Studio N: Drony mezi hvězdami na ukrajinském nebi

Je pondělí 24. důbna. Posloucháte Studio N, tady je Filip Tytlovách.

Dnes o tom, jaké je dobrovolněčit na válkou zmítané Ukrajině.

Nezysková organizace Corridor UA vyráží do země zmítané válkou.

Její dobrovolníci a dobrovolníce mýří do míst, kde by mohli zahynout, protože chtějí okupované zemi do Vest pomoc.

Na Ukrajinu s nimi vyrazil i reporter deníku N. Honza Vennicer Honzovítej Ahoj.

Díky za pozvání, bůj z ráv, Filip.

Ty se zvrátil pár dní zpátky do Prahy.

U zkutečnosti o půlnoci, takže pár hodin zpátky.

Pár hodin zpátky. Už se se oklepal?

No asi jo, já nevím, jak se to jako pozná, jsi se člověk oklepal.

Tady člověk prostě, že je trošku jinéma věcma, než na Ukrajině.

A já jsem to prospal ty hodiny, než jsem přijel do práce, takže možná to na mě ještě nějak doležne časem uvidíme,

ale myslím, že tady sedím celkem v klidu, snad se mi netře se hlas.

A kde se všude byl?

Byly jsme koridorů a působí už další dobů na jihu Ukrainy z velkých části.

Je to vlastně takovou tu základnout zlouho měli v odese.

A teď jsme byli, oni už mají takovou předsunutou blíž fronte a to je v městě Mikolaj,

v té napobřeří stejně jako odese, akorát blíž k Harrisonu a blíž k Dnipru.

No já, že oni se posluvují tam, kam až to jde?

Oni mají, teď jak odese jsou, ten Mikolaj, kde mají zázemí.

V tom Mikolajvu mají sklad a tam si zhromáždují tu pomoc, kterou jim někdo dodá

a oni o tam potom rozvážijí do těch vesnic, kde potřeba.

A co to je, co tam rozváží? Co Ukrainy se a Ukrainy potřebují nejvíc?

Co jsem viděl já, tak se rozváží základní potraviny a oblečení, když to uplně jednoruše.

Jak na to pomoc rágují místní, když tam přijedou dobrovolníce a dobrovolníce za nimi?

Já jsem byl na Ukrainy, teďka po druhé, během teda toho posledního roku

nebo teda doby, co trvá ta válka v rozsahu jako úplně plném, to znamená od 24. unora, hloňského.

A přišlo mi aspoň z toho, co jsem mohl pozorovat.

Já, že ti lidí tam vlastně jsou hrozně rádi, že za níma nikdo přijede.

Že oni ti vidí jako člověka, který tam nemusel přijet, nic ho nenutilo, ale přijel.

Vlastně oni moc nedělají rozdíle, jestli si novinář nebo humanitá rec.

A jsou tak jako řekli, bych chtěl, že tam někdo za níma dojede, když mohl zůstat doma v bezpečí.

A jak si vysvětluješ to, co ti místní možná vnímají jako v děk?

Jak si vysvětluješ tu motivaci těch dobrovolníků, že dávají všan svůj život vlastně

a vozí věci na Ukraino, iž by vlastně nemuseli?

Co z toho mají? Nic?

To je dobrá otázka ziména na ty dobrovolníky.

Takže kdyby tady třeba se děl Richard Kresina, který vlastně tět několik měsíců řídil tu pomolc na jihu Ukrainy za koridor,

tak by ti na to asi odpověděl úplně nejkdýp on sám.

Já jsem se s ním o tom trochu bavil, co je k tomu motivuje.

Můžu mluvit samozřejmě, můžu reprodukovat postoje těch, se kterýma se mluvil.

A mení to jsou v podstatě lidi, kteří asi nepotřebují úplně moc komfortu k vlastnímu životu

a vidí nějaké velké dění, které se chtějí zapojit a nějakým způsobem dát pomosnou rukou dílu.

A spodně z toho, co říkali ti, se kterými já jsem ovařil.

A jak vypráte jich práce v praxi?

Práno se vzbudí, přejedou někam do skladu, bez můj věci?

Ale v praxi to je tak, že nemůžeš úplně moc plánovat,

protože se spoustavěci nyní, něco, co je domluvené, tak se úplně nepodaří,

naopak se může objevit nějaká jiná příležitost, co se může podařit.

