Zloději životů: #2 VINOHRADSKÝ HROBNÍK: Zbavil se těla oběti v kremační peci?

Zloději životu

Díl druhý winohracký hrobník.

Pohřešovaná žena z pražských strašnic.

Na posledy byla spatřena na cestě domů

ve společnosti hrobníka z winohrackých hřibitovů.

Došlo v areálu hřibitova k vraždě?

A kam zmizelo její tělo?

Dlouho nevěřešenou záhadu se snaží kriminalisté objasnit

deset let po osudném večírku ve strašnické vynárně.

Díl druhý winohracký hrobník

Díl druhý winohracký hrobník

Díl druhý winohracký hrobník

Díl druhý winohracký hrobník

Díl druhý winohracký hrobník

Červenec 2002

Pražské první oddělení se pomalu začíná vyhrabávat

zlaviny případů divokých 90.

Přestou mají kriminalisté práce dost.

Obzlášť, když musí začít prověřovat i případy

několik let pohřešovaných osob, u kterých je podezření,

že byly zavražděny.

Janu Štočkovi se tak dostává na stůl jeden z nejpodivnějších případů,

který, kdy řešil.

Přesný oddělení přiznes što z tedy těch spisů

a říká, prostě, je to spokinu.

Každý si do skupiny ve mete a spom dvá nejle tři

tedy pohřešovaných spisy, tedy pohřešovaných osoby.

Takže já jsem tak v duchu.

Práce máme hodně ještě k tomu dělat pohřešovanou osobu.

No ale šel jsem na konci tý porady

a šak jsem do té hromady a aniž bych se díval, co si beru,

tak jsem si vzal dva spisy.

Štoček se svou koleginí jednu vraždu zrovna řeší.

V tom pohřešovaných se dostávají až ke konci pracovní doby.

Prvným nezvěstným je cizinec,

který se z Prahy nevrátil do Vlké Britány,

kde měl hlášeno trvalé bydliště.

Podle všeho může být kdekoliv na světě.

Štoček tak dává spis s stranou a pročítá si druhý případ.

Ten je už na první pohled podstatně zajímavější.

940 letá Jana Zelená si začátkem důbna roku 1993

vyrazila s manželem do Pražské restaurace na Barče.

Travidelně se tam konali country večeri s kapelou,

ve které hrál zelený na basu.

Šlo o klasické 90-tové dýchánky.

Hodně se spívalo, hodně se tančilo, hodně se pilo.

Poza výračce okolo 11. večer

odešel zelený domů a dobře na letinou manželku

zanechal ve společnosti asi 12 lidí.

Skupina pokračovala do jedné ze strašnických vynáren.

Parta se rozešla společensky unavená

kolem půl druhé v noci.

Jana Zelená už ale domů nikdy nedorazila.

Zelená bydlela nedaleko vynárny a domů

měla společnou cestu s jistím Václavem Márešem.

Hrobníkem z Vinohradskéj hřbytovů.

Máreš měl na okraji hřbytova skrovný příbitek

a vykonával i funkci nočnýho hlídače.

Ráno, když se ten manžel probudil, takhle zestil,

že tam manželka není doma a podle nerozeslaný postele

i usoudil, že doma vůbec nebyla.

A připadalo mu to trochu divný, když to bylo letitý manželství,

ale on jako nepředpokládal,

že by se někde bude náhodně seznámila,

nebo s někým z té partii, těch posluchačů toho country,

že by šlat nikomu domů. Bylo to pro něj nezvykl.

Když se Zelený ujistil, že jeho žena není ani unikoho z rodiny,

vydál se náhrbytov za Márešem.

Toho tam zrovna našel, jak si tam Pere, takovým kumbálu,

ale nepřipadalo mu to zase divný,

a ještě k tomu měl zavázanou levou ruku.

Tak se ho ptála, on jako udíveně říká,

no jen, my jsme se rozešli, všli jsme na přespolu,

ale pak tady kousek tam, jak vuna bydlí,

tak prostě vunašla asi domů,

a rozešli jsme se ašel tady přesbytový,

tady do toho svýho příbidku.

