5:59: Dušek a rakovina. Novinařina a etika

Ford Puma a Kuga jsou vozi kategorie SUV, do kterých se dobře nasedá a řidič má přehled odění před sebou.

Ford Puma zaujíme svou kompaktností a větší Kuga s variabilním zavazadlovým prostorem je navíc k dispozici s hybrydním pohonem.

Rezervujte si dvoudení testovací jízdu na Ford skladem CZ.

Tvrdé kritice v uplynulý dnech čelil heréc Jaroslav Duszek.

Důvodem byly výroky o tom, že si lidé sami můžou za rakovinu.

Amatérské teze o nemoci, které heréc pronesl v rozhovoru s moderátorem čestnírem strakatým,

odsoudili pacienské organizace, přeživší, rodiny objetí rakoviny i ministr zdravotnictví vlasti Milválek stopnula 9.

Heréc Duszek čelil kritice za výroky o tématech, týkajcích se zdraví a medicíny už v minulosti za covidové krize.

Proč teď znovu dostal prostor své názory ventilovat?

Jak česká média, ta tradiční i ta nová, zacházejí s ekspertízou, odpovědností a výběrem zdrojů?

A jaké dopady neduslednost vůči faktůmu může mít?

Je pondělí 24. července, ta dialenka Kabrhelová a pětpadesát devět. Spravodajský podcast se znam zpráv.

Jan Motal, vedoucí centra pro mediální etiku a dialog na katedre mediálních studií a žurnalistiky na Masarykové univerzitě v Brně.

Dobrý den.

Dobrý den.

V uplynulý dnech byl český veřejný prostor, Anemotale, plný kritiky na adresu herce Jaroslava Duška za kontroversní výroky o lidech nemocných rakovinou.

Dušek minulý týden v rozhovoru s čestmílem strakatým moderátorem prohlásil, že několikého blízkých se rozhodlo a teď cituje zemřít na rakovinu, že lidé zemřely proto, že nenáviděli život.

To rozpoutalo pravdu plnou kritiky, následovala odcouzení ze strany lékařů, dalších odborníků, včetně ministra zdravotnictví, následovala i debata o nutnosti prevenca o světy, co se týče zdravotnictví a toho, jak o něm mluvíme, ale následovala i debata zatím taková opatrná o odpovědnosti médií a o tom, jak média zacházejí s ekspertními hlasy s výběrem zdrojů a informací.

Jak závažný problém tenhle aspekt zlediska vás jako etikámedii představuje v českém mediálním prostředí?

Já možná začnout trošku kontroversně, já si myslím, že je důležité vědět, co si myslí pandušek o zdravotnictví nebo co si myslí o zdraví.

Já si myslím, že je důležité slyšet takové názory. Důležité je to proto, že za prvé je to veřejně známa osobnost, je to populární hřec a my bychom měli vědět, co si myslí o světě, jaké má politické názory a podobně.

Mimo jiné i proto, že uměleci velmi často vystupují na různých demonstracích nebo bojují v nějakých kausách, sou angažovaní a tak dále.

A druhá věc je, že mě se líbilo, když v tom jednom rozovoru použil takovou metaforu Jan Krajheinsel, když říkal, že to je boomerang, že se nám něco vrací.

Vrací se nám to, že existuje v té společnosti naší české nějaký segment lidí, proněž jsou týle názory nějakým způsobem nechci říct lákavé, ale vyjadřují nějakých životních pocit a to mi musí mě vyjde taky, že to tady je.

Zároveň média, ale mají sílu a moc některé hlasy zesilovat, amplifikovat, některé potlačovat, to je asi to i koniec konců, o čem mluvíte.

A určitě je možná na snadě debata o tom, kde je hranice mezi právem veřejnosti na to znát hlas toho, překnime veřejného intelektuálá, celebryty, osoby, která ve veřejném životě prostě je, možná i nehledě na média, a mezi úc tou, k faktům, k ekspertíze a tak dál.

Naprosto souhlasím. To, co jsem říkal, neznamená, že máme mít teď plně otevřená média, ať si tam každý říká, co chce.

Novináři a nejenom novináři, obecně medialní pracovníci, medialní manáži, dramaturgové režiséři, jsou samozřejmě zodpovědní za to, jak moderují to, čemu říkáme někdy veřejná sfeira.

