikována,

nebo konce třeba nějak oslovována, tak spousta z nás prostě mohla

a pravděporobně se tak dělo opravdu ve větší části naší společnosti

vyrostat prostě v podmínkách, kde právě chybilo nějaké dobré hodnotové nastavení

v úči jedinečnosti každého člověka, v úči právům každého člověka

a ještě je rozhodně velmi důležité, co jsme zažívali sami na sobě i v oblasti

našich vlastních potřep, jestli jsme vyrostli v rodinách

a chodili do takových školek a škole, kde se někdo zajímal o to,

jak se máme, jak se cítíme, co prožíváme, kde na naší individualitě záležilo,

abyli jsme podporování v tom, abychom byli sami sebou

a nebo, jestli jsme spíš byli tlačení do určitých šablonu,

do určité unifikované normy a cokolivce bylo mimo normu,

tak bylo před mětem nějaké kritiky nebo někdy i opravdu přísných trestů.

Takže myslím, že ta naše vlastní zkušenost obrovské formuje to,

jestli vyrostáme v lidi, kteří jsou otevření pozitivně na ladění sebe vědomí

a myslím si, že má proto velký smysl bavice o tom,

jak se žije v dětem a mladým lidem tady České republice,

jak můžeme víc podpořito, aby možná rodiny byli v menším stresu,

aby rodiček, kteří potřebují podporu, jí dostali ideálně skrzestát

a to nejen v oblasti třeba nějaké dávkové pomoci, ale i odborných služep,

když prochází třeba nějakou těžkou životní situací.

A je odčtěr uležité mluvit i o tom, jak vypadá naše vzdělávání

ve školkách, ve školách, na středních vysokých školách,

jak tam takovým tématům, jako je právě dušivní zdraví, hodnoty, postoje,

je věnová na cílená pozornost a poslední poznámka.

Mám pocit, neplatí to samozřejmě absolutně, ale že lidé,

kterým se nežije dobře, kteří obtížně zvládají svůj vlastní život,

tak obvykle nemývají kapacitu na to vykazovat nějaký velký respect

zájem o ostatní a mají třeba i určitou nižší frustrační toleranci,

proto zvládat nejrůznější konflikty jinak, než třeba násilím agresí.

Takže i zájem o to, jak se tady obecně všem, že je něco,

co za mě je dobrou prevencí nějakého šíření nenávesti,

protože nikdo by neměl být pocit, že na něm nezáleží,

že jeho práva a potřeby jsou neviditelné a že to jediné prostředí,

kde může sám sebe projevit, je třeba online prostředí

a dělat z to skrze nějaké útoky na kohokliff jiného.

Děkuju vám, Filip, stejná otázka.

No právě, ty se říkáš stejná otázka, ale zároveň se říkal,

ať netím pot přemýšlíme a já jsem přemýšlo tak dlouho

a dostal jsem se v myšlenkách tak daleko,

že vůbec nevím na co mám odpojítat.

A jo, to se stává. Pro cifru strace vybíjíme na slabších.

Ty se zboje říkáš, že říkám mišmaš.

Ono se to asi stane, protože mi toho napadou spoustá.

To co spopisovat byl mišmaš, ne?

No, tak bude znova.

Myslím, že si málo sebe refleksé první věc.

Myslím, že si málo uvědomujeme,

že jsme víc emocionální bytosti,

ale my nejí jsme racionální bytosti.

Emocionální bytosti, který občas myslí.

To znamená, jestli často necháme strhnout

a ostatní to vnímáme jako nějakými eracionálními vlivy.

A myslím, že dokud nebude existovat

nebo působy dvelký tlak na normalizování chování,

kde respektujeme všechny,

pak se budeme chovat tak, jak nám to společnost umožní.

A společnost nám dneska umožňuje

chovat se prostě hnusně k různým lidem,

vybíjeci na ní frustraci

a nejsme za to nějak společensky.

Těžko se to, těžko se to

vymáhá vlastně, když se tak chová,

že je to normalizované, prostě je to v pořádku,

tak se to očekává.

Za moje problému může někdo jiný,

to je nejdouduší řešení.

Jako podívejme se teď na situace s Ukrajinou,

máme tady lidi, kteří prchají z války.