No, tak ten pán, už mu to bylo takový celý podesřelí,

tak ale se vracel za se stejnou cestou,

a už jako tu šel, že je zle,

tak tam procházel takový ty zákoutí

v té spodní částě tohořbytová na jednom keři,

tam našel kalhoty, nebo viděl, že tam jsou kalhoty,

tak ty kalhoty vzále podle velikosti barvy,

to mu připomínalo, že to jsou by mohli bejít kalhoty jeho manželky.

Tak si je vzal domů, prohlížel si je,

a teď zestěl, že ty kalhoty jsou tady jako v odpasu,

podel jedný nohavice rozpáraní,

a že jsou, že na nich je kréf,

a docela docela dosť velkýmnoství krvé,

spoměl si, že jeho tchý ne, vlastně máma,

tady ty pořešovaný paní,

takže když se je koupila, že ji to nějak přešívala v pasé,

nějak zabírala, a taky znovu volála,

tak říká, ano, já jsem to tenkrát šel,

ale neměla jsem přesně tu barvu těch kalhot,

tak jsem to šela takovou na červenalou, jako nití,

tak on se podívala říká, no to tady takovéhle je,

nicméně vzal ty kalhoty se do auta jel za tou týní,

to se na to podívala říkala, ano, to jsou kalhoty týjany,

no a tak začalo docela zděšení,

a on teda kontratoval policie,

ho domluvili se do auta jel zpátky do toho,

bydlišně tam už čekala teda policie.

Případ dostala nastadost kriminálka Prahy 3,

okamžitě byly povolány posily,

a policisté se pustili do prohledávání hřibitová.

Ale dali všude můžně jenu, ale je to volu, která nenašli.

Policisté se případu věnovali usilovně,

dostali se však doslapé uličky.

Jediné stopy ukazovali na hrobníka Máreše,

ten, ale jakoukoliv vynu popírál,

a policistému nemohli dokázat,

že by se zmízením zelené měl cokoliv společného.

O tom, že hrobník byl podezřelím číslo,

jedna svičila i událost,

které si tehdejší vyšetřující policisté všimly

a zaprotokolovali.

Byl tam takový jenem krátký záznam,

kde byla vyslechnutá 18-letá holka,

nějaká studentka ještě střední školy.

A výzovala to vynohradská nemocnicé úplně náhodně,

to řekli nějakým policistům,

který tam přivezli někoho na ošetření,

tak říká, teď tady byla holka

s nějakým takovým děvným týpkem,

stať daleko starším.

S tím, že kdyžli domů z nějakým restaurací,

tak on ji měl ukazovat nějakým loveckým nůž

vlastně si nařízla ucho.

Starším mu můžem nebyl nikdo jiné,

než hrobník z vynohradských hřobytovů.

Policisté z Prahy 3 později mladou studentku vypátrali,

ta však jen nervozně trvala na verzi,

kterou uvedla už v nemocnici.

Ucho si nožem pořezala sama.

Případ tak zůstal nevyřešen,

a po 10 letech se dostal na stulu štočkovi.

Pochopitelně na takovém dle případu

byste vymysleli spoustu jiných verzí,

a pochopitelně manžel vždycky bývá.

Ten bývá jako pozřelej číslo jedna při těch letech pohřešování.

Mohla tam narazit na nějakého devianta

přímo u vchodu do svýho baráku,

ale zase je to nepravdě podobný,

že zrovna tam by kolem druhé hodiny v noci

postával nějakej takový dle člověk.

Prostě já jsem ten krá říkal,

proč se budeme drbat levou rukou za pravým uchem?

Prostě tady máme pozřelej jeho číslo jedna,

a to je tenhle rovnik,

musíme začít tady,

protože dělat vraždu je složitý,

dělat vraždu bez mrtvoli,

no to je, nemáte místočinu,

nemáte zbraň, nemáte mrtvolu,

nemáte způso provedyň,

to se dělá hrozně špatně takový dle případy.

A k tomu dle ještě jsme museli přidať,

že to je více k deset let starý,

takže ten případ jako nebyl na to,

aby tam člověk rozpracovával každej detail,

každého vzlášť prověřoval z tý osádky,

tě restaurace a podobně.

