Vinohradská 12: „Děti džungle“. Boj o přežití se šťastným koncem

Tady je Matej Skaličký a tohle je Vinohradská 12.

Mimořádný příběh z Kolumbie přežili pát letadla a zůstali samy u prostředpralesa.

Děti ve běku jednoho roku až 13 let havarovali v džungli začátkem pvitna.

14 dětí stracená v Kolumbijské džungly je naživu.

Vytále děti pomoci na výjaku z neprostupné džungle do vrtulní tým.

Díky a tohle džungle, které říkali.

40 dní v džungly kolumbijský zázrak příběh, který pod letamního prezidenta vstoupí do historie.

Pát letadla, nástrahy pralesa, velká pátrácí akce a ve finále šťastný konec.

O tom všem vypráví Eduard Freizler ze zahraniční redakce, který se věnuje dění Výžní Americe.

Dnes je čtvrtek patráctého června.

Ahoj, Edo, vítej ve Vinohradské 12. po nějaké době.

Ahoj.

Budeme se bavit o velké správě, zaznamenal ji celý svět.

Čtyři děti se našli po 40 dnech v džungli, popádu letadla, živé.

Jsou v pořádku, jsou celá v pořádku?

Já myslím, že v pořádku jsou, oni se teď nacházejí o vojenské namusice v Bogotě.

Měli by tam být dva až tři týdny, lekaři jim dávají výživu,

mají tam psychologa, protože zažil jim určité trauma,

ale z poslíní správíme, že se jim darí celkem dobře.

Pro býhá nějaké vyšetřování toho, co se vlastně stalo,

proč spadlo letadlo, jak spadlo, proč nemohli 40 dní ty děti najít?

To letadlo spadlo kulito, může to byla malá cestna s jedním motorem

a podle dosavodního vyšetřování to vypadá, že ten motor se lahal

a to letadlo se zřítilo do nepřístupné hůste džungle

a trvalo dokonce dva týny, než se tytrovské našli.

To letadlo spadlo prvně května, 15. května, to letadlo, který našli

a začalo pátrání po tějti, když zistil, že ty děti zřejmě přežili

a někde putují džunglí.

Že to trvalo tak dlouho, tak kulito, může ta džungle je skutečně zalesněná, tak moc, že...

To je taková úplně zelená stěna, prostě tam...

Nevidíš na 20 metrů?

Nevidíš, a když ty vojáci pátraly po těch dětech,

tak měli mezi sebou roze stupy nějaké 10-20 metrů.

Przeže se báli, aby ty děti třeba neminuli.

Tak hůstá, to džungle je.

Pojďme to od vyprávě celého začátku.

Ty, co řekl, prvního května, cesna, malá cesna 206 letí na tamazonskou džunglí

a na jednou se jí porouchá motor spadne?

V tom letadle byl tedy pilot, členi jednoho do Morodeho Kmené,

Magdalena Mokutuj, což byla máma těch dětí a čtyři děti.

Nejstarší Lesley 13 let, pak tam byl ještě tři další děti,

to byli tři holčičky a jeden chlapeček.

Ten nejmlačí holčičce bylo v konce 11 měsíců

a v té džungli dokonce oslavela svoje první nározeniny

a ten chlapeček, to byli čtyři roky,

a ten tam zase oslavel pátej nározeniny.

Dokonce tá nejmlačí holčička se udělně naučila choditný džungli,

nebo začala dělat první kroky.

A letěli zo zruba 350 km vzálaného města,

kde je čekali ich otec,

který z jihu Kolumbie utekl před Partizány,

protože mu vyhrožovali smrtí.

Ona si ce vláda podepsala dohodu s FARC

s tou levicevou guerilou,

s kterou bojevala desítky let,

aby už na prvních žádný vlád se nedocházal.

Ale tam jsou pořád učití rebelové,

zvláš ELN, což je taková odnož těch FARC,

kteří pořád té armádě s vým způsobem zdorují,

ale hlavně jim jde od ty drogové stezky,

které chtěli kontrolovat legalní doli,

kde se prostě těží zlato,

takže na tím taky chtějí mít kontrolo obohacovat se,

takže oni to mudletomu Manuelovic

otec těch dětí vyhrožovali,

aby im prostě nezasaval do biznesu,

aby je nechal na pokoje.

