Studio N: Édouard Louis: Jsem naštvaný. A píšu, abych vyvolával zlost

Je úterý 16. května, posloucháte studio N, tady je Filip Titlbach.

Mímostem je francovský spěsovatel Eduard Louis jeden z nejuznávanějších autorů své generace.

Píše o chudobě a každodenním ponižování níších vrstev.

Pojmenovává násily, které není pácháno.

Jeho tématem je i odstrkování kvůj lidí na okraji společnosti.

Nezdráhá se ve svých kníhách ukázat prstem na konkrétní politiky,

asi do vím způsobem jim připomenout, které životy zničili.

A může se to dovolit, protože píše o sobě a o své rodině.

Eduard, vítejte dobrý den.

Hello, welcome, thank you for your time Eduard.

Thank you very much, merci.

Eduard, může být literatura nástrojen změny?

Jeho může být literatura nástrojen změny.

Ano, domnívám se, že literatura může být nástrojem transformace světa.

Ale pod mínkou proto je nejprve proměnit literaturu.

Pokud chceme, aby literatura změnila svět, je třeba transformovat literaturu.

Víte, je to tak, že většina spisovatelů pochází sociologicky spíše

z previlegované trídy, zdělané buržo a zní.

Mají rodiče, kteří studovali, právě proto mají možnost pozdějí psát.

Velmi často v kulturním prostředí existuje jaká si ideálizace literatury.

Říká se, že literatura oteví ráducha,

že staví mosty místo zdí. Říká se, že nás literatura spojuje.

To jsou fráze, které často uvnitř kulturní oblasti slicháme.

Já z toho to světa nepocházím.

Pocházím ze světa, ve kterém lidi literatura nezachránila.

Můj otec pracoval celý život v továrně, literatura pro něj nic neudělala.

Moje matka byla uklízečka, že na vdomácnosti literatura pro něj nic neudělala.

Můj brater zemřel v 38 letech, literatura pro něj nic neudělala.

Literatura byla dokonce něčím, co nás zastrašovalo, co nám naháňalo strach.

Já pocházím z místa, ve kterém literatura nebyla patrná, nebyla proto ani ideálizovaná.

A to je důvod pro cikladu otázku, jak bychom mohli dělat literaturu Jirak.

Mám na něj kritický pohled.

Né ten obdivný, který je možné mít v privilégovaných vrstvách.

A pokud říkáte, že ta transformace je možná, a pokud ji vnímáte kritický,

jak tvrdíte, že by literatura měla být a měla by projít určitou sebe refleksí,

tak co chcete svými kněhami změnit vy?

A partir do momentu, když vyučíte, když vyučíte, když vyučíte, když vyučíte.

Od chvíle, kdy začnete psát kníhy, cítíte, jak se na vás snášejí pravidla.

Pravidla literatury, která vás stíží na rame nech, a která jsou velmi těžko identifikovatelná,

protože pravidla literatury jsou jako pravidla gendru.

Sou to pravidla naší společnosti, která nám předepisují, co znamená být mužem, nebo ženou.

Nejsou nikde, byte sa na dom Ramoru.

Nedostaneme při narození biblistím, co je to být mužem, nebo ženou.

Přesto, ale dostaneme příkazy, rozkazy.

Dostaneme formy disciplíny v běžném životě, a literatura funguje stejným způsobem.

Jedno z prvních pravidel, které jsem na sobě podcítil, byla představa, podle které by literatura neměla být příliž eksplicitní.

Občas jsem četl literární kritiky, ve kterých stálo, že tato kniha je ohromná, nebo že tato dívadelní hra je úžasná, protože nic není řečeno.

Všechno je jen vnuknuté, nic není eksplicitní.

A já jsem si položil otázku, proč by ale literatura neměla být eksplicitní?

Proč by nemohla přímo vyjadřovat svět upřímně agresivně, vyzývavě?

A jestli zatím vším není vyjadru třídní mechanizmus, protože literaturu tvoří dominantní trídy.

Třídní mechanizmus, který spočívá vhránění se před světem prostředníctvím literatury.

Literatura vlastně poskytuje estetické privy legium nepopisovat svět.

Je to perfektní, protože to není didaktické, je to hezké, protože to není přímo vyjadřené.