A ta pomoc v principu spočíval v tom,

že nějakým způsobem koordinuješ, nebo vlastně zabezpečuješ příjem

té pomoci, která proudí na Ukrajinu z západních zemí.

A máš i v tom skladu nějaký tam eviduješ, aby svěděl, kolik čeho máš.

Máš to tam třeba v taškách takových unifikovaných,

aby vysvěděl kolik čeho máš.

Máš to tam třeba v taškách takových unifikovaných,

aby v každý tětašce byla stejná,

v stejný objev, to třeba jídla.

A když se někde odehré třeba nějaký útok,

nebo je vytipovaná vesnicé, kde by tu pomoc asi mohli potřebovat,

protože je to třeba hodně odleglá,

koridor se snaží jezdit do těch odleglých vesniček,

tak začne takový domlouvání s tou místní samozprávou,

jak to tam vypadá,

jestli tam teďka je bezpečno,

protože samozřejmě tě humanitáci si taky snaží zůstat na živu.

Důležitá věci je,

v jakým stavu jsou silnicé a cesty,

protože ty odleglá vesničky většinou tam třeba vedou

jenom nějaké polňačky,

nebo jedné jaká silnicé jsou úplně špatné,

dosmě roze, kterého tě dobrou voleníci zrovna nejedou,

takže se na ní není úplně sladné dostat.

Ty silnicé jsou samozřejmě do často taky plný výmolu,

takže i tohle to komplikuje,

ten dostat je poměrně důležitá

a vlastně jsou na búti dobrou voleníci se snaží mít

i zkoordinované, tak abychom se,

aby oni se tam nezdrželi,

dal než nezbytně nutné.

Ta organizace se menej koridor UA

a když využuju to jméno te organizace,

tak existují na Ukraini nějaké

vyloženě humanitární koridory,

které respektují,

jak Ukraínci tam předpokláram,

že asyl, protože to je pro něby dostně důležité,

aby se dostali humanitární organizace

kde je nějaký problém,

ale respektují to i Rusové,

že tam jsou třeba nějaké cesty,

kdy jezdí nějaké kolony humanitárních organizací

nestřídí se na ně a nechávají se být?

No, dobrou voleníci jezdí

z koridoru UA,

nejezdí na okupované území.

Tam prostě,

to je na úgou, tam se nedostane.

Brzele, Rusové v Střílej i tam kde

není okupované území?

No jasně, ale není to tak,

že by byl nějaký zabezpečený koridor,

tak na tebe nikdo nevystřelí.

Ono je to spíš tak,

že ta Ukraina je prostě ohromňa

rozleglá země.

A pokud tam někde

i v tom pásmu poblíž fronty

projíždí jedno auto,

tak prostě projede

a za chvíli je prejď,

a nikdo na ně nevystřelí.

Protože to by tam to auto muselo

stát strašně dlouho,

aby si ho všimli drony.

Muselo by třeba aště vypadat,

a vlastně to riziko

jakože jedoucí auto,

který je třeba, já nevím, 50 km od fronty

tam něco trefí,

je v podstatě minimální.

Ty v reportáži píšeš o Snihurivce,

což je město v Mykolaivské oblasti,

to je město, které je velmi blízko

bojové linie.

Jak se dá vlastně takhle

blízko ruským útočným silám žít?

Nebo je to nějaké místo, kde se neži,

a kde se prostě jenom válčí?

Snihurivka byla v podstatě frontová obeds,

když bylo nyschou ofenzívou,

kdy Ukraínci vyhnali Rusy

z toho jejich pro nich

bližšího břehu měpru.

A teďka už teda ta fronta

jeho něco dál, to znamená,

že tam třeba nedostřelí

ruská dělostřaletstva už,

proto už je to daleko, ale

pořád je to v dostřelu jiných zbraní

a dva dny předtím nebo den předtím,

když jsme tam jeli, tak z růna

Snihurivka byla trčem útoku,

ale těho tam deset raket

jeho strista, jemu estrista,

což je poměrně se z nás braň

původně postavená

proti letadlů Marusovej,

používají pro útoku na pozemní cíle,

protože jim ty chytřejší rakety

docházejí, používí poměrně

přesné straly tady z těch estrista.

