Čestmír Strakatý: David Matásek: Vadí mi kretenismus a kádrování, jsem vlastenec, s Landou se na politice neshodnu

Tady je Čestmír strakatý. Vítám vás u dalšího dílu mého podkástu.

Mozděkuju za všechnu podporu na hero-hero.co.l o lomenu Čestmír.

Nesjemím hostem heréc, herécská legenda možná nojisté míry.

David ma tásek. Vítám vás dobrý den.

Neurozol jsem vás na úlo.

Ne, ne, takhle ty slova jako legenda vart to léte šílen.

Já vím, já vím, ale ono v tom národním dívatle.

Když člověk hraje ty furianty, co vy teď hrajete, a ještě jednu z těch hlavních rolí, tak to už možná jená, takové barcké.

No, já se snažím se to nákne připouštět. Samozřejmě to očekávání, to cejtím, nebo cejtím to v na mě dopadá nějakým způsobem.

Ale to by děnakček ochrnul a nemokl by svobodně tvořit, takže si myslím, že to s obě a navíz to prostředí, který tam je teď v národním,

se myslím, takový nějaký svobody myslný bych řekl a takový lehce cynický, myslím ty kolegy svoje, tam Pánská Šatná je v tom letom i Dámská nezapoměl,

tak tam se nějaký barcký jako nevodpouští to.

A to prostředí je cynické jako pozitivní, já teď nemyslím, že jste to byste pozitivní.

No, já myslím, že jste se sebe trošku děláte elektraci.

To je jediná možnost, jak nezbronzovatě, nevodlejce do Sádria, neostat se bardem.

A přispívají k tomu to nová činu herní vedení, trepišovský a...

Myslím, že to tam bylo už drív, myslím, že ani Daniela by něco takového nepřipustila.

To je pravda asi. To je asi pravda. Jste spokojený herat, teď?

Spokojený je smrt. To není dobrý slovo. Spokojenost vlastně člověka nějak nepovzbuzuje, nějak ho nemotivuje.

Takže takový je kolechký očekávání.

Já přesto, že to dělám dělám jako docela dlouho, tak se vlastně na každou sezonu těším.

Vždycky se těším na setkání z novéjma lidma. To je hrozně dobrý.

Protože máme to štěstí, že máme tam ty 3 domy a tá náplně taková rozbytá správně.

Takže nemáme jenom tu kapličku, ale máme i ten tostavoský divadlo a tu novou scénu zajména, kde se dělaji super věci.

Včera jsme hráli navštěvou na nový scéně podle Emila Hakla. Super představení.

Ale není to národní. Není to to. A to jsou třeba zroma ty furianti.

Tam si myslím, že to jako tu veřejnoprávní funkci, jako že tam ní naplňujeme.

Veřejnoprávní. Věřejnoprávní. Někdy je srandovní a absurdní, čím se zabýváme.

To jsou vaše slova. V čem to je srandovní a absurdní? To heredství.

No, jsme jako děti. V tomhle to mi je to skvělíto povolání, že vlastně nestrácíme nebo neměli bychom stratit ten děcký pohled na tu věc,

nejenom na ty znešené myšlenky, které jsou třeba v tom dramatu obsažení, ale je na takové drobnosti,

protože ta hra se vlastně sklárá z nějakých situací a to musí být živý.

Musí to prostě fungovat, takže na těch skouškách jsme fakt jak děti.

Jako ty bějš jako paní predavačká, já budu jako tebe nakupovat, já budu tvojej mamiňka a ty budeš mě zlobit.

A takhle to hledáme. A potom samozřejmě, když je to představení, tak tam přichází jiná fáze,

které se zase moje autistická duše trošku sklidní a tam musí být ta přesnost.

Tam to musí být to, na čem jsme se domluvili na té zkušeně nebo při těch skouškách.

Máte autistickou duši. Já myslím, že ho. Já mám rád pořádek.

Jako doma musí to být všechno v komínkách a musí to lícovat.