Já jsem chtěl dělat literaturu, která udočí, protože je to literatura, která popisuje svět.

A to je pro mě jedním z prvních nástrojů transformace.

Takových pravidel, které formují to, co je literatura, jsou ale desítky.

Říkali mi také, že literatura nemá být moc sentimentální.

Sentimentální literatura je prí něco pejorativního.

Jako kdyby se měli některé emoce, zejména prutké emoce, pohořbí.

Abychom v literaturě vytvořili něco vznešeného.

Jenže já jsem osobně poznal životy lidí, které vás rozpláčou.

A pokud nenapíšu knihu, která čtenáře rozpláče, tak tyto životy podvedu.

Je to životy pohořbím.

Ať už jde o explicitaci nebo o pocity, mohl bych citovat mnoho takových příkladů.

Je to právě tento způsob, kterým se snažím dělat literaturu.

Je to určitá forma archeologie skrytých pravidel literatury,

aby se vynořili jiné podoby života a reality.

Ale je to tak, že mám leh s tebou literatury.

Je to odcháklad od archeologie, které jsou vytvořili jiné podoby života.

Vy to děláte, protože v svojich kniách na jednu stranu dáváte hlas pracující 3D.

Popisujete násilí, které nání pácháno systémově,

ale zároveň popisujete, jak ona samota 3D ublížila vám,

protože je plná homofobie, je plná rasizmu, je plná seksizmu a neby zajímalo jaký náročné jít z vaší pozice,

člověka kterému bylo ublíženo, proti temu nepsanému systému, nebo nepsaným pravidlům, o kterých mluvíte.

A tu hlenější vrstvu hájit, protože ona přece není a nikdy nebude krásná a čistá, aby bylo úplně jednoduché za ní bojovat.

Problém pro mě je, že velmi často je v současných politických hnutích,

v politickém a soudomém způsobu, jak dělat politiku, něco velmi meritokratického.

Je to určitá podoba kapitalistické ideologie, která kontaminouvala i levicový prostor,

a která spočívá v myšlení, že obrani lidí a obrani kategorii je zapotřebí ukázat, že si toty kategorie zaslouží.

A jako by vlastně za někohol, za nějakou kategorii bojovat, znamenalo tuto kategorii veledný.

Cet efer lelož de cette catégorie.

Takže dnes často zajmena v politice, slycháme women are beautiful, queer people are heroes, gay people are fabulous.

Jako kdyby bojovat za nějakou kategorii, v podstatě znamenalo říkat o ní jen to dobré.

Pro mě je, ale tento způsob, jak dělat politiku, velmi problematický, protože vyzdvihuje formu meritokratického kapitalizmu, který spočívá v tomto.

Pokud chcete, abychom se za vás rvali, musíme říct, že jste dobrý lidé.

Já to vidím víc radikálně, musíme bojovat za lidi, i když nejsou dobrý.

Já jsem vyrostl z rasisty a homofoby, s lidmi, kteří se špatně chovali k ženám v mém okolí, a přesto tě lidé trpěli.

A proto za ně bojují a píšu pro ně, kde o to narušit podvědomí současné politiky.

A ufonsé jsi jde romp, a zvěděl, když se to podařilo?

Vám se to ale podařilo.

Vám se podařilo dostať cesté nejnišší chudé vrstvy do té nejvyšší,

vlastně z chudé vyloučené rodiny na francouzském severu,

mezi intelektuály a bohaté lidi, vlastně pařízkou buržovázy.

Považujete něco z toho za svůj domov, za vaše přirozené prostředí?

Protože já ani jedno.

Uj, jsi nilanilotr.

Ano, není to ani jedno, ani druhé.

Přebiehlík mezi třídami, není tak docela doma tam, kde vyrostl,

a ani nikdy úplně není doma tam, kam přišel.

Ale je to možná tato nekomfortní pozice,

která nám umožňuje vidět svět více kriticky.

To je jisté.

To, co jsem chtěl ukázat v knize, jak se stát jiným,

je, že jsem z toho to prostředí mého dělství unikl.

Ne proto, že bych byl svobodnější, citlivější,

nebo inteligentnější, než ti lidé, se kterými jsem vyrostl.

Ale právě proto, že jsem byl méně svobodný, než oni.