On ze dne den zmizel,

pak zavolal Magdaléně svojí manželce,

vezmi děti, nastupte do letadla

a předlete za mnou,

a potom zkusíme třeba jít do Bogota

a začíc budu su nový život.

Proč oni nasedli do toho letadla?

To letadlo se tedy zřítilo někdy

doprostřed Amazonské džungle v Kolumbii.

Kolumbii je rozděláná na takzvené departamenty.

To letadlo spadlo mezi

Kaketa

a Guayváire,

což je napomeň zjít tedy Amazonské džungle

a takových jejich savan,

ho něm říkají východní savany,

totálně nepřístupný teren,

kde prakticky žijí jenom nomácké kmeny

a my víme, že některé z nich

mají minimální nebo vůbec žádný kontakt civilizací.

A co hlavně my o tom víme,

protože to musí odvyprávět ty děti?

Ne, teďka, protože dospělí přežili?

Jejný zdroj nemáme,

protože nikdo z těch dospělých

neprzežil ten pádletadla.

Ta leslí teďka řekla svému dědovi,

který byl naštivý ten emosnici,

že mama přežila další 4 dny,

než teda zesnula.

A ty děti nejdrív jedli

mouku ziukit se tomu říká,

to je takový ten maniok,

typický jílo domodných objevatel

v té oblasti.

Měl jeho na polubě toho letadla

asi 3 kg.

Tak to snědlé, a potom už neměli co jít,

tak se tedy vydali do té džungle

podle té nejstarší cery.

I matka řekla, děte si tam pomoc,

děte také ke svému odsy,

to je samozřejmě to, co udeň řekla

ta leslí, ta nejstarší cera.

Tak ty děti se tedy vydali

do Amazonského pralesa

a my víme,

že se jim dařilo

může, když Armada

a některé ty

domorodekmeny zahájili po nich pátrání

tak nacházeli

neustále indície toho, že tím pralesem putují.

Byl tam pod hozená

Koenická LHF,

špiná váplenka,

nůžky,

gumičky do vlasu a takové dvěci.

Našli taky přístřešek

z palmového listí a z větví,

když se ty lidi snažili samozřejmě

zkovat, protože zrovna tohle

a že měli tu smůl ešte ke všemu,

že prakticky každý den byli zmoklí

a asi se jim

moc dobře nehojili nejruznější rány,

jako škrábancé a podletiny,

ty už je utripili pod tý cestě,

jak říkám, to je zelená stěna

a tam se lehce zraníte.

Takže o ní popádu letadla

se vydali tou džunglí putovat

někam směrem tedy asi hledat civilizaci

nebo pomoc.

Ostatně jim to taky říkala matka

jejich, která tedy postupně umírala

se tou džunglí putovat

a mezi tím

už v Kolumbii, ale museli vědět,

že nějaká cestna do džungle spadla.

Oni sladovala na radaru,

takže oni věděli, že tam to letadlo

někde spadlo, ale na jít ho byl ten problém,

takže jen to obroutřevalo dve týdy, než to našli.

Než našli i to letadlo, o které věděli

asi kde spadlo, ne, pokud jim zmizel z radaru.

Jasně, ale to jsou

stovky, stovky kilometru štverečních džungle,

takže to asi opravdu jako

duchy na jít malý letadlo, který spadne

do takového zeleného moře.

No a tak našli ty trosky, a teď se vydali hledat

děti, pokud...

Já se myslím, že děti zašli

nějaká na jít do džungle

a na jít prostě pytnou vodu.

Štěstí je, že to byly domorodé děti

a zvlášta leslí, ta se uští džungly

dosta dobře vyznala, takže

šli prostě hledat nějaký potok a říčku.

A i kůli tomu vojáci našli

stopitě děti u jedné takové říčky

a že pytnou vodu,

si člověk může říct dobře, když prší,

tak proč nepějo, že jenom, že ta voda

třeba padá zrovná analistik

rosliny, která je do vata,

takže jako není to moc velká legrace.

Ale leslí věděla například,

jaký ovoce jí jste, jaký neje,

protože některý ovoce je taky

prucej do vatí.

A bylo to kůli tomu, že

ta jí rodina

spodně to vyprávili jí strícové

a teď teď pro kolumbijská media

hrajina, jako napřižití.

