5:59: „Chlapec z bloku 66“ o holokaustu i Hamásu

Přibrzděte za minutu šest a užijte si podkást společně s námi.

Sme Volkswagen Financial Services,

specialista na financování nových i ojetích vozů.

Vícena vdvojitvfs.cz

Já jsem ten chlapis z blochu 66,

narozen v Čiě se Arčiškosovenská republika Verehově.

Já mám druhý naroděni, to je 11.04.1945,

to bylo osvoboděni bochováltou.

Tak jsem se narodil bez rodice.

Musím se omluvit můj Český,

75 lidem nemluví Český a neslyšel Český,

takže scházejí mě slova.

Osobní svědectví, třeba 90. letého mošeho Kesslera,

přeživšího Holokaust,

nasvědzuje v Česku stále jen málo známí příběh židovských dětí,

zachránených z koncentračního tábora Buchenwald,

Čechoslovákem Antonínem Kalinou.

V roce 2012, za to in memoriam,

dostal Kalina titul Spravedlivý mezi národy,

který stát Israel uděluje lidem,

kteří ryskovali život při záhraně židů před Holokaustem.

Blok 66 byla ubikace dětí

v koncentračním táboře Buchenwald v Německu.

Je to jeden z důvodu, díky ním štuteď moše Kessler s námi sedí.

Bloku 66 se totiž odehrála jedna z méně známí,

ale oto úžasnějších záhraných akcí během Holokaustu.

Zorganizovalo jí podzimní politické hnutí v táboře,

konkrétně předák bloku 66 Československý občan Antonín Kalina.

Tento Český politický vězeň se rozhodl,

že z tábora zachrání více než tisíci židovských dětí.

Sám neměl nic společného sudajismem.

Chtěl prostě pomoci dětem, jiným lidským bytostem.

Rekli jsme si, že blok 66 by se měl v titulu knihy objevit,

protože to bylo místo optimizmu, naděje.

Bylo to místo, kde se Mošemu dostalo pomoci.

Kniha Chlapec z bloku 66, vníž zachytila vzpomínky Mošeho Kesslera

Izraelská akademička Limor Reghev, teď vychází v Českém překladu.

I proto se po dekádách života v Izraily Moše Kessler do Prahy vrátil.

O svůj příběh se s Českou veřejností dělí schodou okolností v době,

kdy se naplno rozhořel ozbrojený konflikt mezi Izraélem a militantním hnutím Hamás.

Jakou perspektivou ho vnímá 93 letý přeživší holokaustu,

pamětní kválky i prvních měsíců existence státu Izrael?

A v čem jsou příběhy, na kterých se zakládá část identity dnešního Izraele,

důležité z pohledu akademičky, která se dlouhodobě věnuje Izralskopalistinskému konfliktu?

V podkástu 559 nesnabízíme svědectví mošeho Kesslera a refleksi Limor Regev.

Je 4.6.20. tady Jelenka Kabrhelová a 559.

Spravodajský podkást ceznam správ.

Pane Kesslere, mohl byste českým posluchačům a českému publiku připomenout,

jak strastiplná ta cesta ten zhrůz holokaustu byla.

Byste tu přiležitosti vydání českého překladu knihy vašich spomínek,

která vypráví příběh toho, jak jste přežil holokaust.

Můžete popsach, jak byl příběh vaší rodiny a váš.

Národil jsem se v obci Běrechovou na Zakarpacké ukrajně.

Je to místo, kde bylo první gheto,

kde nazisti zhromažděvali židovské obyvatelstvo.

Od tamtůdho převáželi na neznámé místo.

Když přišel transport, lidé netušili kam odýždějí.

Často si mysleli, že je převážejí za prací.

Vlaky ale mířili do osvětimi Birkenau.

Po příjezdu, když přišel transport,

lidé netušili kam odýždějí.

Často si mysleli, že je převážejí za prací.

Když přišel transport, lidé netušili kam odýždějí.

Po příjezdu jsme netušili, kde jsme a co se bude dít.

Nevěděli jsme, že jsme ve vyhlasovacím táboře.

Nasledovala první selekce, kde nás nazisté rozdělili

na schopné a neschopné práce.

A tam jsem se po prvé oddělil od své rodiny.

Vlak zabrzdil a zůstal stát.

Neměli jsme po nětí, kde jsme.

Otevřili se dveře.

Měli jsme odozvíšné šrampa, na kterou jsme měli vystoupit.

I schody byl dozvysoko, takže jsme museli se skočit.

Starší lidé a děti potřebovali pomoc

a najednou se odkud si vynořili podivně vyhlížející

muži s ohlenými hlavami a v prvovaných mundůrech

připomínejcích pižama, který pomáhali potřevním dostat se dolů.

V rukou drželi obužky, kterými nás popohánili ven.

Poněkolika dnech temném, k prasknutí nadspenem dobyčáků

jsem byl rád, že jsem konečně venku.

Při selekci jsme my vězni museli utvořit dvě fronty.

Mužišli na jednu stranu ženy a děti na stranu druhou.

Mezi námi procházeli starší vězni,

kteří pomáhali nově příhozí rovnat.

Jeden z nich mě říká, ať si dostoupnout do druhé fronty,

do té mužské. Ať řeknu, že mě je už 16.