Vlastně po každé je ve vyprávění příběhu o lidech,

kteří se vymaní z nějakého sociálního prostředí,

trochu mainstreamová mitologie výmečného dětěte,

jemnějšího a citlivějšího, než ostatní.

Já se tuto mitologii snažím ve svých knihách zničit

a vyprávět jiný příběh.

A tento příběh je právě příběhem dětěte,

které je méně svobodné, než ostatní.

Protože jakropně třídního determinizmu,

kromě mé podmínky, chudé vrstvy,

jsem byl ovlivňovaný také seksuálním determinizmem.

Teplouž, to mi říkali každý den.

A kvůli tomu jsem měl ještě menší moc, než ostatní.

A kvůli tomu jsem musel útecť.

A když se to způjde,

byl jsem nejlepším, který jsou už jim.

A když se to způjde, když jsem musel útecť.

A jak to, že vám se podařilo,

proplout staje dne, dřídy do jiné

a podstatné části lidí,

nebo podstatné části populace,

se to nikdy nepodaří?

Protože je to...

to, co producí

měli vážně, nejlepším nejlepším,

to je hovala.

To, co spůsobuje emancipaci, je z měsice příběhu, která je tak velká, že je velmi obtížné i ohraničit.

Je to minulost vaší rodiny, vaší sociální vrstvy, vaší seksuality, vašich setkání, vašich přátelství.

A to všechno napíše osud, který buď povede a nebo nepovede k emancipaci.

Je ale potřeba dokázat postavit celou mapu toho, co dělá bytost bytostí,

co dělá osobu, aby mohla uniknout této mitologii vědomí, které by bylo čistší, svobodnější, jemnější.

A to, co se v knize, jak se udělat jiným, pokouším udělat, je vlastně tuto mapu znovu vytvořit.

A ukázat, že moje svoboda, nebo moje emancipace, vzešla z celého světa, který mě obklopoval.

Z mnohá kompleksních věcí, ale nehe ze mně.

Můžu říct konkrétní příklad. Ještě před touto kníhou, o moje transformaci, jsem napsal kníhu o přeměně mé matky, boje a poloměny jedné ženy,

ve které například vyprávím, že všechny kruté věci, které můj otec běhemého děctví,

jako dominantní muž, v rodině heteroseksuální a maskuliní zažil, vždy prožíval, jako by si je vybral.

To znamená, že pil alkohol, protože byl pravý muž.

Takže si ničil tělo, dělal nebezpečné věci, protože byl pravý muž a toho poškozoval.

Nechtěl chodit do školy, protože se to zdálo jako ženské, podvolit se učitelům, podřídit se disciplíně, pravidlům školy.

A vlastně vše, co prožil, co jej zničilo, vždy pokládal, i když to byla iluze, za svůj výběr.

Zatímco moje matka, džena, neměla nikdy previlegium si myslet, že to byla její volba.

Svůj život nikdy nepokládala za svou volbu. Byl to můj otec, kdo jí říkal, ty zůstaníš doma.

Byl to můj otec, který říkal, ty vychovávají děti, ty nebudeš pracovat, ty budeš vařit, nebudeš si dělat řidičák, nemluv.

A moje matka si jednoho dne mohla říct, vezmu si spět svobodu, kterou mi ukradli.

A jednoho dne mého odce vyhnala. Přes těhovala se do města, začala svůj život odznova.

To můj otec udělat nemohl. Právě proto, že byl dominantní. Právě proto, že měl moc.

Někdy dominance umožní emancipaci. A to je to, co paralelně vyprávím, jako što gej, v kníze, jak se udělat jiným.

Můžeme to nazvat paradoxem, dominance. Je to tento způsob, dynamiky dominance, který se snažím přestavit.

To je ufonský metod, který můžeme plnit paradox do dominací.

A to je této můžnost do dominací, které můžeme představit.

Já jsem v mnoch recenzích četl, že vaše kníhy jsou takovou obžalobou třídního systému.

Já vlastně vůbec nemomdujem, že by šlo o nějakou obecnou obžalobu třídního systému.

Protože vyprávě napříkladu svého odce, o kterém mluvíte, ukazujte konkrétní francouzké politiky,

kteří udělali konkrétní činy a rozhodnutí, kterému ublížili.