Já když vyučují, tak studenti většinu na otázku, co to je veřejná sfeira řeknu média, ale to nejsou pouze média.

Ta veřejná sfeira to je vlastně nějaká taká imaginární oblast.

Doníš vstupují lidé, kteří žijí v naší spolačnosti, kterým o něco dé, který něco kritizují, mají nějaký zájem.

V demokracie ta veřejná sfeira strašně důležitá, bez ní ta demokracie nemůže být.

Protože jenom díky tomu my zišťujeme, co je pro nás důležité, kam chceme změřovat jako spolačnost a tak dále.

Nicméně, média, která podstatnou částe veřejné sfeery moderují, nebo nějak formují,

mají zodpovědnost za to, aby tak činila zodpovědně.

Což zaprvé znamená, že budou tak zvanou kvalifikovanou oponenturou.

To znamená budou mít nastudováno víc než my, běžní občané, a budou schopni někomo říct tohle ale přece není pravda,

nebo tohle vědecké studie říkají jinak, nebo máte proto nějaký důkaz a tak dále.

Takže to je jedná rovina a druhá rovina je, že, a to jste sama teďkou říkala,

že ta média by měla přímoc odpovědnost i za to podávat správu od celé té veřejné sfeře.

A če nic to tak, aby to nějakým způsobem vypovídalo o tom, co se v té spolačnosti děje,

nesmí spolehat podle mého soudu pouze na takovéto, dáme prostor každému, kdo je kontrovers,

kde je v tom veřejné prostoru, protože tím můžou vlastně zabít nějaké důležité téma,

které v té spolačnosti rezonuje, ale úzme si ho nějaká celebrytá udělá si s toho své téma.

No a jak na tom česká média v tomhle ohledujsou, teď mnoví méhodně obecně,

tak když bychom měli vidat s vašem pohledu medialního etika, pedagoga,

vysokoškolského nějaké hodnocení, tak kde česká média se pohybují na té škále toho,

že tohle jsou schopna zvládnout, zreflektovat a nebo nejsou a tím pádem se obivují nějaké problémy

nebo ohnutí toho veřejného prostoru?

To je trochu složitá otázka, protože my v tuhle chvíli už máme tu českou medialní krajinu

poměrně rozmanitou, ale když se budeme bavit o těch nejsledovaníších médiích,

když jsme přes tu sledovanost, tak si myslím, že na tom nejsou příliš dobře.

Já si myslím, že kdybychom třeba pátrali po nějakém systémovém problému,

tak ten systémují problém je, že tam média vlastně nepřemýšlí systémové.

Oni nevidí to, že ta společnost je nějaký organizmus.

Většinou to vním mají jenom takovým tím, jako že existuje názor,

existuje proti názor, říká se tom polarizace.

On to slovo nějaký významá, ale já ho nerad používám, protože to práve vytváří představu,

že si proti sobě se nedušek a minister zdravotníství a vyříkají si to.

Ale to není pravda, protože za těmi názory, i které říká třeba pan dušek,

ale pan minister zdravotníství je něco, jsou nějaké emoce,

nějaká životní skušnost, nějaká agenda, nějaké vlivy a to mají rozkrývat ta média.

To znamená, oni mají po to, že jsou platformou k tomu,

aby dávali prostor lidem říkat názory, to je část,

která v tuhle chvíli delegovaná už na internet.

A mají přinášet analízu, mají přinášet kontekst,

mají přinášet hlupší pohled na to, co se ve spolačnosti děje.

A když budeme dál, tak znamená to, že Česká média v tomhle ohledu

celhávají, že neplní svojí roli?

Já jsem přesvědčen, že ano, ale znovu říkám, že existují výjímky.

Ale pokud zůstaneme skutečně u těch nejsledovanějších a nejčtenějších,

tak tam se myslím, že celhávají spíšeno.

A to jsou i veřejnoprávní i privátní?

S těmi veřejnoprávními médi, je to trošku složitější,

protože tam najdeme množství velmi dobré práce,

ale otázke, jaký má potom zásah do té spolačnosti.

Musíme si uvědomit, že třeba, když se dělají výskumi

v důvěry hodnosti České televize a podobně,

tak je otázka, co pro ty lidi, kteří v těch výskumech odpovídají,

co pro něj ta česká televize jako by je.

Já se můžu děvat na reportéry četé, ale i když to může mít

tý poměrně velkou sledovanost, ten zásah do té spolačnosti

bude pravděpodobně měnčí, než třeba nějaký jiný program

ty pomáte slovo.