Chvíli jsem váhal a pak jsem to udělal.

Zběhl jsem do druhé fronty a při selekci jsem řekl,

že mě je 16 let.

Tam mi pak ukázali, kterým směrem mám jít.

A díky tomu tu s vámi sedím.

Díky radět cizího člověka a tomu,

že jsem zahl, že mě je 16 let.

Dostali jsme pokyn pokračovat dál do prava,

kde nás zapíšou a rozstřídí na práci.

Před námi se táhli dlouhé, dřevěné baráky.

V dálce jsme viděli komíny, ze kterých stoupal černý kouř.

Ne přišlo nám na tom nic divného,

měli jsme přece pracovat v továrnách.

Neviděli jsme, že v Birkenau je jen jeden druh průmyslu,

mašiné rě smrti.

Šli jsme dál.

Došli jsme na místo, kterému se mezi vězni přezdívalo Kanada.

Jsem se dodávkami svážila všechno zavazadla ponechaná na rampě.

Byhem čekání na registraci,

jsme sišeli první stríbky informací o krematorích

a o díbelské lži,

díky které se němcům dářilo zajistit si součinnost

nic netušících obětí až do chvíle,

kdy už bylo pozděklás odpor.

Okolní svět nemohlo pochopit, co se v Osvětimi dělo.

Jen pro posloupnost, přijeli jsme do Osvětimi,

hned pokrátke karanténě jsme nastoupili do Lagiše,

což byl malý sousední pracovní tábor.

Tam jsme strávili několik měsíců,

než mě přesunuli do pracovního tábora o světím Tri Buna,

což byl jeden z pobočních táborů o světimi určeník o trocké práci.

Vyrábil se v něm kaučuk.

V roce 1944, kdy se do vychlazovací mašinérie dostali maďarští židé,

vyvražděvali nacisté deně obrovské množství lidí.

V tůdobu už bylo v táborech slyšet, že se blíží fronta

a nacistické velení proto rozhodlo o postupném ústupu.

S Osvětimi začalo vypravovat pochody smrti

a tak vyrazil v lednu roku 1945 i tábor Buna.

Byl jsem sám.

Nedeli nám čas se připravit.

Kolem nás běhal SS-áci a žvali na nás rozkazy.

U brány se sradili do trojstupu a takhle smeta museli čekat

připravení vyrazit na pochod.

Dali nám jasně na jevo, že kdo neuposlekné rozkazy bude zastřelen.

Stmívalo se, ústě sněžilo.

Stáli jsme tam zmrzlí na kost, vyčerpaní a slabí.

Vyšli jsme z brány tábora a odbočili do leva na temnou cestu.

Pochodovali jsme s vyžným krokem v trojstupech,

kolem nás o zbrojení SS-áci, připravení kdykoliv střílem.

Udo se zastavil, aby si na chviličku vydechl,

byl na místě zastřelen.

V určitém okamžiku výstřely ustali,

ale zima a mrás nebyly o nic milozrnější.

Na pochod s mrtí jsme vyrazili v lednou 1945.

Byla zima, ale my jsme na sobě měli letní uniformy.

V té době už na cisté ani nevyrábil jiné.

Nafasovali jsme tedy letní hoděv

a v něm šli několik dní do tábora Glajvics,

který je na území Německa.

Tam náložili návlaky s otevřenými vagóny

a transportovali nás do Buchenwaldu.

A věděl jste v tu chvíli, co sedělo s vaší rodina?

Nevěděl jsem vůbec nic, nic.

Ta cesta byla strastiplná.

V otevřených vagónech bylo tak nadspáno,

že se v nich nedalo sednout.

Mačkali jsme se hlava na hlavě.

Část lidí neprežila.

Zbytek přeživších seděl hlava na hlavě.

Po cestě jsme jedli sníž.

Opravdu nevím.

Proce zrovna mě podařilo silou vůle vydržet,

tak ostatních podlehlo pokušení

a na posledy zavrlo oči.

Pamatují si, že jsem měl před sebou jediný cíl.

Neusnou, dýchat dál.

Poprním dní cesty přestalo sněžit.

Be sněhu nás začala trápit nesnesitelná žízeň.

Na jedné z zastávek jsem cítil,

že už to bez pítí nevidržím.

Přikázali nám na chvíli vystoupit

a já se rozhodl oslovit jednoho zvojáku.

Ačkoli to bylo životu nebezpečné,

jestli by nám nedalo trochu horké vody,

která vytékal asisterný úlo komotivy.

Řekl jsem svému přítališanimu,

že nás nejspíš nezabije,

ale i kdyby to udělal,

stejně náš život už za nic nestojí.

Voják naštěstí souhlasil.

Voda, kterou nám přinesil nás, zachránila.

V Buchenwaldu proběhla další selekce.

Kdo mohl pracovat, něco se naučit,

šel na jednu stranu,

do ne, šel rovnou do plinu.

V Buchenwaldu byl děcký blok číslo 66,

kde bylo na tisíc dětí ve věku 12 a 16 let,

byli to jen chlapci.

Já jsem byl mezi nimi.

Blok 66 se nacházal ve spodní části tábora,

prísko lesa.