Já prostě, když to není, tak mám v podbřešku takový nepríjemný pocit,

jako no prostě přeskládevám mičku, dávám páry na sušáku.

To se vždystu, že taky dělám. Mě to nějakou spokově, uklidňuje mě to.

Nevím, jestli mě to uklidňuje, ale rozhodně by to bylo jako špatně, kdyby to tak nebylo.

Ale nepřiníme se o tím, možná, že bych se na celou...

O sidi nebo něco takový, no.

Ale není to hredství, vlastně není to v tom divadle,

možná víc než třeba v seriálu, nebo ve filmu, nebo jen d.

Daleko víc jako kontrolovaných a ostrošků, že to je představěnom živé.

Ano, kontrolovaný chaos, myslím, že to je správný označení,

protože to vlastně musí to být pořád živý, musí to pořád fungovat,

nějaká ta chemie nebo ta štěáva, tam musí proudit,

nemůže to být uzamčený v denta krilu zality,

ale zároveň jsme se na něčem domluvili.

A ty technické věci, které nás obklupujou ty vyžadujou přesnost,

musíte, když je tam nějaká projekce, to musí být přesný, ten text musí být přesný,

protože ta forma je taky důležitá.

A zároveň byste teď na podzim šel za duem skúter,

za vaši mě šefečino hry, že chcete končit?

Proč?

To bylo osobní, to bylo osobní, to jsem prostě cítil.

Měl jsem vlastně asi během 3-4 roku 4 premiéry za sebou,

nejenom, která bych byl spraviedlivé, tak nejenom v národním divadle,

jsem zkoušel, že expirážel na hradě,

a na jednou jsem měl pocit, že potřebuju svůj čas pro sebe.

A to nemůžete udělat tak, že se vám řeknete,

dejte mi volnou, a teď nebudu zkoušet,

a budu tady se docházet na představení a to.

Takže jsem si říkal, že Fair vlastně je to svoje místo,

nabídnout někomu jinému,

svojá, že když přišli ty skutři, takže určitě se bou ve mou nějaké nové lidi,

nové kolegy, takže moje místo bylo volný a oni na to nepřistoupili,

což nabídli mi právě tu druhou variantu,

že bych tam moh byt ve stavu, ale nemusel skoušet,

jako aby vlastně takovém nějakým způsobem si odpočeno.

Vy jste měl pocit, že už toho prostě je moc?

Je toho moc, musíte, jako aby člověk přinášel něco nového,

něco pozitivního i tu energie, vlastně do toho skoušení, tak nemůže to být jako v omláce,

to prostě není dobrý, zachovat si nějaké jako duševní zdraví.

A je tohle něco, co třeba v tom hredském světě vdívedel,

ním vlastně je možné, není potřeba, ja nevím,

vlastně něco naplno, co to dá, dojisté míry?

No, myslím, že ne, je to jako každá jiná profese.

Ale vy jste z to tak měl, strašně dlouho, ne?

Měl, měl no, a právě to je ono.

Potom dojde k tomu opotřebení a to pak už není jako zdravý.

Už jako je zpocatě nějak, já si jako nechci litovat,

nebo já nepotřebuju vlázni, já si jako umím,

se umím jako nějak odpojít sám a věnovat se důležitým věcem

a myslím jako ve svém osobním životě.

A najednou jsem měl pocit, že ten osobní život můj jako nějak

se ubírá někedy, jenu, kde já já vlastně to nemám ani pod kontrol.

Už jenom jedu splňují nějakou logistickou funkci, tatínek,

v uvazovkách a prostě to není dobrý, to je vyprázněný.

A jak se to stalo, že jste se vlastně dostal do toho hodné kvasu,

nebo já nejím jak to říct do toho tlaku?

Já myslím, že není to úplně jako jenom můj problém,

jak jsme se na tom schodli i vyvíc lidí,

jsem články v našich odborných, řekně menovinách a tak.

