Opravdové zločiny: #242 - Vaše tajemné příběhy XVI.

Dobrý den. Dobrý den. Jak můžete vidět? Vy co? Nevidíte, tak to je blbý, ale můžete vidět za námi červená barva.

Tak je čas na vaše příběhy. A já jsem měno chtěla říct, protože je na to vždycky zaplnout a děkou, že jsme to připoměla.

Jak se řekla, vy co nás vidíte? Občas někdo z vás píše, že koukal na Spotify s videem a že už to tam s videem nemá. Na čí straně je chyba.

Tak prosím vás, my jsme to vypnuli proto, že to dělalo hrozný bordel některým lidem a nešelim potom ani ten zvuk.

Takže my počkáme, až se si Spotify popere, až to velepší ne všechny druhy telefonu a pak zase za chvilku to zkusíme, ale není chyba na mošem přímači.

Každopádně, jestli cete obraz taky YouTube, pokud cete jen zvuk, tak Spotify je pel podkáz, cokoliv chcete. A jsou to vaše příběhy a budeme zase na poloviny.

Protože?

Protože...

Já si někdo dám padě předela z dlovo.

Nej, na se o to, že některý ty příběhy, nejsou plně košer, řekla bych, jsou tam některý slova, věty a fráze, který YouTube úplně nemá rád.

Tak my si teď kadáme takovou softovější verzy a tu druhou verzy najdete na klubu.

Prostě aby nám to jako prošlo celý, tak vám rozpolíme.

My jsme to tady mohli všetko mít, tak.

Já jsem začnešli?

Tak já můžu začnit.

Ahoj holky. Pracují jako zdravotní sestra na urgentním přímu a dělám noční služby jen o výkendech kvůli studiu.

Naše ambulance jsou čtyři oddělené místnosti a služíme podvou se střičkách.

Byl chladný pochmurný den a ošklivá služba.

Kvůli naší neuspěšné resus citaci a exitosu ještě v záchrance.

Kolem třetí hodiny ráno kolegině usouděla, že si půjde lehnout, protože byl klid a žádné pacienty jsme neměli.

Já jsem zostala vzhůru a dělala věci do školy upočítače v první místnosti.

Přela jsem nějaké věci a na jednou se ozvala rána.

Jako by někdo zabouhl dveře v té místnosti, kde umřela ta paní.

Nebyla žádná šance, že by zde tak kolegině byla.

Máme kamery okolo celé a ambulance a viděla bychí, kdyby tam šla.

Měla jsem strach, ale kvůli tomu, že jsou chladné dny, tak se nám sem často dostávají bezdomovci.

Šla jsem tam a nikdo nikde. Zamkla jsem v té místnosti a dělala dálé úkoly.

Na jednou, ale někdo zazvonil na dveřích. Koukala jsem v tu chvíli na kamery, ale nikdo u zvonku nebyl.

Ten cyklus zvoniní se opakoval asi 3x.

Přišla kolegině, která pomem vysvětlení byla stejně vystrašená jako já.

Pouze opuzorníují, že zvonek máme pouze jeden, u kterého přímo máme kamery a elektrika nevypadla.

No nic, pokračovali jsme dál v činnosti jako předtím.

Jen jsme pouze byli spolu v jedné místnosti, protože jsme obje měli strach.

V té místnosti je pevná linka. Málo kdy na ní někdo volá.

Pouze, když je obsazený hlavní telefon.

Sedili jsme, byli myšlenkama úplně někde jinde.

V tu chvíli se ten telefon rozeznil, ale jiným tonem než zvoní obvykle.

Myslili jsme, že zvoní telefon té druhé, ale po vzpamatování, že naše osobní telefony to nejsou,

jsme neměli odvahu to zvednout. Telefón zvonil asi minuto, ale připanalo nám to jako hodiny.

Telefón nechtěl zavěsit a přestat zvonit, tak jsem ho zvedla.

Tam rozstřesený starý hlas se mě zeptal, proč se mý nedala napít a zavěsila.

Sa cím jít louklé jako o závod, protože u neuspěšné resucitace,

kdy jsem ještě živou paní ošetřevala, tak chtěla dát napít,

ale kvůli léč bě, závodce, zobrazovací metodě, kde musí být člověk nalačno,

se mý napít dát nemohla, i když paní opravdu naléhala.

Naštvaným hlasem se mý odbývala, protože jsem napaní měla svou práci

a po hártrpělostí mi přetekl, i kvůli tomu jsem pak měla špatné žíli

a paní mi dost cukala.