No a teď co na to všechno má vliv,

tak možná to můžeme rozčlenit, když tak mě opravte na nějaké dva proudy,

jeden může být nějaká etická složka a druhý ta profesní složka.

Když začneme tou etickou, jak to tedy v Českých médiách

vlastně funguje odkud novináři, etické zásady berovíme,

že spoust a redakcí má etický kodex, četně se znam zpráv

majího veřejnoprávní média, majího i na privátní média,

ale pak tu máme spoustu menší hráčů, kteří třeba mohou mít

nějaký nepsaný etický kodex, jak čeští novináři

v tomhle ohledu získávají povědomí o tom, co je zahranou,

co není zahranou, co etické, co ne.

Vyste, teď naprosto přesně pojmenovala to,

s čím se jako setkáváme, ale nejenom v České žunalistice

setkáváme se s tím třeba i v České dokumentaristice.

A je to vlastně představa, že etika je sou etické kodexy.

Zmého hlediska etické kodexy je to poslední v té etice,

a my mojí ne, my víme i z různých psychologických výzků,

že etické kodexy vlastně nefungují tak, jak bychom chtěl,

jako že když někdo vstoupí do redakce, která má etický kodex,

to automaticky neznamená, že ho naplňuje.

To je spíše, že taká záchráná brzda,

aby ve chvíli, kdyna stane problém, tak mohli třeba děváci čtenáři,

nebo i ten menežment, to řešit na základě

v postatě legálního nějakého nástroje v uzovkách,

když je to začněno dosmouvi.

Ale na to vaši otázku, já si myslím, že profesionalitá,

nebo profesní složka a etická složka jsou neoddělitelné,

a to z jednoduchého důvodu, že už od nějakého, řeklíme,

tak etická složka byla jedním z definiční znaků profesé a profesionál.

Že profesionál je vzdělaný člověk v tom oboru,

který má nějakou ekspertízu, ale zároveň má nějakou zodpovinnost,

která je vyjádřena právě nějakými etickými standardy,

které, a to je důležité,

ta samotná komunita, ta samotné společenství profesionálů

považuje za standard.

Proto máme českou lekarskou komoru,

proto máme advokátní komoru,

a proto by každá země, která má novináře,

která bude důvěryhodná,

tě novináři v ní budou diskutovat o tom,

co jsou ty standardy a tady už tu šíte k čemu směřují.

My v tuhle chvíli žádnout takou organizaci,

nemáme syndikát novinářů, tuto roli neplní.

Jak se na tomhle všem podepsalo,

často se to opakuje tateze,

ale jak se na to podepsala 90. léta

a ten moment pře rodu České medialní scény,

kdy z totalitní společnosti

nebo postotalitní společnosti

tohle měnila na otevřenou společnost

demokratickou se spobodnými medii,

kde ale chybila celá jedna vrstva

těch seniorních novinářů,

kteří by mohli předávat pravidla.

Hraje to roli ještě i dnes?

Já se domívám, že to hraje roli,

hraje to roli do jisté míry, protože

zase to se netíka jenom žurnalisticky,

vidíme to i v jiných oborech,

ale dochází k poměrně dynamické často

velmi konfliktní generační výměně.

V novináři jsou to třeba

žádnictlivých tématech, ženy v médiích

a podobně to jsou potom ta témata, na kterých se to láme.

Ale obecně vzato

já si myslím, že mysli ty 90-ky

v těch médiích pořádne seme.

Má to několik úrovní, na kterých se to dá ukázat.

Ta první samozřejmí je, že lidé,

kteří nastoupili do žurnalistiky v 90-ích letech

a vlastně pomáhali, potom roce 89

u nás etablovat do dnes

často v těch médiích působí,

často na říjících funkcích

a nebo mají nějaký velký vliv.

Je to, že každý obor potřebo nějaké dojeny

nějaké ty lidi mentory řekněme.

Buktaři nesou třeba nějakou kontinuitu

už tuhle chvíle.

Přesně tak, ale problém je,

že oni nesou kontinuitu toho,

že v těch 90-ých letech vlastně došlo

a my to víme z rozhodu, které jsme dělali

při našich výzkumech.