A prostě je to daný, myslím, taky tou covidovou pauzou,

jak se všichni vrátili a najednou prostě ty granty musej

být splněný, vyčerpaný, lidi skládají hudbu ve vlaku

a režizéři přejíždějí z jedných generálky na druhou,

že se někde uvázali, usal a najednou prostě to musí být všechno

splněný všechny ty úkoly a to.

Takže je toho najednou jako by hodně a taky je doba taková trošičku,

je to jako hodně a český hrdci, myslím, nebo český divadelníc,

mají pocit, že pokud se neúčastně úplně všeho,

co se jim nabízí, že jim něco újako uteče,

že nedejbo, že zemřel v zapomění a tohle trá nechce řešit.

No ale či mít jste vidět, i mít jste vidět.

A ten odkaz buduje toto barství trošku.

To je strašný.

Tak z toho bych chtěl na chvilku vystoupit,

jak se na to podívat trošičku z jiné stránky.

A když mluvíte o tom, že to je trošku jako společnská věd zároveň,

taková to, ono se o tom teď poměrně hodně mluví,

že je možná špatně vytvářet něco jako kult práce

nebo prostě takové to je tí na výkon, co to dá,

maksimum ideálně a 110% a všechny ty letyfráze.

Tak vnímáte, že ten jako je tu vlastně nějaký společnský tlak na to,

že když vy si řeknete, já potřebuju pauzu,

nebo já potřebuju tu ubrat, takže jste vlastně ten špatní.

A ne myslím, tak ještě je.

To se snažím si jako nepřipustit,

nebo myslím si, že lenošení, nebo odpočívání,

nebo koukání do blbá není špatní.

To prostě by se měli lidi jako uvědomit

zajméná takový ty užtvaný manažeři

právě co mají pocit, že zemřou zapomnění a v totální chudobě.

Tak jsem si, že tohle to nevím,

některý ty vyspělejší společnosti ve Skandinávě

je úplně normální, že po desetě letech

vám ta společnost, pokud vás nechce přijít,

tak vám řekne tak, aby teď běžte dělat něco důležitýho,

něco podstatnýho.

Běžte pomáhat prostě někomu.

Přestaněte se věnovat xcelovejmi tabulkámi

a dělejte něco důležitýho,

jak by to měla být pekárna, nebo já nevím co.

A vy teď chcete taky dělat něco důležitýho?

Chcel bych něco pro sebe a pro svoji rodinu

a pro okruh, nechci říkat pro svět,

to už jem příliš na pobřelího,

ale prostě pro lidi v okolo sebe chci dělat něco důležitýho.

Chci, abych něco hmatatelnýho,

něco, co je opravdu cítit

a dá se třeba na to sahnout, ochutnat

a zgodnotit nějak jinak, k než jenom,

no, pěkně to hraje.

No to z něj, kdybyste úplně

procházel nějakou refleksí té heret,

toho herctví, jako to, co vlastně za vámi zůstáváš?

Já to máme jako by dlouhodobíjí,

nebo to se nestalo teď na jednou z něčeho nic,

ale nějak to uzrálo, no.

Potom neprzemejšli muž dlouho, ale prostě nikdy sem neměl

prostě tu sílu to udělat.

Máte poci, že to heretství nemá hodnotu?

Jo, to vůbec nespochybní.

To si myslím, že určitě jednoznačně

pro spoustu lidi je to důležitý, jak jsme pochopili právě

díky covidový pauze, lidi se vrátili,

jen prostě potřebujou to,

žádný televizní kanál sebe lepší, to vlastně jako nenáradí.

Ten autentický zážitek, ta společenská úmluva

přijít v sedu měkam nějak oblečený

a prostě se dívat na to, co my jsme si připravili.

A co je to důležité tedy pro vás?

Tuž víte, když říkáte, chtěl bych něco pro svý rodinu

nebo pro to širší okolí?

Přídeme, že to je nějak kolem přírody,

kolem zemědělství.