To místo bylo obkopené bažinami a močály,

které představovali zdravotní riziko,

a odlavního tábora nás odděloval

vysoký plot nabitý elektrinou.

Žila tu asi tisícovka dětí.

Blok 66 byl nesmírně přeplněný.

Přični měli 4 nebo 5 plater,

ale ani na ně se všichni nevešli,

takže něktejí zdejně museli spát na zemi.

Přesto jsme byli v děčním za to štěstí,

protože naše podmínky byli výrazně lepší,

než lezbytku tábora, což nás zachránilo.

Za to všechno jsme vděčili členům

podzemního táborového hnutí našim vedoucím.

Kalina se o nás starala po všech stránkách,

nad kterými měl kontrolu.

Na rozdíl od toho, co jsme znali z jiných táborů,

nás tady nikdo nebyl, zacházeli s námi spravedlivě

a jídlo se přidělovalo rovným dílem.

Byli jsme většině vyhledovili i v Buchenwaldu

jsme dostávali jen jednou deni řídkou polévku.

Ráno a večer jsme se museli spokojit z vodovou kávo.

Až když válka skončila, uvědomely jsme si,

že nám umístění v doku 66 skutečně zachránilo život.

Dnes jsme byli v Praze na vštívit hřbitov na Olšanech,

kde je hrob Antonina Kaliny.

Cítím, že ve mě je kus jeho života.

Antonin Kalina byl tím, kdo nás děti zachránil.

Nejen tím, že se staral o to,

abychom v Kinderblocu měli lepší podmínky, co jíst,

abychom nemuseli na Appleplatz.

Těsně před osvobozením, před 11. důbnem 1945,

nám Antonin Kaliny byl, když byl,

když byl, když byl, když byl, když byl.

Těsně před osvobozením, před 11. důbnem 1945,

nám Antonin Kaliny řekl,

abychom se všichni zbavili židovských znaků

a vyměnili si oblečení s mrtvými polskými vězni.

Když pak SS-áci přišli do bloku,

Kalina tvrdil, že tam žádní židé nejsou,

čímž většinu děti zachránil.

Vzpomínáte si ještě, jak jste se cítil,

tehdy jako 13-14 letý chlapec,

když vaše děctví přetrhla druhá světová válka,

toho obrátila vzůru nogama.

Hned po osvobození přišli do tábora Američané

a začali rozdávat konzervy sídlem.

Tí, kdo ještě měli sílu, si pro ně běžili.

Všichni byli leta vyhladovět.

Ale kdo se najdle hned, tak to nepřežil.

Americká armáda nás umístila do SS-ckých bloků

a začala reconvalescence začali nás vracet do života.

Zůstali jsme tam ještě několik týdnů.

V kníze je velmi slavná fotka z té doby,

která později vyšla v novinách.

Udělali Američané.

Jsem na ní zachycený já s kamarádem Shanim

a všechny další děti skindr bloku.

Sám jsem fotku viděl po prvé,

až před dvěma 3 lety, když vyšla v novinách.

Hárec. Překvapila mě, že jsem se tam našel.

A jak se to pak stalo,

že jste se schledal se svojí mamiňkou?

Američané nám přeživším nabídli ještě v táboře možnost,

že bychom mohli přes Franci emigrovat do spojených států.

Ale já i celá skupinka dalších kluků jsme to odmítli.

Chceli jsme se vrátit domů.

Chceli jsme zjistit, kdo se vrátil, kdo přežil, jak to tam vypadá.

Popravám, že jste se vrátil,

kdo se vrátil, kdo přežil, jak to tam vypadá.

Po pobytu v táboře jsme se zotavovali ještě několik týdnů

v sanatorium v Praze.

Tam nám dali trochu peněz,

a vystavili nám do časné doklady.

Takže jsme se se skupinkou kamarádů vrátili domů.

Doběrechova.

Našel jsem tam úplně zničené město.

Měl jsem ale štěstí.

Podkal jsem svojí se střenici,

přečkala válku v Budavešti a tak přežila.

V běrechovu také hledela příbuzné.

Vrátil se do bytu, ve kterém předtím naši příbuzní žili.

Ubytovala mě u sebe a řekla mi,

že moje matka je naživu a že se za pár dní vrátí.

Setkáň s maminkou bylo hodně těžké, protože maminka hodně plakala.

Řekl jsem jí, že já už dal plakat, nemůžu.

Pro obato bylo velmi těžké.

Když jsme se uklidnili,

šli jsme se podívat do našeho původí.

V tu chvíli tam byla základ na sověcké armády.

Tak jsme dál zůstávali v bytě po příbuzních.

S maminkou a příbuznými jsme poválcem

luvili o možnosti odstěhovat se do Izrále.

Československou už tehdy podporovalo

nově vznikající stát Izrael, především s braněmi.

Přeživší z koncentračních táborů

dostali od československé vlády nabídku,

že se mohou usadit na státku.

Po sudeckých Němcích,

které vláda po odsunu znárodnila.

Tak se i část moji rodiny dostala do sudet.

Hospodařili jsme na státku,

který nám byl přidelen.

Pomáhal jsem s různými zemědilskými pracemi,

než jsme se rozhodli,

že se začneme připravovat na emigraci do Izrále.