V těch 90-ých letech se vlastně udělal

tlustá černá čára, řeklo se

žurnalistika znamená na prostou

svobodu projevu, bude se to

regulovat osobní z odpovědností

taky si musíme uvidomit, že těch

novinářů v 90-ých letech bylo vlastně málo

v redakcí poměrně dost

a pokud byl novinář nezpokojen

tak velmi často mohl nálež

zaměstnání kde jinde, to dnes už neplatí

a v tomhle prostředí

v těch 90-ých letech se

neetablovali ty základní pilíře

mediální etiky.

Dobře máme tady etickou komis sindikátu

novinářů, ale samotný sindikát

novinářů přijál svůj etický kodex

až ke konci 90-ých let, což samou

sobě pro mě symbolem toho, že

to bylo něco, co nebylo

důvěryhodné po těch letech toho

nesvobodného režimu. To znamená

ta výrazná individualizace, výrazný

důraz na jako osobní z odpovědnost

nepsaná pravidla na to,

že se to nějak udělá v té praxi

na intuici, to je problém.

A dá se říct, že tyhle všechny problémy

jsou momentem, který svečí

o nedostatku profesionalizace

novinářině. Ano, jedno značně

a teď říkám pouze svůj názor, když se

podíváme skutečně do té odborné literatory

nebo do rozných srovnávacích výzkumů,

tak kud hovoříme o profesionální

žurnalistice, tak v tuhle chvíli všude

posvětě problém s profesionálními

žurnalistikou. My hovoříme o tak zvané

deprofesionalizaci, těch vlivuje zase hodně

samozřejmě, vlivem jsou inové technologie

a tak dále, ale myslím si,

že my jsme schopni, nebo

spíš, nejsme schopni, vlastně absorbovati

mimo jiné, protože

u nás neexistuje ta profesní solidarita

nezitě mi novináři, neexistuje

tady mezi novináři nějaká differencovanější

diskuse od standardech té práce.

A možná ani kritika? Přesně tak a neexistuje

vlastně ani kritika, podlouhou dobu

vlastně nebyla přítomna v nějaké

důvěry hodné podobě ani v tom akademickém

prostředí, řekníme až do roku 2010

neexistovalo žádná

báze nějakých výzkumů, nebo

nějakých skutečně relevantních studií, které bychom

používat, proto abychom popisovali, co se v té žunály

stice děje. No, byste mě trochu předběhl

s tím, že už jste narazil na

dramatickou změnu, která v tom medialním

světě proběhla technologická

změna, která vnesla

do novinářiny, nové elementy

v podstatě každý může být novinářem

díky sociální medým, díky platformám,

které existují právě třeba i díky podcastům

noví se o výhodách, na jedné

straně pravdu demokratizace

toho prostoru, kterého mohou vstupovat

ale i o nevýhodách. Za vás, co jsou výhody,

co jsou nevýhody?

Já se k tomu snažím přistupovat

realisticky a to vnímám jako fakt.

Já vnímám to, že novinářina tak

jak my jsme si zvykly vnímat

řekni v literatuře,

bůjt ne, existovala nikdy nebo existovala

na západě po poměrně krátkou dobu

to znamená taková ta společinský

zodpovědná, na objektivitu

zaměřená, to je něco, co řekněme

je otázka takových těch

aferovotrgate a podobně takových

70. leta podobně

vrcholného období těch velkých redakcí.

V dneska máme malé redakce, máme

tady velké ekonomické vlivy, technologické

vlivy a skutečně tady profesionalizace probíhá

velmi radikálně bych řekl a je to

prostě skutečnost a můžeme popisovat

výhody a nevýhody, myslím si, že

mnohem důžitější je zeptat se, co s tím dělat.

Já osobně zastávám stanovisko, které

může někomu přítršku idealistické

já si myslím, že to nejdůžitější je organizovace

takže to nejdůžitější, aby ty novináři

zpólu začali o tom luvit, zpólu si začali

dělat sapor, zpólu si začali podporovat

což jsme viděli právě, třeba před

pár lety, když André Babiš

a respektivá grofery vkoupil velkou část

české mediální krajiny, tak na jednou

ta solidarita se kde si objevilá.

Já mám dojem, že od té doby, co máme

jinou vládu a ten Babiš už není

takový výstavní nepřítel, takže

ta solidarita se zase rozpustí a v tom běžném

když si nastavovali tu kritiku a

abychom my v akademickém prostředí

plus přeřejnost

tím k tomu dokázali dávat nějaké

nástroje a oponentů.