Uplně není to už jako větěžování té půjde,

ale nějak příroda vždy bavila,

byl jsem v tomu vedený svojím a prarodičem a zajména.

Takže mě to nějak nabíjí vůbec pobit v přírodě

a tak to považuje za nejlepší relax,

který může být.

Začnete se zabejvat, je nejma,

zpomalí se rytmus a tak.

Tak se vidíte, že je Jaro a že je Leto a tak dále.

Tak chceme se pokusit v čeli.

V čeli mě přijde úplně geniální v tomhle.

To je nějaký organizovaný chaos,

zdánlivý chaos, ale tak dobře pro organizovaný,

že to jako funguje.

Takže se z vás mistoherce stejne tak trochu v čelař?

Tak trochu, jeho přesně této spráhný sluvo.

Rád bych nějak se toho dotknul v čelaření.

Je to vlastně zajímá diskuse,

protože se hodně mluví o tom, jak v čeli ubívají,

jak přicházíme objevědi verzitu,

jak to, že ty v čeli ubívají vlastně nás může ohrozit na životě,

čili ten váš návra do toho je záky ko symbolický.

No, ale je to schodou okolnosti,

jak jsem samozřejmě to aništání to řekl,

že prostě do čtyřlety je policstvu, pokud vymřou v čeli.

Ale nevím nějak mě na tom fascinuje

ta hmyzí pokora, prostě ta hmyz

jako nemá žádný, jiný ambice,

než vlastně jako přežít a v týhle hrarchy

prostě sloužit tomu celku, a to mě přijde důvěd.

Druhou stenu hmyzci taky nebude to volno,

že jo, to dovolenou.

Ten hmyz tam jako jen nefurt.

To byste bylo furtů dívědla.

Tohle je pravda.

A za 60 dní bych měl vode hránu

a tam myslím, že není žádný bart,

myslím, v čelstvu.

Ne, jenom jeden.

Ty jste zmínout tu covidovou pauzu?

Jak se vám vracilo po covidu?

Já vím, že byste o tom mluvil,

že to bylo hodně těžký.

To bylo hodně těžký.

Je to vlastně disciplíná,

trošičku podobná jako by sportu,

jsou nějaký skills, který musíte pořád

jako kultivovat a toho anájenu

já jsem prostě měl pocit,

že toho mu nedostojím,

nejenom, že jsem jako nechtělo do divadla.

Mě se jako fakt nechtělo hrát.

A když už s vém tam přišel,

tak jsem osobi tak pochyboval,

že jsem měl úplně jako...

Nechci to tady říkat,

ale prostě jako panické ataki.

Jako mě se úplně dejchalo,

já jsem stále za tím adrem.

Dáš to, dáš to.

Dáš to přece roku a půl,

není tak strašná pauza,

jsem nebyl o sobě přesvědčený.

A co se s ním dělalo?

Zluboká jsem dejchal.

A vyhledal jsem odbornou pomoc.

A dozvěděl jsem se,

že na sebe nakládám příliš očekávání.

Příliš jako velký očekávání.

Je to těch měl zvolnit.

Takže tam to začalo.

Tam to začalo.

A ty očekávání,

to, že musíte odvést

ten jako dokonalý ideálně výkon,

to je to očekávání, které od sebe asi máte.

A to mají všichni herci.

No tak jako v ideálně případě,

a no.

Pokud to nejsou jako úplný,

když mi to jako šumák,

jak to dopadne.

Tak to, ale nesmí se to přehánět,

prostě zase nikdo neumře.

To je takový výtický,

jak se vokopáváme před premiérou,

tak já kromě zlom vás říkám,

a nikdo neumře.

To, že to je dobrý si uvědomit,

jakože nejsme,

neoperujeme dětemu nosky.

To to na fakt ne.

No jasně, ale zádné růstronu

jsou tam tí lidé, kteří příšli,

když to celá velká ideálky do toho narodního

to se asi děje hodně.