Takže se učili prostě, jak postavit

nějaký přístreží z brírodního materiálu

a znovu řekám, co v té

džunglí jíct, co nejíct, jak se tam chovat,

jak nají cestu k pytné vodě

a tak, takže i kůli tomu

zřejmě ty děti přežili, kdyby to byli

děti bylo chů, tak asi neměli šanci.

A ještě musíme k tomu říct,

samozřejmě, že ta immunita těch do morodých

děti byla jiná, nebo je jiná,

než potencienál nejbyložský dětí.

Asi by byložské děti a teď

jsem teda, samozřejmě, nejsem odbodný,

kdyby chytli, třeba malá rejna

nebo něco takového.

No ne, tak jednostě těch dětí mělo jeden rok, ne?

No, to je asi ten největší zázrak,

že to malý dětě

přežilo.

Ostatně, to byl vlastně dvojí zázrak,

jedna přežili pád letadl a pak přežili

40 dní v džungli.

No, jak velká ta pátrací akce byla,

když bychom byske úřady zjistili,

spadlo tady letadlo, našli jsme trošky,

poďme hledat děti.

Do toho se zapil kdo všechno?

No, to bylo velmi emocionální.

Čtyři malé děti, stracené někde v džungli,

kde na něm můžu zautočit Jaguar,

Puma, nebo Anaconda.

Mě dovaté ovoce.

Přesně takové je to v panenské přírodi,

kde jsou opravdu jen ty nomácké kminy,

k kzterý má ani civilizace, nemá pořadně kontakt.

Tak to o začátku byl atraktivní příběh.

A slidovala to opravdu celá Kolumbie.

Ta operace se menevala na děje?

Ta operace se menevala na děje Gustavo Petro.

Levicový prezident, který se vlastně moci

je tam půl roku 3.4.

Tak se sám angažoval a informoval

tu společnost. Ono dělal teda tu chybu,

že 17. května už na svůj twitter napsal,

že jsme je našli.

A to byla milná informace.

No, on tvrdil, že našli

jako ty děti.

Mělo špatné informace,

tak se omluvila ten tvíd, dokonce smazal

asi jeden později.

Nasadil teda do tej operace asi 150 vojaků,

asi 3 psy.

Tam ty děti hledali

nějakých 70 členů

do Morady Okmene

a mezi těma lidma,

kteří ty děti hledali byli i ten manuál.

Ten je jichotec.

Pročesali 100 km pro lesa

a pravdu za těch

a za ty 3 týdny bylo to drvalo,

tak probádely

asi každý kout, ale znov říkám,

jak nemáte žádný výhled

před sebe, tak je hrozně těžký.

Přece byla to je hlaku cessena,

s nespůsobem. A co se teď zjistilo,

že tvoje děda,

že ty děti se dokonce

báli, kdo zanimade,

protože slyšeli, ona to byla hlučná operace,

že oni k tomu měli samozřejmě

i vrtulníky z těch vrtulníků,

rozhazyvali letáky,

neutíkejte.

Tak to mohli schazovat třeba i potraviny?

Schazovali i potraviny,

udejně tě děti,

ani jeden z nich nenašli,

ale možná se opravdu báli,

tak se skovali ve stromech,

aby je nenašli věděli, kdo zanimade,

a když si mohli myslel,

že jsou toto třeba nějaké tygyrelové skupě.

Třeba, ale přece jenom,

ty domoroci se,

a teď z toho nechci dělat žádnou pohádku,

ale ty domoroci se přezem po tý džungly pohybuji o těši.

Z leslí

z megafónu

poušeli na hrávku jejich babičky,

v tom jejich dialektu,

která jim říkala

zůstaňte na místě,

my si pro vás jdeme, nebojte se jdeme vám na pomoc.

A ta oprac se trvala každý den 24 hodin,

pomoci infračerveného záření,

pomoci reflektoru,

tu džungly prohledávali prostě i v noci,

přeměli opravdu strah,

když je šanci děti na přežití.

Trvalo to, jak říkám, ještě jedno,

už poníklikáte 47 dní,

a ten okamžek, kde ty děti našli,

ten byli jaký, ten už mohli pobsat

i samotný ty dospilí,

ty, kteří hledali, tak kde ty děti našli na koniec.

První, kde je našel, tak byli jeden z těch psů,

belgický ovčák,

přes dělety, který jsem Né Wilson,

smutná správa je,

že se sam stratil tý džungly

z hledaní.