Až bych se měl vyučit nějakému řemeslu,

které by mě v nové vlasti uživilo.

Když mě bylo 15 let,

odstěhoval jsem se do Jablonce nad Nisou,

abych tam by studoval šperkařství.

Když jsem složil zkoušky a získal výuční list.

Pak jsme se rozhodli emigrovat,

postavili jsme si dřevěný kontejner

a do něj složili své věci.

Na konci roku 1948

jsme vyrazili do Izrále.

Do Izrále jsme se dostali přes Itálii.

Několik dnů jsme čekali na loď

v italském Janově.

Přistáli jsme v přístavu Haifa

v lednu roku 1949.

Izráli v tu chvíli byla válka

a já jsem jako jediný syn

své matky dostal odklad.

Nemusel jsem narukovat do armády hned

i když Izrael v té době potřeboval všechny síly.

O rok později jsem do armády narukoval.

Bylo to pro mě důležité období.

Dostal jsem zbraň československé výroby,

kterou československu dodávalo do Izrále.

A cítil jsem se velmi posílen.

Po letech bez moci, kterou jsem zažíval

za války, jsem konečně držel

v ruce zbraň a věděl jsem,

že když na mě budou střílet,

můžu se bránit a palbu opětovat.

Na svátky Chanuka jsem dostal

s armády pár dnů dovolenou

a tehdy jsem poznal svoji budoucí ženu.

Bylo jí 17, přišla s rodiči

na Chanukový večírek

a byla to láska na první pohled.

Až do dnešního dnes jsou naše cesty spojené.

A hlavá mi Babatršan.

Vy jste do Izraele se přestěhoval

emigrovalisté ve chvíli, kdy se utvářel

nový stát.

Jak ním máte to, kam se duchem

ta země posunula?

Izral se rozvinul i přes nepríznivou

bezpečnostní situaci.

Je to ekonomicky i jinak funkčným společnost.

Nedokážu hodnotit to, co se děje dnes.

Nedokážu říct, jak to může dopadnout,

ale věřím, že zvítězíme.

Vítězí, vířím.

A jak to vním máte

čelí podle vás teď

Izrael existenčnímu ohrožení?

To, co se teď děje v Izraeli,

to, co udělal Hamás,

je snad horší, než to, co dělalo SS.

Zhlediska míry z věrstef

a hloubky toho, co provedli,

že nám, dětem, holik lidí unesli.

Hamás vyprovokoval válku, kterou musíme vyhrát.

Kde jel chaselit a Hamás,

že tohle je kajamiotiv.

Máme štěstí v tom,

jak k současné situaci

přistupují spojené státy,

že Izrael podporují.

Americký prezident Biden okamžitě přijel do Izraele

a řekl, že ve 40. letech

se zažidy nikdo nepostavil.

Teď se na naši podporu Izrael může spolehnout.

O tom, co jste prožil,

často vyprávíte mladým lidem a dětem.

Přiděla jsem na internetu nějaké přednášky

na univerzitách.

Co byste chtěl, aby si z něj odnesli?

I třeba v kontekstu toho,

co se děje teď v Izraeli

a jaké reakce ze světa přichází?

Hlavním poselstvím knihy je to,

aby se podobné věci už nemohli odehrát,

aby se to znovu nestalo.

Tuto část historie si musíme připomínat,

tím spíš, že to není tak dávno,

co se to stalo.

A obecně o věcech je potřeba mluvit

a netutlatě.

Aby se pod hladinou vody netvořili

temné proudy, o kterých nevíme.

Musíme si připomínat lidskost

a základní hodnoty

a musíme také zůstat dělít.

Jen pokud to budeme pozorně sledovat

dokážeme věcem bránit

a předcházet.

Také sledom moc krát děkujeme za rozhovor.

Děkujeme.

Já

jsem vešte

rád

český lidi

a můžu těst

svojou jazykou

a rozumit

to zestalo.

Mám rád

ta chlata,

že jsem rozhodil

přesat

sefer historii

odnout le doktor

mořegers.

Já moc děkuju,

že jste s námi ten příběh s dílem.

Děkujeme.

Jedeme v tom stále s vámi.

Objevte svůj vysněnivů

s nejvíhodnější splátkou na trhu

od Volkswagen Financial Services.

Na www.fs.cz

můžete nové vozy s bohatou výbavou,

pojištěním a servisem

na operativní lýzink.

Limor Regev je

expertkou na mezinárodní vztahy

a Izraelsko-Palestinský konflikt

s Hebrejské univerzity Vieru Zalémě

a je autorkou prvotiny chlapec

z bloku 66,

která zachycuje příběh mošeho Kesslera.

Co vás

tak především holokaust

je neoddelitelnou součástímého

života, patřím

k 3. generaci potomků

původně velkých židovských rodin

z Polska.

Mí prarodiče z obou stran

od tamtud uprechlí na sklonku 30. let

a jejich rodiče,

bratři, sestry, s trícové,

tety, bratranci a sestřenice

byli všichni vyhlazení

a splinování v koncentračním

táboře Treblinka v roce 1942.

Pamatuju si,

jak jsem jako malá dívka chodila

k dědečkovi na návštěvu

a on si mě vždycky posadil na klín

a přeríkával mi jména všech

svých příbuzných, abych je nezapoměla

a možná, aby je on sám nezapoměl.