Myslím, že hodně z nás si neumím představit,

jak šílená situace to je,

obrovská tragédie, neskutečná lidská tragédie

a myslí naší frustraci

z toho, že jsou třeba vyšší ceny,

vybíme na těch rodech, kteří jsem přijeli.

My říkáme, že mají drahá auta.

Samozřejmě, že mají drahá auta,

kde by byl bohaté, měl drahý auto a stríle mi na barák,

tak vezmu to drahý auto ve škrému,

a je tak a jedu pryč. Myslím, že to je

prosto jako logický chování.

Nebo říkáme, jak to,

že jsou tady mladí kluci, proč nebojujou?

Ptám se já sám sebešel, bych bojovat,

že by někdo napadl mojí zemi, nevzal bych mojí rodinu, mojí malou ségru,

a neodil bych pryč nezachránil nám krk.

Jsou to velký morální otázky,

který se velmi dobře hodnotěj zvenku

a velmi dobře si na něch můžu vylejit

svoji frustraci a už mnohem těší je

přijmout kriticky sám sebe a říct si,

hele za ty vysoký ceny může putin.

Diktátor, který tam rozpoutal

agresivní odpornou hnusnou válku

proti svrchovaný zemi, který vyhání lidi, zabíjí civilisty,

nechává zneužívat ženy, zabíjet děti a tak dál.

A já si musím prostě hod postavit na nějakou stranu,

která mě ještě druhá věc,

promení vsuvka, mišmaš.

Když mám přemejšlet nad jinými rámci svého jednání,

tak ten mozek bere prostě žere energii.

Já musím překopat svoje hodnoty,

musím říct, ok, já asi teda musím z něčeho upustit,

musím nad tím po přemejšlet,

sežere mi to energii a mozek nechce přemejšlet,

mozek nechce brá další energii,

proto mě je mnohem jednu duší zůstat v tom svém kolečku,

říct si, oni za to můžou,

oni za to můžou, jsou to kreténi,

přijeli jsem, tady nemají co dělat,

musíme vymějit vládu, mám málo jídla.

Ale bohužel ten problém je mnohem

jako horší nebo vraste v natější

a bohužel vede ještě někam dál

a těžko se vybí frustraci na putinový,

protože bohu výkde je někde v jakým bunkrou,

prostě se tam skovává.

To samý vůček výrledem,

zase, když to vezmu trošku z extrému,

neznám žádnou z totalitní zemi,

která by byla přátelská k menšinám,

neexistuje na světě žádná.

Čím konzervativnější ta země je,

čím víc vyžaduje ideologický,

čím podhoupí od těch lidí, aby se nějak hovali,

čím tradicjonalističnější ta země je,

tím hůř se mají lidi, kteří jsou individuality,

tím hůř se mají lidi, kteří jsou výrazní,

kteří jsou něčím odlišný o té normy,

která je nastavena

jako to, co se od té politiky očekává.

Myslím, politik je jako té spolačnosti.

Čím liberálnější, čím demokratičnější je země,

čím větším možnost máte se prosazovat,

čím rovnější máte podmínky,

čím solidárnější ty lidi jsou,

tak tím líb se potom, že je menšinám,

a nejenom menšinám,

my se třeba bavíme o ženách,

to je taky zvláštní všem,

to je to správný slovo,

my se bavíme o ženách,

ale žený většina na planetě.

My jsme dlouhy stale tím marginalizovali většinu.

Mimoži, a to je, myslím, taky se bada flektivní,

mimoži bychom to měli říct,

aťže my se, když z šarka kývala a já na to kývu,

taky, že to dělají lidi, kteří jsou nejistí,

samozřejmě, že jsme si nejistí,

protože my jsme byli v mocenských,

vlivových, v nejvyšších patrech politiky,

podíc roznimovny, kolik je tam chlapu, kolik je tam žen,

když se na vedoucí pozice, kolik je tam chlapu, kolik je tam žen,

my si držíme ty pozice, nepustíme tam nikogo,

a teď na jednou přídou ženský,

když mávat, ale my chceme mít stejné podmínky,

aniže to pro nás chlapi znamená,

že ta jsou těž, oto vysoký postavení,

jen jenu dvakrát víc konkurentu,

že tam jsou ženský, a já se musím,

abych se upletnil, tak musím být mnohem lepší,

tak musím být mnohem zdělanější,

tak musím ukázat, že mám upravdu ty schopnosti,

a tuhle sebe refleks je velmi těžký udělat,

protože když si neuděláš, tak se tiže,

že je dobře, ty chceš status quo,

mám samozřejmě větší přiléždosti dostacení kam vejš,

protože odmítno by tam byla,

ta le skupina, ta le skupina, ta le skupina,

a najedno mám jedno do chou cestu.