A ten se k těm dětem dokonce přidala,

víme to, protože, jak teďka děti tráví

ten čas democný stědek na děti nakresilo

obrazek, jak dou, tou džunglí

a je tam nakresné i tedy ten pes

a i uněnapsaný Wilson.

Ten byl vlastně první, který se bolo,

že nějak něm jako dostal,

ale ty děti se,

přitom jsem putování dostali na nějakou mítinu,

kde nebylo moc stromů,

když bych z dálky moh vidět

a jeden z těch bojáků řekl,

že slyšeli plakat to batole.

No a tak se k ním samřejmě rozběhli

a první věta snad byla,

ten chlapec řekl,

moje máma zemřela,

to byla jedna z první vět

a leslík řekla, že moje hláta

jestli nebožu dál něco týdu.

A urletěli

asi nejdří do nějakého krajského města

a potom do Bogoty,

kde teďka se v něj stará tým lejkářom.

Už zanimá byly prezident.

Byl?

Sobotu myslím, se zanimá stavil.

On je považezé.

Z nějaké národní hrdiny až?

No za národní hrdiny,

on řekl, že to jsou děti džungla

a teď jsou to děti celé kolumbia.

Asi ke, esos niňů

jsou oj,

a to byl,

a když je to nenašli

z vysýlačky, které ozvalo

milágrom, milágrom, milágrom, milágrom,

což je zázrak pro každé z těch dětí.

A to je 40 dní,

jak už jsme řekli,

to je, to je, samozřejmě velký zázrak.

A když se správa byla teda zvěřeněná

potvrdzená, tenhle dí v Bogotě vylezli

na balcony začali tleská,

a auto začali na klaxoni.

Mě je vupraud ta společnost

tímhle tím příběhem žila.

Ale nejenom v Kolumbii,

to tím živlá

velká části světa, kde se to objevilo

v Vesplavu.

No ne, to takhle jsem to nemyslel,

ale učitě i v České republice

ten příběh byl sledovaný.

Učitě jo, ale já si myslím,

že bylo učitě sledovaný

v zemí, kde znají tropický paralese,

vědí, jak nebezpečný

to může jít stracit se v takovém dalese.

Myslíš i z toho důvodu,

já nevím, jak v Kolumbii.

V Kolumbii se tohle časté,

že spadne letadlo.

Tak si padá je letadlo, ale

já myslím, že ten příběh

jedna vstoupí do historii,

že tohle se až tolik neděje

za takové lehokolnosti.

Já se ptám, i z toho důvodu,

ty si v té oblasti žil,

ve Venuzule si žil, napřesl si o tom kníhu,

takže ty výš, jak to tam vypadá,

tak jako děje se,

nebo už se v minulosti někdy stalo,

když popádu letadla.

Já si tohle toho, já si tohle ho nebebabuju.

A zvláště jako čtyři malé děti.

To si myslím, že prostě opravou stoupí dojsty,

jak řekí prezident a jak to tady řada

dalších lidi a zvlášť,

že to dopadlo dobře.

Ne musím připovinit, že Kolumbii má

historii, unosů právě

bohatých lidí na politiku,

nebo lidí s koneksami,

který do Amazonské džungle

unesli Partizaně a chtěli výkupné,

nebo chtěli nějaké lepší podmínky

takže to mohlo dopadnout úplně jinak.

Když se mě ptáš na to,

když se Kolumbie něco tak výlozažila,

tak mě asi nejvíc vstává

na poměti přívěch Ingrid Betancur.

To byla prezidentská kandidátka,

kterou Fark unesla

v roce 2002

a to bylo v dobá,

kdy ta země byla opravou

v opčanské valce.

Na jedný straně levitsový Partizaně,

třiště jen polovojenský jernotky Armada

do toho kukajnové kartely,

a opravdu hrozivej věcí.

Ale ta Ingrid

v té džungly zůstala 6 let

naši v Armadalsu poděla.

A to se samozřejmě taky sledovalo

co co s ním bude, že ona na víc Ingrid

má francoské kořeny

a v té době právě se snažila

nebo byla současí kampaně

na prezidenta.

Tak to bych asi přirovnal, to bylo

taky celá ta země sledovalo,

co se v té džungly opravdu kleděje

a kdy dojde k nějaké záhraní akci

to jdouho trvalo, než jsou by zjistil, kde by mohlo byť.