Zároveň, ale má to vůbec

nějaký smysl, nebo prakticky

efekt ve chvíli, kdy

ta média, o kterých my mluvíme, nebo ta

novinářina, kterou reprezentují

ta tradiční média, vidíme,

že upíva na sýle

nebo na relevanci v tom veřejném prostoru,

že se lidé a publikum obrací

k lidem, kteří dnesou hlas nějaké

jiné části veřejnosti nejsou novináři,

tím pádem je ta veřejnost

ani netlačí k tomu a oni sami necítí potřebu

dodržovat nějaká profesní a etická pravidla

tak jak z tohoven?

Já si myslím, že v Žurnalistiká

je vlastně spojená s takovým

etosem té demokracie takovou

představou toho, že jsme vlastně

racionální bytostí vzdělané, které

si sednou k jednou velikému stolu, který

bude moderovat ten novinář a

popovídáme si o tom, v jakém světě

bychom chtěli žít, ale takhle

společnost vlastně nikdy nefungovala, ani nefunguje dnes

a to, že máme technologie, které dávají

hlas bez hlasím, jak se tom, kdy si říkalo,

v zásadě může na Twitteru dneska už

napsat úplně cokoliv.

Tak to dojistí míry

mění tu roli toho novináře, já

si myslím, že do budoucna řurnalistika

zůstane důležitá, ale zůstane důležitá pro

mnohem menší segment společnosti, řekněme

pro nějaké elity, pro lidi, kteří rozhodují

kteří jsou v politice,

v menežmentu a tak dále vzdělané lidi,

ale většinatej společností veľmi

pravděpodobně bude nadále mnohem více

nástoje, které budou ve skutečností

moderovat ty korporace.

Vidíme to přímo na Elon Muskovy,

což je člověk, který se vlastně chopil

v hozůvkách novinářské role, řekl,

já chci dávat hlas bezhlasím, teď ten Twitter

změním, samozřejmě výsledky,

které jsou dost, jako přišerné,

ale tohle je něco na co si musíme jako

novináři zvyknout, to znamená,

ta rola těch novinářů by potom

měla být vyvažovat to, vytvářet

to široké spravodajství, jak jsme ho do tedy vytvářili,

ale vytvářet vlastně, protože

tenhle odraz světa, nebo očisk světa

už k nám přichází z mnoha různých zdrojů,

ale vytvářet skutečně ten kontext, vytvářet

analízu, vytvářet u kvalifikovanou oponentru,

ale hlavně učice rozumět

tomu světu, takže když přijde

Jaroslav Dušek, řekne

něco takového, co řekl, tak to budeme

chápat jako výraz něčeho, co se

v té společnosti děje, a nejenom

jako názor, že rakovina je tohle,

nebo rakovina je tam to, samozřejmě bylo to výraz

nědehumanizující, byla to věc, která

mnoha lidem mohla ublížit, za mě

já bych si Duška k rozhovoru nepozvál,

ale to, že existuje, pro nás důležitá

správa. No, už jste to nakousnul

tu otázku, toho, jestli Česká novinářina

v tuhle chvílí je, schopná čeli

těm všem výzvám, které jste pojmenoval

a popřešel, možná i zpřihlednutím

k tomu, čím prošla

poté, co se výrazným hráčem

v médií stal i bývalý preměr

Andrej Babiš, jak tohle

zapůsobilo na schopnost

české žurnalistiky

popracení jak z tématy, které

21. letí nastoluje.

Já si myslím, že to nejdůžitější, co

se stalo, řekněme,

v té úplenujé dekádě, byl vznik

nových médií, teď mám na myslí

nových žurnalistických médií, jako

český reporter a tak dále

to velopoměrně velké množství

vznik některé nevznikli úplně primárně

jak se třeba na Andrej Babiše vysd.tv

ale řekněme, že to je období,

kdy se to rozruznuje.