Takže jsme se upnuli s tím,

že se to muselo stát někde v dolní části

vynohradské hrbitova,

a že tady máme pozřelej o toho dle

Mareše, toho rovníka.

Štoček vyráží z kolegní

rovnou na vynohradské hrbitovy.

Protože Mareš neměl auto,

štoček je přesvědčen,

že tělo musel v rach ukryt někde v blízkości hrbitovů.

Dokonce možná přímo na hrbitově v některém z hrobů.

Těžko by ale kopal v roky netknutých hrobech,

uputal by na sebe pozornost.

Teda, kdyby to vykopal,

tak buď, která by to moh dá

natrake v tu mrtvolu,

a nebo ještě po toho jsme přišli,

že vůbec optimální by to bylo vynedat

tu rakev a zakopatí pod tu rakev.

Oba kriminalisté pomalu

procházejí uličkami hrbitova

a pozorně si prohlížejí jednotlivé hroby.

Největší pozornost vynují místům,

kde navždy odpočívají lidé pohrbení

v roce 1993.

Zvedoucí hrbitova s výklube Karel Kovařík,

bývalý policista.

Kdy si dělal na hospodářské kriminalce

a se štočkem v osmdesátých letech

dokonce spolupracoval na jednom případu.

Taková známozce hodí.

Kovařík dává kriminalistům se znam lidí

pohrbených v dubnu roku 1993.

Společně z kriminalisty pak přemýšlí,

jak by se dělali

kriminalisty pak přemýšlí,

jak by se dalo na hrbitově zbavit těla.

Štoček se stále drží myšlenky,

že hrobník mohl mrtvolu přidat

do některého zčerstvě vykopaných hrobů.

Kovařík ale namítá.

Teď on říká,

a to si jako myslí,

že ten hrobník by tady kopal takovýhle hrob

a půjdá, no, tak jako,

že jo, on povídá, to je lepší to dá do hrobky.

A my, když procházeli

ty hrbitovistou koleginí,

to jsme si prohlíželi samozřejmě hrobky,

by se to nabízelo,

ale každá hrobka na těch winohradech

to jsou kamení desky

v ováze, vím odhadem

360 kg.

Jako mysl jsem si, že

ta deska se sundavá nějakým

malými řápkem nebo nějakou hydraulikou

a on povídá, co tě nemá,

to je sundá jeden člověk

bez jakého kole v problému

a povídám, prosím tě, jak jeden člověk s tím dlehne.

A on povídá, tak já ti to ukážu

také svý asistentky

si nechal zjistit, která hrobka

nemá majitele. A vím, že on vyšel na chodbu

a jenom tam zakřičel

pán Kolařík, za kvíli u kanceláře

klepal takový člověk

165 hubenej,

něco k 60 letu.

No a říkám, pán Kolařík, vímte si

věci na hrobku a pojedeme

otevřít jednou hrobku, tak to jsem neptal.

Prohoč, čli jsme ven,

pán Kolařík už tam byl skárkou, kde

měl velký pajcer, plus nějaký drvěný

klinky, desky drvěný

z nějakého kvalitního dubového drva.

Přijeli jsme k hrobce, pán Kolařík

vzal pajcerov, razel to

do takový tý mezery

mezi tou deskou a

těma oblubníkama.

O několik milimetrů to nadzvec

tačel tam klínek nadzvec, znovu

posunul ty klínky,

pak si pod pajcer dal

drvěnou desku.

Zase to

zvetvéž, dal tam velký klíny

pod toho

a když to měl dostatečně zvedlí

tak tam do prostředka strčil

válec, desku jako

převážil, nakonec dal druhý

válec, abym

řeknu štyry minuty, měl

do půlky hrobku

otevřenou. To netrvalo

dlouho a udělal to sám

s jeho postavou.