Co jsme viděli

třeba v Mykolaivu,

na který takhletří vestrílali

tyhle straly, tak

raketa ten barák prostě pro mění vrujnu

regulárně, tam,

když si trefí přímo.

A ona ta snihurivka,

když jsme tam byli, ona má

asi 12 tisíc obyvatel celkem,

možná i s těmi vesníčkami

nebo usedlostmi, co jsou kolemní,

a ona je to vlastně na naše poměry,

bych to předravnal k nějaké obci

s rozšírnou působností.

Ona je to poměrně velké území,

není to kompaktní vesnice,

jakou si představíme tady v Česku.

Takže my když jsme tam byli,

tak vlastně tam jsme

z jednoho konce

toho území snihurivky na druhé,

je to 40 km, nebo toho celého

obce s rozšírnou působností.

Ta vesnice samozřejmě uprostřed,

tohle ta obec, pardon,

ta obec uprostřed,

tak trochu kompaktní je,

ale tě lidi tam prostě normalně

chodí po ulicích, jdou na kole,

jdou na mopedu.

To znamená, že na jedné straně obce se žije

úplně jinak než na druhé straně obce?

Já vlastně nevím,

že když jsme zjistili,

že tu pomoc tam v tuhle chvíli

nepotřebují, protože rychle citám

dostala ukrainská armára

z pomocí a snihurivka občas je

terčím útoku,

takže byla i trochu předzásobená,

tak jsme potom jeli dále,

to je jedna menší vesnice

k tomu, co možná dostanem.

Takže my poté, co jsme zjistili,

že teda ve snihurivce

po té, co dobrovoleníci zjistili,

já jsem pozorovali,

a jelo se jinám

do nové kaluhy.

A tam to vypará, jak?

To je vesnička,

i na české poměry,

taková, že se to představíš.

Venkov má měla 600 obyvatel

a teď má asi 400

velká část tihutekla

a velká část z těch,

co uprchli, tak už se vrátili.

A to už je opravdu,

jako Venkov, takový, řekněme,

českého strihu, řekněme,

to už dějí,

a ta Ukraina v lesčem

a spolí na mě to tak působí,

že prostě oni stratili v těch 90.