Jo, na futpopisu je tu situaci v tomto, jo, prosím nás ještě jenu,

já jsem to, ona ta paní naléhala a ona jen naštvaným hlasem ji odbývala,

ne, já jsem to buchopola, že ji odbývala do telefonu.

Jo, ona to těži píše, že je měla ta paní špatné žíle.

A ona jináš, že ji odbývala naštvaným hlasem ještě, když tam byla, když žila

a tím, že se cukala, tak měla špatné žíli.

Při poslední prozby opití se její sece zastavilo a už se nikdy nerozjelo.

Do dnes si to vyčítám a ten telefon jsem už nikdy nezvedla

a když posílám, a vždy posílám jiné kolegině,

občas si myslím, že tam někdo mžoural a jak jsem byla rozespala,

tak jsem mohla mít nějakou halucinaci, ale vystrašilo mě to natolik,

že noční služby už mám pouze povinností a neoblibou,

jako to drív bývalo. Mějte se krásně a hlavně ve svých super pokástech.

Pokračujte.

Tak já tady mám také nemocniční témat.

Ahoj holky, pracujena LDNC jako sanitářka a samozřejmě moji hlavní zábavou

o nočních službách je hlavně váš podkást, ale k tomu, co jsem chtěla napsat,

moje kolegině mi často vypráví příběhy, co si jim stali na tělo cvičně,

pro upřesnění na konci jedné chodbě tělo cvična,

kam chodí v fyzioterapeutic vyčit z pacienty.

Je tam obříz zrcadlou a dvě lehátka, které oddělují z ději

a jsou tam dva stoly a kolečkové židle.

Tychle příběhy jsem vždycky ráda poslouchala už jen,

protože mě se nikdy nic strašidelného nestalo,

nebo jsem si to vždycky nějak logicky vysvětlila.

Jejich historky se týkali třeba toho,

že pokud si tam šlen na chvíle lehnout na lehátku,

tak cítěli, jak když je z něj někdo tahal dolů,

nebo slíchali různé zvuky,

nejeden člověk mi taky říkal,

že viděl i postavu v tom obřím zrcadlé a podobně.

Dnes byl tady můj den.

Kolem půlnocej jsem šla udělat hděnup k pacientům

a vejdu na pokojčích sloč 4,

který je nejbližetělo cvičně.

Když v tom sliším, jak někdo někde s něčím šustí

a pak jako by něco hledal ve vozíku,

kde jsou pleny, podložky a takové věci.

Jen pro informaci ten vozík stál na protipokoji, kde jsem byla.

Myslala jsem, že to je kolegině,

tak jsem tomu nevěnovala tolik pozornosti,

když jsem ale vyšla na chodbu, někdo tam nebel.

Pokračovala jsem dál v práci

a když jsem došla až skoro k poslednímu pokoji,

stalo se to, co mě utvrdilo,

v tom, že moje kolegině si opravdu nevymýšlí.

Někdo jako by začali jezdit z kolečkovou židlí,

nebo s ním aspoň manipuloval,

tak i někdo vndával papír z tiskárny.

Dodilala jsem co jsem měla,

a běžela jsem za kolegou a říkámo,

že tři jsem se trásla jako dragý pes.

Vešli jsme tam, rozvítěli a skutečním papír

v tiskárně byl skoro vytažený

a žirdle odsunutá od stolu.

Ovšemom mohli to udělat fyzioterapeutky,

které si přes den po sobě neukledili,

ale podle toho, co jsem slyšela, tomu nevěřím.

Je jedná hodina ráno a v půlpáté

má mít udělata hygienu znovu.

Nechce se mi, mějte se krásně,

vaše zločenožrovutka a nežka.

Tak, mám tady další, o.

Celý život jsme bydleli nadědiny

v rodiném baráku, nahoře mi s rodiči,

dole baby a děda.

Časem jen babička. Měla jsem k ní vždy strašně blízko,

a když byl nějaký problém, vždy jsem baby podporovala,

jako celá rodina.

Už jsem byla dávno dospěla a už se mi chodila

s mým současným manželem.

Mimochodem známe se přes internetvou seznámku

a i přes mraky, pytomců, tam najdete i lásku.

Dokonce i sestřenkám a kamarádka

tam našli manžely, takže naděje je.

Babička se dlouhá léta lečila se vším možním,

ale byla to taková ta čiperka.

Pak jednoho rána babička odešla, ve své postely,

vypovědělo její srdíčko, ve spánku

v 85 letech. No krása.

Byla jsem poslední, grusný večer přetím mluvil

a ještě se mý přála e. ch. vyspí.