A bylo to vždycky moc dojemné

a já jsem už teď věděla,

že budu chtít jednou taky udělat něco proto,

aby byla vzpomínka na holokaust

uchována. A pak o mnoholed

později jsem narazila na mošeho příběh,

protože jeho vnuk je už od děctví

velmi dobrý kamarád mého nejstaršího syna.

A tak se naše rodiny sprátelili

a já v jednu chvíli zjistila,

co všechno moše prožil během holokaustu.

Když se konal obřad Barmycva

pro jeho vnuka,

dal mu moše jako dárek staré náboženské

knihy, které spolu s ním

přežili holokaust.

A v tu chvíli jsem věděla,

že pokud mi prokáže tu čest,

ráda bych se psela jeho příběh,

aby se o něm svět mohl dozvědět, protože

dlouhé roky o tom prostě mlčel.

A tak jsem za ním hned ten večer přišla

a řekla mu, že pokud se rozhodne

svůj příběh zdokumentovat,

byla by pro mě čest můstím pomoct.

On chvíli váhal, čemuž jsem samozřejmě

rozuměla, protože chápu,

že takový návrat do minulosti je těžký.

I já jsem z toho měl obavy,

abych mutím třeba nějak neublížila,

když otevřu staré hluboké rány.

Je to velká zodpovědnost

si takové věci vyslechnout

a nespůsobit přitom bolezd.

Číst třeba i mezi řádky

a netrápit toho člověka přespříliš,

ale zároveň od něj získat všechny informace.

No a pak mi zavolal

a řekl, že je ochotento podstoupit

a tak jsme se nad tím jeho životním příběhem

začali pravidelně scházet

a dávat ho dohromady.

A já jsem opravdu šťastná

v první řadě z toho, že on sám

je s tím výsledkem spokojený.

Ale je těším je i to,

že ta kniha vyvolává zájem

na hře a lidé na ní načině reagují

a velmi často od nich zaznívá,

že by to měla být poviná četba

na středních školách po celém světě.

Myslím tedy,

že jsme společně udělali něco opravdu důležitého.

Tak kniha teď vychází v Češtině,

v jazyce, který može Kessler mluvil o děctví

a děje se to ve chvíli,

která je pro Izrael obzvlášt těžká.

Nacházíte v tom příběhu něco,

co je i pro vás osobně relevanctní,

když přemýšlíte o Izraeli, o Palestině

a o tom, co se teď děje.

Ano, samozřejmě.

Především bych řekla,

že ten příběch chlapce z bloku 66

je příběhem bojelického ducha

proti barbarství a proti temné stránce

lidské skušenosti.

A je třeba tady rozlíšovat

mezi politickými konflikty

výstaví jasně definované,

zlo a dobro.

A nic mezi tím.

Jste být na té správné stranie

nebo na té špatné

a naštěstí pro mošeho se zrovna v Buchenwaldu

ze všech místv v Evropě

našlo dost lidí,

kteří se rozhodli v zepřídzlu

postavit se na stranu dětí

a ochránit je předne bezpečím.

Ne protože jim jak zvlášť

záležilo na židech jako takových,

ale protože jim záležilo na lidství

a udělali nic špatného

a odcitli se v táboře

jen protože měli židovský původ.

Nebylo v tom nic politického,

nešlo o lásku k židům

nebo o nenávist k židům

šlo o víru v člověka

a oboj za budoucnost lidství.

A úplně stejné je to teď.

V Izraeli probíhá konflik

mezi Izraelci a palestinci

a to je konflikt, kde si člověk může vybrat.

Komu bude stranit,

jestli Izraelcům nebo palestincům

nebo palestincojného.

To, co Hamás provedl sedmého řína,

nemá s politickým konfliktem

nic společného.

To palestince nijak nereprezentuje

a způjndoufám.

To reprezentuje opět jen

tu nejtemnější stránku lidské duše.

Někoho, kdo je tak plný nenávistě,

že dokáže působit boles dženám

a malým dětem,

a to tak brutálním způsobem, tak barbarsky,

že tam skutečně nelze

najít žádnou politickou rovinu.

Nebo palestincích.

To jsou zločiny proti lidskosti,

hrůzy, proti kterým by se měli

jasně postavit každý z nás a říct,

že něco takového nepodporuje.

A já bych si opravdu moc přála,

aby palestinci jasně dali na jevo,

že se od toho distancují.

Já se dokážu z totožnic lidmi,

kteří palestince podporují.

To je v pořádku, pokud jde o jiné situace,

opravo na sebe určení

a nezávislost.

Ale tohle není ten případ.

Tady se bavíme o terroristické organizaci

s rovnatelné s islámským státem

nebo s nacisty,

která má jen jeden cíl,

a tím není o svobození palestyny

ale zničení Izraele.

Aby v celé zemi od Jordánu

až ke středozemnímu mořine byl žádný žit.

Posledním dotakle uvažoval

a mluvil, Bill Hitler,

takže já tam vidím úzkou spojtost

a doufám, že ji uvidí

zbytek světa a pochopí,

že to není ostraňení Izraelcům

v konfliktu s palestinci

ale oza ujetí postoje tam,

kde na jedné straně je lidství

a na druhé zlo.