tých anoutých letech nějaký čas

a o ten čas jsou teďka za námi

v tom rozvoji a ten Venkov

třeba vypará hodně podobně jako u nás

moh vyparat před 20 lety

některé takové ty

chudší, ale vlastně jako říjící

a fungující

a fungující

vesnice obcenu, takže je tam

právý, tak

je tam jeden místní obchůdek

takový ten

všechno možné potřebné zboží

v jednom obchodě

a jsou tam prostě

domky s nějakým zemědělstvím

není roztřílená

na tohle vesnici

nebylo, nebylo

nebylo ve dení rozký útoky, protože

těch vesnic z tady toho typu

je tam vlastně hodně

a ani ruská armára

může prostě přeorát

jako úplně celý a zanechat tam

zničený pásmo 50 km hluboký

protože prostě to úřební

hrozně velký ukranic

a tě lidi nežijou ve strachu, že tam prostě

ti rušti agresori

můžou přijít postříle to tam

když tam sedíš a odběhneš

třeba na povody, když si trošku

od těch dětí, co si tam se běhli

nebo těch rodin, co si tam se běhli

on tam byl takový trošku ruch

když se předávala ta pomoc

když byl daleko, když byl hli

a že tam prostě něco buchlo

a tě lidi se s tím

nějak naučili říct

nejsou tam

třetina obyvatel je prostě pryč

s té opce, takže musíme si říct, že jako třetina obyvatel

usou dělá, že pořád to

ještě není dosť dobrý na to, aby se vrátili do mu

a ty dvě třetiny co tam

jsou z toho původního počtu

tak já si to vykládám

takže oni prostě vyhodnotili

když na tu vesnici nešli útoky

když jsme neviděle, že by tam bylo

něco poškozené přímo útokama

tak si to vyhodnotili, takže

vlastně z toho domou rejít

nechtějí, že ruská armada už

nepríjde, protože Ukraínci už

tu frontu stabilizovali a už

vypraskali Rusy trochu dal

a

jsou tam doma

a oni prostě akceptujou nějakou

výším míru ryzyka, než

jsme zvych límy tady

a přijde jim to přijatelný nejspíš

si říkali, že Ukraínčtí

vojace vypraskali Rusy dal

tak kam až je vypraskali teď

včera jsem slyšel zprávu o dnipru

že je levým řekl dnipru

aktuálně je ta fronta na dnipru

tady řekněme v okolí

města Harrison

a

jak si říkal o té zprávy, kterou si slyšel

ono

tyhle věci si tam vlastně děli už drívé

akorát včera to bylo nové v tom, že včera jsme

se poměrně přesvětčivě dozvěděli

nějaké ho lokace, že to tak opravdu je

že teda Ukraínčtí vojace měli

prokázaně pozice, možná až tě

mají na levém řekl dnipru

to je ten co drží hrusové

zatím

oni to občas bývají

třeba nějaké speciální jednotky

není úplně jasné, jestli

ty pozici třeba tam chtějí dlouhu

doby držet nebo opevňovat

co by si stal, kdyby tam prostí rusko

proti těm pozicím vrhlou útok

nebo jestli to bylo dočasné

zjevně to je nějaké schoumání terénu

protože se mluví o tom, že

se blíží ukraínská ofenzíva

velká, o nicvětčí spoustu vojáků

a budou chyt, to má být jejich

hlavní letošní pokus o osobození

svého území nebo velké části

ta ofenzíva, na kterou se tady čeká

ty si honco nebyl na Ukraini po prvé

tedy myslím od toho 4. a 20. unora

hollońckého roku, ale tento kráci

navštíval Harrison, což je město, které

ustálo okupaci ruskými vojáky a které

se spátky. Jak si to město stojí

teď? No, no, je na břehu

řeky, a na břehu tě prů, takže

je pod utokem

vlastně konstantně, a když tam

přijedeš, tam

jako není potřeba, si nikam

povodejí, tak by si slyšel, že to

jsem tam někdo buchne, tam to prostě jsem tam někdo

buchne. Takže se snažíš trávět

co nejmým času na ulici, máš

tubalistiku na sobě, máš na sobě

helmu a

snažíš se jako v to městě celkové nestrávit

němo s času, protože logicky čím

dalé tam se ještě tak tím větší riziko

postupuješ, takže vyřešit

ty věci kvůli, kterým tam

si, ať už je to novinářská práce,

nebo humanitární práce a

nezdržoval se tam, která úplně

dalé než nezbytně dlouho no. A co tam

zažel za to dobu, za tu krátkou chvíli, kterou

si tam musel být jako novinář?

No, jsme tam přijeli vlastně

ráno, respektive, jakom to brzském

dopolední, protože

dopoledné

pravidlá ruská armada strílí

méně intenzivně, než odpoledné, takže

ty zásady, ty práce novinářské

nebo humanitární jsou takové

výbíraci, pokud možno časy, kdy

teda ta intenzita

strzel by je menší, a

jsou to jsme vylezli z auta,

tak vlastně jsme slyšeli

z blízkoho stířky mějakých

stovek metrů, dopady dvou dělostřeleckých

hranátů.

Takže jsme

zaběhli do obchodu,

když to je něco na prostu běžného

tam, tak si tak jako dívala, co si koupíme,

ale

potom

vlastně už tu dobu, co jsme tam byli,

tak to blízko už se nic nevazvalo

a

vzdálky jsme to slyšeli, tak jsem tam

že něco dopadne.

Na ten Harrison

deně, když špatnejden

nebo když špatnejden pro Harrison

tak těch

strzelů může jít několik set.

Když jsem si četl pasáž

jak se z večer pozoroval

hvízdy, koukal se s na noční nebe.

To bylo v té kaluze, jak jsme se velí

bavili. A oni to úplně nebyli

hvízdy?

No nebyli to hvízdy, protože

normální hvízda

se po obloze pohybuje

kdyby tady byl Petr Koupský, tak dokonale

vysvětlí prostě, jak přesně, že o se to otáčí

obloha kolem polárky, během noci

a... Tohle šlo iným směrem.

Tohle jako šlo úplně

během, ale ta svetlka se pohybovala

tak jako potraje, kterých, po kterých

se pohybuji drony, když to řeknu takhle.

Poznáš, že satelit letí po oblozině

a poměrně po malou, konstantní

rychlostí a směrem

a tohle ma nevrovalo.