Rámcově za týden, dvá, se doma začeli dít dívné věci.

Měli jsme asi 10 let elektrické hodiny,

které ale měli porochu.

Jsem tam pípali, někdy pípli jednou, třikrát, někdy minutu,

nešlo to vypnout a ani nastavit prostě šunt.

Nicméně už dlouho, dlouho nepípali.

A na jednou začali pípat i několikrát deně.

No to ještě nikogo nepřikvapilo.

Asi za týden se nám začal nulovat čas na mikrovnce.

Což si řekneš jasně vypadl prout.

Jenžená stejném okruhu byla i trouba s hodinami,

a pak přišel největší div.

Začala se nám samozapínat televize.

Nikdo v obýváku nebyl.

Stávalo se to náhodně.

Stalo se to různím členům rodiny.

Někdy vypínala máma, já, jendy se je gra.

To už jsme se trochu mezi sebou bavili,

že jistli to nebude babi, nebo co.

Pak jsem by zdál sen, probuděla jsem se,

posteli, a babi stála nade mnou.

A já, babi, co tu děláš?

Babička, jsem se na vás přišlenům podívat,

jestli spíš?

Všem jsem to řekla,

řekla, že i kdyby to byl duch,

že je to přece naše hodiná,

milovaná babička.

A tak co jako.

A vzali jsme jí mezi sebe.

Když se vřevali hodiny, řekli jsme,

ahoj, babi máš se.

Když se zapla televize,

uždy na nějaké ulici nebo telenovelé,

řekli jsme, babi nekoukej na ty kraviny.

A počas se se vše pomalu,

když se pomínáme.

A teď ještě jedna.

Dokud jsem byla bezdětná,

chodívala jsem s naším ohařem ráda běhat,

a chodila jsem vždycky běhat

se zbraní.

A v našich zeměpisných šířkách dívne.

No to je.

Ale teď jsem me tím jako přemýštela,

že to je celostí.

Co se řokou?

Hele, jsi máš zbrojak, tak jako poje.

No, teď jsem z tej stratila.

Jasně.

Prostě se bála.

A mezi poli u vesniček s 300 obyvateli obzvlášt.

V polích spíš potkáte

kance nebo volně pobíhající psy.

Proto jsem neměla ostré.

No tak ještě.

Takže to měla na kance.

Prostě kdyby náhodou,

ještě tak to chápeme.

Jednou v teplem lednu takhle běžím.

Psa mám na volno.

Vždy jen tam, kde široko daleko vidím,

jinak ho mám na vodítku.

A běhávala jsem tak 7 km.

Takže běžím lesní cesta

opadané listí,

vidím široko daleko, bezvolně s košem

a na jednou nevím odkud se vyřítil

se napsa Rotweiler.

A už oba stojí a vrdší na sebe.

Můj chudák je poloviční a ještě má koš.

Řu, kde je,

kde má pánička a podobně

a pořád běžím a tahám kvér.

Psi se do sebe pouští, tak já pádím.

Cizí pe se leká,

můj je zvyklý.

Za stojí.

Za sebe pouštím

a pádím druhou slepou.

Psi zase v se v šoku zastavují.

Už jsem na dosach pepřového náboje.

Chci vypálit plin

proti cizímu psovi, kde si v lese.

A

na jednou vidím, jak se zdálky

řítí vyděšený majtel toho psa

a volá

a toho nechám a co se stalo.

Jo, to bych nebyla já.

Ač udržovaný byl můj colt veľmi starý.

Při druhé ráně se zlomil

a vymykač a bubínek

se po výstřelu nedokonale otočil.

Pepřový náboj ten nemohl projít komorou

a vystřelel dozadu.

Ano, z půl metrů mi přímo do obličeje

a já rozpumpovaná adrenalinem

a byhem jsem si nadíchala plné plíce.

Naštěstí pán si v tu chvíli

odvekle psa.

Můj se pozorně vrátil k noze.

No co vám budu, přežela jsem to.

Ale jako pokud chcete opravdu zajímavou zábavu

na nedelní odpoledné doporučuju.

Mála mamce, ta pro mě přijela autem.

V očích ano se to teda řezalo jako čert.

Doma jsem si obličejí mela vodou

což bylž patý nápad.

Očipu se se inus vyplavili a celkem rychle

a přestali řezat ještě v autě.

Ale pokud by se vám něco takového stalo

otírejte kůži něčím masným

takže olej sádlo nebo indulona.

Teprvo z vodou totočí začíná

fakt pálit. No a plíce, tebo leli

při každým nádechu. Po inhalaci

káry to asi za dvě hodiny přešlo.