Takže je zatím to, jak náročná je sebe refleks.

Děkuju.

Budu citovat, a možná už nám zaspomau duchází čas,

takže klidně skracujme odpovědi,

jenom protože mě přídou důležit ty věci postěhnout.

Budu citovat filozofa Matěj Cibíka.

Polemně hodně zásadní věc,

řekl se jdu se z nám z právy. To, jak o menšinách hovoříme

a jak jsou začleňovány do veřejného diskurzu,

má následně vliv i na praktická politická práva.

I když na tím přemýšlíme tak,

že to jen v tipp, jen názor,

nikdy to tak není.

Jazyk má zásadní důležitou moc někoho vylůčovat

a zbavovat příležitosti.

Konec citace.

Myslím, že to důležité, protože to opravdu hodně lidí neuvědomuje,

a vtázka směřuje i na to.

Šárko, uvědomujeme si tohle,

když pro nášíme nenávistná slova.

I třeba zablená do vtipu,

ať už míří na kvír lidí, ať už míří na ženy.

Na jakoukoliv skupinu.

Uvědomujeme si, že máme vliv na život osobn,

na které utočíme?

Já si myslím, že si to neuvědomujeme dostatečně

a neuvědomujeme si to ani mý osobně jako řečnice a řečnice.

V chvíli kdy nějaké takové vůvozovká humory píšeme,

když nebo říkáme,

nebo když něco vidíme, čte my na sociálních sítích řekneme.

Ale to je jako tady naděláš, co na tom,

že ti vyhrožujou z nás silněním uřezáním hlavice,

to jen opíše na internetu, to není jako pravda.

Ale bohužel si to nedostatečně závažnost

třeba tedy těch verbálních projevů.

Nebo té internetové podoby uvědomují

třeba i orgány, které by to měli řešit.

Takhle bychom policie, ale celkově ze strany veřejné moci

můžeme vidět učitou bagativizaci

nebo necítlivost, ktěm to formám.

To se teda trošku mění postupně,

bude to ještě dlouhá cesta,

ale řekněme, že podoby tady těchto

nenávistních projevů a netolerance,

které mají verbální formu,

nebo online formu,

nemá to formu jako fyzického násilí

tom reálném prostoru,

nebo někde v životě.

Tak máme tendenci vnímat,

jako nezávažné, ale za prvé

tyhlensty projevy ubryžují,

mohou někoho zasáhnout

a često zasahují,

a za druhé to često bývajnout

jako první stupí nekak další eskalaci.

Děkuju.

Přitom jsme právě na konci minulého roku

zažili v těsné blízkosti

v Bratislavě

to, kam můžou tyhle ty vtípky,

nenávistné komentáře,

kam můžou dojít,

a to k vraždě dvou kvír lidí

před klubem Tepláreňu Bratislavě,

mluvím o Matušovi a Jurajovy.

My dva Filipé jsme bezprostředně

po té vraždě tam jeli,

byli jsme přímo v klubu Tepláreň,

obad vás jsme

tohodně prožili,

každý samozřejmě z jiných pozic.

Jaký tenhle, ten strašný čin na tebe

a další kvěr lidi má vliv

a doptám se tě rovnou,

jsou to čtyři měsíce,

můžeme už reflektovat,

to znamená, jaký vliv měl na Českou a Slovenskou společnost,

co jsme si z toho vzali.

A ozopakuju, krátí se nám čas, děkuju.

Řeknout rychle, no.

Jdu, je to těžký.

Já, když o tom tématu mluvím,

o tématu kvír lidí,

tak mě to,

já to mám plný zuby.

Já jsem vlastně naštvaný,

nechcí,

protože mě neustále někdo nutí obhajovat svojí egzistenci.

Je to hrozný.