A jak se cítíte, když sledujete reakce

ve světě, ať ve spojených státech,

v Evropě na blízkém býchodě

nebo i v rozvíjejících sezemích,

kde mnohokrát lidé ventilují

přesně to, co jste teď popsala?

O, je.

Cítím přitom v zásadě to,

že to je velmi nefair, protože se domnívám,

že je Izrael odsuzován za to,

že chce využít svého základního práva

se bránit.

Nemyslím si, že by se jakákoliv

země světa smířila s tím,

že má na svých hranicích

terroristickou organizaci,

trát už legytímní hranici své volně

překročí, vtrhné lidem do jejich

a pak i 1400 povraždí

a víc než 200 odvlečí

jako rukojmí, při čemž se dopustí

tak ohavných zločinů,

jako je masové znásilňování na poli posetém

těli zabitých lidí

nebo uřezávání hlav dětí

před očima jejich rodičů.

Chci říct, že kdokoli v tuhle chvíli

demonstruje za palestince,

přehlíží to zásadní,

že je potřeba demonstrovat

proti těmto zločinů.

A pokud to neděláte,

že dokážu mít naprostou empatii

s nevinými palestinci,

kteří umírají v gaze.

Ale v Německu taky umírali neviní Němci,

protože se vedla válka proti nacistům

a nebylo na výběr.

Bylo třeba zničit režim

v čele s Hitlerem.

A v Japonsku na konci druhé světové války

také neumírali neviní lidé

proto, že by někdo chtěl zabíjet civilisty.

Ale proto, že válka není sterioní.

A někdy se prostě musíte zbavit vlády,

která ohrožuje svět

který extrémizmu z Hamásu

představuje hrozbu pro celý svět,

nejen pro Israel.

Takže já jsem přesvěčena,

že lidé, kteří teď demonstrují,

nevidí celý ten obrázek.

A myslím si, že kdyby se něco takového

stalo v jejich zemi,

také by od nás očekávali,

že podpoříme je,

a ne teroristy, kteří jim povraždili děti.

Mělej bychom vysvětli,

že ve své akademické práci

se zabíváte studiém

Izrelskou palestinského konfliktu,

věnujete se řešení konfliktu

stahováním s území

mezinárodní mediací i tím,

jak Israel vyhodnout, co je hrozby.

Tohle všechno jsou tématá kolem,

kterých se točí dění na blízkém východě

v těchto dnech.

Můžete se znalostí,

tohoto kontekstu popsat,

jak si Izrelská společnost je schopná

s tím traumatem steroristického útoku Hamásu

poradit, a v co může

závětné socié, které se točí dělat

a kde to může toho východit?

Myslím, že to je závětné

i závětné socié,

tak především je Izrelská společnost

šokovaná a zdevastovaná,

protože ta zvěrstva

se děla přímo v domovech civilistů.

V místech, kde byste naprosto nečekali,

že tam někdo vtrhné,

zabije vám děti a otáhné vás do gazy.

Všechno ta strašná zvěrstva,

která tisíce terroristů

z Hamásu tenden napáchali.

Myslím, že to může Izrael vést

dvěma cestami.

Přité je první může dojít

k odbourání veškrédu věry,

kterou dosud Izraelci k palistincům měli.

Izrael vznikl jako post

traumatický národní stát

v důsledku holokaustu

a pouhý den po vychlášení nezávislosti

byl svými arabskými sousedy napaden.

A tak si Izraelští občané hned

v počátku o svojili pocit

nebo snad životní postoji,

že musí mít neustále poruce zbraň,

které bych nám uchránili.

Šestidení válka do toho konfliktu

vnesla nový element

a to jsou okupovaná území,

což je trochu jiná záležitost.

Ale pokud se budeme znovu bavit o tom,

zdá věříme nebo nevěříme tomu,

že se s palistinci můžeme dohodnout

na nějakém mírovém uspořádání,

které by, jak pevně doufám,

vycházelo z dvou státního řešení,

tak ten devastující útok

ze sedmého řína může mít

za následek to,

pokud Israel nechá strah

a paniku vyvolanou bezpečnostními ohledy

pře moci touhu po míru.

To je tedy jedna možná cesta.

A já doufám,

že se po ní naše země nevidá,

protože to není tak,

že si můžete výbírat,

s kým uzavřete mír.

A palistinci jsou na téhle půdě naši partneri.

A tak chci věřit,

že Israel poté, co zlikviduje Hamás,

protože nemá jinou možnost než Hamás zlikvidovat,

Hamás nevědná váza palistince

a jak doufám, ani je nereprezentuje.

Že pak skrátka,

Izraelci budou truchlit nad tím,

co se stalo a nikdy na to nezapomenou,

ale dokážou znovu věřit těm palistinciům,

kteří nepodporují Hamás,

těm neviním civilistům,

kterým Hamás také ubližuje

a společně s nimi se vydat

cestou mírového urovnání konfliktu.

V to doufám.

Nevíme o všem, kam nás zavede realita.

Myslím ale, že by opravdu pomohlo,

kdyby Izraelci uviděli

a vyšeli podporu ze strany palistinciů.