Faktém je, že od té doby bych asi člověku

pepřák do ksichtů nevpálila ani v sebe obraně.

Teda, a v sebe obraně klině.

Je to děs a fakt vám to

fakt vás to vyřadí.

Takže holky, opatrně.

To je hustý.

To bude jenom.

Vyžiši, že má novou baretu

a je spokojená.

Já zapecnu.

Takže opatrně s těm

ochranejmi prvkama.

No tak když vás mělo přepadne

tak opatrně nebudte.

Jak už je.

A vám tady ještě píše,

abyste měli psy ulázani, to je doce

a pojint, jako že když tě ps běhajne

vol, pak se to nestaneme.

To je největší kravina a mě se li bylo,

že paního měla puštěnýho a měla

měl koš.

Já úplně nesnáším jiho psa, několikrát

napadl velký pez.

Ten grádo napadl do Twiler a to bylo

strašný, já jsem nám naštěstí byla

a já bych ty paníčky

normálně řezala

holí.

A to, že mě řeknete, ale vonehodné

mě nezajímá.

Já nejsem ten člověk, který uvidí pit

Buláru a Twailára řekne si, že to je

zabiják, ježiš Maria vůbec.

Ale ať má ten koš, je to pro nás

všechny příjemnější.

Čiva, vy si nechte na vol, to mě nezajímá.

A mobslíčky.

Tak, dobrý den, zrovna poslouchám

váš díl podcastu, kde

o divném pánově, který sledoval

slečnu v obchodním domě

stalo se mi něco podobného

a

já budu říkat v preskem obchodním centru, poblíž

kongresového centra, to je

Praze, jo.

Tehdy bylela slečna blízko

ocečka, příklad, já se pět mi stej podepsaný,

jo, míša, takže míša bylela v té doby

poblíž ocečka, a jednou po cestě

do mu dobytu, do ní, malem

vrazel zvláštní pán.

Ten krácem tomu nepřikládala žádnou váhu,

ale asi to nebyla náhoda.

Pán byl vyšší, hubený, tmavé, neupravené

polodlouhé vlasy, a v obličej byl

strašně bledy.

Věkovietsce A-45 let, pozdravil mě

a začal se vyptávat kamidu

a jestli bydlím poblíž, vyprál

strašně děvně a zvláštně rychle mluvil

a někdy opakovala stejnou větu

dvakrát. Já mu samozřejmě

neodpověděla a slušně jsem mu vysítlela,

že to není jeho starost.

Zabočela jsem do ulici, kde jsem bydlela,

když 10 minucem potřebovala zajít do toho

obchodního domu, abych koupla

dárek k narozeněnám pro moji sestru.

Vyšla jsem z domu, projistotu se je

rozhlédnou, nikde nikdo, tak do vklidu

na metro, na pražského povstání.

Stojím, čekám a najdnou se všimnou,

že ten zvláštní chlápek stojí na nástopišti

a taky čeká.

V hlavě jsem si říkala, okáklid to je

náhodá, bedlí poblíž, někam jede

a zrovna to časově vyšlo.

Že pán nastoupil se mnou,

jel stejným směrem a pečli vysledoval,

kdy vystoupím. Znažel se být

nenápadný a stal opodal, abych se ho

jako nevšimla, ale samozřejmě

že jsem tušila, že je něco děvně.

Nechtěla jsem dělat panikov, hlavě si říkám,

že to může být pořád ještě náhoda

a až se uvidí,

že se uvidí až vystoupím.

Na co myslíte? Pán vystoupil taky.

Říkám si dobře, do do nákupáku

když oba pán výjde ven z metra

a půjde si po svý, ale ne.

Čel pěkně za mnou, držoval si vzdálenost

ale nebyl moc blízko a

ale ani bych se mu nestratila.

Ten grát mě bylo 23,

ale chytla jsem úplnou paniku.

Rychlé volám se gre,

to už jsem byla ve Vistibulu ocečka,

že mám strah a ona ať se běžím

schovat k někomuze sekuryty.

Řeknu vám, vyšla jsem do obchodějáku,

proběhla jsem první patro, aběžela

jsem na eskalátory, abych věla

bych se nestratila.

Potom zpatra vidím jeho, jak rychlé jde

a nakukuje obchod po obchodu doleva

doprava evidentně mě hledal

a nenapadlo ho, že už jsem o patrovíš.

Ten grát to pro mě byla hrozný zážitek,

ale jsem rychlé domů a zamklase.

Volal jsem přítelovi i rodičům, co mám dělat.