Kdy ta poměrně jak stabilní medialní krajina

se rozruznuje a vznikají media, která

se zdráhám nazvat nezávislá, protože

bych musím museli říct, co to znamená nezávislá

média, ale pokud pod slovem nezávislá,

míníme, že jsou oddělená

v velkých nejčtenějších, mainstreamových

a na nějaké oligarchy napojených

medí, tak ano, tak tohle je podle mě

velmi nadějeplná věc

takže tohle určitě

funguje, ale myslím si,

že to trošku opadá

s tím, jak mizí ten veřejný neprítel

že ta česká novinářská obec

má velmi

slaboutu svojí solidarejtu, kterou

dokáže vybudit

jenom něco tak velkého, jako když

skutečně hrozí, že velká část

mědí bude vlastně spolityzována

A jakou roli v tom všem ještě

hraje to, jestli ten koncept

z odpovědnosti a ubec té role

novinářů chápe česká verejnost

je ten důležitý ukol je tu samozřejmě

na samotné české novinářeně, jak říkáte

solidarita, združování, může

být podle vás tým receptem

ta druhá půlka verejnost a její požadavky

navazu je to na sebe

Já nejsem sociolog, takže to co budu říkat

vnímám z toho hlediska, s čím jsem se

hledkal ve svých výzkumech ve své práci

ale já si myslím,

že ta česká verejnost

nebo česká společnost, protože verejnost

vnímám to slovo znamená ty lidi,

kteří vstupují vždy do té diskuze, ale

tady spousta lidí, kteří nejsou ještě

to verejnosti, je poznamená na tím

poměrně silným chaosem, na který jako

společnost nejsme připravení, protože

od těch 90. hled jsme žili v takovém

tom triumfalizmu konce historie,

že ti nám skončili ty totality a teď bude

svět, kdy si vybudujeme společně kapitalizmus

mimo jiné, si myslím v těch 90. hledech

poměrně výrazně chybila

oponentura od bývalých dízyrentů, kteří

v podstatě přijali to představu toho,

že teď musíme být chloku stíchá, vybudujeme

tu demokrací a pak se tebe budeme hádat

to všechno je iluzé a ta společnost

je teď potlakem toho, co se tě je ve světě

na tak globální úrovni, před 8

částí a ty pilíře, které

třeba mají země jako je německo

zpojené státy, jako soutřadá media právě

nebo jiné veření působíci, organizace

tak ty máme oslabené

a tohle je můj spůsob, jak rozumět

tomu, co se děje, že pro nás neustále

je iluzí ta představa toho,

že vlastně je to o názorové diskusy,

vyvracení názoru, případně,

že pokud někdo nestaví na faktech

tak by neměl mít přístup do veřejné sfery

asi myslím, že ta česká veřejnosto cítí

a má pocit, že to je vylúčování

životních a jich emocii z toho veřejného obrazu

a oni tam to uží mít zastoupení

oni to uží nějakým způsobem

tam mít nějaké přímluvce

a já si myslím, že tohle je velký problém

že je nemají

moj oblíbený příklad

otázky václamoravce a máte slovou na České televizi

když se podíváte otázky václamoravce

to je přesně ten pohrad těch lid

to jsou ty dobře oblečení

zdělaní lidé z tituli, kteří mají

nějaké funkce ve spolačnosti

když se podíváte otázky václamoravce

když se podíváte otázky ve spolačnosti

když se podíváte otázky ve spolačnosti

když se podíváte otázky ve spolačnosti

když se podíváte otázky ve spolačnosti

když se podíváte otázky ve spolačnosti

když se podíváte otázky ve spolačnosti

když se podíváte otázky ve spolačnosti

když se podíváte otázky ve spolačnosti

když se podíváte otázky ve spolačnosti

když se podíváte otázky ve spolačnosti

když se podíváte otázky ve spolačnosti

když se podíváte otázky ve spolačnosti

když se podíváte otázky ve spolačnosti

když se podíváte otázky ve spolačnosti

když se podíváte otázky ve spolačnosti

když se podíváte otázky ve spolačnosti

když se podíváte otázky ve spolačnosti

když se podíváte otázky ve spolačnosti

když se podíváte otázky ve spolačnosti

když se podíváte otázky ve spolačnosti

když se podíváte otázky ve spolačnosti

A to je vše, spondělního videa podkásto 559.

Všechny naše epizody si můžete poslechnout, kdykoli,

naseznám zprávách, ve všech podkástové aplikacích

i na platformě podcasty.cz

Pokud pro nás máte nějaký vzkaz, tip, či komentář,

můžete nám psát na adresu za minutu 6

savináč sos.coz

Nájdete nás i na sociálních sítích Instagram a Twitter.

To byla Lenka Kabrhelová.

Těším se zítra.

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.