Tohle rozhodně satelit nebyl.

A co tam

co by tam jiné holítalo, než

relativně levné

drony, protože

ta oblast je přece

blízko fronte a letadla se tam úplně

do vzduchu nedostávají, protože

aby strany jsou pomělně dobře vybavené

proti zdušnou obranou.

Ale ty drony jsou spotřební věc.

Já jsem měl o výkendu na chatě, koukala jsem

na zatemnilu oblohu, kde byly ty hvězdy

a asi jsem měl úplně jiný pozit než co

co to s tebou dělá, když večer se podíváš

na to oblohu a vidíš tam ty drony.

No, to je dobrá otázka.

My jsme tam

vlastně s těmi dobrovolodníky

strávele noc.

Potom, protože jsme večer nikom nepřejížděli.

Proto jsme se i dívali na toho oblohu tam, protože

jsme prostě, když všechno skončilo večer,

tak jsme ještě chvíli, saděli venku a povídali si

si to s tebou dělá.

No, tak...

Když zatřeží oči a přestaví si tu situaci,

která se stala nedanul?

Já jsme asi ani nezavírala, jsem to ráči.

A teď můžu zavřít.

Teď když je zavřež. A přestaví si to, co tam zažíval.

Já jsem byl rád,

že jsem tam slidma,

který baje na svou bezpečnost

v přiměřené a možné míře.

Ono to z ním bězarně teď.

Když se přestavíš si drony a drony nad hlavou,

tak jako my si tedy prostě přestavíme,

že tam něco tříhá,

teď vidíš takový to video

s tím krížem u prostře,

takhle to asi nefunguje úplně vždycky.

To je vlastně a špička ledovce

s ty produkce dronů.

A z toho, co oni sledují.

My nevíme,

jestli byli ruská nebo ukraínské.

Že pokládám, že mohli být obojí,

že tam je zájem na tom,

aby objesta neviděli,

co možná nejví z co se děje.

Já jsem třeba byl

trošku ovlivněný informací

nebo tím, co se mů se venu

v práci jak zhruba,

jako jsou ty ruský zbraně nasazované

a že to prostě není,

takže oni by konstantně bombardovali

vesnice v noci.

Takže jsme to odhadli,

takže ty drony jsou pozorovací,

že to takhle u fronty

asi běžný,

ale to hrozně bizarný.

Sleduješ, sleduješ na ty oblozá,

říkáš si,

co se takhle děje,

proč se tu přesně sám?

Proč se to namědívá?

A

v tu chvíli vlastně nevíš,

přemýšliš, takovým způsobom,

jako nechcíš utíkat, protože

v tomu, kdyby se začala

někde vozívat

nějaké dopady, granátu

nebo čehokoliv

tak záleží do toho domu.

To prostě uděláš na Ukrajině všude,

když teď lidi udělají všude,

když to začne padat někde blízko.

Ale ten pocit

je jako

bizarný, asi sprádný slovo,

já nevím, jak to je nazvat jinak.

Můžná zkušenější reportaři

a ležní si řeknout,

jak tam nezdim úplně často

tak

mě byžně příšlo.

Jsou to takové zvláštní obrazy, když jsem četl

v reportáři, když se děti koukají

v obecním domě na filmu o superhrdinech

a vlastně stačí víc kina,

stačí se chvíli zaposlouchat

a slyšíš padající rakety, padající bomby.

Jak v takových chvílích

nebo nejak, ale de to vůbec nebíd

jako novinář

osobní a neříkat si třeba

ty o toho se může stát brzo i nám?

Já bych to možná odděla do dvou otázek.

Osobní to je.

Seš na tom místě, seš tam snímá

a kdyby to náhoru uspadlo

do ty vesnicé, tak tě to může zranit

nebo zabítu úplně stejně jako je.

Teď to možná trochu dramatizuju,

protože řekám na tu kalouhu

za dobů, co jsme tam byli

a nebo za nějaký předchozí týdny

možná měsíce, jako nejsou stopy,

že by se tam trefil něco.

A teď jsem je zapoměnit pro mě,

na co se spíta na ty druhý bolivní otázky.

Jsli jde vlastně vyhnat

z hlavé myšleňka, při takových obrazech,

který sleduješ, že tohle může být

vlastně běhná součást výho života,

že tohle může stát i nám?