Nechtěla jsem moc plašitele, byla jsem rozhodnout

a že pokud by se to náhrout,

opakovalo zajdu na policiji.

Bál jsem se chodit do domu a vždycky

přinávratu jsem se rozhlížila,

musel totiž vědět, kde bydlím,

myslím, že mě sledoval, jak zacházím do domu.

To se mi potvrdilo zhruba o týden později,

když jsem na vstupní dvěřích nešla pověšenou růži.

Velmi přišerně, protože jsem věděla,

že nejen vývek, kterém domně bydlím,

ale i ve kterém bitě.

To už jsem byla rozhodnout a že vše náhlásím na policiji.

Nakonec se ale vše vyřešilo za mě.

S přítelem jsme se krátce na to rozešli

a já se odstěhovala.

A jsem byla mladá, aby strašená.

Zpětně si ale říkám,

že jsem pán na náhlásit měla,

aby se incident neopakoval a neoptěžoval někoho jiného.

Děkuji všem, že zdílí svoje zkušenosti

a věřím, že pro někoho bude moje zkušenost

po učením, že je potřeba se více dívat kolem sebe.

Myslím, že pán mě mohl mít vyhlídnutou

delší dobů a jenom jsem si nevšimla.

No tak růže na dveřích?

Je to trošku strašidelný.

Ale má tady slečna pravdu,

když samíc taky ostané,

tak kdyby to přistalo, tak asi to nahlásit,

aby se předešlo.

Tak minimálně se třeba zjistí,

že dovidním byl platonenský zamelovaný,

že ona se nemusí bá,

že ho není nebezpečný.

Přeba do vonice, ale může se jít.

Moc vás zdravím a prosím o zachování anonimity.

Tak.

Můj příběh jezdob mého nerozvážného mlání,

kdyby bylo asi 14 let

a společně s kamarádkami jsme objevovali svět.

Přičo bydleště byl internát

služící pro studenty blízké střední školy,

případně pro studenty

a jiné osoby ze zahraničí.

Moje kamarádka potkala na dopravním úzlu

chlapce ze Slovenska,

který pozval do pronajmutého pokoje

na onom internátě.

Kluk se jí líbil, chtěla na pokoji jít,

ale samozřejmě nejé sama, protože co kdyby.

Vzala sebo u mně.

Kluk na nás čekal před internátem

společně si ho dalšími kamarády.

Jeho Slovenština nás natolik učerovala,

ale všechny strachy a obavy hodili za hlavu

a šli bychom

s nimi i na kraj světa.

Stačilo však jít na pokoji.

Klukci nás fikaně protáhli

přes vrátnici, kde se děla postarší dáma.

Normálně se na vrátnici dávali

točiš doklady pro přehled osobnitř budovy.

Nás tedy nikdo nezaznamenal.

V pokojí jsme tedy byli já

a kamarádka a čtyři klukci

ze Slovenska. Nejprve byla zábava.

Legrádskej v těpi, však to znáte.

Násleně jeden z nich zamknul pokoj

a bylo to.

Hlavní kluk

vytáhl rybičku, to je ten pfff

a se kterou si začal hrát

a u toho nám povídal,

že zítra odjíždí všichni prícpátky na Slovencko

a že nikdo netuší,

že jsme na pokoji u nich a vůbec s nimi.

Protože mi z námi neexistuje

žádná vazma

a že by si s námi teď mohl dělat

co by se mu zlíbilo.

Ostatní klukci se smáli,

přikivovali a jeden se posadil

mě na pohovku a přitakával.

Moje kamarádka začala lomcovat s klikou,

otevřít však nešlo.

Já byla nadolík zaskočená a strachy bez sebe,

že jsem skoro ani nedýchala

a hlavou se mi dokonce ani nic nemotal.

Prostě úplně štronzo, nic, konec.

Toto trvalo nekonečně dlouho.

Nakonec ten hlavní schoval rybičku,

posadil se ke stolu na židli

a řekl nám, že jsme hloupé,

že nikdy nesmíme s nikým cizím na pokoji

ani nikam, kde to neznáme,

že celé to dívat dlou děl, proto aby nás poučil.

Poté odemčel dveře,

my utekli a já zůstela naprosto

ponaučená dokonce života.

No, hezky.

Tak já mám příběh, tady je podepsená barča.

Zdravím, děvčátka,

když bylo mojí ceřice a dva roky,

umřel mi děda.

Celá rodina jsme hodně vnímaví.

Vještění, duchové, prostě taková

normální rodinka.

Po smrtě dědi, dědy,

jsem vypozorovala, že cera dene stojí

a dělá, že telefonuje.