Ne podporu Izraela

jako politické entity,

ale Izraelců jako lidí,

kdyby se jim dostalo slov účastit

a porozumění, které v poslední době

přicházalo třeba ze strany

arabských Izraelců.

Noho z nich dalo na jevo,

že nepodporují vraždění

genocidního typu, jakého jsme byli světky.

A kdyby to udělalo víc lidí

dokonce i tě, kteří s Izraélem politicky

nesouhlasí, kdyby řekli,

že to nejen o Izraelcích a palistinciích,

ale o nás jako lidských bitostech,

že to je oboji za lidskost

a odcouzení nelitského barbarství.

Pak si myslím,

že by palistinci dokázali

proniknout k srdcím Izraelců

a pomoci v zájemnému porozumění

a přesvětění,

že z nás mohou být partneri,

že můžeme žít společně

a možná budeme mít jednohodné imír.

Až se tu nedůvěru,

podezírání až patné pocity

.

Je to ale vůbec možná,

když vezmeme v potas násilí,

které mu tu dochází.

Izrael se

hopitelně brání,

ale kritiskove připomínají,

že jsou to do velké míry palistinchší civilisté

v gaze, kdo platí za kroky Hamásu

vysokou cenu.

Je možné za takhle komplikované

situace prorazit,

že mi se to společy

nesouhlasí.

komplikované situace prorazit z, která mezi oběma stranami vyrostla,

když lidé i vycházejí z jiných informací, jinak se k té současné situaci vztahují.

Vy si dokážete představit způsob, jakým tak rozdílné společnosti oslovy.

Nevím, kež bych na tuto otázku měla odpověď, ale znovu, Hamás si zvolili palestinci v gaze, aby území spravoval.

Zároveň si ale chopil moci na city force?

Ano, ale předtím se konali volby.

Nedokážu říct, zdajem můžeme považovat za legitímní činé, nejsem odbornice na palestinskou vnitřní politiku.

Ale doufám a věřím, že palestinci teď možná mají šanci se za sebe postavit.

Pokud si přejí dynou správu než správu Hamásu, možná je právě teď často říct.

Nevím, proč se tak neděje.

Možná se bojí, možná Hamás podporují, ale Hamás je podle mě zodpovědný za občany pás magazy.

Izrael je může varovat, říct tím, aby se přesunuli nebo opustili svá obidlí a neviní civilisté, se tak mohli vyhnout bombardováň.

Všichni vřátelé mého si nasou vojáci, z nám je od narození.

Neublížili by živé duši civilistovy v boji, pokud to je možné.

Nikdo nechce obyvatelům gazy ubližovat.

A znovu, stejně tak jako nikdo nechtěl ubližit za druhé světové války civilním obyvatelům dráždian.

Ale americká armáda a spojenci museli dráždiany bombardovat, pokud chtěli Hitlera porazit.

Válka není sterilní, dochází vník chybám a bohužel někdy není na výběr.

Chtěla bych doufat, že svět, společně s nevinými obyvateli v gazedá Izraeli šanci se bránit, aniž by přitom trpěli civilisté.

Nikdo v Izraeli ani izraelské armádi není na missy, jejímž cílem by bylo vraždit neviné palestince.

Ale situace je strašná a Hamás nedal Izraeli na výběr.

Myslím si, že ani Česká republika, ani spojené státy nebo německo, Francie, Británie, žádná země by se nechovla jinak,

kdyby čilila podobné situaci, jaké byl sedmého řína vystaven Izrael.

Změnila jste důvěru mezi Izraelci a palestinci, a mnohé se točí kolem důvěry i v mezi národním prostoru.

Prořadu lidí, jak uvádějí je těžké věři tomu, že Izelská armáda skutečně dbá na životy civilistů v gaze,

kdy s gazi každý den přicházejí zprávy o civilistech zabitých při bombardování.

Jak je to z důvěrou v samotném Izraeli?

Po těch utocích rada Izralců mluvila o tom, že ty události odtrásli jejich důvěrou v Izralskou vládu i v Izralské ozbrojené síly.

Soutit v Izraeli cítit následky toho odřesu, a je možné důvěru obnovit.

Oktober 7. Dojíte nějaké reprekačení na to, a možná to důvěřit?

Myslím, že v Izraeli máme velký problém s důvěrou části veřejnosti v Izralskou vládu.

Je to především záležitost posledních desetím měsíců.

Kdy se odehrála celá série protivládních demonstrací kvůli snaze kabinetu Benjamina Netanyahu a prosadit reformu soudnicty.

Do útoku ze sedmého hřína byla Izralská společnost hluboce rozdělená.

Jak měla, ale přijde nebezpečí z vnížku?

Izraelci mají tendenci se okamžitě semknout a myslím, že teď je země jednotná tak,

jako v posledních měsících rozhodně nebyla.

Lidé si navzájem pomáhají a dělají všechno proto, abychom toto obtížné období zvládli,

ale musíme rozlišovat mezi vládov a armádov.

Rada Izraelců možná dokonce i většina společnosti, podle mě momentálně není spokojená s vládou.

Důvodem jsou její předchozí kroky i to, že premiér Benjamina Netanyahu odmítá převzít odpovědnost za vše, co se stalo.

To naopak Armada udělala.