Ale tenhle zážitek, kde my jsme spolu byli,

byl pro mě ekstremně formativní

ve smyslu,

že si moc dobře pamatuju, jak jsme tam spolu sedili,

měli jsme debatu s Monikou Tohodovou,

s Romanem Samutným a tak dál.

A než se zapoten strým,

tak mi šef redaktor

Slovenskýho deníku N,

který to organizoval pár dní potýchla

nokrevný vraždě,

a jsem zauptal, protože za mnou stojí cedule,

na které byly nápisy,

jaka limonáda, víno, kolikco stojí,

nad tím byl napsáno Litowels, říkal to je divný,

abychom fakt, které měli nějakou reklamu

iště při tom strýmu, říkám, co tam je,

říkám, podívej se blíž,

tak jsem se podíval blíž,

a to bylo prostřílen těma kulkama,

který mířily do jejich těl.

A asi za 10 sekund začel ten strým,

a já se měl mluvit

s tou Monikou a tak dál.

To je tak, jako to je, to se těžko popisuje,

ale když jste dvacet čísel

od prostřílené tabule

kulek nenávistí,

který mířily do někohol jenom za to, kým se narodil,

když se hodinu bavíte

o tom, jaký to má vliv na společnost,

aby sami to ještě nemůžete mít,

ani zbyla spracovaný,

když kolem jezdí černá dodávka

a motorky, který tam tůrujou,

abychom se báli, protože vědili o tý akci.

Když se neustále koukáte z okna

a zistíte, že v fak máte strach

v Bratislavě,

jenom za to, kým jste,

jenom za to, že musíte obhajovat svojí existenci,

jenom za to, že musíte dokáme říkat,

to není OK strílet lidi na ulici,

lidi, který jsou mlačí, než já,

který se tam šli jenom bavit

a vyšli ven a stratili život.

Tak to není dobrý zážitek.

A já jsem zestěl,

že jsme se bavili,

mnohem lečí téma, když se dělá nějaký humor

ale on k tomu vede, pokud je hnusný, protože zraňuje.

Tak já jsem zestěl,

že se chovám jinak.

Já jsem pár dní potom

byli jsme v spolu v redakce

Slovenského dyníku N

a já jsem měl na rozhovor do RTVS

do Slovenského veřinoprávního rozlasu

a kolegně Eva mě dala důhovou tašku,

kterou měla sebou,

ve který měl nějaký věc,

který měl zavala taksíka odit tam

a Monika tohodová kolegně ze Slovenskýho enkem

říká pozor na taksikáře.

Říkám, proč?

A ona no, jako to není dobrý,

tady víš, jakože dávat na odif.

Já jsem nejakou sroloval to tašku,

jenom kůli tomu, že byla prostě barevná.

Já jsem se bál v tom klubu,

kuklal jsem se kolem sebe.

Já jsem za posociální sítě, kdybyli tehejti,

tak jsem začel vnímat jinak.

Předtě jsem si říkal, to je jaký mago hrannonimní,

to je velé frustraci, a jen si říkal, ty vole,

mám tady fotku, mám tady ménu, výkdo se,

výví, jaký redakci sídlím,

zmazně jako v celku lehci dohledatelný.

Začnáš to vnímat jinak?

Když půjdu ještě trošku vokrokníš,

úplný blbosti, to, že se

ve fotbalových šatnách neustál, říká

bozaranté, bozíku a tak dál,

tak když budu citovat sociologa Zdeníka Sloboru,

z kterém jsme mluvili ve studio N,

kdo říkal, ale kulitaritomu, ty mladí kluci, kteří jsou jiní, kteří jsou kvír,

tak nejdou do vrchlovího sportu, kde jsou výborní sportovci,

protože vý, že v tom prostředí budou muset prostě nějak fungovat,

protože vý, že nebudou množ říct, kim jsou,

protože nebudou množiť život takové, jaký se narodili.

To znamená, že oni se podle toho zachovět.

To tak zraní, že změní jsou je život.

Mně to tak zranilo, že jsem změnil svojechování,

že jsem se uzavřel,

že jsem začal zase nebýt otevřený. Tohle to spůsobuje. A co to spůsobuje ze společnosti?

Jako, když mi dva jsme oba, my jsme tam byli a říkali,

jsme si to už není možný. Tohle musí něco udělat.