A z někým si povídá.

Ten dotičný podle cere byl v telefoní budce,

kterou máme přímo před domem.

Cera mi řekla, že tam je děda a povídají si.

Ne přišlo mi to zvláštním, protože

dědu znala a říkala, že má berli

a když skončili

přišla a řekla, že děda užšel

za babičkou.

Jako ten telefoná, když skončila.

Takže jí následně,

já následně volala babičce

a oznáme lají, že děda je na cestě

a dědesky otevřili dveře

od dědovi skřiň snářadím.

Ty bláho.

Takové ty stare, jak byly s tím magnetem

a kovou tyčkou po celé delce,

co zapadala do těch zarážek,

když ještě měá babička taky tůle skříň.

Po stupem času, jsem ceri vyrobala

z dreva telefon, ať ty hovory má lepší.

Je skvělý.

Vypravila mi spousty věcí, co si s dědou povídali.

Já po ceri vyřizovala vzkazy

od dědy babičce a tak to šlo dál.

V poplu roce hovory ustali.

Když ceri bylo šest let,

byly jsme u babičky a byly dušičky

a rozhodla jsem se, že uši čas konečně dědu navštívit.

Děda nesnášel květiny,

takže když jsme byli na cestě na hrbitov,

koupala jsem láhové pivo

a říkala se, že mu udělám radost.

Cera se mnou uroděné hrobky nikdy nebyla.

Prošli jsme branou a cera se rozešla

a šla přede mnou, jako by věděla kam.

Obrovský hrbitov

a přesně věděla, kde máme hrobku.

Dušla kní a říká,

ahoj, dědo, dlouho se nezavolal.

Kvěli se povídali a když jsem se chystala,

že půjdeme, cera ukázala na fotku dědy

a říká, kde je tohle mami, říkám,

že děda, ten z kým si přeci povídáš.

Kvěli na mě koukala

a říká, tohopá, na neznám,

děda je tenhle.

A ukázala na fotku mého pra dědy,

kterého jsem neznal ani já

říkal v době, kdy já jsem se narodila,

takže není šance, aby ho znal ani s fotek,

protože pra dědu nežádné fotce nemám.

Takže z toho vyplívá,

že za námi chodil pra děda

a ceda je vnímavá stejně jako my ostatními.

Ty se krásný a pokračujte dál.

Hustý.

A já mám taky duchařinu.

Tak dávaj.

Ráda bych vám napsala a podělela

opár zvláštních věcí, které sedí

v bitě mamejenky mého muže.

Když mám strah z nadpřirozená

tak jsou tyto události pro mě

docela zvláštní, možná i desivé

a byla bych nejradi, kdyby se nic takového nestalo.

Manžilova mamejenka žije na severu

Čech vědné menší vesničce.

Žije ve velikém starém baráku,

který je rozdělený na několik oddělených bitů.

Mamejenka bydlí úplně na hoře,

a ke jimu bitu patří i stará strašidelná půda.

Začalo to už dávno,

kdy by můj muš Jirka vyprávěl,

jak hlídal malou cerku své sestry.

Já sedil zády ke svému pokoji,

kde byly otevřené dveře

a v pokoji úplná černo-černátma.

Malá holčička, která mu seděla na klíně,

se najdnou zadívala do té temné místnosti

a začala se smát.

To je jedna z událostí.

Kdy jsem jednou v tom pokoji

s Jirką přespávala,

stalo se něco, s čeho měm razí.

Šla jsem ten večer spát, drív jako můj muž.

Když potom pozdí přišel ke mě

a snažilo se usnout, moja ruka se zvedla

a začala se mávat do okna,

které je v tom pokoji.

Nejhorší na tom je,

že ani nevím, že bych to udělala.

Bylo z toho docela vyděšené,

ale nakonece na to zapomělo.

Další událost o nohobetu,

která mě hodně děsí,

je když se růženec s kříškem,

který vysel na zdě,

sám od sebe odsetl na pohovce,

která je vzdálená přibližně 2 metry

od oné zdě.

Nebo soška Anděla,

když do obývacího pokoje.

Jíž dvakrát byl otočený obličem kezdi,

nikdo nechápe, kdo ho tak otočil.

Do onohobitu vedou staré drživěné schody,

které moc rády vržou.

Jednou dokonce tak moc,

že si Jirková marka mamka myslela,

že jsme přijeli na návštěvu a šla nám naproti.

Když ale na schodech nikdo nebyl,

tak nám telefunovala, kde jsme,

že na nás teď slyšela na schodech.

No a my v tu dobů,

bytě ani v domě nebyli.