Tak já myslím, že úplně nemůže,

že ta ruská armada prostě

nyní schopná porazi tu krajinou

zevně.

A že ta síla,

kterou představuje na to, tak je

dost velká na to, aby

se nic takovýho dáne dělanou.

Znamozřejmě vyžaduje to

nesťím počítat, že to je

bezpečně daný a že si nikdy nic nemůže

stát, ale něco pro toho dělat

na proti a prostě tu svoju obraně

schopnost podporovat. Já si myslím,

že jsme se o tom bavili už nějakých

minulých podkástech. Já si myslím,

že ruská armada,

rusko prostě strašně poceňilo

tu krajinu a jednak reakci západů.

A

že prostě když vidí

má to spoustu nedostatku, ale když

vidí prostě to sem knutí západou

a pomoc ukrajině, trvající a tak

dál, jasně, že by mohla být větší.

Tak

tak co to rusko

jako v studle chvíli nám může

udělat. To není za stolik.

A

tak já tu asi říkám, jako blbě

a teď

zazní to asi v tom podkávstvě nějak jako strašně

hloupě, ale... Ne, já tomu rozumím.

Proste, přesnám si ještě pro mě dopolim,

že oni prostě

pronikli do hloupky

150 kilometrů

na ukrajině, třeba do hloupky ukrajinckého území

a

tenhle průdník se odhrál někde v prvních týdnach války

a od té doby více méně, když se podíváš

na změny území,

tak rusové nic nevzali velkýho.

Nepostupujou dál, ta ukraina se brání

brání se velmi dobře

a ten chrsto nevodná slad 2.000 km.

No a...

A když je to, když jsme stýt, kterostal do monologu

pro měň.

Ale zároveň jako 3 hodiny

na kterou padá i rakety?

No a já tě položím jenom proti argument

jako mezinárních expertů, který říkají, no jo,

ale když ukraina nevyhra je

tak se to může stát i vám, tak rusko bude

pokračovat, tak půjtěn má tech houdky

brát další území, tak jak to

jsou i si s tím, co říkáš ty?

Já si myslím, že

rusko není schopný v ty válce

začít výtěziť tak, aby došlo až sem

dokud ta válka trvá.

A...

Pokud

rusko oskoušil, takhle, vždycky

jsme viděli v úplenulých letech, když je koli

si rusko oskoušilo, že prostě

někam pošle vojáky, něco zabere

a projde mu to, tak to za parletu děla

zase, protože to prochází, prostě

oni tím způsobem

bohužila fungují.

A protože im to prochází, tak kdyby

se to tětka povedlo na Ukraїni zopakovat,

tak poté, co si ruská armára nějak zregeneruje,

tak se to může stát zás.

Něto nikdo mi nevisvětel z těch lidí,

tak hlavně ho nemír, tak minílo

nevisvětel, protože kde bědou za roku,

že se to nestaň za těch 6 nebo 8 let znova,

jo, jako velkruzie

za 6 let byl krem

a rok potom Donbass

a za 8 let

po Donbassu, no, ze 7 let po Donbassu

přišel celopošný útok

na Ukraїnu, tak

dokud to rusko prostě postupuje a výtězí,

tak já si myslím, že

je pragmatický,

vůbec neidealistický, ale pragmatický

takho sůdiť, že to je vzorech schování,

který když funguje, tak ho budu používat.

Proč to vztahuju k nám

a proč cetě posledných pár minut

ptám na tvoje pocity

je to, že mě fascinují ta otupělost,

kterou, která je nejenom na tej

individuální úrovni a asi je to běžné

v něčem, ale i na to jako

celospolečenské a politické úrovni,

že ta pozornost

zemí, které jsou v tuhle chvíle svobodné

a které

skrátka můžou po moc

ukrajině, já bych řekl musí,

tak

už taky vykazuje učité známky

otupělosti, stále z dlouhavé války

a třeba nechtějí pomoct úplně ve všem,

ve v čem by mohli.

No, ta pomoci je požád poměrně velká.

Můžeme si vždycky říkat

a mnozi ukrajinci to tak vnímají,

že by mohla a měla být ještě větší,

ale ona nějakým způsobem

trvá, pokračuje,

já bych si taky teda přál,

aby byla trochu výraznější, ale

takže by prostě ty státy byly úplně otupěle,

to určitě ne.