A vy vlastně říkáte, že za ta unavená těla, za ty udřené ruce, za ty prázdné pohledy,

tě pracující třídy nesouvinu Macron, Hirsch, Sarkozy, Širak a další.

Dopustili se těhle konkrétní lidé těmi konkrétními rozhodnutími politického násilí?

Uj, vůze ve se tranž, protože když je kryzí o rassismu.

Víte, to je zvláštní, protože když jsem psal o rassizmu nebo homofoby v nejnějších třídách během mého děctví,

zejme na ve dvou prvních románech skoncovat s Edinburgh a dějiny násilí.

Vypravil jsem, že jsem se snažil pochopit původ těchto druhů násilí.

Proč tam bylo tolik homofobie, tolik rassizmu?

A v momentě, kdy jsem se to pokoušel pochopit, tak mi hodně vyčítali, že tak to postupuje.

Říkali, že to nejde pochopit, že se to nemůžeme pokoušet omlouvat, nemůžeme to skoušet vysvětlovat,

protože když je někdo homofob, nebo rassista, je to jeho odpovědnost, je to jeho výběr a jeho rozhodnutí.

A když jsem později psal knihu, kdo zabil mého odce, ve které jsem hem luvil o politickém násilí,

o politicích, o prezidentech, o ministrech, kteří vzali peníze nejniším třídám,

kteří seřezali rozpočty veřejného zdravotnictví.

Tak mi v ten moment ti stejní, kteří mě kritizovali, říkali,

ale to přece nejde vyčítat politikům, to je mnohem složitější, je to celý systém,

celá struktura, jsou to instituce, nerozhodují to jednotlivci.

A já jsem si postupně uvědomoval, že jsou naše společnosti založené na systému,

u vnitř, kterého jsou vždy odpovědniti, kteří jsou dominováni a ti dominující nejsou odpovědni nikdy.

Pokud je chudý homofop, řekneme, že to je jeho chyba, protože se to vybral.

Je potřeba ho odsoudit, vytknout mu to.

Pokud prezident nebo minister udělá tvrdé rozhodnutí, řekneme, že je to systém,

že je to instituce, že to jsou kolektivní mechanizmy.

Je tu forma nerovnosti, analizování odpovědnosti, u vnitř, které platí paradoksně,

že čím víceste dominantní, tím méněste odpovědní.

I když bychom si mohli myslet opak, mohli bychom si představit,

že mít moc, znamená mít moc nad životy jiných a mít nějakou odpovědnost,

chtěl jsem bojovat proti této nerovnosti, v systému ménění.

A je to o fonsě, že jděl jsem vůlel retablit,

vytvědnit představit inégalité v systému vždy.

A když jsem hledel, co mají společného právita pracující vrstva a ta elita,

tak jsem došel k tomu, že je to právě onahomofobie,

protože když a my dva to oba známe se nacházíme v té pracující vrstvě,

tak nás tam dusí věty typu, o kterých jste mluvil,

budí chlap, nebudí teplouž, nechovej se jako žena a tak dál.

A v tomhle se představí ta elita nebo vládnoutí vrstva vůbec nerší,

když se podíváme na životy LGBTQ lidí,

jak ješkrtí vládnoutí politici v radě států

podíváme se do Polska, podíváme se na Slovensku dneska už,

podíváme se do Maďarska, do Putinova Ruska a tak dál.

Tam se vlastně mísí jak diktáterské státy, tak členové Evropské unie.

Proč je homofobie univerzálním nástrojem útlaku?

Ve všech vrstvách.

No, no, ale o fom půjde díl,

že struktury...

V podstatě bychom mohli zít,

struktury džendru a seksuality jsou ještě více mocné,

než třídní struktury.

Vlastně je to také to, co jsem se pokoušil ve svých kníhách vyprávět.

To znamená, že například celá otázka sociálních vrstev,

celá otázka toho, co v mém děctví znamenalo náležet

k nejniším vrstvám,

byla vždy otázka maskulinity proti feminitě.

Být mužem z nejniší vrstvy,

znamenalo nedávati nohu přes nohu,

jako můži z buržoazní vrstvy,

protože se to vnímalo jako ženské.

Být opravdovým mužem z nejniších tříd,

znamenalo jíst obrovská jídla,

mastna, na rozděl od buržoazy,

která jí malé chody,

považované za ženské lehké.