Když tady chce vraždití kvír lidi, to prostě musí mít efekt na společnost,

efekt na zákonodárce. Co se stalo?

No, když jste mluvila třeba o tom desateru pro lidi,

tak jestli někdo potřeboje desateru, tak jsou to politici.

Já jsem byl na prosto jako zděšený a šokolanej z toho, že se nic nedělo.

Jako, že nic a spousta politiků pokračovala v homofobní výroci.

Já jsem, já jsem prostě čekal, že si všichni stoupnou do šiku,

všechny jste poslanců, jsou nezávědna senátorů,

a všichni, kteří kdykoliv měli nějaký homofobní výkřik,

nebo se nepostavili z jakoukoliv menšinu, tak řeknou,

já se strašně omlouvám za svojí spolozodpovědnost.

Uděláme všechno proto, aby se všichni lidi v týle společnosti nemuseli bát.

Co se stalo? Nic.

Tam prostě zemřely dvou lidi a my děláme jako, že nic, pohoda.

Jedeme dál, nic se neděje, nic jsou to nějaký jiný lidi prostě.

Ale do prčí jsme řece jako všichni jsme,

a to opakou často, já se omlouvám,

že jste to někde slyšeli v nějakým jim rozhodu,

ale my jsme všichni v menšině, jenom si to neuvido mě.

Každej z nás je v nějakým menšině, někdo z nás se narodí malej, někdo vysoký,

někdo je sociálně, jak si bohatý rodiny, nejdeme tom finančně bohatý rodiny,

někdo je prostě schudý rodiny, nemůž za to má tu plaťku prostě na startovanou jinak,

někdo je žena, někdo je můž, někdo je kvěr, někdo ne,

někdo je spostiženým někdo ne, někdo je plešatej, někdo ne.

Všichni budeme starý, všichni prostě, pokud neumřeme drív.

Seniory jsou velmi často na okraji společnosti, nemají peníze, nemají kontakty,

nemají sociální zázemí a tak dál všichni v té menšině budeme pokud ze starneme

a pokud se nám nepodaří nás chromáždit takový sociální okul,

který nám pomůže a tolik peněz, abychom v klidu prostě dožily náš život

a budeme žít v tom disrespektu. Myslím, že si často neuvidovujeme,

že se to týká nás všechno minimálně jednou bude.

Takže, aby chtěl odpovedil na to otázku, myslím, že ta reakce politiku

zajme na politiku, protože ryba fakt v tomto případě smrdí od hlavy

a myslím, že bychom si to měli jako naprosto jasně říct,

že každý politik, který se v účitomu nevimezil,

nebo něco proto neudělal, má zmého poledu krew na rukou každý.

A ten, kdo byly ještě homofobní, tak o to víc a má tu spoluzopovědnost úplně jasnou,

na jakýmkoliv takovém lečinu. Takže ta reakce podlemivá naprosto

nedostatečná, jak společensky, tak politicky,

nejenom na Slovensku, ale i v Česku.

Děkuju za to odpověď. Vy jste chtěla reakvať odpověď,

nebo se někdy nebo se mi to zdálo. Můžete nedat, to říkám, ale krátce.

Děkuju.

Určitě byť, teď je to hrozně těžký, protože to, co Filip řekl,

bylo strašně silný a já s tím souzním. Já si myslím, že kdokoliv naší společnosti

bude mít strach být tím, kim je, tak nesmíme přestat pracovat na tom,

aby se naše společnost opravdu uzdravila, protože ta bolezt,

kterou já nějakým způsobem cítím z toho, co se stalo,

tak nesmí být boleztí nějaké skupiny naší společnosti,

to musí být bolezt nás všechno a my všichni se musíme snažit

pracovat na tom, aby se podobné tragédy už nikdy nemuseli opakovat.

Já souhlasím s tím, že politici a všichni, kdo oblivňují veřejné mění

postoje společnosti tím, že jsou ve veřejném prostoru vidět,

slyšet, tak nesmí v těchto situacích být potihu, musí se jasně vymeziť,

musí, ale potom také začít pracovat na tom, aby ty příčeny toho,

proč násilí se děje a proč i samosebé letzgrybní má bezhraničně,

tak aby ty příčeny jsme opravdu byli schopně nějak postupně proměňovat.