Tím nám teda nás to

překvapilo hrykámenu, tak

proč by to nedal do hrobky, a když se

věnohradské řbytov, v těch hrobách tam je

opravdu mraky. Peště teda

což nám vlastně ten vedoucí řbytova

taky říká, ale tady by nebyl problém

akor v té době

tu ženskou dotahnu do krematoria

a oni se všichni tady znají

všichni chodě i pít tam leke stánku

pracovní době

a určitě za

něco

by můj někdo tady z těch hrobních

z těch topičů v tom krematoriu spálil.

Po řbytovech tak následuje návštěva krematoria.

Z žádným vřelím

přivítáním, ale štoček tentokrát počítat

nemůže.

Nevrlý a neochotný vedoucí vysvětluje

že od roku 1994

kdy hygienik krematorium na čas

uzavřel, už je tu všechno

v pořádku.

Policisty provádí celým objektem

a popysuje cestu neboštíka

až do spalovacích pecí.

Pokazoval nám i ty pecé

s tím, že to jsou nové

švécké pecé, kde

také se odváží, tam je váha

předtím, počítačem to nadávkuje

mnóstvý plinu

a také se zasuné na to žároviště.

Vyloučil jakoukoliv záměnu

nebo že by tam někdo něco přidával

prostě, že to neexistuje, ale že on

je tady až po té úpravě

nebo po té renovaci toho krematoria

a že předtím tam byl někdo jiný

vykládal jaký tam byly pecé,

že to byly pecé takzvaný havelky

který neměli

určitě žádný dávkování

plinu prostě i se to tam půštilo

jak to šlo.

Štoček získává se znam lidí, kteří

v roce 1993 pracovali

jako takzvaní kopkaři

a topiči. Tedy lidé, kteří

s tělem nebo štíka manipulují

odpřevozu do krematoria až do

samotného žehu. Jednoho podruhém

si je kriminalisté předvolávají.

Že by tehdy v krematoriu

mohli spálit o mrtvolu navíc?

Žádný stopičů takovou

variantu nevilučuje, zároveň si

ale nikdo z nich na nic takového nepamatuje.

Do konce tam byl jeden

totál vypitej. Ten byl

alkoholík zivnej

starší chlap.

Přišel i na ten výslej v nějakým takovým

trochu podrušeném stavu a

já mu říkám, pane, hledite,

chodíte ke stanku?

Jo, chodím, jasně pivo, vždycky si dám

a připustil, že jim tam nalívá

jen rům.

Takže pivo a rům a pak kde zase teda

pálit. Ono to trvá si hodinu 24

nebo štík zvoří. Takže

byem tedy doby, oni si dou na pivo

nebo na Svačinu, jak prostě mají práci.

A já mu říkám, hledite,

vemte si situaci, budete

u toho stanku, budete a tam popije

pivo a jak vám přijdu

a říknu, hele, mám

ta imetvolu v autě potřebo bych ji spálit.

Co uděláte?

A on tak docela bezostišně

úprimně povílá, no, tak rátelit

růmo a já vám ji spálit, no, coho, no.

A jak jsem zůstal, bote,

působou malo říkám sakrat

a hirám musela zmizet,

zmizet pohřešovaných třeba, no.

Prostě jako tento narovinu to připustil,

ano, to je možný a proč bych to neudělal

iž bych to to budil se doplaceno.

On ten krám můžel volit růmu.

Policisté narazí ještě na jednoho člověka,

který je do slova studnicí informací.

Dotyčný muž pracoval

v krematoriu právě do roku 1994.

Štočko vypopisuje

detaily, o kterých se mu

ani nezdálo. Vypráví

policisté Sonya, bývalé

zaměstnánky nikrematoria.

Tak říká,

Sonya, no, to to holká

si 27 let a

teď furtop jako směroval na seks,

jo, co se týkalo Sonya

a že Sonya

souložila pouze a jedině

na rakvých, jo, z mrtvou lámá,

že to byl takové

její záliba,

pak nám dokonce vyprávěl

kdy byl

pouřeb nějakýho

20 letýho motorkáře

a teď tam bylo

plný nádvoří pozustalých

a pouřeb ve velký obřad nysíni

a teď oni chtěli

na předném rakev

pak našli rakev

štísle, ale prázdnou a teď

kde je tam mrtvou lámá, jo.