Uprostřet noci se zasprobudila,

protože jej probudilo cinkání.

Cinkání, které vycházalo z takového

vánočního zvonění, jedná se o svícen,

pod kterým se zapáli svíčky

i svíčka teplem pohání svícen,

který cinká. Jeho takli ten starý.

Ale žádná svíčka zapálená nebyla.

Svícen se točil sám

a do černočerné tmy

se ozívalo pouze ono cinkání.

Dějí se zde i další věci.

Tohle mi přišlo nejzajmevější a pokud chcete,

můžete to zahrnout do vašeho videa.

Nutno ještě dodáte, že v onon bitě

žil celý život pán se svou ženou,

který poté ve stáří odešel.

Mnozí věří, že právě on,

či jeho duch má na svědomí, on je zvláštní jevy.

No, já tady mám

příběh zo Slovenska

a já tady nebudu na strápi tím,

že bych se to pokoušel či s Slovenské,

ale pokusím se to přeči s Česky.

Já se na mě nebojete zlobit,

ale je to pro dobro nás všech.

Můž, podívej.

Ahojte, první příběh.

Naši koupili takovou menší usedlost

u prostředníčeho, stará farma.

Nevlastní otec

je Lemrá, jakou světy ještě neviděl.

Lemrá je v Slovenčině

a se stejně významově

jako čeště nevidí.

A tak ani po desetě letech,

co tam bidlí,

není opravená,

ani ta obytná část,

abyste si to dokázali představit.

Když jste chtěli přejít

z obýváku

do děckého pokoje,

musíte výjít na chodbu,

která vedla do jedným místnosti

bez dveří.

Takže v děcky nepríjemný pocit,

pohled do země,

abych nekoukal do týdváví díry,

kde na mě může cokoliv vyskočit.

A já jsem tam teda nevidlal,

už od střední školy jsem v podnajmech

a žiju v zahraničí.

Občas jsem tam ale přijal

a vždycky jsem si říkal,

že jsem jenom podělaný od strachu.

Tady je to zprostějc, ale podělaný

od strachu.

Jednou se ale stalo,

že jsme byli doma všichni,

jako že je asi nějaká rodina

a událost.

A začali jsme se

začali jsme si povídat

trošku uprímnějí,

že teď rozprávať,

trošku uprímnějíši je.

A mamka přiznala,

senzitivnější paní

aby

ten domy čestila.

Protože už do delší dobu

výdela stíny a věděla,

že v tom doměnej jsou samy.

No ale aspoň je reagovala, rozumíš?

Tak byliž jsme z šalvi a sež vykuřovat.

Aspoň něco děláš.

Jako nečekáš, až se to rozjede na plípecky.

Ale že teď už je všechno v pořádku.

A na to reagoval brácha.

No a co to děvčátko v zadní místnosti?

Protože předpokládám tam to bez hvěří,

všechny jsme zůstalé ticho

a nechápavě jsme se na něj dívali.

Mysleli jsme si, že se dělá srandu.

On ale pravidelně

výdala malý děvčátko,

který se hraje v té témný místnosti

vzadu v domě.

Tak jsem si ho zepta,

odpřed se nekoupil rovnou letenku

na druhý konec světa.

On je tak velký

mám v pažista.

Řekládám do

spisovný nebo slušnější češtiny

a nebo slušnější poví

vydane

řečeno

plekmatik, takže jenom reagoval

a dětníkoho neotravovala jenom s tam hrála.

Nevím si bych byla úplně jako v podě,

kde bych vydala holčičku,

jako ducha, která se jenom hraje,

když nikoho neotravouje, že bych ti jako neřešila.

A se bych ho řešila?

Ty bych si řekla, monsterom hraje hodné holčička,

chodná, byste neviděli žádný horror,

když se z hodní holčičky stane demon.

No, mít takého koule,

vidíš, že vláďá se mnou soulasí.

A druhý příběg

se stál jem osobně.

V bytě, kde povodně bydlalej,

jako 13 lety spával v místnosti,

ve který předtím býval

Ujoje Strejda.

Kdo je Ujo?

Slovencky.

Ujo.

Já neměl se Ujo-Slovencky.

Můžeme to dát.

Mám telefon.

Jsme teda za idioty, ale já fakt nevím.

Ujo.

Jsme náslovo.

Předem koukáme pořád nad Strejc.

Takže

předtím teda

tam býval jo Strejda,

který byl odsud odvezený do nemocnice,

ale po cestě do té nemocnice zemřel.