Mí rodiče volili krajní pravěci

se slovy she has balls,

že má marine lepen koule.

Celá struktura běžného života

tříd z působu, jakým jsme volili,

jakým jsme jedli, jak jsme se oblékali,

byla promišlená z krz otázky džendru maskulinity.

Nebýt žena, nebýt teplouž,

protože to bylo vždy asociované.

A právě proto tato otázka

prochází třídami.

Otázka džendru se neomezuje na jednu sociální vrstvu.

A domnívám se, že dnes

nám tato otázka maskulinity

může umožnit kompletně

znovu promyslet otázku tříd.

Přemýšlet nad ním novým způsobem.

To znamená nejen intersekcionalita,

jak to občas trochu hloupě říkáme,

nejen jednoduše kupit témata jedno na druhé,

je třeba mluvit o třídách, o maskulinitě,

o rasizmu a podobně.

Měl by se použít každý problém,

například problém maskulinity,

abychom celistvě znovu

uvážili ostatní problémy.

Změnit způsob, jak se o nich přemýšlí.

A dnes, což dokážeme vidět na genderu

nebo na seksualitě,

to jsme ještě možná před 50 lety nedokázali,

nám to umožňuje

kompletně přeskoumávat sociální vrstvy.

A to si myslím, že je důležité.

Per me, to revojí kompletně

klas social,

a sáš, myslím, že to je important.

My jsme stejně staří,

a když tu vaše knihy,

tak se vlastně nemůžu zbavit dojmu,

v svojím čase, ale stejném sociálním nastavení

stejné životy

jenom na jiných místech.

A mě by zajímou, jak moc určuje

budoucnost fakt,

že se narodíte jako kvír člověk

nebo jako jiná članíné minority

v vykořeněném

a sociálně vyloučeném kraji.

Ano, seksualita nebo

to být můžem nebo ženou,

být tak vnímán

případně sociální vrstva.

To jsou konkrétní mocenské souvislosti

a vztahy, které existují.

To není fikce, jako na příklad

země, stát.

Země je něco, co je

arbitrárně rozdělené.

Když se ráno probudíme,

nejsme čechém, nejsme francouzem.

Pokud se tedy nebavíme

o nacionalistech nebo fašistech,

kteří se tak obsedentně identifikují.

Já jsem se nikdy necítil

být francouzem.

Neměl jsem nikdy dojem, že píšu knihy o Francí.

Samozřejmě

jsem tím ovlivněn.

Jsem ve Francí, čtu francouzké věci,

vidím francouzké věci.

Vjádruje, ale otázka všech mocenských

souvislostí.

Ano, je to mnohem důležitější.

A proto, když vyprávíme příběhy

pravdivým způsobem,

literatura nemůže být nikdy

literatourou národní.

A najdete úplně stejné dětství

v České republice, jako ve Francí,

v Kolumbii.

Je to literatura nationalna.

A vůž se vám

nejlepší věci

v České republice,

v Francí,

v Kolumbii.

Vojla,

je to.

V tom manuálně pracující vrstvu

vykreslujete nebo popisujete

ve všejí nechotnosti,

nevzdělanosti

s tím vším

nevkusem, nesoucitem.

Ani by vlastně zajímou, jak se

na ty vaše knihy dneska dívají lidé,

kteří jsou v těch kniách vykreslení.

Protože často jsou to vaše bríscí,

často je to vaše rodina,

často jsou to lidi, mezi kterým jste vyrůstal.

A zároveň se nebojíte kretizovat

i to současnou vrstvu, ve které se dneska

pohybuje. A opět

naprosto autenticky, explicitně

a velmi prísně.

Je to jiné,

že jsou dneska a než

a než všichni.

V některému lidé jsou velmi rádi.

V hění, ale nejsou rádi

vůbec, ostatně

s obou stran.

V některé lidé z mého děctví

nebo můjho rodiny moje knihy přijali.

V hnění je nenávidí.

Další nebyli spokojení,

moja matka nebyla vůbec ráda

když jsem začal vydávat kníhy.

V prostředí, ve kterém se pohybuji

kteří napsaly mnohoch kniž namířených proti mě.

Existujem mnohoch kniž, které byly ve Franci publikované za účele mě kritizovat,

nebo na mě utočit.