Tak asi nechcete sklamat.

No to je to, to je to očekávání.

Asi nějaká hranice

nebo nějaká rovnováha

mezi dokonalostí je sklamháním.

A pak je ještě to,

že to očekávání

často se třeba rozchází s tím,

co my jem jako předvádíme.

A proto se třeba někdy na to narodní divadlo

nahríží tak jako, no to už není,

tak jak to bývalo,

když to bár ději a ty herci.

Protože

doba se trošinku změnila

a ten způsob tý prezentace

nebo i sebe prezentace je trochu jiný

moc na to netlačíme, na to

znešenost a nějakou tu

a spíš se jako

snažíme dostat keátrum

a k takovým těm věcem,

který probíhají v člověku,

protože se myslíme, že to je nějak cenejší.

A potom samozřejmě dochází

k nárazu toho očekávání

naší práce a tam

třeba dochází k nějakým

proč vy to nehrájete klasicky

a to je klasicky jako nej.

Chceme předstělat živý umění

ne nějakou muzální

rekonstrukci

jako.

Teď jsem měl

skvělou o tásku, která mi vypadla.

Stává se nam to někde.

Zapomínáte tekst?

Tekst ne, úplně.

Mám problém se

s tím učením.

To je trošku potřebená

ta pamět.

Já jsem si to zvrátit k tomu,

co jste říkala s tím panickým atakem.

Vy jste říkala, že jste vyhledal odbornou pomoc

nějakou terapii a tak dávat

prošlo se takovou levé cí.

A to jste začalo chodit až tehdy

nebo už to bylo další dup.

Měl jsem před 10 lety

takovou životní krize nějakou

a mimo, že to máme

takovou komplikovaný

my o svéch jako slobostech nerajim,

mluvíme.

A dokonce i před kamarády,

který možná by nám pomohli

nebo vyslechli, minimálně vyslechli.

Takže já jsem prostě nasadil

tough David prostě,

silný klůk

bez problémové

až jsem prostě vážil 70,

nevím, 5 kilo.

A byla před 10 lety?

No, no, no.

Uch, ty sež plnili.

Co se z tebou stalo?

Ty máš nějaký problém, ne?

To není pravda.

Držel jsem se zárubní, abych neupat

a on říká takovou, tak futerí vešteří u mě

a rozjilo se takový kolečko

prostě

otevříc a říct

označit svůj problém

a měterá nejvíc vyhovuje

ta verbalizace toho problému

protože

taková drama terapie

třeté moji dení chleba

takže vynadat popelníku

jako svý mutátovi

to prostě moc nefunguje, to děláme deně

a to umím

jako dobré napodobitel s nic to somnou nedělá.

Potřebujete o to mluvit?

Potřebujete mluvit?

Mluvit a slyšet

třeba přehodnotit

ten hodnotový žepříček

malinko spřeházet, protože člověk

se zakonzervuje do toho

právě sebe očekávání

člověk vám pomohlo mluvit

o tom očekávání

a slyšet jiný názor

právě na to očekávání

na to co je pro tebe nejdůležitější

co je pro tebe méně důležitý

a tak dále

tak ne, to co je málo důležitý

to seš ty a musí to být úplně nahoře

jinak to mne bude fungovat

a předtěma 10 lety

co to bylo za období?

chci to říct?

tak se mi rozpadla rodina

jednoduchy to je

vaší vynou?