Tyka se připravuje ta dodávka munice

zlejštěná v Evropské unii

najžití se

výc na takovou

tu zbrojní nebo vojenskou výrobu

ve velkém,

množství velké kvantitě,

zváště teda u náboju třeba do děl.

Takže, no to vlastně běží jen

se o tom možná už tolik úplně nepíše

a možná jsme spíš těchá víc vystavení právě

takovým těm

podnětům

na sítích

které spíš akcentují

to, že to trvá dlouho, že jsme z toho

nás jít otupělí, ale ve skutečnosti

ta pomoc vlastně jako

neustala z daleka tolik, jak se v nozi obávali,

že prostě se všichni vzepneme a pomůžeme

pak si to očkrtneme, že jsme pomohli

a dáme ve toho ruce, když to se nestalo.

A nezvykáme se na tu sirovostaj války?

To asi

to asi zvykáme,

ale

když to trvá dlouho

tak vlastně nemůžeš

udržet celou dobu

takový ten

tak to asi nemůžeš

udržet úplně dlouho

a

nějaký ten zvyk potom roce až tvrt

skoro, kolik už to je

tak

tak tam je

ale

o čem to světší, k čemu to věděje, že tam máme

nějaký zvyk

problém, nebo je to příznák

nějakého katastrofy, bylo na zájemstvem, že ne.

No to je otázka.

Jako

nemůže ten zvyk

zamezit nějaké větší podpoře, nemůže

ten zvyk

znamenat fokus na něco jiného, na naše potřeby,

které třeba nejsou tak velké

jako těch Ukraínů a Ukrainy, kteří tam

té sirovosti války prostě čelí?

To může.

Ale

zároveň to může znamenat,

že si lidé zvykají, že pomáháme Ukrainy, protože

to je správná věc.

A je to tak?

Je to tak. Je to správná věc, protože

Ukrainy je to tak, že si lidé zvykají,

že to je správná věc.

Hle, co jsou

třeba nějaké sociologické sondy a šetření

taky vidět, že ta

podpora Ukrainy

v různých těch oblastech, ať už humanitární

nebo vojenská, že jako poklesla trošku

to jo od těch původních

o té heroické fáze

a je to pokleslo úplně dramaticky

a už je to zjevně nepokleslo

do nějakého pál sma, kde

by politici

svou politiku a ty své hroky

přeorientovávali, je to se neděje.

A co slovenskou a celá společnost?

Já se nechci dotknout slovenská,

ale při vši úctě slovenskou

není úplně zásadním faktorem

tady v té válce.

Slovenskou je ze měch, která má

nevím tětisle pětapul milióno obyvatel,

je samozřejmě jako

můžou projíždět

humanitární pracovníci,

že

prostě tu nějak nebrání

té pomoci.

Jasně na slovensku je spousta lidí

o vlivněných ruskou propagardnou,

která se na slovensku a spoň pokud vím

hodně zaměřuje, oni tam budou mít volbletos,

takže je to trochu iologické.

A

vždyť je to tím říkáš, říkáš tím, že do Kuců na Palubě

polsko, které má tu ještě větší hranice

než slovenskou s Ukrajnou, do Kuců na Palubě

v rovské unie, Francie, Německo

do toho ještě velká Británia,

která velmi podporuje Ukraínu a spojené

státy, tak ještě v pořádku?

V pořádku by to bylo, kdyby ta válka nebyla.

Ale je to

dostatečné na to, aby Ukraina

měla šanci

skusit osvobodit svojej území.

To slovenskou prostě

nemá obří zásoby armády,

zásoby vojenské techniky, pardon,

a munice, aby

Ukraini dalo nemělo jakde vzít, my jsme

měli samozřejmě jako nějak obří, my jsme

něco poskytli

a další státy poskytují o co můžou,

kde to postupně,

kde to pozvolná,

uvidíme na co bude dál.

Jsou na to všichni hodně zvědaví,

tě lidi na Ukraini se, kterými jsem mluvil,

tak oni jsou na prosto přesvědšení,

že to válko vyhrájí.

A potom, co jsi viděl poslední otázka, jsteš optimista?