A já si chci jen malička to zastať, souhlasím s tím,

že ta reakce měla být plošná a mnohem bětší, ale vím, že třeba na velkém

schromáždění naváclavském náměstí vystupovali někteří předseda

senátu, ministrbnitra se vymezil, policejní prezident, tě všichni

opravdu slibovali, že se tématu předsudečného násilí budou věnovat,

distancovali, jako jasně dávali na jevo nějakou spolu účastím,

čemu došlo v Bratislavě, nechtěla bych jenom paušalizovat v tom smyslu,

že to všem bylo jedno a nikdo se nevimezel, nikdo se nevyjáčil.

A stalo se to, pardon, že vás proč to, stalo se to, stalo se nějaký realný,

či rozumíte, jako promítlo se to do reality?

Tohle je fakt málo.

Já říkám, že je to málo, jenom chci říct, že mě vříde fair,

nebýt úplně černobílí v těch vyjádřeních, že nikdo.

A chci jen opravdu poukázat na to, že takový někteří se našli,

ale souhlasím s tím, že to bylo málo, a že by bylo skvěle, kdyby skutečně se celá vláda a celá poslanecká s něm

budu dokázala vyjádřit jasně silně postojově, hodnotově, s váma naprosto souhlasí.

Chci říct, chci říct, zpromiňte, že některé konkrétní věci se opravdu dějí.

My teď skutečně se potkáváme se spravedlností a s inustící s dalšími partnery řešíme,

jak právě měnit trestní legislativu, aby skutečně podobné hruzy se nemuseli opakovat,

aby obětí přecodočného násilí byly lepe chráněné, aby skutečně jsme měli

férově nastavený systém trestních postihů, které jsou vysíc pohnutkou násilí.

Takže není to tak, že by se nedělo vůbec nic, ale souhlasím s tím, že se toho musí dít hrozně moc.

O, pardon, oba dva chcete reagovat, je to nešťastné, že se nám to rozjilo takhle na konci

a máme opravdu malou člověk, poprosím k rukrátkou reakci.

Velmi krátká reakce. Je to málo, nestalo se nic.

Já nechci nějak delegiatvizovat vaši činnost, to je velmi důležitá.

Ale abychom od politiků slyšeli dvě neříkající nebo bezopsažné věty,

zaniž nenasledoval ani jeden jediný konkrétní čin.

A nedají bože, že by to ostatní ještě, ale spoň verbálně podpořili,

tak to skrátka je neakceptovatelné.

A pořád tady to znamená, a tím, že budeme tedy říkat, že nula celá jedna,

není to též co nula, tak pořád jenom omlouváme svou existenci

a pořád tady musíme příliš po špičkách našlapovat

ohledně těch, kteří mají v ruce všechny nástroje a nepoužily ani jeden.

Mě to prostě nestačí.

Mě to taky nestačí. Já jsem jenom chtěla se zastať těch,

kteří se ozvali, kteří svůj jasný postoj do té společnosti vyslali

a souhlasím s tím, že to má být mnohem více politiků,

že ty postoje a názory homofobní skutečně nesmí být něčím,

k čemu je kdo kolef hostejný a že musí následovat konkrétní kroky konkrétní akce.

To je rozhodně ano.

Jenom rychlá reakce, padno omlouvám se.

Já jenom před to, co teď chci říct, tak musím říct,

že si vážím vaší práce a že moc děkuju za to, jaký postoje zastáváte.

Jenom se musím uhradit proti tomu, jak já to vnímám,

jsme jako subjektivního pohledu.

Je to tak, že pokud my žijeme v zemi, kde lidi nemají stejná práva,

kde není manžostí pro všechny, kde sterilizujeme transledi.

Včera neopřevčírem tohle slovenskou zrušilo,

my jsme jedna z posledních zemí v Evropě o studně,

která sterilizuje transledi,

jenom kvůli tomu, že jim změníme v občance

m na pho nebo pho na m, mail na female a na opak.

My v crime krajimu nemáme zakotveno,

že se může týkat kví lidi, lidi ze seksuálních menšin.

To je přece jako nehorázní.