No, pak někdo napadlo

do toho kumbálu, kde Sonya

prostě působila

tam chytli Sonyu, jak tam má

utopení tady toho

chudáka 20 letýho

no a tam s ním

nějaký erotický manipulace, takže

to jsme zalapali po dechu

jako, říkáme

no tak nekrofilie

to je hodně vzácní u muskejch

ale u ženskejch je to ešte

teda, bo to vzácnější, to opravdu

jestli budou v republice 3

třeba s touhle diviací

tak jsme říkáme, no tak

taky Sonya něco řekne

taky nás zajímalo, co to je

jak to je

tak jsme

jí nakonec ustanovili

a děli jsme s předvulánkou, která je tím domů

tam nám

botevřila máma

říkáme scháňme, to je asi vaše cera

jo, jo, jo, to je moje cera

ale ona tady nebydlí, říkáme kde bydlí

ona říká

ona se vdala do Norska

ale do Norska, tak nějak

jenom se se zeptal

ko si vzala

a ona říká, no, ona se má dobře

ona si vzala majitele pořební služby

jo, já jí to neřek, jo

prostě, nás asi dobře

Sonya, k případu policistům

zřejmě nic nepoví

mezi tím se však policistům

podaří najít studentku

která před desetilety vyhledala ošetření

kvůli pořezanému uchu právě

ve společnosti hrobníka

ani po letech sedmes už do spělážena

nechce k celé události vůbec vracet

vštočkovi je jasné, že

meziní a mařšem muselo

dojít k něčemu desivému

ze všech sil mladé žene vysvětluje

že právě její svědectví mu, že

hrát klíčovou roli v objasnění případu

no, ona neradá

bylo vidět, že jako psychicky

z toho má trauma

ještě i po těch desetiletech

a říká, já jsem tehdy

chodila do restaurace tam a tam

on tam chodil i ten hrobník

a jednou jsem se tam v opila

a on mi tam poroučil

ještě nějaký panáky tvrdýho alkoholu

já pomalu nevědělá

v osvětě, říká, to já mám v okno

a on, jenom tak matně

vím, že pod přespíš uměnice neboj

a takhle a zatach mi

našby to do toho jeho kumbálu

prostě kde on přebejval

říká, já tam přišlá

v podstatě v oblečená

jsem usnula na té postely, v opilosti

a říká, zpala jsem možná dvě hodiny

a jednou mi probudilo

hrozná bolest tady le na uchu

tak jsem se jako probrala

zjistila jsem, že jsem nahá

na de mnou nahy hrobník maréš

v ruce nůž nepríčetný výraz

i nějaký autor

ty se tam mluvila

na dní stál s tím nožem

na té postely jako klečel

nepríčetný a říká

musím tě zabít, musím tě zabít

to už měla to na řízlý uchol

kréfí teklá, teklá tady le pokrku

a jednou on se skrátka uspokojil

uklydnil

a říká a promiň

já za to nemůžu jo a vzalí

a musíme to nechat pošetřit

a došel sní do vynohradské nemocnice

což zase nějaký cestičky

přesten, že by to v tak se dostanete

do vynohradské nemocnice

To, co kriminalisté tušili

je nyní konečně potvrdzeno

tělo jany zelené si cestále chybí

ale štoček může pracovat

s několika fakty

hrobník Mareše Sadista

Jana Zelená byla na posledy

viděna právě sním

nářbytově byly nalezené její kalhoty

a hrobník měl po osudné noci

pořezanou ruku

jinž ani tento lajkový jasný

nepřímí řetěze z důkazu

nemusí stačit na Marešovo odsouzení

v roce 1993 bylo

forendzní genetické testování

ještě v plenkách

u nás nefungovalo prakticky vůbec

od deset let později je situace jiná

vorníci objevují na kalhotách

stopy krvé pohřešované ženy i hrobníka

teď je nepřímí řetěze

z důkazu dost pevný na to

aby mohl být Mareš Zatčen

k usvětění zvraždy by ale potřeboval

štoček najít tělo

buď je ukryté v některém z hrobů

nebo bylo spáleno v krematoriu