Měl jsem s ním v celku dobrý vztah,

a

proto jsem se tam nebal spát,

ani vidlet,

protože byl strašně logický,

když s ním máte dobrý vztah

a byl toho nejčlověk,

tak se samozřejmě nebejte bát.

Jednu upršenou noc jsem se ale vzbudil,

protože jsem slyšel děvný zvuky.

Jako kdyby něco chrčelo

a šeptalo.

Neburul hát,

polil něj studený pot.

Zvuk, kdo těž vycházel z rádia,

který patřilo

právě

zmenovaným u Strejci.

Hodnou chvíli

jsem uparal do brutálního strachu,

úplně jsem nemohl

a pak jsem teda vyběhl

zpokoje za tátou, který byl vedle.

Povídal jsem mu,

překvapivě velmi vklidu, co se děje

a on

najdnou zblednul.

Popravím, že taťka bude vědět.

On totiž se svým bratrem

neměl dobrý vztah

ani se nepohnul,

jen mi říkal, ať se nevymýšlím,

když byl vlád.

Dobře jsem na něm ale viděl,

jak extrémně se bojí

a že tu noc ze svýho pokoje nevitáhne paty.

Takže tam poslal se na to rád pár.

Vkorčil jsem teda dnes

pátek do toho pokoje

a první, co jsem udělal, bylo,

že jsem rádio vytáhnul z elektriny.

Samozřejmě nebylo zapnuté,

ale tak prosichr.

Vidíš, vládě prostě má počepicí.

Lähnul jsem si a asi víte, co přijde.

Hrčení, šepot a tak dál.

Nevím, jakým zázarekem jsem usnul,

no to já bych tady neusnul.

Jakože potom co vtřejmě vytáhnul z zásovky

a futby se z něj ozdívali zvuky,

tak bych asi neusnul.

Když jsem se vrátil ze školy,

šel jsem krádiu,

abych vymyslal, co s ním

okoloněj byl ale obrovský

mokrý flek vody.

Nechápal jsem to.

Nepovažuju se za hloupí ho,

ale koukal jsem na to

věděl, jaká by je.

Tak jsem se jenom párkrát nadechal

a říkal jsem si,

že když nenajdou racionální

vysvětlení, tak něronou doezou sanice.

Což chápeme?

Zal jsem rádio do ruky

a vytekla z něj voda.

Celej čas bylo

zapojené kabelem

přímo na satelit.

Neptejte se proč, nevím.

Když pršelo, do satelitů natekla voda,

která potom přeskabel,

přešla až do rádea,

který pak vydávalo teď divný zvuky

a v konečném důsledku,

protože to proteklo tím,

způsobila ten mokrý koberec.

Kabel jsem odstranil a s větěti

vse straši denlánoce, už neopakovala.

Máme tedy realní řešení situace.

Vláďo, tleskáme.

Tleskáme, vláďovi.

Míte se krásně, susen ty živé a na svobodě.

Tak to je mazet.

A teď mi řekí, jsi dát ještě jeden,

který mám úplně kratunkej,

takže je hrozně hezkej.

Ahoj, zločinu řouti,

taky bych chtěla přispit svoji trošku domlína.

Před pár měsící mi odešel táta.

Mámka mi vyprávila,

že se jej zruba před týdnem,

cca a čtvrt roku potom, co odešel,

zdal sen, kde u nich domá

byla mamka taťka a jejj ségra.

A v tom snomu je táta,

seřval mamky ségru,

že mu ukradla peníze ze šuplíku

v nočím stolku.

Asi po třech dnech se do toho šuplíku podívala.

Podotýkam, že to bylo

potaťkově odchodu poslední místo,

kam se ještě nepodívalo.

A pozor, nad dně šuplíku

pod různými dorobnostmi

skutečně našla obálku na pěchovanou penězi.

Dodatek zhruba týdien potom,

co se jí zdal sen, kdešli z taťkou

vedle sebe a on se na ní usmál

objelí kolem ramen a políbil.

Je, jakože se jí to zdálo,

pane, to je hezky. Když mi to vyprávila,

když to zbřečilo, ne, ani takty peníze,

ale spíš to vědomí, že na nás

táta tam ze zhora kouká a dává na nás

pozor a je mu dobře.

To jsou museli dát na konce, tak krásně.

Jo, to je hezký konec.

Ještě pro vás ostatní co byste chtěli

se všude všude vaše příběhy,

jaka červené příběhy,

tak mrkněte na náš klub Zločenou z Hroutě CZ,

tam bude pokračování.

Vy co nechcete pokračovat dál, nic se neděje,

na svobodě a na šilu.

A budeme se těži, že to se příště.

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.