Mně v životě nikomu z nás nemůže stačit,

že některí jednotlivci si napíšou na Twitter nebo na Facebook status potom,

co zavraždí dva lidi, kteří leželi mrtví prostřílení na ulici.

To nestačí ani náhodu.

Dokud nebudou narodnání podmínky,

dokud tyhle lidi systematicky nebudou podporovat všechny menšiny ve společnosti,

systematicky nepotragédy, systematicky,

pak mi nemůže stačit status na Facebooku a já,

jako člověk, který tohle systematicky zažívá,

to můžu brát tak,

že to píšu jenom kvůli tomu, aby se zalíbili části liberální společnosti.

Takže pokud nevidím za tím člověkem konkrétní práci,

konkrétní legislativní změny,

konkrétní vymězení se ve všech případech,

které se tohle témat otýkali.

Ještě přece budu myslet,

že se otýkalo jedné události,

a to bych se snad neratmysl o našich politicích,

kteří nás zastupují všechny v té hle zeny.

Pak ta práce přece musí být naprosto systematická,

naprosto jasná a nevyužití,

a já nevím, jestli využití z neužití,

nebo cokoliv jiného,

situace dvou lidi, kteří už tady nejsou,

kteří neží,

že ještě jednou opakují, ale byly mladší než já,

a ležily mrtví na ulici.

Takže pokud politici nenarovnají práva,

tak pardon, ale já to tak nevidím.

Ale já v tom sváma naprosto souhlasím,

a to narovnání práv je něco,

od co já se chci samozřejmě snažit,

a kde v tuhle chvílej se,

ale celá řada věcí opravdu děje.

Vyste zmínělka strace.

Já naprosto chápu, že až tady budem za rok za dva,

tak bude důležité mluvit o tom,

co se opravdu podařilo,

co se kam propsalo na úrovni zákonů

legislativy pevně nastavených postupů.

Jenom zmínilste strace,

v tuhle chvíli máme podporu

ministra vnitra a ministra

z pravedlnosti v tom,

abychom o tuto příšernou praxi,

která je i mezinárodním

lidskoprávním institucemi označová na zamučení,

abychom jí zkusili zastavit,

že pravenou redefinici zákonat,

aby skutečně strace

nebyla pod vínkou úřední změny po hlaví

spolupracujeme s transparentem a s dalšími partnery,

aby toto témá se posluvalo kupředu.

Jenom jsem se snažila vyjádřit,

že to není tak, že bychom byli slepí,

hluší a že bychom se o nic nesnažili.

Snažíme se, ale souhlasím s vámi,

že to musí být vrohem víc

a že těch, kdo stojí jasně hodnotově

s námi na té cestě,

musí být daleko víc než je tomu dneska.

Děkuju vám všem za ty reakce.

Máme hrozně málo minut,

já se vás zeptám,

je tady někdo, kdo upravdu nutně potřebuje

položit otázku,

kdo cítí strašlivou potřebu

a nemůže bez toho žít, je tam.

Tak byla jste první,

bohužel jste byl druhý.

Máme prostor na jednu otázku,

je to velmi ekskluzivní záležitost,

jestli bychom se mohli zájemně přiblížit.

Děkuju.

Já bych se ráda zeptala

hlavně ohledně té legislativní úpravy

v trestní oblasti,

rozumím všem tím ostatním,

jestli se bavíme spíše

o postihování předstudečného

násilí nebo nenávistí.

Jakým způsobem se vlastně

pro tějí tomu chceme vymeziť na trestní úrovni

a ptám se hlavně zletiska toho,

co pan Filip Titlbach změňoval na úplném začátku,

což jsou tý kulturní normy

nebo to, že

v liberálních a demokratických zemích

prostě děje méně

a já se vlastně ptám zdanení

kontraproduktivní ty projevy

zákoně omezovat.

Vlastně pro těm hnusným věcem

nemusíme bojovat způsobem,

který úplně nezahronuje

nějaké zakázání verbalních

projevů

nebo zase bavíme o trestním omezení

násilí ve smysu fyzického

a nebo těch věcí jako vyhrožování a tak dále.

Děkuju moc.

Pochopla jsem, že to je otázka

k tomu, že to je otvedit za sebe

musíme rozlešovat.