My jsme byli

příběh, my jsme byli

loní kráce po začátku

s kolegyní domeny koupíhovou

v přemyslu, to byla

přestupní stánice mezi bírem

a válkou, tehdy na jednu stranu

šli těch lapi pojevat

na druhou stranu utíkali

ty mámi s dětma.

A my jsme tomu tehdy

takový tytolek, že jsme viděli na

ty stánici sílu, kterou ruzko

neporazí a ruzko to sílu

naporazil. Ta uporajena se

zapřela úplně celá a bojo je úplně

celá. Ta armáda

může bojovat jenom tak dlouho rohu

tý bude podporovat společnost.

A jsme vlastně končili

na ukrajině na Zakarpatí,

když jsme se včera vraceli

a před hranicem asi stala

taková zváštní věc. My jsme

vlastně na tom Zakarpatí už tez námky války

až tak moc nevidíš, protože

je to z našeho pohodu bývala podkarpatská

růst, je to doby tam súdospodobné,

jako u nás, jsme uchoden, třeba.

A ty měste taky vypadají.

A když jsme se bdlížili hranicím,

tak jsme dojeli kolonu

s vlajkama, blikající kolonu

a ud a

postupně nám docházalo,

že to je kolona,

která je vlastně jako pohrep,

že vezou nějakého ukrajinského

vojáka, nebo vojákyni

na tu poslední cestu

a

a teď ten prostě jedeša, vidíš,

že všechny auta protisně rozastavujou,

blikaj, hodí tam prostě všechny čtyři,

blikají,

všichni lidi pokolekají v těch vesnicích,

prostě čekají, až to projede

a proti običejné lidi

ta ukrajinská armada,

těvojáci jsou bozy

a vědí,

že o něj musí podporovat,

protože bez podpory těch obyvatel

ta armada dlouho bojevat nebude

a oni drží poči sebe,

takže já si myslím,

že Rusko nemá šancině

postupovat, dokud se udrží

jaká je teďka, při nejměnším z západu

takže Rusko nemá žádnou šancinci

kamkoliv postoupy dál

a že ten ukrainský proti útak

určitě do nějaké míry

bude úspěšný, uvidíme do jaké.

Říká reporter Denikuen, Honza Wednicer

Honza, moc ti děkuju za tvůj práci,

dějí se hezky, ahoj.

Díky a sláva Ukrainy.

Dásleduje krátká reklamní pauza.

Za 15 sekund jsme zpátky.

A teď už jsou na řadě zprávy,

které by vás dneska neměli minout.

Bojenské výděje ve světě

loni stoupli po očištění o inflaci

od 3,7% na skoro 2,4 bilionů dolarů.

Rostou už osmí rok v řadě.

Výděje v Evropě zaznamenaly

nejprudší meziroční náruzd

za posledních nejméně 30 let.

Zejmé na kvůlivalce na Ukrajině

stoupli loni od 13%.

Ukraina považuje za

uskutečně teloné letošní zahájení

přístupových rozhovorů z Evropskou unii.

Uvedla to dnes před začátkem

parlamentní konference Zemí Evropské unie

a Damová. Je podlené i v Českém zájemu,

aby se tak stalo.

A čím dálvíce mladěstvých trpí

depresemi a úzkostmi,

ministerstvo školství tvrdí,

že chce posílit stave

školních psychologů a dalších odborníků.

Pomocy by měli i volné školní dny.

A na závěr ještě jízlivá poznámka.

Jediná věta na ceduli před Pekárnov

krnově vyvolala ostré reakce.

Stálo tam nepečemes ukrajinského obylí

a majitelka tím přihtěla vyjádřit jen to,

že jíde o zaručenou kvalitu jejich výrobků.

Nenávisné komentáře a výhrušky,

které pak četla na sociálních sítích,

jí příšokovali.

Všichni novináři se strachují,

že jim uměla inteligence sebere práci.

Usijenen prymanjůs to bude jedině dobře.

Na slyšenou zítra.

V prvního století Joyce Di Donato

a projekt Songplay,

oceněný grémy,

ekskluzivně na festivalu Lýpa Muzyka.

Zažejte hravý dialok italských písní a jazzu

v podání nejvíraznější operní hvězdy současnosti.

9. vřezna 2024

v Liberci

Vícena Lýpa Muzyka CZ

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.