purčitě

vždycky to je to vaší vynou

a byste teď po 40

je to tak

mě vlastně napadlo

už, já to mám napsonu jako

prvního tásku dokonce

a nakonec se mi nepoložil

jestli byste chtěli něco změnit

životě

protože vymáte za sebou

relativně kontroversní

věci, což je třeba ten orlík

a to už je dávno, ale je to tam

a vždycky vám to někdo

předhodí

když vás chce někdo delegitivizovat

v sej diskuzi, tak vám to prostě předhodí

máte tam ty vztahy a vy sam říkáte

že ty vztahy vlastně jsou neuspěchy

ty které se rozpadli nebo nějakým způsobem

se nepovědli

tak mě zajímá, jak to vnímáte

spětně

já na to, kdyby jako moc nevěřím

nebo na to

nepovažuju to

za něco jako pozitivního

absolutně nedoporučuju

nebo ne

tohle prostě neovlivníte

to jsou věci, který se prostě stanou

jako to

jsme lidi a nějakým způsobem

fungujeme

a někdo má nějaký ambice

a teď narazí na vaše ambice

je to trošku jako to karjéra

to únava

no prostě je toho jako hodně

úplně jednoduchá v tomhletom

a druhů stranu

za svůj

za to pozitivní co se stalo

považuju to, že se

do dneška můžeme vidět

rádi se vidíme

že měl jsem ty narozeněny

teď kozby je silí

takže jsme si tam

no tam jsme se všichni jako potkali

všichni přišli

v objali jsme se dali, jsme si pusučáv

jak se máš

prostě vlastně

setkání při nějaký příležitost

je to fajn, jo, děti tam všechny byli

takže tohle

myslím považuju za doce

když vidím jak to dokážou lidi

metodou zpálené země jako postupovat

tak to měm příleží

já jsem četle, že o vás

někdo prohrá se, že jste seriový monogamista

což mě přišlo

vtipný, mítte si s toho takhle dělat srandu

to je možná součást toho

terminu z technikus a já to naplňuju

když se vrátíme zpátky k těm furiantům

a k tomu dnes ještě trošku vrátíme

nicméně otevřel jsme ty furianty

a mě vlastně zajímá to

já jsem to přestavení viděl

to co tam je jakoby moderní a to co tam je

co tam třeba i přináší

ta doba

to, že chcete to říkat trošku novým způsobem

jak to jde dohromady s to úplně starou hrou

no nejstará, ona je jako pořád aktuální

ale jakoby s tou hrou

která má trošku archaický jazyk

a zároveň tam, ale vidíte, že tam jsou prostě nové

já jsem už viděl ty starší furianty

někdy před 10 lety

a vlastně

jako je to zajímavý kontrast

jak se na to dívat?

to v týhře je

tam není změněná ani čárka

nějaký aktualizace

tam nejsou vůbec potřeba

prostě lidi byli kreténě

vždycky

a to, že prostě teď je to

vyhajpovaný

tak to prostě jenom

to do sebe jakoby zapadne nověně

jak jo

samozřejmě, že

pane režizér macháček

před 40 lety

řešil něco, možná trochu jinak

jiné problémy, ale pamatuju si, že to bylo

taky velice aktuální

spíšty vztahové věci

a to, že tam na jednou funguje to politikum

to jsme

vlastně zjistili až byhem toho zkoušení

že vlastně ten bůšek

je prostě populista

a využívá

toho neklidu v té vesnici

po svým způsobem

takže to tam na jednou

funguje jako samou samou od sebenu

jak ta se dívala to, když na tu preměru

ušel novězvolený prezident

Petr Pavel, tehdy ještě

ne, ještě ne, ještě ne

neprezident

prezident v čekání

tak je to něco novýho

prezidenta v divadle

jsme dlouho nezažili

takže to bylo jako něco

ne

taky jsem tomu neprikládal

za se velkou to, aby to člověk

nějak svozovalo

Ono je to vlastně

vzlem chcí političnosti ty hry

jak vy říkáte v tom, že

v čem je aktuální

tak to je vlastně jako kdyby on

starosta se na to vlastně přišel

s tými ry podívat, protože tak to vlastně

v té hře je, že

je to taková jako návodná

tak se pojď podívat

jak v jakém stavu se to teďko tady nachází

tak já myslím, že on to

moc dobře výjí a že se to

jenom teď jako tak

poskládalo

s tou naší preměrou

tak samozřejmě to člověka potěší, že má

někdo zvrchnosti

o vaše konání

tak to bylo dobrý

nicméně vy teď

ste hrál seriálu Polda

to poměrně úspěšný, zravojte ti

začíná nový seriár, který se ménuje

R.V.E.