Teď ke konci jsem mluvil o

hate crime, to znamená o tom

víctu, věcí

a opravdu jako fyzického násilí

na tom člověku

je tohle zakotveno, v třesním

rádu nemáme a myslím si, že to je

obrovská chyba.

V hate speech tam jsou zmíněné

seksuální menčiny, otázku je potom praxe

a já jako novinář se snažím

popisovat realitu, abych ji mohl

tak se s tymi lidmi bavím a tí lidé

kteří jdou na to polici

tak se často na těch místních oddieleních

setkávají s ohromným

nepochopením

nebo v tom soudním procesu

nedojdu tam, kam by podle

toho výkladu zákon a zřejmě

dojí to podle hodnot naší společnosti

měli. Takže

jako i když máme právně

zakotvené některé věci, tak se

nedějou.

A no, asi bychom měli jednat

jinak, abychom nemuseli vymáhat právo

pokud vyvolá společnost civilizovaná

na to, že respektuje všechny

možná by to nebylo, nebylo jako potřeba

a pokud se potom bavíme o

těch menší věcech než nějaké násilí

to znamená, nenávistné projevy

tak jako z mného

pohledu pojetí slova

nemůže být někde absolutní

protože se vždycky potom

můžete dotknout druhýho člověka

a můžete mu způsobit obrovský

komplikace a můžete ho

všechny zranit.

Já si myslím, že

svoboda slova opravdu končí tam

kde toho druhého zranujete

a

jako v tomhle případě

pokud se ta společnost tak nechová

tak od toho je tady právo

od toho je tady nějaká společenská

smlouva nějaké podmínky

na kterých se všichni schodneme

a my jsme se prostě schodli na tom

že ostatním se nenadává

že ostatním se nevyhrožuje smrtí

a

ideálně neubližuje

Přišárka homfrych chtěle jednou větou

a padíc musniki asi taky

Já bych změnila, že

kromě trestní legislativy

tady máme ještě přestupkovou

legislativu, která v současné

podobě také na hejci píč částičně

pamatuje

a ta je z mého pohledu taková

jako opuměná

přitom pro jednání přestupku může

sloužit jako velmi důrazný signál

a toho, že prostě jednání není ok

pokud už

jeho pachatel není schopenci to uvědomit

i bez té sankce a bez toho postihu

takže ještě to je

oblast právake, které si myslím, že by

mohla být přitánut a větší pozor

Díky, podíc musím

Měch možná jenom ještě doplněla, že to, co je

pro nás inspirativní v tuhle chvíli

ve vás běna změnu legislativy

je slovenský model, který

vlastně zavádí

univerzální zváštní přitěžující okolnost

prvního zákonníku

a skutečně daleko lepé daleko

spravedlivějí chrání všechny

ohrožené skupiny

před utoky z nenávěstě

před nás silím, než jak to dokáže

v tuto chvíli naše česká legislativa

takže my bychom cestou cestou jít

je to nějaký ideální legislativní model

který bychom chtěli v tuhle chvíli

představit i těm klíčovým ministerstvům

a jejich

deklarovaná podpora zaznělej na konferenci

která se k Height Crime a Height Spíčko

před třemi týdny právě v Praze

takže doufám, že snad

se některé konkrétní věci opravdu rozhýbou

a my se budeme snažit, aby se to stalo

co nejrychlej. Děkuji.

Děkuji.

Děkuji.

Děkuji.

Děkuji.

Děkuji.

Děkuji.

Děkuji.

Děkuji.

Děkuji.

A hostem byl taky novinářění couple

a autor knyhy byly. Jsme tu vždyş將sky Filip

titl, a Filip a děkujte ti taky.

Vám šem děkuju,

že jste přišli Vám.

Tham zdadu děkuju za jednu jedynu otázku.

Nlitě seHeysky a navidenou někdy příště.

Ahoj, tady

humanity

Zvůvás na naše nové představení Horáček Gen XYZ.

Známé texty Michala Horáčka zazní v nových hudevních aranžích od Vladimira VIII, Báry Polákové,

Honřé Rumla, Katarzyje 7x3, Alberta Romanutyho a dalších.

Čekává z hudba, akrobacie a hlavně zážitek, co spojí všechny generace.

Od 19. do 25. důbna. Vícena VWB Azil 78 CZ.

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.