štoček teď musí přijít na to

jak prohlédnout co největší

množství hrobek

ke každé by ale odsoudu potřeboval

povoleník exhumaci

všechny hrobky trvalo by to dlouhé měsíce

neliroky

seděli jsme u ředitele těch praských zbytovů

byl tam i tady ten vedoucí

toho vinohradského řbytová

oni přemejšleli a na jednou

ten ředitel říkali kdyste dělali

na posledy kontrolu

růsa kuspodních vod

a pro růstáň kořenových systémů

do hrobek

vyn dál nějaký nařízení magistrátu

Prahy a tam přímo měli nařízeno

že každých 5 let musí dělat

kontroli a zistili

že to už nedáli alespoň 10 let

a on říká

tak se pojďte do mluvět a my budeme dělat kontrolu

kořenových systémů a spodních vod

no a vy se k nám přidáte

a kouknete se vždycky

takže to spočívalo v tom, že

na naší technice nám událi

takovou duralovou trubičku

asi přes 2 metry dlouhou

na konci byla

malá kamerka

bylo tam

halogenové světlo

to bylo všechno miniaturní

a když ten hrobník

na zved teda vykotí

tý hrobky

tak oni si hledali

když si tam nemají vodu nebo kořeny

a my jsme tou kamerkou takhle to projeli

vždycky příled, že to jsme se domluvili

ty hrobníci celkem se s níma dalo mluvět

no řeknu, že jsme udělali

400 hrobů

takhle

hrobek teda

jsme nenašli něco, stačilo jenom na zvednou

tu desku

někde jsme tu desku dokonce vodcovali

protože nebylo své kamery jasný

co tam, co tam

prostě je, jak to tam je

ale vždycky jsme spočítali lepky

jsme nenašli nic

co by v těch hrobek bylo navíc

jako některé hrobky jsme nevodvírali

když tam třeba bylo pož býváno

po roce 1993

a brali jsme jenom prostě

když tam byla uzažené

a to on ten robnikom by tady věděl

takže takhle dalice smešli

tělo se ani přes důkladné prohledávání

hřibitovaní nikdy nenašlo

Máreš je přesto zatčen

těli jsme na něm, aby nám vysetl

jak se jeho kren dostala na ty kalhoty týpaní

no byl to dlouhý výslej

začátku hál

zapíral, že se s ním opravdu rozešlila

sám pokračoval

tak připustil

že jako ta paní

došla dobrovolně

do tohoho příbitku na těchřbytových

a že se domluvili teda na seksu

no ale že hned někde za toho bránou

nebo bránou

za tím plotem

tý spodní části

takže tam došlo údaj něk dobrovolnému

po hlavního styku

jak tam byla ta opilost jednou u toho druhého

takže při tom styku ta paní začala zvracet

a on, že jeho to tak znechutilo

že ji tam nechál, živol

a vodešel do toho svýho příbitku

no a dál

když jsme tam měli znal cez oboru psychiatrie

který byl na nás slechu

toho výslechu chvíli

tak jsme z ní za žádnou cenu nedostali

kde ta paní skončila

takže jsme obvinili

nejteda z braždy

ale s ublížením na zdraví z násletkem smrtí

jsou cenaní, dal vazbu

no a soudělo se to

hrobník Mareš Vinu nikdy nevřiznal

policieho obvinila

z pokusu ozná silnění

na zdraví s násletkem smrtí

o Marešově vynět definitivně rozhodné

v roce 2004 městské sout v Praze

podle soutce je jasné

že hrobník ženu usmrtěl

nelze ale dokázat

jakým způsobem to udělal

Mareš od soudu odchází

s osmiletým trestem od nití svobody

tělojany zelené se do dnešního dne

nenášlo

podkázd

podkázd z roději životu

vám přinesli

novinky CZ jako pštěpánek

Tomáš Skoupí

David Rineš

a Richard Wagner

všechny díly z první séry je

najdete už nyní na novinkách

v podkázdových aplikacích

Machine-generated transcript that may contain inaccuracies.