Takže jí taky považilo je dlouho

zamrtovánek si říží, že tady u těch dětí,

že si lidi mysleli, že to ty děti neprežijou,

ale samozřejmě každý úplinulý den

to vypadalo, že asi to nebude

šťastný příběh.

Na konce s to šťastný příběh je Gustavo Petro

v prezident Kolumbie to označil

za případ totalního

přežití, který tedy vstoupí do historii.

Ty si sám říkal, že patrně to tak

skutečně bude.

Myslíš si, že to tak vnímá

i celá kolumbijská společnost?

Určitě, já si myslím,

že tak kolumbie po 50 letech

občanských války

po covidu, teďka inflace

jedna z práv, špatná za druhou

tak až dáte země, asi očas

potřebuje nějaký takový příběh

naděje a inspirace.

A...

Jestli to nikdo nezlechčuje třeba?

Nemem, já jsem

před pár nemluvil s jedním domorocem.

Bylo to hodně zajímavé povídání,

protože jeho pohled na

tě děti a na džungli a na všechny

okolnosti, kolem toho byly trochu jiné,

než řekněme nás, bělochu.

Zděláš, že se nezlehčoval nebezpečité

džungli, zdíká dravé zvěře.

Ale pro něj to trošku

si myslili, že to bylo trošku drama bílem,

že mluvím o tom mediálním humbuku,

sociální sítě a

emocálně vypětý plačtivý správi,

tak teda ten domoroc mi říkal.

Myslím, že to dopadne dobře

to ze tří důvodů, jednak

to jsou do moradé děti

a když narazí na nějaký kmen,

tak ten je ochráněn, že je ochráněn

a ladobtuje si, abyme si je jako zase

a prostě džunglé je naše matka

a když je světě nebezpečná

tak nám taky dává život,

takže on byl dost optimistický

i ještě samozřejmě tvrdil, že

zažil sám, že se některí členové

kmeny stratili v té džungli

a konci i nějaký zkušený lovci

z tomu svým kmeně vrátili ještě po letech

ale nebylo to tak, jako že

Stratili pojeti o čase třeba?

Stratili pojeti o čase, ale vrátili se

z nějakou novou modrosí, z nějakým

znakím novou důvodností, zkušeností

z nějakým novým a vyzem, takže ten

se na to díval trochu jinak,

ale já bych nechtěl by to vyznilo, že

úplně to zlehčoval, protože samozřejmě

je on věděl, že roční dítě

takhle vystavený všem nebezpečním džunglé

takový trošku, jiný pohled taky trošku

krytozoval tu armádu, že

se přité zachráné, jak cichoval

moc hlasitě a tím mohla

přesně si zneprát ty lesní duchy

a ty lesní duchy

ty lety, jiné bytosti byt těm dítem

mohli třeba ublížit po cestě

ale to tak to je

jeden pohled, no a já myslím,

že většina vrstě

vopravdu těm dítem držal palce

a si to sledovala den vodenné

což media samozřejmě

jim to pomáhli, že

ty media to samozřejmě sledovali

a byla tam spoustu samozřejmě spekulací

co se děje, co se neděje

jak daleko ty boháci můžu od nich být

tak nejsou, nakonece vlastně zistilo,

že ty děti byli jenom 3 hodiny chůze

od toho letadla

takže oni byli poměrně blízko

ale znovu je to tak špatné

je to tak těžký terén, že tam člověk

vlastně daje vopravdu krok

za krokem, že musí obcházet

pro dírat se

ale zvládli to

tak moc díky Edo, že

jsme tady mohli odvypravit tak nějaký

šťastný příběh

ten naslišená

tohle už je všechno z Vinohradské 12

z pravodajského podkástu

Českého rozhlasu

dnes s Edou Freislerem

mým kolegou z zahraniční redakce

který celý příběh pádu letadla

a záhrany dětí v Amazonské džungly

byl ostatně jížní Amerikajemu

blízká, břil ve Venezuela

a je autorem knihy Venezuela

rozklatráje, která byla nominovaná

i na magnesii Litteru

další téma nabídneme zase za pár hodin

vycházíme krátce po půlnoci

na všech podkástových aplikacích

a pokud nám chcete napsat

tak můžete na mail Vinohradská 12

za Vináče rozhlas CZ

naslišenou zítra

www.vinohradskou.com

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.