Jasně řekla, že vyvodí ze selhání důsledky, i když ze všeho nejdřív musí řešit válku s Hamásem.

Takže důviera Izraelců vevládu je nyská, ale důviera v Armádu je podstatně vyšší.

Sedmí říjen určitě způsobil velký propad. Armada lidem nepřišla na pomoc v čas.

Vedlo k tomu víc zůvodu. Hamás odvedl pozornost Armády, selhali i z pravodajské služby.

Osbrojené síly budou jednoznačně muset dukladně prošetřit, co všechno se v ten den stalo.

Z druhé strany Armada je organizací, kde každý z Izraelců někoho má, sloužívní naše děti, naše manželé, naše odcové.

A i proto Izraelci důvěřují tomu, že Armada nejde vraždit civilisty.

V gaze umíráci vilní obyvatelstvo ze dvou důvodů.

Někteří neopustili prostor, o jehož vyklizení je Izraelská Armada požádala.

Možná odejít nechtěli, možná je Hamás nutí, aby zůstali.

Možná někdo ale nemohl, protože je třeba stadí, nebo nemohoucí.

Někteří možná nemohli, ale pokud jsou například v nemocnicích, tak by měli být chráněni.

Lidé vzahraničí velmi rychle přicházejí z odcutky,

třeba když došlo k výbuchu v nemocnici v gaze,

svět okamžitě přijal za svou palestinskou verzi,

aniž by ověřil zdato je, nebo není pravda.

Izrael okamžitě čelil obviněním, přišli protesty, nepokoje, demonstrace.

Lidé ani nepočkali, než se zistilo, co se vlastně stalo.

I když pak vyšlo na jevo, že šlo o chybně vypálenou palestinskou raketu,

která původně míhrila na Izrael.

Já žiju ve středu Izraele.

Moše žije v Ramat Gan, u Tel Avivu.

Je mu 93 let a čelí bombardování.

Nepovedlo se jim ho zabýv, díky Bohu,

jen díky tomu, že se Izrael snaží chránit veřejnost

proti raketovým štítem Iron Dome.

Jehož ukole mě likvidovat rakety vypálené hnutím Hamás.

Jen v posledních dvou týdnech cítí v Izraeli dopady konfliktu úplně všichni.

U mě doma i u Mošeho doma se budí dětiv na prosté panice zvukem sirén,

které oglašují další raketové útoky

a jediný důvod, proč nejsou mrtvé, je ten,

že se je vláda snaží chránit.

Je velmi jednoduché vidět palestinské civilisty,

kteří umírají v gaze,

ale než lidé přídou s odcutkem,

a než si udělejí názor,

měli by rozumět šeršímu kontekstu.

Izrael je národ, který se té měř povedlo vyhladit,

a to nejen jednou.

Nejdřív v Evropě, pak čilil válce den po vytvoření vlastního státu,

pozdějí během jomky purské války,

kdy ho napadli okolní země a chtěli ho zlikvidovat.

Myslím, že tomu všemů by lidé měli rozumět

a měli by mít napaměti, že Izraelci, Židé,

se chtějí bráni.

Ano, v politické rovině můžete vynit Izrael,

že se nestáhnu z některých území.

Ale to je teď jiný příběh.

Je to příběh konfliktu, který se samozřejmě

musíme snažit vyřešit, musíme jednat o jeho urovnání,

věřit, že se ho povede narovnat.

Ale zabíjení civilistů to nejsme my.

A pokud k tomu během konfliktu dochází,

není to proto, že bychom si to přáli,

nebo že by to byl náš cíl.

Je to proto, že někdy bohužel,

není jiná volba.

A z pozice akademičky, která studuje konflikt dlhodobě,

vidíte teď nějakou cestu, kde eskalaci současné situace?

Jediný způsob, jak je teď možné konflikt zmírnit

je podpořit Izrael v nezbytných bojových krocích vůči Hamásu.

Sou války, které si vybíráte,

a pak jsou války, ve kterých bojovat musíte.

A toto je jedna z nich.

Nejde o pomstu, jde o spravedlnost a lidskost.

A myslím, že pokud právě toto lidé na celém světě pochopí,

pokud v sobě dokážou najít empaty

a postaví se za Izrael,

pak může přijít druhý důležitý úkol.

Zjistit, jak můžeme pomoc obyvatelům

gazi znovu vybudovat své životy bez Hamásu.

Ažít v míru a v bezpečí,

které si zaslouží stejně jako Izraelci.

Leymor Regev, autorka kněhy chlapec z bloku 66

a odbornice na Izralsko-Palestinský konflikt

ze Hebrejské universtitě vědu zalemně.

Noc děkujeme.

A to je ze čtvrtečního vydání

podcastu 559 Vše.

Praďte se k naším epizodám kdykoli.

Všechny jsou na seznam správách,

podcastových aplikacích i na platformě

podcasty.cz

Pokud pro nás máte nějaký tip,

komentář či dotaz, vyšte nám

naše adresa je za minutu 6

za vynáč soz.cz

Najdete nás i na sociálních sítích.

Instagram.com

když máte výstavit,

když máte výstavit,

Najdete nás i na sociálních sítích

Instagram a Twitter

Čerix.

To byla Lenka Kabrhelová.

Češím se zítra.

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.