tam hrajete zápornou postavu

to vás baví

je to neobvyklé

ne, já jsem hrál dlouho

zlíhochy a záporní postavy

asi ta právě

ta fiziognomie k tomu nějak přetorčuje

ale tohle je teraz zlej

který ho jsem ještě

to jako úplný bizár

navíc celý ten projekt

no, když jsem točit poprvé, já jsem zdykal jasný

to přeřel Luboš

autor toho celého

celého toho projektu

a režizér v tým výsledním věci

tak

to je prostě party boy

který má krlý furt

nějaké nápady

samozřejmě často

už tak jako realisticky

prosí vám, říkám, tohle to se nestane

tak tohle byl jeden z těch nápadů

který jsem řekl, to se nestane

na tomu nikdo nedá peníze

a za druhý on to nedotáhne dokonce

a najnou jsem stál na place

jsem to držel v roce ten text

říkal jsem si, no, teda

a teď prostě to okolí

on kolem sebe prostě na schromáží lidi

který jsou špičky ve svém oboru

prostě tak

se zvukaři neudáze, ale ten kameraman prostě

Mark Blitz

to je jako fakt vězda

a

a teď tam měl ještě víc kameramanů

než jsem zvyklej, jo, 4 kamery

jeli prostě nějaký Roninové

a tohle ty věci včetko se hejbalo

utočili na mě zvíratat divoky

a jsem říkal, ty vole, vole

se to fakt stalo

neuvěřitelný

takže z toho máte vyslveně radlost?

já jsem neviděl ani minutu

toho projektu neboužel

když byly ty projekce

tak jsem měl jiné pověnosti

a když

to vysíleli, tak jsem taky měl jiný

takže já se těším, že až to

bude přístupný, takže si to dám

celé na jednou

mám v téhle souvislosti občas

pocit, že čeští režiséři a kástingoví

režiséři neumějí moc pracovat

s tím, že se lidem mění

s tě řekl

i s tím, jak vysimění

a to souvisí s těmi negativními rolemi

nebo co to znamená

potřebujeme někoho

máčlo to Martin Hoffman

dobrý, tak toho máme

potřebujeme nějaký o toho dle

trošku zlomený charakter

tak dobře, tak Hinek Čermák

a prostě a teď a hotovo

já

si nestěžu

já jsem zaškatulkovaný

docela dobře

a občas dostal jsem docela

to s tě hrát něco jiného než to

moc děkuji, že jste doposlouchali

až jsem zbyt jak rozhovoru

nejdete na hero-hero.co

o Lomenu Čestmín a uslyšíte

v něm třeba tohle

tohle děábl vokopítko prostě

ta sledovanost a budeme dávat lidem to, co chtěji

chtěji lsd, no tak jim budeme dávat lsd

nebo jak to je teda

kde je ta hranice

zároveň byste říkali, že byste tedy

na vlastnce

a se vlastne stať

je to pokřikování

na žlutomodrej hader

mě přijde jako ubohy, to není vlastencký

to fakt ne

můžná to říkali váš terepeu

je něco podobného

jestli máte nás strah ze smrti

nebo něco takového

a já se o tom úplně ne musíme se o tom úplně bavit

můžete říct

jako takhle samozřejmě chci žít

protože to hedecké odcházení

a teď ne říkám, že vy odcházíte

ale je to jako služitá věc

český herci se sami sebe museli dabovat

protože ty kamery vrčeli

takže ten pomocnej zvuk

byl opravdu jenom pomocnej

takže pak jsme se museli

minimálně na týden zavří do nějakého studia

a tam jsme pochopili, že tohle to hraní

a tohle to hraní

takže všichlení, že jsme si to fakt udělali těžký

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.