Ale co se týká nejniších tříd, které se snažím ve svých knihách popisovat,

mám vždy dojem, že pohled na tyto třídy,

ať už jde o žurnalistiku, politiku, literatoru nebo kinematografii,

je stále rozdělen na dvě vnímání.

Puť jsou jednotlivci z nejniších tříd popisování jako násilný,

nebezpečný, zlý, špinavý,

a nebo jsou popisování jako autentyčtí, ponvivání, požitkáři,

tí, kteří mají oproti buržoazy, která je pokrytecká a prolhaná dobré hodnoty.

Tento dvojí způsob trochu připomíná kolonijální vnímání,

způsob, jakým Evropa kolonizovala svět

a viděla kolonizované země buď jako divochy, zabijáky,

kteří se jedí, kteří nemají přístup k civilizaci,

a nebo jako vznešené divochy, kteří znají tajemství skutečného života,

opravdové existence.

Třídní vnímání a kolonijální vnímání

tak vlastně používá dva stejné spůsoby percepce, které jsou rasystické.

Dva spůsoby, kůli kterým těchhle lidé zmizí, zneviditelňují.

Takže oni nejsou ani to, ani něco jiného.

Ve svých kníhách se pokouším najít spravedlivé vnímání,

které by se vymikalo tomuto dvojímu. Divoch, dobrý divoch.

My si to vlastně neuvědomujeme, ale tohle stále

ohromným způsobem strukturuje umění literatur,

žurnalistiku.

Nakonec ve Francí běží každý den filmy o autentických,

úsnivných, nejniších třídách, které se baví.

A vyjádrujde o únik od těchto dvou spolůviných protivníků.

Sou to dvě věci, které se vydávají za protikladné,

ale ve skutečnosti funguje společně.

A ufom, i sáží dešapé a sáží dve zadvěřce,

a sáží dve šouzky, které pretende sopození,

ale které se dve percepciou, které se dve percepciou.

Poslední otázka.

Naštování?

Oui.

Oui, oui.

Ježdře zankolér.

Čultant.

Ano, jsem velmi naštování.

Pořád.

A jedním z cílu mých kněch je vlastně rozčilovat.

To znamená, že zlost není výchozím bodem.

Není to tak, že píšu, protože já jsem naštování.

Ale píšu, abych zlost vyvolával.

Protože velmi často není násilí bezprostředně viditelné,

není bezprostředně postřehnutelné.

Je schované, je zapotřebí práce, jako je literatura, politika nebo film,

aby bylo násilí odhaleno.

Například moje matka ignorovala všechno homofobní násilí,

které jsem v děctví zažil.

Ve škole mi každý den říkali teplouši,

plivali na mě, dávali mi vzkazy do batohu,

ve kterých stálo, že mě zabijí, protože jsem mluvil jako teplouš,

protože jsem chodil jako teplouš.

Nikdo to nevěděl.

Neříkal jsem to, protože jsem se za urážky stiděl.

Ještě horší, než být terčem urážek,

byl strach, že budou jiní vědět, že jsem byl terčem urážek.

Nechtěl jsem, aby se to vědělo.

Jako člověk, který zažíval násilí,

jsem trávil čas tím, že jsem se to násilí snažil sklivat.

A musel jsem později psát, abych to násilí pojmenoval

a potenciálně spůsobil, aby se lidi na to násilí naštvali

a měli chud to změnit.

Zlost je práce.

Nemůžeme se ráno probudit a jednoduše být naštvaní.

Je příliš mnoho věcí, které nevidíme.

Je potřeba pracovat, abychom zlost vyvolali.

Je potřeba pracovat hodně.

A tak to je to, že kolačí je to věcí.

Je to nezvědět, že kolačí je to.

Je to to, že nezvědět.

Je to věcí, že kolačí je to věcí.

Edward, děkuju, děkuju za to, děkuju za to, děkuju za to, děkuju za to, děkuju.

Děkuju.

Tělo z části ribí, z části lidské.

Krajina plná příběhu.

V příběhu, které volají po životě,

kde má větší místo empatie na místo normativního tlaku.

Přijďte na výstabu evikoťátkové, moje tělo není ostrof.

Veletržný palác, národní galerie Praha.

Tělo z části ribí, děkuju za to, děkuju za to, děkuju za to, děkuju za to.

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.